9. Dobrodružství sluší i ženám
Tak tohle se mně přihodit nemůže. Někdy bych uvítala, kdyby mě nepotřebovali tolik, kdyby mě nevysávali, neždímali, nevyužívali.
„Jak to, že letos nebudeš péct?“ zeptal se Starší. „Loni, když u nás točila televize, tak jsi napekla osm druhů. A když to máš udělat pro nás, tak nic, že?“
Velmi okatě mi naznačuje, že jsem kariéristka, která se neštítí odsunout vlastní děti na vedlejší kolej. Dělám toho pro svoji rodinu málo. Vyčítají mi to a já nevím, jak jim vysvětlit, že se cítím příšerně unavená. Bolí mě všechny klouby, motá se mi hlava, nemůžu se donutit k pracovnímu nasazení, na které byli celý život zvyklí. Deset let jsem zvládala psát osm hodin denně, vařit teplé večeře, udržovat byt ve sterilním stavu, objíždět s dětmi kroužky, připravovat je na vyučování, smažit domácí koblížky, vyzdobovat byt krepákem a balónky, když pořádali narozeninové večírky, vyrábět jim kostýmy na maškarní bály a fandit nejhlasitěji ze všech matek, když hráli fotbalový zápas. A najednou nic. Vleču se jak těhulka před slehnutím. Bez zájmu, bez špetky radosti.
„Dobře. Tak linecké, vanilkové rohlíčky a ty zákusky s krémem, co máte rádi, ano?“ volím zlatou střední cestu. Nečekám, že mě synátor pochválí, ale stejně jsem zklamaná, když s protaženým obličejem milostivě kývne. Mám ruce od mouky a rozpálenou troubu. Zvoní telefon.
„Za hodinu tě čekám, rýsuje se prima kšeft,“ hlásí mi kolega fotograf. Slovo kšeft má pro mě tak líbezný zvuk, že se rychle oplachuji, těsto strkám do lednice a vypínám troubu. Kšeft, to je synonymum pro vytoužený Playstation pod stromeček pro mé syny, tomu se nedá odolat. Pokouším se udělat se krásnou během těch deseti minut, co mám na přípravu. A ještě s oplem na myčku - to kdyby mě někdo z důležitých náhodou viděl přijíždět k hotelu Voroněž.
Kolega nervózně pobíhá halou a významně ťuká na hodinky. Nenechám se znervóznit.
„Tak co pro mě máš? Dobře placenou sérii rozhovorů do časáku?“ vyzvídám. Tváří se potutelně, oči mu planou.
„Nenapínej!“
„Jeden chlápek chce, abys o něm napsala životopisnou knížku, a na prachy nekouká.“
Má dojem, že mě omráčil, ale já jeho nadšení nesdílím. „A o koho jde? Nějaký vědec nebo umělec?“ „Ne. Je to Pracháč.“
Už jsem o něm slyšela, ale osobně ho neznám. Na to, abych sepisovala sebestředný žvásty nějakýho samolibýho zazobance, nemám čas. Musel by opravdu zaplatit hodně, abych nabídku přijala.
„A kdy se dostaví?“
„Už tady měl být,“ povídá kolega očividně velmi rozrušen. (Iracionální úctou k movitým lidem je pověstný.)
„Neblbni. I když má půl miliardy, je to jenom člověk,“ uklidňuju ho.
Že je Pracháč opravdu pouze člověk, dokazuje takřka čtyřicetiminutovým zpožděním. Omlouvá se s přehnaně širokým úsměvem. Zuby má vlastní, ale úsměv přesto vypadá uměle. Nijak mě nenadchl. Podává mi ruku. Stisk má pevný, prsty nepřirozeně dlouhé, nehty vyleštěné do vysokého lesku, skoro jako by je měl nalakované bezbarvým lakem. Podobně vyleštěné má i boty značky BOSS. Černý oblek na míru, tmavě modrá košile, brýle bez obrouček.
„Zvu vás na večeři. Jako omluvu za pozdní příchod,“ uculuje se, zhýčkaný tím, že movitým lidem vše projde. Fotografa vidina dobrého jídla zdarma naplno uspokojuje, mě si Pracháč nekoupil.
Svorně civíme do jídelního lístku. Dělám si laskominy na kachní prsíčka s červeným zelím a bramborovým knedlíkem, ale než stačím otevřít pusu, slyším, že mi je právě objednáván brokolicový krém, husí játra na víně coby předkrm, stejk s pepřovou omáčkou a kroketami a jako zákusek tiramisu. Nejím krokety ani zákusky. Rudnu vzteky nad drzostí hostitele, v náhlém záchvěvu hrdosti ruším objednávku a dávám si pouze blady máry s lživým vysvětlením, že si hlídám tajli. Po zbytek večeře se ovšem musím velmi ovládat, aby mi sliny volně nestékaly z úst. Snažím se stočit rozhovor k pracovní tématice, bohužel přichází ještě káva a doutník. Valná většina milionářů má dojem, že bez doutníku a dvanáctileté whisky by nebyla dostatečně in. Moje trpělivost mele…
