5
Otevřel jsem dveře, přešel jsem k sousedním a stiskl jsem tlačítko bzučáku. Uvnitř se nic nehnulo. Nebylo slyšet kroky. Pak zarachotil zabezpečovací řetízek, zasunutý do žlábku, a dveře se na pár centimetrů pootevřely. Mezerou jsem viděl světlo, ale nikde nikoho. Za dveřmi se ozval hlas: "Kdo je?"
"Můžete mi půjčit pár kostek cukru?"
"Nemám cukr."
"Tak aspoň pár dolarů, než mi přijde šek."
Znova ticho. Pak se dveře pootevřely tak daleko, jak to řetízek dovoloval, a v mezeře se objevil její obličej a ze stínu na mne prohlížely její oči. Podobaly se tak trochu tůním v šeru. Z reflektoru v koruně vysokého stromu na ně dopadalo ze strany světlo.
"Kdo jste?"
"Váš soused z vedlejšího pokoje. Podřimoval jsem, když mě probudily hlasy. Ty hlasy formulovaly slova. A teď jsem na rozpacích."
"Jděte se rozpakovat někam jinam."
"To bych mohl, paní Kingová - promiňte, slečno Mayfieldová -ale jistě to nebudete na mně chtít."
Nepohnula se a její pohled nezakolísal. Vytřásl jsem z balíčku cigaretu a palcem jsem se pokoušel otevřít kryt zapalovače a škrtnout kolečkem. Mělo to jít jednou rukou. Jde to, ale dá to fušku. Konečně se mi to povedlo, rozdýmal jsem cigaretu, zívl jsem a vyfoukl cigaretový kouř nosem.
"Jaký aplaus si přejete?"
"Abych vám to naservíroval horký, měl bych brnknout do L. A. a ohlásit to lidem, co mě sem poslali. Možná, že mi to dokážete rozmluvit."
"Panebože," řekla upřímně, "Dva takoví za jedno odpoledne. Může mě potkat větší smůla?"
"To nevím," řekl jsem. "Nevím nic. Myslím si, že mě podvedli, ale jistě to nevím."
"Počkejte moment." Zabouchla mi dveře před nosem. Nebyla pryč dlouho. Vytáhla zabezpečovací řetízek ze žlábku a dveře se otevřely.
Zvolna jsem vešel dovnitř a ona přede mnou couvala.
"Co jste všechno zaslechl? A zavřete prosím dveře."
Přibouchl jsem je ramenem a opřel se o veřej.
"Závěr dost ošklivé rozmluvy. Stěny jsou tu tenké jak baleťákův střevíček."
"Jste od divadelní branže?"
"Jsem od docela jiné branže - ta nepředvádí, ale jde po tom, co se jiní snaží utajit. Jmenuju se Philip Marlowe. Už jsme se viděli."
"Opravdu?" Vzdálila se opatrnými krůčky, prošla kolem otevřeného kufru a opřela se o opěradlo křesla. "Kde?"
"V L. A. na nádraží Union. Oba jsme čekali na přípoj. Zajímal jsem se o vás. Zajímalo mě, co se odehrálo mezi vámi a panem Mitchellem - jmenuje se tak, viďte? Nezaslechl jsem nic a viděl jen málo, poněvadž jsem stál venku před restaurací."
"Co vás tak zajímalo, můj veliký, pohádkový, milý hrdino?"
"Něco už jsem vám řekl. A dál mě zaujalo to, jak jste se po rozmluvě s ním celá změnila. Díval jsem se na to, jak upravujete svůj zevnějšek. Dělala jste to záměrně. Nalíčila jste se tak, abyste se podobala kterékoli nafrněné protřelé fifleně. Proč jste to dělala?"
"A komu jsem se podobala předtím?"
"Příjemné, tiché, dobře vychované dívce."
"To byla přetvářka," řekla. "Moje pravá podoba bylo to první. A tohle patří k ní." Napřáhla dámský revolver, který skrývala u boku.
Podíval jsem se na ni. "Kdepak bouchačka," řekl jsem. "Tou mi nenaženete strach. Bouchačky mě provázejí celý život. Zuby jsem si brousil na staromódním jednostraňáku, deringeru stejného typu, jaký nosívali podvodní hráči v těch hernách na lodích zakotvených dost daleko od pobřeží, aby na ně policie nemohla. Když jsem povyrostl, maturoval jsem na sportovní malorážce, pak na kulovnici ráže 303 a tak dále. Jednou jsem se na osm set metrů trefil do černého. Pro případ, že to nevíte, na tu vzdálenost má celý terč velikost poštovní známky."
"Nádherná kariéra," řekla.
"Střílením se nikdy nic nevyřeší," řekl jsem. "Je to pouze narychlo spuštěná opona před špatným druhým dějstvím."
Mírně se pousmála a přehodila revolver do levé ruky. Pravicí sevřela horní okraj halenky u krku a jedním rychlým rázným škubnutím ji roztrhla až k pasu.
"A potom," řekla, "i když s tím není naspěch, ten revolver takhle obrátím -" přehodila revolver do pravé ruky, ale teď jej držela za hlaveň - "udeřím se touto pažbou přes lícní k…
