Veškeré starší osazenstvo muzea a oddělení antiky se zúčastnilo pohřebního obřadu v kostele oázy. Dokonce i Atalan Abu Sin, ministr kultury a cestovního ruchu, Duraidův nadřízený, přijel z Káhiry ve svém černém klimatizovaném mercedesu. Stál za Royanou, a přestože byl muslim, připojil se k smutečnímu aktu.
Nahoot Guddabi stál vedle svého strýce. Jeho matka byla nejmladší ministrovou sestrou, a jak Duraid nejednou sarkasticky poznamenal, dokázala plně kompenzovat synův nedostatek kvalifikace a zkušeností v oboru archeologie i jeho nevhodnost pro zastávání vysokého úřadu.
Byl parný den. Teplota venku se ustálila vysoko nad třiceti stupni a i v šeré lodi koptského chrámu bylo k zalknutí. Černě oděný kněz odříkával monotónním hlasem starodávné obřadní litanie a Royaně se zdálo, že se v hustém oblaku páleného kadidla každou chvíli udusí. Stehy na pravé paži nesnesitelně pálily. Při pohledu na dlouhou černou rakev, stojící před zdobným, bohatě zlaceným oltářem, se jí pokaždé zjevila holá spálená Duraidova hlava. Cítila, jak se s ní lavice nakláni, a musela se vždy znovu zachytit, aby zůstala sedět a nespadla.
Konečně byl obřad u konce, a tak mohla uniknout ven na čerstvý vzduch a na sluneční světlo. Ale její povinnosti zdaleka nekončily; jako hlavnímu pozůstalému jí ve smutečním průvodu náleželo místo hned za rakví. Došli cestou přes palmový háj ke hřbitovu, kde je již v rodinném mauzoleu očekávalo Duraidovo příbuzenstvo.
Ještě než Atalan Abu Sin odjel zpět do Káhiry, přistoupil k Royaně, podal jí ruku a pronesl pár soustrastných slov.
„Stala se strašná věc, Royano. Osobně jsem intervenoval u ministra vnitra. Pochytají tu zvěř, která to má na svědomí, to mi věřte. Odpočiňte si, kolik budete potřebovat, než se vrátíte do práce,“ dodal.
„V pondělí budu ve své kanceláři,“ odpověděla.
Vytáhl z náprsní kapsy černého dvouřadového saka diář, chvíli v něm listoval, a teprve až udělal poznámku, opět pohlédl na Royanu a řekl: „Potom za mnou přijďte na ministerstvo. Ve čtyři odpoledne.“
Ministr odcházel k čekajícímu mercedesu a dopředu vystoupil kondolovat Nahoot Guddabi. Měl sice nažloutlou pleť a jeho tmavé černé oči lemovaly stíny se skvrnami kakaové barvy, ale výška, bezchybně ušitý oblek, husté vlnité vlasy a neuvěřitelně bílé zuby mu propůjčovaly nepopiratelnou eleganci. Šířil kolem sebe jemnou vůni drahé kolínské a tvářil se vážně a smutně.
„Duraid byl dobrý člověk. Vždy jsem si ho vysoce považoval,“ pravil Royaně a ona pokývla hlavou a nechala jeho očividné pokrytectví bez odpovědi. Mezi Duraidem a zástupcem ministra bylo sympatii poskrovnu. Nikdy Nahoota nepustil k práci nad Taitovými svitky a zvláště sedmý svitek před ním skrýval, jak se dalo. Ten také zavdal příčinu k jejich vzájemnému zahořklému nepřátelství.
„Doufám, že se budete ucházet o místo ředitele, Royano,“ pokračoval. „Máte k té práci nejlepší kvalifikaci.“
„Díky, Nahoote, jste velice laskav. Ale já ještě neměla možnost uvažovat, co dál. A vy se o to místo nemíníte ucházet?“
„Samozřejmě že ano,“ přikývl. „Ale to neznamená, že by nikdo jiný nemohl. Možná mi ho vyfouknete přímo před nosem.“ Usmál se samolibě. Dobře věděl, jak těžké trumfy drží v rukou. On, synovec ministra, a ona, žena v arabském prostředí. „Přátelské soupeření, souhlasíte?“ zeptal se.
„Ano, přátelé,“ odpověděla smutným úsměvem Royana. „Budu potřebovat každého přítele, kterého se mi poštěstí v budoucnu najít.“
„Vždyť víte, že máte dost přátel, Royano. Každý v oddělení vás má rád.“ Konečně kousek pravdy, pomyslela si. „Mohu vás vzít zpátky do Káhiry?“ bez potíží přešel na jiné téma. „Jsem si jistý, že mi to strýček nebude mít za zlé.“
„Díky, Nahoote. Ale mám tu svůj vůz. A kromě toho musím ještě zůstat do zítřejšího rána v oáze a vyřídit pár Duraidových záležitostí.“ Nebyla to pravda. Royana se chystala odjet do svého bytu v Gize ještě tentýž večer, ale nechtěla z důvodů, které jí samé nebyly zdaleka jasné, aby Nahoot znal její záměry.
„Potom tedy na shledanou v pondělí v muzeu.“
Roya…
