PRVNÍ KAPITOLA
Hotel Majestic
Žádné přímořské městečko na jihu Anglie není myslím tak přitažlivé jako St. Loo. Celkem právem se mu říká Vodní královna a velmi silně připomíná Riviéru. Pobřeží Cornwallu je podle mého názoru právě tak fascinující jako pobřeží jižní Francie.
Poznamenal jsem něco v tom smyslu ke svému příteli Herculu Poirotovi. „Ano, něco podobného psali včera na menu v jídelním voze, mon ami. Vaše poznámka není originální.“
„Ale souhlasíte, ne?“
Usmíval se sám pro sebe a neodpověděl hned na mou otázku. Opakoval jsem ji.
„Tisíckrát se omlouvám, Hastingsi. Byl jsem myšlenkami jinde. Konkrétně v oné části světa, o níž jste se právě zmínil.“
„Na jihu Francie?“
„Ano. Vzpomínal jsem na poslední zimu, kterou jsem tam strávil, a na události, k nimž došlo.“
Pamatoval jsem se na to. V Modrém rychlíku byla spáchána vražda a Poirot tu záhadu — složitou a matoucí — vyřešil se svou obvyklou neomylnou bystrostí.
„Přál bych si, abych tam byl tehdy s vámi,“ prohlásil jsem s hlubokou lítostí.
„Já také,“ kývl Poirot. „Vaše zkušenosti by pro mě byly nedocenitelné.“
Podíval jsem se na něj úkosem. Dlouholetý zvyk mě naučil nevěřit jeho komplimentům, ale teď se zdálo, že mluví naprosto vážně. Konečně, proč ne? Mám skutečně dlouholeté zkušenosti s metodami, kterých používá.
„Zvlášť jsem postrádal vaši živou obrazotvornost, Hastingsi,“ pokračoval zasněně. „Člověk potřebuje alespoň trochu odlehčení. Můj komorník Georges je sice obdivuhodný muž a já s ním někdy probírám určité body, ale obrazotvornosti nemá ani špetku.“ Tato poznámka mi připadala naprosto irelevantní.
„Řekněte mi, Poirote,“ začal jsem, „neláká vás někdy obnovit svou činnost? Takový pasivní život —“
„Mně naprosto vyhovuje, příteli. Sedět na slunci — co může být kouzelnějšího? Odejít do ústraní na vrcholu slávy — jaké větší gesto by si kdo mohl přát? Říkají o mně: ‚To je Hercule Poirot! Veliký —jedinečný! — Nikdy nebyl nikdo jako on, a nikdy ani nebude!‘ Eh bien —já jsem spokojen. Jsem skromný člověk.“
Já osobně bych slovo skromný nepoužil. Zdálo se mi, že sebestřednost mého malého přítele se s léty rozhodně nezmenšila. Pohodlně se opřel v křesle, hladil si knír a skoro předl sebeuspokojením.
Seděli jsme na jedné z teras hotelu Majestic. Je to největší hotel v St. Loo a stojí na vlastních pozemcích na pobřežním mysu, obrácený k moři. Pod námi se rozkládaly zahrady hotelu s četnými palmami. Moře mělo krásnou temně modrou barvu, nebe bylo blankytné a slunce svítilo právě s takovým upřímným zápalem, s jakým by srpnové slunce svítit mělo (i když v Anglii to většinou nedělá). Včely hlasitě a příjemně bzučely — zkrátka úplná idyla.
Přijeli jsme teprve předchozího večera a tohle bylo první dopoledne našeho plánovaného týdenního pobytu. Jestli tohle skvělé počasí vydrží, budeme mít dokonalou dovolenou.
Zvedl jsem zase noviny, které mi předtím vypadly z ruky, a zabral jsem se do ranních zpráv. Politická situace se zdála neuspokojivá, ale nezajímavá, v Číně se šířily nepokoje, dlouhý článek byl věnován finančním machinacím v City, o nichž se v poslední době stále více mluvilo, ale celkem vzato tam nebylo nic skutečně vzrušujícího.
„Zvláštní věc, ta papoušci nemoc,“ poznamenal jsem, když jsem obracel stránku.
„Opravdu zvláštní.“
„Dva další mrtví v Leedsu, jak vidím.“
„Skutečně politováníhodné.“
Otočil jsem stránku.
„Pořád ještě žádné zprávy o tom letci Setonovi z jeho cesty kolem světa. Mají kuráž, tihle mládenci. Ten jeho obojživelný stroj, Albatros, musí být skutečně velký vynález. Věčná škoda, jestli to nepřežil. Ale ještě se nevzdávají naděje. Mohl se dostat na některý tichomořský ostrov.“
„Na Šalamounových ostrovech dosud žijí lidojedi, že?“ zeptal se Poirot konverzačním tónem.
„Musí to být výjimečný muž. Takovéhle věci člověku dodávají pocit, že je přece jen dobré být Angličanem.“
„Aspoň nějaká útěcha za porážky ve Wimbledonu,“ odsekl Poirot.
„Já — nemyslel jsem —“ začal jsem.
Můj přítel odbyl mou zamýšlenou omluvu velkorysým mávnutím ruky.
„Já,“ prohlásil, „sice nejsem obojživelník jako stroj chudáka kapitána Setona, ale jsem kosmopolita. A jak víte, Angličany jsem vždycky velmi obdivoval. Například důkladnost, se kterou čtou své noviny.“
Moje pozornost se přenesla k politickým zprávám.
„Jak to tak vypadá, ministr vnitra dostává pěkně zabrat,“ poznamenal jsem se smíchem.
„Chudák. Ano, skutečně má potíže. Ano, ano. Dokonce takové, že hledá pomoc na těch nejméně pravděpodobných místech.“
Vytřeštil jsem na něj oči.
Poirot s pousmáním vytáhl z kapsy ranní poštu, pečlivě sepnutou gumičkou. Vylovil z balíčku jeden dopis a hodil mi ho.
„Včera nás patrně minul,“ řekl.
Přečetl jsem si dopis s pocitem příjemného vzrušení.
„Ale, Poirote,“ vykřikl jsem, „tohle je přece velice lichotivé!“
„Myslíte, příteli?“
„Mluví o vašich schopnostech těmi nejpochvalnějšími výrazy.“
„Má pravdu,“ kývl Poirot a skromně odvrátil zrak.
„Prosí vás, abyste pro něj tu záležitost vyšetřil — žádá vás o to jako o osobní laskavost.“
„Přesně tak. Nemusíte mi to všechno opakovat. Chápejte, můj milý Hastingsi, já jsem ten dopis četl.“
„Ale to je smůla,“ vykřikl jsem. „Tak to máme po dovolené.“
„Ne, ne, calmez vous — o tom nemůže být řeč.“
„Ale ministr vnitra píše, že záležitost je naléhavá.“
„Možná má pravdu — a možná ji také nemá. Tihle politici se snadno rozruší. Sám jsem viděl, v Chambre des Deputés v Paříži —“
„Ano, ano, ale Poirote, přece bychom měli začít něco zařizovat! Rychlík do Londýna je už pryč — ten odjíždí ve dvanáct hodin. Příští —“
„Uklidněte se, Hastingsi, uklidněte se, snažně vás prosím! Pořád samé rozčilení, samé vzrušení. Dnes do Londýna nejedeme — a zítra také ne.“
„Ale tohle předvolání —“
„Se mě netýká. Nesloužím u vaší policie, Hastingsi. Byl jsem požádán, abych se případu ujal jako soukromý vyšetřovatel. A já odmítám.“
„Vy odmítáte?“
„Přesně tak. Napíšu dokonale zdvořilý dopis, vyslovím politování a omluvu, vysvětlím, že jsem z toho naprosto zoufalý, ale co se dá dělat? Jsem na odpočinku — skončil jsem.“
„Ale vy jste neskončil!“ vykřikl jsem s přesvědčením.
Poirot mě poplácal po koleni.
„To byla slova dobrého přítele — věrného psa. A máte k tomu dobrý důvod. Šedé buňky, ty dosud fungují — pořádek, metoda — to všechno tam stále je. Ale když jsem jednou na odpočinku, příteli, jsem na odpočinku! Je konec! Nejsem divadelní hvězda, která se světu naposledy klaní aspoň tucetkrát. S veškerou velkorysostí říkám: dejme zase šanci mladým. Třeba dokážou něco chvályhodného. Pochybuji o tom, ale možné to je. Ovšem na tuhle nepochybně únavnou záležitost ministra vnitra jistě stačit budou.“
„Ale Poirote, ty komplimenty!“
„Já jsem nad komplimenty povznesený. Ministr vnitra je rozumný člověk a uvědomuje si, že kdyby dokázal získat moje služby, všechno by skončilo úspěšně. Ale co se dá dělat? Má smůlu. Hercule Poirot uzavřel svůj poslední případ.“
Díval jsem se na něj. V hloubi srdce jsem litoval, že je tak zatvrzelý. Kdyby vyřešil takový případ, jaký se mu tady nabízel, mohlo by to dodat další lesk jeho už tak celosvětové pověsti. Přesto jsem ale musel jeho neochvějný postoj obdivovat.
Najednou mě něco napadlo a usmál jsem se.
„Poslyšte,“ řekl jsem, „vy se vůbec nebojíte? Vždyť vy přímo pokoušíte bohy takovým kategorickým prohlášením!“
„Je nemožné,“ odpověděl, „že by kdokoli dokázal otřást rozhodnutím Hercula Poirota.“
„Nemožné, Poirote?“
„Máte pravdu, mon ami, takové slovo by člověk užívat neměl. Eh, ma foi, samozřejmě netvrdím, že kdyby zeď vedle mé hlavy zasáhla kulka, nepustil bych se do vyšetřování. Jsem koneckonců jen člověk!“
Usmál jsem se. Těsně předtím dopadl na terasu vedle nás malý kamínek a mě pobavilo, jakou barvitou analogii z toho Poirot odvodil. Teď se sklonil a oblázek sebral. Pak pokračoval.
„Ano, jsem jen člověk. Jsem spící pes — budiž, ale spícího psa lze vzbudit. Ve vašem jazyce existuje i přísloví, které o tom hovoří.“
„Dokonce myslím,“ podotkl jsem, „že kdybyste zítra našel ve svém polštáři zabodnutou dýku — běda tomu zločinci, který by ji měl na svědomí!“
Kývl, ale poněkud nepřítomně.
K mému překvapení náhle vstal a sestoupil po několika schodech, které vedly z terasy do zahrady. Právě v té chvíli se objevila dívka spěchající vzhůru k nám.
Stačil jsem si všimnout, že jde o dívku nepochybně hezkou, když tu mou pozornost znovu upoutal Poirot — nedával pozor, kam šlape, zakopl o kořen a ošklivě upadl. Stalo se to v okamžiku, kdy se s onou dívkou míjel, a ona mu spolu se mnou pomohla zpátky na nohy. Samozřejmě jsem především věnoval pozornost svému příteli, ale povšiml jsem si tmavých vlasů, vílí tvářičky a velkých temně modrých očí.
„Velice se omlouvám,“ koktal Poirot. „Mademoiselle, jste nadmíru laskavá. Nesmírně lituji — au! — noha mě bolí značnou měrou. Ne, ne, to nic není — podvrtnutý kotník, to je vše. Za několik minut bude všechno v pořádku. Ale kdybyste mi mohl pomoci, Hastingsi — vy z jedné strany a mademoiselle z druhé, když bude tak velice laskavá. Stydím se, že od ní musím něco takového žádat.“
Vzali jsme s dívkou Poirota mezi sebe a za chvíli už seděl ve svém křesle na terase. Nabídl jsem se, že dojdu pro doktora, ale můj přítel to příkře zamítl.
„To nic není, říkám vám. Podvrtnutý kotník, nic víc. Teď to sice bolí, ale za chvíli bude po všem.“ Ušklíbl se. „Uvidíte, za minutku bude vše zapomenuto. Mademoiselle, tisíckrát vám děkuji. Byla jste velice laskavá. Posaďte se, snažně vás prosím.“
Dívka si sedla.
„Nic to není,“ řekla, „ale přesto bych ráda, abyste se nechal ošetřit.“
„Mademoiselle, ujišťuji vás, že je to bagatelle! Ve vaší příjemné společnosti bolest už teď polevuje.“
Dívka se zasmála.
„To je dobře.“
„Co byste řekli koktejlu?“ navrhl jsem. „Je právě vhodná doba.“
„No —“ zaváhala. „Díky, ráda.“
„Martini?“
„Ano, prosím — suché martini.“
Odešel jsem objednat koktejly. Když jsem se vrátil, našel jsem Poirota a tu dívku zabrané do živého rozhovoru.
„Představte si, Hastingsi,“ řekl Poirot, „že ten dům támhle — ten na samé špici mysu — který jsme tak obdivovali, patří tady mademoiselle.“
„Skutečně?“ podivil jsem se, i když jsem si nevzpomínal, že bych kdy vyjádřil nějaký obdiv. Popravdě řečeno, skoro jsem si domu nevšiml. „Vypadá impozantně a skoro přízračně, jak tam tak stojí o samotě a široko daleko nic jiného.“
„Říká se mu Dům na úskalí,“ podotkla dívka. „Miluju ho — ale je starý a rozpadá se. Už je z něj skoro ruina.“
„Jste poslední potomek starého rodu, mademoiselle?“
„Ale ne, nebyli jsme nijak významná rodina. Ale Buckleyové v tom domě žili dvě stě nebo tři sta let. Můj bratr zemřel před třemi lety, takže jsem poslední z rodu.“
„To je smutné. Žijete tady sama, mademoiselle?“
„Bývám hodně často pryč, a když jsem doma, obvykle si tu podává dveře dav veselých návštěv.“
„To je velice moderní. Já jsem si vás představoval v temném strašidelném sídle, pronásledovaném rodinnou kletbou.“
„To je nádherné! Vy musíte mít úžasnou představivost. Ne, není strašidelný. A jestli ano, tak je tam hodný duch.
Během tří dnů jsem třikrát těsně unikla smrti, takže musím být dítě štěstěny.“
Poirot zpozorněl.
„Unikla smrti? To zní zajímavě, mademoiselle.“
„Ale ne, nic vzrušujícího na tom nebylo. Jenom nehody.“ Prudce trhla hlavou, protože kolem prolétla vosa. „Zatracené vosy. Ty tady někde musejí mít hnízdo.“
„Včely a vosy — vy je nemáte ráda, mademoiselle? Pobodaly vás — ano?“
„Ne — ale nesnáším, když člověku přeletí těsně kolem obličeje.“
„Mít včelu pod čepcem,“ podotkl Poirot. „Tak to vy Angličané přece říkáte, když je někdo posedlý jedinou myšlenkou, ne?“
V té chvíli přišel číšník s koktejly. Pozvedli jsme každý svou skleničku a pronesli obvyklé prázdné fráze.
„Čekají mě na koktejl v hotelu,“ podotkla slečna Buckleyová. „Nejspíš už se diví, co se mnou je.“
Poirot si odkašlal a postavil sklenici.
„Co bych dal za šálek dobré husté čokolády,“ broukl. „Ale v Anglii ji neděláte. Přesto zde máte některé velmi příjemné zvyky. Například mladé dívky a jejich klobouky — tak snadno si je nasazují a zase snímají — půvabně — lehce —“
Dívka na něj vytřeštila oči.
„Jak to myslíte? Proč by neměly?“
„Ptáte se, protože jste mladá — velmi mladá, mademoiselle. Ale pro mne je přirozenou věcí vysoký, nehybný účes — a klobouk připjatý mnoha jehlicemi —là — là — là — el là.“
Čtyřikrát rozmáchle bodl do vzduchu.
„Ale to muselo být strašně nepohodlné!“
„Ach — to bych řekl,“ prohlásil Poirot. A žádná mučednice módy by to nedokázala pronést procítěněji. „Když foukal vítr, byla to muka — dámy z toho měly migrény.“
Slečna Buckleyová si stáhla jednoduchý klobouk se širokým okrajem, který měla na hlavě, a hodila ho na stůl vedle sebe.
„A teď děláme tohle,“ zasmála se.
„Což je rozumné a okouzlující,“ schválil jí to Poirot s úklonkou.
Podíval jsem se na ni se zájmem. Tmavé vlasy měla rozcuchané, takže vypadala jako víla. Vůbec v sobě měla něco vílího nebo šotkovského. Malá, živá tvář, která tvarem připomínala macešku, obrovské modré oči, a ještě něco jiného — něco jímavého a poutavého. Byl to náznak lehkomyslnosti? Pod očima měla temné stíny.
Na terasu, kde jsme seděli, mnoho lidí nechodilo. Hlavní terasa, kde sedávala většina hostů, byla hned za rohem, v místě, kde útes spadal přímo dolů do moře.
Zpoza tohoto rohu teď vyšel muž, muž s brunátnou tváří a houpavým krokem, který držel ruce trochu od těla a napůl zaťaté v pěst — typický námořník.
„No kde může to děvče být,“ mluvil sám k sobě hlasem tak zvučným, že snadno dolehl až k nám. „Nick — Nick!“
Slečna Buckleyová vstala.
„Já jsem věděla, že začnou šílet. Hej, Georgi — Georgi — tady jsem.“
„Freddie už se klepe na něco k pití. Tak pojď, holka.“
Přejel zvědavým pohledem Poirota, který se jistě značně lišil od většiny přátel slečny Nick.
Dívka udělala rozmáchlé gesto, aby je představila.
„Tohle je kapitán Challenger — ehm —“
Ale k mému překvapení Poirot nedoplnil jméno, na které čekala. Místo toho vstal, velmi obřadně se uklonil a zamumlal:
„Z britského námořnictva. Já si britského námořnictva vysoce vážím.“
Tenhle typ poznámek Angličanům nebývá právě vhod. Kapitán Challenger se zarděl a Nick Buckleyová vzala situaci do vlastních rukou.
„No tak pojď, Georgi. Nezírej tak. Kde jsou Freddie a Jim?“
Usmála se na Poirota.
„Díky za ten koktejl. Doufám, že kotník bude v pořádku.“
Pak kývla směrem ke mně, zavěsila se do námořníka a společně zmizeli za rohem.
„Tak to je jeden z přátel mademoiselle,“ prohlásil zamyšleně Poirot. „Jeden z její veselé společnosti. Co je zač? Řekněte mi svůj názor odborníka, Hastingsi. Řekl byste o něm, že je to — jak vy to nazýváte — dobrý chlapík?“
Na chvilku jsem se zamyslel nad tím, co si asi Poirot představuje, že bych já označil za „dobrého chlapíka“, a pak jsem váhavě souhlasil.
„Ano — připadá mi celkem v pořádku,“ řekl jsem. „Pokud může člověk soudit podle prvního dojmu.“
„Já nevím,“ řekl Poirot.
Dívka nechala ležet na stole svůj klobouk. Poirot se naklonil, sebral ho a nepřítomně jím začal otáčet na prstě.
„Má pro ni tendresse? Co myslíte, Hastingsi?“
„Můj milý Poirote! Jak mám tohle vědět? Poslyšte, dejte mi ten klobouk. Dáma ho bude hledat. Donesu jí ho.“
Poirot si mé žádosti vůbec nevšímal. Dál pomalu otáčel kloboukem na prstě.
„Pas encore. Ça m’amuse.“
„Ale Poirote!“
„Ano příteli, stárnu a dětinštím, že?“
Vyjádřil tím tak přesně mé pocity, až mě trochu vyvedlo z míry, když jsem je slyšel vysloveny nahlas. Poirot se zasmál, pak se naklonil vpřed a položil si prst ze strany na nos.
„Ale ne — nezhloupl jsem tak úplně, jak si myslíte! Vrátíme ten klobouk — to jistě — ale později! Vrátíme ho do Domu na úskalí, a budeme tak mít příležitost setkat se znova s okouzlující slečnou Nick.“
„Poirote,“ řekl jsem, „vy jste se zamiloval!“
„Je to hezká dívka, že?“
„No — viděl jste ji přece sám. Proč se ptáte mě?“
„Protože, bohužel! — já nemohu soudit! Pro mě je dnes už krásné cokoli, co je mladé. Jeunesse — jeunesse… To je tragédie mého věku. Ale vy — obracím se na vás! Váš úsudek sice není zcela současný, vzhledem k té době, kterou jste strávil v Argentině. Obdivujete postavu moderní před pěti lety, ale v každém případě jste mnohem modernější než já. Je hezká — ano? Má — jak se říká — přitažlivost pro pohlaví?“
„Myslíte pro opačné pohlaví, Poirote? Odpověď je podle mě rozhodně kladná. Proč vás ta dáma tak zajímá?“
„Zajímá mě?“
„No — rozpomeňte se, co jste právě říkal.“
„To si špatně vykládáte, mon ami. Dáma mě možná zajímá — to ano — ale mnohem víc mě zajímá její klobouk.“
Vytřeštil jsem na něj oči, ale zdálo se, že mluví zcela vážně.
Pokýval na mě hlavou.
„Ano, Hastingsi, právě tenhle klobouk.“ Natáhl ruku a ukázal mi ho. „Vidíte důvod mého zájmu?“
„Je to hezký klobouk,“ řekl jsem zcela zmaten. „Ale celkem obyčejný. Mnoho dívek má takové klobouky.“
„Ne jako tenhle.“
Podíval jsem se lépe.
„Vidíte, Hastingsi?“
„Úplně obyčejná hnědá plst. Dobrý styl —“
„Ne, nechci na vás, abyste ten klobouk popisoval. Je zjevné, že to nevidíte. Je to skoro neuvěřitelné, ubohý Hastingsi, jak málokdy vy skutečně vidíte! Znovu a znovu mě to ohromuje! Ale dívejte se, můj milý starý hlupáku — nemusíte zaměstnávat šedé buňky — oči postačí. Dívejte se — dívejte se —“
A v té chvíli jsem konečně spatřil to, na co se mě snažil upozornit. Klobouk se pomalu otáčel na jeho prstě — a ten prst trčel z díry v krempě klobouku. Když zjistil, že jsem si uvědomil, jak to myslí, vytáhl prst ven a klobouk mi podal. Byla to malá pravidelná dírka, víceméně kulatá, a já jsem si nedokázal představit, jaký může mít účel — pokud nějaký má.
„Všiml jste si, jak sebou mademoiselle Nick škubla, když kolem prolétla včela? Včela pod čepcem — díra v klobouku.“
„Ale včela přece takovouhle díru neudělá.“
„Přesně tak, Hastingsi! Jaká bystrost! To neudělá. Ale kulka ano, mon cher!“
„Kulka?“
„Ma oui! Takováhle kulka.“
Napřáhl ke mně ruku; na dlani mu ležel malý předmět.“
„Vystřelená kulka, mon ami. Ta dopadla před chvílí na terasu, když jsme si povídali. Vystřelená kulka!“
„Chcete říct —“
„Chci říct, že stačily tři centimetry stranou, a ta díra by nebyla v klobouku, ale v hlavě. Už chápete, proč mě to zajímá, Hastingsi? Měl jste pravdu, příteli, když jste mi říkal, abych nepoužíval slovo ‚nemožné‘. Ano — jsem jen člověk! Ten, kdo chtěl vraždit, udělal vážnou chybu, když střelil na svou oběť deset metrů od Hercula Poirota! Pro něj je to skutečně la mauvaise chance. Ale teď už snad chápete, proč musíme vstoupit do Domu na úskalí a setkat se s mademoiselle? Během tří dnů jsem třikrát těsně unikla smrti. Tak to říkala. Musíme jednat rychle, Hastingsi. Nebezpečí je velmi blízko.“
