32 (Fatma)
Ležela jsem v posteli a čekala. Hlava mi klesla na polštář a já čekala, že mi přijdou políbit ruku, než se vrátí do Istanbulu, a že se mnou přitom prohodí pár slov a budou mi naslouchat, jenže vtom jsem s údivem zaznamenala, že všechen lomoz v dolním patře najednou utichl, jako když utne. Už neslyším kroky přecházející z pokoje do pokoje ani šramot, jak se zavírají dveře a otvírají okna, neslyším hovory odrážející se ozvěnou na schodišti a na stropech, a mám strach.
Zvedla jsem se z postele, popadla hůl a několikrát s ní udeřila o zem, ale ten prohnaný trpaslík má hroší kůži. Ještě párkrát jsem holí uhodila a potom jsem se vybelhala z pokoje, postavila se ke schodišti a zakřičela - třeba mu to bude před ostatními trapné a přestane předstírat, že neslyší.
„Recepe, Recepe, pojď okamžitě nahoru.“
Zezdola ani muk.
„Recepe, Recepe, mluvím s tebou!“
To ticho je tak divné a děsivé! Rychle jsem se vrátila do pokoje, zábly mě nohy, popošla jsem k oknu, rozrazila okenice a podívala se dolů: na zahradě kdosi splašeně utíká k autu, poznala jsem ho, byl to Metin, nasedl do auta a odjel a nechal mě, panebože, samotnou s mými zmatenými myšlenkami. Se strachem jsem vyhlížela z okna a zmítaly mnou ošklivé představy, ale moc dlouho to netrvalo, protože za chvíli byl Metin stejně rychle, jako odjel, zpátky a k mému úžasu vystoupila spolu s ním z auta nějaká žena a vešli spolu dovnitř. Jakmile jsem uviděla brašnu v její ruce a dlouhou šálu, hned jsem ji poznala: tahle lékárnice k nám s tou svou obrovskou brašnou, která by se hodila spíš pro muže, chodívala, když tvrdili, že jsem nemocná, a aby se mi vlichotila a mohla mi nerušeně píchnout tu svou jedovatou injekci, usmívala se a medovým hlasem mi domlouvala: Podívejte, máte horečku, zbytečně zatěžujete srdce, dám vám injekci penicilinu, uleví se vám, proč se vzpíráte, váš muž byl přece doktor, všichni tady chtějí jen vaše dobro. Právě tahle slova ve mně budila největší podezření, ale nakonec stačilo trochu zaplakat, a oni mě nechali i s mou horečkou na pokoji a vypadli a já si myslela: Nedokázali ti otrávit myšlenky, tak ti chtějí otrávit tělo, Fatmo, měj se na pozoru.
Mám se na pozoru a v obavách čekám. Ale nic se nestalo. Kroky nezní na schodech, jak jsem čekala, a ticho dole nic nenarušilo. Po chvíli jsem přede dveřmi do kuchyně uslyšela nějaký šramot a znovu jsem spěchala k oknu. Lékárnice s brašnou v ruce odcházela, tentokrát sama: ta hezká žena má takový zvláštní způsob chůze, mladý a živý. Jak jsem ji ale sledovala, začala mi dělat starosti: několik kroků před zahradní brankou se zastavila, položila brašnu na zem a rychle z ní něco vytáhla, byl to veliký kapesník, do nějž si začala otírat slzy a nos. Najednou mi té hezké ženy bylo líto, pověz, copak ti udělali, svěř se mi, ale ona se zase vzchopila, naposledy si kapesníkem otřela oči, popadla brašnu a šla. Když procházela zahradní brankou, ohlédla se krátce na dům, ale neviděla mě.
Zvědavě jsem zůstala stát u okna. Když už se ta zvědavost nedala snést, dostala jsem na ně vztek, tak už jeďte, jeďte, ztraťte se mi z myšlenek, nechte mě samotnou! Ale pořád nepřicházejí a dole pořád není slyšet ani pípnutí. Zamířila jsem k posteli. Nedělej si starosti, Fatmo, za chvíli zase začnou s tím ohavným povykem, za okamžik zase začne ta nestoudná bujarost a rozruch. Vlezla jsem do postele a přemýšlela: Brzy tady budou, brzy budou dupat po schodech nahoru, Faruk, Nilgün a Metin, a vejdou do mého pokoje, sehnou se k mé ruce a já si s klidem v duši, mísícím se se vztekem a závistí, pomyslím: Jak zvláštní jsou ty vlasy na hlavách, co se ke mně sklání!
Odjíždíme, babičko, odjíždíme, řeknou, ale brzy zase přijedeme. Vypadáte dobře, babičko, určitě vám nic neschází, dávejte na sebe ještě větší pozor a o nás si starost nedělejte, my odjíždíme. Potom nastane ticho a já uvidím, jak mě zkoumají: pozorně, láskyplně, lítostivě a s takovým zvláštním veselím. To poznám, že myslí na mou smrt a že by mi ta smrt podle nich dokonce náramně s…
