Pekelec je docela dobrá vesnice a pekelecká babička je nejlepší babička. Ale šíleně stará a nemá už vůbec žádné zuby. Zrovna, když jsem druhý den ráno dumal, co jí přivezu, přeběhla přes ulici kočka. Kočka přes cestu znamená prý smůlu, ale pro mne to byla šťastná náhoda.
Pustil jsem se do pronásledování a nic netušící zvíře celkem snadno lapil, neboť ta mourovatá kočka usedla na víko popelníce a začala se opalovat. Teda, alespoň to vypadalo, neboť se všelijak rozvalovala a mhouřila oči před sluníčkem.
Přihnal jsem se s ní domů zrovna tak včas, protože táta s mámou už byli nachystaní k odjezdu na nádraží.
„Co to je?“ zeptala se znechuceně máma.
„Kočka,“ řekl jsem, „to je přece jasný, ne?“
„Jasné to je,“ řekl otec, „ale co s ní?“
„No přece dárek pro babičku.“
„Aha,“ řekla maminka, „tobě asi přeskočilo, viď?“
„Přece si nemyslíš, že se budeme tahat do vlaku s kočkou?“ dodal táta.
„Mně je to fuk,“ řekl jsem naštvaně, „já měl dobrou vůlí. Já chtěl babičce udělat radost.“
„Kočka,“ řekla přesvědčeně maminka, „by babičce žádnou radost neudělala. Měls jí radši koupit zástěru nebo Šátek na hlavu.“
Nechtělo se mi vysvětlovat, že se mi fakticky žádné peníze za celý rok nepodařilo ušetřit, a tak jsem otráveně mlčel a hladil mourka ve své náruči. Kočce bylo fajn a spokojeně předla. Mně fajn nebylo, ale musel jsem být zticha.
„Tak dost řečí,“ prohlásil tatínek, jako kdybych vůbec něco říkal, „vem si kufr a tu kočku někde cestou zahodíš.“
Máma zatáhla v bytě rolety, zavřela plyn, vypla ledničku a šli jsme na tramvaj.
Táta si věci představuje děsně jednoduše. Nejspíš si myslí, že zahodit kočku je to samé, jako zahodit knoflík.
Na stanici jsem ji opatrně položil do koše na odpadky, ale okamžitě se z něj vyškrábala a trochu na mě prskala, jako že je naštvaná, co to s ní vyvádím. Načež se uklidnila a sedla si vedle mého kufru.
„Tak si jí nevšímej,“ poradil mi táta, „však ona odběhne, až odjedeme.“
Když tramvaj přijela a my nastoupili, kočka, která zpočátku udiveně zírala, proč lezeme do té pojízdné bedny, se skutečně líně zvedla, ale neodběhla, nýbrž skočila za námi. Co teď?
„Paní,“ řekla řidička mámě, „tu kočku si musíte držet na klíně. Zvíře nesmí volně pobíhat po tramvaji.“
„To není naše kočka,“ řekla máma a začervenala se.
„Když s vámi nastoupila, tak to musí být vaše kočka,“ řekla příkře řidička. „Nebo snad chcete tvrdit, že je to moje kočka?“
„To ne,“ řekla máma, „ale…“
„Tak neodmlouvejte, nebo vás na příští stanici nechám vystoupit, jelikož se protivíte pokynům dopravního orgánu.“
„Jakejpak vy jste dopravní orgán,“ řekl táta, „jste obyčejná řidička!“
Řidička zbledla, jelikož dospělí lidé jsou strašně rádi důležití, a dupla na brzdu. Tramvaj zabrzdila tak prudce, že polovina cestujících padla na zem.
„Co se děje?“
„Vyražil jšem ši žub,“ informoval tramvaj stařík, který dosud klímal v koutě s bradou, opřenou o hůl.
„Ta paní tu nechává volně pobíhat svou kočku,“ žalovala řidička.
Nejprve nás chtěl jeden cestující donutit, abychom vystoupili, ale pak se dal tátou umluvit, že pospícháme na vlak.
„Ale tu kočku musíte držet!“
Vzal jsem si ji na klín. Tvářila se blaženě a bylo jí fuk, co všechno se kolem ní semlelo.
Máma s tátou mě probodávali pohledy, které nevyjadřovaly právě ty nejněžnější rodičovské city.
Měl jsem neblahý pocit, že prázdniny nezačínají dobře.
„Už abysme vystupovali,“ přála si máma.
„Konečně nádraží,“ oddechl si táta.
Já nádraží nemám moc rád. A pořád mi vrtalo hlavou, proč vlastně? Teď si myslím, že to vím a taky to můžu každému vysvětlit. Jelikož mám pocit, když vidím lidi s kuframa, že se stěhujou, poněvač jim vyhořely byty a oni zachránili jen to nejnutnější, co se vešlo do kufrů.
A když si nesu svůj kufr, tak je mi líto našeho krásného bytu, protože taky vyhořel a já zachránil jen bílou košili, kapesníky a jiné zbytečnosti. Což je samozřejmě nesmysl, protože kdyby u nás fakticky hořelo, tak bych zachraňoval všechno možné, jen ne bílou košili a kapesníky.
Takže když jsme d…