20. V průšvihu
„Ocitla jste se ve špinavých rukou,“ řekl dnes ráno Pracháč do telefonu tónem fanatika.
Pochopila jsem, že je to nejen odměna za vrácenou zálohu na jeho knihu, ale taky reakce na to, že jsem dala přednost obyčejnému klukovi před jeho nacucaným kontem. Čím to, že lidé, kteří mají peníze, absolutně nedokáží přijímat sebemenší prohru?
„Ten člověk je pod vaši úroveň, nechal jsem ho prověřit, výsledek posílám e- mailem. Ať víte, s kým jste se zapletla a jak hluboko jste klesla.“
Zavěsil. Nemusím e- mail ani číst, dovedu si živě představit, co asi vyšťáral. Lecos už o Zázrakovi vím -je zadlužený, nespoutaný, žije ze dne na den, všechno dělá naplno, neuznává konvence a respektuje pouze pravidla, která si vytvořil sám. A právě to mě k němu přitahuje, dává mi hodně z toho, co dlouhá léta postrádám. Dává mi pocit, že jsem ten nejdůležitější člověk na světě, že by kvůli mě byl schopen takřka čehokoliv. Dává mi nepřetržitě najevo, že každá minuta beze mě je pro něj utrpením, žárlí kudy chodí a je schopen o mě bojovat. Ne, nevěřím všemu, co říká, vlastně mu nevěřím skoro nic, protože jsem odjakživa zvyklá věřit jen zlým zprávám, ale vědomě se nechávám hýčkat pocitem nepostradatelnosti a výjimečnosti, nechávám se kolébat tím krásným snem a prozatím ještě netoužím po probuzení. Návrat z lázní se odkládá na neurčito.
Kamila potichounku otevírala dveře bytu, lodičky a kabát držela už v ruce v domnění, že celá rodina dávno spí. Najednou se v předsíní rozsvítilo. Vyjekla.
„Kde jsi byla?“ spustil Erik.
„Flámovat,“ škytla a přitrouble se usmívala. Ještě ji obklopovala Davidova vůně půl napůl namíchaná s vůní jeho auta, kde se milovali přímo pod lampou veřejného osvětlení. Kdyby jí před týdnem někdo vyprávěl, že tohle udělá, vysmála by se mu.
„Nelži!“ zasyčel.
Lekla se, že historku o milování na veřejné komunikaci říkala nahlas, ale Erik blekotal cosi o Šiklovi.
„Co do toho pleteš Šikla? Já jsem nebyla se Šiklem.“
„To už vím taky! A kdy jsi mi to laskavě chtěla oznámit, že se taháš s nějakým grázlem a že jsi Šikla jen využívala jako alibi?“
„Co ti vadí víc? Že někoho mám, anebo že jsem si nezačala se Šiklem?“ najednou vystřízlivěla.
„Šikl je rozumný chlap,“ pravil Erik. „Dnes mě navštívil a podrobně mě informoval o tom, s jakým póvlem se slízáš. Víš ty vůbec, že byl dokonce i trestaný?“
„Nebyl trestaný. Byl jen ve vyšetřovací vazbě,“ odvětila vzpurně Kamila. David jí vyprávěl tragikomickou příhodu, jak se na střední škole účastnil demonstrace proti zdražení piva a jak kvůli tomu málem neodmaturoval.
„A to se ti zdá málo? A co řekneš na to, že do práce chodí věčně opilý, že loni pod vlivem alkoholu rozbil služební auto a doteď jeho opravu splácí?“
„Co ti na to řeknu? Že po tom tobě ani Šiklovi nic není!“
„Kdepak, to ses přepočítala. Tyhlety informace se mi jednou budou u rozvodového soudu náramně hodit. Jen ať soudce sám posoudí, jestli je ženská jako ty schopná být dobrým příkladem dospívajícím dcerám. Šikl mě upozorňoval, že se chováš jak smyslů zbavená. A teď vidím, že měl pravdu.“
„A nezdá se ti, že se chová jak smyslů zbavený on? Jakým právem mě špehuje ? A jakým právem sbírá informace o Davidovi? Co je mu po tom?“
„Je to slušný člověk, prostě se na to nemůže dívat,“ odvětil Erik a zdálo se, že tomu bludu dokonce i věří.
„Eriku, neblázni,“ v náhlém záchvěvu lítosti ho chytila za ruce. Nevysmekl se. Stál tam, bezradný, dezorientovaný, nešťastný. „Pojď, udělám kafe. Stejně spát asi nepůjdeme, viď?“
Nechal se vést, neprotestoval, byl najednou poddajný a bezmocný.
„Vím, že jsem ti ublížil,“ řekl o pár minut později. „Až teď konečně chápu, jak ti celý roky bylo. Jestli se mi jenom mstíš, tak s tím prosím tě, už konečně přestaň.“
Cítila, jak se jí hrnou slzy do očí. Jak ráda by mu slíbila, že přestane, hned zítra anebo ještě lépe okamžitě! Ještě nikdy s ní takhle nemluvil. Kam jí paměť sahala, neviděl jiné chyby, jen ty její. Ať se dělo cokoliv, vždycky byla vinna ona. A teď seděl ved…
