24
Probudilo mě tlučení na dveře. Pošetile jsem otevřel oči. Tiskla se ke mně tak pevně, že jsem se sotva mohl pohnout. Pomalu jsem se uvolnil z jejího objetí. Spala jako dudek.
Vylezl jsem z postele, natáhl si župan a šel jsem ke dveřím. Neotevřel jsem je ale.
"Co je? Ještě spím."
"Máte hned přijít do kanceláře ke kapitánovi Alessandrovi. Otevřte dveře."
"To bohužel nepůjde. Musím se oholit, osprchovat a tak dál."
"Otevřte dveře. Tady seržant Green."
"Lituju, seržante, ale to skutečně nepůjde. Objevím se ale v co nejkratší době."
"Jste tam s nějakou dámou?"
"Podobné otázky jsou příliš osobní, seržante. Přijdu tam."
Slyšel jsem ho sestupovat z verandy. Zaslechl jsem něčí smích a pak hlas: "Ten chlápek si nedá chvíli pauzu. Rád bych věděl, co dělá, když není v práci."
Zaslechl jsem odjíždět policejní auto. Vešel jsem do koupelny, osprchoval jsem se, oholil a oblékl. Betty byla pořád ještě přilepená na polštář. Načmáral jsem na kus papíru "poldíci se mnou chtějí mluvit" a položil jsem jej na svůj polštář. "Musím jít. Nechávám ti klíče od auta, víš, kde stojí."
Tiše jsem vyšel, zamkl jsem dveře a našel vůz z půjčovny Hertzovy společnosti. Věděl jsem, že tam najdu klíče. Takoví chlápci jako Richard Harvest se nezdržují podobnými maličkostmi. Nosí celé sady klíčů ode všech možných vozů.
Kapitán Alessandro vypadal nachlup jako den předtím. Vždycky bude tak vypadat. Byl u něho postarší muž s kamennými rysy tváře a zlýma očima.
Kapitán Alessandro mi pokynul k téže židli jako dřív. Vešel uniformovaný strážník a postavil přede mne šálek kávy. Když odcházel potutelně se na mě zazubil.
"To je pan Henry Kinsolving z Westfieldu v Karolíně, Marlowe. V Severní Karolíně. Nevím, jak našel cestu sem, ale je tady. Říká, že Betty Mayfieldová mu zavraždila syna."
Neřekl jsem nic. Neměl jsem co říct. Usrkával jsem kávu, která byla příliš vřelá, ale jinak dobrá.
"Nepověděl byste nám o tom trochu více, pane Kinsolvingu?"
"Kdo je to?" Hlas měl stejně ostrý jako obličej.
"Soukromý detektiv Philip Marlowe. Z Los Angeles. Je zde, protože Betty Mayfieldová je jeho klientka. Máte patrně mnohem drastičtější představy o slečně Mayfieldové než on."
"Nemám o ní žádné představy, kapitáne," řekl jsem. "Jen ji občas drobet zmáčknu. To mi uklidňuje nervy."
"Vám se líbí, když vás konejší vražednice?" vyštěkl na mne Kinsolving.
"Inu já nevěděl, že je vražednice, pane Kinsolvingu. To je pro mne úplná novinka. Neráčil byste to vysvětlit blíž?"
"To děvče, které si říká Betty Mayfieldová - tak se jmenovala za svobodna - byla manželkou mého syna, Lee Kinsolvinga. Nikdy jsem to manželství neschvaloval. Patřilo k těm válečným bláznovstvím. Syn z války vyšel se zlomeninou krčního obratle a musel nosit korzet, aby zabránil přeražení páteře. Jednou večer mu ten korzet sundala a tak dlouho ho popichovala, až se k ní rozběhl, aby jí ten korzet vytrhl. Od návratu domů bohužel značně holdoval alkoholu a nejednou docházelo k hádkám. Zakopl a upadl přes postel. Vešel jsem do pokoje a viděl ji, jak se mu pokouší korzet nasadit tam, kde měl být. Ale syn už byl mrtev."
Podíval jsem se na kapitána Alessandra. "Zapisuje se to, kapitáne?"
Přikývl: "Každé slovo."
"Dobře, pane Kinsolvingu. Soudím, že ještě nejste u konce."
"Mám ve Westfieldu přirozeně značný vliv. Patří mi tam banka, vedoucí noviny, valná část průmyslu. Westfieldští občané jsou mí přátelé. Moji snachu zatkli, postavili ji před soud pro vraždu a porota shledala, že je vinna."
"Všichni porotci z Westfieldu, pane Kinsolvingu?"
"Ovšem. Co je na tom?"
"Nevím. Ale vypadá to, jako by to město bylo majetkem jednoho člověka."
"Nebuďte drzý, mladý muži."
"Promiňte. Pokračujte, prosím."
"V našem státě, a myslím, že ještě v několika jiných, platí neobvyklý právní předpis. Obhájce obvykle formálně žádá soud, aby vynesl výrok o nevině, a soud stejně formálně jeho žádosti nevyhoví. V našem státě může soud vyčkat, až se dozví výrok poroty. Předseda soudu byl senilní. Vyhradil si rozhodnutí. Když porota vynesla výrok, že je obžalovaná vinna, soudce pronesl dlouhou řeč, ve které prohlásil, že porota zapomněla uvážit možnost, že syn byl opilý a v návalu vzteku korzet s krku sundal, aby ženu postrašil. Řekl, že tam, kde najdeme tolik zatrpklosti, může dojít k čemukoli, a že porota neuvážila možnost, že moje snacha dělala opravdu to, co vypověděla - totiž že se pokoušela mému synovi nasadit korzet na šíji. Prohlásil výrok poroty za neplatný a obžalovanou propustil z vazby.
Řekl jsem jí, že mého syna zavraždila, a že se postarám o to, aby nikde na světě nenašla klid. A proto jsem zde."
Podíval jsem se na kapitána. Nedíval se na nic. Řekl jsem:
"Pane Kinsolvingu, ať je vaše osobní přesvědčení jakékoli, žena Lee Kinsolvinga, kterou znám jako Betty Mayfieldovou, byla soudem osvobozena. Nazval jste ji vražedkyní. To je nactiutrhání. Jsme ochotni ke smíru za milión dolarů."
Zasmál se málem groteskně. "Vy maloměstská nicko," skoro zaječel. "V našem městě by vás dali za mříže jako pobudu."
"Zvýšíme o čtvrt miliónu dolarů," řekl jsem. "Necením sám sebe tak vysoko jako vaši snachu."
Kinsolving se otočil ke kapitánovi. "Co se tu hraje?" vyštěkl. "Jste všichni darebáci?"
"Mluvíte s policejním úředníkem, pane Kinsolvingu."
"Je mi sakramentsky jedno, kdo jste," řekl Kinsolving navztekaně. "Mezi policajty je hromada lumpů."
"Je dobré se přesvědčit, než někoho nazvete lumpem," řekl Alessandro téměř pobaveně. Pak zapálil cigaretu, vyfoukl kouř a usmál se.
"To chce klid, pane Kinsolvingu. Jste kardiak. Nepříznivá prognóza. Rozčilení vám škodí. Chodil jsem na medicínu, ale jaksi jsem se dostal k policii. Asi to způsobila válka, že jsem nedokončil fakultu."
Kinsolving se zvedl. Na bradu mu stékaly sliny. Z hrdla se mu vydralo zachrčení. "Ještě o mně uslyšíte."
Alessandro kývl. "Na policejní práci je nejzajímavější to, že nikdy o ničem neslyšíme naposled. Pořád zůstane dost neobjasněných motivů. Co byste prostě ode mne chtěl? Mám zatknout osobu, která stála před soudem a byla osvobozena jen proto, že vy jste velké zvíře ve Westfieldu v Karolíně?"
"Řekl jsem jí, že jí nikdy nedopřeju klid," řekl Kinsolving vztekle. "Půjdu jí v patách na kraj světa. Postarám se, aby se každý dozvěděl, co je to za ženu."
"A co je to za ženu, pane Kinsolvingu?"
"Vražednice, která mi zabila syna a kterou blbý soudce osvobodil -to je!"
Kapitán Alessandro se zvedl v celé své skoro dvoumetrové výši. "Vypadni, halamo," řekl studeně. "Jdeš mi na nervy. Setkal jsem se s lumpy různého druhu. Většinou to byli chudáci, pitomí zaostalí výrostci. Dnes se poprvé setkávám s mocným, bohatým a významným mužem, který je zrovna tak hloupý a zlý jako patnáctiletí delikventi. Snad vám patří Westfield v Severní Karolíně, nebo si myslíte, že vám patří. Ale v mém městě vám nepatří ani špaček od cigarety. Vypadněte odtud, než vás zavřu pro bránění výkonu služby."
Kinsolving se skoro dopotácel k domovním dveřím a tápal po klice, třebaže dveře byly otevřené dokořán. Alessandro se za ním díval. Pomalu usedl.
"Byl jste na něho hodně ostrý, kapitáne."
"Srdce mi nad tím puká. Jestli si vezme z mé řeči aspoň drobet poučení - ksakru!"
"Na takové jako on to neplatí. Mohu jít?"
"Ano. Goble nehodlá žalovat. Odjíždí dnes do Kansas City. Na toho Richarda Harvesta už něco vyšťouráme, ale co z toho? Na nějaký čas ho dáme do chládku a pro stejnou práci se najde sto podobných."
"Co mám udělat s Betty Mayfieldovou?"
"Mám tušení, že jste to už udělal," řekl a na tváři se mu nepohnul ani sval.
"Udělám to, až budu vědět, co se stalo Mitchellovi." Má tvář byla stejně nehybná jako kapitánova.
"Vím jen to, že je pryč. Kvůli tomu není nutné, aby se do toho policie vměšovala."
Zvedl jsem se. Podívali jsme se jeden na druhého tím pohledem. Vy šel jsem ven.
