28. Pohyblivé obrázky, které se nepohybuji
Kromě televizního seriálu a různých divadelních inkarnací Stopařova průvodce Galaxií se vyskytly ještě dva další pokusy o vizuální prezentaci příběhu. Jeden se uskutečnil jen s nepatrnou účastí Douglase Adamse, nedostalo se mu téměř žádné publicity, u fanoušků vyvolal značně smíšené reakce, a byl poměrně úspěšný. Druhý proběhl za Douglasova pečlivého dohledu (měl tu dokonce i malou roličku), měl obrovskou reklamu, sklidil pochvalné recenze fanoušků i kritiků, a navíc to byl obrovský finanční propadák.
Nejprve se narodil komiks. Nápad přetvořit Stopařova průvodce do podoby komiksového seriálu byl dlouho předmětem debat obce fanoušků, vzhledem k významu myšlenek, které příběh obsahuje, k ohromnému měřítku mnoha scén a faktu, že ani BBC ani Hollywood nejevily snahu příběh v nejbližší době se všemi jeho kvalitami docenit.
V roce 1992 bylo najednou z ničeho nic oznámeno, že následujícího roku DC Comics, domovská instituce Supermana, Batmana, Wonder Woman a dalších hrdinů, vydá třísvazkovou adaptaci prvního románu. V odborném tisku se objevila ukázka představující hlavní hrdiny, nakreslená hawajským výtvarníkem Stevem Leialohou, a komentář pravil, že adaptaci napíše John Carnell, do té doby nejvíce známý svým komiksem s názvem The Sleaze Brothers.
Komiks opravdu vyšel koncem roku 1993 v luxusním barevném provedení, perfektně svázaný a s nádherně lesklou obálkou. To zajisté dílku dodalo pěkný vzhled, ale také těžkotonážní cenu - po dovozu do Anglie stál jeden sešit čtyři libry padesát, což byl značný šok pro fanoušky Průvodce, zvyklé spíš kupovat si The Beano nebo 2000 AD. A když vysolili třináct padesát za celou sadu, zjistili, že všechno, co za své peníze dostali, je upravená verze románu. S obrázky.
Projekt měl v zásadě dva problémy. První spočíval v tom, že ačkoliv na vše údajně „dohlížel” Douglas Adams, ten neměl ani čas ani chuť aktivně se věci účastnit (je třeba říci, že neměl ani žádný zvláštní zájem o komiks jako médium).
Spisovatel John Carnell, zkušený komiksový textař a obdivovatel Douglasova díla, se těšil na možnost pomoci svému hrdinovi stvořit další verzi Průvodce. Byl tudíž velmi zklamaný, když zjistil, že jeho úkolem je prostě jen upravit knihu.
Druhý problém, který plynul z prvního, spočíval v tom, že se nikdo nepokusil příběh přetvořit tak, aby se hodil pro dané médium. V rádiu, na deskách, v televizi, v tisku i na scéně si Stopařův průvodce příliš nezakládal sám na sobě a proměňoval se - často dokonce v rozporu se svými předchozími verzemi - aby co nejlépe využil možností daného média. Ale bez Douglasovy účasti to v komiksové podobě prostě nebylo možné.
Leialohovy kresby se setkaly se všeobecným opovržením. Ač elegantní, čisté a barevné, fanouškům zhýčkaným ujetou obrazností 2000 AD připadaly stránky komiksového Průvodce příliš... zkrátka příliš elegantní, čisté a barevné. Zafod byl vyšisovaný blond plážový povaleč, Vogoni vypadali jako ohromné humanoidní ropuchy, Ford byl evidentně spíš podivínský než lehce znepokojivý, babylónská rybka rozhodně nevypadala jako něco, co byste si přáli mít poblíž hlavy, natožpak v uchu, Arthur byl očividně příliš mladý a Marvin vypadal jako robotí číšník pozoruhodný nedostatkem jakéhokoliv výrazu. Jediné motivy, které komiks zvládl lépe než televizní seriál, byla Trillian - bruneta ve volných arabsky vyhlížejících šatech, a Zafodova druhá hlava, která alespoň vypadala živě.
Ale po pravdě řečeno, mohlo to dopadnout mnohem a mnohem hůř. Jelikož byl vydán americkou společností, objevil se pokus (nikoliv z Carnellovy strany) amerikanizovat a aktualizovat dialogy. Douglasova minimální účast však znamenala, že všechno musel schválit, a přestože se do textu vloudilo pár amerikanismů, důležité momenty - jako zmínky o Rickmansworthu nebo digitálních hodinkách - byly na Adamsovo přání obnoveny.
Přes všeobecný nezájem byl komiks evidentně úspěšný. Třídílná adaptace Restaurantu na konci vesmíru vyšla následujícího roku, následována…
