18
hodinu později jsem zaparkoval před železářským krámem. Nebyl v Esmeraldě jediný, ale jedině za ním se vzadu táhla ulička Polton Lane. Vykročil jsem východním směrem a počítal prodejny. Až k nároží jich bylo sedm a ve všech se lesklo tabulové sklo výkladních skříní v chromovaných rámech. Na rohu stála módní prodejna s krejčovskými figurínami, šály a rukavicemi a bižutérií, naaranžovanými a prudce osvětlenými. Nikde jsem neviděl nějakou cenovku. Zahnul jsem za roh k jihu. U chodníku rostly silné kmeny blahovičníků. Rozvětvovaly se kousek od země a jejich kmeny vypadaly tvrdě a mohutně, naprosto jinak než ty vysoké, křehké eukalypty, které rostou kolem Los Angeles. Na protilehlém rohu Polton Lane byla prodejna autosoučástek. Šel jsem podél její vysoké prázdné zdi a díval jsem se na rozbité bednění, hromady kartónových krabic, plechové nádoby se smetím, prašné plochy na parkování, zákulisí elegance. Počítal jsem budovy. Bylo to snadné. Nemusel jsem se nikoho ptát. Světlo hořelo za okénkem chaloupky, která byla už dlouho prostým domovem nějakého člověka. Před chatou stála dřevěná veranda s polámaným zábradlím. Kdysi dávno býval domek natřen, ještě než jej pohltily prodejny. Kdysi tu snad bývala i zahrada. Šindele na střeše byly zborcené. Domovní dveře měly barvu špinavé hořčice. Okno bylo pevně uzavřené a potřebovalo postříkat hadicí. Za oknem visely cáry ze staré rolety. Na verandu vedly dokonce dva schody, ale jen jeden měl ještě horní část. Za chalupou na půl cestě k nakládací rampě železářské prodejny stál dřevěný domeček, patrně záchod. Viděl jsem však, jak se jeho bortící stěnou prodírá vodovodní potrubí. Bohatý člověk udělal zlepšení na svém majetku. Brloh pro jednu osobu.
Překročil jsem propadlý schod a zaklepal na dveře. Zvonek tam nebyl. Nikdo se neozýval. Stiskl jsem kliku dveří. Dveře nikdo neuzamkl. Strčil jsem do nich a vešel dovnitř. Měl jsem tušení, že uvnitř najdu něco ošklivého.
V opotřebované, vespod prohnuté lampě s roztrženým papírovým stínidlem svítila žárovka. Na pohovce ležela špinavá deka. Stará rákosová židle, houpací křeslo, stůl se zamazaným voskovaným plátnem. Vedle kávového šálku na stole byly rozložené španělské noviny El Diario, a stál tam talířek se špačky cigaret, špinavý talíř a malý přijímač, z kterého zněla hudba. Hudba skončila a z ampliónu začali španělsky chrlit nějaké reklamní zprávy. Zavřel jsem přijímač. Ticho na mne padalo jako pytel s peřím. Pak jsem za pootevřenými dveřmi zaslechl tikat budík. Pak cinkl řetízek, zatřepotala křídla a skřehotavý hlas rychle pronesl: "Quién es? Quién es? Quién es?" Poté se ozvalo zlostné opičí zavřísknutí. A pak znovu nastalo ticho.
Z velké klece v rohu místnosti mě pozorovalo kulaté, hněvivé papoušci oko. Pták se posunul na samotný krajíček bidýlka.
"Amigo," řekl jsem.
Papoušek zaskřehotal v šíleném smíchu.
"Mluv slušně, mládenče," řekl jsem.
Papoušek se odšoural k druhému okraji bidýlka, klofl do bílé misky a pohrdavě trousil ovesnou mouku ze zobáku. V druhém pohárku byla voda, od mouky celá rozbahnělá.
"Vsadím se, že tě ještě nenaučili slušnosti," řekl jsem.
Papoušek na mne upřeně zíral a přešlápl. Pootočil hlavu a zíral na mne druhým okem. Pak se naklonil dopředu, zatřepal ocasními péry a dokázal, že jsem správně hádal.
"Necio!" zaječel. "Fuera!"
Někde odkapávala voda z nedotaženého kohoutku. Budík tikal. Papoušek napodobil zesílený tikot.
Řekl jsem:"Hodná Lori."
"Hijo de la chingala," řekl papoušek.
Ušklíbl jsem se na něho a strčil do pootevřených dveří, které se otevřely do místnosti, představující kuchyň. Linoleum na podlaze před dřezem bylo úplně prošlapáno. Zrezivělý plynový vařič s třemi hořáky, nezakrytá police, na které stálo pár talířů a budík, karma přinýtovaná k držáku v koutě, ten staromódní model, který je bez bezpečnostního ventilu a exploduje. Úzké dveře s klíčem v zámku a okno, rovněž zavřené. Se stropu visela žárovka. Strop byl popraskaný a nahnědlý v místech, kde do střechy zatékalo. Za mnou přešlapoval na b…