10
Stroj na vzkazy uvnitř stanice žalostně pískal.
Enoch pověsil pušku, odložil poštu a sošku na stůl a přešel místností k pískajícímu stroji. Stiskl knoflík, stlačil páčku a pískání utichlo.
Na desce pro vzkazy si přečetl:
Č. 406302 HLÁSÍ STANICI 18327. PŘIJEDU BRZY NAVEČER VAŠEHO ČASU. POSTAV NA KÁVU. ULYSSES.
Enoch se usmál. Ulysses a to jeho kafe! Byl jediným mimozemšťanem, kterému chutnala pozemská jídla a nápoje. Ostatní je sice ochutnali, ale ne víc než jednou nebo dvakrát.
S Ulyssem to vůbec bylo zvláštní. Měli se rádi hned od začátku, od toho odpoledne, kdy byla bouřka. Seděli spolu tenkrát venku na schodech, když se z mimozemšťanova obličeje náhle sloupla maska lidské tváře.
Jeho vlastní tvář působila hrozivě. Byla ošklivá a odpudivá. Enoch si pomyslel, že vypadá jako tvář krutého klauna. Bylo to zvláštní, že ho napadlo právě takové přirovnání, protože klauni přece nikdy nebývají krutí. Ale tenhle cizinec, s tváří pokrytou barevnými skvrnami, s tvrdou linií čelistí a s ústy, která připomínala řeznou ránu, takové rysy měl.
Potom však spatřil jeho oči a předešlý dojem byl úplně pryč. Byly velké a zářila z nich vlídnost a porozumění. Šly mu vstříc, podobně jako když někdo k člověku vztáhne ruce v přátelském gestu.
Déšť se prohnal se sykotem krajinou, zabubnoval na střeše stodoly, a najednou byl tady. Šikmé proudy vody hněvivě bušily do prachu na dvoře a překvapené, zmáčené slepice zděšeně utíkaly, aby se ukryly pod střechou.
Enoch vyskočil a vzal cizince za paži, aby ho zatáhl pod střechu verandy.
Hleděli na sebe a Ulysses náhle zdvihl ruku a stáhl si prasklou, roztrženou masku z obličeje. Objevila se kulatá, úplně holá hlava a pomalovaná tvář. Byla to tvář divokého, nelítostně plenícího Indiána, pomalovaného válečnými barvami; až na to, že tu a tam byly náznaky připomínající spíše klauna, jako kdyby mělo celé to pomalování zdůraznit rozporuplnou, tragikomickou podobu války. Ale jak se na něj Enoch díval, všiml si, že to nejsou barvy. Bylo to přirozené zbarvení pokožky tohoto tvora, který sem zavítal z místa odněkud mezi hvězdami.
Ať už měl Enoch jakékoliv pochybnosti a otázky, nepochyboval o tom, že tato podivná bytost nepocházela ze Země. Protože to nebyl člověk. Měl sice lidskou podobu, ruce a nohy, hlavu i tvář. Ale vyzařovalo z něj něco, co představovalo samu podstatu všeho nelidského, téměř pravý opak lidskosti.
Enoch si pomyslel, že dřív by tento tvor byl považován za ďábla, ale ty doby, kdy člověk věřil na ďábly, duchy nebo jakoukoliv jinou bytost z toho strašného rodu, který kdysi podle lidských představ Zemi obýval, ty doby byly přece jen pryč.
Řekl, že přišel z hvězd. A byla to možná pravda. I když to nedávalo smysl. Něco takového by si člověk nepředstavil ani v nejbujnější fantazii. Nebylo tu nic, co by mu bylo srozumitelné, nic, co by dokázal pochopit. Chyběla jakákoliv měřítka. V mysli mu zůstalo jen prázdné místo, které by se snad jednou mohlo zaplnit, ale teď to byl jen jeden nekonečný tunel velkého úžasu.
„Nespěchej,“ řekl cizinec. „Vím, že to není snadné. A nevím, jak bych ti pomohl. Vlastně ani nemohu nijak dokázat, že jsem přišel z hvězd.“
„Ale mluvíš tak dobře.“
„Myslíš tím, že mluvím vaším jazykem? Nebylo to tak těžké se ho naučit. Kdybys jen tušil, jaké jazyky v galaxii existují, zjistil bys, že váš jazyk je snadný. Je jednoduchý a celou spoustou pojmů se vůbec nemusí zabývat.“
Enoch připustil, že by to mohla být pravda.
„Jestli chceš,“ řekl cizinec, „mohu někam na den či dva odejít. Dám ti čas, aby sis to rozmyslil. Pak bych se vrátil a tobě by to už bylo jasné.“
Enoch se ztuhle usmál. Sám cítil, jak je ten úsměv na jeho tváři nepřirozený.
„To bych měl čas vyvolat v celém kraji poplach,“řekl. „A pak by tě mohli obklíčit a chytit.“
Cizinec zavrtěl hlavou. „Jsem si jistý, že bys to neudělal. Jsem připravený to riskovat. Jestli chceš, abych…“
„Ne,“ prohlásil Enoch s klidem, který ho samotného překvapil. „Ne, když se člověk má s něčím vyrovnat, pak to jednoduše mu…
