Celá e-kniha Přestupní stanice ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
14
12. červenec 1915. Dnes odpoledne (v 15.20) přijelo pět bytostí z Vegy XXI. Byli to první Vegané, kteří tudy projížděli. Jsou dvounozí a mají lidskou podobu, ale člověk má dojem, že nejsou z masa, že pro tenhle druh bytostí by maso bylo příliš živočišné. Přirozeně jsou však z masa stejně jako kdokoliv jiný. Vychází z nich jemná záře, která je jen slabě viditelná, ale obklopuje každého z nich, ať se vyskytují kdekoliv.
Zřejmě všichni dohromady tvořili pohlavní jednotku, i když si nejsem docela jistý, že jsem to pochopil správně, protože u nich je vůbec všechno dost spletité. Byli veselí, spokojení a chovali se přátelsky. Vypadali, že se neustále něčím lehce baví. Nešlo o nic konkrétního. Zdálo se, že jim připadá zábavný celý vesmír, jako by se bavili nějakým velice soukromým vtipem, který nikdo jiný neznal. Byli na dovolené a právě cestovali na festival (i když tohle slovo možná není úplně přesné), který se konal na jedné planetě. Tam se už shromažďovaly další formy života na celotýdenní oslavy. Jak byli pozváni a za jakým účelem, to se mi nepodařilo zjistit. Musel to být pro ně projev velké pocty, ale nezdálo se mi, že by si to oni sami mysleli – jako by svou účast spíše považovali za svoje právo. Byli velmi šťastní a bezstarostní, a také velice vyrovnaní a plní sebedůvěry. Ale když o tom tak uvažuji, asi jsou takoví vždycky. Uvědomil jsem si, že jim trochu závidím, že nejsem schopný být stejně bezstarostný a veselý jako oni. Snažil jsem se představit si, jak jim musí život i celý vesmír připadat svěží a zajímavý, ale zároveň jsem se na ně i trochu hněval za to, že mohli být tak bezmyšlenkovitě šťastní.
Podle jejich pokynů jsem jim připevnil závěsná lůžka, aby si mohli odpočinout, ale vůbec je nepoužili. Přinesli s sebou košíky plné jídla a pití, posadili se ke stolu a začali si povídat a hodovat. Řekli mi, abych si k nim přisedl, a vybrali pro mě dvě jídla a láhev. Ujistili mě, že je mohu bez obav sníst a vypít, že jsou pro mě naprosto bezpečné. Ostatní pokrmy byly pro můj metabolismus trochu pochybné. Jídlo bylo velice chutné – nikdy jsem nic podobného nejedl. Jedno z nich připomínalo nějaký vybraný druh zrajícího sýra té nejjemnější chuti, druhé bylo lahodné a sladké. Nápoj chutnal jako nejvybranější koňak. Měl žlutou barvu a byl lehký jako voda. Chtěli se něco dozvědět o mě a o mé planetě. Byli zdvořilí a zdálo se, že mají opravdový zájem. Rychle chápali, co jsem jim pověděl. Sdělili mi, že míří na planetu, jejíž jméno jsem nikdy předtím neslyšel. Hovořili i mezi sebou, ale takovým způsobem, že jsem neměl pocit, že by mě opomíjeli. Z jejich rozhovoru jsem vyrozuměl, že na festivalu bude předvedena jistá složitější umělecká forma. Nešlo jen o hudbu nebo malířství – tuto formu tvořil zvuk, barvy a pocity a další charakteristické rysy, pro něž, jak se zdálo, v jazyce Země chyběla slova a měl jsem tedy jen slabé tušení, o čem to vlastně hovořili. Získal jsem dojem, že šlo o jakousi trojrozměrnou symfonii (i když tohle asi nebude úplně správný výraz), symfonii, kterou nesložila jediná bytost, ale celá skupina. Zářivci se o této umělecké formě vyjadřovali s nadšením. Pokud jsem dobře pochopil, symfonie netrvala jen pár hodin, ale pokračovala několik dní. Měl to být spíš zážitek než pouhý poslech nebo sledování. Návštěvníci neubyli jen posluchači a diváky – pokud chtěli, mohli se sami představení přímo zúčastnit, což vlastně museli udělat, aby si z něj odnesli co nejvíce. Nechápal jsem, jak to dělali, ale měl jsem pocit, že bych se na to neměl ptát. Zářivci hovořili o známých, s kterými se tam setkají, a vzpomínali na to, kdy se s nimi viděli naposledy. Hodně toho o nich prozradili, ale přitom si počínali laskavě. Vzbuzovali dojem, že spolu s ostatními stále putují od planety k planetě, vždy za nějakým příjemným cílem. Zda šlo ještě o něco jiného než o to, aby se přitom dobře bavili, mi nebylo jasné, ale domnívám se, že tu šlo možná o něco víc.
Vyprávěli i o jiných festivalech. Ne všechny se týkaly jen jedné umělec…
