5.
Doufal jsem, že se nepozorovaně vrátím do tábora a tam se poradím s Walterem nebo Charlesem, jak to zařídit s Davidovým tělem, ale mé naděje se nesplnily. Několik lidí se potulovalo po okolí, a jakmile nás uviděli, zamířili dolů na pláž, aby nás přivítali. Poslali jsme jednoho z nich pro přikrývku, abychom mohli zakrýt Davidovo tělo, vynesli jsme ho z člunu a uložili do jednoho z vaků mezi bednami. Pak jsme se s Jamiem vydali za Walterem. Zastihli jsme ho s Charlesem ve stanu, který jim na staveništi sloužil jako provizorní kancelář, probírali právě pián odvodňovací sítě. Vyslechli nedůvěřivě naši zprávu a šli se o ní okamžitě přesvědčit.
"Že ho zabili pavouci!" zvolal Walter. "Co je to za nesmysl? Jací pavouci?"
Vysvětlili jsme mu, že Kamila má několik jejich exemplářů. Našli jsme ji u stolku pod plachtovinou, jak jednoho z nich soustředěně zkoumá pod mikroskopem.
"Nemůžu na něm najít nic neobvyklého," oznámila nám. "Vypadá naprosto obyčejně, i když ho nedokážu přesně zařadit. Pavouků je příliš mnoho druhů. Pokusím se ho rozříznout, nevím ale, jestli se mi to podaří - chce to velkou obratnost. Stejně si ale nemyslím, že zjistím něco nezvyklého - například abnormálně vyvinuté žlázy s jedem, nebo něco podobného. Řekla bych, že smrtelně nebezpečnými se stávají až ve velkém počtu."
"Kolik jich bylo?" zeptal se Walter.
"To se dá těžko odhadnout - spadli na něho v celém trsu," odpověděla Kamila.
"Podle mě jich v každé té skupince na pláži bylo několik stovek," vložil jsem se do rozhovoru. "Tehdy jsme ovšem nevěděli, že jsou to pavouci - vypadali jako hnědé skvrny, co se pohybují."
"Myslíte, že to místo zamořili?" zajímal se Walter.
"Kdyby šlo jen o jedno místo," řekla Kamila. "Vzpomínáte si na ony pásy mlhy, které jste viděl z letadla? Nikdo z nás netuší, jak hluboko do nitra ostrova sahají."
Walter se podíval na pár mrtvých pavouků ležících na stole. "Připadá mi to naprosto nemožné. V životě jsem neslyšel, že by se pavouci takhle chovali," prohlásil.
"A právě to mě znepokojuje," přiznala se Kamila. "Pavouci se takhle skutečně nechovají. Existuje sice jeden jejich druh, označovaný jako lovci, ale ti stoprocentně neútočí ve skupinách. Pavouci vlastně nedělají vůbec nic v kolektivu..."
Walter se na chvíli zamyslel, v tváři se mu objevilo znepokojení.
"Expediční skupina se ještě nevrátila," řekl rozrušeně.
Neobjevila se ani po západu slunce.
Nad táborem se vznášela zlá předtucha. Nejnervóznější byl Joe Shuttleshaw. Několikrát se vydal po pláži až k místu, kde se skupina pustila do prosekávání stezky. Pokaždé si přiložil ruce k ústům a co nejhlasitěji zavolal. Pak se odmlčel a poslouchal, stejně jako my všichni, jestli se odněkud neozve odpověď. Žádná nepřicházela. Zkusil to znovu, stejně neúspěšně. Nakonec se dovlekl zpátky, posadil se vedle své ženy a okusoval si nehty.
"Neměl jsem mu to dovolit. Říkal jsem mu, aby nikam nechodil," mumlal si pro sebe.
Charles se ho pokusil uklidnit.
"Určitě zašli moc daleko. Špatně odhadli čas na návrat a ve tmě nemůžou jít tak rychle."
Po dvou hodinách však podobné vysvětlení přestal nabízet. Seděli jsme a téměř nemluvili. Napjatě jsme poslouchali, s každým novým Joeovým zavoláním rostl náš pesimismus.
Když tma trvala už třetí hodinu a Joe se už po několikáté vrátil k planoucímu ohni, který jsme záměrné udržovali, zeptal se přímo: "To tady chcete jen tak nečinně sedět? Můj kluk zůstal tam někde venku. Kdo ho půjde hledat se mnou?"
Stál a upřeně si nás prohlížel. Nikdo se nehýbal. "Jak myslíte. Půjdu sám," rozhodl se.
"Nedělej to, Joe," zapřísahala ho manželka.
"Nemá to smysl, Joe," ozval se Walter. "Po tmě se džunglí nedá jít. Zjistili to, a proto se rozhodli někde přenocovat."
"Tomu přece sám nevěříte?" zaútočil na něho Joe.
"Moc bych si přál, abych se nemýlil," odpověděl Walter. "Pokud se ale skutečně dostali do nebezpečí, nepomůže jim, když kohokoli dalšího vystavíme stejnému riziku - a navíc v takovéhle tmě. Musíme počkat do rána."
Joe nerozhodně váhal, manže…
