Kapitola třináctá
Humor je vynikající způsob
jak udržet na uzdě neplodné emoce
Emerson zahrnul ubohého Ibrahima výčitkami, já jsem trvala na tom, abychom se uklidnili a přemýšleli rozumně. Emersonovy nadávky probudily Waltera a Evelyn, shromáždili jsme se v Ramsesově pokoji.
„Musel odejít ze své vlastní vůle,“ řekla jsem. „Nejsou tu žádné stopy boje.“
„Jak to můžeš poznat?“ zeptal se mě Emerson.
„Je to opravdu trochu obtížné,“ připustila jsem. „Jeho pokoj obvykle vypadá jako po boji. Ale nic není převráceného ani rozbitého. Únosci by nemohli odnést oba chlapce, aniž by něco převrhli.“
Emersonův počáteční záchvat zuřivosti nahradil chladný vztek. „Ale mohli odnést jednoho chlapce,“ řekl ledově. „S pomocí trošky chloroformu – a toho druhého chlapce…“
„Ne, Emersone,“ vykřikla Evelyn. „David by své přátele nezradil.“
„To se ještě uvidí,“ řekl Emerson klidně. „Jestli Ramses odešel dobrovolně, měl by už teď být zpátky. Jinak by nechal zprávu, kdyby čekal, že se vrátí později, než zpozorujeme jeho nepřítomnost. Jste si jisti, že jste takovou zprávu nepřehlédli?“
Nebránila jsem mu, když začal hledat na stejných místech, která jsem už předtím prohledala. Dokonce otevřel i krabici s naléhavým nápisem „SOUKROMÉ! PROSÍM NESAHAT!“ Nikdy jsem se do té krabice nepodívala, nejen proto, že jsem měla pocit, že i děti mají právo na svá malá tajemství, ale také proto, že jsem předpokládala, že obsahuje nechutné poklady jako vyschlé kosti a kousky mumií.
Když se Emerson narovnal, něco držel. Stál tiše a obracel to v ruce.
Alabastrová hlavička byla hotová, nebo téměř hotová. Emerson se podíval na Nefret a pak zpátky na sošku. „To je Davidovo?“ zeptal se.
„Ano. Říkal, že to dělá pro mne.“ Dotkla jsem se opatrně zaoblených lícních kostí. „Je to nádherné, nemyslíš?“ Emerson se znovu podíval na Nefret. „Spíš zvláštní. Je to Nefret a je to taky Tetišeri. Co viděl nebo cítil, že ho to přimělo vyrobit takovou věc?“
„Proč tě to zneklidňuje?“ zeptala jsem se překvapeně. „Je to nádherná práce a on je talentovaný umělec.“
„Mě to nezneklidňuje,“ řekl Emerson stroze – ale rychle vrátil hlavičku do krabice a zavřel ji. „Ten chlapec má nadání, to je jisté. Ale to ještě nedokazuje, že je nevinný.“
„Řekla jsem Mahmudovi, aby uvařil kávu,“ poznamenala jsem. „Navrhuji, abychom se oblékli a…“
Nefret, která nepokojně přecházela po místnosti, se ke mně prudce obrátila. „Kávu? Proč marníme čas? Musíme jít za ním.“
„Kam?“ zeptala jsem se. „Uklidni se, Nefret. Unáhlenou akcí nic nezískáme, naopak, mohli bychom hodně ztratit.“
„Správně,“ souhlasil se mnou Emerson. „Nemůžeš běžet do Gurnehu v noční košili, Nefret, tvoje teta by nic takového nedovolila.“
Oblékání mi obvykle dlouho netrvá, ale ještě nikdy jsem nebyla oblečená tak rychle. Emerson si oblékl jen košili a obul vysoké boty, kalhoty už měl na sobě. On i Nefret byli na palubě přede mnou.
Emerson mluvil na Nefret klidným hlasem, v němž byl i náznak pobavení, na tváři měl uklidňující úsměv.
„Moje milá, Ramses dělá takové věci pořád. Není pochyb o tom, že se dostal do další šlamastyky. Ale my ho z ní dostaneme, to je všechno.“
„Necháš mě pomáhat?“
„Spoléhám se na tvou pomoc.“
Byla tak rozrušená, že ani nezaznamenala mou přítomnost, dokud se Emerson nepodíval mým směrem. „Omluvám se, tetičko Amelie, nechtěla jsem na tebe být hrubá. Nebála jsem se o Ramsese, jen jsem se zlobila, že byl tak bezohledný.“
„Já vím, Nefret. Zkus něco sníst.“
Když se k nám připojili mladší Emersonovi, všimla jsem si, že Evelyn drží v ruce černý slunečník a Walter je poněkud rudý v obličeji. Z toho jsem usoudila, že se zase pohádali. Walterova první věta se však toho netýkala.
„Důkazy naznačují, že Ramses odešel na jednu z těch svých tajemných výprav. Neumím si představit, jak by ho únosci mohli odvléct, třeba i s Davidovou pomocí, aniž by je Ibrahim viděl nebo slyšel.“
„A to ani nemluvím o Bastet,“ řekla jsem a pevnou rukou nalévala kávu. „Ta by nestála jen tak tiše, kdyby někdo mlátil Ramsese do hlavy…
