ČTRNÁCT
Mlha klesla a vytvořila ledové klenoty, které visely na každém stromě, na každé chýši; na okraji olověně šedého jezera spálil Gundersen Cullenovo zpustošené tělo jediným dlouhým plamenem z univerzálního zapalovače, zatímco sulidoror tiše a vážně přihlíželi. Půda pak trochu syčela a chumáče mlhy se divoce svíjely, jak chladný vzduch zaplňoval oblast tepla vytvořenou zapalovačem. Uvnitř chatrče zůstalo pár kousků Cullenových věcí. Gundersen je prohledal, doufaje, že najde deník, zápisník nebo nějakou jinou písemnost, která by mu poskytla klíč k duši a osobnosti Cedrika Cullena. Našel jen nějaké zrezivělé nástroje, krabici s vysušeným hmyzem a ještěrkami a staré šaty. Všechny věci nechal tam, kde je našel.
Sulidoror mu přinesli studenou večeři. Gundersen jedl v Cullenově houpací židli před chatrčí a oni ho nerušili. Setmělo se a on se vrátil do chatrče, aby se vyspal. Se-holomir a Yi-gartigok se postavili jako strážci před vchod, ačkoliv je nežádal, aby s ním zůstávali. Neřekl jim nic. Usnul brzy.
Zdálo se mu – jaký div – nikoliv o čerstvě zesnulém Cullenovi, ale o stále žijícím Kurtzovi. Viděl Kurtze, jak putuje mlžnými kraji, starého Kurtze, ještě nezměněného do své nynější podoby: nekonečně vysokého, bledého, oči planoucí v klenuté lebce, zářící zvláštní inteligencí. Kurtz měl poutničkou hůl a kráčel neúnavným krokem vpřed do mlhy. Vedle něj ale ne s ním šel průvod nildoror, jejich zelená těla byla postříkána zářivě červeným blátem; zastavili pokaždé, když Kurtz zastavil, poklekávali vedle něj a on jim čas od času dával pít z válcovité polní láhve, kterou s sebou nesl. Kdykoliv Kurtz nabídl láhev nildoror, on, nikoliv oni, se změnil. Jeho rty se hladce spojily; jeho nos se prodloužil; jeho oči, jeho prsty, jeho nohy se stále znova a znova měnily. Kurtz se roztékal a přeléval, už neměl stálou formu. Na jedné zastávce své cesty se proměnil v sulidora ve všech ohledech vyjma jednoho: obrovskému chlupatému tělu vévodila jeho vlastní, vysoce klenutá holá hlava. Pak se na něm srst roztopila, drápy se scvrkly a on získal jinou podobu, hubeného skákajícího tvora, dravého a mrštného s dvojitými klouby na loktech a dlouhýma pavoučíma nohama. Následovaly další změny. Nildoror zpívali adorační hymny, prozpěvovali sytými jednotvárnými hlasy pásma složená z monotónních zvuků. Kurtz byl vlídný. Ukláněl se, usmíval se, mával. Chodil dokola se svou polní lahví, která vůbec nepotřebovala doplnit. Přitom neustále procházel z jedné závratné metamorfózy do druhé. Ze zadní kapsy tahal dárky, které rozdával nildoror: zapalovače, nože, knihy, záznamové kostky, počítače, sochy, barvové varhany, motýly, láhve vína, čidla, transportní moduly, hudební nástroje, perličky, staré lepty, svaté medailónky, koše květin, bomby, signalizační rakety, boty, klíče, hračky, oštěpy. Každý dárek vyvolal u nildoror nadšené vzdychání a jásání, a výkřiky vděčnosti; tísnili se kolem něj a brali si své nové poklady choboty, vzrušeně si je ukazovali navzájem. „Vidíte?“ křičel Kurtz. „Jsem váš dobrodinec. Jsem váš přítel. Jsem vaše jistota a váš život.“ Postupně došli na místo znovuzrození, kterým v Gundersenově snu nebylo pohoří, ale spíš propast, temná a hluboká, na jejímž okraji se nildoror zastavili a čekali. A Kurtz, který podstoupil už tolik přeměn, že jeho tělo vypadalo každý okamžik jinak: tu mělo rohy, tu bylo pokryté šupinami, tu se koupalo v jasném plameni, kráčel stále vpřed, přijímal jásot nildoror a se slovy: „To je to místo, znovuzrození bude vaše,“ vkročil do propasti, která ho zahalila dokonalou nocí. A potom se z hloubi jámy ozval jediný dlouhý výkřik, děsivé zaječení plné hrůzy, tak strašné, že se Gundersen probudil a pak zpocený a chvějící se čekal celé hodiny na úsvit.
Ráno si hodil na ramena svůj batoh a naznačil, že odchází. Se-holomir a Yi-gartigok přišli za ním a jeden ze sulidoror mu řekl: „Kam půjdeš teď?“
„Na sever.“
„Máme jít s tebou?“
„Půjdu sám,“ řekl Gundersen.
Bude to obtížná cesta, možná i nebezpečná, ale ne nemožná. …
