Kapitola dvanáctá
Je lepší mít ďábla za přítele
než za nepřítele
„Je jasné,“ řekla jsem Evelyn, „že musíme okamžitě podniknout kroky, abychom své nepřátele zneškodnily.“ Večerní stíny se prodlužovaly, když jsme jely bok po boku k Amelii. Za námi ležely kopce a poušť, před námi po obou stranách zářily ve zlatém světle smaragdovou zelení pole ječmene a cukrové třtiny.
„Nevím, co máš na mysli, Amelie,“ řekla Evelyn a znepokojeně se na mne podívala. „Ale útok je jistě nejen nebezpečný, ale i zbytečný. Naše obrana je dost silná…“
„Nemožné, moje milá. Ani ozbrojený pluk u hrobky a další u lodi by nestačil.“
„Přesto bych si přála, abychom ty pluky měli.“
„Já taky,“ přiznala jsem. „Hojnost spolehlivých obránců by docela určitě zmírnila nebezpečí. Naši silní muži jsou naprosto důvěryhodní a bránili by nás až do posledního dechu, ale je jich sotva dost na hlídání hrobky. Stráže, které používá Oddělení starožitností, jsou naprosto k ničemu. Většina z nich jsou místní lidé, kteří by hrobku spíš vykradli sami. Ale víš stejně dobře jako já, že kdyby místní talenty, jak jim říká Emerson, byly naší jedinou starostí, spala bych klidně jako miminko. Znám většinu těch darebáků osobně. Jsou nepoctiví a chamtiví, ale nevěřím, že by byli schopni spáchat chladnokrevnou vraždu. Riccetti už vraždu spáchal – a i jiné věci.“
Evelyn se zachvěla. „Musíme chránit především děti.“
„Moje milá, už téměř třináct let se snažím zabránit tomu, aby se Ramses dostal do potíží. Nejde o to chránit ho, jde o to zabránit mu, aby nenarazil na lva, kterému by mohl strčit hlavu do tlamy. Nefret je skoro stejná,“ řekla jsem hořce. „Očekávala jsem, že s ní budou potíže, ale nemyslela jsem si, že až takové. Neustále spolu soutěží, snaží se jeden druhého překonat. Ne, Evelyn, obrana je dobrá věc, ale pokud jde o ty dva, nebude to stačit. Musíme najít naše nepřátele a zneškodnit je.“
Trochu mě zarazilo, když jsem se dozvěděla, že Walter došel ke stejnému závěru. Obvykle nebyl přívržencem přímých akcí. Ale chápala jsem, proč je najednou tak bojechtivý, a v duchu jsem nadávala Emersonovi, že Walterovi nedovolil, aby se zúčastnil jeho nočních hlídek u hrobky. Kdyby se byl zúčastnil té nebezpečné povinnosti, nebyl by se cítil povinen dokázat svou mužnost.
Emerson odmítl vrátit se s námi na dahabiji. „Dnes hrozí největší nebezpečí, Peabodyová,“ prohlásil.
„To už jsi říkal dřív, Emersone. A co zítřejší noc a všechny ty další?“
„Já už něco vymyslím,“ řekl Emerson vyhýbavě. Pak se usmál. „Snad si nemyslíš, že to bez tvé… ehm… společnosti vydržím nekonečně dlouho? Požádal bych tě, abys dnes v noci zůstala se mnou, kdyby tvoje přítomnost na lodi nebyla absolutně nezbytná.“
Při večeři jsme mluvili jen o archeologických záležitostech. Teprve když bylo sklizeno ze stolu, navodil Walter náhle jiné téma.
„Proč jste mi ty a Emerson neřekli, že jste se setkali s Riccettim?“ zeptal se.
„Mluvíš o něm, jako bys ho znal,“ řekla jsem a doufala, že si nebudu muset vymýšlet nějaké výmluvy.
„Setkal jsem se s ním jednou. Bylo to před mnoha lety. Zatraceně, Amelie, neměli jste právo mi to zatajovat. Kdybych byl věděl, že je zpátky v akci…“
„Byl by ses pokusil poslat mě zpátky domů,“ přerušila ho Evelyn.
„Hlavně bych ti byl nedovolil, abys sem jela.“
„Nedovolil?“ Tón jejího hlasu ho měl varovat. Jelikož však to byl muž, přestával se ovládat.
„Ty nevíš, čeho je takový mizera jako Riccetti schopný. Nejsi zvyklá na násilí.“
Zvýšila hlas. „Zdá se, že zapomínáš na okolnosti, za jakých jsme se poprvé setkali.“
Ta výčitka byla oprávněná. To samozřejmě Waltera rozzuřilo ještě víc. „Ty si asi myslíš, že se dokážeš ubránit s tím absurdním deštníkem, který si celá ta léta schováváš. Já o tom vím. Neviděl jsem důvod něco proti tomu namítat, když si chceš hrát na hrdinku…“
„Ale ne,“ vložila jsem se do toho. „Prosím, Waltere, Evelyn – ne před dětmi.“
Ale oba byli příliš rozčilení, aby mě vzali na vědomí. Evelyn vstala. „Nic jsi nenamítal? Jak laskavé a vznešené. Nechal jsi mi …
