33
„Pořád mi nechcete říct, kdo to je?“ zeptal se O’Brien, který seděl naproti Petrovi za kuchyňským stolem. Před oběma muži stála rozpitá sklenka whisky.
„Ne. Varak nelhal. Ten ty svazky nemá.“
„Jak si tím můžete být jistý?“
„Protože v tom případě bych neopustil jeho dům živý.“
„No dobře, nebudu naléhat. Myslím si, že jste blázen, ale tlačit na vás nebudu.“
Chancellor se usmál. „Stejně by vám to nepomohlo. Co jste zjistil o našich kandidátech? Existuje nějaké čínské spojení? Alespoň vzdálená možnost?“
„Ano. Dokonce dvě. Zbylí dva jsou vesměs negativní. Jeden z dvojice podezřelých vypadá velmi nadějně. Vsadil bych si na něj.“
„Kdo je to?“
„Jacob Dreyfus. Christopher.“
„Důvod?“
„Peníze. Poskytl masivní finanční krytí několika mnohonárodním operacím organizovaným na Tchajwanu.“
„Otevřeně?“
„Ano. Pro veřejnost hlásal, že pomáhá vybudovat konkurenceschopnou ekonomiku odtržené provincie. Narazil na silný odpor, většina bank se obávala, že se Tchajwan neudrží. Zřejmě získal Eisenhowerovu a Kennedyho podporu. Vzal útokem nejrůznější instituce a v podstatě jeho zásluhou vyrostl na ostrově nový průmysl.“
Petr se neubránil pochybnostem. Tohle byl až příliš otevřený postup. Muž jako Dreyfus by se takto nevystavoval. „Žádná tajemství? Žádné postranní dohody?“
„Nic jsme nevyšťárali. Proč by měly být důležité? Peníze znamenají zapojení. A po něm pátráme.“
„Pokud jsou rozhodujícím faktorem peníze, pak zajisté ano. Já o tom však nejsem přesvědčen. Kdo je ten druhý potenciální kandidát?“
„Frederick Wells, Prapor.“
„Jaký je jeho vztah k nacionalistům?“
„K Číně, což nemusí nutně zahrnovat čínskou vládu. Je sinofil. Jeho koníčkem jsou dějiny raného Orientu. Vlastní jednu z nejrozsáhlejších sbírek čínského umění na světě, jejíž exponáty pravidelně zapůjčuje nejrůznějším muzeím a galeriím.“
„Co má umělecká sbírka společného s naší věcí?“
„To nevím. Hledali jsme spojení s Čínou a tohle je spojem.“
Chancellor nakrčil čelo. Ve skutečnosti může být Wells pravděpodobnějším uchazečem než Dreyfus, uvažoval. Člověk nasáklý kulturou nějakého národa podlehne mystice této kultury snadněji než ten, kdo jedná pouze prostřednictvím peněz. Nebylo by možné, že se pod pragmatismem Fredericka Wellse skrývá orientální mystik, prožívající duševní konflikt se svým západním prostředím? Nebo je snad tato představa absurdní?
Možné je všechno. Nic nelze přehlížet či předem zavrhovat.
„Uvedl jste, že zbylí dva jsou vesměs negativní. Jak jste to myslel?“
„Nenarazili jsme u nich na nic, co by se dalo chápat jako zřejmé sympatie k Číně. Jedině snad, že Sutherland – Benátčan – vynesl rozsudek proti vládě, když ji tři žurnalisté zažalovali za to, že jim ministerstvo zahraničí odmítlo vydat povolení k návštěvě komunistické Číny. V odůvodnění rozsudku prohlásil, že pokud je Peking ochoten ty tři novináře na své území vpustit, ministerstvo svým zákazem porušilo První dodatek Ústavy Spojených států.“
„To zní logicky.“
„Nejen zní. Ministerstvo zahraničí se neodvolalo.“
„A co Montelán?“
„Paris patří už dlouhou dobu mezi aktivní antinacionalisty. Před několika lety označil Čankajška za zkorumpovaného válečného štváče. Otevřeně podporoval vstup rudé Číny do OSN.“
„Stejně jako spousta dalších.“
„No tak tohle jsem myslel termínem vesměs negativní. Benátčan i Paris vyjadřují názory, které nemusí být populární, ale v ničem nevybočují z normálu.“
„Pokud k tomu nemají nějaký skrytý důvod.“
„Žádné pokud. V dané chvíli se musím omezit na pravděpodobné možnosti. Myslím, že bychom se měli soustředit na Wellse a Dreyfuse.“
„Přijdou na řadu jako první, ale já se postupně spojím se všemi čtyřmi a budu je konfrontovat.“ Petr dopil whisky.
O’Brien se pohodlně opřel. „Mohl byste to zopakovat?“
Petr vstal ze židle a odešel se sklenkou k pultu, na němž stála láhev skotské. Chvíli váhal – jeden drink už měl –, ale pak se rozhodl pro druhý. „Na kolik lidí se můžete spolehnout se stejnou důvěrou jako na své přátele v tom motelu v Quantiku nebo na muže, kteří nás s…
