19 (Recep)
Sedí u stolu a v mdlém světle lampy mlčky jedí. Tichá večeře. Nejdřív se baví Nilgün s Farukem beyem a smějí se, potom vstane Metin bey, který ještě ani nespolkl sousto, které měl v puse, milostpaní se ho zeptá, kam jde, a když nedostane ani jednoslovnou odpověď, snaží se s ní ostatní navázat konverzaci: Jak se máte, babičko, jak se máte, zeptají se, a protože není co dalšího říct, prohlásí, víte co, zítra vás povozíme autem, všude postavili nové domy, betonové apartmány, silnice, mosty, ukážeme vám je, babičko, ale milostpaní mlčí, někdy malinko zabručí, jenže oni v tom jejím bručení nezachytí žádné slovo, jelikož milostpaní se dívá do talíře, jako by z čehosi obviňovala to, co žvýká, a mručí neartikulovaně, a pokud vůbec zvedne hlavu od talíře, pak jakoby proto, že se diví; je totiž překvapená, že pořád ještě nedokázali pochopit, že jejich babička nedokáže nic jiného než mít ke všemu odpor. Tehdy spolu se mnou znovu poznají, že je třeba mlčet, ale pak na to zase zapomenou a rozčilují ji, a když si uvědomí, že by to neměli dělat, začnou šeptat.
„Ty zase hrozně piješ, Faruku!“ hlesla Nilgün.
„Co si to tam špitáte?“ zeptala se milostpaní.
„Nic,“ odpověděla Nilgün. „Pročpak nejíte lilky, babičko? Recep je opekl dnes večer, viď, Recepe?“
„Ano, slečno,“ potvrdil jsem.
Milostpaní zkřivila tvář, aby dala najevo, že se nerada nechá vodit za nos a že se jí něco příčí, a ten výraz jí na obličeji zůstal ještě dlouho poté, byla na něj zvyklá; stařecká tvář, která zapomněla, co se jí oškliví, ale pevně rozhodnutá už nikdy nezapomenout, že je třeba mít k něčemu odpor... Mlčí a já čekám dva tři kroky od jejich stolu. Pořád totéž: večeře, při níž není slyšet nic jiného než cinkání příborů při tlumeném světle lampy, kolem níž poletují hloupé můry. Zahrada taky vždy ztichne, tu a tam cvrčci a šumění stromů a v dálce po celé léto lidé, co žijí za zdmi zahrad, jejich barevné lampióny na stromech, jejich auta, zmrzliny a pozdravy... V zimě tady nejsou ani oni a z tiché temnoty stromů za zdmi mi běhá mráz po zádech a chce se mi křičet, ale nemůžu, chci si promluvit s milostpaní, ale ta nemluví, a já mlčím a divím se, jak může být člověk takhle zticha, a děsím se těžkopádného pohybu její ruky nad stolem. Vzdouvá se ve mně výkřik: Vaše ruce vypadají jako staří podlí pavouci, milostpaní! Dřív mlčíval také Doǧan bey, pokorně, zlomeně, jako dítě; ona ho ostatně kárala. Ještě dřív bylo slyšet spíš už stařecké než ryčné láteření Selâhattina beye, který se ztěžka snažil dostat do plic vzduch a přitom klel a klel... Tahle země, tahle zatracená země...!
„Recepe!“
Chtěli ovoce. Sklidil jsem špinavé talíře, vytáhl meloun, který jsem předem nakrájel, a nechal ho na stole. Pustili se do něj bez jediného slova a já jsem sešel do kuchyně, přichystal teplou vodu na nádobí, a když jsem se vrátil nahoru, pořád ještě jedli mlčky. Možná proto, že už pochopili, že slova nejsou k ničemu, nebo třeba proto, že nechtěli zbytečně plýtvat dechem jako štamgasti v kavárně. Ale existují i chvíle, kdy slova člověka vzrušují, vím to. Někdo pozdraví a poslouchá tě, vyprávíš o svém životě a pak on o svém a posloucháš ty, a takhle vidíte své životy očima toho druhého. Nilgün jedla meloun i s peckami, přesně jako její matka. Milostpaní ke mně natáhla krk:
„Rozvaž mě!“
„Ještě poseďte, babičko,“ řekl Faruk bey.
„Já ji odvedu, Recepe, nemusíš...,“ nabízela se právě Nilgün, ale sotva se ubrousek rozvázal, milostpaní vstala a zavěsila se do mě.
Stoupali jsme po schodech. Na devátém jsme se zastavili.
„Faruk zase pil, viď?“ zeptala se.
„Ne, milostpaní,“ odpověděl jsem. „Jak jste na to přišla?“
„Nechraň je,“ zabručela a ruka s holí se jí sama napřáhla, jako by chtěla bít dítě, ale ne proti mně. Potom jsme pokračovali.
„Devatenáct, díky bohu!“ vydechla, vešla do svého pokoje, já jsem ji uložil do postele a položil otázku. Ne, ovoce nechce.
„Zavři dveře!“
Udělal jsem to a sešel dolů, na stole ležela láhev, kterou Faruk bey předtím skrýval, bavili se.
„H…
