Kapitola sedmá
Dům, Pavouk a Dítě
Dům byl hádankou uvnitř záhady uprostřed tajemství, protože ukrýval ticha, každé jiné, a postele, každou jinak velikou, některé s víky. Některé stropy byly tak vysoké, že se pod nimi dalo létat, a měly výklenky, kde mohly stíny viset vzhůru nohama. V jídelně se uhnízdilo třináct židlí, každá označená třináctkou, aby se nikdo necítil ošizen o výjimečnost, kterou takové číslo naznačuje. Lustry nad hlavou měly tvar slziček duší pět set let ztracených v bouřlivém moři, a sklep pod základy skrýval pět set truhel na pět set ročníků vína a podivná jména na láhvích v nich uložených a prázdné koutky pro budoucí návštěvníky, kteří nemají rádi postele ani bidýlka vysoko na stropě.
Síť pavoučích drah užíval jeden jediný pavouk, který se spouštěl shora dolů a šplhal zdola nahoru, takže celý Dům byl zvučící pavoučí tapiserií, na níž hrál tento dravě hbitý Arach, jednu chvíli k spatření u vinných truhel a vzápětí v chvatném letu k bouřemi stíhanému podkroví, svižný a nehlučný, kmital se mezi sítěmi, opravoval lana.
Kolik místností, pokojíků, komůrek a truhel dohromady? Nikdo nevěděl. Říci tisíc by bylo přehánění, ale jedno sto se ani zdaleka neblížilo pravdě. Jedno sto a padesát devět by mohl být přijatelný počet, a každá z nich byla dlouho prázdná, svolávala obyvatele z druhé strany světa, toužila vylovit nájemníky z mraků. Dům byl arénou duchů, kteří dychtí po strašení. A jak povětří po stovku let obíhalo Zemi, Dům se stal známým a mrtví po celém světě, kteří se uložili k dlouhému zdřímnutí, se posadili v chladném překvapení a zatoužili po záhadnějším povolání než být mrtví, prodali své živnosti zbavené duší a připravili se k letu.
Všechny podzimní listy celého světa se odtrhly a v šustivém stěhování doletěly doprostřed Ameriky a sesypaly se dolů, aby oděly strom, který tu jednu chvíli stál holý a vzápětí byl ozdoben podzimním vodopádem z Himaláje, Islandu a Jižní Afriky, v zardělých barvách a pohřebně zádumčivém hávu, až se strom rozhoupal do plného říjnového květu a obrazil plody ne nepodobnými vyřezávaným tykvím svátku Všech svatých.
A v tu chvíli…
Neznámý, putující cestou v temných dickensovských bouřích, zanechal před železnou bránou piknikový košík. Uvnitř košíku něco kňouralo a vzlykalo a plakalo.
Dveře se otevřely a objevil se uvítací výbor. Tento výbor se skládal z ženy, manželky, neobyčejně vysoké, a muže, manžela, ještě vyššího a vyzáblejšího, a stařeny z věků, kdy Lear byl mladík, v jejíž kuchyni se vařilo jedině v kotlích, a v těch kotlích kypěly polévky, které je lepší z jídelníčku vynechat, a tihle tři se sklonili nad piknikovým košíkem a odhrnuli tmavou látku přehozenou přes čekající děťátko, sotva týden či dva staré.
Ohromila je jeho barva, růžová barva svítání a rozpuku dne, a zvuk jeho dechu, jarní vánek, a tlukot jeho bušícího srdíčka sotva silnější než zpěv kolibříka v kleci, a na popud Paní mlh a bažin, protože tak byla ve světě známa, mu přidrželi nejmenší ze zrcátek, které si u sebe nechávala ne proto, aby si prohlížela vlastní tvář, protože ta nebyla vidět, ale aby studovala tváře cizinců v případě, že s nimi nebylo něco v pořádku.
„Ach, podívejte,“ zvolala a nastavila zrcátko tvářičce dítěte, a jé! – nastalo dokonalé překvapení.
„Proklít všechny a všechno,“ řekl vyzáblý, bledý manžel. „Jeho tvář se zrcadlí!“
„Není jako my!“
„Ne, ale stejně,“ řekla manželka.
Modrá očka na ně hleděla vzhůru a odrážela se ve skle zrcadla. „Nech to,“ řekl manžel.
A možná by se vrátili domů a nechali to toulavým psům a zdivočelým kočkám, nebýt toho, že v posledním okamžiku Temná paní řekla „Ne!“ a naklonila se, zvedla, otočila se a nesla košík, děťátko a všechno vzhůru po cestě a do Domu a chodbou do místnosti, která se od toho okamžiku stala dětským pokojem, protože všechny čtyři stěny i převysoký strop byly pokryty obrázky hraček vkládaných do egyptských hrobek, aby sloužily ke hře faraónovým synkům, kteří cestovali tisíciletou řekou temnoty a potřebovali nástroje radosti, kter…
