DEVĚT
Bylo to, jako by z oblohy klesala bílá vodní stěna. Nic na Zemi se nemohlo vyrovnat trojité kaskádě tohoto vodopádu, v němž Maddenova řeka neboli Seran'nee spadala nejprve do hloubky pěti set metrů, pak šesti set a potom ještě dalších pěti set metrů burácejíc z peřeje na peřej na své divoké cestě k moři. Gundersen a pět nildoror stáli u paty vodopádu, kde se všechna ta zpěněná voda řítila do široké skalní tůně a odkud zase vytékala jako klikatá řeka na jihovýchod; sulidor je opustil už v noci a pokračoval na sever sám. Za Gundersenovými zády se vpravo rozkládala pobřežní rovina a vlevo ústřední náhorní plošina. Před ním, vzhůru podél vodopádu, začínala severní náhorní plošina, vysočina, která střežila vstup do mlžných krajů. Stejně jako obrovská severojižní propast oddělovala pobřežní rovinu od centrální náhorní plošiny, jiná, východozápadní propast zase oddělovala rovinu i náhorní plošinu od vysočiny před ním.
Vykoupal se v křišťálové tůňce za vodopádem a pak se pustili do výstupu. Stanice Šangri-la, jedna z nejdůležitějších předsunutých zakladen Společnosti, nebyla zespoda vidět; stála ukrytá za horním okrajem vodopádu. Kdysi stála ještě jedna menší stanice u paty vodopádu a další uprostřed jeho výšky, ale po těch teď nezůstala ani stopa; džungle je za osm let pohltila beze zbytku. Nahoru vedla klikatá cestička s nespočetnými zákruty. Když ji Gundersen uviděl poprvé, myslel si, že ji vytvořili inženýři společnosti, ale později se dozvěděl, že vznikla z přirozené rýhy na srázu plošiny, kterou nildoror upravili a rozšířili, aby jim usnadnila jejich cesty k znovuzrození.
Houpavý rytmus chůze jeho oře ho ukolébával do dřímoty; pevně se držel Srin'gaharových růžků jako sedlové hrušky a modlil se, aby neusnul a nespadl dolů. V jednu chvíli se probudil a zjistil, že se drží jen jednou rukou a jeho tělo se nahýbá, nad dvousetmetrovou propastí. Podruhé ho zase probudila sprška studené vody, a když se rozhlédl, zjistil, že všechno to obrovské množství valící se vody spadá jen asi tucet metrů od něj. Když dosáhli vrcholu nejnižší kaskády, nildoror se zastavili, aby se napásli, a Gundersen si omyl tvář v ledové vodě, aby zahnal únavu, která ho uspávala. Potom pokračovali dal. Teď už mu nedalo tolik práce udržet se vzhůru; vzduch řídl a odpolední vánek příjemně chladil. Hodinu před soumrakem dosáhli vrcholu vodopádu.
Stanice Šangri-la, na první pohled nedotčená, ležela přímo před ním: tři nestejné pravoúhlé bloky tmavého plastiku, pochmurný zikkurat zvedající se na západním okraji propasti, do které řeka spadala. Bývalé zahrady tropických rostlin, založené dnes už zapomenutým šéfem sektoru někdy před čtyřiceti lety, vypadaly, jako by byly pečlivě udržovány. U každé z částí budovy stála veranda přehlížející řeku a i ty byly obrostlé zelení. Gundersen náhle cítil sucho v hrdle a napětí v bedrech. „Jak dlouho se tu můžeme zdržet?“ zeptal se Srin'gahara.
„Jak dlouho tu chceš zůstat?“
„Jeden den, dva – ještě nevím. Záleží to na tom, jak budu vítán.“
„Zatím ještě nemusíme příliš spěchat,“ řekl nildor. „Utábořím se se svými přáteli v buši. Až budeš chtít pokračovat v cestě, přijď za námi.“
Nildoror se pomalu vzdálili do stínu porostu. Gundersen sám pomalu kráčel ke stanici. U vstupu do zahrady zastavil. Stromy, které tu rostly, byly pokroucené a ohnuté s dlouhými šedými péřovitými vějíři; flóra vysočiny se lišila od té na jihu, ačkoliv slunce tu hřálo skoro stejně jako v tropech. Uvnitř stanice svítilo světlo. Všechno tu vypadalo překvapivě normální; kontrast s nepořádkem v hadí stanici a příšerným rozkladem ve stanici, kde se sbíraly houboidy, byl ohromující. Ani hotelové zahrady nebyly tak dobře udržované. Čtyři úhledné řady masitých, oplzle vyhlížejících růžových lesních svíček lemovaly cestičku vedoucí k budově. Štíhlé a majestátní kulokvěté stromy obtížené gigantickým ovocem tvořily vlevo i vpravo menší hájky. Byly tam stromy hula-gula a hořkáče – tady exotické, importované z parných rovníkových tropů – a obrovské mečokvěté stromy v plném květu, vypínající své dlouhé lesklé tyčinky k nebi. Elegantní popínavý třpytobřečťan a kořenitka se táhly po zemi, ale nikoliv náhodným způsobem. Gundersen popošel o několik dalších kroků a uslyšel tiché a smutné povzdechnutí citovníkového keře, jehož něžné chlupaté listy se svinovaly a stahovaly, jak kolem něj procházel, opatrně se otevíraly, když byl za ním, a znovu se zavřely když se po nich ohlédl. Další dva kroky a byl u nízkého stromu, na jehož jméno si nedokázal vzpomenout. Měl sklovitě rudé křídlovité listy, které se dokázaly osvobodit, oddělit se od tenkých stopek a odletět pryč; v příštím okamžiku za nimi začaly rašit náhrady. Zahrada byla kouzelná. Ale číhalo v ní i překvapení. Za třpytobřečťanem objevil srpkovitý ostrůvek tygřího mechu, nízkého masožravého porostu pocházejícího z centrální náhorní plošiny. Mech byl přesazován na jiná místa planety – kousek ho přes všechna opatření rostl i v hotelu na pobřeží – ale Gundersen si vzpomněl, že se ho Seena štítila, stejně jako se štítila všeho, co pocházelo z náhorní plošiny. A co bylo ještě horší, když se podíval nahoru za elegantně poletujícími listy, Gundersen uviděl velké hroudy chvějícího se rosolu žilkovaného modrými a červenými nervovými vlákny, které visely z několika nejvyšších stromů: další masožravci, rovněž z centrální náhorní plošiny. Co tyhle zlověstné věci dělají v tak kouzelné zahradě? O okamžik později se mu dostalo třetího důkazu, že Seenin odpor k plošině pominul: přes cestu přeběhlo jedno z těch zavalitých, vydře podobných zvírat, které je obtěžovaly při jejich ztroskotání. Na okamžik se zastavilo, zapanáčkovalo a nakrčilo čumáček, rozhlížejíc se po něčem, na co by se vrhlo. Gundersen na ně zasyčel a zvíře zmizelo v porostu. Místo něj se na chodníčku objevila obrovská dvounohá postava a zastoupila mu cestu. Gundersen si v první chvíli pomyslel, že je to sulidor, ale vzápětí zjistil, že se jedná o pouhého robota, pravděpodobně zahradníka. „Proč jste tady, muži?“ zeptal se znělým hlasem.
„Jako návštěvník. Jsem pocestný hledající útočiště na noc.“
„Očekává vás žena?“
„Určitě ne. Ale myslím, že by mě ráda viděla. Řekni jí, že přišel Edmund Gundersen.“
Robot si ho pozorně prohlédl. „Řeknu jí to. Zůstaňte prosím, tam kde jste, a ničeho se nedotýkejte.“
Gundersen čekal. Čas, který uplynul, mu připadal nekonečný. Soumrak zhoustl a objevil se první měsíc. Některé ze stromů v zahradě začaly světélkovat. Had, stejný jako ti, kteří se dříve používali jako zdroj jedu, se tiše mihl po cestičce před Gundersenem a zmizel v křoví. Zvedl se vítr, který rozšuměl listí stromů a donesl mu ozvěnu vzdáleného hovoru nildoror tábořících na břehu řeky.
Pak se robot vrátil a řekl: „Žena vás přijme. Jděte po cestičce a vejděte do stanice.“
Gundersen vyšel po schodech. Na verandě si povšiml neznámých rostlin v kořenáčích, jakoby připravených k přesazení do zahrady. Několik z nich k němu natáhlo tykadla nebo zablikalo, aby přivábilo předpokládanou oběť do své blízkosti. Vešel dovnitř a když v přízemí nikoho nenašel, zachytil se visící výtahové smyčky a nechal se vynést na verandu prvního patra. Zjistil, že stanice je pečlivě udržovaná, všechny podlahy a odkládací plochy se jen lesknou, dekorativní obklady jsou nepoškozené a suvenýry z cizích světů plní nejrůznější výklenky ve stěnách. Tahle stanice byla vždycky ukázková, ale překvapilo ho, že vypadá stejně i po všech těch letech úpadku lidské kolonie na Belzagoru.
„Seeno?“ zavolal.
Našel ji na verandě. Byla tam sama a opírala se o zábradlí. Ve svědě dvou měsíců uviděl úžlabinu jejího zadku a pomyslel si, že ho chce přivítat nahá; ale když se k němu obrátila, zjistil, že přední část jejího těla pokrývá podivný oděv. Byla to bledá rosolovitá vrstva, beztvará, s purpurovým nádechem, připomínající svou strukturou a leskem obrovskou měňavku. Střední část ulpívala na jejím břiše a klínu, ponechávajíc její hýždě a boky nahé; stejně obnažené bylo její levé ňadro, ale pravé měla zakryté jednou z vyčnívajících panožek té věci. Améba byla průsvitná a Gundersen viděl rýsující se rudé oko Seeniny zakryté bradavky stejně jako důlek jejího pupku. Ta věc byla alespoň do jisté míry živá, protože se pomalu pohybovala, zjevně o své vlastní vůli, a vytvářela další panožku, ovíjející se kolem ženiny levé hýždě a pravého boku.
Záhadnost toho přilnavého oděvu ho zarazila. Kromě toho, Seena se nijak nezměnila; přibrala pár kilo, její ňadra ztěžkla a boky se rozšířily, ale pořád to byla stejně půvabná žena v rozpuku mládí. Jenže Seena, kterou znal, by nikdy nedovolila něčemu tak bizarnímu, aby se dotklo její kůže.
Mlčky si ho prohlížela. Lesklé černé vlasy jí splývaly na ramena jako dřív. Tvář měla bez jediné vrásky. Dívala se na něj zpříma a beze studu, nohy pevně vrostlé do země, ruce volně svěšené, hlavu vztyčenou.
„Myslela jsem, že se sem už nikdy nevrátíš, Edmunde,“ řekla. Hlas měla hlubší než dřív; jako by zároveň indikoval nějakou vnitřní hloubku. Když se s ní viděl naposledy, měla tendenci mluvit příliš rychle a nervozita činila její hlas příliš vysokým, ale teď, klidná a dokonale vyvážená, mluvila hlasem dobře naladěného violoncella. „Proč ses vrátil?“ zeptala se.
„To je dlouhá historie, Seeno. Vlastně tomu ani sám pořádně nerozumím. Mohu tu přenocovat?“
„Samozřejmě. Jako by ses musel ptát!“
„Vypadáš tak skvěle, Seeno. Čekal jsem – po osmi letech –“
„Babiznu?“
„No, to zase ne.“ Jeho oči se setkaly s jejími a byl otřesen jistotou, kterou v nich spatřil, pevným a neochvějným pohledem, nehybností, která mu děsivé připomněla výraz v očích Dykstry a jeho ženy ve stanici v džungli. „Já – já vlastně ani nevím, co jsem čekal,“ řekl.
„Čas byl shovívavý i k tobě, Edmunde. Pořád máš ještě ten tvrdý, disciplinovaný výraz – všechna slabost byla pohřbena pod tíží let a zůstalo jen mužné jádro. Nikdy jsi nevypadal líp.“
„Díky.“
„To mě ani nepolíbíš?“ zeptala se.
„Pochopil jsem, že jsi teď vdaná žena.“
Zamrkala a zaťala jednu pěst. Ta věc, kterou nosila místo šatů, zareagovala rovněž: ztmavla a vymrštila panožku, která ovinula – i když nezakryla – její nahé ňadro. „Kde jsi to slyšel?“ zeptala se.
„Na pobřeží. Van Beneker mi řekl, že ses provdala za Kurtze.“
„Ano. Nepříliš dlouho poté, co jsi odletěl, abych řekla pravdu.“
„Aha. Je tady?“
Přešla jeho otázku bez odpovědi. „Nechceš mě políbit? Nebo ti tvoje morální přesvědčení nedovoluje líbat ženy jiných mužů?“
Trochu nuceně se zasmál. Nešikovně, rozpačitě se po ní natáhl, vzal ji lehce za ramena a přitáhl si ji k sobě. Na ženu byla vysoká. Sklonil hlavu a pokusil se jí přitisknout rty na ústa, aniž by se přitom dotkl améby na jejím těle. Odstrčila ho dřív, než ji mohl políbit.
„Čeho se bojíš?“ zeptala se.
„Znervózňuje mě ta věc, co ji máš na sobě.“
„Klouzač?“
„Pokud se to tak jmenuje…“
„Tak tomu říkají sulidoror,“ odpověděla Seena. „Pochází z ústřední náhorní plošiny. Ulpívá na jednom druhu velkých savců, kteří tam žijí, a živí se jejich potem. Není nádherný?“
„Myslel jsem, že náhorní plošinu nenávidíš.“
„Ach, to už je minulost. Byla jsem tam mnohokrát. Klouzače jsem si přinesla ze své poslední cesty. Je to spíš domácí mazlíček než kus oblečení. Podívej.“
Lehce se dotkla améby, která okamžitě začala měnit barvy, roztahujíc se, jak se blížila modré části spektra a smrskávajíc se u červené. Při maximálním roztažení zakrývala Seenu od krku až po stehna. Gundersen si všiml něčeho černého a pulzujícího ve středu améby kousek nad Seeniným klínem, něčeho, co zakrývalo trojúhelník jejího pohlaví: asi nervové centrum, pomyslel si.
„Co se ti na něm nelíbí?“ zeptala se. „Ukaž. Polož na něj ruku.“ Nepohnul se. Vzala jeho ruku do své a přiložila si ji na bok; ucítil klouzačův chladný a suchý povrch a překvapilo ho, že vůbec není slizký. Seena pomalu pohybovala jeho rukou nahoru, až se dotýkal jejího ňadra a vtom se klouzač stáhl a ponechal teplý pevný prs v jeho dlani nahý. Na okamžik ho sevřel a pak ruku rozpačitě odtáhl. Její bradavka ztuhla; chřípí se jí rozechvělo.
Řekl: „Klouzač je velice zajímavý. Ale nelíbí se mi, že je na tobě.“
„No dobře.“ Dotkla se svého břicha kousek nad středem améby. Tvor se okamžitě smrštil a sjel jí jediným vlnivým pohybem po noze na zem, po které rychle odklouzal na druhý konec verandy. „Už je to lepší?“ zeptala se Seena, nyní nahá, lesklá potem, rty pootevřené a vlhké.
Bezostyšnost jejího chování ho překvapila. Ani jeden z nich si z nahoty příliš nedělal, ale v tom jejím předvádění byla záměrná sexuální agresivita. Ano, byli staří přátelé; kdysi byli po několik let milenci; po mnoho měsíců bylí prakticky manželé; ale i tak by měla obapolnost jejich rozchodu zničit všechnu důvěrnost jejich bývalého vztahu, i když nechal stranou fakt, že je provdaná za Kurtze, to, že se neviděli osm let, by mělo být dostatečným důvodem, aby jejich fyzické sbližování bylo mnohem postupnější. Připadalo mu, že svým nabízením se prakticky v první minutě od jeho nečekaného příchodu po osmi letech neporušuje ani tak normy morální, jako estetické. „Vezmi si něco na sebe,“ řekl tiše. „Ale ne klouzače. Nedokážu se s tebou vážně bavit, když přede mnou takhle vystavuješ všechny své vnady.“
„Ubohý moralisto Edmunde. No dobře. Už jsi večeřel?“
„Ne.“
„Najíme se tady. A napijeme. Hned jsem zpátky.“
Vešla do budovy. Klouzač zůstal na verandě; opatrně se začal vlnit směrem ke Gundersenovi, jako by mu chtěl nabídnout, že si na něj vyleze a na chvíli se nechá nosit, ale Gundersen ho zpražil pohledem tak výmluvným, že se tvor z náhorní plošiny okamžitě zase stáhl zpět. Po chvíli později přišel robot s tácem, na kterém stály dva zlaté koktejly. Jeden nabídl Gundersenovi, druhý postavil na zábradlí a pak tiše zmizel. Potom se vrátila Seena oděná v tenké šedé šaty, které jí splývaly od ramen až po lýtka.
„Je to lepší?“ zeptala se.
„Na chvíli.“ Cinkli si skleničkami; usmála se; přitiskli si své skleničky ke rtům. „Nezapomnělas', že nemám rád injektory,“ řekl.
„Zapomněla jsem jen velmi málo věci, Edmunde.“
„Jaké to je, bydlet tady?“
„Klidné. Nikdy jsem si nemyslela, že by můj život mohl být tak poklidný. Hodně čtu; pomáhám robotům zahradničit; občas přijdou hosté; občas trochu cestuju. Často uplynou celé týdny, aniž vidím živou lidskou bytost.“
„Co tvůj manžel?“
„Často uplynou celé týdny, aniž vidím živou lidskou bytost,“ opakovala.
„Jsi tady sama? S roboty?“
„Docela sama.“
„Ale ostatní lidé ze Společnosti tu přece musí chodit často.“
„Někteří ano. Už nás tu mnoho nezůstalo,“ řekla Seena. „Asi tak stovka, řekla bych. Šest jich myslím žije v Moři prachu. Van Beneker dole v hotelu. Čtyři nebo pět ve staré stanici v rokli. A tak dál – maličké ostrůvky Pozemšťanů rozeseté po celé planetě. Máme mezi sebou určité společenské styky, ale jen velice řídké.“
„Je to to, po čem jsi toužila, když ses rozhodla tady zůstat?“ zeptal se Gundersen.
„Nevěděla jsem, co chci, až na to, že jsem věděla, že chci zůstat. Ale udělala bych to znovu. Teď, když vím všechno, co vím, jednala bych stejně.“
Řekl: „Ve stanici jižně odsud, pod vodopády, jsem viděl Harolda Dykstru –“
„Henryho Dykstru.“
„Henryho. A ženu, kterou neznám.“
„Pauleen Mazorová. Za časů společnosti byla prodavačkou. Henry a Pauleen jsou mí nejbližší sousedé, řekla bych. Ale neviděla jsem je už celé roky. Na jih od vodopádů nikdy nechodím a oni nechodí sem.“
„Jsou mrtví, Seeno,“
„Ach?“
„Připadal jsem si, jako bych vešel do zlého snu. Přivedl mě tam sulidor. Stanice byla v troskách, všude plíseň a houboidy, a něco se líhlo v jejich tělech – larva nějaké červené houby ve tvaru koše, která visela na stěně a vypouštěla černou olejnatou tekutinu –“
„Takové věci se stávají,“ řekla Seena bez viditelného vzrušení. „Dříve nebo později tahle planeta dostane všechny, i když každého jiným způsobem.“
„Dykstra byl v bezvědomí a ta žena mne prosila, abych jí prokázal milosrdenství a –“
„Říkal jsi, že byli mrtví.“
„Ne když jsem tam přišel. Řekl jsem sulidorovi, aby je zabil. Rozpáral je a já to dokonal zapalovačem.“
„Stejnou službu jsme prokázali Gio' Salamonovi,“ řekla Seena. „Bydlel na Ohňovém bodě, procházel se v Moři prachu a chytil tam nějakého krystalického parazita. Když ho Kurtz a Ced Cullen našli, byl samá krychle a hranol, a z kůže mu všude vyrůstaly ty nejkrásnější duhové krystaly, jaké jsi kdy viděl. Pořád ještě žil. Nějaký čas. Ještě pití?“
„Prosím. Ano.“
Zavolala robota. Venku už byla černočerná noc. Na nebi se objevil třetí měsíc.
„Jsem tak šťastná, že jsi přišel dnes večer, Edmunde,“ řekla Seena tiše. „Je to tak báječné překvapení.“
„Kurtz tu dnes není?“
„Ne,“ řekla. „Je pryč a nemám zdání, kdy se zase vrátí.“
„Jak se mu to líbí, žít tady?“
„Myslím, že je docela šťastný, obecně vzato. Jistě, on je velice zvláštní muž.“
„To je,“ řekl Gundersen.
„Myslím, že v sobě má něco ze světce.“
„Pak by to musel být temný a chladný světec, Seeno.“
„To někteří světci jsou. Všichni nejsou jako svatý František z Assisi.“
„Patří snad ke kladným rysům světců krutost?“
„Kurtz chápal krutost jako hybnou sílu. Stal se mistrem krutosti.“
„Stejně jako markýz de Sade. Jeho nikdo nekanonizoval.“
„Ty víš, jak to myslím,“ řekla. „Jednou jsi se mnou o Kurtzovi mluvil a nazýval jsi ho padlým andělem. Přesně to on je. Viděla jsem ho mezi nildoror, byla jich stovka, tančil s nimi a oni ho prakticky uctívali. Byl mezi nimi, hovořil k nim a mazlil se s nimi. A i když jim udělal i tu nejhorší možnou věc, oni ho milovali.“
„Jakou nejhorší možnou věc myslíš?“
„Na tom nezáleží. Pochybuji, že bys to schválil. On – dával jim občas drogy.“
„Hadí jed?“
„Občas.“
„Kde je teď? Hraje si venku s nildoror?“
„Byl nějaký čas nemocný.“ Robot přinesl večeři. Gundersen se při pohledu na neznámou zeleninu na talíři zamračil.
„Je dokonale neškodná,“ ujistila ho Seena. „Vypěstovala jsem si ji sama. Stal se ze mě slušný zahradník.“
„Nepamatuji se, že bych ji někdy viděl.“
„Jsou z náhorní plošiny.“
Gundersen potřásl hlavou. „Když si vzpomenu, jak jsi plošinu nenáviděla, jak ti připadala cizí a strašidelná, když jsme tam tehdy havarovali –“
„Byla jsem ještě dítě. Kdy to vlastně bylo, před jedenácti lety? Krátce po té, co jsme se poprvé setkali. Bylo mi pouhých dvacet let. Ale na Belzagoru se musíš postavit tomu, z čeho máš strach, jinak tě to zničí. Vrátila jsem se na náhorní plošinu. Vracela jsem se tam pořád znovu. Přestala pro mě být cizí a přestala mě děsit; a já se ji naučila mít ráda. Přinesla jsem si některé rostliny a zvířata sem, aby se mnou žily. Je tak jiná než zbytek Belzagoru – jiná než všechno ostatní, skoro cizí.“
„Šla jsi tam s Kurtzem?“
„Někdy. A někdy s Cedem Cullenem. Ale nejčastěji sama.“
„Cullen,“ zopakoval Gundersen. „Vídáš ho často?“
„Ach, ano. On, Kurtz a já spolu máme jakýsi triumvirát. Je skoro jako můj druhý manžel. Myslím v duševním směru. Fyzicky občas také, ale to není důležité.“
„Kde je Cullen teď?“ zeptal se, dívaje se jí při tom upřeně do očí.
Ve tváři jako by se jí objevil stín. „Je na severu. V mlžných krajích.“
„Co tam dělá?“
„Proč se nejdeš zeptat jeho?“ navrhla mu.
„Přesně to mám v úmyslu,“ řekl Gundersen. „Vlastně mířím právě do mlžných krajů a tohle je jen vzpomínková zastávka cestou. Putuju spolu s nildoror, kteří se mají podrobit obřadu znovuzrození. Táboří někde venku.“
Otevřela láhev hustého, pižmově vonícího šedozeleného vína a nalila mu. „Proč chceš jít do mlžných krajů?“ zeptala se napjatě.
„Ze zvědavosti. Ze stejného důvodu, jako tam šel Cullen, řekl bych.“
„Nemyslím, že on tam šel ze zvědavostí.“
„Chceš to rozvést?“
„Raději ne,“ řekla.
Konverzace zabředla do ticha. Mluvit s ní se dá jen v kruzích, pomyslel si. Ta její nově získaná vyrovnanost dokáže dohnat k šílenství. Řekla mu jen to, co mu říct chtěla, hrála si s ním, zjevně vychutnávala zvuk svého sladkého kontraaltu v tiché noci, komunikovala, aniž by předávala informace. Tohle nebyla Seena, kterou kdysi znával. Dívka, kterou miloval, byla houževnatá a silná, ale ne tajnůstkářská a zchytralá; veškerá její bezelstnost jako by teď byla pryč. Kurtz možná nebyl jediným padlým andělem na této planetě.
Náhle řekl: „Vychází čtvrtý měsíc!“
„Ano. Samozřejmě. Co je na tom zvláštního?“
„Jen zřídka jsou na nebi čtyři, dokonce ani na téhle zeměpisné šířce ne.“
„Stává se to alespoň desetkrát do roka. Proč plýtvat úžasem? Za chvíli vyjde pátý a –“
Gundersen zalapal po dechu: „Dnes v noci?“
„Dnes je Noc pěti měsíců, ano.“
„Nikdo mi to neřekl!“
„Možná ses nikoho neptal.“
„Dvakrát jsem o ni přišel, protože jsem byl v Ohňovém bodě. Jeden rok jsem byl na moři a jednou jsem byl v jižních mlžných krajích, tenkrát, když havarovala helikoptéra. A tak dál. Viděl jsem to vlastně jen jednou, právě tady, před deseti lety, s tebou. Když jsme si byli nejblíže. A dnes, přišel jsem tu docela náhodou, a stane se to znovu!“
„Myslela jsem, že sis to načasoval schválně. Jako připomínku starých časů,“
„Ne. Ne. Je to čistá shoda náhod.“
„Buďme jí tedy vděční.“
„Kdy vyjde?“
„Asi za hodinu.“
Dívali se na čtyři zářící body plující po noční obloze. Bylo to už tak dávno a on si nevzpomínal, kde se mel pátý měsíc objevit. Jeho oběžná dráha je retrográdní, pomyslel si. Byl to nejjasnější z měsíců, s ledovým povrchem o vysokém albedu, hladkým jako zrcadlo.
Seena znovu dolila sklenice. Dojedli večeři. „Omluv mě,“ řekla. „Vrátím se hned.“
Když osaměl, pozoroval oblohu a pokoušel se pochopit tu podivně změněnou Seenu, tu tajemnou ženu, jejíž tělo teď bylo mnohem smyslnější a jejíž duše se patrně změnila v kámen. Teď viděl, že ten kámen v ní byl vždycky: například jejich rozchod, kdy on navrhl návrat na Zemi a ona naprosto odmítla opustit Holmanův svět. Miluju tě, řekla, a vždycky tě budu milovat, ale zůstanu tady. Proč? Proč? Protože tady chci zůstat, řekla mu. A zůstala; a on byl stejně tvrdohlavý jako ona, takže odletěl bez ní; poslední noc se spolu vyspali na pláži před hotelem, takže teplo jejího těla ulpívalo na jeho kůži, ještě když nastupoval do kosmické lodi, která ho odnesla pryč. Milovala ho a on miloval ji, ale rozešli se, protože on neviděl na tomto světě žádnou budoucnost a ona viděla celou svou budoucnost právě zde. A tak se provdala za Kurtze. A podnikala výpravy na neprozkoumanou náhorní plošinu. A hovořila novým sytým a hlubokým hlasem, a nechávala mimozemskou amébu, aby svírala její klín, a vůbec jí neotřáslo, když dva z jejích blízkých Pozemšťanů zahynuli strašnou smrtí. Byla to stále Seena, nebo nějaká dokonalá napodobenina?
V temnotě se ozvaly hlasy nildoror. Gundersen zaslechl i jiný zvuk, bližší, jakési dušené supění, které mu bylo naprosto neznámé. Připadalo mu to jako křik bolesti, ale za to možná mohla jen jeho zjitřená obrazotvornost. Pravděpodobně to byl nějaký ze Seeniných miláčků, který čenichal kolem a hledal v zahradě chutné kořínky. Uslyšel to ještě dvakrát a pak supění utichlo docela.
Čas běžel a Seena se nevracela.
Pak uviděl, jak na nebi vychází pátý měsíc, velký jako stříbrná mince a oslnivě zářivý. Kolem něj tančily ostatní čtyři – dva pouhé body, dva trochu impozantnější – a stíny měsíčního svitu se tříštily víc a víc, jak se roviny jejich záření posouvaly a křížily. Z nebe na zem se lilo světlo v ledových kaskádách. Sevřel zábradlí verandy a tiše prosil měsíce, aby posečkaly; jako Faust toužil křičet na prchající okamžik: zůstaň, zůstaň navždy, jsi tak krásný! Ale měsíce stoupaly puzené neviditelnou newtonovskou mašinérií; věděl, že za hodinu nebo dvě zmizí a bude po kouzlu. Kde vězela Seena?
„Edmunde?“ řekla tiše za jeho zády.
Byla znovu nahá a znovu měla na těle klouzače, který zakrýval její lůno a dlouhými tenkými panožkami obkružoval bradavky obou jejích zralých ňader. Světlo pěti měsíců činilo její snědou kůži lesklou a třpytivou. Teď mu už nepřipadala bezostyšná, dokonce ani agresivní; ve své nahotě byla dokonalá a stejné tak dokonalý byl okamžik jejího objevení a on k ní bez zaváhání přistoupil. Rychle ze sebe shodil všechny šaty. Rukama ji objal kolem boků a dotkl se klouzače. Podivný tvor pochopil, poslušně sklouzl z jejího těla a cudně se odklidil stranou. Seena se k němu sklonila, její prsy se kolébaly jako hebké zvony, políbila ho tady, tady a tady, a pak spolu klesli na podlahu verandy z hladkého chladivého kamene.
Její oči zůstaly otevřené a chladnější, než podlaha, chladnější než světlo měsíců, dokonce i ve chvíli, kdy do ní vstoupil.
Ale na jejím objetí nic chladného nebylo. Jejich těla se zmítala a proplétala a její kůže byla hebká a její polibky byly hladové a roky pominuly a byly zase staré časy, šťastné časy. Při vyvrcholení si znovu, nejasně uvědomil ten podivný supivý zvuk. Divoce ji sevřel a nechal svá víčka klesnout.
Potom leželi bok po boku a mlčky v měsíčním světle, dokud pátý měsíc nedokončil svou nebeskou pouť a Noc pěti měsíců se neproměnila v obyčejnou noc.
