ASIJSKÉ POVĚSTI
Asie
Vlastně to všechno začalo zářivou kostrou snu, který se mi jen tak tak podařilo zachytit. Spal jsem u jednoho kamaráda. Viděl jsem svého otce, zmateného, obklopeného psy a všichni dohromady vřískali a štěkali do tropické krajiny. Ty zvuky mě vzbudily. Posadil jsem na nepohodlné pohovce a byl jsem v džungli, bylo mi vedro a potil jsem se. Světlo pouličních lamp se odráželo od sněhu a přes popínavé rostliny a kapradí na kamarádově okně pronikalo do pokoje. V rohu zářilo akvárium. Byl jsem uplakaný a v obličeji a ramenou jsem cítil vyčerpání. Zabalil jsem se do deky, opřel se zády o pohovku, a proseděl tak skoro celou noc. Tělo strnulé, nechtělo se mi hýbat, ani když už mi pomalu přestalo být horko, pot se vypařil a já si začal znovu uvědomovat řezavý vítr za okny - pálil a proháněl se s vytím ulicemi, přes zamrzlá auta schoulená jako ovce, až dolů k jezeru Ontario. Začínala zima a já už tehdy snil o Asii.
Jednou mi kamarád řekl, že jenom když jsem opilý, vím nejspíš přesně, co chci. A tak jsem o dva měsíce později uprostřed večírku na rozloučenou, čím dál rozdováděnější (tančil jsem, balancoval se skleničkou na čele, spadl na zem, překulil se a vstal, a přitom jsem tu sklenku neshodil, což je kousek, který se nejspíš povede, jen když se člověk opije a uvolní), věděl, že už jsem na cestě. Ulice venku se díky neustálému sněžení zužovaly a byly téměř neprůchodné. Hosté přicházeli pěšky, zachumlaní do šálů, s tvářemi růžovými a namrzlými. Opírali se o krb a pili.
Cestu zpátky jsem už měl naplánovanou. Ve volných odpoledních jsem po zemi rozkládal mapy a vyhledával různé trasy na Cejlon. Ale teprve uprostřed tohohle večírku, mezi svými nejbližšími přáteli, jsem si uvědomil, že pocestuji zpátky za rodinou, ve které jsem vyrostl - za těmi příbuznými z generace mých rodičů,
kteří mi uvízli v paměti jako zkamenělá opera. Chtěl jsem jim dotykem vrátit řeč. Zvrácená a osamělá touha. V Anně Eliotové od Jane Austenové jsem jednou narazil na tyto řádky: „V mládí byla přinucena k opatrnosti, romantice se naučila s přibývajícími lety - což je přirozený následek nepřirozených začátků.” Teprve když mi bylo přes třicet, jsem si uvědomil, že jsem propásl dětství, které jsem ignoroval a nechápal.
Asie. To jméno bylo vzdech z umírajících rtů. Starobylé slovo, které se muselo šeptat, které se nikdy nemohlo stát válečným pokřikem. Táhlo se. Vůbec neznělo tak úsečně jako Evropa, Amerika, Kanada. Vládu převzaly samohlásky, spaly na mapě s písmenem S. Byl jsem na cestě do Asie a všechno se mělo změnit. Začalo to ve chvíli, kdy jsem tančil a divoce se smál uprostřed pohodlí a řádu svého života. u ledničky jsem se snažil předat něco z toho mála, co jsem věděl o svém otci, o babičce. „A jak teda umřela tvoje babička?” „Přirozeně.” „Jak?” „Při povodních…” A pak mě další vlna večírku odnesla pryč.
