Nejkrásnější dívka ve střední Evropě (Miloslav Švandrlík)

36.

Když otec přinesl domů pohřební kytici pro Zuzanu a trval na tom, že se zúčastní jejího pohřbu, seznámil jsem s podstatnými fakty i jeho. Dost ho to potěšilo.

„Tumáš, maminko!“ vrazil své choti kytku do náruče. „Dej to do vázy! Beztoho už jsem tě dlouho nepotěšil květinami!“ Pak se obrátil ke mně. „Tady vidíš, kdo měl pravdu!“ řekl a marně se snažil potlačit v hlase vítězný tón se škodolibým nádechem. „Kdybys pečlivěji naslouchal hlasu zkušených a uvážlivých rodičů, mohl sis to zklamání ušetřit! Copak to mohlo dopadnout jinak? Nevaroval jsem tě snad? Řítil ses do záhuby bez ohledu na to, co ti říkají tví nejbližší. V tvém věku přece není nutné, abys měl známost, a takovou už vůbec ne! Servírka! Co jsi, prosím tě, čekal od servírky?“

Nikdy jsem neměl příliš chuti pouštět se s otcem do polemik, ale tentokrát by mě k tomu nikdo nedonutil, ani kdyby na mne mířil libovolnou malorážkou. Otec si pochopitelně mé mlčení vyložil po svém.

„Zdá se, že už dostáváš rozum,“ poplácal mě po ramenou, „a za chvíli uvidíš docela jasně propast, do které ses málem zřítil! Už na tu běhnu nemysli a věnuj se učení, ať něco nezanedbáš!“

Tak jednoduché to ovšem nebylo. Zapomenout se nedá na povel, zejména když jde o velikou lásku. Ačkoliv mi bylo jasné, že Zuzana nestojí za utrpení, které jsem kvůli ní prožíval, musel jsem na ni ustavičně myslet. Znovu a znovu se mi objevovala před očima, krásnější a svůdnější než kdykoliv předtím. „Milane,“ přitočila se ke mně Jiřina. „Ty ji pořád miluješ, vid?“

Zavrtěl jsem hlavou.

Jenom nelži!“ útočila. Já to stejně na tobě poznám! Kdybys ji nemiloval, tak bys nekoukal jak absolvent zvláštní školy při přechodu křižovatky!“

Na tom něco bylo, ale já jsem neměl nejmenší chuť se zpovídat.

„Drahá sestřičko,“ řekl jsem unaveně, „tohle není tvoje věc. Jsi velice hodná, ale není rad no starat se o cizí tragédie.“

„Když je můj bratr na pokraji zoufalství,“ odvětila, „není to cizí tragédie! Co se vlastně mezi tebou a Zuzanou stalo?“

Naléhala tak dlouho, až jsem jí to vyklopil. Nepřerušovala mě, pouze znalecky pokyvovala hlavou.

„Vidím, že se do toho musím vložit,“ pravila, když jsem skončil. „Když nezasáhnu já, tak se ubrečíš!“

„Co chceš dělat?“

„To nech laskavě na mně! Nejsi ve stavu, ve kterém bys mohl objektivně hodnotit mé záměry.“

Jak myslíš,“ řekl jsem, „ale vzpomeň si, že tvůj první zásah do mé záležitosti nebyl právě nejšťastnější!“

„Právě proto!“ děla odhodlaně. „Zlo nesmí v naší rodině triumfovat!“