32 KAPITOLA
Padla k zemi na malý keř žlutých růží. Ležela na břidlicové dlažbě, v uchu jí zvonilo a nos měla plný zápachu spálených vlasů.
„Zbláznil ses?“ vykřikla. „Owene, to jsem já! To jsem já!“
Když Owen napřáhl revolver podruhé, mihla se kolem něj jakási hnědá šmouha. Vzápětí se mu Emil zakousl do poraněné paže, stejně jako to před chvílí udělal Michaelovi. Lisin manžel však nebyl vůči bolesti imunní. Začal pronikavě ječet, revolver mu vypadl z ruky a řinčivě dopadl na podlahu za ním.
Nato začal do psa zběsile kopat a mlátit ho zdravou rukou do trupu. Pes zaskučel bolestí a nakonec vyběhl dveřmi altánu, které za ním Owen okamžitě zabouchl.
Lis se vrhla po revolveru, ale Owen ji zachytil, popadl ji za zápěstí a strhl ji na kamennou dlažbu. Lis se překulila a sedřela si přitom z lokte a lícní kosti velké pásy kůže. Chvíli jen ležela a lapala po dechu - byla příliš šokovaná, než aby plakala nebo cokoliv kloudného řekla. Když se opět vyškrábala na nohy, kráčel již její manžel pomalu k ležícímu revolveru.
Můj manžel, pomyslela si.
Můj vlastní manžel! Muž, s nímž jsem v posledních šesti letech strávila drtivou většinu nocí, muž, s nímž bych za příznivějších okolností měla již dávno děti, muž, s nímž jsem sdílela tolik tajemství…
Ano, tolik tajemství.
Ale ne všechny.
Když utekla do obývacího pokoje a poté sbíhala po schodech do sklepa, všimla si, že Owen stojí s revolverem v ruce a probodává ji - svou kořist - pronikavým a sebejistým pohledem.
Ten pohled byl tak chladný, že si Lis musela přiznat, že v očích Michaela Hrubeka se ukrývalo dvakrát více lidskosti než v tomto kořistnickém pohledu supa.
Nebohá Eva.
Žádné světlo. Vůbec žádné. Štěrbiny ve zdi jsou dost velké, aby jimi mohl proudit vzduch, ale ne dost velké, aby jimi prosákl hnědý déšť, který sem již neproniká z oblohy, nýbrž z nacucané země a kamenných základů domu. O dvě hodiny později by snad nerovná zeď propustila první rozptýlené paprsky úsvitu. Zatím zde však není nic než temnota.
Za dveřmi se ozývají Šoupavě kroky.
Owen se blíží. Lis věší hlavu ke skrčeným kolenům. Odřenina na tváři ji příšerně pálí, stejně jako loket se strženou kůží. Lis se snaží scvrknout své tělo na co nejmenší velikost a přitom na sobě odhaluje rány, o nichž doposud vůbec netušila. Šrám na stehně, oteklý kotník.
Dřevěné dveře se otřásají pod silným kopancem.
Lis tiše vzlyká. Kopanec do dveří vnímá spíše jako úder do hrudníku. Jako by po něm odletěla až na kamennou zeď za sebou a její mysl se nyní z této rány vzpamatovávala. Owen stojí na chodbě za dveřmi a neříká nic. Chtěl dát tím kopancem průchod svému zklamání, nebo se k ní snaží nějak probourat? Dveře jsou zamčené, to jistě, ale Owen možná neví, že se dají zamknout i zevnitř. Možná si myslí, že je místnost za nimi prázdná, a třeba nakonec odejde. Nasedne do svého černého džípu a uprchne nocí do Kanady či Mexika…
Ne, ne, to on přece neudělá - přestože se zdá, že se již spokojil s myšlenkou, že se Lis v této místnosti nenachází, a přesunul se jinam, aby zkontroloval další místnosti v neuklizeném sklepě a nakonec se podíval i do nejhlubší kobky v domě. Jeho kroky zvolna utichají.
Lis se zde choulí již deset minut a zlobí se na sebe, že se raději ukryla, než aby uprchla z domu. Původně chtěla vyběhnout ven, ale v polovině cesty ke vnějším dveřím od sklepa - k těm, které předtím rozkopl Michael - se zastavila a pomyslela si: Ne, on bude určitě číhat na dvoře. Je rychlejší než já. Střelí mě do zad… Raději se tedy otočila, odběhla do této staré místnosti v útrobách sklepa, zavřela za sebou dveře a uzamkla je klíčem, o kterém věděla pouze ona. Klíčem, na který nesáhla již pětadvacet let.
Proč, Owene? Proč to všechno děláš? Jako bys chytil od Michaela nějaký virus a teď běsnil v záchvatu šílenství.
Ozvala se další rána, tentokrát do protější zdi - Owen se zjevně snažil rozkopnout další dveře.
Lis znovu slyší jeho kroky.
Místnost neměří více než jeden a půl krát dva metry a strop je vysoký pouze po prsa. Lis t…
