07 KAPITOLA
Kouř stoupající z plastikového šálku kávy zanechával na vnitřku čelního skla zamlženou elipsu.
Doktor Richard Kohler schlíple seděl na předním sedadle svého patnáct let starého BMW. Po chvíli těžce zívl a zvedl šálek. Usrkl hořkou kávu a vrátil pohárek na palubní desku trochu napravo od místa, kde původně stál. Nepřítomně pozoroval, jak se na skle vykresluje nový ovál a překrývá elipsu, která postupně mizí.
Stál na parkovišti pro zaměstnance státní psychiatrické léčebny v Marsdenu. Předek robustního automobilu, napůl ukrytého pod chudokrevným bolehlavem, mířil na malou jednopatrovou budovu poblíž hlavního bloku nemocnice.
Službu konající sestra na oddělení E - přítelkyně a žena, s níž kdysi chodil - mu před dvaceti minutami zavolala do adaptačního domu. Informovala Kohlera o Michaelově útěku a varovala ho, že Adler chce celý incident zamést pod koberec. Kohler si opláchl obličej ledovou vodou, uvařil si do termosky kávu, malátně odběhl ke svému autu a vyrazil sem. Zajel na parkoviště a jako pozorovatelnu si vybral právě toto místo.
Nyní zvedl oči ke gotické fasádě léčebny a spatřil v oknech několik světel. Předpokládal, že jedno z nich svítí v kanceláři dobrého doktora Adlera.
Bystřejší ošetřovatelé přezdívali oběma lékařům Tom a Jerry, což dosti přesně vystihovalo jejich vzájemný vztah. I přesto však Kohler s ředitelem nemocnice do jisté míry soucítil. Během pěti let ve funkci šéfa marsdenské léčebny sváděl Adler předem prohranou politickou a rozpočtovou bitvu. Většina státních psychiatrických léčeben byla uzavřena a nahradila je malá léčebná střediska založená na terapii soužitím v komunitě. To však nijak nezmenšilo potřebu po místech, v nichž by mohli být hospitalizováni nejen duševně nemocní odsouzenci, ale i pacienti z řad bezdomovců a sociálně potřebných.
Marsden takovým místem byl.
Adler tvrdě bojoval o svůj díl z koláče státních výdajů a postaral se o to, že se nebozí pacienti v jeho péči setkávali s laskavým přístupem a v tíživé situaci je potkalo to nejlepší, co mohlo. Byla to nevděčná práce a Kohler si musel přiznat, že by raději zanechal medicíny, než aby na sebe vzal takové břemeno.
Tím však Kohlerovy sympatie vůči kolegovi končily. I proto, že věděl, že Adler vydělává sto dvacet dva tisíc dolarů ročně včetně náhrad za zanedbání povinné péče a nejrůznějších státních podpor a že za tento plat pracuje nanejvýš čtyřicet hodin týdně. Adler nesledoval lékařskou literaturu, nenavštěvoval vědecké semináře ani kursy průběžného vzdělávání a jen zřídkakdy hovořil s pacienty, snad s výjimkou neupřímných pozdravů hodných člověka zastávajícího politickou funkci.
Ze všeho nejvíce se však Kohlerovi protivila skutečnost, že Adler neřídí nemocnici jako léčebné zařízení, nýbrž jako kombinaci vězení a mateřské školky. Jeho cílem bylo zakonzervování, a nikoliv zlepšení stavu pacientů. Adler se hájil tím, že stát nemá za úkol lidi napravovat - má pouze zabránit, aby ubližovali sobě či jiným.
Na to Kohler obvykle odpovídal: „A čím úkolem je tedy lidi napravovat, doktore?“
Načež Adler odsekl: „Dejte mi peníze, pane, a já začnu léčit.“
Oba lékaři se k sobě chovali jako pes a kočka již od chvíle, kdy Kohler poprvé přišel do Marsdenu, oháněl se soudním jmenováním a vyzkoušel na několika silně psychotických pacientech některé okázalé formy terapie. A pak Kohler nějakým způsobem - nikdo nevěděl jakým - rozjel v Marsdenu takzvaný „program soužití“. V jeho rámci se netrestaní pacienti, většinou schizofrenici, učili pracovat a stýkat se s ostatními s výhledem na možné zařazení do adaptačního domu nedaleko Stinsonu a posléze případně i na návrat domů.
Adler byl natolik chytrý, aby chápal, že má zatraceně teplé místečko, jaké by kdekoliv jinde v této sluneční soustavě jen těžko našel, a v důsledku toho neměl sebemenší zájem dopustit, aby mu nějací zaslepení newyorští doktoři rozkolébali tuhle výnosnou bárku svými bombastickými léčebnými metodami. Ještě nedávno se pokusil Kohlera odstavit na základě tvrzení, že…
