Celá e-kniha Dům na úskalí ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
ČTVRTÁ KAPITOLA
Něco v tom být musí!
„Poirote,“ řekl jsem, jen jsme vyšli na silnici, „je tu jedna věc, kterou byste měl vědět.“
„A co to je, mon ami?“
Vyprávěl jsem mu onu příhodu s motorem tak, jak ji interpretovala paní Riceová.
„Tiens! C’est intéressant, ca. Samozřejmě existuje určitý typ, ješitný, hysterický, který se pokouší dělat se zajímavým zázračnými úniky před smrtí a který vám bude vyprávět překvapující historky, k nimž nikdy nedošlo! Ano, takový typ je velmi dobře známý. Tito lidé jsou schopni dokonce přivodit sami sobě vážný fyzický úraz, aby dodali své smyšlence na věrohodnosti.“
„Nemyslíte si, že —“
„Že je mademoiselle Nick takový typ? Ne, to ne. Všiml jste si jistě, Hastingsi, že nám dalo velkou práci přesvědčit ji, že je v nebezpečí. A až do samého konce předstírala napůl posměšnou nevíru. Ona je pravá zástupkyně své generace, tahle maličká. Přesto je ale zajímavé, co říkala madame Riceová. Proč to říkala? Proč by to říkala, i kdyby to byla pravda? Nebylo to nutné — bylo to téměř gauche.“
„Ano,“ kývl jsem. „To je pravda. Zatáhla to do rozhovoru skoro násilím — neměla proto žádný představitelný důvod.“
„To je zvláštní. Ano, je to zvláštní. Mám rád, když se začínají vynořovat taková podivná drobná fakta. Jsou významná. Ukazují cestu.“
„Cestu — kam?“
„Teď jste poukázal na slabé místo, můj výborný Hastingsi. Kam? Ano, kam? To se bohužel nedozvíme dřív, než tam dojdeme.“
„Povězte mi, Poirote,“ řekl jsem, „proč jste trval na tom, aby k sobě pozvala tu sestřenici?“
Poirot se zastavil a rozčileně na mě zahrozil ukazováčkem.
„Uvažujte,“ vykřikl. „Jen na malý okamžik uvažujte, Hastingsi. Jak jsme znevýhodněni! Jak svázané máme ruce! Honit vraha poté, co byl spáchán zločin — c’est tout simple! Nebo aspoň pro člověka s mými schopnostmi je to snadné. Vrah se takříkajíc podepsal, když zločin spáchal. Ale zde žádný zločin není — a co víc, my nechceme, aby ke zločinu došlo. Vypátrat zločin dřív, než je spáchán — to je skutečně výjimečně obtížné…
Co je naším hlavním cílem? Bezpečí mademoiselle. A to není snadné. Ne, není to snadné, Hastingsi. Nemůžeme ji hlídat ve dne v noci — nemůžeme dokonce ani poslat policistu v těžkých botách, aby ji hlídal. Nemůžeme strávit noc v ložnici mladé dámy. Celá ta věc překypuje obtížemi.
Ale můžeme udělat jednu věc. Můžeme to našemu útočníkovi ztížit. Můžeme mademoiselle varovat a můžeme přivést naprosto nestranného svědka. A jen velice chytrý člověk obejde i tyto dvě okolnosti.“
Odmlčel se a pak zcela jiným tónem dodal:
„Čeho se ale obávám, Hastingsi —“
„Ano?“
„Čeho se ale obávám — že to je velice chytrý člověk. A nejsem vůbec klidný. Ne, ani trochu nejsem klidný.“
„Poirote,“ řekl jsem, „začínám z vás být dost nervózní.“
„I já jsem nervózní. Poslyšte, příteli, ty noviny, ten Weekly Herald. Byl otevřený a znova přeložený — kde myslíte? Na odstavečku, v němž se psalo: ‚Mezi hosty hotelu Majestic jsou M. Hercule Poirot a kapitán Hastings.‘ Předpokládejme — jen předpokládejme, že někdo ten odstavec četl. Zná moje jméno — každý zná moje jméno —“
„Slečna Buckleyová ho neznala,“ usmál jsem se poťouchle.
„Té se myšlenky toulají kdovíkde — ta se nepočítá. Seriózní člověk — zločinec — by mé jméno znal. A bál by se! Divil by se! Kladl by si otázky. Třikrát usiloval mademoiselle o život a náhle se v okolí objeví Hercule Poirot. ‚Je to jen shoda okolností?‘ bude se jistě ptát sám sebe. A bude se obávat, že to není shoda okolností. Co potom udělá?“
„Nechá všeho a bude zametat stopy,“ navrhl jsem.
„Ano — ano — nebo možná — jestli je skutečně smělý — udeří rychle — nebude ztrácet čas. Než stačím něco zjistit — puf, mademoiselle je mrtvá. To by udělal skutečně smělý člověk.“
„Ale proč myslíte, že ten odstaveček četl ještě někdo jiný než slečna Buckleyová?“
„To nebyla slečna Buckleyová, kdo ten odstavec četl. Když jsem vyslovil své jméno, nic jí to neřeklo. Dokonce jí nebylo ani povědomé. Její tvář se nezměnila. Kromě toho nám sama řekla, že otevřela noviny, jen aby se podív…
