Kapitola desátá
Na západ od Října
Čtyři bratranci – Peter, William, Philip a Jack – zůstávali dál i po Shromáždění, protože nad Evropou visel mrak zániku a melancholie a nevíry. V tajemném Domě nebylo místo, a tak se naskládali téměř hlavou dolů ve stodole, která krátce poté vyhořela.
Podobně jako většina Rodiny nebyli obyčejní. Říci, že většina z nich ve dne spala a v noci se věnovala podivným zaměstnáním, by zdaleka nevystihovalo skutečnost.
Poznamenat, že někteří z nich dokázali číst myšlenky, a jiní létat s bleskem a snášet se s listím, by bylo podceňováním.
Dodat, že někteří nebyli vidět v zrcadle a jiní se ve stejném zrcadle objevovali v rozmanitých tvarech, velikostech a podobách, by znamenalo jen opakovat pomluvy, které se blížily pravdě.
Tihle hoši se podobali svým strýcům, tetám, bratrancům, sestřenicím a prarodičům jako vejce vejci.
Vyskytovali se téměř ve všech barvách, jaké člověk dokáže namíchat za bezesné noci.
Někteří byli mladí a jiní tu byli od doby, kdy Sfinga poprvé zabořila své kamenné tlapy hluboko do naplaveného písku.
A všichni byli zamilovaní a nutně toužili po jednom konkrétním členu Rodiny.
Cecy.
Cecy. To ona byla ten důvod, skutečný důvod, hlavní důvod, proč ji divocí bratranci obklopili a zůstávali. Protože Cecy byla stejně plodonosná jako granátové jablko. Sama byla všemi smysly všech tvorů na světě. Sama byla všemi promítacími sály a divadly a všemi galeriemi času.
Požádej ji, aby vyrvala tvou duši jako bolavý zub a vystřelila ji do oblak, která chladí ducha, a jsi vyrván, vyzvednut vysoko a vznášíš se v mlhách.
Požádej ji, aby uchopila tu samou duši a spojila ji s tkání stromu, a probudíš se druhý den ráno s ptáky, kteří zpívají ve tvé zelené hlavě.
Chtěj být čirý déšť a padáš na všechno. Chtěj být měsíc a náhle hledíš dolů a vidíš, jak tvé bledé světlo barví ztracená města barvou náhrobních kamenů a nehmotných duchů.
Cecy. Která vyňala tvou duši a zmocnila se nahromaděného vědění a dokázala je přenést do zvířete, zeleniny či nerostu; co srdce ráčí.
Není divu, že bratranci zůstávali.
A v době kolem západu slunce, před příšerným ohněm, vyšplhali do podkroví a rozvlnili její lůžko z egyptských písků svým dechem.
„Nuže,“ řekla Cecy se zavřenýma očima, okolo úst jí pohrával úsměv. „Copak by vás asi bavilo?“
„Já…“ začal Peter.
„Třeba…“ řekli William a Philip.
„Mohla bys…“ ozval se Jack.
„Vzít vás na návštěvu do místního ústavu pro duševně choré,“ uhádla Cecy, „nahlédnout lidem do prapodivných hlav?“
„Ano!“
„Hotovo!“ řekla Cecy. „Běžte si lehnout na své pelíšky do stodoly. Hop, skok, a ven!“
Jejich duše vylétly jako zátky. Rozlétly se jako ptáci. Jako zářící jehly vstřelily do různých uší v útulku bláznů.
„Ach!“ zvolali nadšeně.
Zatímco byli pryč, stodola shořela.
Při všem tom křiku a zmatku, běhání pro vodu, všeobecné hysterii na krajíčku, všichni zapomněli, kdo je ve stodole, nebo co mohli mít za lubem vysoko létající bratranci spolu se spící Cecy. Ta byla tak hluboce ponořena do rušného spánku, že necítila ani plameny, ani onu strašnou chvíli, kdy se stěny zhroutily a kdy zanikly čtyři pochodně lidských tvarů. Krajinou zaburácel úder němého hromu, otřásl oblohou, vichrem zmítané podstaty bratranců srazil lopatami větrných mlýnů, a Cecy se bez dechu posadila a vyrazila ze sebe jek, který bratrance naplno zasáhl. Všichni čtyři se v okamžiku otřesu nalézali v různých přihrádkách oblastního blázince, slídili mezi padacími dvířky lebek a nakukovali do vírů konfet v barvách šílenství s temně duhovým zabarvením nočních můr.
„Co se stalo?“ volal Jack Cecinými ústy.
„Co?“ ozýval se Philip a pohyboval jejími rty.
„Proboha!“ William zíral z jejích očí.
„Stodola shořela,“ řekl Peter. „Jsme ztraceni!“
Rodina na kouřícím dvoře, s tvářemi umazanými od sazí, se obrátila jako pohřební průvod toulavých minstrelů a šokované zírala na Cecy.
„Cecy?“ otázala se matka rozčileně. „Je tam někdo s tebou?“
„Já, Peter!“ křičel Peter jejími rty.
„Philip!“
„William!“
„Jack!“
Duše s…
