JEDENÁCT
Na co se Gundersen díval, byl zjevně člověk a pravděpodobně to kdysi byl Jeff Kurtz. Absurdní délka těla určitě ukazovala na Kurtze, protože postava na lůžku byla vysoká jako půl druhého muže, jako by měla navíc několik obratlů a možná i kus stehenních kostí. Lebka byla také typicky Kurtzova: mohutná bílá klenba, vyčnívající nadočnicové oblouky. Měl je, dokonce ještě výraznější, než si Gundersen vzpomínal. Zvedaly se nad Kurtzovýma přivřenýma očima jako barikády chránící ho před nějakou invazí ze severu. Ale husté černé obočí, které kdysi nadočnicové oblouky pokrývalo, teď bylo pryč. Stejně tak dlouhé, skoro ženské rasy.
Od čela níž byla tvář neidentifikovatelná.
Vypadalo to, jako by byla přetavena v tyglíku, jako by na ní všechno tálo a teklo. Kurtzův hezký klenutý nos se změnil v gumovitou šmouhu, která se ze všeho nejvíc podobala čenichu sulidoror. Jeho široká ústa teď lemovaly ochablé převislé rty, neustále pootevřené a odkrývající bezzubé dásně. Brada mu ustupovala jako pitekantropovi. Lícní kosti měl ploché a široké, zcela měnící proporce jeho obličeje.
Seena z něj stáhla přikrývku, aby mu ukázala i to ostatní. Tělo na lůžku bylo neochlupené, růžové a rosolovité jako gigantický slimák. Jeho mocné svaly byly pryč a kůže mu pokrývala vyčnívající kosti a šlachy jako tenký rubáš. Proporce těla nebyly v pořádku. Kurtzův pás byl nemožně daleko od jeho hrudi, a jeho nohy, třebaže pořád byly dost dlouhé, nebyly takové, jaké měly být; jako by se mu kotníky přesunuly těsně pod kolena. Prsty na nohou se mu spojily, takže se podobaly zvířecím tlapám. Možná náhradou za to dostaly jeho prsty klouby navíc a proměnily se v pavoučí nohy, které sebou škubaly a kroutily se v nepravidelném rytmu. Připojení rukou k trupu bylo zjevně divné – teprve když Gundersen uviděl, jak Kurtz pomalu otáčí levou rukou o 360 stupňů, si uvědomil, že se jeho ramena změnila v jakési kulové klouby.
Kurtz se usilovně pokoušel mluvit, vyrážel ze sebe slova v jazyce, který Gundersen nikdy neslyšel. Jeho oční bulvy sebou pod víčky viditelně cukaly. Jazyk mu vyčníval z vlhkých rtů. V hrdle mu poskakovalo něco jako třílaločný ohryzek. Občas se pokusil pozvednout, napínaje kůži na podivně zmohutnělých kostech. Nepřestával mluvit. Z nesrozumitelné hatmatilky tu a tam vyplavalo jednotlivé slovo v angličtině nebo nildororu: „Řeka… smrt… ztracený… hrůza… řeka… jeskyně… teplo… ztracený… rozbitý… temnota… jdi… bůh… hrůza… zrodit… ztracený… zrodit…“
„Co říká?“ zeptal se Gundersen.
„To nikdo neví. Dokonce i když porozumíme slovům, nedávají nám žádný smysl. Ale většinou se nedá rozumět ani slovům. Mluví jazykem světa, ve kterém teď žije. Je to velice primitivní jazyk.“
„Byl při vědomí po celou tu dobu, co je tu?“
„Ne docela,“ řekla Seena. „Někdy jsou jeho oči otevřené, ale nikdy nereaguje na nic, co se kolem něj děje. Podívej se.“ Sklonila se nad postelí a nadzvedla Kurtzovi víčka. Gundersen uviděl oči, které docela postrádaly bělmo. Od jednoho koutku k druhému byly leskle černé, tu a tam poseté tečkami modrého světla. Podržela mu před těm očima ruku a několikrát jí zamávala. Kurtz jí nevěnoval pozornost. Seena víčka pustila a oči zůstaly otevřené, i když se jich Gundersen skoro dotýkal konečky prstů. Ale když Gundersen chtěl ruku zase odtáhnout, vymrštila se Kurtzova ruka a sevřela mu zápěstí. Groteskně prodloužené prsty ho ovinuly docela, setkaly se a ovinuly se ještě o půl závitu. Pomalu a s ohromující silou si Kurtz Gundersena přitahoval k sobě dolů, až ho přinutil pokleknout u jeho postele.
Teď Kurtz mluvil jen anglicky. Stejně jako dřív ze sebe slova zoufale vyrážel, jako by mluvil z nějakého zlého snu, bez jakéhokoliv přízvuku a interpunkce: „Voda spánek smrt zachraň spánek spánek oheň láska voda sen zima spánek plán zvedat padat zvedat padat zvedat zvedat zvedat.“ Po krátké odmlce dodal: „Padat.“ Pak se znovu vrátil k nesrozumitelnému mumlání a stisk jeho ruky na Gundersenově zápěstí povolil.
Seena řekla: „Vypadá to, jako by se ti něco poko…
