4.
Více roků než mám prstů na obou rukou snil inspektor Cramer z oddělení vražd o tom, že Wolfa zavře, aspoň na jednu noc. Toho dne byl svému snu zatraceně blízko. Asi by se mu to i podařilo, kdybych neutratil jeden deseticent navíc. Z automatu v obchodě s potravinami ve Washington Heights jsem telefonoval Saulu Panzerovi, potom Fritzovi a nakonec do kanceláře Gazette, kde jsem chytil Lona Cohena. Jakmile uslyšel můj hlas, řekl: "Dobře, dobře. Voláš z vězení?"
"Ne. Kdybych ti řekl, kde jsem, stal by ses spolupachatelem. Zaznamenali naši nepřítomnost?"
"To víš, že jo, město je vzhůru nohama, rozvášněný dav srovnal soudní budovu se zemí. Sehnali jsme dosti dobrou Wolfovu fotku, potřebujeme však i nějakou novou fotku tvoji. Můžeš se na moment zastavit u nás ve studiu, řekněme tak za pět minut?"
"Jistě, hrozně rád. Já ale volám kvůli té naší sázce. Mimochodem, už na nás vydali zatykač?"
"To víš, že jo. Soudce Corbett ho podepsal, hned jak se naobědval. Podívej, Archie, posílám za tebou jednoho chlápka -" Řekl jsem mu, že mu moc děkuji a zavěsil jsem. Kdybych neutratil ten deseticent a nedověděl se o vydaném příkazu k předvedení, nebyli bychom dostatečně obezřetní, až bychom jeli k Saulovi na Osmatřicátou východní ulici a rovnou bychom vlítli do náruče seržanta Purleyho Stebbinse. Odpověď na otázku, kde strávit tuto noc, by už vůbec nezáležela na nás. Bylo skoro osm hodin. Wolfe i já jsme si každý objednal třikrát chili con carne v malé špeluňce na Stosedmdesáté ulici, kde chlápek jménem Dixie ví, jak tohle jídlo dobře připravit. Já jsem odtamtud volal nejméně na tucet míst ve snaze spojit se s Jimmy Donovanem, obhájcem Leonarda Ashe. Nebylo by to asi nic tak těžkého, kdybych mu mohl nechat vzkaz, že Nero Wolfe má pro něj něco důležitého a zároveň nadiktovat číslo, na které mu může zavolat. To by však bylo velice nepraktické, protože obhájce je pod přísahou a dobře ví, že je na Nero Wolfa vydaný zatykač, o mně ani nemluvě. Tak se stalo, že jsem ho nesehnal. Jak jsme se prodírali provozem na Osmatřicáté východní ulici, pohled na Wolfovo podmračené vzezření ve zpětném zrcátku mi ani trochu nepřidal na náladě. Měl jsem v úmyslu vysadit Nero Wolfa u bydliště Saula Panzera mezi Lexington Avenue a Třetí Avenue, najít místo k zaparkování a zajít za nimi do Saulova bytu. Když jsem dojížděl k domu a začínal brzdit, zahlédl jsem na chodníku mně dobře známou postavu se širokými rameny, přidal jsem tedy plyn a pokračoval v jízdě. Naštěstí bylo přede mnou dost volno, na Třetí Avenue jsem chytil zelenou, a tak jsem bez zastavení projel. Našel jsem místo, kde se dalo zastavit, aniž bych blokoval provoz, obrátil se dozadu na Wolfa a řekl: "Pokračoval jsem v jízdě, protože jsem se rozhodl, že u Saulova domu nezastavíme."
"To se vám povedlo." Nero Wolfe byl naštvaný. "Co je to za pitomost?"
"Žádná pitomost. Ve vchodu do baráku zrovna stál seržant Purley Stebbins. Díky bohu je tma, a tak nás nepoznal. Kam teď?"
"Ve vchodu do Saulova baráku?"
"Ano." Chviličku bylo ticho. "Vám se to líbí," poznamenal Wolfe zahořkle. "Čerta starýho! Prchám před justicí a přitom jsem dnes večer chtěl zajít na stadion Polo Grounds na basebal . Kam teď?"
"Zatraceně! Saulovi jste řekl o slečně Weltzové, co?"
"Ano, pane. Řekl jsem Fritzovi, že pokud bude volat Srdcová dáma, měla by zavolat na Saulovo číslo. A Saulovi jsem řekl, že byste strávil hodinu o samotě raději s ní, než s modrou orchidejí. Znáte přece Saula." Znovu nastalo ticho. Přerušil ho Wolfe. "Znáte soukromou adresu pana Donovana?"
"Znám. Sedmasedmdesátá východní ulice."
"Za jak dlouho tam můžeme dorazit?"
"Za deset minut."
"Jeďte."
"Dobře, pane. Pohodlně se usaďte a odpočiňte si." Šlápl jsem na plyn. Byl večer a trvalo jen devět minut, než jsem našel místo k zaparkování v bloku mezi Madison a Park Avenue. Když jsme spolu vyrazili k domu, kde Donovan bydlí, jeden policajt se na nás sice zadíval, protože Wolfova robustní postava a způsob držení těla upoutaly jeho pozornost, ale nepojal žád…
