19. Volný pád
Náhradník Herce, Herec 2 čte úryvek z Dvanácté knížky, Živel se chystá se dvěma kamarády poskytnout hudební vložku, kameraman se už vůbec nediví, že opět bude točit spisovatelku Bianku a Zázrak sedí vedle mě, aniž by dával najevo, že si s námi chemie právě rozpustile pohrává.
Herec 2 polévá knihu šampaňským, jsem obklopena záplavou květin, takže se cítím jak v krematoriu. Jsem i mrtvolně ztuhlá a zuby mi jektají zimou. Rozhovor se Zázrakem na kameru se musí točit několikrát, vyvaluju na něho oči, neschopna slova. Pár hostů to zaregistruje a vševědoucně se usmívají. Živel nic netuší, zato Kvočny vědí.
Když mám cirkus pro novináře a televizi úspěšně za sebou, zvedám se a odcházím na záchod. Zázrak mě dohoní až na chodbě.
„Jdu s tebou,“ povídá a hrne se do dveří s označením dámy.
Kamila dobré dvě hodiny odsouvala návštěvu toalety, nechtělo se jí od Davida. Čas s ním pádil zběsilou rychlostí a ona měla dojem, že nesmí promarnit ani okamžik. Močový měchýř se však již notnou chvíli bolestivě připomínal.
„Nechoď,“ žmoulal jí ruku na stole. „Bude mi smutno.“
„Už vážně musím,“ odvětila Kamila, uvědomujíc si, že se chovají jak malé děti. Naklonila se přes stůl, políbila ho a pak mu z legrace dýchla na brýle. „Abys nemohl koukat po holkách,“ dodala na vysvětlenou.
„Já jdu s tebou,“ zvedl se. „Ať máš naprostou jistotu.“
„Tohle je dámský záchod,“ upozornila ho, když se cpal dovnitř.
„No, právě. Na pánský bys se mnou nešla.“
„Běž, než někdo přijde...“
„Chci tě jenom obejmout, už to prostě nemůžu vydržet.“
Kamila netušila, zda uběhlo třicet vteřin anebo deset minut od chvíle, co se zavřeli do kabinky. Klepání na dveře ji vrátilo do reality.
„Obsazeno,“ zvolala a zrudla. „Jak se dostaneš ven? Ženský už se houfují na chodbičce.“
Dal jí pusu, vyšel a jakoby nic poznamenal: „Pisoáry jsou přece jen lepší.“ Štěbetání ustalo, na chodbičce bylo takové ticho, že Kamila musela spláchnout, aby vůbec dokázala záchod použít. A pak konečně vylezla a zeptala se: „Nevíte, kdo to byl?“
Najednou mám inspirace až moc. Jsem plná dojmů z posledních týdnů, připadám si jak rendlík z pohádky Hrnečku vař, překypuju a nevím, jak s materiálem naložit. Flámujeme den co den do rána, protože nejsme schopní rozloučit se v rozumnou dobu. Jen co uložím kluky do pelíšků, jako bych se proměnila v netopýra a zcela zaslepená, řízena pouze radarem vylétám z hnízda za Zázrakem a navracím se až za svítání. Yetti všechno registruje a nečinně mé proměně přihlíží. Jde mi z cesty, sází na svoji dobrotu a toleranci, domnívá se, že se pouze potřebuji vybouřit a já se mu vduchu snažím vsugerovat, ať zalarmuje všechny své síly a napevno mě připoutá řetězem společně odžitých let.
„Ježiši, ono už je světlo,“ upřímně se podivila Kamila, když kolem osmé hodiny ranní vylezli z ponurého nonstop jak z liščí nory.
„Doprovodím tě domů,“ řekl David. „Doufám, že z dnešní noci nebudeš mít nějaké problémy.“
„Ne. A ty? Neměl jsi být v práci?“
„Na něco se vymluvím, nedělej si starost.“
Kamila si dělala starost. Nejen o Davida, ale i sama o sebe. Nechápala, jak je možné, že si toužebně přeje pozvat ho domů. Vždycky podobné jednání odsuzovala, říkala si, že něčeho takového by nebyla za žádných okolností schopna. Byl to Erikův domov, jeho a jejich dcer. Milenec tam neměl co pohledávat, a přesto překročil práh a zouval si boty. Kamila proběhla byt a pro jistotu zkontrolovala, jestli jsou holky už ve škole a Erik v práci. Na stole v kuchyni stála váza s obrovskou kyticí, v ní bylo zastrčené přání k Valentýnovi. První v životě, které od Erika dostala.
„Mám odejít?“ přistihl ji David. Smutnou, bezradnou, provinilou.
„Nechoď,“ odvětila a vedla ho za ruku do ložnice.
„Do naší ložnice, chápeš? Nevím, jestli si to nenamlouvám, ale zdálo se mi, že manželská postel byla ještě po Erikovi teplá,“ vyprávěla pak odpoledne Květě.
„Chápu, taky jsem dělala takové věci. A už vím, že jsem si zahrávala s ohněm, Franta se naštěstí vrátil zpátky domů a slíb…
