17. Zázrak
Vcházím do foyer divadla, přelétnu očima houfy slavnostně oděných lidí a hned ho zaregistruju. Ačkoliv měří jen sto osmdesát centimetrů, je nepřehlédnutelný, jakoby z davu vyčníval. Překvapuje mě, jak moc mu sluší oblek - bryskně měním jeho zařazení ze sportovního typu na typ všestranný. Kráčím k němu, usmívá se, ale nejde mi naproti. Udělat tohle kdokoliv jiný, okamžitě mě to rozladí. Nechápu, proč právě on. Léta přece potkávám spousty chlapů - hezouny, úspěšné, bohaté, chytré, vtipné, hodné, slavné, galantní. A nic mi to neříká. Tedy skoro nic. No, a pak si jednoho krásného dne přijde nějaký redaktor regionální televize v tričku s dírkou na rukávu a mně se klepou kolena.
„Ahoj,“ dává mi letmou, kamarádskou pusu. „Po představení musíme natočit ještě nějaký rozhovor, ale na rautu už se ti budu věnovat,“ říká omluvně. Netuší, že doposud jsem na divadelní premiéry a následný večírek chodila úplně sama, jsem zvyklá se zabavit a nečiní mi to žádný problém.
V očích kameramana zahlédnu velký otazník, ale nehodlám mu nic vysvětlovat. Ani já sama si neumím vysvětlit nic z toho, co se děje. Navenek všechno vypadá docela obyčejně. Prostě jsme se spřátelili, to se stává. Uvnitř však cítím, že je to jinak. Ten přestárlej kluk ve mně hned při našem seznámení rozsvítil jakési světýlko a každým dalším setkáním způsobuje, že to světýlko září jasněji a jasněji. Ten kluk se nějak jmenuje, pochopitelně, ale já mu budu říkat Zázrak. On totiž zázračnej je. Pochybuju, že by se našel jinej chlápek, s kterým bych šla v noci v mrazu za ruku několik zastávek pěšky domů a pak se s ním dvě hodiny líbala u výtahu v domnění, že je mi zase sedmnáct. Pochybuju, že nebýt jeho, vstanu v neděli ráno už v osm a pustím se s chutí do práce:
Kamila na sebe byla pyšná, že celých pět týdnů dokázala vzdorovat Šiklovu nadbíhání, že dokázala přijímat drobné dárky a květiny a dělat nechápavou. Určitě neměla v úmyslu si s ním cokoliv důvěrného začínat, na to jí příliš připomínal Erika. Rozhodla se ho pouze využít. Zjistila, že Šikl je přesně ten ideální člověk, kterým mohla svého muže potrápit a dokonce i mírně polidštit. Kdyby jezdila na výlety a chodila na koncerty s Davidem, Erik by ohrnoval nos, jen co by zjistil, o koho jde. K Šiklovi vzhlížel, potřeboval ho, z Šikla měl strach, Šikl způsobil, že na Kamilu po létech začal zase žárlit.
A tak se Kamila vymlouvala Davidovi, který jí chyběl a viděla by se s ním ráda, a stýkala se s Viktorem Šiklem, který ji k smrti nudil a otravoval samolibými, nabubřelými projevy.
„Kam zase jdeš?“ zeptal se Erik. Čím častěji chodila Kamila večer pryč, tím více času trávil Erik doma. A brblal, když odcházela.
„Jdu s Viktorem na premiéru do Městského divadla a potom na raut,“ odpověděla popravdě, protože se o Vánocích dohodli, že si nebudou lhát. Když bude jeden z nich chtít vědět pravdu, má se ptát jedině v případě, že je schopen ji unést. Tak zněl poslední dodatek jejich dohody ohledně zachování manželství.
„Mně se to nelíbí,“ povzdechl si Erik.
„Mně se taky nelíbilo, když jsi jezdil na Kanáry s tou Irenkou nebo jak se jmenovala a mě jsi nevzal nikdy ani na Šumavu,“ odvětila nevzrušeně. Ve skutečnosti to nebyla tak docela pravda. V období, kdy se dověděla o Erikových milenkách, se už netrápila, mrzelo ji pouze, že na to nepřišla dřív - v dobách, kdy se mu snažila zavděčit, kdy za ním běhala jako pejsek, jen aby ji měl rád. Jistěže toužila podívat se někdy k moři. Ještě ho nikdy neviděla, neochutnala, jestli je opravdu slané. Ale s Erikem? Od rána do večera by ji peskoval a celý pobyt znechutil. Za to jí žádné moře nestálo.
„Kdy už to konečně bude za námi? Kdy se přestaneš mstít a stále dokola mi předhazovat, že jsem uklouzl?“ rozhořčil se.
„Uklouzl? „ odfrkla posměšně. „A co minulý týden, jak jsi na ulici líbal tu blondýnu a pak jste spolu nasedli do taxíku? To jsi asi opět uklouzl, ne?“
„Ty mě špehuješ? „
„Ne, jela jsem náhodou okolo.“
„Předpokládám, že se Šiklem.“
„Jo, se Šiklem.“
„…
