Kapitola sedmnáctá
Hlas z Théb
„Byl jsem levobočkem stěžejí ve velké hradbě Théb,“ pravil. „Ale co míním slovem levoboček, či, když na to přijde, stěžeje? Ohromná brána v hradbách Théb, ano?“
Všichni u stolu netrpělivě přikývli. Ano.
„Tedy rychle,“ pravil opar skrytý v páře v nejnepatrnějším kýchnutí stínu, „když byla hradba dostavěna a dvojitá brána přitesána z širokých klád, byly vynalezeny první stěžeje na světě, určené k zavěšení brány, aby se dala snadno otevírat. A otevírala se často, aby dovnitř propustila uctívače, co přicházeli uctívat Isis či Osiris či Bubastis či Ra. Veleknězi se však ještě tenkrát nepřiklonili k trikům, ještě nevycítili, že bohové musejí mít hlasy, nebo alespoň kadidlo, aby jak dým stoupá, mohl člověk rozlišovat spirály a obláčky a věštit ze symbolů či z povětří a prostoru. Kadidlo přišlo později. Oni to nevěděli, ale hlasů bylo zapotřebí. Já byl tím hlasem.“
„Ach?“ Rodina se naklonila kupředu. „Nuže?“
„Vynalezli stěžeje vyrobené z pevného bronzu, věčnost kovu, ale nevynalezli mazadlo, aby se stěžeje otvíraly tiše. A tak když otevřeli velkou thébskou bránu, zrodil jsem se já. Zpočátku velice malý, můj hlas, vrznutí, skřípnutí, ale záhy halasné prohlášení božstev. Skrytě, v tajné proklamaci, neviděni, promlouvali mnou Ra a Bubastis. Svatí uctívači, jimž se srdce svíralo, nyní věnovali mým slabikám, mým obtočným skřípnutím a vrzáním stejnou pozornost, jako zlatým maskám a pěstem zvyšujícím úrodu!“
„Na to jsem nikdy nepomyslel.“ Timothy mírně překvapeně zvedl hlavu.
„Pomysli,“ pravil hlas thébských stěžejí ztracených tři tisíce let v čase.
„Pokračuj,“ řekli všichni.
„A když uviděli,“ pravil hlas, „že uctívači naklánějí hlavu, aby zachytili má prohlášení, oděná v tajemství a očekávající interpretaci, namísto aby naolejovali bronzové petlice, určili předčitatele, velekněze, který překládal mé sebenepatrnější vrznutí a zabrumlání jako pokyn Osirise, názor Bubastise, souhlas samotného Slunce.“
Zjevení se odmlčelo a vydalo několik příkladů zavrzání a zaševelení stěžejí, které se samy zavírají. Byla to hudba.
„Jednou zrozen, nikdy jsem nezanikl. Téměř, ale ne docela. Třeba se brány a dveře světa blyštěly olejem, vždycky tu byly jedny dveře, jedny stěžeje, kde jsem se uložil na noc, na rok či na čas smrtelného života. Tak jsem putoval napříč světadíly, s vlastní jazykovědou, vlastními poklady znalostí, a spočinul zde mezi vámi, představitel všech otevření a zavření širého světa. Nedávejte máslo, kolomaz ani kůži ze slaniny na místa mého odpočinku.“
Tichý smích, k němuž se přidali všichni.
„Jak tě máme zapsat?“ zeptal se Timothy.
„Jako příslušníka kmene hovořících bez větru, bez potřeby vzduchu. Soběstačný mluvčí noci za poledne.“
„Řekni to ještě jednou.“
„Slabý hlásek, který se ptá po mrtvých, jež přicházejí žádat o vstup k bránám ráje: ,Poznal jsi ve svém životě to, co se zove nadšení?‘ Pokud je odpověď ano, vstoupíš na nebesa. Pokud ne, propadneš se a shoříš v pekle.“
„Čím víc se ptám, tím delší je tvoje odpověď.“
„,Thébský hlas‘. Zapiš tohle.“
Timothy psal.
„Jak se to ,thébský‘ píše?“ ozval se.
