06 KAPITOLA
Paní Lisa-bon Atchesonová,
jsem v této místností VZali mi Dech vzali mi slUCH. Jsem tady držen nefér a oni, anO oni mi chtějí přeKazit tO co MUSÍM UDĚLAT. Je to velmi důležité, zajistili mě SEM a roztrušují o mNě lži do wAshingtonu a VEN do celého světa, domníVají se že jsem nebeZpečný aTd alE to je aKorát jejich záminka aby mě mohli zneUŽÍT všichni jí věří a nikomu to nEVAdí. Tedy všichni „jim“ věří, jsou velice Silní & My se jich musímE obáVAt, jsou všude.
Je to KONSPIRÁTSTVÍ. KON + S + PIRÁTSTVÍ.
a já vím že se ho účastníte i VY!!!!
Revanš je můj nepatří PÁNU protože PÁN ví co Jsem udělal a odmítá se SliTovat a dát mi SpočiNout, každou noc mĚ střílí Do hhavyUl Přijímám svůj osud a VY která jste báječná musÍTE taky. Přijďte ke mNě pro věčnÁ Spočinutí navždy.
Věčně, navždy, rEVAnš.
EVA žena
PŘIJĎTE ke MNĚ.
já váš milenec
Krasopisné dílo Michaela Hrubeka zářilo zeleným, černým a modrým inkoustem.
Lisino jméno a Hrubekův „podpis“ pak byly vyvedeny červeně.
Šerif hlasitě a podrážděně nasál vzduch mezi lesklými bílými zuby. „Dává vám to smysl?“ zeptal se Owena.
„Jsou to jen bláboly,“ odpověděla Lis.
Owen se na ni podíval a dodal: „Když to přišlo, tak jsme se o tom bavili, ale řekli jsme si, že je to nějaký dětský žert.“
„Jsem dost přísná učitelka,“ vysvětlila s chabým úsměvem Lis, která vyučovala angličtinu na střední škole v Ridgetonu. „Posměšných dopisů od šestnáctiletých výrostků jsem si už užila dost a dost.“
„‚já váš milenec‘.“ Šerif si upravil opasek s pistolí a chvíli na dopis zíral. „Co zpáteční adresa?“
Lis začala hledat v hnědém pořadači, ve kterém měla dopis uschován pod hlavičkou Dopisy, různé. Těsně za hlavičkou Poslední vůle a testament - Owen a Lis, všimla si nyní. Vyhledala Hrubekovu obálku. Zpáteční adresa pochopitelně chyběla, ale razítko ukazovalo na Gloucester.
„To je od Marsdenu dost daleko,“ poznamenala Lis.
„Můžu si zavolat?“ Šerif pohlédl na Owena, který kývl k telefonu.
Lis se opírala o kuchyňskou linku, usrkávala šípkový čaj a vzpomínala na onu horkou zářijovou sobotu, kdy přesazovala keř s kříženými čajovými růžemi citronově žluté barvy. Po nose jí přitom stékal pot a dotěrně ji šimral. Owen byl tehdy celý den v práci a teprve před chvílí se vrátil. Bylo asi šest hodin večer, slunce stálo nízko nad obzorem a chabě svítilo. Owen se postavil do dveří; ramena měl svěšená a v ruce držel kus papíru. Lis na něj pohlédla, keř jí vyklouzl z rukou a jeden z trnů se jí zaryl do kůže. Její manžel měl tak bledý obličej a tvářil se tak vážně, že si Lis zprvu vůbec žádné bolesti nevšimla. Teprve po chvíli sklopila oči a spatřila na svém prstu kapičku krve. Položila keř na zem, Owen jí podal dopis a ona si ho pomaličku vzala, přičemž zanechala na obálce krvavý otisk připomínající starodávnou voskovou pečeť.
Nyní si dopis přečetla Portia. Pokrčila rameny a oznámila Lis: „Mám nahoře nějakou trávu. Jestli chceš, stav se u mě v pokoji. Mohla by tě uvolnit.“
Lis zamrkala a přinutila se vypadat nenuceně. Pouze její sestra, pomyslela si s citovým odstupem, může někomu nabídnout jointa v přítomnosti jedné pětiny ridgetonského policejního sboru (šerifovo policejní auto mělo navíc na nárazníku křiklavou nálepku Ridgeton říká drogám NE). Toto byla typická Portia - rozpustilá, zchytralá, zvrácená. Nekonformní a pobledlá mladší sestra s francouzským copem, diskmanem u pasu a celými zástupy milenců s propadlými tvářemi. Okolnosti ji donutily protrpět večer na venkově a nyní posílala Lis jeden z chladných polibků, na které si její starší sestra tak dobře vzpomínala.
Lis neodpověděla. Portia tedy znovu pokrčila rameny, pohlédla na Owena a vyšla z kuchyně.
Šerif, který Portiinu nabídku nezaslechl, a i kdyby ano, pravděpodobně by nevěděl, o čem je řeč, zavěsil sluchátko. Znovu se otočil k Owenovi a řekl: „Takže… Ona se stručně řečeno nemá vůbec čeho obávat.“
Ona? zopakovala Lis v duchu. To jako já? Tváře jí vzplanuly a vycítila, že i starosvětsky Owen se při tomto projevu šerifovy n…
