13.
Opět jsem usrkával pivo u Děravého sudu, když si ke mně přisedl mladík, jehož pokřikování na Zuzanu mě vždycky rozčilovalo.
Já jsem nějakej Lojza Káně,“ představil se, „vyklop, o co ti jde!“
„Mně?“ podivil jsem se. „O nic!“
„Nevař jedy!“ poradil mi. „Mně je od samýho začátku jasný, že ti kráčí o Zuzanu! Jenomže tady narazíš na tvrdej odpor, frajere! O tu kočku mám zájem já!“
To mě dost překvapilo, protože jeho chování k dámě bylo přinejmenším značně samorostlé. V tomto smyslu jsem také formuloval svou odpověď.
„Tak hele,“ vzal mě za rukáv, „svou kritiku si strč za klobouk, dopij pivo a vypadni na zdravej vzduch. Jinak riskuješ, že ti Lojza Káně, váha lehká střední, vysekne roucho!“
Nerozuměl jsem mu úplně, ale podstata výhružky mi nezůstala utajena. Trochu jsem se polekal. Vlastně ne trochu, ale hodně. Jako vzorný žák jsem se nikdy nepral a Lojza Káně se tvářil tak násilnicky, že mi to vzalo veškerou dobrou náladu. Napadlo mě, jestli by na něj zapůsobilo, kdybych jen tak mimochodem poznamenal, že mám staršího bratra, který každého přepere, ale vzápětí jsem tuto myšlenku zavrhl.
„Tak co?“ zaútočil znovu. „Bude to?“
Nebylo to. Láska dělá z prostých lidí hrdiny, a pravděpodobně proto jsem zůstal sedět na svém místě. „Jak chceš!“ zasyčel. „Následky přičti sám sobě!“ Přešel opět k jinému stolu a od té chvíle po mně koukal jako recidivista z televizní inscenace.
Dopil jsem pivo a z pohnutek, které jsou zcela pochopitelné, jsem vyšel na chodbu. Dřív než jsem stačil dojít ke dveřím místnosti s dvěma nulami, zaslechl jsem za zády rychlé kroky. Otočil jsem se a v tom okamžiku jsem dostal direkt rovnou do nosu. A vzápětí ještě hezčí zvedák na bradu. Posadil jsem se na zem, aniž bych se zmohl na kloudnou myšlenku.
„To je záloha!“ vysvětlil mi Lojza Káně, „příště to bude horší!“ Neřekl jsem ani slovo, ale napadlo mě, že jestli ho někdy budu soudit, napařím mu bez slitování nejvyšší sazbu nepodmíněně. Lojza se už dávno odkolébal zpátky do výčepu a já jsem stále seděl na zemi. Z nosu mi ukapávala krev. V té chvíli vyšla na chodbu Zuzana. „Jeminkote!“ vyhrkla. „Kdo vám to udělal? Lojza, že jo?“
„Uhodla jste!“ přikývl jsem. „Zdá se mu, že sem chodím kvůli vám.“
„A chodíte?“ zeptala se koketně. „Byla byste ráda?“
„Docela jo. Ale je to tu pro vás nebezpečné. Naši kluci jsou pruďasové.“
„O tom jsem se přesvědčil.“
„Pánové!“ vypískla pojednou. „Z vás teče krev jako z vola! Ukažte, já vám to utřu!“ vytáhla kapesník, namočila jej do vody a počala mi jím jezdit po obličeji. Ošetření nebylo příliš odborné, ale zato velice příjemné.
„Bolí vás to?“ zeptala se, když se jí podařilo zastavit krvácení za cenu toho, že sama vypadala jako řezník.
„Nebolí,“ zavrtěl jsem hlavou. „Ve vaší blízkosti bych nebyl schopen vnímat ani tu největší bolest.“
„Kdybyste nekecal,“ zasmála se polichoceně. „Tyhle řečičky se hezky poslouchají, ale běda, kdyby se jim věřilo! Půjdete už domů?“ Přikývl jsem. „Ale zítra se vrátím. Nemyslete si, že se vás vzdám kvůli nějakému gangsterovi!“
„Lojza není gangster,“ tvrdila, „on je jenom parádní blbec. Chodí boxovat a myslí si, že to holkám imponuje. Některým možná. Ale mně určitě ne.“
Řekl jsem, že mě to velice těší, protože nemám o boxu ani ponětí.
„Sem už byste neměl chodit,“ naklonila se ke mně, „tady můžete dostat nejen pěstí, ale i půllitrem! Panu Kočvarovi udělali takovou frakturu, že si nad ním lámalo hlavu šest univerzitních profesorů.“
„Ale já vás chci vidět, Zuzano,“ pravil jsem pevným hlasem, „a zítra sem přijdu, i kdyby mě pak mělo dávat dohromady dvanáct profesorů!“
„Ale to přece nemá cenu!“ zděsila se. „Přece se mužem vidět někde jinde!“
A tak jsem si se Zuzanou smluvil první schůzku.
