Jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm dní. A každý den vyšel ven z domu a někde tam v tom světě byla Clarissa. Jednou ji viděl, jak klátí vlašské ořechy, jednou ji viděl, jak sedí na trávníku a plete modrý svetr, třikrát nebo čtyřikrát našel u vchodu kytici pozdních květin či hrstku kaštanů v pytlíčku nebo několik podzimních listů přišpendlených na čtvrtku bílého papíru a připíchnutých na jeho dveře. Den co den ho Clarissa doprovázela na roh. Jednou pršelo, podruhé bylo jasno, den nato vál silný vítr a příští den bylo počasí mírné a klidné a nazítří po tom klidném dnu bylo jako v nejžhavější peci léta a k večeru měla Clarissa obličej do červena spálený.
„Rád bych věděl,“ řekl jednou, když se chystal sestoupit do stanice podzemní dráhy, „proč se mi zdá, že vás znám už tolik let?“
„Protože vás mám ráda a nic od vás nechci,“ řekla, „a protože jeden druhému rozumíme.“
„Když jsem s vámi, připadám si strašně starý a mám otcovské pocity.“
„Řekněte mi prosím vás, proč nemáte nějakou dceru, jako jsem já, když máte rád děti?“ zeptala se.
„Nevím.“
„To neříkáte vážně!“
„Chci říct -“ zarazil se a zavrtěl hlavou. „Zkrátka, moje žena, ta prostě... prostě nikdy žádné děti nechtěla.“
Dívka se přestala usmívat. „Nezlobte se. Myslela jsem, že si ze mě děláte legraci. Jsem husa.“
„Ne, ne,“ řekl. „To byla správná otázka. Už strašně dlouho nikoho ani nenapadlo se mě na to zeptat. Byla to správná otázka.“
„Budeme raději mluvit o něčem jiném, chcete? Přivoněl jste si už někdy k suchému listí? Že je cítit jako skořice? Tu máte, čichněte si.“
„No - opravdu, je to trochu jako skořice.“
Pohlédla na něho čistýma temnýma očima. „Vypadáte vždycky tak překvapeně!“
„Já jsem prostě neměl čas -“
„Díval jste se na ty protažené reklamní tabule, jak jsem vám říkala?“
„Ano, díval.“ Musel se usmát.
„Když se teď smějete, zní to mnohem příjemněji než dřív.“
„Opravdu?“
„Mnohem přirozeněji.“
Bylo mu lehce a dobře. „Proč nejste ve škole? Každý den vás vidím, jak se tu potulujete.“
„Víte, mě nikdo nepostrádá,“ odpověděla. „Říkají, že nejsem družná. Nepletu se mezi ně. Ale je to divné - já jsem totiž ve skutečnosti hrozně společenská. Záleží na tom, čemu se tak říká, nemyslíte? Já si myslím, že jsem družná, když s vámi takhle mluvím o různých věcech.“ Zachřestila několika kaštany, které spadly ze stromu na zahrádce před domem. „Nebo když si povídáme, jak je svět zvláštní. Stýkat se s lidmi je prima. Ale myslím, že není nic družného na tom, když jich spoustu seženete dohromady a pak je nenecháte říct ani slovo, co vy na to? Hodina televizního vyučování, hodina košíkové nebo baseballu nebo běhu, pak zas hodina dějepisu nahraného na pásek nebo malování, a zas nějaký sport. A víte, že se nikdy na nic neptáme, nebo aspoň většina se na nic nezeptá? Jenom se do nás prostě hustí odpovědi, žuch, žuch, žuch, my sedíme a máme před sebou ještě čtyři hodiny kinolekcí. Tohle u mě není vůbec nic družného. To je u mě hromada trychtýřů, těmi se leje do koryta spousta vody, která vytéká dolem, a přitom se tvrdí, že je to víno, i když to žádné víno není. Do večera nás tak utahají, že se nezmůžeme na nic jiného, než že vlezeme do postele nebo jdeme do Zábavního parku a tam vrážíme do lidí, rozbíjíme okna v Rozbíjírně nebo ničíme velkou železnou koulí auta v Ničírně. Nebo si vyjedeme a závodíme na ulici, kdo projede nejtěsněji kolem kandelábru, a hrajeme ,Kdo dřív uhne?‘ a ,Škrábni mi o blatník!‘ Zdá se mi, že jsem přesně taková, jak o mně říkají, přesně taková. Nemám žádné kamarády. Z toho je prý jasné, že nejsem normální. Ale koho já znám, ten buď huláká, nebo skáče jako divý, nebo se pere. Všímáte si, jak si dnes lidi vzájemně ubližují?“
„Mluvíte, jako byste byla bůhvíjak stará.“
„Někdy si připadám jako prababička. Mám strach z mladých lidí, kterým není víc než mně. Vraždí se navzájem. Bylo to takhle vždycky? Strýček říká, že ne. Jen za poslední rok zastřelili šest mých známých. Deset se jich zabilo při autohavárii. Mám z nich strach a oni mě nemají rádi, pro…
