3
Měl jen hodinu. Věděl, že na to má hodinu, protože během posledních deseti dnů Enocha sledoval s hodinkami v ruce. Od chvíle, kdy vyšel z domu, až do té doby, než se vrátil s poštou, mu to nikdy netrvalo méně než hodinu. Někdy trochu déle, když měl pošťák zpoždění nebo když se dali do hovoru. Jenom hodina, řekl si Lewis, s delší dobou počítat nemohl. Wallace už zmizel za úbočím kopce. Směřoval k vrcholku skal, který se tyčil nad říčními srázy. Dole tekla řeka Wisconsin. Wallace na skály vždycky vystoupil. Postál nahoře s puškou zavěšenou na rameni a díval se do divokého údolí řeky. Pak sešel zase dolů a pokračoval lesní pěšinou až k místu, kde v létě kvetly hvozdíky. Odtud se vydal nazpět do kopce, k pramenu, který vyvěral z úbočí hned pod starým polem; leželo ladem už celé století nebo ještě déle. A teprve pak zamířil podél svahu až k místu, kde narazil na téměř zarostlou cestu, co vedla k poštovní schránce.
Během deseti dnů, kdy ho Lewis pozoroval, zůstala jeho trasa vždycky stejná. Lewis si řekl, že se pravděpodobně nezměnila po celá léta. Wallace nespěchal. Kráčel, jako kdyby mu patřil všechen čas na světě. A cestou se zastavoval, aby obnovil vztahy se starými přáteli – se stromem, s veverkou, s květinou. Byl to drsný muž a stále ještě v něm bylo hodně z vojáka – staré způsoby a zvyky, které mu zůstaly z krušných let, kdy se zúčastnil tažení pod mnoha vůdci. Držel hlavu vzpřímenou a ramena dozadu, a šel uvolněným krokem člověka, který zažil obtížné pochody.
Lewis se vynořil z křivolaké hmoty stromů, které kdysi byly sadem. Ještě teď v něm pár stromů, zkroucených, sukovitých a zešedlých věkem, přinášelo ubohou úrodu trpkých jablek.
Zarazil se na kraji nízkého podrostu a chvíli tam zůstal, aby se mohl podívat na dům, stojící na vršku nad ním. Na okamžik se zdálo, že dům obklopuje zvláštní světlo, jako kdyby nějaké vzácné a mocnější sluneční paprsky překonaly obrovskou prázdnotu vesmíru, aby tento dům ozářily a udělaly jej tak výjimečným mezi všemi ostatními. V tomto světle se dům zdál tak trochu nepozemský, jako kdyby byl skutečně vyvolen být něčím velmi zvláštním. Ale pak to neobvyklé světlo (pokud tam vůbec kdy bylo) zmizelo, a na dům dopadaly zase jen paprsky obyčejného slunce, které svítilo nad poli a lesy.
Lewis zavrtěl hlavou a řekl si, že to byla pošetilost, nebo že se možná jednalo o optický klam. Žádné zvláštní sluneční světlo neexistovalo, a ten dům byl prostě jenom dům, i když byl podivuhodně zachovalý.
Byl to druh domu, jaký je dnes k vidění už jen málokdy. Byl podlouhlý, vysoký a podél okapů a štítů měl staromódní ozdobné okraje. Vyzařovala z něj určitá ponurost, která však nijak nesouvisela s věkem. Byl takový od prvního dne, kdy ho postavili – úzký, prostý a pevný, jako lidé, kterým sloužil za přístřeší. Nehledě na své proporce tu však spořádaně stál a vyhlížel velmi úpravně. Nikde nebyla sloupaná barva, ani žádná jiná známka sešlosti.
Na jednom konci byla přistavěna menší budova. Byla to jen obyčejná kůlna. Vypadala jako stavba odjinud, která sem byla převezena z nějakého jiného místa a opřena o zadní stranu domu tak, že zakrývala postranní vchod. Možná, že to jsou dveře, které vedou do kuchyně, pomyslel si Lewis. Kůlna byla viditelně používaná jako místo, kde se odkládaly kabáty, dřeváky a holínky. Stála tam lavice na konve od mléka, kbelíky a košík, možná na sbírání vajec. Na střeše vyčníval asi tři stopy dlouhý komín od kamen.
Lewis se přiblížil k domu. Obešel kůlnu a po straně spatřil pootevřené dveře. Vstoupil na práh, otevřel je dokořán a udiveně se zadíval do místnosti.
Nebyla to totiž jen kůlna. Zdálo se, že tady Wallace žije.
Kamna, z nichž vedl komín, stála v jednom rohu. Byla to prastará kamna, menší než staromódní kuchyňský sporák. Na plotně odpočívala konvice na kávu a dvě pánve. Na háčcích na desce za kamny viselo další kuchyňské nářadí. Zeď naproti kamnům zaplňovala menší postel se čtyřmi sloupky, zakrytá vyboulenou prošívanou pokrývkou. Byl na ní jeden ze složitých vzorů, v…
