Za pět minut se ke mně v bílým plášti, vlajícím jako doktorovi při vizitě, přihnal Eda.
„Co to slyším, študente? Zaskoč ke mně na chvíli.“ Ve výčepu postávali vytrvalci, co sem chodí „na jedno“, a vydrží do zavírací hodiny, „lak povídej.“
Pokrčil jsem rameny. „Co chceš slyšet? Martin ti všecko řek, ne?“
„Fakticky ti víc nevodnesli? Než tu televizi a magneťák?“
„Připadá ti to málo? Pro tebe to možná nic neznamená, ale pro mě to byl všechen majetek. Já sem študák, a ne…,“ chtěl jsem říct výčepní, co má na pípě desítku a dvanáctku a každý rok nový auto, ale Eda mě přerušil.
„Myslím, jestli třeba nešli spíš po prachách.“
Zasmál jsem se. „Po prachách? U mě?! Měl jsem doma asi tři kila a ty jsou v háji.“
Něco mu leželo v hlavě, jeho otázky nevedla obvyklá zvědavost, ale už nepokračoval. Teprve za hodnou chvíli, když obsloužil pár hostů, prohodil: „Nějak se to v poslední době rozrostlo. Tady v okolí. Člověk aby se bál doma něco mít.“
Přikývl jsem a podal mu sklenici, aby mi natočil ještě jedno. „U nás v baráku je to už druhej případ.“
„Druhej? A koho ještě udělali?“
„Nějakýho zubaře z posledního patra.“
„Jak se jmenuje?“
„Nevím. Já nevím, jak se jmenujou mí sousedi. Jestli to potřebuješ moc vědět, zeptej se policajtů.“ V hospodě se šušká, že Edova bezostyšnost, pokud jde o míchání piva a dodržování míry, prodej vlastního alkoholu a vína, cigaret a další šmé není samo sebou. Má prý moc dobrý styky. A citlivý uši. Faktem je, že za celou dobu, co tady točí, přišla prý obchodní inspekce jen jednou. Dostal pět stovek pokuty a varování, že jestli se to bude opakovat, půjde od pípy mejt do kulturního domu černý nádobí, ale už se to neopakovalo. Myslím kontrola…
Mou narážku nevzal na vědomí. Kývl na mě, abych zašel k němu za výčep.
„Fakticky jsi doma neměl žádný peníze?“ zeptal se potichu. „Nemyslím koruny…“
Chvíli jsem mlčel. Nevědomky mi nabízel perfektní možnost ještě lepšího krytí. „Něco málo. Hlavně bony.
Ne moc – ale pro mě je i stovka balík. Proč tě to zajímá?“
„Protože jsem zaslechnul, že po Praze pracuje nějaká parta, která jde hlavně po lidech, co maj doma valuty nebo bony.“
„Kruci!“ poškrábal jsem se na hlavě. „Ten doktor od nás z baráku byl prej do loňska v Iráku nebo kde.“
„Tak vidíš.“
„No jo – ale jak mohli vědět, že zrovna já bych doma moh mít… rozumíš?“
„V hospodě,“ řekl rychle. Asi si to v hlavě dlouho sumíroval. „V hospodě se hrozně moc kecá. Dáš si pět piv a přestaneš si dávat pozor, jestli moc neřveš, a vůbec už nekoukáš, kdo sedí vedle u stolu.“
„Já tu nikdy nevykládal, že mám nějaký bony. Jenom…“
Významně se na mě podíval. „Co když někdo slyšel, že od tebe sháním bony a žes mi je střelil? Anebo s Dlaskem – nebo tenkrát, jak ses domlouval s Vachtlem. Jo –sehnals jim to?“
„Nebuď zvědavej. Zkus se jich zeptat. A pokud vím, oni vykradený nebyli. Jenom já. A to je hrozně divný.“
„Jseš si tak jistej, že je nikdo neudělal?“
Zatrnulo mi. Snad nekecali…! Protože jestli Eda opravdu bonzuje, vědí o tom už na kriminálce! „Říkali snad něco?“
Zavrtěl hlavou. „Já už je dost dlouho neviděl. Chtěl jsem jenom říct, že ne každej hnedka letí na esenbárnu, když mu ukradnou něco, co… co je trochu kách, chápeš? Říkals ty esenbákům něco o těch bonech?“
„Ne. Stejně bych od pojišťovny nic nedostal a nemám chuť vysvětlovat, kde sem je sehnal. Vím, že to není zakázaný, ale…“
„To je právě ono.“ Dotočil pivo. Narovnal je na plato. Martin na pokladně namarkoval dvanáct desilek a kontrolní ústřižek napíchl na hřebík vedle kasy. Ho Jil si plato na rameno a odklusal.
„To je právě ono,“ opakoval Eda. „A s tím někdo po čítá. Koukej, já ti to nepovídám proto, abych z tebe tahal rozumy. Mně jde spíš o to, aby sis vzpomenul, před kým sis pouštěl hubu na špacír. Podívej – takové Lohák,“ pohledem ukázal na bývalýho zlodějíčka, který stál v druhém koutě výčepu a stejně tiše jako my něco domlouval s bubeníkem jistý známý rockový skupiny. „Co my víme? Třeba je to on… anebo jim dělá tipaře. Anebo je to někdo, do koho bys to v …
