2. KAPITOLA
Na zpáteční cestě ke svému autu nakoupila Delia pár drobností, nasedla a zařadila se do provozu. Krátce po dvanácté zatočila na příjezdovou cestu k domu Brandových na Vulcan Street, pouhý blok od řeky. Byl to nenápadný dům s velkým dvorem, který koupil její otec v době, když ještě byla miminkem. Cestou se zamračila na neudržované měsíčky, a než vešla do domu, přitáhla hadici a pustila postřikovač. Zasunula klíč do klíčové dírky, otočila jím a zjistila, že se jím nedá otočit, zmáčkla kliku a zjistila, že dveře nejsou zamčené. Ustoupila o krok a ztuhla. Chvíli nerozhodně stála, pak otevřela kabelku a vyndala revolver. Držíc ho v pravé ruce otevřela dveře levou a vstoupila do haly. Byla prázdná, ale odněkud slyšela hluk, a tak hlasitě zavolala „Je tady někdo?“ Když se ozval hlas, který jí byl nejbližší na světě, rychle strčila revolver do kabelky a šla kolem obýváku do kuchyně.
U elektrického sporáku stála pohledná mladá žena, asi o tři čtyři roky starší než Delia, a smažila si vajíčka.
„Co se děje?“ ptala se Delia.
Clara Brandová rozklepla vajíčko a oznámila, že „domácí strava je mnohem lepší než cokoliv, co lze…“
„Jistě, to já vím.“ Delia odložila svůj klobouk a kabelku. „Jak ses sem dostala?“
„Pěšky. Je to jen deset dvanáct minut.“
„Co to má vlastně znamenat?“
Clara pokrčila rameny. „Nic světoborného, jen nemám ráda ta rychlá jídla, a obědy, na které jsem zvyklá u Michneho, stojí víc než dolar, a tady dvě vajíčka a půl melounu přijdou na čtvrťák, a protože budu od soboty bez práce – ale na druhé straně nakonec ani nemusím. Jsem pozvána na čtyři k Attersonovi a Jackson mi velkoryse dovolil vybrat si tento týden libovolně dlouhou dobu na hledání nového místa.“
„To je velmi šlechetné,“ řekla Delia sarkasticky, když vyndávala kostku másla ze sáčku a ukládala ji do ledničky.
Clara se na ni usmála. „Co na tom hernajs záleží, platil mě bohatě víc než rok.“
„Neplatil by ti, kdyby to nebylo kvůli tátovi. Počkej, použiji tvou pánev. U Attersona nedostaneš žádný královský plat.“.
„To ne, bude to asi o hodně méně. Pokud to vůbec dostanu.“
„A všechny tvé úspory jsou pryč. Budeš se muset vzdát své cesty na pobřeží.“
Clara postavila svůj talíř s vajíčky na stůl v jídelním koutu a obrátila se podrážděně k sestře. „Sakra, ségro, nevidíš, jak jsem veselá a statečná? Samozřejmě, mé úspory jsou pryč, a banky tvrdí, že dům nevynese nic víc než na hypotéku, a strýček Quin je miláček a dobrák od kosti, ale z takového stejně nic nedostaneš, a naše máma byla naše nejdražší maminka, ale s rodinnými financemi dělala divy, pokoušejíc se o pomstu, která nikomu nic dobrého nepřinesla –“
„To nebyla pomsta!“ Delia, držíc v ruce lopatku na vajíčka, hleděla na svou setru planoucíma očima. „A i kdyby byla? Jsou horší věci než pomsta, to ti povím!“
„No jistě, jsou.“ Clara poklepala mladší sestře na rameno, když šla kolem pro sůl. „Ber to klidněji, Del. Ještě neumírám. Veselá a statečná.“ Posadila se ke stolu. „Pořád si myslím, že to bylo od maminky pošetilé, utratit tisíce dolarů, všechno co měla, a zastavit dům, aby mohla zaplatit tlupu detektivů, aby zjistili, kdo zabil taťku – zvlášť když stejně nic nenašli, i když to nebyla její vina. Ale byly to její peníze a její dům a opravdu nevím, proč o tom zase mluvím. Od té doby co umřela… bylo toho dost…“
Delia nechala lopatku spadnout na sporák a rozeběhla se ke své sestře. Vzala její hlavu do dlaní a přitiskla si ji na prsa.
Po chvíli Clara řekla: „Oukej, sestřičko. Vzpamatujme se. Nenechej připálit svá vajíčka, a než se posadíš, přines sklenici marmelády. Nevzdáváme to přece navždycky. To by nikomu nepomohlo.“
Další věta zazněla až za dlouhou chvíli a byl to čistě praktický návrh ze strany Delie na to, že by ji mohla cestou do školy vysadit u Jacksona.
Pendletonova šestitřídní škola byla dlouhá cihlová budova, postavená uprostřed prostorného štěrkového pozemku. Bylo po čtvrt na dvě odpoledne, když Delia vysedla ze svého auta a vstoupila do školní budovy. Kývla hlavou na něk…
