Když po večeři seděli u ohně, Nicholas zpozorněl a prudce zvedl hlavu.
„Něco mi zvoní v uších, mám snad halucinace?“ divil se.
„Ne,“ smála se Tessay. „To slyšíte zpěv. Přicházejí kněží z kláštera, aby nás přivítali.“
Po chvíli uviděli mezi stromy bludičky světel a ze stráně se k táboru přiblížil zástup pochodní. Sluhové a mezkaři jim vyšli vstříc a rytmickým potleskem zdravili klášterní deputaci. Hluboké mužské hlasy vzlétaly k fortissimu, vzápětí se proměnily v šepot a hned zase stouply v opakované monotónní melodii, úchvatné a krásné. Nicholas se nechtěně zachvěl. Zvuky noční Afriky ho mrazily až do morku kostí. Pak zahlédli i bílá roucha kněží – v plápolavém světle připomínali můry při procesí. Sotva první ze svatých mužů vstoupil na okraj tábora, sluhové padli na kolena.
Mladé bosé novice s vyholenými hlavami následovali mniši v dlouhých róbách a vysokých turbanech. Rozvinuli se do stran a vytvořili čestný špalír pro sbor diákonů a plně vysvěcených kněží v bohatě zdobených ornátech. Každý z nich nesl těžký koptský kříž upevněný na vysoké berle, složitě zdobené stříbrnými rytinami. Za stálého zpěvu se rovněž rozdělili do dvou řad, aby uvolnili cestu čtyřem silným novicům, kteří nesli krytá nosítka s nebesy. V záři táborového ohně a světel pochodní jiskřily karmínově rudé a žluté závěsy z hedvábí. Postavili je doprostřed tábora.
„Musíme vystoupit a přivítat opata,“ tiše prohodil Boris. „Jmenuje se Jali Hora.“
Sotva přistoupili k nosítkům, závěs se dramaticky rozhrnul a na zem sestoupil vysoký černý muž.
Tessay s Royanou složily paže na prsa a v pokoře padly na kolena. Nicholas i Boris zůstali stát a Nicholas si opata se zájmem prohlížel.
Jali Hora byl kost a kůže. Zpod sutany mu trčely černé křivé nohy, připomínající šlachami a provazci žilnatých svalů stonky sušeného tabáku. Ve světle plamenů táboráku zajiskřil zlatozelený hábit protkaný zlatými vlákny a s ním i motivy kříže a hvězd na plochém dýnku vysokého klobouku. Scvrklou opatovu tvář, černou jako saze, poznamenaly hluboké vrásky pokročilého stáří. Mezi svraštělými rty svítil poslední pár zažloutlých a vykotlaných zubů. O vystouplé lícní kosti a čelisti se jako bouřlivý příboj rozbíjel stříbřitě bílý vous. Jedno jeho oko, matně modré, oslepil trachom – tropický oční zánět, ale zato druhé, zdravé, svítilo jako oko leoparda na lovu. Začal mluvit vysokým třaslavým hlasem.
„Požehnání,“ upozornil Nicholase Boris a oba uctivě sklonili hlavy.
Pokaždé když se patriarcha na okamžik odmlčel, shromáždění kněží a mnichů odříkalo zpěvný refrén. Závěrem svého blahořečení se Jali Hora pomalu otáčel na všechny světové strany a do každého ze čtyř směrů udělal znamení kříže. Dva ministranti doprovázeli jednotlivá gesta zuřivým máváním stříbrnými nádobami s kadidlem a noc zaplavil oblak pronikavé vůně. Hned poté předstoupily před opata obě ženy a poklekly u jeho nohou. Úderem redukovaným na pouhý dotyk je pleskl po tvářích křížem a zpěvnou fistulí jim udělil požehnání.
„Tvrdí se, že opatovi je přes sto let,“ pošeptal Boris Nicholasovi. Bíle odění debteras přinesli překrásně vyřezávanou stoličku z afrického ebenu a v Nicholasových očích zaplály ohýnky chtivosti. Tušil, že musí být stará několik století a určitě by představovala nádherný doplněk jeho sbírek.
Debteras vzali opata pod paží a jemně ho posadili na stoličku. Ve stejný okamžik ostatní klekli na zem a vytvořili kolem něho zbožné shromáždění černých tváří pozorně upřených vzhůru k němu. Tessay se posadila u jeho nohou a překládala manželův projev do amharského jazyka.
„Je pro mě velkou radostí, že vás mohu opět uvítat, svatý otče,“ zahájil řeč Boris. Stařec přikývl a Boris pokračoval. „Přivádím anglického šlechtice královské krve, který by rád navštívil klášter svatého Frumentia.“
„Povídám, přibrzděte, kamaráde!“ protestoval Nicholas, ale shromáždění už ho zvědavě pozorovalo. „Co mám teď dělat?“ špitl koutkem úst k Borisovi.
„Proč myslíte, že se trmácel takovou dálku?“ šklebil se zlomyslně Boris. „Očekává da…
