10. Nudná jistota
Sedíme u Smířené v obýváku, my tři Kvočny. Zatímco se všichni naši synové pokoušejí udělat z bytu Smířené kůlničku na dříví, bilancujeme nad červeným vínem naše životy.
„Víš, jak jsme probíraly posledně, jestli bych se dokázala ještě do někoho zamilovat, přemýšlela jsem o tom... a jsem si jistá že už by to nešlo, vždyť já nebyla nijak zvlášť zblázněná ani do toho svýho,“ povídá Smířená a já s ní souhlasím. Zamilovat se v pětatřiceti? Jak? A proč vlastně?
„Celá tahle knížka se mi nějak vymyká z rukou. Chtěla jsem psát o tom, jaké to je, když děcka odrostou a už tě nepotřebují, když manžel je jak z jiné planety, když už nevíš, kam by se měl tvůj život ubírat, protože jsi všechny důležité úkoly splnila a nikdo tě vlastně nepotřebuje,“ vysvětluju svůj prvotní záměr, „ale asi to nedokážu správně vystihnout. Ta moje Kamila se chvílemi chová jak kurva a chvílemi jak nevinná šestnáctka.“
„Ale o tom to přece je,“ povídá Doufající, „ona úplně normálně tápe. Celý mládí věnovala jenom rodině a teď najednou neví, co se životem. Něco podobnýho prý zažívají lidi, když je propustí z kriminálu. Taky jsou zmatení a neví co dřív -jestli zapadnout do první hospody, stavit se za kamarádama, za mámou anebo si jít co nejdřív zašoustat.“
„Jenomže ta moje Kamila není nerozhodná, ona je najednou prostě posedlá po chlapech. Jako by jí po té letité věrnosti hráblo,“ objasňuju obsah budoucí knihy. Hrozně ráda Kvočnám objasňuju obsahy svých rozepsaných knih a ony jsou tak skvělé, že poslouchají, radí a dokonce u toho ani nežívají.
„Každá ženská hledá tu opravdovou lásku,“ uklidňuje mě Doufající.
„Ty hledáš opravdovou lásku?“ diví se Smířená.
„Jasně že jo. Jenomže už jsem tvrdě poučená. Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše. To ovšem neznamená, že jsem přestala v existenci holuba věřit...“
Zasmála jsem se. Mám Doufající ráda. Ať mluví o čemkoliv, vždycky stočí řeč na ptáky. „A co ten tvůj novej Holub?“ ptám se. „Vrabčák pořád nic netuší?“
„Už jsem měla namále! To jsem vám ještě neříkala?“ uchechtla se a my jen zavrtíme hlavama.
„Holub volal předevčírem, že se chce stavit. Prcek byl ve škole, Vrabčák v práci, tak proč ne, říkala jsem si. A zrovna když jsem byla ve sprše a Holub se ještě válel v posteli, ozval se zespodu zvonek. Chápete tu kliku? Vrabčák zazvonil zespodu!“
„A proč? Nemá klíče od domu a od bytu?“
„Jasně že má! Ale taky má pořádnou sklerózu. Já ho ráno požádala, aby koupil Prckovi do školy kružítko, a on si pamatoval jen to, že má něco koupit. Tak prostě zazvonil.“
„A dál?“
„Hrozně jsem ho prosila, ať ihned zajede do papírnictví, a mezitím jsem zahladila všechny stopy. Ale bylo to o fous!“
„A nepřišel z práce dřív, protože měl nějaký podezření?“ zapochybovala jsem.
„Nesmysl. Vypnuli jim tam proud, takže nešly počítače. Dovalil kružítko a ještě kytku. Přej jako omluvu za to, jakej je blbec.“
„Neuraz se, ale on je asi vážně blbec, když nepozná, že máš jinýho chlapa. Teda vlastně víc chlapů,“ žasne Smířená.
A co na to Doufající? Jen se uculuje a povídá, že jí poprvé za dva roky, co s ním žije, přišla ta jeho zabedněnost náramně vhod.
Přemýšlím nad tragikomickou historkou a pomalu chápu, proč se o nás říká, že jsme všechny mrchy - do jedné. A uvažuju, jestli náhodou Yetti taky není takovej můj vrabeček v hrsti. Jestli náhodou taky kdesi uvnitř netoužím po lásce, ale jen se ji bojím hledat, protože bych mohla zjistit, že vůbec neexistuje. Že si ji vymyslel nějaký zoufalý spisovatel, podobně zoufalý jako já, když rovněž nevěděl, o čem psát. A fáma, že existuje láska, se natolik ujala, že ji kdejaká bláznivá ženská hledá, místo aby si vážila obyčejného, skutečného života.
„A co ty a milenci? Pořád nic?“ táže se Smířená. A dívá se přitom takovým chápavým pohledem, jako bychom se my dvě právě kolébaly na jedné lodi. Na lodi přecpané otupělými manželskými páry, na lodi s názvem Nudná jistota.
„Pár adeptů by bylo, ale nějak nemůžu najít důvod, proč to udělat, i když teď už mám požehnání i od…
