[5]
Bohdan vchází na plovárnu a zamíří ke kabině, před jejímiž dveřmi se strká a švitoří hrozen ztepilých i méně ztepilých dívek. Plavčík Málek je opět v nepřátelském obležení.
„Chudák táta,“ napadne Bohdana, když zkušeným zrakem přehlédne spoře oděné slečny. „Vlastně žádný chudák, ale trouba! Jiný by si tu žil jako arabský šejk ve svém harému a on?“
Mávne v duchu rukou, přeskočí slunící se manželský pár, přičemž nakopne gumového krokodýla, který převrhne limonádu, omluví se, prodere se hloučkem dívek a bez zaklepání vrazí do otcovy kabiny.
„Ahoj, kapitáne!“ zahlaholí na snědého námořníka na štokrdleti.
„Málem bych se jím stal,“ ujistí ho Roman, podávaje mu ruku. „Chyběly mi akorát školy, nějakých deset let praxe a zdravé sebevědomí.“
„Ale mořskou nemocí jsi netrpěl!“ konejší ho syn.
„Strašně!“ přiznává se otec. „Například v dětství pouhý pohled na houpačku nebo kolotoč způsobil, že jsem zezelenal. Ale člověk…“
„To zní hrdě!“ doplní ho pohotově Bohdan.
„Právě!“ souhlasí otec. „Život se s námi nemazlí a kvůli tvé matce jsem si zvykl i na rozbouřené moře. A ještě na spoustu dalších věcí, jenom na jednu ne. Mimochodem, jak se Zuzaně daří?“
„Nudí se,“ řekne Bohdan. „Otčím odjel do Maroka vydělávat koruny a matinka začíná mít roupy.“
Roman se zamyslí. „To je zlé,“ zahučí. „Když se tvá matka nudí, je schopna strašlivých věcí!“
Bývalý námořník Roman Málek nepřehání, neboť paní Zuzana se během manželství s ním nudila poměrně často. V takových případech při příchodu domů nacházel ve svém bytě pána, jehož obličej mu při nejlepší vůli nebyl povědomý. Vždycky to pak mělo stejný průběh.
Roman hosta své paní náležitě zdecimoval a sem tam mu nalomil nějakou tu kůstku, na což hleděla jeho paní s velikým zalíbením. Po vyhození amanta oknem se však na oko urazila, neboť si uvědomila, že její choť je vlastně nenapravitelný hulvát bez společenského šarmu. Prohlašovala, že se nechá rozvést, ale když Roman delší dobu kajícně klečel u jejích nohou a prosil ji, aby ho neopouštěla, vzala milostivě svá slova zpět. Ale jednou vše dopadlo jinak.
Roman po návratu z Jižní Ameriky objevil ve své posteli cikánského primase. Ačkoliv nebyl rasistou, otloukl mu hlavu o pelest a navíc mu rozšlapal drahocenné housle. Až do tohoto okamžiku mělo vše normální průběh. Vývoj věcí se pozměnil v okamžiku, kdy se cikán obrátil k soudu s žalobou o náhradu škody a byl plně vyslyšen.
Když si paní Zuzana přečetla, kolik stojí primášské housle, zjistila, že v manželství nemůže setrvat. Romanovy slzy ani vyhrožování sebevraždou nepomohly. Člověk, který takovou hříšnou sumu vyhodí jen tak zbůhdarma oknem, není hoden být jejím otrokem. „Jsi nekulturní barbar,“ oznámila svému choti břitce, „neboť zničit hudební nástroj je to poslední, co může civilizovaný Středoevropan udělat!“
A tentokrát doopravdy následoval rozvod. Roman se zhroutil, na čas propadl halucinacím a náměsíčnictví, poté opustil loď, o níž se domníval, že všechno zavinila, ale krutou Zuzanu neoblomil.
Nastala dělba dítek. Dany odešel s paní Zuzanou a dcerka Světlana zůstala u Romana.
Roman často na ten poslední osudný konflikt myslí. Chápe, že udělal chybu. V každém případě se choval zbrkle. Kdyby byl v posteli jeho ženy místo cikána Oistrach, rozšlapal by mu stradivárky a ještě jeho děti by splácely dluhy. Člověk má vždycky dávat pozor, po čem si šlape.
Roman těžce vzdychne a Bohdan ví, že se melancholický tatínek vrací do historie.
„Tak už na to nemysli!“ poradí mu. „Neměl jsi holt v životě štěstí!“
„Co je to štěstí?“ řekne dutě plavčík. „Štěstí je momentální dispozice nevidět tragiku života.“
„Hmm,“ udělá Bohdan, „a jaká je vlastně dneska voda?“
Otec na něho zpytavě pohlédne. „Patrně ses chtěl zeptat, jaká jsou tu dnes děvčata,“ opraví ho, „protože bych se strašně divil, kdyby dnes nebyly v popředí tvého zájmu.“
„To s tou vodou byl pochopitelně jen pokus změnit téma konverzace,“ připouští Bohdan. „Ale na děvčata se tě rozhodně ptát nebudu. Nepovažuju tě totiž v této věci za ex…
