Případ naruby (Raymond Chandler)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

10

Hotel Casa del Poniente stál u okraje útesů, obklopený asi čtyřmi hektary trávníků a květinových záhonů, hlavní vnitřní dvůr byl na straně chráněné před počasím, stolky byly rozestavěny za skleněnou stěnou a uprostřed vedla ke vchodu korzová cesta, po obou stranách olemovaná drátěným plotem s popínavými rostlinami. Na jedné straně byl bar, na druhé kavárna a na jedné i na druhé straně budovy byla asfaltová parkoviště, skrytá částečně za rozkvetlým živým plotem, vysokým asi půl metru. Na parkovištích stály vozy. Ne každý host se obtěžoval tím, aby použil garáže v suterénu, třebaže tamější vlhký a slaný vzduch chrómu příliš neprospívá.

Zaparkoval jsem nedaleko vjezdu do garáže a hukot oceánu se ozýval z těsné blízkosti a člověk občas cítil jemnou spršku slané vody a její pach. Vystoupili jsme z vozu a došli jsme ke vchodu do garáže. Po straně rampy vedl úzký zvýšený chodníček. Uprostřed vchodu visela tabulka, na které stálo: Vjíždějte na první rychlost. Používejte klaksonu. "Půjdu halou. Jsem příliš unavená na to, abych lezla po těch schodech."

"Dobře. To zákon nezakazuje. Jaké máte číslo pokoje?"

"Dvanáct dvacet čtyři. Co budeme dělat, když nás chytnou?"

"Při čem nás chytnou?"

"Vždyť to víte. Jak -jak ho házíme přes zeď balkónu. Nebo někam jinam."

"Po mně by se svezli i kvůli krtčí hromádce. Co s vámi, to nevím. To záleží na tom, co o vás ještě vědí."

"Jak můžete takhle mluvit na lačný žaludek?"

Obrátila se a šla rychle pryč. Pustil jsem se po rampě dolů. Zahýbala jako všechny rampy, a pak jsem uviděl zasklenou kukaň s lampou, která visela se stropu. O kousek níž jsem mohl vidět, že v kanceláři nikdo není. Napínal jsem uši, jestli někoho neuslyším spravovat něco na voze nebo šumění tekoucí vody při mytí auta, nějaké kroky, pohvizdování, jakýkoli slabý zvuk, který by mi naznačil, kde je a co dělá noční hlídač. V suterénní garáži lze zaslechnout i ty nejtišší zvuky. Nezaslechl jsem nic.

Sestupoval jsem dál a byl jsem nyní téměř ve stejné úrovni se střechou kanceláře. Když jsem se sehnul, viděl jsem nízké schody vedoucí ke stanovišti zdviže. Na dveřích byla tabulka: KE ZDVIŽI. Skleněnými výplněmi dveří jsem viděl světlo, ale nic víc.

Sestoupil jsem po dalších třech schodech a zůstal jsem stát jako přikovaný. Noční hlídač hleděl přímo na mě. Seděl na zadním sedadle ohromného salonního packarda. Světlo mu svítilo do tváře a prudce se odráželo od jeho brýlí. Byl pohodlně opřený v koutě vozu. Stál jsem na místě a čekal tam, až se hlídač pohne. Nehýbal se. Hlavou se opíral o polštářování. Ústa měl otevřená. Musel jsem se přesvědčit, proč se nehýbe. Mohl se jen přetvařovat, že spí, a počkat, až zmizím z dohledu. Pak by se rozběhl k telefonu a zavolal nahoru do kanceláře.

Potom jsem si řekl, že to je hloupost. Hlídač nastoupil do služby patrně až večer a nemohl znát všechny hosty od vidění. Chodník vedle rampy sloužil k tomu, aby se po něm chodilo. Byly už skoro čtyři ráno. Asi za hodinu začne svítat. Takhle pozdě by se žádný hotelový zloděj nedával do práce.

Šel jsem rovnou k packardu a podíval jsem se na muže vevnitř. Dvířka vozu a okna byla dobře uzavřená. Muž se nepohnul. Sáhl jsem po klice dvířek a zkusil dveře otevřít tak tiše, abych neztropil hluk. Muž se nehnul ani teď. Vypadal jako barevný člověk s velmi světlou pletí. A rovněž se zdálo, že spí. Zaslechl jsem jeho chrápání ještě dříve, než se mi podařilo otevřít dvířka. A pak mě ten medový pach dobře fermentované marijuany udeřil rovnou do nosu. Ten chlápek byl mrtev pro svět, nalézal se v údolí míru, kde se čas zastavil a svět se skládal z barev a tónů. A za pár hodin bude bez místa, i když ho nesbalí poldíci a nestrčí do chládku.

Zavřel jsem opět dvířka vozu a vrátil jsem se ke dveřím se skleněnými výplněmi. Vstoupil jsem do malé, prázdné místnosti s betonovou podlahou a dvoukřídlými prázdnými dveřmi zdviže. Vedle nich vedly k požárnímu schodišti dveře, opatřené samočinným zavíracím zařízením. Překonal jsem odpor silného péra a začal jsem vystupovat po schodišti. Kráčel jsem pomalu. Ze suterénu do dvacátého patra je spousta schodů. Počítal jsem požární východy, protože nebyly označeny čísly. Všechny ty dveře byly bytelné a šedé jako ty betonové schody. Zpocený a udýchaný jsem ve dvanáctém patře otevřel dveře u chodby. Po špičkách jsem došel k pokoji 1224 a zkusil jsem kliku. Nepovolila, ale dveře se vzápětí otevřely, jako by za nimi na druhé straně čekala, prošel jsem kolem ní, svalil jsem se do křesla a čekal jsem, až zas popadnu dech. pokoj byl prostorný, vzdušný a měl křídlové okno, vedoucí na balkón. Dvojitá postel se zdála neustlaná, jako by v ní někdo spal, anebo aspoň byla narafičena, aby tak vypadala. Kusy šatů a prádla byly pohozené na židlích, na toaletním stolku ležely různé kosmetické potřeby, na podlaze stálo zavazadlo. Pro jednu osobu mohl takový pokoj stát asi dvacet dolarů denně.

Zaklapla zástrčku na dveřích. "Měl jste nějaké potíže?"

"Noční hlídač je zpitomělý z marijuany. Ten je neškodný jako koťátko."

Zvedl jsem se z křesla a vykročil jsem ke skleněným dveřím na balkón.

"Počkejte," řekla ostře. Podíval jsem se po ní. "Nemá to smysl," řekla. "Takovou věc nemůže udělat nikdo."

Zůstal jsem stát a čekal jsem.

"Radši zavolám policii," řekla. "I když to pro mne nebude příjemné."

"Báječný nápad," řekl jsem. "Jak to, že jste na to nepřišla už dřív?"

"Raději jděte pryč," řekla. "Není třeba, abyste do toho byl zamíchaný."

Neříkal jsem nic. Pozoroval jsem její oči. Měla co dělat, aby se jí nezavřely. Buď to způsobila opožděná reakce na nervový otřes nebo nějaké prášky. Nevěděl jsem, co si z toho mám vybrat.

"Spolkla jsem dvě tablety pro spaní," řekla, jako by četla moje myšlenky. "Dnes v noci bych už žádné další nepříjemnosti nesnesla. Prosím vás, jděte pryč. Až se probudím, zavolám pokojovou obsluhu a zařídím to nějak s číšníkem, aby se podíval na balkón. Najde tam to, co tam bude. A já o tom nebudu vědět ani ň." Slova se jí zadrhávala. Zavrtěla hlavou a masírovala si prsty spánky. "Lituji, že to s těmi penězi nevyšlo. Budete mi je muset vrátit, nemyslíte?"

Přistoupil jsem těsně k ní. "Protože kdybych vám je nevrátil, všechno byste jim pověděla."

"Musela bych," řekla ospale. "Co bych mohla dělat? Vytáhnou to ze mne. Já - já jsem příliš zmořená, než abych dokázala dál vzdorovat."

Uchopil jsem ji za paži a zatřásl jí. Hlava se jí zaklinkala. "Určitě jste si vzala jen dvě tablety?"

Zamrkala a otevřela oči. "Ano. Víc než dvě nikdy neberu."

"Tak poslouchejte. Půjdu se tam na něho podívat. Pak se vrátím na Rancho. Vaše peníze si ponechám. Také mám váš revolver. Snad se u mě nedá vystopovat, ale - Nespěte! poslouchejte!"

Hlava se jí zase sklonila na stranu. Prudce ji narovnala a otevřela oči, ale ty vypadaly mdle a bez lesku. "Poslouchejte. Jestli se jim ten revolver nepodaří vystopovat přes vás, určitě nezjistí, že ho mám já. Pracuji pro advokáta a mám vás na starosti. Ty cestovní šeky a ten revolver půjdou tam, kam patří. A celá historka, kterou povíte poldíkům, nebude mít cenu zlámané grešle. Pomůže vám jedině pod šibenici. Rozuměla jste tomu?"

"A-ano," řekla. "A j-je mi to vosk."

"To neříkáte vy. Mluví z vás prášky pro spaní."

Zhroutila se dopředu a já jsem ji chytil a odvedl k posteli. Svalila se na ni a zůstala ležet tak, jak padla. Vyzul jsem jí střevíčky, přehodil jsem přes ni deku a zabalil ji do ní. Okamžitě usnula. Začala chrápat. Vešel jsem do koupelny a šátral tam, až jsem na poličce našel lahvičku nembutalu. Byla skoro plná. Na štítku stálo číslo receptu a datum. Datum bylo skoro měsíc staré, lékárna měla baltimorskou adresu. Nasypal jsem ty žluté tablety do dlaně a počítal. Bylo jich čtyřicet sedm a lahvičku skoro naplnily. Ti, co se chtějí otrávit, vezmou všechny tablety - až na ty, které vysypou, a skoro pokaždé pár tablet vysypou. Dal jsem tablety zpátky do lahvičky a zastrčil ji do kapsy.

Vrátil jsem se do pokoje a znova na ni pohlédl. V pokoji bylo chladno. Pootevřel jsem trochu radiátor. A konečně jsem otevřel skleněné dveře a vyšel na balkón. Byla tam zima jako v pekle. Balkón byl pět metrů dlouhý a tři a půl metru široký, zepředu obehnaný tři čtvrtě metru vysokou zídkou, zakončenou nahoře nízkým železným zábradlím. Nebylo těžké seskočit dolů, ale nešťastnou náhodou odtud mohl člověk sotva spadnout. Na balkóně stály dvě hliníkové zahradní židle s polštářovanými sedadly a dvě lehátka téhož typu. Zídka nalevo vyčnívala ven tak, jak mi to Betty vylíčila. Pochyboval jsem, že by přes ni přelezl pokrývač bez lana. Zeď na protilehlé straně mířila strmě vzhůru, patrně k okraji střešní terasy.

Na lehátkách ani na podlaze, ani nikde na balkóně se žádná mrtvola nevyskytovala. Hledal jsem nějaké krvavé stopy. Nic. Na balkóně krev nebyla. Prohlédl jsem zabezpečovací zídku. Žádná krev. Nikde známka, že by přes zídku někdo něco přehazoval. Postavil jsem se ke zdi, přidržel se kovového zábradlí a vyklonil jsem se ven, co nejdál. Hleděl jsem přímo dolů, kde zeď vyrůstala ze země. Viděl jsem křoviny, pak úzký pruh trávníku, pak dlážděný chodníček pro pěší, další pruh trávy a pevný plot, u kterého rostly další křoviny. Odhadl jsem vzdálenost. Z té výšky to nebylo snadné, ale bylo to aspoň dobrých dvanáct metrů. Za plotem se mléčně zbarvené mořské vlny rozbíjely na nějakém napůl ponořeném úskalí.

Lany Mitchell byl asi o centimetr vyšší než já, ale odhadoval jsem, že váží zhruba o sedm kilo méně. Takový člověk se ještě nenarodil, který by dokázal osmdesát kilo těžké břemeno přehodit přes toto zábradlí dost daleko, aby padlo do vody. Byla tu chabá možnost, že tohle dívku nenapadlo, ale ta chabá možnost činila tak desetinu procenta.

Otevřel jsem skleněné dveře, vešel jsem dovnitř, zavřel za sebou a postavil se k její posteli. Dívka dosud zdravě spala a chrápala. Hřbetem dlaně jsem se dotkl její tváře. Tvář byla vlhká. Spící se pohnula a něco zamumlala. Pak vzdechla a zavrtěla hlavou do polštáře. Oddechovala normálně - žádné nepravidelné či přerývané oddechování jsem neslyšel, nic nenasvědčovalo chorobnému spánku po požití nadměrné dávky prášků.

V tomto jediném bodě mi řekla pravdu, jinak mi jí prozradila proklatě málo.

V horní zásuvce toaletního stolku jsem našel její kabelku. Vzadu měla postranní kapsičku na zdrhovadlo. Než jsem tam zastrčil sešitek s cestovními šeky, podíval jsem se, co v ní je. Našel jsem pár složených šustivých bankovek, jízdní řád do Santa Fé, ochranné pouzdro na jízdenku s kontrolním útržkem cestovního lístku a místenky z pullmanu. byly vyplněny na lůžko E ve vagónu č. 19 z Washingtonu D. C. do San Diega - Kalifornie. Nenašel jsem žádný dopis, nic, coby mi prozrazovalo její totožnost. To má jistě zamčeno v zavazadle. Vnitřek kabelky obsahoval věci, které ženy s sebou obvykle nosí: rtěnku, pudřenku, tobolku na drobné s několika stříbrnými mincemi, pár klíčů na kroužku, na němž visela drobná bronzová tygří hlava. Krabička cigaret, která vypadala nedotčeně, ale byla načatá. Trhací zápalky -jedna papírová zápalka chyběla. Tři kapesníčky bez iniciál, svazeček smirkových proužků na doleštění nehtů, manikúrový nožík, maskara na obočí, hřeben v koženém pouzdře, malý kulatý kelímek s lakem na nehty, titěrný adresář. Vrhl jsem se po něm. Byl prázdný, nepopsaný. V kabelce rovněž byly brýle proti slunci s ozdobnou obrubou, v pouzdře neoznačeném jménem, plnicí pero, malá zlatá tužka, a to bylo všecko. Vrátil jsem kabelku tam, odkud jsem ji vzal. Šel jsem ke stolu, vzal jsem obálku a dopisní papír s hlavičkou hotelu.

Hotelovým perem jsem napsal: "Milá Betty, lituju, že jsem nezůstal mrtev. Vysvětlení podám zítra. Larry."

Vložil jsem vzkaz do obálky, zalepil jsem ji, napsal na ni Slečna Betty Mayfieldová a obálku jsem položil před práh na místo, kde by ležela, kdyby ji někdo podstrčil pod dveře.

Otevřel jsem dveře, vyšel jsem ven, zavřel jsem za sebou, namířil si to k požárnímu schodišti a pak jsem hlasitě řekl: "K čertu s tím," a zazvonil jsem na zdviž. Nepřicházela. Znova jsem zazvonil a podržel jsem prst na tlačítku. Konečně přijela nahoru a rozespalý mladý Mexičan otevřel dveře a zažíval na mě. Pak se na omluvu zazubil. Zazubil jsem se rovněž a neřekl jsem nic.

U recepčního pultu naproti zdviži nikdo nebyl. Mexičan se uvelebil v křesle a spal, než jsem ušel šest kroků. Kdekdo byl ospalý, jenom Marlowe ne. Ten pracuje od svítání do svítání a ani si to nedá zaplatit.

Odjel jsem zpátky na Rancho Descansado, nenašel tam nikoho vzhůru, pohlédl jsem toužebně na postel, ale sbalil jsem si zavazadlo - vespodu ležel Bettin revolver - dal jsem do obálky dvanáct dolarů a cestou zpátky jsem obálku i s klíči od pokoje hodil do otvoru ve dveřích recepce,

Odjel jsem do San Diega, vrátil jsem najatý vůz a v restauraci proti nádraží jsem snědl snídani. Ve čtvrt na osm jsem chytil expresní motorový vlak, sestavený ze dvou vagónů, který staví v L. A., kam přijíždí přesně v deset ráno.

Odjel jsem taxíkem domů, oholil jsem se, osprchoval, snědl jsem druhou snídani a prohlédl si ranní noviny. Táhlo k jedenácté, když jsem zavolal do kanceláře pana Clyde Umneye, toho advokáta.

Bral telefon osobně. Slečna Vermilyeaová snad nebyla dosud vzhůru.

"Tady je Marlowe. Jsem doma. Můžu k vám zaskočit?"

"Našel jste ji?"

"Jo. Volal jste Washington?"

"Kde je teď?"

"Radši vám to řeknu ústně. Volal jste Washington?"

"Radši bych nejdřív slyšel zprávy od vás. Čeká mě dnes spousta práce." Měl slabý hlas, kterému chyběl půvab.

"Za půl hodiny budu u vás." Rychle jsem zavěsil a zavolal garáž, kde jsem měl svůj vůz značky Olds.

Informace

Bibliografické údaje

e-kniha

Kompletní kniha ke stažení (ePub, PDF):

  • 13. 5. 2023