Snesl se už večer, a Renata stále nebyla doma. Měl jsem cukání přinýst si ze sklepa jedno video a kochat se pohledem na tu mašinku. Jsem estét: miluju krásný věci. Nemyslím zlato, brilianty a podobný nesmysly. Nejsem žádný hrabě Monte Cristo, a orientální nádhera mě neoslňuje. Zato předměty, technika…, to je pravý umění dnešní doby! Magnetofony, videa, počítače. Auta! Takový porsche nebo ferrari… nebo ten nový mercedes, volvo…, ty nejsou jen krásný pro oko. Jsou dokonalost sama. Něco jako arabský plnokrevník.
V zámku zarachotil klíč a přestřihnul nit snů. Renata se vracela. V předsíni odkopla střevíčky. To znamená, že něco vypila. Jakmile oslavuje, odkopává v předsíni střevíčky: jednou, vraceli jsme se z vinárny, se mi navíc pověsila na krk, abych ji odnesl do postele. Uprostřed pokoje jsem zakop. Pak už se mi na krk nevěšela.
Vplula do pokoje. Prozpěvovala si „lalala“ a dělala, že mě vnímá asi jako vzduch. Zakašlal jsem, abych se připomenul. Může mě přehlížet, ale byl bych rád, kdyby tak nečinila v mém bytě.
„Už jsi doma?“ zavrkala.
„Jak vidíš. Už drahnou chvíli jsem doma.“
„Nečekala jsem, že přijdeš tak časně. Obvykle se zdržíš při obchodních jednáních,“ řekla opět sladce. Fuj. Vypadalo to jako v hodně starý a hloupý konverzačce.
Sedla si do křesla naproti mně a přehodila si nohu přes nohu. Měla na sobě takovou tu úzkou, rozstřiženou sukni, odhalující prakticky celý stehno. Mohl jsem si i domýšlet barvu kalhotek. Řeknu vám, je to opět jedna ze záhad života: když vidíte ženskou nahatou, nevzrušuje vás tolik, jako když z ní zahlédnete poodhalený kousek takzvaný erotický zóny. Asi jí došlo, nač myslím. Sedla si způsobněji a zpražila mě pohledem.
„Dej mi napít.“
„Nemělas už dost?“ povídám, ale jdu do ledničky pro cinzano. Sobě jsem namíchal whisky se sodou. Cinzano jsem udělal hodně long.
S nohama u sebe, jako způsobná dáma, se jí sedělo nepohodlně. Za chvíli zase prosvěcovala pokoj svými stehny. Přitahovaly mě jako magnet.
„Prosím tě, přestaň na mě koukat tak hladově, znervózňuje mě to.“
„Musím koukat hladově, když mám hlad.“
„Tak si ho hlaď a říkej mu malej,“ povídá a pak jí to došlo a začervenala se. „Chci říct, že si s tebou musím fakticky vážně promluvit.“
„Nemohlo by to počkat?“ zamumlal jsem. „Že bysme nejdřív hupli do postýlky… anebo rovnou tady na křesle, tak jsme to ještě nezkoušeli.“
„Nech mě, ty prasáku!“ zaječela. „Nedokážeš myslet na nic jinýho než na tohle?“
Jen jsem naprázdno zapolykal. Tak já jsem erotoman! A kdo mě každou noc tahal do postele? Kdo věčně chtěl, i když já neměl na takový nemravnosti nejmenší pomyšlení, protože mě eroticky úplně paralyzovala láska kIvance?!
Mávl jsem rukou. „Tak spusť, nebo jdu do hospody…, když s tebou nic není.“ Nejspíš to nedostala. Proto ta hysterie.
„Chtěl bys auto?“
Vyrazila mi dech. Čekal jsem všechno možný, ale tohle…? Čte mi myšlenky? Pochopitelně, povídám, že bych chtěl mít auto. A taky vrtulník nebo jachtu.
„Bylo by docela laciný,“ dělala, že mě neslyší. „Vlastně docela zadarmo.“
„Mám ho snad ukrást?“ Sorry. Auta nedělám. Ty přenechávám puberťákům.
„Ne. Taky by nebylo tvoje. Jen bys ho měl občas… záleželo by na okolnostech… k dispozici.“ Najednou přimhouřila oči, jako herečky v televizi, když je něco podczřelýho napadne. „Máš vůbec řidičák?“
„Ale jo, mám.“ Jestli si myslí, že budu někomu šoférovat a mejt káru a nevímco ještě, abych ji směl v sobotu povozit, tak se, berunka, mýlí. Řekl jsem jí to.
„Jsi pitomec. Větší, než jsem si dodnes myslela.“
„Tak já jsem pro tebe pitomec, jo? No to je fakticky bezvadný.“ V duchu mi najednou zatrnulo – vlastně má pravdu! Nebýt pitomec, tak v těch svých trablech nelítám. A Renata by nazývala pitomcem nějakýho úplně jinýho pitomce v naprosto jiný garsonce! „Tak já jsem pitomec…,“ opakoval jsem. Renata přikývla. „To se ti teda divím, že se tu se mnou vůbec bavíš! Ze si nenajdeš nějakýho… nějakýho génia!“
„Třeba jsem našla.“ Lhostejně si zapálila.
„Co tím chceš říct?“
„Všechno se dozvíš v pravý čas. Cho…
