3 (Hasan)
„Ano,“ řekl zelinář. „Co si přejete?“
„Vlastenecká mládež pořádá večer akci,“ odpověděl Mustafa. „Roznášíme pozvánky.“
Vytáhl jsem je z tašky.
„Já na takové věci nechodím,“ řekl zelinář. „Nemám čas.“
„Ale pár si jich snad vezmete, abyste podpořil vlasteneckou mládež, ne?“ namítl Mustafa.
„Vzal jsem si už minulý týden,“ řekl zelinář.
„Od nás?“ zeptal se Mustafa. „Minulý týden jsme tady přece nebyli.“
„Ale jestli jste pomohl komunistům, tak to je jiná!“ ozval se Serdar.
„Ne,“ bránil se zelinář. „Ti sem nechodí.“
„A proč ne?“ zeptal se Serdar. „Protože se jim nechce?“
„Já nevím,“ odpověděl zelinář. „Nechte mě být. Já se o tyhle věci nezajímám.“
„Tak já vám řeknu, proč nechodí,“ řekl Serdar. „Nechodí, protože se nás bojí. Kdyby nebylo nás, komunisti by tady tak jako v Tuzle vybírali výpalný.“
„Bůh chraň!“
„Jo, jo. Je vám přece známo, co dělají spořádaným občanům v Tuzle, ne? Nejdřív jim pěkně vysklí výlohu.
Otočil jsem se a podíval se na jeho výlohu: má čisté, široké, nablýskané sklo.
„A mám vám prozradit, co dělají, když pořád nechtějí zaplatit?“
pokračoval Serdar.
Hroby, pomyslel jsem si, jestli to komunisti dělají pořád takhle, musí hřbitovy v Rusku praskat ve švech. Zelinář nakonec nejspíš pochopil: dal si ruku do pasu a kouká na nás, v obličeji rudý jak rak.
„Jo, milej pane,“ ozval se Mustafa. „My taky nemáme čas. Za kolik lir chcete?“
Vytáhl jsem lístky, aby je viděl.
„Vezme si deset kusů,“ prohodil Serdar.
„Vzal jsem si už minulý týden,“ opakoval zelinář.
„Tak dobře!“ houkl Serdar. „Jenom zbytečně ztrácíme čas, pánové. Tohle je evidentně jedinej krám v celým centru, jedinej krám, co se nebojí, že mu sklo vypadne z rámu... To bysme si měli zapamatovat. Hasane, napiš si jeho číslo...“
Vyšel jsem ven, podíval se na číslo nade dveřmi a vrátil se dovnitř. Zelinář zrudl ještě víc.
„No tak dobře, nezlobte se,“ řekl Mustafa. „Nemáme v úmyslu chovat se neuctivě. Mohl byste být skoro náš děda, my nejsme komunisti.“ Obrátil se ke mně: „Dej mu pět kusů, pro tentokrát to stačí.“
Vytáhl jsem pět lístků a podal mu je. Zelinář je popadl za okraj, jako by se jich štítil. Potom začal soustředěně číst, co na pozvánkách stálo.
„Můžeme vám na to vystavit fakturu, chcete?“ utrousil Serdar.
Zasmál jsem se.
„Chovejte se slušně!“ napomenul Mustafa.
„Těchhle lístků mám ještě dalších pět,“ řekl zelinář. Nervózně se několikrát prohrabal v prašné temnotě zásuvky a potom je potěšeně vytáhl. „Nejsou to ty samé?“
„Jo,“ přitakal Mustafa. „To vám museli dát omylem jiní kolegové. Ale měl jste si vzít od nás.“
„Vždyť jsem si přece vzal!“
„To by vás kruci zabilo, kdybyste si vzal ještě pět?“ dopálil se Serdar.
Ale ten starý skrblík dělal, že neslyšel, a prstem ukázal na roh jednoho lístku.
„Tohle je už navíc po termínu,“ řekl. „Ta akce byla před dvěma měsíci. Koukejte, tady se píše květen 1980.“
„Máte snad v úmyslu tam jít?“ zeptal se Mustafa.
„Jak bych mohl jít dneska na něco, co se konalo před dvěma měsíci?“ namítl zelinář.
Nakonec kvůli pitomým pěti lístkům dokázal namíchnout i mne. Ve škole nás to učili špatně. Trpělivost člověka v životě jenom obírá o čas, k ničemu jinému dobrá není. Kdybych měl na tohle téma napsat slohovou práci, vymyslel bych toho tolik, že by mi i turečtináři, co jinak číhali na příležitost, aby mě mohli nechat rupnout, museli nakonec vysolit jedničku. A hele: Serdar se očividně naštval stejně jako já. Zničehonic vyrazil dopředu, popadl tužku, kterou měl ten starý lakomec za uchem, až to zelináře zabolelo, něco na lístky naškrábal a vrátil mu je spolu s tužkou.
„Teď je to v pořádku?“ řekl. „Posunuli jsme tu akci o dva měsíce. Zaplatíš pět set lir!“
Nakonec těch pět set lir opravdu vytáhl a zaplatil. Takhle to chodí; tomu, že sladké řeči vylákají i hada z díry, věří jen ti pitomí turečtináři z naší školy. Byl jsem tak dopálený, že jsem měl sto chutí tomu starému lakomci taky provést něco zlého, něco, co by ho zabolelo. Vycházeli jsme ven, když jsem se najednou zastavil a úplně…
