3
Opřel jsem se zdvořile loktem o pult a podíval jsem se na mladíka s tečkovaným motýlkem a spokojeným výrazem ve tváři. Sklouzl jsem pohledem na dívku za malou telefonní centrálou u stěny. Měla zdravou pleť osoby, která hodně pobývá na vzduchu, líčidlo na tváři se jí lesklo a za hlavou jí vyčuhoval plavovlasý koňský ohon. Měla však hezké velké mírné oči, které se rozzářily při pohledu na recepčního úředníka. Koukl jsem se na něho znova a potlačil jsem zavrčení. Dívka u centrály udělala půlobrat koňským ohonem a taky si mě měřila.
"Rád vám ukážu, co ještě máme volného, pane Marlowe," řekl mladý muž zdvořile. "Můžete se zapsat později, až se rozhodnete u nás zůstat. Na jak dlouho se hodláte ubytovat?"
"Na stejně dlouho jako ona," řekl jsem. "Jako ta dívka v modrém, co se před chvílí u vás zapsala, pod jakým jménem, to nevím."
Muž i děvče z centrály na mne zírali. V jejich tvářích se mísil výraz nedůvěry a zvědavosti. Tahle scéna se dá sehrát sty různými způsoby. Tenhle jsem zkoušel prvně. V žádném velkoměstském hotelu nikde na světě by neprošel. Tady snad ano. Hlavně proto, že mi bylo všechno fuk.
"Nezamlouvá se vám to, co?" řekl jsem. Zavrtěl slabě hlavou. "Nesnažíte se aspoň nic skrývat. Jste upřímný."
"Tajnůstkářství už mě omrzelo. Leze mi už krkem. Všiml jste si jejího prsteníku?"
"Ne, to teda ne." Podíval se na dívku z centrály. Zavrtěla hlavou a nespustila oči z mé tváře.
"Nemá snubní prsten," řekl jsem. "Už ho přestala nosit. Je po všem. Všechno je v troskách. Všecky ty dlouhé roky - ale k čertu s tím vším. Po celý čas za ní chodím jako stín, už od - no, odkud, na tom nesejde.
Vůbec se mnou nechce mluvit. K čemu jsem tady? Abych tu dělal šaška."
Kvapně jsem se odvrátil a vysmrkal se. Pozorovali mě napjatě. "Radši půjdu někam jinam," řekl jsem a obrátil jsem se k nim.
"Vy to zas chcete dát dohromady a ona nechce," řekla dívka klidně.
"Ano."
"Máte moje sympatie," řekl mladík. "Ale víte, jak to chodí, pane Marlowe. V hotelu musíme být na takové věci velmi opatrní. Taková situace může skončit všelijak,... třeba střílením."
"Střílením?" Užasle jsem se na něho podíval. "Božínku, co je to za lidi, že je něco takového může napadnout!"
Opřel se o desku pultu oběma rukama. "A co byste si tedy přál, pane Marlowe?"
"Chtěl bych být nablízku - kdyby mě potřebovala. Nepokusím se ji oslovit. Ba ani na dveře jí nezaťukám. Ona ale bude vědět, že tu jsem, a bude taky vědět, proč tu jsem. Budu čekat, pořád budu čekat."
Dívka se toho nemohla nabažit. Byl jsem až po uši v cukerínové polevě červené knihovny.
Pomalu a zhluboka jsem se nadýchl a rozběhl jsem se do finiše o velkou cenu. "A ten šamstr, co ji sem přivedl, se mi osobně moc nezamlouvá," řekl jsem.
"Nikdo ji nepřivedl, přijela taxíkem," řekl recepční. Věděl však velmi dobře, co myslím.
Blondýnka z centrály se pousmála: "Ten pán to tak nemyslí, Jacku. Myslí toho, co ten pokoj zamlouval."
Jack řekl: "To jsem taky pochopil. Nejsem tak tupý."
Pojednou vytáhl zpod pultu tiskopis a položil ho přede mne. Byla to přihláška k pobytu. Nahoře napříč stálo jméno Larry Mitchell. A v příslušných rubrikách byly jiným písmem doplněny tyto údaje: (Slečna) Betty Mayfieldová, West Chatham, New York. V levém horním rohu bylo stejným písmem jako Lany Mitchel zapsáno datum, doba pobytu, cena a číslo pokoje.
"Jste neobyčejně laskav," řekl jsem. "Vrátila se ke svému dívčímu jménu. To ovšem není nic trestného."
"Žádné jméno není trestné, pokud ho není použito za účelem podvodu. Chcete se ubytovat v sousedním pokoji?"
Vyvalil jsem oči. Možná, že se mi i trochu zaleskly. Nikdo se o to nikdy víc nesnažil než já teď.
"Koukejte," řekl jsem, "jste hrozně hodný. To ale nemůžete udělat. Nehodlám ztropit žádný výstup, ale jakou na to máte záruku? Žádnou. Kdyby k něčemu došlo, stálo by vás to místo."
"Tak ať," řekl. "Jednou na to doplatím. Vypadáte jako člověk, kterému se dá věřit. Jen to nikomu nevykládejte." Vzal pero z podstavečku a podal mi je. Zapsal jsem se jménem a udal jsem ad…
