Celá e-kniha Dům na úskalí ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
DEVATENÁCTÁ KAPITOLA
Poirot pořádá představení
Ten večer se v Domě na úskalí sešla podivná společnost. Celý den jsem Poirota skoro neviděl. Na večeři nepřišel, ale nechal mi vzkaz, že mám být v devět hodin v Domě na úskalí. Dodal, že večerní oblek není nutný. Celá ta věc vypadala trochu jako absurdní sen. Když jsem tam přišel, odvedli mě do jídelny, a když jsem se rozhlédl kolem sebe, uvědomil jsem si, že je tu přítomen úplně každý z Poirotova seznamu A. až I. (J. samozřejmě chyběl jaksi z podstaty věci).
Byla tu dokonce i paní Croftová v jakémsi invalidním křesle. Usmála se a kývla na mne.
„To je překvapení, co?“ prohlásila vesele. „Musím říct, že je to pro mě příjemná změna. Myslím, že se budu snažit dostat se tu a tam ven. A všechno to byl nápad pana Poirota. Pojďte si sednout vedle mě, kapitáne Hastingsi. Mám pocit, že to je všechno trochu morbidní záležitost — ale pan Vyse trval na svém.“
„Pan Vyse?“ zeptal jsem se překvapeně. Charles Vyse byl u krbu. Vedle něj stál Poirot a tiše a vážně s ním hovořil.
Rozhlédl jsem se po místnosti. Ano, byli tu všichni. Když mě Ellen uvedla (přišel jsem o minutu či dvě později), sedla si zase na svou židli těsně u dveří. Na další židli seděl její manžel, záda měl rovná, jako by spolkl pravítko, a ztěžka dýchal. Jejich syn Albert se celý nesvůj kroutil mezi matkou a otcem.
Ostatní seděli kolem jídelního stolu. Frederica v černých šatech, vedle ní Lazarus, George Challenger a Croft na protější straně stolu. Já jsem si sedl o kousek dál, poblíž paní Croftové. V té chvíli Charles Vyse naposled pokýval hlavou, posadil se do čela stolu a Poirot nenápadně vklouzl na místo vedle Lazara.
Bylo jasné, že režisér, jak Poirot sám sebe označil, si nepřidělil žádnou významnou roli. Všechno měl zjevně v rukou Charles Vyse. Napadlo mě, jaká asi překvapení pro něj Poirot má v záloze.
Mladý právník si odkašlal a vstal. Vypadal stejně jako vždycky — klidný, formální a bez emocí.
„Naše dnešní setkání je poněkud nekonvenční,“ řekl. „Ale okolnosti jsou velmi zvláštní. Mám pochopitelně na mysli okolnosti smrti mé sestřenice slečny Buckleyové. Bude samozřejmě muset proběhnout pitva — není zřejmě pochyb, že zemřela po otravě jedem a že tento jed byl podán s úmyslem zabít. To je záležitost policie a já se jí zabývat nebudu. Policie bude nepochybně dávat přednost tomu, abych tak nečinil.
Za obvyklých okolností se poslední vůle zesnulé osoby čte po pohřbu, ale na zvláštní přání pana Poirota navrhuji, aby byla přečtena dřív, než se pohřeb bude konat. Přesněji řečeno, navrhuji, abychom ji přečetli tady a teď. Proto jste byli všichni požádáni, abyste sem přišli. Jak jsem právě řekl, okolnosti jsou neobvyklé a ospravedlňují odchylku od precedentů.
Závěť sama se dostala do mého držení poněkud zvláštním způsobem. I když je datovaná v únoru, mně přišla poštou teprve dnes ráno. Je to ovšem nepochybně rukopis mé sestřenice — v tomto směru nemám nejmenší pochyby, a i když je to dokument velmi neformální, je náležitě svědecky potvrzená.“
Odmlčel se a znovu si odkašlal.
Všichni na něm viseli očima.
Z dlouhé obálky, kterou držel v ruce, vytáhl její obsah. Viděli jsme, že je to obyčejný popsaný list poznámkového papíru z Domu na úskalí.
„Je celkem krátká,“ řekl Vyse. Udělal náležitou pauzu a pak začal číst.
„Toto je poslední vůle a závěť Magdaly Buckleyové. Určuji, aby byly zaplaceny všechny mé pohřební výdaje, a jmenuji Charlese Vyse vykonavatelem své závěti. Odkazuji všechno, co bude v den mé smrti v mém vlastnictví, Mildred Croftové jako projev vděčného uznání za služby, které poskytla mému otci Philipu Buckleyovi. Řečené služby nemůže nic dostatečně splatit.
Podepsána: Magdala Buckleyová
Svědkové: Ellen Wilsonová. William Wilson.“
Vyrazilo mi to dech. A všichni ostatní na tom myslím byli podobně. Jen paní Croftová pokyvovala hlavou v tichém pochopení.
„Je to pravda,“ řekla tiše. „Ne že bych o tom někdy někde vykládala. Philip Buckley byl v Austrálii, a nebýt mě — ne, o tom se šířit nebudu. B…
