Odpoledne v Jápané
Čtvrt na tři odpoledne. Sedím v obrovském obývacím pokoji starého guvernérského sídla v Jápané. Stěny, v posledních letech natřené na teple rudou barvu růží, se ode mě táhnou do úctyhodných vzdáleností napravo, nalevo i nahoru, směrem k bílému stropu. Když Holanďané ten dům postavili, zdi se jenom bílily. Dveře jsou šest metrů vysoké, jako by očekávaly den, kdy z pokoje do pokoje bude procházet rodina akrobatů, natočená bokem, aniž by museli jeden druhému slézat z ramen.
Větrák visí na dlouhé tyči a ospale se otáčí. Má ramena ověšená plachtou, do které zachytává vzduch a posílá ho ve vlnách na druhý konec pokoje. Ať je pohyb větráku jak chce mechanický, vzdušné tkaniny nemají pro metronom cit. Přilétají ke mně nepravidelně, zasahují v poryvech mou tvář, mé paže i tenhle papír.
Ten dům postavili kolem roku 1700. Je to nejlepší stavba v téhle severní části Cejlonu. Přestože je uvnitř tak rozlehlý, zvenku vypadá skromně, zastrčený v jednom rohu pevnosti. Abyste se k domu pěšky, autem nebo na kole dostali, musíte po mostě přes vodní příkop, pak vás přijmou dva strážní, kteří bohužel musí stát přesně v místech, kde se hromadí bahenní plyn, a pak vstoupíte na nádvoří pevnosti. Zde, v tomto prostorném středu labyrintu holandského opevnění z 18. století, sedím v hlučné odpolední samotě na jedné z obřích pohovek, zatímco zbytek domu spí.
Dopoledne jsem strávil se svou sestrou a s tetou Phyllis, pokoušeli jsme se vyznat v bludišti rodinných vztahů svých předků. Chvíli jsme seděli v jedné z ložnic, rozvalení na dvou postelích a židli. Dvojče tohoto pokoje v jiné části domu je temné a prý tam straší. Když jsem vešel do jeho vlhkého příšeří, spatřil jsem moskytiéry, svíjející se ve vzduchu jako šaty oběšených nevěst, a kostry postelí zbavené matrací. Dal jsem se na ústup, aniž bych se k pokoji obrátil zády.
Později jsme se všichni tři přesunuli do jídelny a celou tu dobu teta lovila z paměti staré historky. Ona je Minotaurem tohoto dlouhého návratu - všechny ty přípravy a balení, cesta napříč Afrikou, nedávná sedmihodinová jízda vlakem z Kolomba do Jápané, stráže, vysoké kamenné zdi a teď tahle lenivá pohostinnost, snídaně, obědy, večeře, čaj a večer její nejlepší brandy na můj špatný žaludek - Minotaurem, který obývá místo, kde jste byli před mnoha lety, který vás překvapuje povídáním o původním koloběhu lásky. Mám ji obzvlášť rád proto, že byla vždycky blízká mému otci. Když mluví někdo jiný, její zrak vylétne ke stropu, jako by si poprvé všimla jeho stavby, jako by tam hledala nápovědu k příběhům. Ještě se pořád vzpamatováváme z její radostné rekapitulace života a smrti jednoho zkaženého Ondaatjeho, kterého „roztrhal na kusy vlastní kůň“.
Nakonec se přesuneme ven do proutěných židlí na verandě, která se táhne pětačtyřicet metrů podél přední stěny domu. Od desíti až do dvanácti sedíme, povídáme si a popíjíme ledové palmové víno z láhve, kterou jsme naplnili ve vesnici. Tenhle nápoj voní jako surová guma a je to šťáva získaná z kokosových květů. Pomalu ji usrkáváme a cítíme, jak nám v žaludku dál kvasí.
V poledne si na hodinu zdřímnu, pak se probudím na oběd krabí karí. Nemá cenu používat vidličku a lžíci. Jím rukama, rýži si do úst házím palcem, krunýř rozlouskávám v zubech. Potom čerstvý ananas.
Ale ze všeho nejvíc miluji odpoledne. Teď je skoro tři čtvrtě na tři. Za půl hodiny procitnou ze spánku ostatní a spletitá konverzace začne nanovo. V srdci téhle dvě stě padesát let staré pevnosti si budeme vyprávět historky a matné vzpomínky, budeme se je snažit nafouknout řádkou dat a odboček a jednu s druhou skládat dohromady, jako když se staví loď. Žádný příběh se nevypráví jen jednou. Ať jde o bezvýznamnou vzpomínku nebo kuriózní šokující skandál, za hodinu se k té věci vrátíme, převyprávíme to celé znovu, něco přidáme a připojíme pár vlastních názorů. Takhle se dávají dohromady dějiny. Můj strýček Ned, který vede komisi pro rasové nepokoje (a proto dostal tenhle dům, aby měl v Jápané kde bydlet), …
