Obrana Sókratova (Platón)

Faidón je Platónův dialog, který v chronologii Platónova zpracování Sókratova života navazuje na Obranu Sókratovu. Pojednává o Sókratově smrti uzavírající jeho působení, které Platón ve svých dílech sleduje.

Samotný text zaznamenává formou dialogu to, co se dělo ve vězení v den, kdy byl naplněn rozsudek smrti, k němuž byl Sókratés odsouzen. Tento příběh, který tvoří jádro textu, je zasazen do rámce rozhovoru Faidóna a Echekrata, jenž se odehrál delší dobu po tom, co Sókratés zemřel. Faidón byl této událostí osobně přítomen a Echekratovi sděluje vše, co Sókratés v diskuzi s Simmiou a Kebétem řekl k tématům lidské smrti a nesmrtelnosti duše.

Sókratés nepřistupuje ke smrti s obvyklým lidským strachem. Naopak, vidí ji jako něco, k čemu směřoval celý jeho život. Smrt je pro Sókrata oddělením duše od těla. Filosofii, kterou pěstuje, chápe jako snahu o odlučování duše od těla. Smrt je tedy v důsledku naplněním toho, o co filosof usiluje, a není proto důvod se smrti bát. Pokud tedy Sókratés dokáže, že duše po smrti existuje, bude dokázáno, že smrt je něco dobrého, a ne něco zlého...

Faidón vypravuje Echekratovi onen den, kdy Sókratés vypil ve vězení jed. Echekrates chce vylíčit dopodrobna, co všechno Sókratés řekl a co se dělo (kromě Faidóna byli u Sókrata i Apollodoros, Kritobulos a jeho otec, Hermogenes, Epigenes, Aischines, Antisthenes, Ktesippos z Paianie, Menexenos, Simmias z Théb, Kebes, Faidondes, Eukleides z Megar, Terpsion a ještě další; Platón byl nemocen).

V rozhovoru (nebo spíš monologu Faidóna) se řeší, proč psal Sókratés ve vězení básně, proč se těšit na smrt, nesmrtelnost duše (což je hlavním tématem), vztah duše k tělu a naopak, že vše vlastně probíhá v kruhu, protiklady, jak by se měli filozofové chovat...

Vybrané pasáže s komentářem

...Myslíme něco slovem smrt? (Sókratés)

Ovšemže, odpověděl hned Simmias.

Snad něco jiného než odloučení duše od těla? A býti mrtev, že znamená to, že tělo, odloučeno od duše, se dostane zvlášť samo o sobě a zvlášť je sama o sobě duše odloučena od těla? Jest snad smrt něco jiného než to? (Sokrates)

Ne, právě toto.

Z toho vyplývá, že v nenarozeném stavu jsme vlastně mrtví, protože duše není v těle. Teprve při narození duše "vpadá" do těla, neboť duše je ve světě idejí, kde poznává. Při porodu zapomíná a během života se zase rozpomíná. Toto je uvedeno v citaci:

...Nuže jestli nabyvše ho před narozením, při narození jsme je ztratili, ale později při vnímání počitků o těch věcech znova nabýváme oněch vědomostí, které jsme měli kdysi již dříve, zdali pak neznamená to, čemu říkáme učení, znova nabývati vlastního vědění? A kdybychom tomu říkali vzpomínati si, snad bychom to nazývali správně?

U teorie opačné vzniká z opačného mě napadlo, jak to je asi u světla a tmy?

...Tak například, když se něco zvětšuje, není-li nutno, že se to stává větším z toho, co dříve bylo menší?

Jak může být světlá tma nebo tmavé světlo? A když rozsvítíme, je tento přechod o to rychlejší.

...kdykoli přichází vědění jistým způsobem, že to je vzpomínání? Mám na mysli asi tento způsob: kdykoli někdo něco buď uvidí nebo uslyší nebo nějakým jiným smyslem pojme a při tom pozná nejen onu věc, nýbrž mu vstoupí na mysl i něco různého, co není předmětem téhož poznatku, nýbrž jiného, zdali pak tomu právem neříkáme, že si na to, co pojal do mysli, vzpomněl?

Díky tomu jsem si vzpomněla na J.A.Rimbauda a jeho Opilý koráb, kde je toto vzpomínání nazváno synestézií, což je prolínání smyslových požitků. Je to tedy rozpomínání nebo prolínání?

...Mysleme si tedy dva druhy věcí, jeden viditelný, druhý neviditelný; chceš? (Sókratés)

Ano, mysleme si. (Kebes)

A ten neviditelný, že je stále stejný, viditelný však není nikdy stejný. (Sókratés)

Jak to, že můžeme porovnávat viditelné s neviditelným, když to neviditelné nevidíme? Můžeme si to tedy myslet. Ale jak si můžeme myslet neviditelné, když jsme to předtím neměli ve smyslech? A jak tedy vůbec víme, že to neviditelné je neměnné?

Dále mám námitku: rozum i duše se přece mění. Dejme tomu, že když bylo Sókratovi osm let, neprohlašoval, že ví, že nic neví. Na to přišel s postupem věku. Tudíž s postupem věku se změnila duše i rozum. A pokud ne duše, tak aspoň rozum. Neboť rozumem chápeme. Malé dítě nechápe, jak co dopodrobna funguje, ale když je starší, pochopí to. Je to jako číst Malého prince od Exupéryho v osmi a ve dvaceti letech. V osmi nevidíme to, co vidíme ve dvaceti. Náš rozum se tedy změnil a není neměnný. Měl by být v tom případě hmotný a viditelný?

...Že duše každého člověka při citu silné slasti nebo nelibosti, něčím způsobené, zároveň je nucena souditi, že při čem nejvíce zakouší takové city, že to je nejskutečnější a nejpravdivější, ačkoliv tomu tak není. Při tom jde nejvíce o věci viditelné; či ne?... Že každá slast i nelibost jakoby měla hřeb a tím přibíjí duši k tělu a připíná a činí tělesnou, takže se domnívá, že to je pravdivé, cokoli i tělo prohlašuje za pravdivé... (Sókratés)

Slast je podle mě nehmotná, tudíž neviditelná, avšak je cítěná tělem, ale nezachytitelná. V Hádu pociťuje duše "slast", ale jak duše ví, že to je slast, když ji ještě neprožila. Mohla ji prožít skrze tělo, ale to je hmotné, tudíž lživé. Takže co když nakonec duše vlastně nic neprožívá? Nebo prožívá něco jiného, než slast?

...Je to po této stránce, pravil Simmias, že by bylo možno pronésti touž myšlenku také o harmonii i o lyře a strunách, že totiž harmonie u naladěné lyry je něco neviditelného, nehmotného, překrásného a božského, ale lyra sama a struny jsou tělesa a věci hmotné, složené, zemité a příbuzné s tím, co je smrtelné. Mysleme si tedy, že někdo buď rozbije lyru nebo přeřízne a přetrhne struny, a že by tu někdo tvrdil podle téhož soudu jako ty, že ona harmonie nutně ještě trvá a nezanikla. Vždyť by patrně nebylo nijak možno, aby lyra ještě trvala postrhání strun a aby trvaly struny, když jsou smrtelné přirozenosti, avšak harmonie aby zanikla, jež je stejné přirozenosti a sourodá s tím, co je božské a nesmrtelné, a aby zanikla dříve než věc smrtelná.

...harmonie je věc složená, duše pak že je jakási harmonie skládající se ze stavů napjatých po těle... (Sókratés)

Lyra je věc hmotná, tedy složená a smrtelná. Harmonie je věc nehmotná, nehmatatelná, tedy jednoduchá. Je však hmatatelná smysly, tedy by měla být lživá a duše by si ji neměla připouštět, neboť to, co je vnímáno smysly, ne rozumem, je klamné. Dále: i když je lyra věc hmotná, musel ji někdo vymyslet. Zde se objevuje idea lyry, a to je věc nehmatatelná a nehmotná.

Navíc si Sókratés protiřečí:

"Nuže pozoruj, Kebete, zdali nám ze všeho, co bylo řečeno, vychází tohle, že duše je zcela podobna božskému, nesmrtelnému, rozumovému, jednoduchému a nerozbornému, tomu, co je neustále v témž stavu a stejné samo se sebou, kdež to tělo zase že je zcela podobno lidskému, smrtelnému, složitému, nerozumnému a rozbornému, tomu, co nikdy není samo se sebou. Můžeme snad, milý Kebete, říci něco jiného proti tomuto, že tomu v jistém smyslu tak není? (Sókratés)

Na jedné straně tvrdí, že duše je jednoduchá, na straně druhé, že duše je složená. Je tedy duše podobna harmonii? Když obě jsou božské, měly by být jednoduché a nesložené, ale harmonie je věc složená a duše je přirovnána k harmonii.

Ba spíše snad, Simmio, podle správného úsudku žádná duše nebude účastna špatnosti, ač jestliže jest harmonií; vždyť přece harmonie, když je dokonale právě tímto, harmonií, nikdy by nemohla být účastna neharmoničnosti. (Sókratés)

Jenže harmonie je závislá na strunách lyry. Podle toho, jak se naladí struny lyry, je harmonie krásná a čistá. Je tedy duše závislá na tělu? Podle toho, jak ji tělo ovládá, je duše krásná a čistá?

To je v naprostém rozporu s předchozím. Jenže tento rozpor vyplývá z řeči samotného Sókrata. Dále jsem si všimla, že Sókratés, ač nenápadně, vnucuje své názory těm, kdo s ním hovoří. Jsou nuceni vždy říci ano, nebo ne ve tvaru podobá se, je nutno nebo nesouhlasí atp., aniž by jakkoli argumentovali, protože Sókratés postaví otázku tak, aby z ní nebylo úniku. To se mi moc nelíbí, protože Sókratés nenápadně dovede všechny tam, kam chce on. A nikdo si nevšimne, že si protiřečí.

— 1 —

---

Jeden z nejvýznamnějších Platónových dialogů, který je věnován rétorice, kráse a lásce.

Dialog Faidros začíná setkáním Sókrata a Faidra, který se vrací s Lysiovou řečí o lásce. Faidros Lysia velmi vychvaluje, vyzdvihuje jeho řečnické schopnosti, což Sókrata zaujme natolik, že svého společníka požádá, aby mu řeč při procházce přečetl. Lysius ve své řeči tvrdí, že člověk by měl dávat přednost nemilujícímu před milujícím. Ukazuje rozdíly mezi lidmi zamilovanými a nezamilovanými, které jednoznačně hovoří pro citově chladné jedince. Především upozorňuje na nerozumné chování zamilovaných.

Faidros očekává, že Sókratés bude z Lysiovy řeči nadšen minimálně stejně tak jako on sám, ten však řeči vytkne spoustu kompozičních nedostatků, například to, že Lysius neustále omílá dokola to samé, jen tomu dává pokaždé trochu jinou formu. Aby Sókratés přesvědčil Faidra o své pravdě, přednese vlastní řeč na stejné téma, která stejně jako řeč Lysiova uráží boha Érota. Aby si myslitel boha opět naklonil, vymyslí novou řeč, která jej naopak vychvaluje. Tvrdí, že nadšení pramenící z lásky není zlem, nýbrž naopak darem od boha, který nám dává spoustu dobrého.

V další části své řeči se Sókratés dostává k problému poznání. Nechává lásku vystupovat v různých jevech, které směřují k jediné pravdě, nepodmíněné lásce, dosahující pravdivého poznání. Podnětem k těmto úvahám je tělesná láska, která je s filosofií v přátelství i v nepřátelství. V přátelství s filosofií je tehdy, když se stává podnětem k hledání krásy jako takové, tedy k filosofování. V nepřátelství je s ní tehdy, když se spokojuje sama se sebou, ochromuje chuť do filosofování a zakrývá pravdu bytí. To je dokázáno na metafoře vozataje řídícího dva koně. Jeden z koní je poslušný, vedoucí duši k nadsmyslovému bytí; druhý je naopak neposlušný, svádějící duši k tělesným požitkům. Pokud vozataj neposlušného koně nedokáže odvládnout, pyká za to celá duše tím, že padne k zemi a vtělí se do člověka. Duše tak zapomíná na krásný svět idejí, ve kterém předtím žila a ke kterým se chtěla přiblížit. Poznání je rozpomínání na tento svět.

V další části dialogu se Platón ústy Sókrata věnuje rétorice - pokouší se stanovit pravidla řečnického umění. Považuje sice za důležitou znalost techniky přednesu, ale není pro něj tím nejzákladnějším. Primární znalostí rétora má být znalost lidské duše, jež mu poskytne schopnost odhadnout účastníky diskuse a dané situace tak, aby zvolil tu nejsprávnější cestu k cíli. Aby mohl rétor poznat podstatu lidské duše, musí nahlédnout do říše idejí, která je předobrazem pozemského světa.

Dalším předpokladem dobrého rétora je znalost pravdy. Pravdu je třeba znát, aby se řečníkova řeč neminula účinkem. Dobrý řečník sice není ten, kdo říká jen pravdu, ale ten, kdo dokáže své posluchače účinně klamat, k čemuž potřebuje mít schopnost rozlišit pravdu od nepravdy. Platón tedy staví rétoriku velmi vysoko, výše než umění, na něž má velmi nejednoznačný názor. Tvrdí, že například malíř, jenž maluje obraz, pouze kopíruje tento svět, který sám je kopií světa idejí. Umělec tedy podle něj nemůže postihnout krásu samu o sobě.

— 2 —

---

Faidros tvoří společně s Iónem a Hippiem jednotný celek, který se nazývá Dialogy o kráse (= záznam dialogu mezi Sókratem a třemi moudrými muži - Iónem, Hippiem a Faidrem).

Ión, jeden z nejslavnějších rapsódů, řeší se Sókratem, zda jeho umění recitovat Homéra vychází z odborné znalosti či jakéhosi božského vnuknutí, které Ióna k Homérovi přitahuje. Hippias je pro změnu Sókratem těžce zkoušen v otázce, co je to krása a jak vypadá její nejpřesnější definice. Nejznámější dialog s Faidrem pak řeší podstatu řečnictví a jeho krásy...

 

To, co dialogy sjednocuje, je snaha definovat krásno. Faidra můžeme rozdělit na jedenáct kapitol:

1) Úvod

Sókratés a Faidros se setkávají. Faidros jde od Lysia a nese jeho řeč o lásce, kterou chce Sókratés samozřejmě slyšet. Zde není nic, co by mě zarazilo, nadchlo, pobouřilo nebo nutilo k uvážení.

2) 1. část

Řeč Lysia o lásce, jíž Faidros předčítá Sókratovi. Její začátek zní: "Jaký je můj zájem, víš, a slyšel jsi také, že jsem toho názoru, že nám jeho uskutečnění prospěje. Myslím, že nebudu mít se svou žádostí neúspěch jen proto, že nejsem do tebe zamilován. Neboť jakmile zamilované přejde touha, jímá je lítost nad tím, kolik dobrého snad udělali, kdežto u ostatních lidí vůbec nepřichází čas, v němž by měnili své smýšlení. Konají dobro podle svých sil, jak jim nejlépe jejich osobní zájmy dovolují, a to dobrovolně, a nikoli pod tlakem nějaké nutnosti."

Proč by měl mít neúspěch, když ten, komu je tato řeč napsána, bude nejspíše jeho přítel? Pokud zamilované přejde touha a jímá je lítost, tak to snad není láska, ale jen touha. Takže ani nejsou zamilovaní. Konat dobro, jak mi mé zájmy povolují? Nikoli pod tlakem nějaké nutnosti? Když mi matka či otec řeknou, že to není dobré nebo že to dobré je, tak to podle toho neudělám, nebo udělám. A přitom to nemusí být z mého zájmu. Jenže to taky neznamená, že je to nutnost. Ale podle mého subjektivního mínění bych řekla, že poslouchat rodiče nutností je.

"Zamilovaní uvažují, co ze svých záležitostí zařídili kvůli lásce špatně a jaká vykonali dobrodiní; když k tomu připočtou své soužení, dospějí k závěru, že se už dávno předmětům své lásky odvděčili." (to ale není nutně pravda) "...Nadto je snadné poznat, zda mluví zamilovaní pravdu a zda se proto sluší si jich velice vážit, když říkají, že mají nejradši ty, které milují, a že jsou hotovi zavděčovat se jim slovy i činy, i kdyby se tím s ostatními lidmi znepřátelili - protože si nejvíce váží těch, do nichž se zamilují později, a je jasné, že budou se svými dřívějšími milenci jednat špatně, budou-li si to pozdější milenci přát."

Zdá se mi, že z toho nevyplývá, jak poznáme, že milující říká pravdu, či nikoli. Vždyť to může říci i člověk nezamilovaný. A dále: proč by si někdo přál, ať milující jedná proti svým dřívějším miláčkům. Přijde mi to nelogické.

"... sami přiznávají, že jsou spíše pomatení nežli rozumní a že vědí, že smýšlejí špatně, ale nedovedou se ovládnout."

Ten rozum tam je, sice v menší míře, ale je, když dovedou posoudit, že to, jak smýšlejí, je špatné; ale nechápu, že se nedovedou ovládnout, filozof by se měl ovládat, i když je zamilovaný, nebo ne?

"Proto také brání stykům své milované bytosti s jinými lidmi, neboť se obávají, aby je nepřekonali ti, kdo mají majetek, nebo aby ve styku s milovanou osobou nebyli lepší ti, kdo jsou lépe vychováni; tak hlídají sílu každého, kdo má nějakou jinou přednost. Tím, že tě přemluví, aby ses s takovými lidmi znepřátelil, zbaví tě přátel veškerých."

Kdyby milujícího překonal někdo, kdo má majetek, pak by mu muselo nutně dojít, že miláček není poctivý a spíš se zajímá o bohatství hmotné, než o bohatství duše. A pokud brání milovaný svému miláčku, aby se stýkal se svými přáteli, nutně musí dojít zase miláčkovi, že milovník je žárlivý. Což není moc hezká vlastnost.

"Jestliže se mi podvolíš, nejenže ti nejprve posloužím pro tvou přítomnou rozkoš, ale přinesu ti užitek i v budoucnu..." (Není tohle nabídka k tělesnému styku?) "Když člověk pořádá hostinu, nemá zvát své přátele, nýbrž lidi, kteří ho o to prosí a kteří potřebují nasytit. Ti ho potom budou mít rádi a budou ho doprovázet, budou přicházet k jeho dveřím a budou se velice radovat, budou mu náležitě vděčni a budou se modlit, aby se mu dostalo mnoho dobrého. Je přece správné zavděčovat se nejvíce nikoli těm, kdo se toho velice domáhají, nýbrž těm, kdo dovedou být nejvděčnější, nejen tedy těm, kdo milují, nýbrž těm, kdo si toho zaslouží; nikoli těm, kdo se těší z tvého mládí, nýbrž těm, kdo ti dají podíl na svém majetku, až budeš stár; ani těm, kdo se po skutku budou chlubit jiným lidem, nýbrž těm, kdo zachovají ze studu mlčení vůči všem; nikoli těm, jejichž horlivost má krátké trvání, nýbrž těm, kdo ti zůstanou přáteli po celý život beze změny..."

Začátek citace uvádí, že nemám zvát přátele, ale konec říká: kdo ti zůstanou přáteli po celý život. Takže je pozvu jen jednou, a to když ještě mými přáteli nejsou a potřebují nasytit. Pak už je ale pozvat nemůžu, poněvadž jsou mými přáteli, i kdyby to potřebovali. Také mám pozvat ty, kdo se o to prosí, ale ne ty, kdo se o to domáhají.

3) 2. část - Řeč Sókrata o lásce

"Touha, která převládne bez rozumné myšlenky směřující k tomu, co je správné, která vede k rozkoši z krásy a která pod vlivem příbuzných tuh po tělesné kráse mohutně sílí, až získá převahu, od samotné té síly obdržela jméno a nazývá se láskou."

Tato věta mě zaujala a zdá se mi velmi překrásná jak formováním, smyslem i výběrem slov. Několikrát jsem si ji přečetla a nenarazila jsem na to, že by představovala jiný smysl, nežli má mít.

"Pokud tedy milenec miluje, je škodlivý a protivný; když však přestane milovat, stává se pro další dobu nevěrným, pro tu dobu, pro kterou mnoho nasliboval s velikými přísahami a prosbami; v naději na dobrý výsledek jen stěží udržuje styky, které jsou mu v té době již trapné. Přichází však čas, kdy je třeba sliby plnit, a tu on přejde k jinému vládci a předáku, totiž k rozumu a umírněnosti místo lásky a šílení, změní se, aniž to miláček zpozoruje."

Tímto snad říká, že je tedy lepší milovat nezamilovaného. Tudíž to samé co Lysius. (A pokud zamilovaný, jak už jsem uvedla výše, přestane milovat, není to láska.) Toto uvádí přímo zde:

"...neměl asi prokazovat přízeň člověku zamilovanému a tedy nutně nerozumnému, nýbrž daleko spíše nemilujícímu a rozumnému. Jestliže tak neučinil, pak se nutně oddal člověku nevěrnému, nevlídnému, žárlivému, nepříjemnému, škodlivému pro majetek, škodlivému pro udržování jeho těla a daleko nejvíce škodlivému pro výchovu duše..."

4) Palinadia - Sókratovo odvolání minulé řeči

"Jestliže je Éros bůh či láska něco božského (a to ovšem je), pak nemůže být žádným zlem; v obou řečech, které o ní byly předneseny, je však za zlo pokládána a tím se tedy obě řeči proti lásce prohřešily..."

5) 3. část - Velká řeč Sókratova o lásce na filozofickém základě

Mluví v ní o čtyřech druzích poblouznění, nadšení nebo také šílenství (věštecké, mystéria, múzické a milostné). Dále o duši a její nesmrtelnosti, o okřídleném spřežení (duše rozdělena na tří části, vozataj, řídí dva koně - jeden dobrý a krásný, druhý špatný a nepěkný), o tom, jakým systémem se vtěluje duše...

"Zrak je totiž nejbystřejší z našich smyslů, ale moudrost jím nevidíme; kdyby existoval nějaký takový její zářivý obraz, nebo i jiných milování hodných věcí, který bychom mohli vnímat zrakem, byl by pramenem nepředstavitelných lásek. Jen kráse však se dostalo toho údělu, že je ze všech skutečností nejzřetelnější a nejlíbeznější."

Jakpak je to možné, když smysly jsou klamné a neměli bychom je brát na vědomí? Co když je to jen klam a žádnou krásu nevidíme? A navíc: každý si představuje jinou krásu.

6) Teoretická vsuvka

Pojednává o tom, jak má být správně vytvořena řeč.

7) Vsuvka poetická

Sókratés vypráví mýtus o cikádách.

8) 4. část - V čem spočívá krása přednášené a napsané řeči

Řeč má mít základ na pravdě, ne na mínění.

"Sparťané říkají, že řečnictví bez pravdy pravým uměním není a nikdy nebude."

"Ty jsi neslyšel ani o učebnicích řečnického umění od Nestora a Odyssea, které napsali ve volných chvílích před Trójou? Nevíš nic o učebnicích Palamédových?" (Sókrates)

"Při Diovi, nevím nic o Nestorově učebnici, ledaže děláš nějakého Nestora z Gorgia, či z Thrasymacha a Theodóra Odyssea." (Faidros)

"...A neznáme snad elejského Palaméda, který podle pravidel řečnictví dokazuje, že se posluchačům jeví totéž jednou stejným a podruhé nestejným, jednou zase jako jednotlivost, podruhé jako množství, jednou zase jako věcně hybná a podruhé jako věc, která se pohybuje?" (Sokrates)

"Ovšemže známe." (Faidros)

Tak zná Palamédovy spisy, nebo ne? Jednou ne a jednou ano.

9) 5. část - Ústní podání je důležitější než písmo

To vyplývá z pověsti, kterou vypráví Sókrates:

"...Kdo se mu naučí, přestanou si cvičit paměť a tím budou zapomínat, neboť spoléhajíce na písmo nebudou se rozpomínat sami od sebe zevnitř, nýbrž jen zjevně, podle cizích znaků; našel jsi tedy prostředek k upamatování, ale nikoli pro paměť. Poskytuješ svým žákům jen zdání moudrosti, ale nikoli moudrost pravou...."

10)

Vzkaz Lysiovi: "Jestliže někdo z nich sepsal ta věci věda, v čem je pravda, dovede jim pomáhat tím, že se podrobí zkoumání toho, o čem psal, a je svým přednesem sám s to dokázat cenu věcí napsaných, pak mu nemá být přikládán název podle obsahu jeho spisů, nýbrž podle toho, čemu se v nich skutečně věnoval."

Vzkaz Isokratovi: "Nebylo by nic divného, kdyby s postupem svého věku v tom oboru řečí, jimiž se nyní zabývá, vynikl nade všechny, kdo se kdy o nějaké řeči pokoušeli, jako nad malé děti, pokud ovšem se s tím nespokojí a dá se svou božskou horlivostí k větším věcem. Rozum toho muže má, příteli, od přírody náklonnost k filozofii. To tedy vyřizuji od zdejších bohů já svému miláčkovi Isokratovi. Ty pak vyřiď to druhé svému miláčku Lysiovi." (Sókrates)

11)

Modlitba k Pánovi: "Milý Pane a ostatní bohové tohoto místa, dejte mi, abych se stal krásný ve svém nitru a můj zevnějšek nechť je s mým nitrem v přátelském souladu. Za boháče ať považuji moudrého a zlata ať mám tolik, kolik by unesl nebo uvezl jen člověk skromný."

"Máme si přát ještě něco jiného, Faidre? Mně totiž tato modlitba stačí." (Sókrates)

"Modli se o to i za mne, neboť věci přátel jsou společné." (Faidros)

Člověk skromný si nevezme mnoho a zlato je moudrost. Proč si přát málo?

— 3 —

Kompletní kniha ke stažení (ePub, PDF):