Hrad
V neděli odpoledne si k nám přišli hrát Kryšpín s Vendelínem. Kryšpín si přinesl olověné vojáčky a Vendelín kopací míč, který mu před pár měsíci zabavili, a k tomu čtyři chleby s marmeládou. Nosí si je pro svou potřebu, aby vydržel až do svačiny.
Protože bylo moc krásně, dovolil nám tatínek zůstat na zahradě a hrát si tam, ale řekl nám, že je velmi unavený a potřebuje si odpočinout, tak abychom ho nerušili. A natáhl se s novinami na lehátko u begónií.
Zeptal jsem se tatínka, jestli si můžu vzít ty staré krabice, co jsou v garáži.
„Nač je potřebuješ?“ zeptal se tatínek.
„Postavíme z nich hrad a dáme do něj Kryšpínovy vojáčky,“ vysvětloval jsem.
„Dobře,“ přikývl tatínek, „ale nedělejte s tím rámus a nepořádek.“
Došel jsem pro krabice, a zatímco tatínek četl své noviny, postavili jsme je na sebe.
„Ale jdi, prosím tě,“ řekl tatínek, „ten váš hrad vypadá!“
„No a co,“ řekl jsem, „vždyť je to jenom jako.“
„Měli byste snad udělat nějaké dveře a okna,“ řekl tatínek.
Vendelín na to něco řekl s pusou plnou chleba s marmeládou.
„Co to říkáš?“ zeptal se ho tatínek.
„Řekl: Čím je máme udělat, ty dveře a okna?“ přeložil mu to Kryšpín a Vendelín přikývl na znamení, že je to správně.
„Zajímá mě, jak to dělá, aby mu lidi rozuměli, když tu nejsi,“ zasmál se tatínek. „Ale pokud jde o dveře a okna, je to jednoduché. Mikuláši, jdi poprosit maminku, ať ti půjčí nůžky. Pověz jí, že tě posílám já.“
Šel jsem za maminkou do domu a ona mi nůžky půjčila, ale řekla mi, že mám dávat pozor, abych se neporanil.
„Má pravdu,“ souhlasil tatínek, když jsem se vrátil do zahrady. „Pusť mě k tomu.“
Tatínek vstal z lehátka, vybral si největší krabici a nůžkami vystřihl dveře a okna. Hned to vypadalo lip.
„Tak to by bylo,“ řekl tatínek. „Není to takhle lepší? Teď uděláme z další krabice věže.“
A tatínek rozstřihl nůžkami lepenku druhé krabice, ale najednou vykřikl. Cucal si prst, ale nechtěl volat maminku, aby ho ošetřila. Ovázal si kolem toho prstu kapesník a pokračoval v práci. Zdálo se, že se moc dobře baví.
„Mikuláši,“ řekl mi, „dojdi mi pro lepidlo, mám ho v zásuvce psacího stolu.“
Přinesl jsem lepidlo, tatínek udělal z lepenky válce a slepil je, a vážně to vypadalo jako věže.
„Skvělé,“ pochvaloval si tatínek. „Teď dáme každou věž do jednoho rohu... Takhle... Vendelíne, nesahej na ty věže rukama upadanýma od marmelády, prosím tě!“
Vendelín cosi odpověděl, ale nevím co, jelikož Kryšpín nám to nechtěl přeložit. Ale tatínek stejně nedával pozor, poněvadž měl co dělat, aby mu věže zůstaly stát, což nebylo lehké. Ten se zapotil, tatínek! Měl úplně mokrý obličej.
„Víte, co by se ještě mělo udělat?“ řekl. „Vyřezat cimbuří. Bez cimbuří to není žádný pořádný hrad.“
Tatínek nakreslil tužkou cimbuří a s vyplazeným jazykem ho začal vystřihovat. Ten náš hrad začínal být senzační.
„Mikuláši,“ řekl mi tatínek, „v druhé zásuvce komody nalevo najdeš papír, a když už tam budeš, přines taky pastelky.“
Když jsem se vrátil do zahrady, seděl tatínek na zemi před hradem a usilovně pracoval, zatímco Kryšpín s Vendelínem se rozvalovali na lehátku a dívali se na něj.
„Na věžích uděláme špičaté střechy a z papíru vyrobíme strážní věž,“ vysvětloval jim tatínek. „Nakonec to všechno vybarvíme pastelkami.“
„Můžu už začít vybarvovat?“ zeptal jsem se.
„Ne,“ řekl tatínek. „Bude líp, když to necháš na mně. Když chcete mít hrad, který k něčemu vypadá, musí se to udělat pečlivě. Zavolám, až budu potřebovat pomoc. Ale vlastně ano! Mohli byste mi najít nějakou větvičku, to bude stožár našeho praporu.“
Když jsme mu donesli větvičku, vystřihl tatínek proužek papíru, přilepil ho k větvičce a namaloval na něj modrý a červený pruh s bílým uprostřed jako na všech vlajkách; bylo to fakt moc hezké.
„Vendelín se ptá, jestli je ten hrad už hotový,“ řekl Kryšpín.
„Pověz mu, že ještě ne,“ odpověděl tatínek. „Dobré dílo chce svůj čas. Naučte se neodbývat svou práci. Místo abyste mě rušili, radši se pořádně dívejte, jak to dělám, abyste to příště taky uměli.“
A p…
