Už hořela, když jsem si do ní lehal (Robert Fulghum)

Věřím, že fantazie je silnější než vědění.
Že mýty mají větší moc než historie.
Že sny jsou mocnější než skutečnost.
Že naděje vždy zvítězí nad zkušeností.
Že smích je jediným lékem na zármutek.
A věřím, že láska je silnější než smrt.

— 1 —

---

Předmluva

Hra 'Ukaž a vyprávěj' mě ve škole bavila ze všeho nejvíc - jako žáka i jako učitele. Ani přestávky, ani oběd, ale ta chvilka vyhrazená každý týden na to, aby žáci do třídy přinesli nějakou svou důležitou věc, o které by povídali a podělili se o ni s ostatními.

Jako dítě jsem víc věnoval přípravám, až přijdu na řadu se svým vystoupením, než všem ostatním domácím úkolům. 'Ukaž a vyprávěj' bylo tak skutečné jako máloco, co mě ve škole naučili. Bylo to poznání, které vycházelo z mé vlastní životní zkušenosti. A 'Ukaž a vyprávěj' nebylo svazováno mnoha pravidly - mohli jste si dělat svoje a nikdo vám červeně neřádil v sešitě ani vás nedržel v lavici.

A jako učitele mě vždycky udivilo, co jsem se v těch improvizovaných hodinách dozvěděl. Třeba kluk, o němž jsem byl přesvědčený, že ho dobře znám, sáhl do papírového sáčku, který přinesl, a vylovil nějaký poklad prapodivného tvaru a přisoudil tomu význam, jsoucí mimo i ta má nejdivočejší očekávání. To já, učitel, jsem se v takových chvilkách učil.

Znovu a znovu jsem se dovídal, že co jsem považoval za platné jenom pro sebe... co mělo hodnotu jen pro mě... na čem jenom mně záleželo... je hodnota obecná.

'Ukaž a vyprávěj' bylo mírně neuspořádané a nepředvídatelné. Co vystoupení postrádala na formální dokonalosti, bylo vynahrazeno láskou k předmětu na dlani.

Zásady, které provázejí tuto knihu, se moc nevzdalují duchu 'Ukaž a vyprávěj'. Je to něco, co jsem přinesl z domova - z toho místa v srdci a v mém mozku, kde doopravdy přebývám. Tahle knížka navazuje tam, kde jsem skončil s Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce. Tam jsem slíbil vyprávění o tom, jak už hořela, když jsem si do ní lehal.

Podoba této knihy je odrazem života, ze kterého vychází; nejedná se o sbírku vybroušených esejů, ale o ubíhající okamžiky zasedání jednočlenného výboru, trochu vylepšené, aby je bylo možné předložit ve třídě. Amatérská práce. Kdybych mohl, tak vám následující stránky přečtu, ale protože to nejde, mám takový návrh, který je skoro prosbou. Znáte to - když dostanete dopis od kamaráda, který je někde daleko, otevřete ho, začnete číst a někdo v pokoji řekne: "Přečti to nahlas," a vy čtete a mezitím o tom hovoříte a přidáváte vlastní postřehy a vysvětlení? Tak takhle to čtěte. Ukažte a vyprávějte.

— 2 —

---

Tenhle příběh přinesl ...

Tenhle příběh přinesl senzacechtivý plátek. Psali tam prostě, že v jednom malém městě zavolali požárníky k domu, z jehož okna v prvním patře se valil dým. Hasiči tam vtrhli a v doutnající posteli našli muže. Když byl muž zachráněn a matrace uhašena, zazněla logická otázka: "Jak se to stalo?"

"Já nevím. Už hořela, když jsem si do ní lehal."

Ta zpráva mi uvízla v hlavě. A připomněla mi citát, který jsem si z věnování v nějaké knížce opsal do deníku: "Quid rides? Mutato nomine, de te fabula narratur." Latina. Z díla Horatia. V překladu: "Proč se směješ? Změň jméno a ten příběh bude o tobě."

Už hořela, když jsem si do ní lehal.

Řada z nás by si to mohla nechat napsat na náhrobní kámen. Životní příběh jednou větou. Z louže pod okap. Hledal jsem nějaký malér, a jen jsem ho našel, byl jsem v něm až po uši. Nejprve mě k tomu ponoukal ďábel, a pak už jsem to dělal sám.

Nebo abych na tu pravdu poukázal méně křiklavě, použiju rozhovor s kolegou, který nadával, že každý den najde v sáčku s obědem to samé.

"A kdo ti připravuje oběd?" zeptal jsem se.

"Já sám," řekl on.

Máme v téhle věci několik spřízněných duší.

Svatý Pavel bědoval: "Nemohu pochopit své vlastní jednání. Nedělám věci, které dělat chci, a zbývám se právě tím, co nenávidím."

A řecký dramatik Euripides vložil do Médeiných úst těsně před tím, než zavraždila své děti, tato slova: "Já vím, jaké zlo teď spáchám. Mé iracionální já je silnější než má vůle."

Psychologové na tomto dilematu pěkně vydělávají a teologové kolem něj dělají spoustu rámusu. Ale nejen že je nevyřešené, ono je neřešitelné. Člověk s tím dilematem žije a během života nachází útěchu ve společnosti nenapravitelných, kteří si lehají do takových či onakých hořících postelí. Nejlepší by bylo, kdybychom si jednoduše činili nárok na tu postel, kterou si vybereme za svou, a hotovo.

A ještě něco.

O člověku v té hořící posteli v novinách. Pozorujeme, co lidé kolem nás dělají, a ani nevíme, proč to dělají. Jestliže naše vlastní skutky jsou záhadou, o kolik víc potom skutky druhých? Proč si lehl do hořící postele? Byl opilý? Nemocný? Byl to sebevrah? Byl slepý? Byla mu zima? Byl to cvok? Nebo měl jenom zvrácený smysl pro humor? Nebo co? Já nevím. Je těžké soudit a tak málo o tom vědět. Ale stejně klidně soudíme. Samozřejmě. Jenže kdybychom se soudů aspoň občas zřekli, třeba bychom se měli radši.

Bůh, stojí psáno, varoval své první děti, Adama a Evu. Řekl jim to jasně. Nejezte tamto ovoce - budou z toho maléry. Dál už to znáte...

A část toho příběhu je v téhle knize.

— 3 —

---

Oddával jsem už ...

Oddával jsem už víc než tisíckrát. Dělal jsem oddávajícího pastora na hrozně moc svatbách a většinou se mi podařilo se do toho nechat tak vtáhnout, že jsem měl pocit, jako bych se ženil sám. I tak se vždycky těším, až budu zase oddávat, protože svatby jsou většinou velká legrace.

Ne že by je tak někdo plánoval. Ale protože svatby jsou vznešené události, při kterých vystupují stresovaní amatéři, NIKDY nic nejde tak, jak má. Zdá se, že svatby různé nehody a všechny možné šílenosti, skrývající se v rodinných komorách, přitahují jako magnet. Svatby různým způsobem odhalí pravou podstatu všech kolem.

Povím vám o jedné ukázkové svatbě. Katastrofální příběh. Kupodivu s dobrým koncem, třebaže, až se vyprávění rozběhne, o tom můžete mít jisté pochybnosti - jako jsem je měl i já.

Ústřední postavou tohoto dramatu byla matka nevěsty (MN). Ani nevěsta, ani ženich, ba ani pastor. Matka. Obvykle zdvořilou, racionálně uvažující, inteligentní a rozumnou osobu - matku - oznámení dcery o zásnubách dokonale vyšinulo. Nemyslím, že byla nešťastná, jak se často stává. Právě naopak. Úplně se tetelila radostí. A ještě než se prach usadil, stačila svou radostí nakazit všechny ostatní.

Nikdo to netušil, ale ta paní měla v ruce scénář představení, který by odsouhlasil i producent Cecil B. De-Mille. Něco jako královská svatba hodná princezny. A protože to byly její peníze, těžko se dalo odmítnout. Otec se modlil, aby nevěsta prchla z domu. Jeho modlitby neměly být vyslyšeny.

Matka na to měla sedm měsíců a žádný detail neměl být ponechán náhodě nebo lidskému omylu. Nezapomnělo se vůbec na nic. Zákusky, dary, hostina. S nevěstou a ženichem jsem se sešel jenom třikrát. MN mě navštěvovala každý týden a v mé kanceláři byla neméně často než uklízečka. (Zavolal mi člověk pověřený organizací hostiny a ptal se mě, jestli jde opravdu o svatbu nebo jestli se připletl k nějaké invazi. "K invazi", řekl jsem mu.)

Byl najatý osmnáctičlenný orchestr žesťových i dřevěných dechových nástrojů. (Kostelní varhany prostě nestačily - jsou moc "kostelní".) Přání nevěsty ohledně zařízení domácnosti registrovali v obchodech až v New Yorku na východě a v Atlantě na jihu. Nejenže družičky měly mít šaty na zakázku, ale i smokingy pro ženicha a jeho družinu byly z obchodu - kdepak z půjčovny, co vás napadá. Z obchodu. Jako by to ještě nestačilo, tak snubní prstýnek byl klenotníkovi vrácen, aby do něj mohl vsadit větší kámen. MN to v tichosti financovala. Když říkám, že ta paní byla vyšinutá, myslím tím VYŠINUTÁ.

Když se teď ohlížím zpět, připadá mi, že generálka a večeře den před tou velkou událostí nebyly nepodobné tomu, co se v noci před Waterloo odehrávalo v Napoleonově táboře. Nic nebylo ponecháno náhodě. Nic se následujícího dne nemohlo vítězství postavit do cesty. Na tuhle svatbu NIKDY nikdo nezapomene. (Tak jako nikdy nikdo nezapomněl na Waterloo. Ze stejných důvodů - jak se ukázalo.)

Nemilosrdný osud už se valil po cestě a nastala hodina pravdy. Slavnostně odění hosté zaplnili kostel. Bylo zapáleno tolik svíček, že den vedle toho byl jak večerní soumrak. Z kůru, kde byl orchestr, se snášela velebná hudba. A MN majestátně plula uličkou s důležitostí operní divy při premiéře. Ještě nikdy v životě se matka nevěsty neposadila s větším uspokojením. Dokázala to. Zářila, rozdávala úsměvy, vzdychala.

Hudba se ztišila a devět - počítám dobře, devět - načančaných družiček napochodovalo dlouhou uličkou, zatímco vyšňořený ženich se svou družinou apaticky kráčel na své místo.

A konečně, ach konečně, orchestr spustil svatební pochod. Přichází nevěsta. Před ní čtyři princezničky nadšeně rozhazují okvětní lístky a dva malí kluci nesou prstýnky - každý jeden. Shromáždění povstalo a všichni se dychtivě otočili.

Ach, ta nevěsta. Oblékali ji několik hodin, ne-li dní. V jejím těle nezbylo ani trochu adrenalinu. Zůstala sama se svým otcem v přijímací síni kostela a během nekonečného průvodu družiček chodila kolem stolů přetékajících lahůdkami a roztržitě ochutnávala. Nejdřív malé růžové, žluté a zelené peprmintové bonbóny. Pak přešla ke stříbrným mísám s různými oříšky a vyzobávala pekanové ořechy. Pak si dala jednu dvě sýrové kuličky, nějakou tu černou olivu, hrst polévaných mandlí, páreček napíchnutý na ozdobném párátku, několik krevetek zabalených do plátečku slaniny a krekr s paštičkou. A zapila to sklenkou růžového šampaňského. Tu jí dal otec. Na uklidněnou.

Když nevěsta vstoupila, neupoutaly vás její šaty, ale její obličej. Byl bílý. Protože uličkou kráčel živý odjištěný granát.

Nevěsta zvracela.

Zrovna když kráčela kolem své matky.

Tím "zvracela" nemyslím nějaké malinké ublinknutí do kapesníčku, jaké bychom si představovali u dámy. Jednoduše se poblila. Na to neexistuje slušné slovo. Prostě ohodila presbytář, dvě družičky, ženicha, kluka, co nesl prsten, a mě.

O detailech mám přesnou představu. Máme to na videu. Natáčely to tři kamery. MN myslela na všechno.

Když nevěsta vyvrhla předkrmy, šampaňské a zbytky důstojnosti, zhroutila se do náruče otce, zatímco ženich se posadil na podlahu přesně tam, kde stál. Byl tak otřesený, že vůbec nemohl fungovat. A matka nevěsty omdlela. Zhroutila se jako hadrová panenka.

Předvedli jsme tam před oltářem takové protipožární cvičení, jaké by mohli překonat snad jen bratři Marxové. Mládenci kolem heroicky pobíhali, květinové princezničky ječely, družičky vzlykaly a lidé se slabšími žaludky mířili k východům. A celou tu dobu nic netušící orchestr dál vyhrával. Nevěsta se dostala - přímo se ztratila v jiném stadiu vědomí. Zápach čerstvých zvratků se táhl kostelem a mísil se s kouřem blikotajících svíček. Na mysli vytanul Napoleon a Waterloo.

Byly spatřeny jen dvě usmívající se osoby. Ženichova matka a nevěstin otec.

A co jsme tedy udělali? No vrátili jsme se do reality. Hosté byli vyzváni, aby se přesunuli do přijímací síně, ale nejedli a nepili tolik, jako by jedli a pili za jiných okolností. Nevěstu chlácholili, umyli, nastrojili do šatů jedné družičky. Ženich, který se už vzpamatoval, ji líbal a objímal. (Vždycky ho za to bude mít ráda. Když řekl "v dobrém i zlém", myslel to vážně.) V obřadu jsme pokračovali tam, kde byl přerušen, tichem zněla sólová flétna, zaznělo, co zaznít mělo, a vše se zpečetilo. Všichni slzeli, jak se to na svatbách sluší a patří - hlavně proto, že ženich po celý obřad nevěstu objímal. A žádný ženich nikdy nevěstu nepolíbil tak něžně jako on.

Jestli si lidé přejí, aby svatby byly nezapomenutelné, pak v jejich případě šlo o kolosální úspěch. NIKDO, kdo tam byl, na to NIKDY nezapomene.

Žili pak šťastně jako kdokoliv jiný - vlastně šťastněji než většina lidí. Teď jsou spolu asi dvanáct let, a mají tři šikovné děti.

Ale to ještě není konec. To nejlepší teprve přijde. Při desátém výročí té katastrofální události se konal večírek. Dali dohromady tři televizory, oznámili, že pořádají večírek, a sezvali nejlepší přátele. (Vzpomeňte si, že na místě nešťastné události byly tři videokamery, a tak promítali všechny tři filmy najednou.) Mělo to obrovský úspěch, zvlášť doprovodné slovo a možnost film zastavit - když je vše vidět obrázek po obrázku, je to trochu drsnější. Největších ovací se dostalo okamžiku, kdy se kamera zaměřila na úsměv na tváři otce nevěsty ve chvilce, kdy přihlížel, jak křísí jeho ženu.

Důvodem, proč říkám, že tohle je to nejlepší, není ten samotný večírek, ale kdo to organizoval. Samozřejmě. Nechvalně známá MN. Matka nevěsty je stále čilá, ale dnes je daleko pokornější. Nejenže odpustila manželovi a všem ostatním jejich účast na tom debaklu, ona odpustila i sobě. A nikdo se filmu nesmál víc než ona.

Na tuhle její vlastnost se hodí dvě slova. Šarm a vznešenost.

To proto s ní ten stejný usmívající se pán žije už čtyřicet let. A proto ji má její dcera pořád ráda.

— 4 —

---

John Pierpont ...

John Pierpont zemřel jako neúspěšný člověk. Roku 1866 ve věku jednaosmdesáti let; konce svých dní se dožil jako vládní úředník ve Washingtonu, D.C. a jeho duši trápila celá řada osobních proher.

Vše začalo celkem dobře. Absolvoval na Yaleově univerzitě, kterou jeho dědeček pomáhal zakládat, a s jistým nadšením si za své povolání zvolil dráhu učitele.

Jako učitel neuspěl. Byl na studenty moc hodný. A tak se začal rozhlížet ve světě práva.

Jako právník neuspěl. Byl moc velkorysý ke svým klientům a příliš mu záleželo na spravedlnosti, než aby se ujal případů, které slibovaly tučné honoráře. Další profesí, kterou si vybral, bylo obchodování s konfekcí.

Jako obchodník neuspěl. Nedokázal si účtovat dost, aby dosahoval zisku, a příliš svobodně zacházel s úvěrem. Mezitím psal poezii, a i když básně publikoval, honoráře nebyly takové, aby mu stačily na živobytí.

Jako básník neuspěl. A tak se rozhodl, že se stane pastorem. Odešel na Harvardovu bohosloveckou školu a byl vysvěcen na pastora kostela v Hollis Street v Bostonu. Ale protože byl pro prohibici a proti otroctví, postavili se proti němu vlivní členové jeho obce, a tak byl přinucen rezignovat.

Jako pastor neuspěl. Zdálo se, že by mohl něco znamenat v politice, a tak byl za Abolicionistickou stranu nominován jako kandidát na guvernéra státu Massachusetts. Prohrál. Nezlomilo ho to a kandidoval do Kongresu za Stranu svobodné půdy. Prohrál.

Jako politik neuspěl. Začala občanská válka a on se přihlásil jako dobrovolný vojenský pastor Dvacátého druhého pluku massachusettských dobrovolníků. Za dva týdny toho nechal, neboť zjistil, že ten úkol je nad jeho síly po zdravotní stránce. Bylo mu sedmdesát šest. Nezvládl to dokonce ani jako feldkurát.

Někdo mu sehnal jakési bezvýznamné úřednické místo na ministerstvu financí ve Washingtonu, a tak posledních pět let svého života strávil jako úředníček v kartotéce. Ani to mu moc nešlo. Nebavilo ho to.

John Pierpont zemřel jako neúspěšný člověk. Nedotáhl do konce nic, co chtěl dělat nebo čím chtěl být. V Cambridgi v Massachusetts má na hřbitově na Mount Auburn malý náhrobní kámen. V žule je napsáno: BÁSNÍK, KAZATEL, FILOSOF, FILANTROP.

S dnešním časovým odstupem by se dalo namítnout, že vlastně neúspěšný nebyl. Jeho oddanost sociální spravedlnosti, touha být milující lidskou bytostí, angažovanost v palčivých problémech jeho doby i víra v sílu lidského myšlení - to jsou nezdary. A dost z toho, co považoval za porážku, se postupem času obrátilo v úspěch. Školství bylo reformováno, právní procedury se zdokonalily, úvěrové předpisy se změnily a především - otroctví bylo navždy zrušeno.

Proč vám to vlastně vykládám? Není to nijak mimořádný příběh. Mnoho reformátorů devatenáctého století prožilo podobný život - prošlo podobnými nezdary a neúspěchy. V jedné velice důležité věci nebyl John Pierpont neúspěšný. Každý rok přijde prosinec a my slavíme jeho úspěch. V srdcích a myslích na něj chováme celoživotní vzpomínku.

Jde o písničku.

Vůbec ne o Ježíši, andělích nebo Santa Clausovi. Je to úžasně jednoduchá píseň o jednoduché radosti, když se to studeně bílým soumrakem zimního večera sviští na saních tažených jedním koněm. S kamarády - a celou cestu se zpívá a směje. Nic víc. Nic míň. "Rolničky". John Pierpont napsal "Rolničky".

Napsat písničku, která vyjadřuje tu nejprostší radost, napsat písničku, kterou zná tři nebo čtyři sta miliónů lidí po celém světě - písničku o něčem, co nikdy nedělali, ale co si umějí představit - písničku, kterou každý z nás, velký či malý, umí zapískat, jakmile piano zahraje první akord a první akord se rozezní v našem srdci - no to přece není neúspěch.

Jednoho sněhobílého odpoledne uprostřed zimy John Pierpont napsal ty řádky jako dárek své rodině, přátelům a náboženské obci. Tím za sebou zanechal trvalý vánoční dar - ten nejdražší ze všech - ne ten pod stromečkem, ale neviditelný a nepřekonatelný dar radosti.

(Postskriptum. V zimě roku 1987 se mi v Methowském údolí Kaskádového pohoří ve státě Washington konečně splnilo dávné přání. Sněhu bylo skoro metr, teplota na nule, obloha byla jasná, sáňky bez stříšky a kůň byl grošák a měl červený postroj a rolničky. A uháněli jsme zasněženou plání a smáli se celou cestu.

Díky, Johne Pierponte. Každé slovo té písničky je pravdivé.)

— 5 —

---

Jestli jste ...

Jestli jste, nebo jestli jste někdy byli majiteli psa, nečtěte, opakuju, NEČTĚTE teď dál. Přeskočte na další kapitolu. Protože když si teď přečtete, co teď bude následovat, budete z toho nešťastní. (Ne všechno v této knize je určeno všem, dejte na mě.)

Jestli ale psa nemáte a mít nechcete, tak si musíme promluvit. To, co teď vyslovím, bude za mlčenlivou menšinu, jejíž stanoviska se v novinách nikdy neobjeví. Je to zcenzurováno ze strachu, že by to urazilo psí svět.

Já žádné zvíře doma nemám. Žádné. Ani psa, ani kočku, ani ptáka, ani rybičku. Přesto jsem celkem zodpovědný občan, na veřejnosti se chovám slušně, platím daně, někdy zajdu do kostela a jsem laskavý jak na děti, tak na staré lidi. Mám rád své blízké a oni mají rádi mě. Ale zvířata v bytě - na to nejsem. A speciálně nemám rád psy.

Jednou jsem to řekl na takové velké večeři. Řekl jsem, že nemám rád psy. Řekl jsem to vlastně trochu víc nahlas, než jsem měl v úmyslu, ale opravdu jsem nechtěl nějaký malér. Já vím, jaké ohledně psů panuje veřejné mínění.

Nastalo takové ticho, až mi zvonilo v uších. Nemohl bych na sebe víc upozornit, ani kdybych vylezl na židli a vykřikl: "MÁM VZTEKLINU!" Dodnes se mi řada z tehdejších přítomných z daleka vyhýbá.

Tedy snad se nevyžaduje, že abyste byli dobrými lidmi, tak musíte mít v domě psa. Bible neříká: "Budeš míti psů ve svém příbytku a budeš požehnán." V Bibli se toho o domácích mazlíčcích vlastně moc neříká. O psech se nezmiňuje ani Deklarace nezávislosti, Ústava a ani text přísahy věrnosti vlajce. Bez psa se člověk klidně dostane do nebe nebo může být zvolen do veřejné funkce.

(Ale možná ne za prezidenta. Všimli jste si, že všichni prezidenti mají psa? Vždycky je nějaký 'první' pes. Nebo dva či tři. Nejspíš musíte mít psa - když chcete být prezidentem. Pořád ještě láskyplně vzpomínám na starého Lyndona Johnsona, jak bral své beagly za uši, roztočil je a psi štěkali. "Jim se to tak líbí, dělá jim to dobře," říkal Lyndon. Domnívám se, že svou politiku ve Vietnamu založil na stejných předpokladech, ale to je choulostivé téma a já uhýbám jinam.)

Tak co já to vlastně mám proti psům? Hned vysvětlím.

Tak především mám z důvodů, které vysvětlit nedokážu, vrozenou vlastnost, kterou bych nazval 'psím magnetismem'. Přestože já v blízkosti psů být nechci, je to ke mně přitahuje obrovskou silou. Nejvíc po mně jdou ohromná ošklivá kousavá psiska. A to já ještě zvládnu. Ale vyhledávají mě i všichni ostatní. Takoví ti uslintaní, co šíleně vrtí ocasem, touží být blízko mých rukou a obličeje a olizují, slintají a funí. Já si dělám svoje, ale oni na mě skáčou, šťouchají do mě tlapkou a štěkají jak pominutí. Nikdo jim neřekl, že to mají dělat. na mou duši. Já si o nic takového neříkám. A ani jim nic takového nedělám.

A pak je tu problém psích hovínek. Do detailů zacházet nebudu, jenom řeknu, že i v téhle oblasti mám takový nějaký magnetismus. Stává se mi to tak často, že bych nejradši chodil po světě s papírovými plínkami na botách. Jednou jsem nasbíral pořádný pytlík dárečků, které na mém trávníku uložil pes od vedle, a pak jsem to opatrně vysypal na sousedově přední verandě. A on do toho hamptnul, když si šel ráno v pantoflích pro noviny. Nevěděl jistě, že jsem to udělal já, ale od té doby svého pejsánka na můj trávník nepouští.

Tak to už by snad stačilo. Jestli jste stejného smýšlení, tak nemusím pokračovat, a jestli ne - můžu si říkat, co chci, a stejně to asi nepomůže.

Další věc, která asi nepotřebuje moc rozebírat, je, jak lidi se psy mluví. Je mi to trapné. Vážně. Říkám si, co si ti psi musí myslet. Zvlášť když někdo provádí takovou tu břichomluvu a mluví na psa a pak jiným hlasem za toho psa odpovídá. Víte, co myslím. Jistě jste to slyšeli. Dokonce i psi si myslí, že je to divné. Všimněte si psa, když to někdo dělá. Ani ten pes nevěří vlastním uším. "Nechce pejsánek nabumbat? Kdepak, pejsánek půjde s páníčkem pa."

Víte, že jenom v téhle zemi za rok utratíme za psí žrádlo několik miliard dolarů? Asi dvakrát tolik, než kolik dáme za jídlo pro nemluvňata. Žrádlo pro psy se podílí na prodeji potravin v supermarketech jedenácti procenty. Průměrný supermarket věnuje žrádlu pro psy a psím potřebám více než sto čtverečních stop plochy na regálech. Psí hamburgery, psí jednohubky, psí kuřátka a ňam ňam pro štěňátka a všechno to ostatní. Schválně si někdy všimněte. Celkem tři a tři čtvrtě miliardy kilogramů psího žrádla za rok. A čtyřicet procent všech psů má těžkou obezitu - řekl mi to můj známý veterinář.

Přidejte si k tomu cenu těch zvířat, náklady na chov, veterinární péči, léky a vitamíny pro pejsky. Připočítejte výdaje na příslušenství - obojky, misky, vodítka posázená sklíčky, šatečky a psí parfémy (Ano, parfémy.) Plus výdaje za kosmetické salóny a lopatičky na uklízení hovínek a peníze člověku, který jde s pejskem na procházku, a taky psímu fotografovi. Všechno to sečtěte a vyjde vám, že Američané za psy utratí asi sedm miliard dolarů za rok. Sedm miliard dolarů.

Devadesát procent psů si v téhle zemi žije a jí lépe než tři čtvrtiny lidstva.

A většina amerických psů si žije a jí lépe než dvacet tři procent dětí v téhle zemi, které žijí a jedí pod oficiální hranicí chudoby stanovenou vládou.

Proč to tak je? Proč máme všechny ty psy a tak pěkně s nimi zacházíme? Protože potřebujeme chránit před ostatními? Protože potřebujeme takovou lásku, kterou si lidé dát nemůžou? Protože se nudíme nebo jsme osamělí nebo jsme v podstatě sentimentální lovci a sběrači? Nebo co? Můj soused, který má dva psy, mým tirádám trpělivě naslouchá a říká mi, že tomu prostě nerozumím. Asi ne.

Vůbec nejlepší pocit jsem ze psů měl v primitivní akahské vesničce v horách severního Thajska. Akahové psy chovají, jako my chováme prasata a drůbež. S kravami zacházejí jako s užitečnými pomocníky, dávají jim jména a v životě by je ani nenapadlo, že by nějakou mohli sníst. Ale jedí psy. Psi nejsou pro potěšení - psi jsou jednoduše potrava.

Na psy se dá koukat i jinak.

— 6 —

---

Ta lepenková krabice ...

Ta lepenková krabice je nadepsaná 'Poklady'. Zatímco píšu, vidím tu krabici na horním regále v mé pracovně, kde ji přechovávám. Těší mě, že na ni vidím, kdykoliv vzhlédnu. Krabice obsahuje takové ty drobné osobní poklady, které přežily četné záchvaty "všechno uklidit a vyházet", jež mě občas popadnou. Krabice procházela probírkou, když jsem se stěhoval z domu do domu a tahal krámy z komory do komory. Kdyby se do té krabice podíval zloděj, nic by si nevzal - za nic z toho by nedostal ani pětník. Ale jestli v domě začne někdy hořet - až budu utíkat, ta škatule jde se mnou.

Jedním z pokladů v krabici je papírový pytlík. Jako na svačinu. I když vršek je zalepený izolepou, procvaknutý sešívačkou a ještě zajištěný několika spínátky na papíry, na jedné straně je díra s roztřepenými okraji a tou je vidět obsah.

Tenhle konkrétní svačinový sáček opatruju už možná čtrnáct let. Ale on vlastně patří mé dceři Molly. Brzy potom, co začala chodit do školy, podílela se s nadšením na ranním balení obědů pro sebe, její bratry a mě. V každém sáčku byly sendviče, jablka, peníze na mléko a někdy vzkaz nebo malá pozornost. Když jsem se jednou ráno chystal k odchodu, Molly mi dala sáčky dva. Jeden s obědem jako obyčejně. A pak ten zalepený, procvaknutý a se spínátky. "K čemu dva pytlíky?" "V tom druhém je něco jiného." "Co je tam?" "Prostě něco - vem si to s sebou." Nechtěl jsem to protahovat, a tak jsem strčil oba sáčky do kufříku, dal Molly pusu a odkvačil.

Když jsem v poledne v rychlosti pořádal opravdový oběd, otevřel jsem Mollyin sáček a vysypal obsah. Dvě stužky do vlasů, tři kamínky, dinosaur z umělé hmoty, špaček tužky, mušlička, dvě sušenky ve tvaru zvířátek, kulička, vypotřebovaná rtěnka, panenka, dva čokoládové bonbóny a třináct penny.

Usmál jsem se. Roztomilé. Vstal jsem, abych se pustil do všech těch důležitých záležitostí, které mě odpoledne čekaly, a smetl jsem všechno se stolu do koše na odpadky - zbytky od oběda, Mollyiny věci a všechno. Nebylo mezi nimi nic, co bych mohl potřebovat.

Večer se vedle mě Molly postavila, když jsem četl noviny. "Kde je můj pytlík?" "Jaký pytlík?" "Přece ten, co jsem ti dala dnes ráno." "Nechal jsem ho v kanceláři. Proč se ptáš?" "Já do něj zapomněla dát tenhle vzkaz." Drží v ruce papírek. "A navíc ho chci zpátky." "Proč?" "V tom pytlíku jsou, táto, moje věci - věci, které mám moc ráda. Já myslela, že si s nima budeš chtít trochu pohrát, ale teď je chci zpátky. Neztratil jsi, tati, ten pytlík, že ne?" V očích se jí objevily slzičky. "Kdepak, já to jen zapomněl přinést," zalhal jsem. "Tak to přines zítra, jo?" "To víš, že jo. Neboj." Když mě s úlevou chytila kolem krku, rozbalil jsem papírek, který se nedostal do pytlíku: "Mám tě ráda, táto."

Ach jo.

A ještě jednou ach jo.

Dlouho jsem se díval do tváře své dcery.

Měla pravdu - věci v pytlíku nebyly jen tak ledajaké.

Molly mi dala své poklady. Vše, co jí v sedmi letech bylo drahé. Láska v papírovém sáčku. A já ji minul. Kdyby jenom minul - já to zahodil do smetí, protože "tam nebylo nic, co bych mohl potřebovat." Panebože.

Nebylo to ani poprvé ani naposled, kdy jsem měl pocit, že moje tátovské oprávnění ztrácí platnost.

Cesta zpátky do kanceláře byla dlouhá. Ale nic jiného se nedalo dělat. A tak jsem jel. Putování kajícníka. Před zraky vrátného jsem popadl koš a vysypal obsah na stůl. Zrovna jsem se v tom přehraboval, když ke mně na své obchůzce dorazil. "Ztratil jste něco?" "Jo, hlavu." "Nejspíš to tam je? Jak to vypadalo? Já vám pomůžu hledat." Nejdřív jsem mu nechtěl nic říkat, ale většího blázna už jsem ze sebe stejně udělat nemohl, a tak jsem mu to pověděl. Nedal se do smíchu, jen se usmál. "Já mám taky děti." A tak se dva spříznění blázni hrabali ve smetí a našli perly; a on se na mě usmál a já se usmál na něj. V tomhle člověk není nikdy sám. Nikdy.

Když jsem z dinosaura opláchl hořčici a všechno jsem postříkal osvěžovačem dechu, abych přehlušil pach cibule, opatrně jsem vyhladil zmuchlanou kouli z hnědého papíru do celkem funkčního sáčku, poklady nastrkal dovnitř a celé jsem to nesměle přinesl domů jako poraněné kotě. Večer jsem to vrátil Molly - žádné otázky, žádné vysvětlování. Pytlík moc pěkně nevypadal, ale uvnitř bylo všechno, a to bylo podstatné. Po večeři jsem ji poprosil, aby mi o věcech v sáčku něco pověděla, a tak to začala jedno po druhém vyndavat a rovnala to do řady na jídelním stole.

Bylo to dlouhé vyprávění. Ke všemu se vztahoval nějaký příběh, vzpomínka, nebo to souviselo s nějakým snem a vymyšlenými kamarády. Některé ty věci přinesly víly. A čokoládové bonbóny byly ode mě a ona si je schovala, až je bude potřebovat. Nezmohl jsem se na nic jiného než "aha", které jsem během vyprávění několikrát moudře pronesl. A to aha bylo vlastně velice výstižné.

Byl jsem překvapený, když mi Molly dala pytlík za několik dní znovu. Ten stejný ušmudlaný pytlík. Uvnitř stejné věci. Cítil jsem, že mi je odpuštěno. Důvěra se vrátila. Spolu s láskou. A už jsem neměl tak nepříjemný pocit, že se nazývám otcem. Po několik měsíců jsem pytlík občas dostal s sebou. Nikdy mi nebylo jasné, proč jsem ho právě ten který den dostal nebo nedostal. Začal jsem o něm přemýšlet jako o "tátovské prémii" a moc jsem se večer snažil, abych si ho druhý den ráno zasloužil.

Časem Molly obrátila pozornost k jiným věcem... našla si jiné poklady... ztratila o tu hru zájem... vyrostla. Něco takového. A já? Mně zůstal v opatrování sáček. Jednoho rána mi ho dala a nikdy už si o něj neřekla. A tak ho ještě pořád mám.

Občas myslím na všechny okamžiky toho krásného života, kdy jsem se minul s láskou, která mi byla nabízena. Jeden kamarád tomu říká "stát po kolena v řece a umírat žízní."

A tak je ten ošuntělý pytlík v krabici. Zůstal tam z časů, kdy mi dítě řeklo: "Tady je to nejlepší, co mám. Vem si to - je to tvoje. To, co tu mám, tobě dávám."

Poprvé mi to nedošlo. Ale teď je ten sáček můj.

— 7 —

---

Tenhle strom je zadaný ...

"Tenhle strom je zadaný, mladíku." Hlas odněkud nade mnou. Jsem ohromený. Jednak tím, že mi někdo říká mladíku, a stejně tak, že strom, na který jsem se chystal vylézt, je obydlený.

Poslušně se vracím na zem a pohledem pátrám mezi větvemi. Jasně - byla tam nahoře stará paní. Dost vysoko. Bílé vlasy měla přichycené kanárkově žlutým šátkem, na sobě měla džínsy, tenisky a kožené rukavičky. Ten starý duch stromoví se usadil vysoko v široké vidlici toho mohutného jilmu. Ani nevypadala, že by se jí chtělo dolů. "Najděte si svůj strom," řekla přátelsky, ale rozhodně. "Ano, paní."

Šel jsem k zaměstnanci parku, který prořezával keře, ale než jsem se mohl zeptat, už mou otázku zodpověděl: "Ano, já vím, na támhletom stromě sedí stará paní." Začal mi vysvětlovat, že jí je asi pětašedesát, je v důchodu a bydlí v bytě na Federal Avenue. Jak přijde jaro a léto, začne v parku lézt na stromy. Ten muž si myslí, že ji z toho jejího hřadu jednou budou muset sundat hasiči, ale do té doby, jak se zdá, ta paní ví, co dělá, a nikoho tím neobtěžuje. Ta paní prostě ráda leze na stromy.

Tomu rozumím.

Tak velmi tomu rozumím, že když jsem se tenhle měsíc dozvěděl, že v Atlantě v Georgii je mezinárodní klub stromolezců, stal jsem se členem. Platím členské příspěvky a mám legitimaci. jedním z důvodů, proč jsem tam vstoupil, je, že mají spoustu bezpečnostních pomůcek a poradí vám ohledně techniky lezení. To se mi určitě bude hodit.

Protože já nedávno spadl ze stromu. Když jsem padal mezi větvemi, pořádně jsem si odřel lokty a praštil jsem se do hlavy. Doktor řekl, že to je otřes mozku. A taky otřes ega.

"Co jste dělal na stromě?" chtěl vědět doktor. "Prořezával jste ho?"

(Dlouhé ticho. Říkám si - tak na tohle se mě teď budou ptát všichni. Když řeknu pravdu, nebudou tomu rozumět. Když si něco vymyslím, nebudu tomu rozumět já.)

"Hmmm," zněla moje odpověď.

Lézt na stromy je jen taková moje soukromá libůstka. Nic víc.

Jenže já prostě nevím proč. To se spíš musí provozovat, než o tom mluvit. Musí v tom být něco primitivního - uspokojení těch nejpradávnějších tužeb ukrytých v mých genech. Mí předkové strávili v korunách stromů několik set tisíc let. Proto mi pohodlná rozsocha starého jilmu připadá taková domácká. Pocit patřičnosti. Sounáležitosti.

A obydlí v korunách stromů. I na těch je něco řádného. Všechna ta vratká hnízda z prken, která děti přivazují a přitloukají ke stromům tak vysoko, kam dospělí nepolezou - leda v nejtajnějších zákoutích srdce. Kdyby to šlo, tak bydlím v domečku na stromě.

Dnes je lezení na stromy trochu těžší. Muž středního věku na to nemá sílu ani společensky schválené důvody. Prořezávání koruny, to ano. To je úctyhodná práce. Vyprostit kočku nebo draka taky. Taky úctyhodné. Ale jen tak si hrát... nebo tam být, protože je to takový pěkný pocit... no...

Být nahoře na stromě ale stejně stojí za všechny problémy. Průšvih je spadnout. Zvlášť když máme otřes mozku. Když jsem přistál, viděl jsem chvíli dvojitě, což bylo zajímavé. Pak jsem zvracel, což není zajímavé nikdy. Představte si tu nejhorší kocovinu, co jste kdy měli, a znásobte ten pocit dvěma - tak to je otřes mozku.

Doktor řekl, že si mám dát pár dní pohov, což mi vyhovuje - o to se stejně vždycky snažím.

A řekl, že se mám vyhýbat stromům, z čehož vidíte, co doktoři vědí o věcech důležitých pro duševní hygienu.

Ono vlastně padat ani není tak hrozné. Je to trochu jako letět, ale nemusíte máchat rukama.

Potíž je dopadnout na zem.

A tak měl doktor říct: "Snažte se nepraštit sebou o zem." To bych pochopil.

Problémem tu je zemská přitažlivost. To je ten důvod, proč se praštíte o zem. Já vím, že vy to víte, ale zmínil jsem se o tom, protože se zemskou přitažlivostí souvisí jedna dobrá zpráva. Přitažlivost slábne.

Měsíc se od Země vzdaluje rychlostí pět centimetrů za rok, protože zemská přitažlivost slábne. To znamená, že každým rokem vážíte o jeden bramborový lupínek než o rok dřív. Je to pravda. A to znamená, že čím budete starší, tím měkčeji narazíte na zem. Ode dneška za pět set miliard let byste mohli spadnout z hodně vysokého stromu a na zem vůbec nenarazit. Jen byste se vznášeli a letěli. Teda na to se opravdu dá těšit. Je to útěcha - vědět, že do budoucna existuje nějaká naděje. Alespoň v něčem se situace zlepší. Já myslel, že by vás to mohlo zajímat.

Zkrátka a dobře, dnes jsem byl zase na stromě. nedám si pokoj. A když si tohle říkám, přeju si, aby víc lidí trávilo na stromech víc času a vraceli se tak na dávná místa pohody. Přemýšleli o věcech. Buddha před jedním stromem seděl hodně dlouho a napadly ho některé báječné myšlenky. Na co by asi teprve přišel, kdyby na něj vylezl a usadil se v jeho náručí...?

Kdyby daleko víc z nás trávilo na stromech daleko víc času, možná bychom vedle přitažlivosti změnili i další problém - nebyli bychom tak vážní, což se s přibývajícím věkem stupňuje, trochu bychom se rozveselili. Představte si to. Slunné dubnové odpoledne a vy a já a spousta dalších jako my v korunách všech stromů v parku. Přemýšlíme. A máváme na sebe. No tak se, holka, trochu zhoupni.

Chcete se připojit? Mezinárodní klub stromolezců, poštovní schránka 5588, Atlanta, Georgia 30307, USA.

— 8 —

---

Učitel je zticha ...

Učitel je zticha. Říká si: to snad není možné, že tohleto dělám. Natahuje si gumové rukavice, sahá do bílé igelitky a vytahuje lidský mozek. Opravdový lidský mozek.

Studenti jsou zticha. Říkají si: to snad není možné, že tohleto fakt dělá.

Studenti si říkají: jestli mi to podá, tak je po mně, tak je na místě po mně!

Jistě, že jim to podá. A není po nich.

Když se mu mozek vrátí, učitel ho hodí přes stůl fotbalovému obránci v gumových rukavicích a ten ho zase hodí křídelnímu útočníkovi v gumových rukavicích. Když křídlo upustí mozek na stůl, ozve se smích. Mozek poskakuje.

Abych to vysvětlil: v úvodní hodině kreslení jsem vykládal o tom, jak se výzkum mozku odrazil na procesu tvorby, použil jsem obrázky, grafy a anatomické náčrtky. Házeli jsme si ananasovým melounem, aby si každý dovedl představit, jak je takový mozek veliký, ale mozky přesto zůstaly trochu abstraktní představou. Studenti měli v tvářích takový ten apatický pohled, který znamená, že už je to n-u-d-a.

A právě v tom hluchém místě vzdělávacího procesu řekne studentka prvního ročníku: "Jestli chcete, tak já lidský mozek přinesu - táta jich má spoustu." (Třídou proběhne elektrický proud: "Co že to udělá?")

Prostě se ukáže, že její táta je opravdický neurochirurg a dělá výzkum na lékařské fakultě a má v laboratoři spoustu sklenic s mozky a moc by ho potěšilo, kdybychom opravdový mozek viděli. Tak jo, já to zvládnu. "Přineste všichni do školy mozek!" křičím za odcházející třídou. "VŠICHNI".

Ovšemže se za týden ta dívka - už ji nikdo ve hře 'Ukaž a vyprávěj' nepřekoná - objeví s mozkem v igelitce.

"Tak co si o tom, pane Fulghume, myslíte?"

Nikdy by nemohlo být slovo 'konsternovaný' výstižnější. Něčemu takovému říkají studenti Jéééé moment ohromných rozměrů.

"Tak něco takového mám mezi ušima," řekl jsem. Momentálně je to výhradně syrové maso. A funguje to na včerejší sendvič se salámem, brambůrky a kakao. A všechno, co právě teď dělám - všechno, co jsem kdy udělal nebo udělám -, tím kusem hmoty prochází. Já si to vytvořil a patří mi to. A je to ta nejzáhadnější věc na světě.

(Ten mozek v mé ruce nebyl čerstvý, kdepak - byl konzervovaný formaldehydem. A vlastně to ani nebylo nic ošklivého a odpudivého. Barva světle béžová, trochu vlhká hmota, měkká a gumovitá, něco jako jíl. A velké to bylo asi jako ten meloun, který jsme si posílali - jenže tohle vážilo skoro kilo a půl.)

"Já jakžtakž chápu mechanickou stránku činnosti mozku - jak stimuluje dýchání, pohání krev, řídí přesun bílkovin. je to všechno chemie a elektřina. Motor. Motory chápu.

Jenže v tomhle jedenapůlkilovém motoru ze syrového masa jsou taky všechny rýmovačky, které znám, recept na krocana, pach šatny, který si pamatuju ze střední školy, všechny moje smutky, schopnost řadit v dodávce s meziplynem, obličej mé ženy, když byla mladá, vzorečky jako E = MC² a A² + B² = C², předmluva k Chaucerovým Canterburským povídkám, vzpomínka na první křik mého prvorozeného syna, lék na škytavku, text bojové písně Koleje svatého Olafa, sny nastřádané za padesát let, schopnost zavázat si tkaničky, chuť oleje z tresčích jater, Van Goghův obraz 'Slunečnice' a praktické zvládnutí Deweyho mezinárodního desetinného třídění. To všechno je v jednom kusu MASA.

Jeden čtvereční centimetr mozku obsahuje deset miliard informačních jednotek a za vteřinu takových jednotek zpracuje pět tisíc. A nějak se to vyvinulo za miliardy roků z kulaté roztavené horniny, jakou je Země, která se sama jednou zřítí do Slunce a zanikne. A proč? A jak?

Tak tohle si o tom myslím."

"Hmmmm," zahučí studenti. Ten náš učitel - tomu to pálí.

Mozek ještě jednou putuje z ruky do ruky, pomalu a vážně. A zase je nesmírné ticho. Záhada všech záhad je tu s námi a my k ní patříme.

Nejúžasnějším konstatováním, které za posledních pětadvacet let z výzkumu mozku vzešlo, je toto:

Tím, co je uvnitř našich hlav, se navzájem lišíme stejně, jako se lišíme tím, co máme zvenčí.

Rozhlédněte se kolem a všimněte si, jak jsou hlavy lidí nekonečně rozmanité - liší se pletí, vlasy, věkem, etnickými znaky, velikostí, barvou a tvarem. A vězte, že uvnitř jsou ty rozdíly ještě větší - v tom co známe, jak se učíme, jak zpracováváme informace, co si pamatujeme a zapomínáme, jak fungujeme a řešíme různé situace. Přidejte si k tomu pochopení, že "tamten svět" je odraz vnitřku naší hlavy a zároveň i vjem, za chvíli vám dojde, jaký je to vlastně zázrak, že jsme vůbec schopni komunikace. Je téměř neuvěřitelné, že se setkáváme s toutéž realitou. Konsensus ohledně existence je v nejlepším případě velmi volný.

Když to vezmu z praktického hlediska, tak jsem díky této informaci každým dnem o něco trpělivější k těm, s nimiž žiju. Mám menší chuť namítat: "Proč to nevidíš jako já?" a spíš říkám "Ty to vidíš takhle? Ježkovy oči! To je ohromné!"

To mě přivádí k mozku Einsteina, který je teď ve sklenici v nějaké laboratoři v Missouri. Vědci ho zkoumali, aby se přesvědčili, jestli je na něm něco zvláštního. (Nenašli nic. Ne to jeho vybavení, ale to, co s ním udělal, nabouralo 'Záhady všech záhad'.) Když Velký Al působil v Princetonu na Institutu vyšších studií, nějaká návštěva si přála vidět jeho laboratoř. Velký vědec se usmál, zvedl své plnicí pero a ukázal si jím na hlavu. (Hmmmm.)

— 9 —

---

Slyšeli jste už ...

Slyšeli jste už o tanci 'geek'? Anglické slovo geek ve skutečnosti najdete ve slovníku. Vztahuje se na pouťového komedianta, který předvádí něco nechutného - například ukousne hlavu živému kuřeti. Ve slangu je 'geek' někdo, kdo vypadá, že by byl něčeho takového schopen. Někdo, na koho si je třeba dát pozor. Občas zaslechnu, jak mladí to slovo použijí, když mluví o někom, kdo je starší a žije si velmi nezávisle. V tom slově je obsažen určitý obdiv. Znamená, že jste trochu divný, ale zato zajímavý.

Asi to tak je. Hodně z nás starších je trochu ujetých. V určitém bodě vám genetický kód něco zapne v hlavě. Hledáte ve skříni oblečení a nejednou si řeknete: vždyť je to jedno. Tak někdy kolem šedesátky dosáhnete bodu, kdy se prostě rozhodnete žít nadále trochu střeleně. Vyrazíte z domu v trepkách, když jdete nakoupit, ale už se nevrátíte přezout. Vždyť je to jedno. Nebo jdete vybrat schránku v županu - v tom nejstarším, nejušmudlanějším a nejpohodlnějším, jaký máte - a je vám úplně fuk, kdo vás uvidí. Nebo když někdo zazvoní, ani se nekouknete do zrcadla, jak zrovna vypadáte. Prostě rovnou otevřete dveře. Je to jeho problém - ať tam bude kdokoliv. Už vám oblečení barevně neladí. No a co? Už nestelete postel každý den. A co? Váš život se začne podobat vašemu starému autu - dokud to jezdí a doveze vás to, kam potřebujete, komu záleží na tom, jak to vypadá? Někdo tomu říká úpadek, někdo zase začátek moudrosti. Vyberte si.

Ale já chtěl povídat o tom tancování.

Když jsem na dně, život je zablokovaný a potřebuju nějaké povzbuzení, tak jdu někam, kde se tancuje. Nemyslím nějakou putyku, kde se lidi nalámou a pak se na parketu při hudbě kymácejí. Myslím místa, kam chodí lidé, kteří doopravdy rádi tancují. Mám takové lidi rád. Ještě nikdy jsem nepotkal žádného opravdového tanečníka, který by nebyl milý člověk. A nikdy mě nepřestane příjemně překvapovat, kdo všechno může tancovat. Dělá mi dobře, když vidím takový neforemný pár - lidi tak trochu při těle, takové vážné domácké typy -, jak nastoupí na parket a vznášejí se jak andělé. Když takové lidi vidím na ulici a dívám se na ně skrz prsty, nějaký lepší hlas ve mně se ozývá: "nejspíš báječně tancují" a hned je vidím líp. A sebe taky.

No tak k tomu ujetému tancování. V mé oblíbené hospodě 'U sovy' se v neděli večer hraje od půl sedmé do půl desáté tradiční jazz. 'Ujetá' kapela hraje swing, jak se za starých dobrých časů hrával v Chicagu a v New Orleansu. Většině návštěvníků je přes čtyřicet, jsou to normální dělníci, kteří vypijou jedno pivo a v pondělí musejí být v půl osmé v práci. Rozhodně žádný zástup výtržníků. Jsou to prostě tanečníci.

Rád se rozhlížím a hledám naprosto nejujetější osobu celého večera. Staršího pána, který má neviditelné pantofle a župan. Plešatícího, malého, vrásčitého, bělovlasého. Který, když jde, tak je trochu nachýlený ke straně. Kdybyste ho viděli na stanici autobusu, řekli byste, že by se tak akorát hodil do domova důchodců. Jenže teď ho vidíte tady. A je vám to jasné - je to tanečník. Ujetý tanečník.

Obvykle s sebou má svou ženu, taky střelenou. O něco mladší, vždycky naparáděnou na tancování - tak, jak to dělá už padesát let. Koukněte se na její boty. Jestli jsou černé, na středně vysokém podpatku a s páskem přes nárt, tak je úplně jasné, proč sem přišla a co tady bude dělat.

Spustí muzika, on ji vezme za ruku a tak trochu se odbelhají na parket. To vše má jenom probudit vaši pozornost. A pak se to stane. Ona nastoupí na své stálé místo, které vytvořila jeho náruč, roky kdesi zmizí, a opět jsou tu Popelka a princ. Pohybují se sálem podle hudby i podle hudby ve svých srdcích. Aby člověk takhle mohl s partnerem tančit, trvá to asi čtyřicet let. Tančí s takovou lehkostí a elegancí - tolik drobných pohybů, beze slova přivedených k dokonalosti. On tancuje trochu neohrabaně a velmi úsporně. Ona reaguje na neviditelné pokyny a točí se a otáčí. Občas se jejich pohledy setkají a vám je jasné, že tam na parketu sledujete lidi, kteří mají velmi šťastné manželství. Abyste vypadali jako oni, museli byste někoho milovat hodně dlouho.

Někdy ten děda o tanec požádá nějakou jinou dámu. A někdo obvykle vyzve jeho ženu. Ať tancují s kýmkoliv, jejich partner či partnerka vždycky působí moc pěkně. A řekl bych, že se i moc pěkně cítí. Jedna taková jednaosmdesátiletá babička mě jednoho večera požádala o tanec. Snažil jsem se ze všech sil a ona se mnou držela krok. "Byl jste báječný, můj drahý," řekla mi, když jsem ji vyprovázel na místo. Žil jsem z té poklony celý týden.

Chci být, rozhodně tedy hodlám být taky takový postarší střelený tanečník. A s mojí stejně střelenou tanečnicí pracujeme na tanečních figurách. Chápu to jako společenskou odpovědnost: pomoci každému, aby zůstal mladý tak dlouho, jak je to jen možné. Působit jako příklad ostatním. A rozhodně nechci umřít v posteli - spíš se po posledním tanci jednoho krásného večera posadit do křesla, usmát se a vydechnout naposled.

To všechno mi připomíná, co jsem slyšel o Indiánech kmene Hopi. Ti mezi modlitbou a tancem nevidí velký rozdíl - obého je zapotřebí k dlouhému životu. Hopiové by to zřejmě měli vědět, protože toho mají hodně za sebou a pořád tu ještě jsou s námi. Tvrdí, že být užitečným Hopiem znamená mít tiché srdce a zúčastnit se všech tanců. Souhlasím.

— 10 —

---

V našem kostele ...

V našem kostele jsme několik let neměli pořádné vánoční představení. Když nic jiného, tak jsme se začali na svátky dívat velmi věcně a racionálně a stačilo nám, když jsme si to udělali v malém v nedělní škole. A taky jsme si pamatovali, jak jsme posledně vybouchli. Ten týden, kdy bylo vánoční představení, se časově shodoval s epidemií zarděnek, planých neštovic a hongkongské chřipky. A večer, kdy se představení mělo konat, byla chumelenice s deštěm, chvilkový výpadek elektřiny způsobil, že se několika lidem zastavily hodiny, a jedna z ovcí, zapůjčená na představení, dostala průjem. To ještě nebylo všechno, protože Josef a dva ze Tří králů se během představení poblinkali a taky se jim podařilo počůrat. Vrchol všeho byl, když sbor puberťáků chodil kolem se zapálenými svíčkami tak nedbale, že místo pocitu, jak na zemi zavládl pokoj, jsme se báli Božího hněvu a že vypukne požár. Já si nemyslím, že by to bylo až tak hrozné, a možná se to všechno nepřihodilo stejný rok, ale nezanedbatelné množství starších dam z našeho kostela si ten humbuk pamatovalo a jakýkoliv návrh na další představení hodlalo zarazit. Úplně jako by se k nám vrátila cholera a nikdo už tím nechtěl znovu projít.

Ale nostalgie je mocná věc a popletla hlavu těm stejným dámám, když zvažovaly prosby mladších maminek, které tím příšerným obřadem dosud neprošly a nedaly si nic rozmluvit. Nastal čas, aby i jejich děti dostaly příležitost.

A co nevidět lidi, kteří pořád říkali "už bych chtěl mít rozum", vyráběli ze starých prostěradel, lepenky a slepičího peří kostýmy pro anděly. Jenom jsme nemohli sehnat ty správné župany pro Tři krále, a tak se několik tatínků sebralo a koupili nové a přejeli po nich dodávkou, aby župany chytly trochu patinu. Jedna mladá maminka byla v jiném stavu, a tak jsme jí láskyplně sdělili, že s ní počítáme a ať se začátkem prosince dostaví s opravdovým novorozenětem. Slíbila, že se pokusí.

Andělský sbor jsme vycepovali tak, že byl schopný zpěvu. Sehnali jsme opravdové jesličky s opravdovou slámou. A i když jsme se shodli, že živé ovečky tentokrát vynecháme, někdo pro ten večer iniciativně vypůjčil dvě menší kozy. Parádním kouskem pak bylo zapůjčení živého osla, na kterém by přijela Maria. Nikdo z nás ještě nikdy neviděl, že by do presbytáře někdo vjel na živém oslu, a přitom nám připadalo, že to je báječný nápad.

Udělali jsme jeden ústupek zdravému rozumu - rozhodli jsme se, že to celé uspořádáme v neděli dopoledne, za plného světla, abychom viděli, co provádíme, a v andělském sboru aby se nikdo nemohl bát tmy a brečet nebo se počůrat. Taky žádné svíčky. A žádná generálka. Tyhle záležitosti jsou většinou stejně lehce dojímavé a nikdo nestojí o to, prožít si to dvakrát.

Konečně přišel ten den a všichni se dostavili do kostela. Přišly i mužské polovičky, o kterých se vědělo, že pravidelně nechodí - nejspíš ze stejného důvodu, jako by se lidi šli podívat, když se kousek od domu vybourá autobus.

A nebylo to vlastně nejhorší. Aspoň ze začátku ne. Kozy utekly na parkovišti a pastýři s nimi předvedli menší rodeo. Ale z plna hrdla jsme odhýkali koledy a sbor andělů přežil své první velké číslo unisono a ani to nebylo moc falešně. Nad jesličkami jsme rozsvítili betlémskou hvězdu a už byl čas, aby se objevil Josef s Marií; s Marií na pronajatém oslu, v náručí s něčím, co se později ukázalo jako rozdrbaná panna (těhotná paní totiž přenášela). To ten osel se ukázal jako naše zkáza.

Osel dvěma zdráhavými krůčky prošel brankou k presbytáři, obhlédl situaci a zasekl se. Vzpříčil nohy, celé jeho tělo ztuhlo jako beton - a rozhodně víc než jako mrtvola - a procesí uvízlo. Tedy oslovi se dá někde v ústraní leccos udělat, aby se přiměl k pohybu, ale možnosti, co mu udělat, jsou velmi omezené v kostele v neděli dopoledne, před očima žen a dětí. Škubání za ohlávku a zlostné kopání od Panny Marie nepomáhalo.

Předseda výboru zmocněnců, který seděl ve svátečním obleku v první řadě, přispěchal na pomoc. Podlaha kolem oltáře byla z vyhlazeného betonu. A tak se pan předseda nahrbil za oslovou zadní částí a tlačil ve spolupráci s jiným pánem, který tahal za ohlávku - pomalu a vznešeně sunuli nehybné zvíře po podlaze, centimetr po centimetru. Když vedoucí sboru viděl, že se věci pohnuly z místa, zapnul magnetofon, z něhož se velebně ozval Mormonský chrámový sbor doprovázený filadelfským orchestrem.

Zrovna když osel a jeho poháněči dorazili doprostřed kostela, magnetofon vyhodil pojistky a nastalo ticho. A v tom tichu se od zadku osla ozval podrážděný hlas. "POHNI TOU SVOU PRDELÍ, TY ZMETKU!" A hned na to hlas odkudsi zezadu, hlas ženy toho tlačiče: "Drž tu svou nevymáchanou hubu, Leone!" A v tom okamžiku osel zahýkal. Kdybychom uspořádali konkurs, kdo se ten den ukázal jako největší osel, bylo by hned několik kandidátů. A hlasování by bylo velmi vyrovnané.

Když děláme to, co děláme, je na nás pohled k popukání.

A i když uplyne několik let, než kostel uspořádá další vánoční představení, nebylo to představení poslední. Vzpomínky na smích přežívají vzpomínku na všechny těžkosti. A naděje - naděje vždycky způsobí, že uvěříme, že tentokrát, letos, se nám všechno povede.

Řekl bych, že to je to celé kolem vánoc. Je to jako život - jenom, že se toho mnohem víc než obvykle přihodí v jednom okamžiku. A my v tom všem zřejmě budeme pokračovat. Budeme šílet, frustrovat se, zmatkovat a dokonce se rozčilovat. A taky ucítíme vzrušení a naději a tichou radost. Budeme se smát, plakat, špulit pusu a rozjímat. Trochu se opijeme a nehorázně nacpeme. Budeme se objímat a líbat a uděláme hrozný nepořádek. Utratíme moc peněz. A někdo se vždycky poblinká nebo počůrá. Jako vždycky budeme zpívat jenom část textu písniček a většinou falešně. A uděláme to znovu a znovu a znovu. To my jsme to vánoční představení, celý ten mumraj.

A já myslím, že nejlepší je to jen tak nechat plynout. Protože aspoň jedna osoba, kterou znám, může dosvědčit, že když se do toho moc tlačí, vznikají potíže.

— 11 —