2
Petr Chancellor ležel v mokrém písku. Nechal si tělo zalévat vlnami a zíral na nebe, kde potrhanými šedivými mraky vykukovaly ostrůvky modré oblohy. Nad pláží v Malibu vycházelo slunce.
Opřel se lokty do písku a vstal. Bolela ho záda a za chvíli se přihlásí bušení ve spáncích. Včera večer se opil. A noc předtím taky, zatraceně.
Sklouzl pohledem k levé noze pod nohavici trenýrek. Od lýtka přes koleno až po dolní část stehna se táhla úzká jizva, klikatá bílá čára lemovaná opálenou kůží. Stále byla na dotyk citlivá, ale komplikovaná operace, po níž zůstala, proběhla úspěšně. Nyní mohl chodit téměř normálně, bolest vystřídalo tupé mravenčení.
Levé rameno dopadl mnohem hůř – bolest nikdy úplně nepominula, jen se občas utlumila. Lékaři ho varovali, že rozdrcené vazivo a potrhané šlachy si vyžádají dlouhodobou léčbu a potrvá měsíce, než se zahojí.
Mechanicky zvedl pravou ruku a nahmatal si mírně nateklou kožní vrásu, která se táhla od okraje vlasů nad pravým uchem dolů k zátylku. Větší část jizvy teď zakrývaly vlasy a jen při pohledu z bezprostřední blízkosti byste si všimli, že měl nad čelem proraženou lebku. V posledních týdnech se o té jizvě zmínilo víc žen, než si dokázal zapamatovat – pokud by o to ovšem stál. Lékaři řekli, že měl hlavu rozpuklou, jako kdyby někdo břitvou rozkrojil zralý meloun. Stačilo, aby rána vedla o půl centimetru výš nebo níž, a nepřežil by. Byly týdny, kdy zoufale toužil po smrti, ale současně si uvědomoval, že tato touha pomine. Nechtěl zemřít, pouze si nebyl jistý, zda chce bez Kateřiny dál žít.
Nepochyboval, že čas nakonec rány na těle i na duchu zacelí. Přál si jen, aby proces hojení probíhal rychleji. Pak se mu vrátí neúnavná energie a brzké ranní hodiny mu vyplní práce, ne bušení ve spáncích a neurčité, trapné starosti o to, jak se choval minulé noci.
Jenže starosti ho neopouštěly ani ve střízlivém stavu. Cítil se vykořeněný, kmenová pospolitost Beverly Hills a Malibu ho mátla. Jeho literární agent ve své nekonečné moudrosti usoudil, že mu přestěhování do Los Angeles, do Hollywoodu, prospěje. Proč jen ho nenapadlo se ozvat, namítnout, že si to musí ještě promyslet? Ale ne, musel do Hollywoodu – je přece spoluautorem scénáře filmu podle románu Protiúder! Skutečnost, že o tom, jak se píšou scénáře, netuší ani to nejmenší, zřejmě nehraje roli. Obávaný Joshua Harris, jediný literární agent, s nímž kdy spolupracoval, ho ujistil, že tento drobný nedostatek bohatě vykompenzuje štědrý honorář.
Petr tu logiku nechápal. Ostatně stejně jako svého spoluautora. Oba muži se sešli celkem třikrát. V souhrnu spolu strávili zhruba pětačtyřicet minut, z nichž Protiúderu! věnovali sotva deset. Partner si navíc nedělal žádné poznámky, rozhodně ne v Petrově přítomnosti.
No a tak se ocitl v Malibu. Bydlel na pobřeží ve vile za sto tisíc dolarů, jezdil jaguárem a účty platil z kont filmových studií od Newport Beach po Santa Barbaru.
Člověk se ani nemusel opít, aby se v podobné situaci cítil poněkud provinile. Rozhodně to platilo pro syna paní Chancellorové, jemuž se brzy v životě dostalo poučení, že člověk vydělá jen tolik, kolik si zaslouží, a stejně tak platí, že okolí člověka hodnotí podle života, jaký vede.
Na druhou stranu je nutno dodat, že když Joshua Harris dojednával podmínky smlouvy, měl na mysli především žití. Petr ve svém pensylvánském domě nežil, ale sotva přežíval. Prostě existoval.
Během tří měsíců po propuštění z nemocnice neudělal na knize o Norimberku téměř nic.
Nic. Kdy konečně něco udělá? Cokoliv?
Rozbolela ho hlava, nesnesitelný tlak mu vehnal do očí slzy a žaludek vysílal poplašné signály. Petr vstal a nejistě vykročil k příboji. Třeba mu pomůže plavání.
Ponořil se pod hladinu, potom však náhle vyskočil a ohlédl se k domu. K čertu, co vlastně dělá na pláži? Přece si včera večer přivedl domů holku. Byl si tím jistý. Lépe řečeno skoro jistý.
Bolestně se odbelhal po písku ke schodům vily na okraji pláže. U zábradlí se na okamžik zastavil, ztěžka oddechoval a hleděl na nebe. Slu…
