8
Chancellor stál u baru v restauraci na Východní Šestapadesáté ulici. Podnik, který se usilovně snažil evokovat prostředí anglického pubu, se mu líbil. Atmosféra přímo vybízela k dlouhým obědům, které svádějí k mnohomluvnosti.
Zavolal Tonymu Morganovi a Joshuovi Harrisovi a požádal je, aby se s ním zde sešli. Pozdě odpoledne pak odletěl z Los Angeles. Poprvé po dlouhých měsících spal ve vlastním bytě – úžasný pocit! Měl se sem vrátit mnohem dřív. Falešné kalifornské útočiště se mu stalo velmi reálným vězením.
Něco se s ním dělo. V hlavě jako by mu něco prasklo, jako by se protrhla přehrada a uvolnila se veškerá nashromážděná energie. Petr netušil, zda to, co mu Longworth sdělil, má nějaký logický smysl. Nejspíš ne, jeho teorie byla příliš absurdní! Jenom ta představa, že Hoover byl zavražděn! Neskutečné. Ovšem jako výchozí bod fiktivního příběhu fascinující. Nabízí stejně lákavou příležitost jako témata, jež v minulosti zpracoval do románové podoby. Jestlipak by muž Sutherlandova postavení připustil byť jen náznak možnosti, že Hoovera zavraždili? Mohly chybějící údaje v osobních záznamech generála MacAndrewa s touto koncepcí souviset?
Záblesk z ulice přilákal jeho pozornost k oknu. Při pohledu na Anthonyho Morgana a Joshuu Harrise, jak kráčejí bok po boku ke vchodu do restaurace, se usmál. Hádali se, ale abyste to poznali, museli byste ty dva dobře znát. Náhodný pozorovatel by usoudil, že si klidně povídají a nevšímají si okolí, možná ani jeden druhého.
Tony Morgan byl ztělesněním absolventa jedné z prestižních univerzit Nové Anglie, z něhož se posléze stal významný newyorský vydavatel. Štíhlý, vysoký, záda mírně nahrbená jako důsledek dlouhých let zdvořilého předstírání zájmu o názory obyčejných smrtelníků, drobný obličej s výraznými rysy, hnědé oči jakoby stále zahleděné do dálky, avšak nikdy nepostrádající výraz. Jednořadové obleky a tvídová saka v anglickém stylu spolu s kalhotami zásadně šedé barvy byste u něj mohli pokládat za uniformu. Oděvy ze salonu bratří Brooksových jej věrně doprovázely po většinu jeho jednačtyřicetiletého života a ani jedna strana neviděla žádný důvod, proč vzájemně výhodné partnerství měnit.
Šaty ani vzhled však nevystihovaly Morganovu činorodost, která se projevovala výbuchy nadšení a nakažlivou horlivostí, s jakou propagoval chystaný rukopis nebo hodnotil objev nového nevšedního talentu. Představoval vzor dokonalého vydavatele a redaktora s neobyčejně vyvinutým postřehem a vnímavým citem.
Jestliže Morgan byl člověk, kterému se nějakým způsobem podařilo přeskočit zdi ohrazující novoanglické vysoké školy, Joshua Harris působil dojmem, že připlul přes propast věků z nějakého elegantního královského dvora osmnáctého století. Měl nadměrně široký objem pasu, držel se však zpříma a vznešeně. Jeho mohutné tělo se pohybovalo elegantně, každý krok uvážený, jako kdyby kráčel v průvodu baronů. Také jemu bylo něco přes čtyřicet, přesnější určení však znemožňovala černá bradka, která dodávala jeho jinak příjemnému vzhledu cosi lehce zlověstného.
Petr věděl, že v New Yorku jsou desítky vydavatelů a literárních agentů stejné, ne-li vyšší úrovně, a uvědomoval si, že ani Morgan, ani Harris se netěší všeobecné oblibě. Kritika dolehla i k jeho uším: Tonymu zazlívali aroganci a často bezdůvodné nadšení, Joshovi zálibu v nepříjemných konfliktech, často založených na nepodložených žalobách pro porušení autorských práv. Takové řeči však Chancellora nechávaly chladným. Pro něj byli oba ti nejlepší, protože jim na něm záleželo.
Petr podepsal u baru účet a zamířil do haly. Josh prošel vchodovými dveřmi, které mu Tony podržel a pak dal přirozeně přednost dvojici, která přišla hned po nich. Pozdravili ho příliš hlasitě, příliš nenuceně. V očích obou mužů postřehl Petr obavy; oba na něj hleděli, jako kdyby si prohlíželi duševně nemocného bratra.
Vybral jejich obvyklý stůl – v koutě, trochu stranou od ostatních. Také nápoje si objednali jako obvykle a Chancellor se na jednu stranu bavil, na druhou ho rozči…
