Celá e-kniha Soukromý: Vysoké okno ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Dějištěm románu je tu opět slunná Kalifornie, aktéry smetánka oddávající se lahodné nepřetržité siestě v rozlehlých zahradách u chlazených koktejlů nebo si tiše šeptající v intimních přepychových barech „o lásce nebo o deseti procentech“ a neštítící se drsné hry ani zločinu. V zápletce jde ze začátku především o vzácnou starou minci, kterou někdo odcizí a majitelka si najme Marlowa, aby ji soukromě pomohl peníz najít a vrátit do sbírky. Marlowe se začne zamýšlet nad svou klientkou, nepříjemnou tvrdou starou dámou, která se halí v mlčení a stíhá ho nepříjemnými pohledy, ale i nad její sekretářkou, pobledlou, křehkou, nervní dívkou, která se na konci příběhu stane jeho smutnou hrdinkou – až ho dramatický sled událostí dovede k elegatnímu mladému vyděrači, jež je označen Marlowem za dvojnásobého vraha.
Celý příběh je pouze vykreslením vztahu dvou žen – paní Murdockové a její sekretářky slečny Merle Davisové, o jehož vykreslení Chandlerovy, podle mě, ve skutečnosti jde. Paní Murdocková byla před osmi lety vdaná za velmi bohatého muže a už tehdy byla jají sekretářkou Merle. Její muž se jednou opil a pokoušel se znásilnit Merle. Paní Murdocková ho v záchvatu žarlivosti vyhodila z okna. A protože byla Merle vystrašená k smrti a ani pořádně nevěděla, co se stalo, myslela si že ho ho vyhodila z okna sama. Po celých osm let v ní toto její přesvědčení utvrzovala skrytě paní Murdocková a na venek se tvářila, jako její ochránce před okolní světem.
Děj se odehrává na konci třicátých let a je chronologický, prostor migrační. Jazyk je použit, tak jako ve všech Chandlerových knihách, hovorový. Kompozice příběhu je založena na variačním principu. Tematickou složkou je na začátku ztracená mince, jejíž důležitost se v dalším průběhu příběhu vytrácí a je nahrazena motivem tří vražd. Rytmus je figurální – Marlowe a jeho zaměstnavatel (paní Murdocková) se pravidelně střetávají, aby si vysvětlili průběh pátrání.
Chandler se zde představil opět jako neskutečný „popisovatel“ – „… Na otáčecí židli u psacího stolu seděl obstarožní vašnosta v tmavě šedém obleku, s krátkými klopami a příliš mnoha knoflíky. Měl řidké nitkovité bílé vlasy a tak dlouhé, že ho šimraly na uších. Uprostřed toho porostu se vysoko klenula bledě šedá lysina jako skála nad pásmem lesů. Z uší mu čouhalo chmýří tak daleko, že do něho mohl chytat mouchy…“ a kreslíř lidských povah a atmosfér - „… Z činžáků vycházejí ženy, které by podle všeho měly být mladé, ale mají obličeje jako zvětralé pivo; sešlí intelektuálové, kteří trpí kuřáckým kašlem a v bance nemají ani vindru; fízlové s žulovými tvářemi a neústupnýma očima; lidé, kteří vypadají jako úplné nuly a vědí to, a sem tam dokonce i pár takových co chodí do práce…“
27
Sotva jsem otočil klíčem ve dveřích a otevřel je, Shaw už vyskočil z lenošky. Byl to obrýlený dlouhán s holou a tak mohutně klenutou hlavou, že jeho uši vypadaly, jako kdyby mu sklouzly po lebce dolů. Na obličeji mu pohrával utkvělý úsměv zdvořilého blbství.
"Á tak tady máme pana Marlowa," zašvitořil Shaw. "Ovšem. Samosebou. My jsme si se slečnou Davisovou tak pěkně popovídali. Vyprávěl jsem jí, že pocházím původně z Anglie. Ona mi - ehm -o sobě nepověděla, odkud pochází." Tohle povídal už na půl cesty ke dveřím.
"Jste velmi laskav, pane Shawe," řekl jsem.
"Rádo se stalo," švitořil, "rádo se stalo. Tak já už poběžím. Má večeře, když dovolíte -"
"Bylo to od vás moc milé," řekl jsem. "Jsem vám velmi zavázán."
Přikývl a zmizel. Jeho nepřirozeně zářivý úsměv jako by zůstal viset ve vzduchu i potom, když se dveře za ním zavřely, jako škleb kočky Šklíby.
Řekl jsem: "Tak vás zdravím!"
Odpověděla: "Ahoj." Její hlas byl docela klidný a docela vážný. Měla hnědavý plátěný kabátek a sukni, nízký slamák se širokou střechou a hnědou sametovou stuhou, která se přesně hodila k barvě střevíců a hnědého lemování, jímž byla ozdobena její plochá plátěná kabelka. Ten klobouk měla nasazený na stranu až kupodivu odvážně. Brýle neměla.
Vypadala celkem dobře, až na ten obličej. Za prvé měla dočista šílený výraz v očích. Třeštila je pořád najedno místo a bělmo jí bylo vidět kolem dokola celých zřítelnic. Když těma očima pohnula, dalo jí to takovou práci, že člověk skoro slyšel, jak jí to v hlavě vrže. Ústa měla pevně sevřená v koutcích, ale uprostřed se jí horní ret neustále zvedal nad zuby nahoru a kupředu, jako kdyby měla k jeho okraji připevněny tenké nitky, které jí za něj tahaly Když se vysunul až tak daleko nahoru, že se to ani nezdálo možné, proběhla celou spodní částí jejího obličeje křeč a ta jí sevřela rty pevně dohromady, ale sotva křeč pominula, začal ten celý cirkus zas pomalu od začátku. A ke všemu se jí dělo něco divného s krkem, protože se jí hlava pořád otáčela doleva, až asi o pětačtyřicet stupňů. Tam se to zarazilo, hrdlem jí zacukalo a hlava sklouzla zase zpátky na své místo.
Kombinace těchto dvou pohybů zároveň s naprostou nehybností jejího těla a rukou sevřených křečovitě v klíně a utkvělým pohledem v očích úplně stačila, aby člověku vytekly nervy.
Mezi její židlí a mezi psacím stolem, na němž jsem měl pikslu s tabákem, stál šachový stolek s figurkami uloženými v krabici. Vytáhl jsem lulku a šel jsem si ji k nádobce s tabákem nacpat. Tak jsem se dostal na druhou stranu šachového stolku, naproti ní. Její kabelka ležela před ní na kraji stolu, kousek doleva. Když jsem tam zamířil, dívka sebou trochu trhla, ale potom byla zase taková jako předtím. Dokonce se pokusila usmát.
Nacpal jsem si dýmku, škrtl jsem papírovou zápalkou, zapálil si a zůstal tam stát se zhašenou zápalkou v ruce.
"Dneska nemáte brýle," řekl jsem.
Promluvila. Hlas měla tichý, klidný. "Já je nosím jenom v domě a na čtení. Mám je v kabelce."
"Teď jste taky v domě," řekl jsem. "Měla byste si je nasadit."
Sáhl jsem nenápadně po její kabelce. Dívka se nepohnula. Nedívala se mi na ruce. Její oči lpěly na mém obličeji. Pootočil jsem se a otevřel kabelku. Vylovil jsem z ní pouzdro s brýlemi a šoupl je k ní přes stůl.
"Nasaďte si je," řekl jsem.
"Tak dobře, vezmu si je," řekla. "Ale budu si asi muset sundat klobouk ..."
"Ano, sundejte si klobouk," řekl jsem.
Sundala si klobouk a položila si ho na kolena. Pak si vzpomněla na brýle a zapomněla na klobouk. Když sahala pro brýle, klobouk spadl na zem. Nasadila si je. Vypadá s nimi o hodně líp, pomyslel jsem si.
Zatímco se zabývala brýlemi, vytáhl jsem jí z kabelky pistoli a vstrčil jsem si ji do kapsy u kalhot. Myslím, že mě neviděla. Byla to zřejmě táž automatická pistole, kolt ráže 32 se střenkou z ořechového dřeva, kterou jsem včera viděl v pravé horní zásuvce jejího psacího stolu.
Šel jsem zpátky k lenošce, sedl jsem si a řekl: "Tak to bychom měli. Co budeme dělat teď? Máte hlad?"
"Byla jse…
