SEDMNÁCT
Gundersen, opíraje se o sulidorovu ruku, klopýtavě vyšel ze síně svého znovuzrození. V temné chodbě se zeptal: „Změnil jsem se?“
„Ano, velice ses změnil,“ řekl Ti-munilee.
„Jak? V jakém směru?“
„Ty nevíš?“
Gundersen zvedl ruku a přidržel si ji před očima. Pět prstů, ano, jako předtím. Podíval se na své nahé tělo a nenašel žádný rozdíl. Paradoxně pocítil zklamání; možná se vlastně vůbec nic nestalo. Jeho nohy, stehna, hýždě, jeho břicho – všechno vypadalo jako dřív.
„Vůbec jsem se nezměnil,“ řekl.
„Změnil ses hodně,“ odpověděl sulidor.
„Vidím se a vidím stejné tělo, jaké jsem měl dřív.“
„Podívej se znovu,“ poradil mu Ti-munilee.
V hlavní chodbě zahlédl Gundersen ve svědě houboidů svůj odraz na sklovitě hladkých stěnách. Ucouvl a vytřeštil oči. Změnil se, ano; ve svém znovuzrození předčil dokonce i Kurtze. To, co se na něj dívalo ze zvlněného povrchu steny, bylo stěží lidské. Gundersen hleděl na masce podobnou tvář s obrovskými nadočnicovými oblouky, štěrbinovitým nosem, žebrovitými výběžky na ramenou, mnohakloubé řady čidel na prsou, chápavé orgány u pasu, zvrásněnou kůži, svítící orgány ve tvářích. Znovu se na se podíval a žádnou z těch věcí nenašel. Byla to jen iluze?
Rychle spěchal na denní světlo.
„Změnil jsem se, nebo jsem se nezměnil?“ zeptal se sulidora.
„Změnil ses.“
„Kde?“
„Změnil ses ve svém nitru,“ řekl bývalý Srut'gahar.
„A ten odraz?“
„Obraz v zrcadle někdy lže. Podívej se na sebe mýma očima a uvidíš, co jsi.“
Gundersen do něj znovu sáhl. Uviděl sám sebe a co viděl, bylo jeho staré tělo, pak mrkl a v tom prodělal změnu a uviděl bytost s čidly a štěrbinami, a pak byl zase sám sebou.
„Jsi spokojen?“ zeptal se Ti-munilee.
„Ano,“ řekl Gundersen. Pomalu kráčel k plošině před východem z jeskyně. Od chvíle, kdy vešel dovnitř, se změnilo roční období; kraji pod nimi teď vládla železnou rukou zima a údolí bylo zaplněno hustou mlhou, skrze kterou tu a tam zahlédl závěje sněhu a ledu. Nablízku cítil přítomnost nildoror a sulidoror, ačkoliv viděl jen Ti-munilee. Uvědomoval si duši starého Na-sinisula v nitru pohoří, prodělávajícího zrovna poslední fázi znovuzrození. Dotkl se duše Vol'himyora daleko na jihu. Lehce se otřel o duši mučeného Kurtze. A pak najednou ucítil duše jiných Pozemšťanů, stejně svobodné, jako byla ta jeho, otevřené, nepříliš daleko od něj.
„Kdo jste?“ zeptal se.
A oni mu odpověděli: „Nejsi první našeho druhu, kdo prodělal znovuzrození bez újmy.“
Ano. Vzpomínal si. Cullen mu říkal, že před ním byli jiní, z nichž někteří se změnili v obludy, a o ostatních už prostě nikdo víckrát neslyšel.
„Kde jste?“ zeptal se jich.
Řekli mu to, ale on nepochopil, protože oni tvrdili, že odvrhli svá těla. „Já jsem své tělo také odvrhl?“ zeptal se. A oni řekli: ne, pořád ho ještě máš, protože ses tak rozhodl, a my se rozhodli jinak. Pak mu zmizeli.
„Už cítíš ty změny?“ zeptal se Ti-munilee.
„Změny jsou v mém nitru,“ řekl Gundersen.
„Ano. Teď jsi dosáhl smíření.“
S překvapením i radostí si uvědomil, že je to pravda. Strach, rozpory, napětí – to všechno bylo pryč. Provinění bylo pryč. Lítost byla pryč. Osamělost byla pryč.
Ti-munilee řekl: „Víš, kdo jsem byl, když jsem byl Srin'gahar? Sáhni do mne.“
Gundersen ho poslechl. Po chvíli řekl, „Byl jsi jeden z těch sedmi nildoror, kterým jsem před mnoha lety překazil jejich znovuzrození.“
„Ano.“
„A přesto jsi mne celou cestu do mlžných krajů nesl na svých zádech.“
„Můj čas přišel znovu,“ řekl Ti-munilee, „a já byl šťastný. Odpustil jsem ti. Pamatuješ si na toho rozčíleného sulidora na hranici, když jsme dorazili do mlžných krajů?“
„Ano,“ řekl Gundersen.
„Byl to jiný z naší sedmičce. Byl to ten, kterého jsi sežehl plamenem. I on nakonec dosáhl znovuzrození, ale stále tě nenáviděl. Už tomu tak není. Zítra, až budeš připraven, dosáhneš až k němu a on ti odpustí. Uděláš to?“
„Udělám,“ řekl Gundersen. „Ale skutečně mi odpustí?“
„Jsi znovuzrozený. Proč by ti neodpustil?“ odpověděl Ti-munilee. Pak se zeptal: „Kam půjdeš teď?“
„Na jih. P…
