23. Intuice nezklamala
Ocitáme se ve středu pozornosti. Skoro každý má najednou dojem, že by nám měl domlouvat a kázat. I ten, kdo je po celý život bez skrupulí nevěrný ostošest, má najednou pusu plnou morálky a vypouští je jak mýdlové bubliny. Není úniku. Zázrak prý rozbíjí moji fungující rodinu, já dělám z manžela pitomce. Jsme zkažení a prohnilí, to nám nikdo neodpáře.
I Mentor si lebedí ve své roli, poučuje zasvěceně, jako by skutečně byl učitelem Odysseovým, jsme pro něj lákavé sousto. Ač sám svobodný a bezdětný, častuje nás rozsáhlým rozborem svazku manželského, objasňuje, co se sluší a co ne. Náš případ vyhodnocuje jako odstrašující.
A Kvočny? Ptají se, jak chci skandální trojúhelník vyřešit. Ráda bych jim odpověděla, ale opravdu nevím, co budu dělat, ani nevím, co bude dělat moje Kamila. Měsíce plynou, obě se v tom svém zapáchajícím bahníku svorně plácáme a obě jsme poprvé v životě doopravdy šťastné.
Přichází červen. Je nezvykle teplo, skoro třicet stupňů ve stínu. Dnešní odpoledne trávím s klukama u vody. Blbneme, stříkáme po sobě vodou, cpeme se zmrzlinou a koupeme psa, který vodu bytostně nesnáší. Idylu narušuje jen telefonát nakladatele: „Paní Bianko, tak jak jste daleko s tou knížkou? Finišujete? To víte, čtenáři rychle zapomínaj...“
Už mě nenapadá, jak omluvit několikaměsíční zpoždění, a tak slibuju: „Do konce týdne ji tam máte.“
„Ty už ji máš dopsanou?“ diví se kluci.
„Ne, ale ještě dnes se na to vrhnu.“
A opravdu. Jen co jim zkontroluji úkoly, uvařím večeři, vyzkouším je z učiva, dám jim pusu na dobrou noc a napíšu Zázrakovi tesklivou textovku, zapínám počítač. Najednou se na psaní těším, chybělo mi.
Yetti není doma, budu mít klid, lebedím si. Můj stařičký počítač slabě vrní a dlouho se rozehřívá. Matně si vybavuji, že jsem Kamilu opustila někdy v březnu, kdy se rozhodla žít tajně dva paralelní životy. Kliknu na poslední stránku Třinácté knihy a překvapeně si ji čtu. Končí neznámým odstavečkem, vím s určitostí, že jsem jej nenapsala. Připadám si jako blázen. Hledám datum, kdy naposledy byl soubor otevřen, a dozvídám se, že dnes dopoledne. Znovu pročítám cizí text:
Kamile už několik měsíců nic nechybělo. Měla Davidovu oddanou lásku a Erikovo slušné zabezpečení. Netrápila se, byla spokojená. A ta spokojenost se odrážela i na dcerách, jejich vzájemný vztah se zlepšil, prohloubil.
„Mami, táta ti tady nechal nějakou obálku!“ volala na ni Karolína, když připravovala pro všechny večeři. Dělala zeleninový salát s kuřecím masem a velký džbánek pomerančového džusu. Venku bylo vedro, začínal červen.
„Obálku?“ podivila se. Zlé tušení ji ochromilo.
„Ty se ani nepodíváš, co ti táta píše ? „
Kamila věděla, co v dopise stojí. Nepotřebovala ho číst. Hlava se jí točila a v uších se ozýval zvuk připomínající mořský příboj. Jak ve zlém snu odkráčela do ložnice a otevřela Erikovu skříň, pak nahlédla do nočního stolku a toaletky v koupelně. Všechny jeho věci byly pryč. Intuice byla správná - Erik ji opustil.
Dočetla jsem a pomalu začínala chápat. Nemělo smysl kontrolovat skříň a botník, ale měla jsem dojem, že si to Yetti přál, když mi do Třinácté knihy vyťukal dopis na rozloučenou. Vstala jsem od počítače a pomalu prohlédla celý byt. Nemýlila jsem se. Můj život se posledním odstavcem dokonale prolnul s Kamiliným příběhem. Yetti mě opustil.
