27
Petra v záchvatu smrtelné paniky nenapadlo nic jiného než zařvat. Jako šílenec a co nejhlasitěji.
Švihl levou rukou dolů k obludnému perforovanému válci a srazil ho stranou. Pocítil dvojí vibraci, slyšel tichá štěknutí. Výstřely. Vzduchem proletěly úlomky betonu. Muž a žena, kteří právě procházeli jen pár kroků daleko, hystericky vykřikli. Žena se chytila za břicho a skácela se na chodník. Muž si zakryl rukama obličej; mezi prsty mu prosakovala krev.
Propukl chaos. Muž v plášti do deště stiskl spoušť potřetí, ale to už Chancellor svíral tlumič v dlani a kulka roztříštila sklo za jeho zády. Přestože cítil žár rozpáleného kovu, věděl, že ten smrtonosný nástroj nesmí pustit. Kopal muže do holení, nabral jej kolenem do rozkroku a pak ho odstrčil zády napřed do ulice. Provoz už se rozjel. Vrah narazil zadkem do blatníku projíždějícího automobilu a odrazil se zpátky na chodník.
Petr měl spálenou dlaň, na kůži mu naskakovaly puchýře, ale jeho prsty stále svíraly kovový válec. Prostě se k němu přilepily. Získal zbraň.
Pud sebezáchovy dodal zabijákovi síly. Vyškrábal se na nohy a v jeho ruce se objevil nůž, jehož dlouhá čepel právě s cvaknutím vyskočila z rukojeti. Vrhl se na Chancellora.
Petr uskočil k budce a vyhnul se bodnutí. Uchopil pravačkou pistoli za pažbu a vytrhl si ji z levé dlaně. Na tlumiči zůstaly viset cáry kůže. Namířil na muže v nepromokavém plášti.
Nedokázal stisknout spoušť! Nemůže přece střílet na člověka!
Zabiják se znovu ohnal nožem, aby Chancellorovi prořízl hrdlo. Petr uskočil; špička ostří mu rozpárala svetr. Zvedl pravou nohu, nakopl vraha do prsou a srazil jej na záda. Muž Znehybněl.
To už v dálce ječela siréna a ozývaly se píšťalky přibíhajících policistů. Chancellor jednal pudově. S pistolí v ruce skočil na nehybného protivníka a praštil jej pažbou do čela.
Vstal a rozběhl se ke křižovatce. Prodral se hysterickým davem, vběhl do vozovky mezi auta, šťastně se dostal na druhou stranu a sprintoval podél bloku.
Odbočil do úzké boční ulice, kakofonii výkřiků a sirén nechal daleko za sebou. V uličce panovala mnohem větší tma než na bulvárech nákupní čtvrti. Po obou stranách se táhly staré cihlové budovy o dvou nebo třech podlažích, upravené na kanceláře.
Petr se skrčil ve stínu před domovním vchodem. Třásly se mu nohy, píchalo ho na prsou, ve spáncích mu bušila bolest. Dusil se nedostatkem kyslíku; povolil křečovitě zaťaté svaly a zhluboka oddechoval.
Bude se muset nějak dostat do Smithsonova institutu. Za Alanem Longworthem. Ale teď na to nechtěl myslet. Potřeboval alespoň chvilku klidu, prázdnoty, během níž bušení v hlavě ustane, protože nebude nic…
Ach, kristepane! V rozptýleném světle pouliční lampy při ústí úzké postranní ulice zastavovali dva muži chodce a na něco se jich vyptávali. Sledovali ho – jako ohaři štvanou zvěř.
Chancellor se proplížil ze stínu jednoho vchodu do druhého. Nemohl běžet, rychlý pohyb snáze upoutá pozornost. Přikrčil se za kamenným schodištěm a opatrně vyhlédl mezerou mezi příčkami kovového zábradlí. Ti dva se právě o čemsi radili, muž vpravo držel u ucha vysílačku.
Zatroubila houkačka. Do uličky odbočoval automobil a dvojice mu stála v cestě. Uhnuli doleva a nechali vůz projet – a ztratili se Chancellorovi z očí. To znamená, že ani pronásledovatelé nemohou spatřit svou kořist. Auto ji zacloní, byť na pouhých pár vteřin.
Petr vyklouzl z úkrytu za schody, zahnul doprava a rozběhl se po chodníku. Kdyby dokázal udržet automobil mezi sebou a lovci, získal by pět nebo šest vteřin krytí navíc a ty by mu možná stačily. Soustředěně poslouchal zvuk blížícího se motoru a koordinoval podle něj svou rychlost. Manévr vyšel! Petr doběhl k nároží. Skočil za roh budovy, přitiskl se zády ke kamenné stěně, vystrčil hlavu a ohlédl se do uličky. Dvojice postupovala pomalu a opatrně nahlížela do stínů u domovních schodů. Petr zprvu nechápal, čeho se bojí, ale pak mu to došlo. V panice úplně zapomněl na pistoli, až teď mu ji připomenula její tíha v kapse saka. Měl zbraň. Zbraň, …
