4. Pojídání kyselých okurek, chůze pozpátku a tak dále
John Lloyd je dnes patrně nejvýznamnější producent britské komediální scény. Mezi jeho úspěchy patří Not the Nine O'Clock News (Ne zprávy v devět), Black Adder (Černá zmije) a Spitting Image (Věrná podoba). Byl také spoluproducentem televizní podoby seriálu Stopařův průvodce a spolu s Douglasem Adamsem napsal pátou a šestou epizodu původního rozhlasového seriálu. Společně pak ještě napsali The Meaning of Liff (Smysl Životic), o němž bude řeč později.
Lloyd byl členem Footlights v roce 1973. Původně měl v úmyslu stát se právníkem, ale nakazil se zábavním průmyslem, a tak po dokončení univerzity pracoval jako spisovatel na volné noze a také jako producent v rádiu BBC v sekci zábavných programů.
Je to fenomenálně vytížený člověk. Když jsem s ním jednoho pondělního rána o deváté ve studiu Věrné podoby v londýnské čtvrti Limehouse Docks dělal rozhovor pro tuto knihu, jen stěží jsme se vtěsnali do jeho nabitého programu, a zvenčí na něj přitom přes skleněnou přepážku gestikulovali další lidé s naléhavými problémy.
„Znal jsem Douglase, i když ne moc dobře, už na univerzitě. Byl jsem na koleji Sv. Trojice, kdežto on na Sv. Janu, což je sousední kolej. Douglas napsal některé z nejnelegračnějších skečů, které kdy kdo viděl na scéně Footlights - alespoň podle lidí z Footiights. Psával hodně dlouhé skeče... vzpomínám si na jeden o stromě a na jiný o poštovní schránce. Vždycky se přihlásil na kuřáckých salóncích Footlights a nudil publikum dlouhými a značně únavnými skeči, které v té době nebyly ve Footlights nadšeně přijímány, protože všechno, co tam tehdy dělali, bylo založeno na zpěvu a tanci.
A tak se dal dohromady s Martinem Smithem a s Willem Adamsem a společně nastudovali dvě naprosto skvělé školní revue, při kterých měli sál nabitý. Já jsem v té době účinkoval ve školních revuích na Sv. Trojici. (Footlights v té době byli banda teploušů - měli ten svůj příšerný klub, kde se scházeli, a všichni do jednoho napodobovali Noela Cowarda. Ale když jim tuhle boudu zbourali a postavili tam parkoviště, Footlights byli donuceni kočovat a začali přitahovat širší spektrum lidí.)
Mělo se za to - hlavně Douglas měl za to - že revue z dílny Adams-Smith-Adams jsou mnohem lepší než programy Footlights - a taky že byly. Měli tam jeden úžasně vtipný výstup během přestávky, kdy strašně zdlouhavě vykládali vtipy, aby vypudili diváky z hlediště do baru.
Párkrát jsem se s Douglasem potkal na večírcích, ale teprve když jsem dostudoval, chodívali jsme spolu do jednoho hamburgrového baru v Notting Hillu a ládovali jsme do sebe spousty hamburgrů, a tehdy jsme se znali opravdu dobře. Nakonec jsme si společně pronajali byt.
Pracoval jsem v rádiu jako producent a Douglas dělal různé věci, například psal dohromady s Grahamem Chapmanem - což byla naprosto bizarní záležitost, protože se vždycky bezprecedentně spráskali. Graham měl ve svém domě jeden pokoj věnovaný pouze ginu - byly tam jen láhve od ginu rozestavené kolem stěn (později se stal abstinentem). Když jsem pracoval v rádiu BBC, občas jsem tam přes oběd zašel. Dali si nejdřív pár ginů před obědem a pak se vydali do hospody, kde vyluštili kdejakou křížovku ve všech novinách. Pak se ožrali jak dogy a obvykle to skončilo tím, že Graham vytáhl svoje nádobíčko a položil ho na barpult... bylo to docela zábavné.
Když jsem skončil v práci, šel jsem domů, a Douglas se mezitím mnohokrát vykoupal, dal si spoustu hrnků čaje a snědl všechno jídlo, a pak jsme celé večery posedávali a psali. Bydleli jsme tři v jednom domku: moje přítelkyně, Douglas a já. Pracoval jsem na plný úvazek, ale Douglas třel bídu, byl strašně chudý a čím dál tím víc na suchu, a dluh na jeho účtu rostl a rostl a on byl čím dál tím zoufalejší. Měli jsme soustu různých projektů: Douglas s Grahamem napsali námět k filmu podle Guinessovy knihy rekordů, který byl přijat, a tak jsme se Douglas a já do toho pustili. Docela se nám to povedlo - společnosti Stigwood Organisation se to …
