Jak nebýt Manky, bylo by všecko po knížepanském
S tím obrem, co ležel v Prachovských skalách, byla ještě jedna patálie.
Rumcajs se vracel ze Sobotky, kam z dobré vůle nosil kantorovi jednou za rok borovou kalafunu. Krátil si cestu přes skály. Znal to tam a šel spíš popaměti. A vtom klopýtne.
"Kruciš," stačil ještě říct. Pak ho bolest v palci posadila do kamení. Ohledává si oražený prst a k tomu syká: "Vždycky tu bývalo rovně, a teď jako by někdo zrohatěl cestu."
Hlas, že ho jsou plné skály, mu odpoví:
"A to jsem ti jen nastavil malíček."
Leží tam obr a směje se svému žertu, až se v roklích přesýpá štěrk.
"Taky sis mohl lehnout jinam, halabráno," povídá Rumcajs a pro bolest mu není do delší řeči. Zdvihl se a pomalu jde dál k Řáholci.
A ten obr se bude smát ještě tři neděle, jak se mu povedlo ublížit Rumcajsovi. Protože když loupežník silně klopýtne, není to, jako když brkne písaříček. Křemen se přitom rozskočí. A právě v palci mají loupežníci nejjemnější kloubek.
Rumcajs sotva došel do jeskyně. Posadil se, Cipísek mu přistrčil dva kameny, a Rumcajs si mezi nimi zul botu. Potom povídá:
"Klopýtl jsem o obra a budu z toho trochu stonat."
Dořekl, převalil se na postel z jedlových haluzí a Manka mu začala kurýrovat palec.
"Celý jsi, Rumcajsi, jako z houžví a železa," povídá. "Ale zrovna tenhle kloubek máš křehký jako z tragantu. Bude s ním starání na sedm neděl."
Tou dobou přijel k jičínskému knížepánovi na návštěvu hrabě ze Špajéru. Byl to ten hrabě, co míval železného zajíce, než mu ho myslivec Robátko zastřelil.
Jičínské kněžně bylo k zlosti, jaké zas hrabě povede řeči knížepánovi pro závist. Proto knížepána navedla:
"Mon šér, až po večeři ten ze Špajéru začne, jaké má doma znamenité věci, jen kývejte. Já sama obstarám řeč."
Když lokaj Fricek sklidil ze stolu, napil se hrabě ze Špajéru vína a začne:
"Já mám doma ve Špajéru takovou loveckou flintu, že se sama naláduje."
Knížepán kývl a kněžna hraběti odrazila:
"My máme k ládování hajného. Naláduje a podá nám pušku. Kdežto vy, hrabě, si pro tu svou musíte sáhnout sám."
Hraběti ze Špajéru lousklo v hrdle, jak těžko to spolkl. Ale začne znova:
"A mám tam doma ve Špajéru psa, co je cvičený nosit jen kamzíky. Jinou zvěř nebere."
Kněžna jen protáhla dlaní šáteček.
"U nás kamzíky nemáme a za takového psa ušetříme."
Hrabě ze Špajéru přešlápl pod stolem zlostí, že mu zas nevyšlo. Pak zvedl ruku a flekl s ní, jako by louskl s esem.
"Ale já mám ve Špajéru v lese myslivecký domek, takový šíshaus. Vede od něho osm prosekaných cest. Já jen sedím v tom domku a střílím po zvěři na osm stran."
A kněžně zašlo. Zmuchlala kapesníček do rukávu a neví, čím to přebít. Knížepán křikl:
"Já chci taky šíshaus!"
Hrabě ze Špajéru se silně napil na spokojenost, že se mu povedlo nasadit knížepánovi brouka do hlavy. A hned ráno odjel zpátky do Špajéru.
Zbyla po něm v jičínském zámku veliká mutace, kde by se měl ten myslivecký domek postavit. Knížepán s kněžnou to vymýšleli celý den, ale žádný knížepanský les se nehodil. Jednoho bylo moc, druhého zas krátce pro ránu z flinty.
"Snad ten Řáholec," přistrčil jim lokaj Fricek, když rozsvěcel svíčky. "Rána se v něm dobře ponese na osm stran a jelen tam klopýtá o jelena."
"Jenže je tam taky ten Rumcajs," přišeptne kněžna knížepánovi. "Aby z toho zas nevyšlo něco proti nám."
Fricek na to:
"Po bábách borůvkářkách se doneslo, že Rumcajs leží s bolavým kloubkem. A bude stonat ještě šest neděl."
Jen to knížepán doslechl, vjelo do něho. Posadil se na zlatou židli a dal si svolat drvoštěpy, tesaře, zedníky a taky jednoho klempíře. Ale ještě před nimi všecky bačkoráře, co jich bylo v Jičíně, Pace a Kopidlně.
Nejdřív knížepansky naporučil bačkorářům:
"Ušijete bačkory pro všechna ta řemesla, aby všichni měli krok měkký k nezaslechnutí."
Potom přísně ukázal prstem na drvoštěpy, tesaře, zedníky a na klempíře:
"A vy si ty bačkory obujete a tišíčko mi postavíte v lese Řáholci takový šíshaus, aby od něho vedlo osm cest na osm stran.…
