Šplouchy šplouch
Tak šup, Mikuláši! Už je čas, pojď se vykoupat!“ volala na mě maminka a já jí řekl, že ne, že to nestojí za to, že konec konců nejsem ani tak moc špinavý, že Fridolín chodí do školy ustavičně se špinavými koleny a jeho maminku ani nenapadne, aby ho v jednom kuse koupala, že se určitě vykoupám zítra, ale dnes večer se vůbec necítím moc dobře. A maminka řekla, že když jde o koupání, je to se mnou pokaždé stejná komedie, že je to hrůza, a stejná dřina je pak mě zase vytáhnout z vany, ale ona už toho má dost, a do toho přišel tatínek.
„No tak, Mikuláši,“ řekl mi tatínek, „co to má znamenat? Proč se nechceš vykoupat? Vždyť koupání je příjemné!“
Já jsem řekl, že ne, že to není ani trošku příjemné, jelikož mi maminka vždycky drhne houbou celý obličej, šplouchy šplouch, a pak mám mýdlo všude, v očích i v nose, což štípe, a že vůbec nejsem tak špinavý a zítra se určitě vykoupu, poněvadž dneska se cítím nedobře.
„A co kdyby ses vykoupal sám,“ navrhl tatínek, „to by se ti líbilo? Pak by sis nedal mýdlo do očí!“
„Ale to je nesmysl,“ namítla maminka. „Je ještě moc malý! Nebude se umět sám dobře umýt, kdepak, to je nápad!“
„Moc malý?“ řekl tatínek. „Ale vždyť už je to velký kluk, náš Mikuláš, žádné miminko, ten už se klidně může koupat sám, co ty na to, Mikuláši?“
„Jasně,“ odpověděl jsem. Ve škole mi totiž kluci, Vendelín, Albín a Kryšpín, už dávno říkali, že se koupají sami. Ale ovšem, to se ví, u nás doma to nikdy není jako jinde!
Pochopitelně jsem se nezmínil o Augustýnovi, který mi vyprávěl, že ho koupe guvernantka. Ale u Augustýna se nesmí vždycky věřit tomu, co říká, je to děsný lhář.
„Tak fajn,“ řekl tatínek mamince. „Jdi mu napustit vodu do vany, tomu našemu chlapovi. Zvládne to jako každý dospělý.“
Maminka zaváhala a podívala se na mě nejistým pohledem, ale pak rychle odešla a řekla, že jde napustit vanu a že si mám pospíšit, aby voda nevychladla. Nechápal jsem, proč se maminka tváří tak protivně.
„To je tím,“ řekl mi tatínek, „že maminku občas mrzí, když tě vidí, jak rychle rosteš. Ostatně až budeš starší, pochopíš, že u žen se člověk nemá pokoušet něco pochopit.“
Tatínek někdy říkává takové věci, které vůbec nic neznamenají, jen tak pro legraci. Pohladil mě po hlavě a řekl, abych si pospíšil, protože maminka už mě z koupelny volala. Měla divný hlas.
Byl jsem náramně pyšný na to, že se budu sám koupat, poněvadž je fakt, že velký jsem už nejmíň dvoje narozeniny. A s houbou to udělám tak, že s ní jenom objedu tvář, nebudu si ji strkat do celého obličeje. Šel jsem do svého pokoje, abych si vzal věci, které ke koupání potřebuju. Vzal jsem si plachetnici, která už nemá plachtu, což je škoda, musím jí nějakou přidělat! Pak jsem vytáhl plechovou loď s komínem a s lodním šroubem. Neplave moc dobře, ale prima se s ní hraje na potápějící se parník, což jsem viděl v jednom filmu, jenomže tam se všichni zachránili, dokonce i kapitán, který se nechtěl vrhnout do vody. Ovšem mít tak parádní uniformu jako on, taky by se mi nechtělo!
Pak jsem si vzal ještě modré autíčko, abych ho nechal havarovat do moře, a taky válečnou loď, která mívala i děla, dřív než jsem ji půjčil Vendelínovi; a nakonec ještě tři olověné vojáčky a dřevěného koníka, aby tam byli taky pasažéři.
Medvídka jsem nevzal kvůli chlupům, co mu ještě zbývají, poněvadž ty ostatní jsem mu oholil tatínkovým holicím strojkem, s tím, co už nefunguje. Jednou se stalo, že jsem toho medvídka vzal do vody a on nechal ve vaně chlupy a maminka byla dost nespokojená. A pak, medvídek po tom koupání nevypadal moc pěkně, a já nerad ubližuju svým hračkám. Jsem náhodou docela pečlivý.
Když mě maminka viděla vcházet do koupelny se všemi těmi hračkami, vytřeštila oči.
„Snad nechceš dát do vany tyhle špinavé věci?“ ptala se.
„Ale miláčku,“ zasáhl tatínek, který právě přišel, „nech Mikuláše, ať si poradí sám. Musí se naučit být odpovědný za své chování.“
„Ale nemyslíš, že je nebezpečné nechávat ho tu samotného?“ zeptala se maminka.
„Nebezpečné?“ zasmál se…
