Řeka bohů II (Wilbur Smith)

Georgina po telefonu domluvila Royaně návštěvu u lékaře v Yorku. Vyjely z chalupy v Brandsbury hned po snídani. Georgina řídila a Div seděl mezi nimi.

Když zahýbaly na vesnickou cestu, všimla si Royana velkého kamionu značky Man, který zaparkoval vedle pošty, ale tím to skončilo a víc na něj nemyslela.

Za vesnici ve volné krajině se cesta místy ztrácela v husté mlze, jež snižovala viditelnost na pár desítek metrů. Georgina ale nebrala počasí příliš vážně a hnala starý landrover co to dalo. Royana občas mrkla na ručičku tachometru; pohybovala se trvale napravo od údaje šedesáti mil v hodině.

Ohlédla se náhodou a spatřila, že kamion jede za nimi. Nad mořem přízemního oparu viděla jen jeho kabinu – plula jako horní můstek ponorky na oceánu mlhy. Ještě chvíli kabinu pozorovala, než ji mlžná clona zahalila a spolkla úplně. Otočila hlavu zpátky a poslouchala matku.

„Tahleta vláda je pěkný spolek neschopných blbečků.“ Georgina přivírala oči před kouřem cigarety, která jí visela v koutku úst. Řídila jednou rukou a druhou drbala Diva za hedvábnými plácačkami uší. „Nemám nic proti ministrům, jestli se samým koumáním dostanou za hranice blbosti, ale když začnou donekonečna omílat okolnosti mé penze, tak mám dojem, že zešílím.“ Důchod za léta služby v zahraničí byl její jediný příjem a sotva se dal nazvat dostatečným.

„Mami, snad by sis nepřála vládu labouristů?“ škádlila ji Royana. Matka byla odjakživa zarytý konzervativec.

Georgina chvíli zaváhala a pak se elegantně vyhnula volbě „Chci jen říct, ať se vrátí Maggi.“

Royana se vytočila mírně na sedadle a znovu pohlédla dozadu přes ušpiněné zadní sklo. Náklaďák byl pořád za nimi. Trčel z mlhy a z ohonu modrého dýmu, který se za landroverem táhl podobně jako kondenzovaná vodní pára za letadlem na obloze. Až doposud za nimi jel s odstupem, ale najednou zrychlil a blížil se.

„Myslím, že nás chce předjet,“ komentovala situaci Royana.

Masivní kapota tahače už byla sotva dvacet stop od jejich zadního nárazníku. Chladič vozu se řvavým chromovaným nápisem „MAN“ čněl do výše za landroverem tak vysoko, že nebylo ani vidět řidiče.

„Kdekdo se mě snaží předjet. Takhle by se dal uvést celý můj životní příběh,“ lamentovala Georgina a vytrvale jela středem úzké cesty.

Royana znovu pohlédla zpět a zjistila, že se monstrum ještě víc přiblížilo. Nyní již vyplňovalo celé zadní sklo. Řidič kamionu přeřadil a obrovský motor se hrozivě rozeřval.

„Raději bys měla ustoupit. Zdá se, že to myslí vážně.“

„Jen ať počká,“ vrčela Georgina volným koutkem úst. „Trpělivost přináší ovoce. Stejně ho teď nemohu pustit dopředu, před námi je úzký kamenný most. Znám tu cestu stejně dobře, jako bych šla doma do koupelny.“

V tentýž okamžik spustil řidič tahače klakson. Jeho zvuk byl ohlušující. Div skočil na zadní sedadlo a začal podrážděně štěkat.

„Blbec jeden,“ klela Georgina upřímně. „Na co si to hraje? Zapiš si jeho číslo, nahlásím ho v Yorku policii.“

„Má poznávací značku od bláta, nemohu nic přečíst. Ale vypadá jako z kontinentu. Myslím, že je německá.“

Řidič zpomalil, jako by slyšel protesty, a tak vzdálenost mezi vozidly znovu narostla na dvacet metrů. Royana se vytočila na sedadle úplně a sledovala situaci za vozem.

„Tohle vypadá lépe,“ poznamenala nevzrušeně Georgina. „Neotesaný Hun se učí mravům.“ Hleděla upřeně do mlhy před sebou. „Támhle je most.“

Royana konečně zahlédla v kabině řidiče. Měl na hlavě modrou vlněnou kuklu, která mu kryla celý obličej kromě očí a nosu. V jeho vzhledu bylo cosi zlověstného.

„Pozor!“ vykřikla náhle Royana. „Jede přímo na nás!“

Stupňované hučení motoru obrovského kamionu přešlo v řev. Pohlcoval je a ohlušoval jako hukot rozbouřeného moře. V poslední chvíli viděla Royana jen masu lesklé oceli a pak předek tahače narazil zezadu na landrover. Náraz ji hodil napůl přes opěradlo sedadla Zvedla se a uviděla, že je náklaďák vleče jako liška drozda. Tlačil je před sebou na ocelové traverze chránící chromovanou mříž chladiče.

Georgina zápolila s volantem, aby udržela kontrolu nad vozem, ale všechno její úsilí bylo marné.

„Neudržím to.“ křičela. „Most! Snaž se dostat ven –“

Royana zatlačila na upínací sponu bezpečnostního pásu a chytila kliku dveří. Naprosto neovladatelný vůz byl nekontrolovaně smýkán napříč cestou a kamenná stěna mostu jim letěla vstříc závratnou rychlostí.

Dveře v Royanině ruce povolily, ale už je nedokázala naplno otevřít. Vůz narazil na masivní kamenný sloup strážící vjezd na most. Čelní sklo vypadlo a roztříštilo se o kameny. Obě ženy vykřikly současně, a když se vozidlo začalo deformovat, setrvačná síla je vymrštila kupředu. Landrover, vyhozený z cesty, se převrátil a začal se kutálet z náspu dolů.

Royana katapultovaná otevřenými dveřmi vypadla vedle vraku. Sklon svahu zmírnil její dopad, ale stejně ji náraz na zem zbavil na chvíli dechu. V kotrmelcích padala dolů svahem, dokud její nedobrovolný sestup nezastavila ledová lázeň v řece pod mostem.

Ještě než jí voda zakryla hlavu, uvědomila si, že nad sebou vidí oblohu a most. Stačila na kratičký okamžik zahlédnout tahač; vezl za sebou dva mohutné návěsy dobře viditelné nad zábradlím mostu.

Koutkem oka zahlédla těžké zelené plachty přivázané přes oka k tělu vleků a na nich značku a název společnosti. Ale dříve, než stačila nápis přečíst, se hladina nad ní zavřela. Chlad vody jí podruhé vyhnal vzduch z plic.

Zoufale bojovala s proudem, až se dostala zpátky k hladině. Zjistila, že ji voda snesla poněkud níže. Promočený oděv jí nedovoloval příliš plavat a na břeh jí pomohla větev stromu spadající do vody.

Klečela v blátě, vykašlávala spolykanou vodu a pomalu si ověřovala, jestli havárii přežila bez zranění. Ale starosti o vlastní zdraví rychle zatlačil do pozadí bolestný matčin nářek ozývající se z převráceného vraku.

V šíleném spěchu se vydrápala z bláta a klopýtala mokrou, zčásti namrzlou houštinou starých travin k místu, kde při úpatí náspu leželo na střeše to, co zbylo z landroveru. Na pomačkané a potrhané karoserii stříbřitě svítily čerstvé hliníkové jizvy v místech, kde se sloupla vrstva tmavě zeleného laku. Když se dostala k vraku, motor již zhasl, ale kola se dál bláznivě točila v nesmyslné jízdě nikam.

„Mami! Kde jsi?“ volala, ale nikdo neodpovídal a nářek neustával. Royana se vydala za zvukem a musela se přidržovat rozbité karoserie, aby se udržela na nohou. Děsila se toho, co uvidí.

Georgina seděla na mokré zemi bokem opřená o vůz, nohy měla podivně zkroucené před sebe. Špička levé holínky směřovala opačným směrem a v nepřirozeném úhlu se bořila do bláta. Bezpochyby měla nohy zlámané v kolenou nebo někde blízko nich.

Ale nohy samy nebyly příčinou jejího nářku. V klíně držela Diva. Skláněla se nad ním zhroucená v žalu, který v nekontrolovaných vzlycích vyvěral ze samotné duše. Váha vozu vmáčkla do země jeho hrudník a rozdrtila ho. Z tlamy mu v posledním úsměvu visel dlouhý růžový jazyk a z jeho špičky skapávala krev, kterou Georgina vytrvale utírala šátkem.

Royana se svezla na kolena vedle matky a objala ji jednou rukou kolem ramen. Ještě ji nikdy neviděla plakat. Tiskla ji k sobě a pokoušela se ji ukonejšit a zastavit nepřetržitý nářek. Marně.

Nevěděla, jak dlouho takhle zůstala, ale nakonec ji vyburcovaly matčiny zmrzačené nohy a obavy, aby se řidič kamionu nevrátil dokončit dílo. Vylezla náspem nahoru na silnici a roztřesená zastavila první auto, které se objevilo na cestě.