Dějištěm románu je tu opět slunná Kalifornie, aktéry smetánka oddávající se lahodné nepřetržité siestě v rozlehlých zahradách u chlazených koktejlů nebo si tiše šeptající v intimních přepychových barech „o lásce nebo o deseti procentech“ a neštítící se drsné hry ani zločinu. V zápletce jde ze začátku především o vzácnou starou minci, kterou někdo odcizí a majitelka si najme Marlowa, aby ji soukromě pomohl peníz najít a vrátit do sbírky. Marlowe se začne zamýšlet nad svou klientkou, nepříjemnou tvrdou starou dámou, která se halí v mlčení a stíhá ho nepříjemnými pohledy, ale i nad její sekretářkou, pobledlou, křehkou, nervní dívkou, která se na konci příběhu stane jeho smutnou hrdinkou – až ho dramatický sled událostí dovede k elegatnímu mladému vyděrači, jež je označen Marlowem za dvojnásobého vraha.
Celý příběh je pouze vykreslením vztahu dvou žen – paní Murdockové a její sekretářky slečny Merle Davisové, o jehož vykreslení Chandlerovy, podle mě, ve skutečnosti jde. Paní Murdocková byla před osmi lety vdaná za velmi bohatého muže a už tehdy byla jají sekretářkou Merle. Její muž se jednou opil a pokoušel se znásilnit Merle. Paní Murdocková ho v záchvatu žarlivosti vyhodila z okna. A protože byla Merle vystrašená k smrti a ani pořádně nevěděla, co se stalo, myslela si že ho ho vyhodila z okna sama. Po celých osm let v ní toto její přesvědčení utvrzovala skrytě paní Murdocková a na venek se tvářila, jako její ochránce před okolní světem.
Děj se odehrává na konci třicátých let a je chronologický, prostor migrační. Jazyk je použit, tak jako ve všech Chandlerových knihách, hovorový. Kompozice příběhu je založena na variačním principu. Tematickou složkou je na začátku ztracená mince, jejíž důležitost se v dalším průběhu příběhu vytrácí a je nahrazena motivem tří vražd. Rytmus je figurální – Marlowe a jeho zaměstnavatel (paní Murdocková) se pravidelně střetávají, aby si vysvětlili průběh pátrání.
Chandler se zde představil opět jako neskutečný „popisovatel“ – „… Na otáčecí židli u psacího stolu seděl obstarožní vašnosta v tmavě šedém obleku, s krátkými klopami a příliš mnoha knoflíky. Měl řidké nitkovité bílé vlasy a tak dlouhé, že ho šimraly na uších. Uprostřed toho porostu se vysoko klenula bledě šedá lysina jako skála nad pásmem lesů. Z uší mu čouhalo chmýří tak daleko, že do něho mohl chytat mouchy…“ a kreslíř lidských povah a atmosfér - „… Z činžáků vycházejí ženy, které by podle všeho měly být mladé, ale mají obličeje jako zvětralé pivo; sešlí intelektuálové, kteří trpí kuřáckým kašlem a v bance nemají ani vindru; fízlové s žulovými tvářemi a neústupnýma očima; lidé, kteří vypadají jako úplné nuly a vědí to, a sem tam dokonce i pár takových co chodí do práce…“
30
Venkovní dveře se otevřely a pak se zas tiše zavřely
Ticho viselo ve vzduchu jako lidský dech za mrazivého počasí a pak se ozval pronikavý výkřik, který přešel v zoufalé zakvílení.
Potom řekl mužský hlas nabitý vztekem: "Ani dobré, ani špatné. Zkus to ještě jednou."
Ženský hlas řekl: "Panebože, vždyť to je Louis! Je mrtev!"
Mužský hlas řekl: "Můžu se mýlit, ale mám pořád dojem, že to hraješ blbě."
"Kristepane, je mrtev, Alexi. Dělej něco - pro živého boha - dělej přece něco!"
"No jo," řekl tvrdý, napjatý hlas Alexe Mornyho. "Měl bych. Měl bych něco udělat, abys ty vypadala zrovna tak jako on. Se vší tou krví a vůbec. Měl bych se postarat, abys byla zrovna tak mrtvá, zrovna tak studená, zrovna tak hnusná. Ale ne, není zapotřebí. Už se stalo. Už taková jsi. Stejně hnusná. Osm měsíců po svatbě mě podvádíš s takovýmhle vošoustem. Páni! Co mě to jenom napadlo, sčuchnout se s takovouhle courou!"
Nakonec už skoro vřískal.
Žena znovu zasténala.
"Nech si tu komedii," řekl Morny hořce. "Proč myslíš, že jsem tě sem přivedl? Mne za nos tahat nebudeš. Už celé týdny tě dávám sledovat. Včera v noci jsi tady byla. Já tu už byl jednou dneska. Viděl jsem všechno, co tu je k vidění. Tvou rtěnku na cigaretách, sklenici, ze které jsi pila. A jako bych viděl tebe, jak tu sedíš na opěradle jeho židle a hladíš mu ty namaštěné pačesy a pak, když nejvíc toká, sázíš mu pecku do hlavy. Ale proč?"
"Ach Alexi - miláčku - neříkej takové strašné věci."
"To bychom měli Lillian Gishovou z raného období," řekl Morny. "Z hodně raného. Hele, ty duševní muka vynech, beruško. Musím vědět, jak to tady zkoulet. Co si sakra myslíš, proč tu jsem? Na tobě už mi nezáleží, ani co by se za nehet vešlo. Už ne, milunko, ani za mák, ty můj rozkošný, pomilování hodný blonďatý zabijácký andílku. Starám se o sebe, o svou reputaci, o svůj podnik. Například, utřela jsi ten revolver?"
Ticho. Pak pleskla facka. Žena zakvílela. Byla uražená, smrtelně uražená. Raněna do hloubi duše. Zahrála to celkem slušně.
"Hele andílku," zavrčel Morny. "S touhle šaškárnou si na mě nepřijdeš. Já byl u filmu. Já jsem na šaškárnu expert. Tak koukej to zabalit. Teď mi povíš, jak jsi to provedla, i kdybych tě měl vláčet po tomhle pokoji za vlasy. Tak co - utřelas tu bouchačku?"
Pojednou se rozesmála. Byl to nepřirozený smích, ale zněl jasně a pěkně zatrylkoval. A pak, jako když utne, se smát přestala.
Její hlas řekl: "Ano."
"A sklenici, ze které jsi pila?"
"Ano." Teď velmi klidně, velmi chladně.
"A otiskla jsi jeho prsty na revolver?"
"Ano."
V tichosti to rozvážil. "Na to asi nenaletí." Řekl. "Je skoro nemožné otisknout prsty mrtvého člověka na zbraň tak, aby to vypadalo věrohodně. Ale budiž. Co ještě jsi utřela?"
"Nnic. Ach Alexi, prosím tě, nebuď tak brutální."
"Nech si to! Nech si to! Ukaž mi, jak jsi to udělala, kde jsi stála a jak jsi držela tu bouchačku."
Nepohnula se.
"O ty otisky se neboj," řekl Morny. "Udělám tam lepší. O hodně lepší."
Prošla pomalu kolem mezery mezi záclonami a já ji uviděl. Měla na sobě bledě zelené gabardénové kalhoty, bezovou prošívanou kazajku a rudý turban sepjatý zlatým hadem. Tvář měla rozmazanou slzami.
"Zvedni tu bouchačku," houkl Morny. "Ukaž mi to!"
Sklonila se vedle židle, a když se zas napřímila, měla v ruce revolver a cenila zuby. Namířila revolver přes mezeru mezi záclonami, přibližně tam, kde byly dveře do pokoje.
Morny se ani nepohnul, ani nehlesl.
Ruka té blondýnky se začala třást a revolver se ve vzduchu podivně roztančil nahoru a dolů Ústa se jí začala chvět a ruka poklesla.
"Nemůžu to udělat," vydechla "Měla bych tě zastřelit, ale nemůžu."
Ruka se rozevřela a revolver bouchl o podlahu.
Morny prošel rychle kolem mezery mezi záclonami, odstrčil dívku z cesty a nohou přisunul zbraň přibližně na totéž místo, kde ležela předtím.
"Nemohlas to udělat," řekl chraplavě. "Nemohlas to udělat. Tak teď dávej pozor "
Vytáhl kapesník a sehnul se, aby revolver opět zdvihl. Něco stiskl a záklopka se otevřela. Sáhl si pravičkou …
