15. Do knížky se mi nehodí
Do knížky se mi nehodí, zopakovala jsem si přísně, když jsem se večer přistihla, jak tupě zírám na spořič monitoru, místo abych psala. A nebylo to únavou!
Kamilu jsem opustila v předvečer Štědrého dne, kdy měla rande s Pracháčem alias Šiklem. Se skutečným Pracháčem jsem se viděla dvakrát, měli jsme namlouvat nějaké kazety jako podklady pro životopisnou knihu, ale místo toho na mě dělal cukrblíky a omračoval mě stupidními historkami o tom, jaký je gentleman. Nahrála jsem tři kazety, použít se dá tak deset minut. To budou těžce vydělané peníze.
Kamilin Šikl bude asi něco podobného, potřebuju, aby hledala dál, nehodí se mi, aby kápla na toho pravého v půlce knihy. (Když o tom tak přemýšlím, nejsem si jistá, jestli jí dopřeju, aby na něho vůbec kápla.)
Kamila obalovala vepřové řízky, filé a kapra, když v tom zapípal mobil. Umyla si ruce a odpověděla. Toho dne již potřetí na stejné číslo. Překvapovalo ji, jak se tetelí radostí pokaždé, když slyší mobil, překvapovalo ji, jak toužebně očekává další zprávu, když mobil dvě tři hodiny mlčí. I Erik mlčel. Od rána s Kamilou neprohodil ani slovo, ale Kamila si moc dobře všimla, že mu korespondencí přes mobil drásá nervy. Erik byl zvědavý. Velmi zvědavý. Byly doby, kdy ji špehoval, prohrabával kabelku, pročítal diář. Tehdy se nemohl dovědět nic, co by nesměl.
Kamila se vrátila k řízkům. Cítila Erikův pohled v zádech. Nedokázala vysvětlit, jak to, prostého cítila. Bodal ji drobnými jehličkami, pálil ji mezi lopatkami, znervózňoval ji. Nedávala to však na sobě znát. Dokonce si u práce tiše zpívala refrén z jakéhosi šlágru, který slyšela nedávno v rádiu. Nebyla si jistá, jestli předstírá vánoční pohodu kvůli holkám, aby nebyly smutné, anebo kvůli Erikovi, aby ho naštvala.
V pět došla opět zpráva. Kamila si vyzývavě zapálila cigaretu, vědoma si faktu, že Erik vduchu zuří. Pak si vklidu přečetla zprávu, usmála se a vyťukala odpověď.
„Tak dost,“ bouchnul Erik do stolu.
Rozjařilo ji, že mu ruply nervy. Rozhodla se dělat nechápavou: „Celý den se honím, tak si snad můžu zapálit, ne?“
„Nemluvím o kouření,“ zasyčel jak jedovatý had. Obávala se, že ji uštkne svým vztekem, ale ne natolik, aby zanechala provokování. Rozvalovala se na sedačce, nohy zkřížené na konferenčním stolku, a labužnicky se halila do obláčku stříbřitého dýmu.
„Kdo ti to celej den píše?“
„Šikl,“ odvětila klidně.
„Rozbiju mu hubu!“
„ K tomu budeš mít skvělou příležitost. Zhruba za deset minut je tady, přiveze mi dárek k Vánocům,“ vytáhla svůj trumf.
Schlípl a odplížil se.
Štědrovečerní večeře probíhala v dusném tichu. Karolína sjížděla Kamilu zkoumavým pohledem, Klára nepřátelským.
Odnesla talíře od polévky do dřezu, nový náramek od Šikla tiše zacinkal o porcelán a Erik bezmocně skřípal zubama.
„Nechcete toho už nechat?!“ zaječela Klára. „Jsou Vánoce, jestli jste si náhodou nevšimli!“
Kamilu potěšilo, že neadresovala výčitky pouze jí,
Telefon! Ve čtvrt na jedenáct v noci! V tomhle bytě se vážně nedá psát!
„Prosím!“ nevrle zvedám sluchátko.
„Ahoj, tady Veronika...“
„Veronika?“
„No, Veronika. Viděli jsme se loni na křtu tvé knížky, byla jsem tam se Souzvukem...“
Vzpomněla jsem si na ni. Drobná, obrovské oči, malý pršáček posetý pihama, vlasy neurčité barvy ostříhány na ježka, v uchu půl kila stříbra. Vzpomněla jsem si i na to, jak se opila a vyčetla mi, že Souzvuka miluje a že to nevzdá, i když ví, že spolu něco máme.
„Co pro tebe můžu udělat?“ ptám se docela vlídně, ačkoliv na nějaké pindání o lásce nemám čas ani náladu. S Třináctou knihou jsem ve skluzu, musím se činit.
„Potřebovala bych s tebou mluvit,“ povídá naléhavě.
„Tak mluv...“ A nezdržuj, chtělo se mi dodat, ale spolkla jsem to. Souzvuka mám ráda a nevím, jak na tom v současnosti s Veronikou je. Nechci riskovat zítřejší Veroničino fňukání na Souzvukově kostnatém rameni, nechci riskovat výhrůžky, že jejich romantický vztah skončí, pokud se okamžitě nepřestane kamarádit s tou krávou, tedy se mno…
