9:00
Oxenfordův výzkumný ústav se ocitl v obležení. Za vstupní bránou se mačkali fotografové, reportéři a televizní štáby a všichni se vrhali na zaměstnance, kteří přijížděli do práce. Jako by toho nebylo málo, za plotem probíhala i demonstrace ochránců zvířecích práv. Kameramani je filmovali, protože tam nebylo nic zajímavějšího k natáčení. Toni Gallová je sledovala z okna. Štvalo ji to, ale nemohla proti tomu nic dělat.
Byla v kanceláři Stanleyho Oxenforda. Jeho počítač stál na starém poškrábaném stole, který měl už třicet let, a na postranním stolku trůnil starý optický mikroskop, který čas od času používal. Na stěně visela zarámovaná svatební fotografie krásné černovlasé mladé ženy – jeho zesnulé manželky Marty. Stanley stál u okna vedle Toni, ale nedotýkali se. Zděšeně sledovali, jak v davu před bránou neustále vzrůstá hluk a agresivita.
„Je mi to hrozně líto,“ řekla Toni zkormouceným hlasem. „Já vím, že jste řekl, že se mám přestat obviňovat, ale nechala jsem toho králíka proklouznout ven a pak to můj ztracený bývalý přítel vyslepičil Carlu Osborneovi.“
„Jestli to dobře chápu, tak si s bývalým partnerem moc nerozumíte, že?“
„Já opravdu nevím, proč mě Frank tak nenávidí. Já od něj neodešla – to on opustil mě – a udělal to ve chvíli, kdy jsem potřebovala jeho pomoc a podporu. Člověk by si myslel, že mě za mé chyby potrestal už dost, ale on udělá ještě tohle.“
„Já to docela chápu. Kdykoli vás vidí, připomene mu to, jak zbaběle a uboze se zachoval, když jste ho potřebovala.“
„To je dobrý postřeh,“ řekla Toni. Cítila, jak ji zaplavila vlna vděku.
Stanley pokrčil rameny. „Nikdy neodpouštíme těm, kterým jsme ublížili.“ Položil jí ruku lehce na rameno. „Nemyslím si, že by o tom Frank řekl Osborneovi jen proto, aby vám přidělal problémy. Osborne se mu bezpochyby odvděčí tím, že se bude ve svých reportážích kladně zmiňovat o inverburnském policejním sboru a obzvlášť o jeho veliteli Franku Hackettovi.“
„To je od vás velkorysé, že se na to díváte takhle,“ řekla. Přes chladivé hedvábí blůzy cítila živočišné teplo jeho dlaně. Bylo to jen povzbuzující gesto, nebo něco víc?
Ozvalo se zaťukání na dveře. Stanley sundal ruku z Toniina ramene a do pracovny vstoupila Cynthia Creightonová, vedoucí oddělení pro styk s veřejností. Cynthia byla hubená padesátnice. Obvykle byla nerozhodná, ale teď byla na pokraji hysterie. „Ti lidé jsou zvířata!“ vydechla. „Kde je policie?“
„Hlídkový vůz je na cestě,“ řekla Toni. „Měli by sem dorazit do deseti minut.“
„Měli by je všechny pozatýkat.“
Toni si s politováním uvědomila, že Cynthia nezvládá krizovou situaci. Ještě nikdy nemusela čelit rozzuřené smečce britských žurnalistů a teď ji to vyvedlo z míry natolik, že nedokázala udělat jediné dobré rozhodnutí.
Stanley si myslel totéž. „Cynthie, chci, abyste na tom pracovala společně s Toni,“ řekl. „Má spoustu zkušeností s médii.“
Cynthii se viditelně ulevilo. „Opravdu?“ zeptala se.
„Když jsem pracovala u policie, rok jsem byla tisková mluvčí.“
„Co myslíte, že bychom měli udělat? Omluvit se?“
„Ne,“ řekla Toni rychle. „To by jen potvrdilo jejich názor, že k tomu došlo z naší nedbalosti.
A to není pravda.“ Chvilku přemýšlela. „Myslím, že tak za dvě hodiny můžete svolat tiskovou konferenci. Oznamte to těm lidem venku. To by je mohlo trochu uklidnit. Pak zavolejte na Svaz novinářů a agentuře Reuters a řekněte jim, ať to dají do tisku.“
„Ano,“ řekla Cynthia nejistě.
Když Cynthia odešla, Stanleymu zavolala sekretářka a řekla: „Na lince jedna na vás čeká pan Laurence Mahoney z Americké ambasády v Londýně.“
„Vzpomínám si na něj,“ řekla Toni. „Byl tu asi před dvěma měsíci. Provedla jsem ho po podniku.“ Americké ministerstvo obrany financovalo převážnou část místního výzkumu a mělo eminentní zájem na vývoji nového protivirového léku, jenž sliboval účinnou ochranu při napadení biologickými zbraněmi. Mahoney byl tiskový mluvčí, jenž dohlížel na zájmy ministerstva obrany.
„Minutku, Dorothy.“ Stanley nezvedl sluchátko a místo toho se otočil …
