14. Restaurant na konci vesmíru
MARVIN: Ale co jednoho při téhle práci opravdu deprimuje, jsou lidi. Jsou tak nudní. Opravdu dobře jsem si s někým popovídal naposledy před čtyřiatřiceti milióny let.
TRILLIAN: Pane jo.
MARVIN: A to ještě s automatem na kafe.
ZAFOD: Nojo, to nás fakticky děsně bere, Marvine. A kde je vlastně naše bejvalá loď?
MARVIN: Je v restauraci.
ZAFOD: Cože?
MARVIN: Udělali z ní čajové lžičky. To se mi líbilo. Ale zase ne tak moc.
ZAFOD: Chceš říct, že si tam teď míchají kafe mou lodí? Srdcem ze zlata? Hergot, vždyť to byla jedna z nejprďáčtějších kosmickejch mašin, jaký kdy kdo sflákal dohromady!
(Úryvek ze scénáře rozhlasového seriálu, díl pátý)
------------------------------
„Pokaždé když narazím na jinou verzi, vždycky si říkám, že jsem to mohl udělat lip. Jsem si velmi intenzivně vědom toho, co se nepovedlo, co bylo řídké nebo špatné v první verzi, částečně je to dáno tím, že jsem to psal na pokračování, takže jsem nikdy vlastně nevěděl, co bude dál. A i když jsem se zuřivě snažil konstruovat děj, ono se to stejně nikdy nedrželo zápletky, kterou jsem dopředu nalajnoval.
To si načrtnete zápletku, napíšete první scénu, a zákonitě zjistíte, že první scéna vůbec není legrační a že musíte vymyslet něco jiného, a pak konečně zplodíte scénu, která legrační je, jenomže už to dávno není o tom, o čem to mělo být, a tak se musíte vykašlat na děj, který jste měli v hlavě, a vymyslet nový...
Časem přestalo mít smysl plánovat děj příliš dopředu, protože to nikdy nefungovalo, což je dáno tím, že ten rozsáhlý korpus materiálu narůstal postupně. Často jsem se dostal do situace, kdy jsem si říkal: „Kdybych byl býval věděl, že to dojde až sem, byl bych býval udělal něco jiného támhle.” Takže psát knihy pro mě znamená neustálé pokusy, aby dávalo smysl to, co jsem předtím napsal, což obvykle znamená rozsáhlý chirurgický zákrok.
Zvlášť v případě druhé knihy jsem se snažil dát tomu nějaký smysl jakoby pozpátku. Věděl jsem, jak to skončí - sekvencí na prehistorické Zemi, a najednou jsem zjistil, že plánuju děj zpětně z tohoto bodu...”
Restaurant na konci vesmíry je Douglasův oblíbený díl Stopařova průvodce, i když okolnosti, za nichž ho psal, nebyly právě ideální, a neměl to být výjimečný případ.
„Odkládal jsem to a odkládal, dostával jsem jeden odklad za druhým (v tu dobu byly v proudu nejrůznější věci jako například divadelní inscenace a televizní seriál), ale nakonec ředitel Pan Books řekl: ,Dali jsme vám všechny možné odklady, ale teď už to doopravdy chceme: udělejte to, jak chcete, ale musíme to za čtyři týdny mít. Jak jste s tím vlastně daleko?' Neměl jsem chuť říkat mu, že jsem ještě nezačal, připadalo mi nefér, takhle ho chudáka ranit.”
Jacqueline Grahamova, která pracovala v nakladatelství Pan Books, vysvětluje, v jak obtížné situaci byli: „Po zkušenosti s první knihou byl náš postoj směsicí rezignace a nevěřícného vzteku, vyvolaného Douglasovým zpožděním. V případě druhé knihy jsme očekávali, že bude mít zpoždění, zabudovali jsme to do svého plánu, ale současně jsme si mysleli: ,Přece nám to nemůže udělat znova! Tentokrát začne včas, naplánuje si to, a bude se držet plánu...'
Jenže on to neudělal. Celá ta věc měla obrovské zpoždění a Douglas z toho začínal být na nervy, protože nabíral stále větší a větší zpoždění. V té době bydlel ve společném bytě s kamarádem Jonem Canterem a on prostě vůbec nedokázal pracovat, když telefon neustále zvonil a Jon byl pořád doma. Nakonec jsem mu řekla: Jak proč se jednoduše neodstěhuješ?', protože první knihu napsal u své matky. Připadalo mu to jako výborný nápad, tak jsem mu našla byt a ještě to odpoledne jsem ho tam přestěhovala.”
Douglas to považoval za víc než podivnou zkušenost:
„Byl jsem pod zámkem, aby se ke mně nikdo nemohl dostat nebo mě najít. Vedl jsem celý ten měsíc dokonale mnišskou existenci, a když uplynuly čtyři týdny, bylo to hotové.
Bylo to hrozně zvláštní. Jedna z těch chvílí, kdy se člověk doopravdy zblázní... Vzpomínám si na okamžik,…
