7.
Muž s pavoukem si nás zběžně prohlédl, potom se otočil k našemu průvodci a začal mu klást otázky. Zamyšleně vyslechl jeho odpovědi a znovu se na něco zeptal. Nakonec se obrátil k muži, který stál vedle něj, a něco mu přikázal. Ten přistoupil ke mně a stáhl mi brašnu. Nemělo smysl mu v tom bránit.
Vytáhli z ní rozstřikovač s insekticidem, přičichli k němu, pokývali hlavou, odšroubovali zátku a obsah vylili na zem. Pak našli náhradní plechovku a provedli s ní totéž. Zbytek věcí je nezajímal. Pak sebrali tornu Kamile a celý proces se opakoval.
Pomalovaný muž si nás znovu přeměřil. Udělal několik kroků směrem ke mně, uchopil mě za paži, přičichl k rukávu a pokýval hlavou. "Sundejte si šaty," řekl anglicky. "A vy taky," obrátil se ke Kamile.
Protože jsme váhali, náš nechtěný průvodce švihl mačetou. Nezbývalo nic jiného, než se podrobit příkazu. Dovolili nám ponechat si jen spodní prádlo, i boty nám vzali.
Třetí muž sbalil naše odložené šaty do uzlu a zmizel s nimi mezi stromy. Pomalovaný černoch se otočil k našemu únosci a něco mu řekl, natáhl přitom ruku. Oslovený jen s nechutí vytáhl revolver a podal mu ho. Když ho starší černoch gestem ruky propustil, otočil se a začal stoupat do svahu kráteru. Muž s pavoukem si revolver spokojeně prohlédl a pak si ho zastrčil za pás. Přejel nás pohledem a pak zamířil mezi stromy a nechal nás samotné. Dívali jsme se za ním, dokud se nám neztratil v porostu.
Kamila si sedla na zem.
"A je to," prohlásila. "Jednoduché jako facka. Přitom stoprocentně účinné."
Na to se nedalo nic říct. Nemuseli se vůbec namáhat nás hlídat. Bez šatů, které by nás chránily před pavouky, bylo vyloučeno, abychom se vrátili stejnou cestou, jakou jsme přišli. Bez mačet jsme se zase nemohli dostat na sever a dál na západ, do oblasti nezamořené pavouky - navíc jsme si nemohli být úplně jistí, že se jim doopravdy vyhneme. Jinými slovy, genialita vždy spočívá v prostotě.
Posadil jsem se vedle Kamily a chvíli jsme mlčky zvažovali situaci.
Nakonec zavrtěla hlavou.
"Já tomu nerozumím," řekla. "Proč nás jednoduše nezabili? Ostatní by si přece mysleli, že za to mohou pavouci."
"A proč vůbec utekli z lodi a zůstali tady?" odpověděl jsem jí novou otázkou.
Znovu se rozhostilo ticho.
"A na co měli ty pavouky v brašnách?" zeptala se znepokojeně. "Pokud to byli opravdu pavouci."
"A co jiného? Hýbali se, sám jste to musel vidět," reagovala netrpělivě.
Hloubali jsme nad tím ještě nějakou dobu.
Nakonec jsem to vzdal a natáhl se pro tornu. Stále ležela na místě, kam ji domorodci odhodili. Její obsah, kromě rozstřikovače a plechovky s insekticidem, zůstal nedotčen: nechyběl ani dalekohled, předpokládal jsem, že by v něm mohli najít zalíbení - v kráteru nám ovšem nebyl příliš k užitku. Objevil jsem i zbytky naší svačiny. Rozdělil jsem se o ně s Kamilou.
Každý jsme snědli půl tabulky čokolády. Najednou jsme neměli co dělat.
Slunce začalo klesat k obzoru. Na dně kráteru se objevil dlouhý stín a pohltil nás. Rozhodli jsme se, že se přesuneme do lesa a nasbíráme si větve a nějaké listí na spaní. Náš konečný výtvor měl hodně daleko k pohodlnosti. I přes vrstvu listí nás větve tlačily, zarývaly se nám do citlivých částí těla, navíc nás obtěžoval hmyz, který tady byl před pavouky v bezpečí. Stejně tak skončily neúspěchem naše pokusy přikrýt se listím, přesněji řečeno zůstat přikrytí.
Brzy po setmění si domorodci rozdělali oheň. Leželi jsme a víc než hodinu pozorovali mezi stromy plápolání jeho plamene. Kamila se neklidně převracela. Najednou se posadila.
"Krucinál," řekla rozhodně. "Kašlu na všechno, jdu se ohřát."
"To nemůžete," bránil jsem jí. "Koledujete si o... však mi rozumíte, jak to myslím."
Postavila se.
"To je mi jedno," prohlásila. "Nemůže to být nepříjemnější než tohle." A vykročila k ohni.
Chtě nechtě jsem se vydal za ní.
Oba domorodci seděli těsně u ohně a upřeně hleděli do jeho plamenů. Museli slyšet naše kroky, ale chovali se, jako kdybychom byli vzduch. Kamila šla dál. Neotočili po nás hlavu, ani k…
