Kapitola čtrnáctá
Většina lidí poslechne příkazy člověka,
který na ně míří pistolí
Nebyli bychom ho mohli zdržovat, i kdybychom nehořeli touhou udělat totéž. Každý kousek hochova těla se třásl úzkostí. Neuměla jsem si ani představit, kolik úsilí ho to stálo, aby utekl, místo aby spěchal Ramsesovi na pomoc. Pokus o jeho vysvobození by byl marný, ale většina chlapců by tolik sebeovládání a zdravého rozumu neprokázala.
Naše rozhodnutí bylo jednomyslné a okamžité. Walter dokonce ani neprotestoval, když Evelyn prohlásila, že půjde s námi. Naše síly byly už tak nebezpečně rozdělené, od nynějška musíme zůstat pohromadě.
Přesvědčila jsem Davida, aby se najedl a napil, zatímco jsme se připravovali. Když jsem se vrátila do salonu, abych napsala pár řádek Emersonovi a Cyrusi Vandergeltovi, David už byl přichystaný a čekal.
Chtěla jsem mu položit ještě spoustu otázek, ale to mohlo počkat. Všem nám bylo jasné, že musíme vyrazit okamžitě. Jakmile se Riccetti dozví o Davidově útěku, může to pokládat za porušení svých příkazů. A pokud nás David dokáže, jak tvrdil, dovést na místo, kde byl Ramses naposledy spatřen, mohl by se ten zločinec rozhodnout přemístit ho jinam – poté, co by oddělil slíbenou „připomínku“.
Walter šel říct Daoudovi, že jedeme na druhý břeh řeky. Když se k nám připojil a oznámil, že je všechno připravené, ujistil mě jeho odhodlaný obličej, že se na něho můžu spolehnout. Ale jak strašně jsem si přála, aby byl po mém boku Emerson!
Skrýt náš odjezd by bylo nemožné. Rychlost byla naší největší nadějí. Byla bych si přála, abychom měli víc zbraní. Měla jsem svou pistoli a nůž, ale vzhledem k Emersonovým předsudkům vůči střelným zbraním to byl náš celý arzenál. Ale řekla jsem si, že štěstí přeje odvážným, ne darebákům, kteří mají víc pušek. Toto pořekadlo by mě bylo rozveselilo ještě víc, kdybych neznala mnoho příkladů, které dokazovaly opak.
Když jsme se usadili ve člunu, požádala jsem Davida, aby doplnil některé podrobnosti, které ho spěch donutil vynechat. Moje první otázka se týkala místa, kde byl uvězněn. Řekl mi, že to nebylo v Gurnehu, ale dále na jih, blízko vesničky Medinet Habu.
„Dost blízko,“ zašeptala jsem. „Evelyn, mohly jsme se mýlit, pokud jde o Abd el Hameda? Strach mohl překonat nenávist k muži, který ho zmrzačil. Davida musel chytit jeden z Riccettiho lidí – ale kdo ho osvobodil?“
V tomto bodě David nemohl uspokojit mou zvědavost. Neprohlédl si vnější stranu dveří. Jakmile se přesvědčil, že na něho nikdo nečíhá, utekl rovnou na dahabiji. Neměl však žádné pochybnosti o tom, kdo byl jeho zachránce.
„Ona,“ řekl a kývl směrem k Bastet, která ležela na lavici vedle něho.
„Ale jdi,“ namítl Walter. „Dveře musely být zavřené na závoru. I kdyby to zvíře bylo dostatečně inteligentní, aby porozumělo tomu mechanismu, nemělo by dostatečnou sílu.“
„Bylo by od ní rozumnější, aby běžela za námi a dovedla nás k tvému vězení,“ řekla jsem a kriticky se na kočku podívala. Ta zívla.
„Ale on jí řekl, aby zůstala se mnou,“ vysvětloval David.
„Davidovo bušení na dveře muselo uvolnit závoru,“ řekl Walter. „To je jediné možné vysvětlení. Ty jsi stejně pověrčivá jako ten kluk, Amelie. Je to jen kočka, a ne nějaká nadpřirozená bytost.“
„Ona,“ řekla jsem a zdůraznila zájmeno stejně jako přede mnou David, „má spíš psí než kočičí vlastnosti. Doufám, že bude schopná najít Ramsesovu stopu.“
„Směšné,“ ušklíbl se Walter.
Evelyn byla první, kdo porušil ticho, které následovalo. „Jsme v půli řeky. Neměli bychom teď dokončit převleky a poradit se o našich plánech?“
Převlek byl její nápad. Pochybovala jsem, že nám to pomůže, ale byla svým nápadem tak nadšená, že jsem se jí neodvážila odporovat. Ani jsem se jí neptala, kde vzala černé hábity a závoje na obličej. Já jsem samozřejmě měla svůj vlastní. Člověk nikdy neví, kdy může něco podobného potřebovat.
Oblékly jsme si je, Walter si přes hlavu navlékl galabiji. Nic víc jsme nemohli dělat. Plán akce byl už hotový. Když jsme přistáli, dala jsem Daoudovi závěrečné pokyn…
