DEVĚT
Bylo to, jako by z oblohy klesala bílá vodní stěna. Nic na Zemi se nemohlo vyrovnat trojité kaskádě tohoto vodopádu, v němž Maddenova řeka neboli Seran'nee spadala nejprve do hloubky pěti set metrů, pak šesti set a potom ještě dalších pěti set metrů burácejíc z peřeje na peřej na své divoké cestě k moři. Gundersen a pět nildoror stáli u paty vodopádu, kde se všechna ta zpěněná voda řítila do široké skalní tůně a odkud zase vytékala jako klikatá řeka na jihovýchod; sulidor je opustil už v noci a pokračoval na sever sám. Za Gundersenovými zády se vpravo rozkládala pobřežní rovina a vlevo ústřední náhorní plošina. Před ním, vzhůru podél vodopádu, začínala severní náhorní plošina, vysočina, která střežila vstup do mlžných krajů. Stejně jako obrovská severojižní propast oddělovala pobřežní rovinu od centrální náhorní plošiny, jiná, východozápadní propast zase oddělovala rovinu i náhorní plošinu od vysočiny před ním.
Vykoupal se v křišťálové tůňce za vodopádem a pak se pustili do výstupu. Stanice Šangri-la, jedna z nejdůležitějších předsunutých zakladen Společnosti, nebyla zespoda vidět; stála ukrytá za horním okrajem vodopádu. Kdysi stála ještě jedna menší stanice u paty vodopádu a další uprostřed jeho výšky, ale po těch teď nezůstala ani stopa; džungle je za osm let pohltila beze zbytku. Nahoru vedla klikatá cestička s nespočetnými zákruty. Když ji Gundersen uviděl poprvé, myslel si, že ji vytvořili inženýři společnosti, ale později se dozvěděl, že vznikla z přirozené rýhy na srázu plošiny, kterou nildoror upravili a rozšířili, aby jim usnadnila jejich cesty k znovuzrození.
Houpavý rytmus chůze jeho oře ho ukolébával do dřímoty; pevně se držel Srin'gaharových růžků jako sedlové hrušky a modlil se, aby neusnul a nespadl dolů. V jednu chvíli se probudil a zjistil, že se drží jen jednou rukou a jeho tělo se nahýbá, nad dvousetmetrovou propastí. Podruhé ho zase probudila sprška studené vody, a když se rozhlédl, zjistil, že všechno to obrovské množství valící se vody spadá jen asi tucet metrů od něj. Když dosáhli vrcholu nejnižší kaskády, nildoror se zastavili, aby se napásli, a Gundersen si omyl tvář v ledové vodě, aby zahnal únavu, která ho uspávala. Potom pokračovali dal. Teď už mu nedalo tolik práce udržet se vzhůru; vzduch řídl a odpolední vánek příjemně chladil. Hodinu před soumrakem dosáhli vrcholu vodopádu.
Stanice Šangri-la, na první pohled nedotčená, ležela přímo před ním: tři nestejné pravoúhlé bloky tmavého plastiku, pochmurný zikkurat zvedající se na západním okraji propasti, do které řeka spadala. Bývalé zahrady tropických rostlin, založené dnes už zapomenutým šéfem sektoru někdy před čtyřiceti lety, vypadaly, jako by byly pečlivě udržovány. U každé z částí budovy stála veranda přehlížející řeku a i ty byly obrostlé zelení. Gundersen náhle cítil sucho v hrdle a napětí v bedrech. „Jak dlouho se tu můžeme zdržet?“ zeptal se Srin'gahara.
„Jak dlouho tu chceš zůstat?“
„Jeden den, dva – ještě nevím. Záleží to na tom, jak budu vítán.“
„Zatím ještě nemusíme příliš spěchat,“ řekl nildor. „Utábořím se se svými přáteli v buši. Až budeš chtít pokračovat v cestě, přijď za námi.“
Nildoror se pomalu vzdálili do stínu porostu. Gundersen sám pomalu kráčel ke stanici. U vstupu do zahrady zastavil. Stromy, které tu rostly, byly pokroucené a ohnuté s dlouhými šedými péřovitými vějíři; flóra vysočiny se lišila od té na jihu, ačkoliv slunce tu hřálo skoro stejně jako v tropech. Uvnitř stanice svítilo světlo. Všechno tu vypadalo překvapivě normální; kontrast s nepořádkem v hadí stanici a příšerným rozkladem ve stanici, kde se sbíraly houboidy, byl ohromující. Ani hotelové zahrady nebyly tak dobře udržované. Čtyři úhledné řady masitých, oplzle vyhlížejících růžových lesních svíček lemovaly cestičku vedoucí k budově. Štíhlé a majestátní kulokvěté stromy obtížené gigantickým ovocem tvořily vlevo i vpravo menší hájky. Byly tam stromy hula-gula a hořkáče – tady exotické, importované z parných rovníkových tropů – a obrovské meč…
