Kapitola dvacátá
Putující
Těsně před svítáním Otec nahlédl do Cecina podkroví. Ležela na píscích říčního dna, tichá.
„Tedy jestli mi můžeš říct, k čemu je dobré, že tam tak leží,“ prohlásil, „spolykám smuteční pásku na oknech verandy. Spí celou noc, sní snídani, a pak spí dál celý den.“
„Ach, ale ona je prospěšná!“ vysvětlovala Matka a vedla ho dolů, pryč od Ceciny podřimující bledé postavy. „Víš, ona patří k nejzaměstnanějším členům Rodiny. K čemu jsou tví bratři, co spí celý den a nedělají nic?“
Spouštěli se dolů oblakem vůně černých svící, černý krep na zábradlí ševelil, jak ho míjeli.
„My přece pracujeme v noci,“ řekl Otec. „Můžeme si nad pomoci, když jsme – jak ty říkáš – staromódní?“
„Samozřejmě že ne. Každý z Rodiny nemůže jít s dobou.“ Otevřela dveře sklepení a vkročili dolů do tmy. „Je skutečně velké štěstí, že já nemusím spát vůbec. Kdyby ses oženil s takovou, co spí v noci, jaké by to bylo manželství? Oba bychom byli sami. Úplně bláznivé. Tak to v Rodině chodí. Někdy jako s Cecy, samá mysl; jindy je tu Strýček Einar, samá křídla; a pak je tu zase Timothy, úplně klidný a světsky obyčejný. Ty spíš ve dne. A já, já jsem vzhůru celý celičký život. Proto by nemělo být tak těžké porozumět Cecy. Pomáhá na milion způsobů. Odplachtí mi svou myslí k zelináři! Nebo se usadí v řezníkově hlavě a podívá se, jestli má čerstvé zboží z dobrých kusů. Varuje mě, když klepy hrozí, že se vydají na návštěvu a zkazí odpoledne. Je putující granátové jablko plné letů!“
Zastavili se ve sklepě vedle prostorné prázdné mahagonové truhly. Uložil se do ní. „Ale kdyby jen přispívala víc,“ řekl. „Musím trvat na tom, aby si našla skutečnou práci.“
„Vyspi se na to,“ řekla. „Do západu slunce možná změníš názor.“
Zaklapla nad ním truhlu.
„Tedy…“ řekl.
„Dobré jitro, drahý,“ řekla ona.
„Dobré jitro,“ odpověděl nezřetelně, zdušeně, uzavřený.
Slunce vyšlo. Spěchala nahoru.
***
Cecy se vzbudila z hlubokého snu o spánku.
Rozhlédla se po skutečnosti a rozhodla se, že její divoký a zvláštní svět je právě ten svět, kterému dává přednost a který potřebuje. Nezřetelné obrysy suchého pouštního podkroví byly povědomé, stejně jako zvuky zdola z Domu, který byl při západu slunce plný ruchu a chvatu a tlukotu křídel, avšak nyní v poledne byl tichý tím mrtvým tichem, které na sebe bere obyčejný svět. Slunce stálo na obloze a egyptské písky, které byly jejím lůžkem na sny, jen čekaly na její mysl se záhadnou rukou, až se jich dotkne a vepíše sem mapu svých putování.
Tohle všechno cítila a znala, a tak se s úsměvem snílka uložila zpátky se svými dlouhými a nádhernými vlasy namísto polštáře, aby spala a snila a ve svých snech…
Putovala.
Její mysl klouzala po dvoře zarostlém květinami, po polích, po zelených pahorcích, přes starobylé ospalé ulice města, do větru a kolem vlhké prolákliny rokle. Celý den bude létat a kroužit. Její mysl občas vklouzla do psa a seděla, celá naježená, a vychutnávala uleželé kosti, očichávala stromy ostře páchnoucí močí a slyšela, jako psi slyší, běhala, jako psi běhají, samý úsměv. Bylo to víc než telepatie, jedním komínem nahoru a druhým dolů. Bylo to vstupování do lenošících koček, starých nabručených pokojských, hopsajících děvčátek, milenců na ranních postelích, pak do růžových, snově maličkých mozků nenarozených miminek.
Kam se vydá dnes?
Rozhodla se.
Vyrazila!
Právě v tom okamžiku do ztichlého Domu pod ní vtrhlo běsnící šílenství. Muž, pominutý strýc takové pověsti, jaká by všechny v Rodině přiměla vyrazit a stáhnout se do vlastních půlnocí. Strýc z časů transylvánských válek a zběsilý pán příšerného panství, který své nepřátele nabodával na kůl zaražený jim do vnitřností a pak je nechal viset, zmítající se v hrozné smrti. Tento strýc, John Nečestný, dorazil před několika měsíci z temné dolní Evropy, jen aby zjistil, že pro jeho zkaženou osobnost a děsivou minulost není místo. Rodina byla podivná, snad bizarní, do jisté míry zastaralá, ale nebyla metlou, chorobou, absolutním ničením, jaké představova…
