Lolita (1955) je román Vladimira Nabokova. Poprvé byl vydán v Paříži roku 1955 v anglickém jazyce, později byl autorem přeložen do ruštiny a v roce 1967 vydán v New Yorku. Román je mezinárodně uznáván díky inovativnímu slohu. Kvůli svému obsahu je považován za velmi kontroverzní, jeho protagonista Humbert Humbert je totiž sexuálně přitahován dvanáctiletou dívkou jménem Dolores Haze. Do češtiny román přeložil Pavel Dominik.
Po svém vydání se toto dílo stalo klasikou, je jedním z nejznámějších a nejkontroverznějších románů literatury 20. století. Jméno Lolita se stalo součástí jazyka jako označení sexuálně přitažlivé nezletilé dívky.
Román byl dvakrát zfilmován, poprvé v roce 1962 (Lolita), režisérem Stanley Kubrickem. Hlavního hrdinu hrál James Mason. Druhý film byl natočen v roce 1997 (Lolita), režíroval jej Adrian Lyne a hlavního hrdinu ztvárnil Jeremy Irons.
— 1 —
Děj knihy
Lolita se skládá ze dvou částí a 69 kapitol. Vypráví ji Humbert Humbert, literární vědec narozený roku 1910 v Paříži švýcarskému otci a anglické matce. Humbert je sužován chorobnou touhou po malých holčičkách, pro něž vynalezl vlastní pojmenování „nymfičky“. Humbert se domnívá, že jeho posedlost děvčátky způsobila předčasná smrt jeho dětské lásky, Annabel Leighové, když oběma zamilovaným bylo čtrnáct let. V roce 1947 se Humbert po neúspěšném manželství stěhuje do Ramsdale, malého města v Nové Anglii, aby mohl napsat svou literárně teoretickou práci. Pronajme si pokoj v domě ovdovělé Charlotty Hazeové. Během úvodní prohlídky domu není spokojen s nepořádkem, ale seznámí se s dvanáctiletou dcerou paní domácí, Dolores (které říká také Dolly, Lolita, Lola, Lo, nebo L), do níž se ihned zamiluje. Humbert se v domě rozhodne bydlet jen proto, aby mohl Lolitě zůstat na blízku. Ačkoliv je děvčetem doslova posedlý, je velmi kritický vůči její úzkoprsosti a oblibě v tehdejší americké maskultuře (obzvláště pak filmech pro mládež a komiksech).
Osamělá a exaltovaná Charlotta se do svého nájemníka zamiluje, a když Lolitu odveze na letní tábor, dává Humbertovi na výběr: Buď si ji vezme za manželku, nebo se odstěhuje. Humbert chce i nadále žít po boku Lolity, a proto se sňatkem sice neochotně, ale přesto souhlasí. Charlotta netuší, že je Humbertovi ve skutečnosti pro smích, Humbert se jí snaží uspávat prášky, aby ji v noci nemusel uspokojovat. Stejně tak Charlotta neví o Humbertově vášni pro její dceru Lolitu. Ovšem jen do té doby, než si přečte jeho tajný deník. Jakmile zná Humbertovy pravé úmysly a city, rozhodne se s Lolitou utéct a Humbertovi vyhrožuje, že veřejně odhalí jeho pravou tvář „hnusného starého chlípníka“. Náhoda však zahraje do karet Humbertovi: když rozrušená Charlotta Hazová přechází ulici, aby podala kompromitující dopisy, srazí ji projíždějící auto a ona na místě umírá.
Humbert vyzvedne Lolitu z tábora, předstíraje, že je její matka v nemocnici. Z obav, že by sousedé mohli pojmout nějaké podezření, se však nevrací do Ramsdale, a místo toho se ubytují v hotelu. Tam se Humbert potkává se zvláštním starším mužem (později se dozvídáme jeho jméno Claire Quilty), který jej podle všeho zná. V naději, že bude moci nic netušící Lolitu v tichosti zneužít, použije Humbert prášky na spaní. Ty však mají na jeho schovanku minimální účinek. K sexuálnímu styku nicméně dojde ráno. Ovšem je to podle Humbertových slov překvapivě on, kdo je sveden, nikoliv Lolita. Humbert zjišťuje, že není Lolitiným prvním milencem. Lolita se mu chlubí, že posbírala sexuální zkušenosti s kamarádem Charliem na táboře. Brzy na to Humbert Lolitě sděluje, že její matka ve skutečnosti není nemocná, ale mrtvá. Nezletilá Dolores se tak ocitá v bezvýchodné situaci, kdy je na svém otčímovi existenčně závislá a nemůže než hrát podle jeho pravidel.
Lolita a Humbert cestují napříč Amerikou, ze státu do státu, z motelu do motelu. Humbert svou nevlastní dceru manipuluje výhrůžkami (bude-li mluvit, skončí v polepšovně) a později si od ní sexuální služby kupuje výměnou za laskominy, komiksy i peníze. Ví, že Lolita jeho city nesdílí, a proto vyhoví i jejímu požadavku na změnu trasy cesty k zábavním centrům. Po roce kočovného života se usazují v dalším z měst Nové Anglie, kde Humbert nastupuje na místo asistenta na univerzitě Beardsley, a proto také Lolita začíná chodit do školy. Přestože škola je církevní, má velmi liberální vedení. Humbert je však rodičem velmi přísným a majetnickým, zakazuje Lolitě veškeré mimoškolní aktivity a jakékoliv styky s chlapci. Učitelé jeho chování vnímají jen jako projev lásky trochu staromódního, ale přesto velmi milujícího otce.
Když Lolita žadoní o účast ve školním divadelním představení, Humbert souhlasí jen výměnou za další sexuální služby. Neví však, že autorem oné divadelní hry je Claire Quilty, který se údajně přijel podívat i na jednu ze zkoušek a byl doslova unesen Lolitiným hereckým výkonem. Těsně před premiérou se Lolita a Humbert ošklivě pohádají, načež Lolita nečekaně vyjádří touhu odjet z města a navázat na předchozí kočovný život.
Humbert s Lolitou tedy opět cestují na západ. Tentokrát však Humbert opakovaně zjišťuje, že jsou sledováni neznámým autem. Nejprve se obává udání a sledování autem mravnostní policie. Pak svou nevlastní dceru začne podezírat z plánování útěku a z tajného spojenectví s jejich pronásledovatelem. Zmocňuje se ho žárlivost. Když Lolita onemocní a je hospitalizována, je Humbert poprvé po dlouhé době nucen přečkat noc bez ní. Když ji druhý den přijde navštívit do nemocnice, zjišťuje, že zmizela. Sestra mu sdělí, že si děvče odvezl strýček Gustav. Humbert ztropí skandál. Pak se pouští do zoufalého pronásledování únosce, určitý čas úspěšně sleduje zápisy únosce v hotelech, ale nakonec své pátrání vzdává a vrací se domů k psaní.
Jednoho dne roku 1952 se v Humbertově poštovní schránce objevuje dopis. Jeho dřívější schovanka je dnes sedmnáctiletá vdaná žena v nouzi a v očekávání ho prosí o peníze. Humbert ji navštíví ve špinavém a nuzném domku s autodílnou, konstatuje, že dívčí krása povadla a temperament s existenčními starostmi pohasl. Bohatou finanční výpomoc vyměňuje za jméno onoho „strýčka“, který ji tehdy unesl. Byl to Claire Quilty, bulvární spisovatel a producent pornografie. Byl autorem oné školní hry, v níž si Lolita vyprosila roli. To on ji odvezl z nemocnice v naději, že z ní udělá hvězdu svých pornografických filmů. Strávila u něj prázdniny, ale když odmítla hrát ve skupinovém pornofilmu, tak se jí zbavil. Vydělávala si, jak se dalo. Pak potkala svého budoucího manžela, neúspěšného venkovského automechanika Dicka, a vdala se za něj. On o její minulosti neví nic.
Humbert se Lolitě omluví za minulé hříchy, prosí ji, aby se k němu vrátila a slibuje lepší zítřky, ona však odmítne a Humbert se jí zhroutí v slzách k nohám. Když se rozloučí, Humbert posedlý pomstou vyrazí do Quiltyho rezidence. Pornokrál se mu vysmívá, že si nedokázal děvče udržet. Humbert svého soka po hádce a absurdním zápasu několika ranami rozstřílí, a tak dovrší kýženou pomstu. Cestou z místa činu bláznivě přejíždí autem z jednoho směru do druhého, a proto je policií pronásledován, nakonec zadržen a zatčen. Závěrem svého vyprávění se Humbert loučí s Lolitou a přeje jí vše dobré, čtenářům vysvětluje, že kniha, kterou drží v ruce, jsou jeho paměti, jež nesmějí být vydány dříve, než po Lolitině smrti.
Ve fiktivní předmluvě knihy stojí, že Humbert zemřel ve své cele na infarkt těsně po dokončení svých pamětí v závěru roku 1952. Lolita zemřela při porodu na Štědrý den roku 1952 i se svou novorozenou dcerou.
— 2 —
1
Lolita, světlo mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše. El-ó-el-í-té-á: špička jazyka se vydává na třístupňovou procházku patrem a na "-tři!" ťuká o zuby. Lo. Li. Ta.
Byla Lo, prostě Lo, každé ráno, kdy vstoje a v jedné punčošce měřila metr pětapadesát. Lolou byla v kalhotách. Dolly jí říkali ve škole. Jako Dolores se podepisovala. V mém objetí byla vždycky Lolitou.
Měla předchůdkyni? Měla, opravdu měla. Upřímně řečeno, vůbec žádné Lolity by nebylo, kdybych jednoho léta nemiloval jednu prvotní holčičku. V jednom přímořském království. Kdy že to bylo? Asi tolik let před narozením Lolity, kolik mi bylo toho léta. Nemůžete prodělat, vsadíte-li se, že vrah bude mít svérázný prozaický styl.
Slovutná poroto! Ukázka číslo jedna pojednává o tom, co se stalo předmětem závisti andělů, těch špatně informovaných, slaboduchých, noblesně okřídlených andělů. Pohleďte na tu sleť trnů!
— 1 —
3
Annabel, stejně jako autor, pocházela ze smíšeného manželství, v jejím případě napůl anglického, napůl holandského. Dnes se mi její rysy vybavují daleko mlhavější než před pár lety, než jsem poznal Lolitu. Existují dva druhy vizuální paměti: jeden, když si člověk s očima dokořán umně vyvolá obraz v laboratoři svého mozku (tehdy vidím Annabel v takových obecných pojmech jako "medová pleť", "útlé paže", "plavé, krátce zastřižené vlasy", "dlouhé řasy", "velká smavá ústa"); a ten druhý, když si okamžitě, s očima zavřenýma, vybavíme na vnitřní tmavé straně víček objektivní, absolutně optickou reprodukci milované tváře, malý přelud v přirozených barvách (přesně tak vidím Lolitu).
Dovolte mi proto, abych se při popisu Annabel korektně omezil na pár slov: byla to roztomilá holčička, o málo měsíců mladší než já. Její rodiče patřili mezi staré přátele mé tety a byli stejně upjatí jako ona. Najali si vilu nedaleko hotelu Mirana. Plešatý, opálený pan Leigh a otylá, napudrovaná paní Leighová (rozená Vanessa van Ness). Jak mi byli odporní! Zpočátku jsme si s Annabel povídali o nejobyčejnějších věcech. Nabírala plné hrsti jemného písku a z výšky ho nechávala protékat mezi prsty. Naše mozky byly naladěny tak, jak to bývalo běžné u malých inteligentních Evropanů za našich časů a v našich kruzích, a proto pochybuji, že by náš zájem o nesmírnost neobydlených světů. tenis, nekonečno, solipsismus a podobně odrážel nějakou naši vrozenou osvícenost. Hebkost a křehkost zvířecích mláďátek nám působila stejně intenzivní bolest. Toužila stát se ošetřovatelkou v některé hladem zkoušené asijské zemi, zatímco já chtěl být slavným špiónem.
Zčistajasna jsem se do sebe šíleně, neohrabaně, bezostyšně, mučivě zamilovali - měl bych dodat beznadějně, neboť ta pomatenost naší vzájemné posedlosti se dala zmírnit jedině tím, že budeme doslova vysávat a vstřebávat každičkou částečku duše i těla toho druhého. Jenže zde ležel kámen úrazu - nedokázali jsme se spájet ani tak, jak by si k tomu našli příležitost otrhánkové z nejchudších čtvrtí. Po jednom zběsilém večerním pokusu u nich na zahradě (více o tom později) se jediné nám vyměřené soukromí nalézalo z doslechu, avšak nikoli z dohledu zalidněné části pláže. Tam, v jemném písku, pár kroků od našich dospělých, jsme celá rána lehávali v toporném záchvatu milostné touhy a využívali každého požehnaného obratu v čase a prostotu k vzájemným dotekům: její ruka, napolo skrytá v písku, se ke mně pokaždé pomalu plížila, její štíhlé opálené prsty se náměsíčně kradly blíž a blíž; poté se na dlouhou obezřetnou pouť vydávalo její opalizující koleno. Někdy nám náhodný val z písku, který si uplácaly menší děti, posloužil jako dostatečný úkryt, abychom se letmo otíraly slanými rty. Tyto nenaplněné doteky vyvolávaly v našich zdravých a nezkušených mladých tělech takové vzrušení, že ani chladivá voda, pod jejíž hladinou jsme se po sobě nepřestávali sápat, nám nebyla s to přinést úlevu.
Mezi jinými cennostmi, jež jsem poztrácel za svého putování v dospělosti, se ocitl snímek pořízený mou tetou, na němž je Annabel, její rodiče a usedlý postarší pán napadající na jednu nohu, jistý doktor Cooper, který se toho léta dvořil mé tetě. Všichni tvořili hlouček u stolu v pouliční kavárničce. Annabel nevyšla dobře, skláněla se totiž nad svým chocolat glacé a její hubená ramínka a pěšinka ve vlasech bylo asi tak vše, co se dalo rozeznat (neklame-li mě paměť) ve sluneční šmouze, v niž její ztracená roztomilost přecházela; zato já, který jsem seděl poněkud stranou, jsem vyšel na fotografii s jakousi dramatickou sošností - zadumaný chlapec s hustým obočím, v tmavé sportovní košili a dobře padnoucích bílých kalhotách, nohu přes nohu a odvrácený pohled. Fotografie byla pořízena poslední den našeho osudového léta a pouze chvíli před naším druhým a posledním pokusem přechytračit osud. Pod tou nejprůzračnější záminkou (byla to skutečně naše poslední příležitost a na ničem jiném nezáleželo) jsme se vytratili z kavárny na pláž, našli jsme si opuštěný písečný převis a tam, ve fialovém stínu červených balvanů tvořících jakousi jeskyni, jsme prožili krátké setkání plné lačného laskání, jehož jediným svědkem byly něčí zapomenuté sluneční brýle. Klečel jsem a chystal se zmocnit svého miláčka, když vtom vystoupili z moře dva vousatí plavci, mořský stařec a jeho bratr, a začali nás oplzle povzbuzovat. O čtyři měsíce později podlehla Annabel tyfu na ostrově Korfu.
— 2 —
4
Stále znovu se probírám stránkami těch neblahých memoárů a nepřestávám se sám sebe ptát, zdali ta trhlina, která se potom táhla celým mým životem, nevzešla z jiskřivého mihotání onoho dávného léta. Nebo že by má přílišná touha po tom děvčátku byla prvním důkazem vrozené výjimečnosti? Kdykoliv se pokouším zkoumat své vlastní touhy, motivy, činy a tak dál, poddávám se jakési retrospektivní imaginaci, která zásobuje analytickou schopnost nekonečným počtem alternativ a způsobuje, že každá představená dráha se nekonečnou geometrickou řadou větví v šíleně složitém výhledu na moji minulost. Přesto jsem přesvědčen, že jistým magickým a osudovým způsobem byla Lolita počata s Annabel.
Vím také, že otřes z Annabeliny smrti znásobil pocit matnosti z onoho přízračného léta a vytvořil z něho nepřekonatelnou překážku jakémukoli dalšímu milostnému vzplanutí po celá ta chladná léta mého jinošství. Duchovní i tělesné v nás splývalo s dokonalostí, jež se musí dnešním prakticky založeným, krutým dětem s průměrnými mozky jevit nepochopitelná. Ještě dlouho po její smrti jsem cítil, jak její myšlenky protékají mými. Již dávno před naším seznámením jsme mívali stejné sny. Srovnávali jsme si deníčky a objevovali zvláštní spojitosti. Téhož června téhož roku (1919) vlétl do jejího i mého okna zbloudilý kanárek ve dvou tak daleko od sebe vzdálených zemích! Lolito, kéž bys mě ty tak milovala!
Na závěr svého "annabelovského" období jsem si nechal vylíčení naší první nevydařené schůzky. Jednou v noci se jí povedlo ošálit ohavnou ostražitost její rodiny. V hájku za jejich vilou, kde se pnuly mimózy s útlými chvějivými listy, jsme si našli místečko na polorozpadlé nízké kamenné zídce. V temnotě za štíhlými kmeny se mihotaly arabesky osvětlených oken, která, dotknou-li se jich pestré barvy citlivé paměti, mi nyní připomínají hrací karty - nejspíš proto, že nepřítele zaměstnával bridž. Chvěla se a cukala, když jsem ji líbal koutek jejích pootevřených rtů a horký lalůček jejího ucha. nad našimi hlavami, mezi siluetami dlouhých štíhlých listů, bledě zářil hrozen hvězd; roztřesená obloha mi připadala právě tak nahá jako ona pod letními šaty. Uviděl jsem její tvář na obloze, podivně zřetelnou, jako by vysílala své vlastní slabé záření. Její nohy, její nebeské nepokojné nohy nebyly příliš těsně u sebe, a když moje ruka nahmatala to, co hledala, přelétlo přes ty dětské rysy cosi zasněného a vyplašeného, napůl rozkoš, napůl bolest. Seděla o něco výš než já, a kdykoliv ji její osamělá extáze přiměla, aby mě políbila, ospalým, něžným, malátným pohybem vzbuzujícím téměř lítost skláněla hlavu a její nahá kolena lapala a tiskla mé zápěstí a opět tisk povolovala, a její rozechvělá ústa, zkřivená trpkostí nějakého záhadného nápoje lásky, se v sykavém nadechnutí přibližovala k mé tváři. Pokoušela se ulevit milostné bolesti nejprve tím, že hrubě drhla svými rty o mé; potom se má milovaná odtahovala a nervózně pohazovala vlasy a za chvíli se ke mně znovu z temnot přibližovala a nechávala mě, abych se pásl na jejích otevřených ústech, zatímco já, se štědrostí, která jí bula ochotna nabídnout všecko - mé srdce, můj krk, mé útroby -, jsem ji nechal v neohrabané pěstičce třímat žezlo mé vášně.
Vybavuje se mi vůně nějakého toaletního pudru - mám dojem, že ho štípla španělské komorné své matky -, byl to nasládlý, laciný, pižmový parfém. Mísil se s její vlastní marcipánovou vůní a moje smysly se zčistajasna naplnily po okraj: náhlý šramot v blízké křovině nedovolil, aby přetekly. A jak jsme se od sebe odtrhávali a s rozbolavělými žilami naslouchali šustotu, který měla na svědomí nejspíš zatoulaná kočka, ozvalo se z domu volání její matky, jehož tón nabýval na zuřivosti - a do zahrady se těžce vbelhal doktor Cooper. Avšak tem mimózový hájek - hvězdný opar, mihotání, medově orosené listy a bolest ve mně zůstaly, a ta dívenka s nohama omývanýma mořem a ohnivým jazykem mě od té doby nepřestala pronásledovat, než jsem konečně, o čtyřiadvacet let později, její kouzlo přemohl tím, že jsem si ji převtělil v jinou.
— 3 —
Hlavní postava: Humbert Broukal. Čas: červnové nedělní dopoledne. Místo: sluncem zalitý obývací pokoj. Rekvizity: stará, karamelově pruhovaná pohovka, časopisy, gramofon, mexická veteš (zesnulý pan Harold E. Haze, budiž tomu dobrému muži země lehká, zplodil mého miláčka při odpolední siestě v modře vylíčeném pokoji na svatební cestě do Vera Gruz, a památky na ni, včetně Dolores, byly roztroušeny po celém domě). Toho dne měla na sobě hezké šaty s tištěným vzorem, které jsem na ní už jednou viděl - růžové s kostičkami ve starorůžové, rozšířené v sukni, přiléhavé v těle, s krátkými rukávy, a abych dokončil barevnou kombinaci, měla nalíčené rty a v schlíplých rukou držela nádherné, banální, rajsky červené jablko. Soudě však podle obutí, do kostela namířeno neměla. A její bílá nedělní kabelka se válela vedle gramofonu. Srdce se mi málem rozskočilo, když se posadila na pohovku vedle mě (chladivá sukně se jí vzdula a pomalu klesala) a pohrávala si s lesklým plodem. Vyhodila ho vysoko do slunečního oparu a opět ho chytila - ozvalo se duté naleštěné plesk.
Humbert jablko zachytil. "Vraťte mi ho," žadonila a nastavila mramorovou červeň svých dlaní. Podal jsem jí jonatán. Popadla ho a zakousla se do něj, a mé srdce tálo jako sníh pod tenkou karmínovou kůží, a ona s opičí mrštností, tak typickou pro tuhle americkou nymfičku, chňapla po časopise, který jsem mechanicky otevřel a nedržel dost pevně (škoda že žádný film nezaznamenal ten prapodivný obrazec, monogramické propojení našich simultánních či částečně se kryjících pohybů). Hbitě, neztrácejíc takřka čas znetvořeným jablkem v ruce, prolétla Lo divoce stránkami a hledala něco, co chtěla Humbertovi ukázat. Konečně to našla. Předstíral jsem zájem a naklonil jsem se k ní hlavou tak blízko, že se její vlasy dotkly mého spánku a její ruka se mi lehce otřela o obličej, jak si zápěstím otírala rty. Pro třpytivou mlhu, skrze niž jsem mžoural na obrázek, jsem na něj hned nereagoval, a její nahá kolena o sebe netrpělivě drhla a narážela. Z oparu se vynořil nějaký surrealistický malíř, odpočívající naznak na pláži, a vedle něho, ve stejné poloze, sádrová kopie Venuše Milóské, napůl zahrabaná v písku. Nadpis hlásal: fotografie týdne. Bleskurychle jsem jí tu obscénnost zabavil. Vzápětí, v předstírané snaze dostat ho zpátky, se na mě vrhla. Chytil jsem ji za útlé kostnaté zápěstí. Časopis sjel na zem jak vyděšená slípka. Vykroutila se mi, otráveně se odvrátila a natáhla se v pravém rohu pohovky. Potom, jako by se nechumelilo, si ta nestoudná děvenka natáhla nohy přes můj klín.
To už jsem dospěl do takového stavu vzrušení, který hraničil se šílenstvím - jenomže já byl mimoto šíleně prohnaný. Seděl jsem na pohovce a řadou kradmých pohybů se mi povedlo nasměrovat svou maskovanou žádost k jejím nic netušícím nohám. Nebylo snadné odpoutat pozornost té malé, zatímco jsem prováděl tajuplné přípravy, bezpodmínečně nutné pro úspěch celé akce! Mluvil jsem o překot, nestačil jsem svému vlastnímu dechu, doháněl jsem ho, předstíral jsem náhlou bolest zubů, abych ospravedlnil odmlky ve svém plácání - a celou tu dobu jsem nespouštěl maniakální vnitřní zření ze svého vzdáleného planoucího cíle, opatrně jsem zvyšoval kouzelné tření, které v iluzorním, ne-li faktickém smyslu odstraňovalo fyzicky neodstranitelné, zato však psychologicky velmi křehké vnitřní uspořádání rozhraní látek (pyžamo a šaty) mezi tíhou dvou opálených nohou, ležících křížem krážem přes můj klín, a skrytým nádorem nevýslovné touhy.
— 4 —
Ocitl jsem se nad trýzněmi výsměchu, za hranicemi možné odplaty. Ve svém serailu postaveném vlastníma rukama jsem byl sálajícím a statným Turkem, jenž s rozvahou, plně si vědom své svobody, oddaluje okamžik skutečné slasti s nejmladší a nejkřehčí ze svých otrokyní. Zavěšen nad okrajem té děsivé propasti (jedná se o docela libou fyziologickou rovnováhu, srovnatelnou s určitými technikami v umění) jsem namátkou opakoval slova po ní - barmani, světelná, kouzelná, má karmen, ahmen, ahahamen - jako když někdo mluví a směje se ze sna, zatímco moje šťastná ruka šplhala po její sluncem zalité noze tak daleko, jak stín slušnosti dovoloval. Včera vrazila do těžké skříně v předsíni a - "Koukej, koukej!" s námahou jsem ze sebe vyrazil, "Koukej, co sis udělala, no tak se podívej!" - protože vám měla, přísahám, duhovou podlitinu na líbezném nymfíčkovském stehně, které moje velká chlupatá ruka masírovala a pozvolna rozevírala - a jelikož měla lehounké spodní kalhotky, zdálo se, že nic nemůže stát v cestě mému silnému palci, aby dosáhl horké úžlabinky v jejích slabinách - jen tak, jak byste asi lechtali a hladili chichotající se děcko, zrovna tak, a vtom: "Ale vždyť to vůbec nic není!" vykřikla s náhlým ostnem v hlase, svíjela se, cukala, zvrátila hlavu dozadu, a má sténající ústa, pánové porotci, se takřka dotýkala jejího holého krku, když jsem o její levou půlku vymačkal poslední záchvěv té nejdelší extáze, jakou kdy člověk nebo netvor poznal.
— 5 —
1
(slovenský překlad)
Lolita, svetlo môjho života, oheň môjho lona. Môj hriech, moja duša. Lo-li-ta - konček jazyka poskočí po troch schodíkoch zvrchu z podnebia a na treťom zľahka klopne o zuby. Lo. Li. Ta.
Ráno, stojac v jednej ponožke, bez dvoch centimetrov meter päťdesiat, to bola Lo, jednoducho Lo. V dlhých nohaviciach Lola. V škole Dolly. Pri podpise na úradných formulároch Dolores. A v mojom náručí vždy a všade Lolita.
Mala predchodkyňu? Pravdaže mala, ako inak. Lolita by azda ani nebola jestvovala, keby som sa raz v lete nebol prvý raz zaľúbil do istého dievčatka. V prímorskej ríši. A kedy to bolo? Približne toľko rokov pred narodením Lolity, koľko som mal toho leta. U vraha vždy rátajte s kvetnatým štýlom.
Dámy a páni porotcovia, dôkazom číslo jeden je to, čo tak závideli serafovia - nevidomí, prostomyseľní, urodzenokrídli serafovia. Pokochajte sa tou tŕnistou spleťou.
— 6 —
2
(slovenský překlad)
Narodil som sa roku 1910 v Paríži. Môj otec bol jemný, tolerantný človek, hotová zmes rasových génov - švajčiarsky občan zmiešaného francúzsko-rakúskeho pôvodu s kvapkou Dunaja v žilách. Hneď dám kolovať zopár krásnych modrastolesklých pohľadnicových záberov. Vlastnil luxusný hotel na Riviére. Jeho otec obchodoval s vínom a zo starých otcov jeden so šperkami a druhý s hodvábom. Otec sa v tridsiatke oženil s Angličankou, dcérou alpinistu Jeroma Dunna a vnučkou dvoch duchovných z Dorsetu, inak autorít v málo známych odboroch - jeden sa vyznal v paleopedológii a druhý v eolských harfách. Moja vrcholne fotogenická matka zahynula pri bizarnej nehode (piknik, blesk), keď som mal tri roky, a okrem vrúcneho bodu kdesi v tmách mojej minulosti z nej neprežíva ani kúsok v úžľabinách a priepastiach pamäti, nad ktorými - ak ešte vždy znášate môj štýl (píšem pod dozorom) - zapadlo slnko môjho detstva; zaiste všetci poznáte ľúbezné chvíle odchádzajúceho dňa, keď okolo rozkvitnutého živého plota poletujú mušky, alebo keď sa náhle zjaví tulák a prejde ním na úpätí kopca za letného súmraku; hebké teplo, zlaté mušky.
...
— 7 —
