86.
Vběhl jsem přímo do náruče otci. Nejprve mě pravděpodobně nepoznal, jelikož poděšeně ucouvl. Potom na mě hleděl vytřeštěnýma očima a zřejmě hledal vhodná slova.
„Maminko!“ vykřikl konečně. „Pojď se podívat na synáčka! Budeš mít ze studenta radost!“
Maminka se nedala pobízet a ještě rychleji, pochopitelně, vyrazila Jiřina.
„No, co tomu říkáš, maminko?“ deklamoval otec. „Chlapec jako ze škatulky! Co bys řekla, že v tom za krvavé peníze koupeném oděvu vyváděl? Nezajímalo by tě vědět, jak se ta moderní mládež baví?“
Maminka upřímně spráskla ruce. „Milane,“ zabědovala, „kdo ti to udělal! Snad tě někdo nepřepadl!“
„Přepadl,“ zavrčel jsem.
Nyní se zhrozil i otec. „Přepadl?“ zalapal po dechu. „A kdo?“
„Liják,“ řekl jsem, „v otevřené krajině a bez možnosti úkrytu.“
Otec se cítil podveden. „Tohle z člověka neudělá trocha deště,“ prohlásil sebejistě. „Zřejmě nám chceš něco tajit a asi taky víš proč!“
„Tatínek má pravdu,“ přidala se maminka. „Cožpak k nám, chlapče, už nemáš ani špetku důvěry?“
„Fakticky, Milane,“ dovršila naléhání Jiřina, „co se ti stalo?“
„Nic zvláštního,“ řekl jsem ponuře, „taková obyčejná příhoda se může stát každému. Šel jsem z chaty ostatním pro oběd a venku pršelo…“
„Proč zrovna ty?“ skočil mi do řeči otec. „Jsi snad nějaký poslíček nebo poskok?“
„Nemělo smysl, abychom šli všichni do nepohody,“ vysvětloval jsem, „a tak jsme losovali. Vytáhl jsem černou kuličku, což znamenalo, že jsem musel jít já.“
„Jen aby!“ nevěřil otec. „Vsadil bych se, že černou kuličku vytáhla ta holčice a tys to vzal galantně za ni. Mám pravdu?“
„Tebe nikdo neošidí!“ pochválil jsem ho. „Ale na detailech nezáleží. Prostě jsem šel. Brodil jsem se vodou, které bylo na louce téměř po kotníky. Ve chvíli, kdy jsem chtěl zabočit k vesnici, vynořila se proti mně parta opilých mladíků.“
Otec zjevně zpozorněl. Pootevřel ústa a lapal každé moje slovo.
„Chtěl jsem kolem nich projít,“ pokračoval jsem, „ale jeden z nich mi nastavil nohu. Upadl jsem, a než jsem mohl povstat, smýkali mnou o zem. Nemohl jsem se orientovat, jen jsem lapal po dechu a cítil jsem, jak z nich odporně páchne alkohol. Nakonec jsem byl rád, když mě hodili do potoka!“
Rozhlédl jsem se a zjistil jsem, že v očích celé naší rodiny se zračí obrovské pohnutí.
„Tady vidíte,“ pravil po delší pauze otec, „jak démon alkoholu prostupuje celou naši společnost! Slušný člověk si už nemůže být jist před opilými pobudy ani v přírodě! Tam jsme to, prosím, dopracovali, nemohu vidět budoucnost jinak než černě.“
„Počkej, tatínku, s tím řečněním,“ řekla maminka starostlivě, „co když je Milan zraněn?“
S pocity hrdiny, který právě prošel vítěznou bitvou, jsem ukázal četné šrámy a především oteklé koleno. Všichni soucitně vydechli a maminka běžela shánět octan hlinitý.
„To asi byla nakládačka,“ vydechla sestra a bleskurychle uhnul a před pohlavkem, neboť tento výraz se otci ani trochu nelíbil.
„Budiž ti to ponaučením,“ řekl mi potom otec. „A já věřím, že po této zkušenosti změníš své názory nejen na lidi, kteří alkohol konzumují, ale i na ty, kteří jej prodávají. Protože toto zlo je propojeno mezi všemi účastníky a bez jedněch by nebylo druhých!“
