Z domu vyšel Dlask. Být spisovatel, napsal bych, že se vypotácel, v očích dosud nepoznaný děs, v obličeji bledý jako sníh: jeho tvář byla zcela bezkrevná. Protože spisovatel nejsem, napíšu docela.obyčejně, že vypadal jako zhulákanej pod obraz. Motal se a v ksichtě připomínal tlustý od šunky. Prostě groggy. K.O. Dopotácel se k peugeotu, nemohl najít klíčky, pak se mu klepaly prsty, takže měl co dělat, aby se trefil do zámku. Konečně se svezl na sedadlo a dlouho seděl, ruce položený na volantu, a díval se před sebe. Málem mi ho přišlo líto.
Lájoš najednou zazmatkoval. Na tohle u něj budu muset dávat pozor, protože podvědomý reflexy se těžko reguluj ou. Teď jsme například byli úplně bezpečný, a on by v panice vylítnul rovnou do náruče esenbákovi, který se po ulici blížil k Dlaskovu autu. Esenbák by Lájoše sebral, protože byl vyplašenej jak chocholouš. Pak by stačily dvě tři otázky a začal by sypat. Zbytečně. Esen bák neměl o nějakým zločinu nejmenšího tušáka. Mířil k Dlaskovu vozu, protože jeho majřtel by vzbudil pozornost dítěte, natož četníka. Člověk, cose potácí jak třtina ve větru, nemůže odemknout auťák, potom zapadne do sedadla a hlavu si položí na volant, jako by si chtěl před jízdou maličko schrupnout, nemá ve voze ani na ulici co dělat. Patří na záchytku.
Esenbák zaťukal na okýnko, zasalutoval a něco říkal. Asi měl z domova slušný vychování: já bych Dlaska chytil za límec a vytáhnul z fára jako hlemýždě z ulity.
Dlask zvedl hlavu. Tvářil se přežalostně. Trochu mi zatrnulo. V nejhorším to praskne, ale nás zatím nemůže nic ohrozit, utěšoval jsem se. Dokonalost mých plánů by ovšem utrpěla nebezpečnou trhlinu.
Dlask se konečně vyhrabal z vozu a osahával se. Hledal doklady. Nebo ze zvyku prachy na úplatek. Podal esenbákovi řidičák. Příslušník ho dlouho zkoumal. Zase něco Dlaskovi povídal. Vytáhl z brašny balónek a dal mu fouknout. Nezabarvil se. Esenbák vrtěl hlavou, teď zase mlel pyskem Dlask – rád bych věděl co. Jestli říká: „Pane strážník, já nejsem vožralej, to přece vidíte, já jsem jenom šokovanej. Představte si, že mě právě vykradli…,“ tak je to v háji. Ale pokud povídá: „Víte, mně se udělalo nějak šoufl, musel jsem si z krámu dojet domů pro tabletu, teď čekám, až zabere…, asi to bude něco se srdcem, mám hypertenzi…,“ tak je to v pohodě.
Bylo to v pohodě. Esenbák začal otevírat ústa rychleji, gestikuloval, už zvedal vysílačku, co nosí pověšenou na opasku, Dlask nejspíš fakticky vytáhl fintu se srdcem, žlučníkem, vysokým tlakem, epilepsií, bludnými ledvinovými kaménky, kolikou, maniakální depresí, mimoděložním těhotenstvím nebo podobným svinstvem a příslušník chtěl zavolat sanitku, ale Dlask začal mávat rukama /to tak, aby se ukázalo, že ho nebolí srdce, ale utrpěná ztráta!/ a zamknul auto. Vypadal trochu líp. Do obličeje se mu vracela barva. Jen ty oči se mi ani na dálku nelíbily. Měly výraz štvaný laně.
Esenbák pokrčil rameny a rozešli se. Po několika metrech se zastavil a díval se zkoumavě za Dlaskem –ale ten už opět pevným krokem mířil ke svý provozovně číslo 3172.
Oddechl jsem si. Co si nalhávat, měl jsem trochu nahnáno. Tím, že jsme zůstali, abych viděl vyvrcholení, jsem situaci hnal do krajnosti: stačilo, aby nás Dlask zahlíd, a i kdyby byl sebevětší vůl, muselo by mu to přinejmenším vrtat hlavou.
„Tak co, měl jsem pravdu?“ plácnul jsem Lájoše po širokých zádech.
V úžasu vrtěl hlavou. „Hej, šéfko.“ Vyšli jsme na ulici. „Něviem lenem, co stě mu povedali po telefonu. Lebo keby stě mně urobili cosi také, je bysom…,“ hmátl po imaginárním noži.
„To on taky. Jenomže neví, koho sejmout. A hlavně musí držet hubu.“
„Prečo, šéfko?“
„To je moje tajemství, Lájoš. V každým případě můžeš říct svý starý, aby ti kufřík zase rozbalila. Se mnou ho nebudeš potřebovat.“
Zvolna jsme došli k našemu domu. Lájoš za mnou táhnul jako pejsek. Čekal peníze. Plat. Odměnu za práci a za riziko. Úrok z podílu, který do našeho podnikání vnesl: umění otvírat cizí,zámky.
Abychom si rozuměli, nechci ho šidit. Vím, že brát parťá…
