14
Upustil jsem Los Angeles a vjel jsem na autostrádu, která nyní objíždí Oceanside. Měl jsem čas na přemýšlení.
Ze San Onofre do Oceanside to bylo dvacet osm kilometrů po šestiproudé dálnici, pokropené občas vraky havarovaných a opuštěných vozů, vržených proti vysokému náspu, kde rezivějí, než budou odvlečeny pryč. A tak jsem začal uvažovat, proč se vracím zpět do Esmeraldy. Celý případ byl vzhůru nohama a stejně to nebyl můj případ. Obyčejně k soukromému detektivovi přichází klient, který chce za málo peněz moc informací. Ty se seženou nebo taky ne, to záleží na okolnostech. A stejné je to s vaším honorářem. Ale jednou za čas získáme informace a ještě spoustu jiných věcí, včetně příběhu o mrtvole na balkóně, která tam neleží, když se na ni jdete podívat. Zdravý rozum říká jdi domů, zapomeň na to, žádné peníze to nevynese. Zdravý rozum promlouvá vždy příliš pozdě. Zdravý rozum je ten chlápek, co vám říká, že jste si měl dát minulý týden vyměnit brzdové obložení, než jste si tenhle týden naboural předek vozu. Zdravý rozum je ten záložník z pondělního rána, který by to fotbalové utkání byl mohl vyhrát, kdyby v mužstvu byl nastoupil. Ale nikdy v něm nehraje. Je tam nahoře na tribuně s čutorou v kapse. Zdravý rozum je ten mužík v šedém obleku, který nikdy neudělá chybu v součtu. Ale ty peníze, které sčítá, patří vždy někomu jinému.
Na odbočce jsem začal sjíždět dolů kaňonem a dojel k Rancho Descansado. Jack a Lucille tam byli na svých obvyklých místech. Položil jsem kufr a opřel se o pult.
"Nechal jsem vám ty peníze správně?"
"Ano, díky," řekl Jack. "A teď budete chtít zase ten váš pokoj, že?"
"Jestli to jde."
"Proč jste nám neřekl, že jste detektiv?"
"Ale copak je tohle za otázku," zazubil jsem se na něho. "Vykládá detektiv každému, že je detektiv? Díváte se na televizi, nebo ne?"
"Když mi to vyjde. Tady ne moc často."
"Na obrazovce vždycky poznáte, kdo je detektiv. Nikdy nesundá klobouk z hlavy. Co víte o Larrym Mitchellovi?"
"Nic," řekl Jack upjatě. "Je to Brandonův přítel. Tenhle motel patří panu Brandonovi."
Lucille řekla rozmarně: "Podařilo se vám najít Joe Harmse?"
"Ano, díky."
"A našel—"
"No jo."
"Drž jazýček za zuby, děvče," řekl Jack stroze. Zamrkal na mě a přisunul mi po pultě klíč. "Lucille vede jednotvárný život, pane Mariowe. Trčí tady u té telefonní centrály se mnou. A má prstýnek s tak mrňavým briliantem, že jsem se jí ho styděl dát. Ale co má člověk dělat? Když má nějaké děvče rád, tak chce, aby se jí třpytil na prstě."
Lucille zvedla levou ruku a pohybovala jí sem a tam, aby se ten kamínek zablýskl. "Nenávidím ho," řekla. "Nenávidím ho, stejně jako nenávidím sluneční svit a léto a jasné hvězdy a měsíční úplněk. Tak ho nenávidím."
Vzal jsem si klíč a zavazadlo a opustil jsem je. Ještě je chvilku poslouchat a zamiluju se sám do sebe. Třeba bych si možná i daroval malý, neokázalý briliantový prstýnek.
