Prásk!
Ve čtvrtek jsem byl po škole kvůli petardě.
Seděli jsme klidně ve třídě, poslouchali paní učitelku, která nám vykládala, že se Seina vine tisíci zátočinami, a zrovna když se k nám otočila zády, aby ukázala Seinu na mapě, prásk! vybuchla ve třídě petarda. Otevřely se dveře a vešel ředitel. „Co se to tu děje?“ zeptal se. - „Některý z žáků nastražil petardu,“ odpověděla paní učitelka. - „Ale, ale!“ řekl ředitel. „Tak tedy ... žádám viníka, aby se přiznal, nebo bude ve čtvrtek po škole celá třída!“ Ředitel zkřížil ruce na prsou a čekal, ale nikdo se nehlásil.
Najednou vstal Viktorín. „Pane...,“ řekl. - „Co, chlapce?“ zeptal se ředitel. - „Byl to Augustýn, pane,“ oznámil Viktorín. - „Straší ti na majáku?“ zeptal se Augustýn. - „A ty si myslíš, že budu ve čtvrtek po škole jenom kvůli tomu, že blbneš s petardama?“ zuřil Viktorín. A začali se prát.
Byl z toho parádní rámus, poněvadž jsme o tom začali mluvit jeden přes druhého a ředitel divoce bušil pěstí do stolu paní učitelky a do toho křičel: „Ticho!“ Nakonec prohlásil: „Když je to tak a nikdo se nechce přiznat, bude za trest ve čtvrtek po škole celá třída!“
Ředitel odešel a Celestýn, který je mazánek paní učitelky, se rozbrečel, válel se po zemi a ječel, že to je nespravedlivé, že on si trest nezaslouží a že ve čtvrtek nepřijde, že si bude stěžovat rodičům a přestoupí na jinou školu. Nejlegračnější na tom je, že jsme se nikdy nedověděli, kdo vlastně tu petardu přinesl.
Když jsme ve čtvrtek odpoledne přišli do školy, moc jsme se nebavili, obzvlášť ne Celestýn, který zase brečel, až dostal škytavku. Na školním dvoře na nás už cekal Polívka. Polívka je náš dohližitel; dostal tu přezdívku proto, že v jednom kuse říká: „Podívejte se mi do očí,“ a na polívce taky plavou oka. Tu přezdívku vymysleli starší kluci. „Seřadit, ráz, dva!“ zvolal Polívka. Tak jsme šli za ním.
Když jsme se usadili ve třídě, řekl nám Polívka: „Podívejte se mi do očí, všichni! Kvůli vám tady dnes odpoledne musím trčet. Ale upozorňuji vás, že nestrpím sebemenší nekázeň. Rozuměli?“ My jsme nic neříkali, jelikož nám bylo jasné, že na legraci není vhodná chvíle. Polívka pokračoval:
„Napíšete mi třistakrát: ,Je nepřípustné nechat ve třídě vybuchnout petardu a pak se nepřiznat.‘“
Potom jsme všichni vstali, protože do třídy vešel ředitel. „Tak co,“ zeptal se, „jak jsou na tom naši milovníci výbušnin?“ - „Jde to, pane řediteli,“ odpověděl Polívka. „Dal jsem jim za trest napsat tři sta řádek, jak jste nařídil.“ - „Výborně,“ řekl ředitel. „Nikdo neodejde, dokud všechny ty řádky nebudou dokončeny. To je naučí!“ Ředitel mrkl na Polívku a odešel. Polívka si těžce vzdychl a podíval se z okna; venku nádherně svítilo slunce. Celestýn se dal znovu do pláče.
Polívka se namíchl a řekl mu, že jestli okamžitě nepřestane s tím tyátrem, že něco uvidí. Celestýn sebou sekl na zem a drmolil, že ho nikdo nemá rád, ale najednou mu obličej strašně zbledl a Polívka s ním musel běžet ven.
Polívka zůstal venku dost dlouho, a tak Albín řekl: „Jdu se podívat, o co kráčí.“ A odešel s Jáchymem. Polívka se vrátil s Celestýnem. Vypadalo to, že se Celestýn už uklidnil, chvilkami sice ještě popotahoval, ale dal se beze slova do psaní trestu.
Pak se vrátili Albín s Jáchymem. „No vida, vy jste tady,“ řekl Albín Polívkovi. „My jsme vás všude hledali.“ Polívka zrudl. „Už mám dost těch vašich šaškáren,“ zařval. „Slyšeli jste, co řekl pan ředitel, tak si s tím trestem pospěšte, nebo tu strávíte noc!“
„A co večeře?“ zeptal se Vendelín, můj tlustý kamarád, který rád a hodně jí. - „Moje maminka nedovolí, abych se vracel pozdě večer,“ řekl jsem já. - „Myslím, že kdyby se nemuselo napsat těch řádek tolik, skončilo by to dřív,“ řekl Jáchym. - „A s kratšími slovy,“ doplnil Kryšpín, „jelikož já třeba neumím napsat slovo nepřípustné.“ - „Já to píšu se ,sť uprostřed,“ řekl Albín.
A Augustýn se začal chechtat. Všichni jsme o tom horlivě diskutovali, když Polívka začal bouchat pěstí do stolu. „Místo abyste zbytečně ztráceli čas,“ křičel,…
