10
Hotel Casa del Poniente stál u okraje útesů, obklopený asi čtyřmi hektary trávníků a květinových záhonů, hlavní vnitřní dvůr byl na straně chráněné před počasím, stolky byly rozestavěny za skleněnou stěnou a uprostřed vedla ke vchodu korzová cesta, po obou stranách olemovaná drátěným plotem s popínavými rostlinami. Na jedné straně byl bar, na druhé kavárna a na jedné i na druhé straně budovy byla asfaltová parkoviště, skrytá částečně za rozkvetlým živým plotem, vysokým asi půl metru. Na parkovištích stály vozy. Ne každý host se obtěžoval tím, aby použil garáže v suterénu, třebaže tamější vlhký a slaný vzduch chrómu příliš neprospívá.
Zaparkoval jsem nedaleko vjezdu do garáže a hukot oceánu se ozýval z těsné blízkosti a člověk občas cítil jemnou spršku slané vody a její pach. Vystoupili jsme z vozu a došli jsme ke vchodu do garáže. Po straně rampy vedl úzký zvýšený chodníček. Uprostřed vchodu visela tabulka, na které stálo: Vjíždějte na první rychlost. Používejte klaksonu. "Půjdu halou. Jsem příliš unavená na to, abych lezla po těch schodech."
"Dobře. To zákon nezakazuje. Jaké máte číslo pokoje?"
"Dvanáct dvacet čtyři. Co budeme dělat, když nás chytnou?"
"Při čem nás chytnou?"
"Vždyť to víte. Jak -jak ho házíme přes zeď balkónu. Nebo někam jinam."
"Po mně by se svezli i kvůli krtčí hromádce. Co s vámi, to nevím. To záleží na tom, co o vás ještě vědí."
"Jak můžete takhle mluvit na lačný žaludek?"
Obrátila se a šla rychle pryč. Pustil jsem se po rampě dolů. Zahýbala jako všechny rampy, a pak jsem uviděl zasklenou kukaň s lampou, která visela se stropu. O kousek níž jsem mohl vidět, že v kanceláři nikdo není. Napínal jsem uši, jestli někoho neuslyším spravovat něco na voze nebo šumění tekoucí vody při mytí auta, nějaké kroky, pohvizdování, jakýkoli slabý zvuk, který by mi naznačil, kde je a co dělá noční hlídač. V suterénní garáži lze zaslechnout i ty nejtišší zvuky. Nezaslechl jsem nic.
Sestupoval jsem dál a byl jsem nyní téměř ve stejné úrovni se střechou kanceláře. Když jsem se sehnul, viděl jsem nízké schody vedoucí ke stanovišti zdviže. Na dveřích byla tabulka: KE ZDVIŽI. Skleněnými výplněmi dveří jsem viděl světlo, ale nic víc.
Sestoupil jsem po dalších třech schodech a zůstal jsem stát jako přikovaný. Noční hlídač hleděl přímo na mě. Seděl na zadním sedadle ohromného salonního packarda. Světlo mu svítilo do tváře a prudce se odráželo od jeho brýlí. Byl pohodlně opřený v koutě vozu. Stál jsem na místě a čekal tam, až se hlídač pohne. Nehýbal se. Hlavou se opíral o polštářování. Ústa měl otevřená. Musel jsem se přesvědčit, proč se nehýbe. Mohl se jen přetvařovat, že spí, a počkat, až zmizím z dohledu. Pak by se rozběhl k telefonu a zavolal nahoru do kanceláře.
Potom jsem si řekl, že to je hloupost. Hlídač nastoupil do služby patrně až večer a nemohl znát všechny hosty od vidění. Chodník vedle rampy sloužil k tomu, aby se po něm chodilo. Byly už skoro čtyři ráno. Asi za hodinu začne svítat. Takhle pozdě by se žádný hotelový zloděj nedával do práce.
Šel jsem rovnou k packardu a podíval jsem se na muže vevnitř. Dvířka vozu a okna byla dobře uzavřená. Muž se nepohnul. Sáhl jsem po klice dvířek a zkusil dveře otevřít tak tiše, abych neztropil hluk. Muž se nehnul ani teď. Vypadal jako barevný člověk s velmi světlou pletí. A rovněž se zdálo, že spí. Zaslechl jsem jeho chrápání ještě dříve, než se mi podařilo otevřít dvířka. A pak mě ten medový pach dobře fermentované marijuany udeřil rovnou do nosu. Ten chlápek byl mrtev pro svět, nalézal se v údolí míru, kde se čas zastavil a svět se skládal z barev a tónů. A za pár hodin bude bez místa, i když ho nesbalí poldíci a nestrčí do chládku.
Zavřel jsem opět dvířka vozu a vrátil jsem se ke dveřím se skleněnými výplněmi. Vstoupil jsem do malé, prázdné místnosti s betonovou podlahou a dvoukřídlými prázdnými dveřmi zdviže. Vedle nich vedly k požárnímu schodišti dveře, opatřené samočinným zavíracím zařízením. Překonal jsem odpor silného péra a začal jsem vystupovat po…
