4. Hovno v trávě
Bylo to zvláštní, ale ačkoliv Kamila spala necelé tři hodiny, probudila se svěží. Natáhla si huňatý svetr přes noční košili, připravila holkám snídani a Erikovi kávu. Náladu měla po dlouhé době dobrou, dokonce si tiše prozpěvovala útržek nějakého stupidního šlágru. Odhodlání dokáže člověku rozpumpovat krev víc než lekce aerobiku, to je jasná věc. Během půl hodiny se Kamile podařilo vypakovat celou rodinku z bytu. Rozjařilo ji to ještě víc. Pustila si televizi, pila kafe a pročítala noviny. Kolem desáté obvolala pár lidí z galerie, aby zjistila Otmarovo číslo na mobil. V půl jedenácté mu s tlukoucím srdcem poslala textovku. Žádné důvěrnosti, jen pozvání na panáka. Zavolal okamžitě: „Beruško, hodilo by se ti to zítra večer?“ Předstírala, že přemýšlí. Po chvíli souhlasila.
„Tak v sedm v galerii?“ navrhl Otmar.
„Budu tam,“ řekla a típla mobil. Až když si byla stoprocentně jistá, že je spojení ukončeno, hlasitě si zavýskla. Věděla, že právě tím jediným výkřikem odstartovala svůj nový, zajímavější život.
Jestli budu tuhle knížku psát po takových kouscích, vyjde z toho nakonec komiks, napadlo mě, ale počítač jsem vypnula, v rychlosti hodila do tašky plavky, ručník a opalovací olej do solárka. Doma jsem neměla stání, večer mám schůzku s Hercem.
Vyšla jsem před dům. Na jindy přeplněném parkovišti stálo tak pět šest aut. Jedno z nich je moje. Ojeté a ještě k tomu na leasing. Psát knížky je něco jako charita. O nějaké mzdě se mluvit nedá, člověk inkasuje pouze almužny, ale pořád lepší, než každý den ráno naběhnout někam do práce, hádat se tam s kolegyněmi a poklonkovat šéfovi.
Začala jsem oškrabávat přední sklo. Silná vrstva námrazy mě malinko zviklala v rozhodnutí jet plavat, nakonec zvítězila pevná vůle. Po několika kilometrech jsem zjistila, že opět nefunguje topení, protože jsem zapomněla dolít vodu do prasklého chladiče. Až dopíšu Třináctou knihu, třeba si konečně koupím chladič nový, plánovala jsem si.
V bazénu bylo narváno a voda nesnesitelně studená. Tradiční dva kilometry mi daly pěkně zabrat. S mokrými vlasy jsem usedla zpět do auta a přesunula se do solária. Zuby mi cvakaly tak, že jsem nebyla schopná vyslovit svoji objednávku, ale dvanáct minut v solárku pomohlo. Bylo mi fajn. Domů jsem se vrátila kolem poledne. Výčitky svědomí, že jsem dnes skoro nic nenapsala, mě nijak zvlášť netrápily. Začíná mi to být tak nějak fuk a to je na pováženou. Své pracovní závazky jsem donedávna plnila svědomitě.
Uvařila jsem si kafe, nachystala obložený chleba a vylepila se k televizi. Kolem mě byl zoufalý nepořádek, ale nedokázala jsem se přesvědčit, abych se pustila do úklidu. V poslední době se cítím děsně unavená, i když nic nedělám.
Kolem jedné, právě když se vracel mladší syn ze školy a pes ho vítal zběsilým štěkotem, volal Herec. Tedy vytušila jsem, že je to on. Na displeji mobilu se objevil pouze údaj skryté číslo. Ta nedůvěra mě popudila. Co si o mě myslí? Že ho budu nahánět? Anebo že jeho číslo prodám bulvárnímu tisku či šíleným fanynkám?
„Platí ta večerní schůzka?“ zeptal se.
A proč by neměla platit, říkala jsem si vduchu. Když se na něčem dohodnu anebo něco slíbím, platí to vždycky.
„Samozřejmě, v sedm na Šelepce,“ odvětila jsem rozmrzele a pomyslela si, jestli tohle všechno mám vůbec zapotřebí. Copak nestačí psát knížky? Proč se musím stýkat se všemi těmi lidmi, kteří jsou mi vesměs protivní? Proč se na ně mám vlídně usmívat a tvářit se, že mě ty jejich kecy zajímají? V Americe se o to, aby se knížek prodalo víc, stará manažer, tady by celý výnos z knihy nepokryl jeho měsíční plat.
„Těším se,“ mnohaslibným tónem pravil Herec.
„Taky se těším,“ zalhala jsem nepřesvědčivě.
Odpoledne jsem strávila vařením večeře, dozorem nad úkoly dětí, vyluxováním celého bytu, vyvenčením psa, nákupem, zběžnou úpravou zevnějšku a ve tři čtvrtě na sedm jsem si zavazovala tkaničky ve výtahu. S Yettim jsem se minula, nevadilo mi to. Naopak. Míjení se mi neskonale vyhovuje.
Herec už seděl u stolku a…