11
Old Mill Pike mířila za Rockville na západ a pak se stáčela na jih k dálnici spojující Maryland s Washingtonem, která vedla asi třicet kilometrů od MacAndrewova domu. Stará venkovská silnice se klikatila a proplétala kolem mohutných balvanů a skalnatých kopců. Kraj neoplýval bohatstvím, ale byl odlehlý, daleko od civilizace.
Jak usilovně asi MacAndrew takové místo hledal! pomyslel si Chancellor. Slunce právě zapadalo a jeho oslepující paprsky mu přes čelní sklo pronikaly přímo do očí. Sklopil stínítko, ale moc to nepomohlo. V hlavě mu kolovaly myšlenky na výjev, jehož svědkem se před chvílí stal.
Proč nemocná žena zareagovala tak hystericky, když ho spatřila? Stál přece v přítmí. A když potom uposlechl MacAndrewův pokyn a přešel do světla, uklidnila se. Že by se někomu tak věrně podobal? Vyloučeno! Malými okny ve starém domě, navíc zastíněnými hustě olistěnými korunami stromů, nepronikalo dovnitř dost světla a generálova žena prostě nemohla rozeznat rysy jeho tváře. Jeho obličej ji tedy nevylekal. Ale co jiného? Jakou noční můru v ní probudil?
Longworth si zasloužil opovržení, ale dosáhl toho, co chtěl. Našel by se snad lepší způsob než podsunout politováníhodnou postavu generála jako objekt nejbezohlednějšího typu vydírání? Pokud by měl vycházet z Longworthova předpokladu, že Hooverovy soukromé svazky existují a někdo je zákeřně zneužívá, pak se generál jevil jako nejvhodnější cíl. Chancellor se jako člověk cítil uražený, jako spisovatel však získal cenný materiál. Na tak solidní základní myšlence lze vystavět román. Pro začátek mu poslouží nedávné události, fakta, která se dozvěděl od Daniela Sutherlanda. A nabízel se i příklad, co by se mohlo stát – zažil to na vlastní kůži.
Cítil, jak se v něm hromadí energie. Znovu dostal chuť psát.
Na silnici vedle něj se vynořila stříbrná limuzína. Petr zpomalil, aby jej auto v oslňujícím žlutém světle předjelo. Řidič asi cestu dobře zná, pomyslel si. Tady může předjíždět jen ten, kdo se v místních zatáčkách dokonale vyzná, zejména když mu slunce svítí do očí.
Ale stříbrná limuzína se k předjetí neměla. Držela s ním krok, a pokud Petra neklamal zrak, boční vzdálenost mezi oběma vozy se zmenšovala. Sledoval zužující se mezeru. Snad ho chce řidič na něco upozornit.
Nechtěl, či lépe řečeno nechtěla. Za volantem totiž seděla žena. Tmavé vlasy pod kloboukem s širokou střechou jí padaly na ramena. Na očích měla sluneční brýle a výrazně rudě nalíčené rty zdůrazňovaly bledost její pleti. Zpod saka kostýmku jí vlál oranžový šátek. Hleděla přímo před sebe, jako by auto, které tak těsně míjela, vůbec nebrala na vědomí.
Petr několikrát zatroubil, protože rozestup se zmenšil na šířku dlaně. Řidička nereagovala. Silnice před nimi klesala k ostré pravotočivé zatáčce. Petrovi bylo jasné, že jakmile šlápne na brzdu, oba vozy se nevyhnutelně srazí. Pevně svíral volant, aby vybral zatáčku, a těkal očima z nebezpečně blízko jedoucího auta k vozovce a zpět. Koruny stromů odstínily zapadající slunce, takže už viděl líp.
Pak přišla esovitá zatáčka – strhl volant doleva a opatrně přišlápl brzdu. Čelním sklem znovu pronikly oslnivé sluneční paprsky; na pravé straně jen nejasně rozeznával vyschlé říční koryto za krajnicí. Vzpomněl si, že si ho všiml, když tudy před hodinou přijížděl.
Kovový náraz! Stříbrná limuzína narazila do jeho boku, jako by se ho pokoušela vytlačit ze silnice. Ta žena se ho snaží srazit do rokle! Chce ho zabít!
Přesně jako v Pensylvánii! Stříbrné auto byl Mark IV Continental, stejný typ, kterým jel oné tragické noci, když zuřila průtrž mračen. A vedle něj seděla Kateřina.
Sjížděl z kopce a před ním se otevíral rovný úsek cesty. Šlápl na plyn a auto vyrazilo jako kůň, jemuž jezdec zaryl ostruhy do slabin.
Continental s ním snadno udržel tempo, Petrův pronajatý chevrolet se mu nemohl rovnat. Bok po boku se oba vozy vyřítily na dlouhou rovinku. Chancellor nedokázal v panice jasně uvažovat. Uvědomoval si, že by měl zastavit…, zastavit to zatracené auto…, jenže nemohl. M…
