Z prachu zrození (Ray Bradbury)

Prolog
Nádherná je zde

V podkroví, kde se za jarních dnů déšť měkce dotýkal střechy a kde za prosincových nocí člověk cítil vnější přikrývku sněhu, vzdálenou několik palců, existovala Tisíckrát Pra Prababička. Nežila, ani nebyla navěky mrtvá, prostě… existovala.

A teď, když se chystala Veliká Událost, přicházela Veliká Noc, chystalo se propuknout Shromáždění, bylo nutné ji navštívit.

„Připravena? Já jdu!“ volal slabě Timothyho hlas pod padacími dveřmi, které se chvěly. „Ano?!“

Ticho. Egyptská mumie sebou netrhla.

Stála vzpřímeně v temném koutě jako letitá slivoň, či jako opuštěné a ožehnuté žehlicí prkno, ruce a zápěstí převázané křížem přes klín podobný vyschlému řečišti, zajatkyně času, oči štěrbiny hluboce modrého lápisu lazuli za nití sešitými víčky, jiskření paměti, to její ústa, v nichž se kroutil svraštělý jazyk, hvízdala a vzdychala a šeptala, a připomínala každou hodinu každé zapomenuté noci v hlubině čtyř tisíců let, kdy byla faraónovou dcerou oděnou v pavoučích plátnech a hedvábí horkého dechu a zápěstí jí žhnula šperky, když běžela mramorovými zahradami podívat se, jak pyramidy vyrážejí vzhůru v planoucím egyptském vzduchu.

Timothy právě zvedl prachové víko padacích dveří a zavolal do půlnočního světa podkroví.

„Ach, Nádherná!“

Lehounké zrnko prachu odpadlo ze rtů starověké mumie.

„Ne už Nádherná!“

„Tak Babičko.“

„Ne pouze Babičko,“ ozvala se tichá odpověď.

„Tisíckrát Pra Prababičko?“

„Lepší.“ Starý hlas oprašoval mlčenlivý vzduch. „Víno?“

„Víno.“ Timothy se vztyčil, v ruce flakónek.

„Ročník, dítě?“ zašuměl hlas.

„Před Kristem, Prababičko.“

„Kolik let?“

„Dva tisíce, bezmála tři, před Kristem.“

„Vynikající.“ Z uvadlého úsměvu padal prach. „Pojď.“

Timothy opatrně našlapoval mezi poházeným papyrem, až dospěl k ne-už Nádherné, jejíž hlas byl stále neuvěřitelně půvabný.

„Dítě?“ pronesl uvadlý úsměv. „Bojíš se mě?“

„Pořád, Prababičko.“

„Navlhči mi rty, dítě.“

Natáhl ruku a nechal pouhou kapku navlhčit rty, které se nyní chvěly.

„Ještě,“ zašeptala.

Další kapka vína se dotkla zaprášeného úsměvu.

„Ještě se bojíš?“

„Ne, Prababičko.“

„Sedni si.“

Usadil se na víku krabice, kde byly namalované hieroglyfy válečníků a bohů podobných psům a bohů se lvími hlavami.

„Proč jsi tady?“ chraptěl hlas pod poklidnou vysušenou tváří.

„Zítra je Velká Noc, Prababičko, čekal jsem na ni celý život! Rodina, naše Rodina, přichází, slétá se z celého světa! Pověz mi, Prababičko, jak to všechno začalo, jak postavili tenhle dům a odkud jsme přišli a…“

„Dost!“ zvolal hlas tlumeně. „Nech mě vzpomenout na tisíc polední. Nech mě plavat ke dnu hluboké studně. Mlčení?“

„Mlčení.“

„Nuže tedy,“ ozval se šepot přes propast čtyř tisíců let, „bylo to takhle…“