Je to nuda, vláčet se po ulicích bez záchytnýho bodu, bez auta, jen s vědomím, kolika místům a lidem se musím vyhýbat. Bez holky, kterou bych miloval jen tak, ze samotný lásky, a která by patřila jenom mně. A vůbec by mi nevadilo, že by nebyla poslední model z exkluzivní půjčovny za dolary.
No co. Člověk si nesmí dělat těžkou hlavu. Střádá si na infarkt. Stačí problémy, který fakticky máte – proč si vymýšlet další.
Zacouval jsem do Dlaskova řeznictví, dal si polívku a zabíjačkový guláš a pozoroval cvrkot. Dva muži vedle mě měli stejnokroje ministerských úředníků: šedivě seriózní obleky z konfekčních Závodů Jána Nálepky, bílý košile z Třioly, kravaty z Hedvy. Jedli uzený koleno a bavili se o nějaký nový vyhlášce na ochranu půdního fondu. Naproti stáli čtyři chlápci v pocákaných montérkách: nejspíš fasádníci, ve vedlejší ulici je na domech lešení. Hádali se kvůli fotbalu. Zajímalo by mě, co by se dělo, kdyby fotbal zrušili. Asi bysme si museli vymyslet jinou lidovou zábavu. Autodafé nebo kohoutí zápasy. Ty by byly nejlepší. Kohoutí mají tu výhodu, že když se dostanou z formy, můžete je sežrat. S fotbalistama to nejde.
Dělňáskové si vůbec nejvíc povídají o fotbale. Nebo o sportu vůbec. Vkládají do debaty duši: jako kdyby do míče nekopali najatí profesionálové, kterým je na rozdíl od nich obyčejně jedno, za který klub hrajou – hlavně když to sype – ale jejich vlastní synové. Jsou na svým klubu přímo osobně zainteresovaní. Prožívají každéj zápas. Skoro myslím, že to je s autem, chatou a platem hlavní náplň jejich života.
Lidi, co pracujou spíš duševně, se zase i v hospodě baví o práci. Jenže ne o práci samotný, jako spíš o okolnostech. Například šéfové. Šéfové jsou nejoblíbenější. Většina to jsou debilové. Zajímalo by mě, co si povídají ty šéfové, když si sednou k pivu nebo do vinárny…
O čem se dá mluvit se mnou? Fotbal mě nezajímá, o práci se z pochopitelných důvodů zmínit nesmím a šéfy nemám. Vlastně bych do hospody ani neměl chodit. Jsem typ k ničemu.
Utřel jsem si pusu a přemístil se do Dlaskovy kanceláře.
Hodil okem po účetním a pak řekl, že si vlastně potřebuje něco omrknout ve výrobě a že si se mnou promluví cestou. Odtáhl mě na ulici a zavrčel: „Nemůžete napřed brnknout? Já toho vola nemůžu pořád vyhazovat. Je to podezřelý.“
„Nic se neděje. Já jenom, co bude s tím videem. Kdy ho chcete dodat?“
„Ale já nemám… to je močkách. Já s tím nepočítal.“
„To jste měl. Když jsme se včera dohodli.“
Drbal se na hlavě a mechanicky odpovídal na pozdravy. Panečku, takovýho vedoucího největšího řeznictví a uzenářství v okolí si lidi dovedou vážit. Ti ho musej mít rádi! Musej, musej…
„A co kdybychom to udělali takhle: dám video do tašky a za půl hodiny vám ho přinesu. Vy si ho schováte do auta a dáte mi peníze.“
„Kde verau sedmadvacet tisíc!“
„Dvacet sedm a půl.“
Mávl nad tím rukou. „Přece se nebudeme hádat o pět stovek.“
„Nebudeme,“ ujistil jsem ho.
„Tak kde je mám vzít?“
„Pane Dlasku, snad nechcete, abych vám radil. Můžete si dojet do spořitelny hned – je to kousek – nebo si tam můžete zaskočit v poledne a mezitím si ty peníze vypůjčíte.“
„Víte,“ vrtěl hlavou a v očích měl ustaraný pohled, „tyhle věci dělám nerad. Nikdy nevíte, jestli vám do kšeftu najednou nevlítne kontrola…“
„Jděte!“ zasmál jsem se. „Celková kontrola se snad dělá až po uzavření prodejny. Teď by stejně nic neobjevili. Zařiďte si to jak chcete. Jdu domů pro mašinu.“
Otočil jsem se a neposlouchal, co za mnou huhlá.
Lubanovo video jsem zabalil do ručníku, uložil do nákupní tašky a vláčel se s ním nazpátek k řeznictví. Dlask byl konečně v kanceláři sám. Zamkl jsem a vybalil mašinu. Zálibně si ji prohlížel, tak jsem ho vyrušil ze snění:
„Máte prachy?“
Přikývl, ale neodpověděl, jen se dál šťastně usmíval. Najednou jako kdyby mu úsměv z tváře smyli mokrou houbou.
„No jo, pane Najman – ale co když je to šmejd? Co když to nehraje!“
„Hraje,“ řekl jsem unaveně. „Prostě mi musíte věřit. Anebo si zajedeme k vám domů a tam si ho vyzkoušíte.“
Zoufale se…
