Celá e-kniha Vysoké okno ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Dějištěm románu je tu opět slunná Kalifornie, aktéry smetánka oddávající se lahodné nepřetržité siestě v rozlehlých zahradách u chlazených koktejlů nebo si tiše šeptající v intimních přepychových barech „o lásce nebo o deseti procentech“ a neštítící se drsné hry ani zločinu. V zápletce jde ze začátku především o vzácnou starou minci, kterou někdo odcizí a majitelka si najme Marlowa, aby ji soukromě pomohl peníz najít a vrátit do sbírky. Marlowe se začne zamýšlet nad svou klientkou, nepříjemnou tvrdou starou dámou, která se halí v mlčení a stíhá ho nepříjemnými pohledy, ale i nad její sekretářkou, pobledlou, křehkou, nervní dívkou, která se na konci příběhu stane jeho smutnou hrdinkou – až ho dramatický sled událostí dovede k elegatnímu mladému vyděrači, jež je označen Marlowem za dvojnásobého vraha.
Celý příběh je pouze vykreslením vztahu dvou žen – paní Murdockové a její sekretářky slečny Merle Davisové, o jehož vykreslení Chandlerovy, podle mě, ve skutečnosti jde. Paní Murdocková byla před osmi lety vdaná za velmi bohatého muže a už tehdy byla jají sekretářkou Merle. Její muž se jednou opil a pokoušel se znásilnit Merle. Paní Murdocková ho v záchvatu žarlivosti vyhodila z okna. A protože byla Merle vystrašená k smrti a ani pořádně nevěděla, co se stalo, myslela si že ho ho vyhodila z okna sama. Po celých osm let v ní toto její přesvědčení utvrzovala skrytě paní Murdocková a na venek se tvářila, jako její ochránce před okolní světem.
Děj se odehrává na konci třicátých let a je chronologický, prostor migrační. Jazyk je použit, tak jako ve všech Chandlerových knihách, hovorový. Kompozice příběhu je založena na variačním principu. Tematickou složkou je na začátku ztracená mince, jejíž důležitost se v dalším průběhu příběhu vytrácí a je nahrazena motivem tří vražd. Rytmus je figurální – Marlowe a jeho zaměstnavatel (paní Murdocková) se pravidelně střetávají, aby si vysvětlili průběh pátrání.
Chandler se zde představil opět jako neskutečný „popisovatel“ – „… Na otáčecí židli u psacího stolu seděl obstarožní vašnosta v tmavě šedém obleku, s krátkými klopami a příliš mnoha knoflíky. Měl řidké nitkovité bílé vlasy a tak dlouhé, že ho šimraly na uších. Uprostřed toho porostu se vysoko klenula bledě šedá lysina jako skála nad pásmem lesů. Z uší mu čouhalo chmýří tak daleko, že do něho mohl chytat mouchy…“ a kreslíř lidských povah a atmosfér - „… Z činžáků vycházejí ženy, které by podle všeho měly být mladé, ale mají obličeje jako zvětralé pivo; sešlí intelektuálové, kteří trpí kuřáckým kašlem a v bance nemají ani vindru; fízlové s žulovými tvářemi a neústupnýma očima; lidé, kteří vypadají jako úplné nuly a vědí to, a sem tam dokonce i pár takových co chodí do práce…“
6
Jel jsem podél domovního bloku a hledal místo, kde by se dalo zaparkovat, abych si ještě zaskočil na chvilku do kanceláře, než se pustím dál do města.
Od chodníku před trafikou, asi třicet metrů za vchodem do budovy, v níž mám kancelář, vyjel packard řízený šoférem. Vklouzl jsem na jeho místo, vypnul zapalování a vylezl ven. Teprve v tu chvíli jsem si všiml, že vůz, za nímž jsem zaparkoval, je povědomé pískově žluté kupé. Ale nemuselo to být totéž. Takových aut je na tisíce. Uvnitř neseděl nikdo. Ani nablízku nebyl žádný chlápek v kakaovém slamáku s hnědožlutou stuhou.
Obešel jsem vůz a z vozovky jsem se podíval na sloupek řízení. Nebylo tam jméno majitele. Pro všechny případy jsem si zapsal poznávací číslo na zadní stranu staré obálky a vešel jsem do budovy. Nebyl ve vestibulu ani nahoře v chodbě.
Vešel jsem do kanceláře, podíval se na podlahu, jestli tam není žádná pošta, a když jsem nic nenašel, nalil jsem si frťánka z úřední láhve a zase jsem vypadl. Měl jsem nejvyšší čas, abych se dostal před třetí hodinou do města.
To pískové kupé tam pořád ještě stálo a bylo prázdné. Vlezl jsem do vozu, nastartoval a zařadil se do proudu vozidel.
Dohonil mě až za bulvárem Sunset, na Vine. Musel jsem se smát, ale jel jsem pořád dál a přemítal, kde se asi schoval. Nejspíš v tom autě, které stálo za jeho vozem. Nenapadlo mě, abych se tam podíval.
Zamířil jsem na jih k Třetí ulici a po ní jsem ujížděl pořád dolů do města. Pískově žluté kupé se drželo celou cestu půl bloku za mnou. Zatočil jsem kolem Sedmé a Hlavní a zaparkoval poblíž nároží Sedmé ulice a Olivové, koupil jsem si cigarety, které jsem nepotřeboval, a pak jsem se vydal pěšky po Sedmé ulici na východ a ani jednou jsem se neohlédl. Na Spring Avenue jsem vešel do hotelu Metropol a přistoupil k velikému polokruhovému kiosku s cigaretami, abych si zapálil, a pak jsem se posadil na jedno ze starých hnědých kožených křesel ve vestibulu.
Plavovlasý chlapík v hnědém obleku, s tmavými brýlemi a teď už tak dobře známým kloboukem vstoupil do vestibulu a nenápadně se šinul mezi květináči s palmami a štukovými oblouky směrem ke kiosku s kuřivem. Koupil si balíček cigaret, zůstal tam stát a otevřel jej, čímž získal čas, aby se opřel o pult a odtamtud přelétl celý vestibul svým orlím zrakem.
Sebral drobné a šel si sednout zády ke sloupu Narazil si klobouk až k tmavým brýlím a předváděl, jak tluče špačky s nezapálenou cigaretou v ústech.
Vstal jsem, došel až k němu a usedl do vedlejšího křesla. Úkosem jsem si ho prohlížel. Ani se nehnul. Zblízka vypadal jeho obličej mladě, růžově a ducatě a plavé vousy na bradě měl velmi nedbale oholené. Oči za tmavými brýlemi rychle mžikaly. Ruka, kterou měl položenou na koleně, se sevřela v pěst a zmáčkla látku kalhot, Na pravé tváři hned pod očním víčkem měl bradavici.
Škrtl jsem sirkou a přidržel mu ji u cigarety: "Oheň?"
"Ach - děkuju," řekl nesmírně překvapeně Vtáhl dech, až se konec cigarety rozžhavil. Zatřepal jsem zápalkou, abych ji uhasil, odhodil jsem ji do nádoby s pískem a čekal. Několikrát na mne po straně pohlédl a pak promluvil:
"Neviděl jsem vás už někde?"
"Na Dresden Avenue v Pasadeně. Dnes ráno."
Všiml jsem si, že mu tváře ještě víc zrůžověly. Povzdechl si.
"Jsem to pěkný vrták," řekl.
"Baže, chlapče, jste úplné motovidlo," souhlasil jsem.
"Možná že to dělá ten klobouk," řekl.
"Ten je ovšem k nezaplacení," řekl jsem. "Ale obešel byste se i bez něj."
"Je to perný chlebíček v tomhle městě," řekl smutně. "Pěšky se to dělat nedá, když jezdíte taxíkem, úplně se ožebračíte, a když jezdíte vlastním vozem, jakživ se k němu nedostanete včas. Musíte se pořád držet příliš blízko."
"Ale přece byste snad nemusel lízt člověku až do kapsy," řekl jsem. "Chtěl jste ode mě něco, nebo se jenom cvičíte?"
"Chtěl jsem vykoumat, jestli jste dost mazaný, aby stálo za to si s vámi pohovořit."
"Jsem mazaný až hrůza," řekl jsem "Byl by vyložený hřích si se mnou nepobesedovat."
Ohlédl se obezřele dozadu za svou židli a na obě strany a p…
