Záhir (Paulo Coelho)

Jméno brazilského autora Paula Coelhoa je nejen v našich poměrech, ale dle výsledků všelijakých anket čtenářů po celém světě, naprosto zbytečné představovat. Tento fenomén, který si otevřel cestu do čtenářských duší díky románu "Alchymista", se natrvalo zapsal do knižních dějin přelomu 20. a 21. století.

Nyní ve většině kulturního světa přichází na knižní pulty jeho další příběh, kniha "ZÁHIR". Co je to záhir? Slovo pocházející z islámu, znamenající něco nebo někdo, co hned po prvním kontaktu postupně natolik ovládne vaši mysl, že se nedokážete soustředit na nic jiného. To lze považovat za svátost nebo šílenství. A právě něco takového prožívá i hlavní hrdina tohoto příběhu, úspěšný spisovatel, prodávaný po celém světě v milionech výtiscích, a samozřejmě jako každý čtenářsky úspěšný autor je v nelibosti u literárních znalců a kritiků. Jestli vám to někoho připomíná, například jistého jihoamerického autora, tak se nepletete. Kniha "Záhir" je silně autobiografická, jak napsal autor, jde o "bilanční" román. To vše ještě podtrhuje tzv Ich forma vyprávění. Místy bude jistě pobuřující jeho otevřené vyznání k lidí, kteří jsou za celou jeho slávou, kteří ji vytváří.

Stejně jako u většiny předešlých knih nám autor nabízí jiný pohled na náš životní stereotyp. Zatímco v "Alchymistovi" byla hlavní myšlenkou cesta za svým životním snem, zde se Coelho zabývá hledáním pravé lásky. A jako vždy představuje cestu, kterou bychom mohli nazvat až kacířskou, naprosto neslučitelnou s našim pojetím lásky a společného života. Kdybychom na to nahlíželi s pozice tzv. selského rozumu, nebylo by to možná až tak nepředstavitelné. Ale náš systém morálky a etiky v soudobém křesťanském angloamerickém světě, něco jako vlastní "selský" rozum nemůže akceptovat. Šlo by o stav, který by většina populace považovala za jistou podloženou psychickou nemoc, či deviaci.

Jak jsem psal, náš hrdina má všechno, co si moderní západoevropský člověk může přát, co je standardem pro pojem životní štěstí a láska. Má peníze, má lásku, má respekt, je dobře zavedený klient v "protekční" bance, jako téměř my všichni, v instituci tak mocné a vlivné, že si to ani nemůžeme představit. Ale po letech se jeho láska stává se jinou, ne menší, ale stereotypní, bez vášně. A jeho žena, jeho životní partnerka Esther provede něco, co si náš hrdina nedokáže představit. Opustí své dobré místo novinářky prestižních novin a vrhne se do válečného zpravodajství. Začne jezdit do oblastí postižených válkou, či jinak nazývaných vražedných konfliktů. Nemůže to zcela pochopit, začne se chovat jako člověk, který si lásku představuje jako jistý typ dobrovolného otroctví, kdy jeden i druhý se musí podřizovat přání a tužbě druhého. Nakonec Esther zcela zmizí, podle prvních příznaků jde o únos lidmi, mezi kterými se jako válečný reportér dlouhou pohybovala. Postupem času se ztracená Esther začne měnit v hrdinovu záhir. Pak se ale objeví neznámý, který je vlastně poslem Esther, který se snaží ukázat hrdinovi cestu k jejímu srdci. A tak začíná jeho fyzická i duchovní cesta za svojí záhir, za svojí Esther.

Zde nám Coelho nabízí jiný pohled na lásku. Skutečná láska znamená, že bychom spíše z lásky měli dát svému partnerovi volnost, protože tím potvrdíme pravou lásku. A cesta k tomuto vztahu vede tzv. odstraněním své osobní historie, zbavením se norem, které nám společnost vnucuje už od narození, aniž bychom si to vlastně uvědomovali.

Coelho vytvořil knihu, která se od předešlých možná liší v tom, že jde o méně dějový příběh a více filozofující, i když z počátku vám možná bude připadat až jako thriller. Obsahuje množství prvků, které jsou pro jeho tvorbu typické, jako různorodost prostředí, představení sociálních skupin, na které majorita pohlíží přes prsty, atd. S mnoha jeho názory lze souhlasit, s některými si ale nevím rady, jak je pochopit. Jako např. jeho názor, že válka přináší pravou lásku, pravé štěstí. Příběh nás nutí k zamyšlení, nabádá nás k tomu, jak postupovat životem dál, ale je tu ta otázka osobní odvahy zbavit se všeho z minulosti, osvobodit se ze svírajících nepsaných norem ovládajících naše životy. Učinit první krok na cestě za svým svobodným já.

Český překlad z portugalštiny udělala opět paní Pavla Lidmilová, která už přeložila většinu jeho knih.

© 21.03.2005, www.knihovnice.cz

— 1 —

---

Ukázky:

Maria Panno, počatá bez poskvrny hříchu, oroduj za nás,

kteří se k Tobě utíkáme. Amen.

„Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne?“

Lukáš 15, 4

Až vypluješ k Ithace,
přej si, aby tvá cesta byla dlouhá,
plná dobrodružství a poznání.
Neboj se Laistrygonů ani Kyklópů,
neboj se Poseidónova hněvu,
nikdy se s nimi cestou nesetkáš,
zachováš-li si čestnou mysl.
Nesetkáš se s Laistrygony ani s Kyklópy,
nesetkáš se s lítým Poseidónem,
když na ně nepomyslíš v skrytu duše,
nevystoupí-li z tvého nitra.

Přej si, aby tvá cesta byla dlouhá.
Kéž jsou hojná ta letní jitra,
kdy s požitkem a radostí
vpluješ do neznámých přístavů,
vstoupíš na fénická tržiště
a nakoupíš tam vzácné zboží,
perleť a korály, jantar i eben,
všemožné opojné tresti a masti,
co jich jen stačíš unést,
když navštívíš egyptská města
a poznáš v nich dávnou moudrost.


Stále však mysli na Ithaku.
Je tvůj souzený cíl.
A nespěchej,
nechť tvá cesta trvá mnoho let.
Ve stáří dorazíš k ostrovu
s bohatstvím nabytým cestou,
už lhostejný k pokladům Ithaky.

Tu krásnou cestu dlužíš Ithace.
Nebýt jí, nikdy bys nebyl vyplul,
víc ti už nemůže dát.

Shledáš-li Ithaku chudou, nebudeš přesto zklamán.
Jsi teď moudrý, získal jsi zkušenost
a víš, co je Ithaka.

Konstantinos Kavafis (1863–1933)

— 2 —

---

Věnování

V autě jsem se zmínil, že jsem udělal tečku za první verzí své knihy. Když jsme spolu začali zdolávat svah jedné pyrenejské hory, kterou považujeme za posvátnou a na níž jsme již prožili neobyčejné chvíle, zeptal jsem se, jestli by nechtěla znát ústřední téma nebo titul té knihy; odpověděla, že by se velice ráda zeptala, ale poněvadž respektuje mou práci, dosud nic neřekla, jen měla radost – velikou radost.

Řekl jsem jí tedy, jaký je titul a ústřední téma. Dál jsme kráčeli mlčky a cestou zpátky jsme zaslechli nějaký hluk; to blížící se vichr dorazil bezlistými korunami stromů až k nám dolů a způsobil, že hora zas jednou předvedla své kouzlo, svou moc.

Vzápětí začalo sněžit. Zastavil jsem se a rozhlédl se kolem sebe: snášející se vločky, šedivá obloha, les, ona stojící po mém boku. Ona, která vždycky stála po mém boku, neustále.

Nejraději bych jí to řekl hned, ale pak jsem to nechal až na okamžik, kdy poprvé zalistuje těmito stránkami. Tuto knihu věnuji Christině, své ženě.

Autor

Podle spisovatele Jorge Luise Borgese je víra v Záhir islámského původu a vznikla pravděpodobně v osmnáctém století. Záhir znamená v arabštině viditelný, přítomný, neunikající pozornosti. Něco nebo někdo, co hned po prvním kontaktu postupně natolik ovládne naši mysl, že se nedokážeme soustředit na nic jiného. To lze považovat za svatost, nebo za šílenství.

Faubourg Saint-Peres, Encyklopedie fantastična, 1953

— 3 —

---

Jsem svobodný člověk

Ona, Esther, válečná zpravodajka, která se právě vrátila z Iráku, protože každým okamžikem tam má dojít k invazi, třicetiletá, vdaná, bezdětná. On, neidentifikovaný muž mezi třiadvaceti až pětadvaceti lety, snědý, mongolských rysů. Oba byli naposled viděni v jedné kavárně v ulici Faubourg Saint-Honoré.

Podle informací policie se ti dva setkávali již dříve, přestože nebylo známo, kolikrát k tomu došlo: Esther vždy tvrdila, že ten muž – jehož identitu tajila pod jménem Michail –, byl někdo velice důležitý, přestože nikdy nevysvětlila, jestli tolik znamenal pro její novinářskou dráhu, nebo pro ni jakožto ženu.

Policie zahájila oficiální vyšetřování. Zvažovaly se možnosti únosu, vydírání, únosu s následným zabitím – což by nebylo vůbec divné vzhledem k tomu, že práce ji nutila k častým kontaktům s osobami spojenými s teroristickými buňkami, mezi nimiž pátrala po informacích. Zjistilo se, že v týdnech před zmizením pravidelně vybírala ze svého bankovního účtu určité částky peněz: vyšetřovatelé usoudili, že by to mohly být platby za informace. Nevzala si s sebou žádné šatstvo, ale kupodivu nenašel se její pas.

On, velice mladý, neznámý muž, bez policejních záznamů, nezanechal žádnou stopu, která by umožnila jeho identifikaci.

Ona, Esther, dvě mezinárodní novinářské ceny, třicetiletá, vdaná.

Moje žena.

— 4 —

---

Okamžitě se stávám podezřelým, zatýkají mě, jelikož jsem odmítl sdělit, kde jsem se zdržoval v den jejího zmizení. Vězeňský dozorce mi však právě otevřel dveře a řekl, že jsem svobodný člověk.

Proč jsem svobodný člověk? Protože dnes všichni všechno o každém vědí, stačí chtít nějakou informaci, a je tu: kde byla použita kreditní karta, kde jsme se zdržovali, s kým jsme spali. V mém případě to bylo velice snadné. Jedna žena, rovněž novinářka, přítelkyně mé ženy, ale rozvedená – která tedy mohla bez problémů oznámit, že spala se mnou –, vypovídala v můj prospěch, jakmile se dozvěděla o mém zatčení. Podala konkrétní důkazy, že jsem s ní v době, kdy Esther zmizela, strávil den i noc.

Jdu si promluvit s vrchním inspektorem, ten mi vrací věci, omlouvá se a dodává, že mé bezodkladné zatčení bylo legální, pročež nemohu žalovat stát nebo vyžadovat soudní řízení. Vysvětluji, že to vůbec nemám v úmyslu, vím, že každý člověk je neustále podezřelý a sledovaný čtyřiadvacet hodin denně, i když žádný zločin nespáchal.

„Jste svobodný,“ opakuje dozorcova slova.

Ptám se: není možné, že se mé ženě opravdu něco stalo? Už dříve se mi svěřila s pocitem, že její kroky bývají občas nenápadně sledovány, protože má rozsáhlou síť styků v teroristickém podsvětí.

Inspektor zavede řeč jinam. Já naléhám, ale on mi neodpoví.

Zeptám se, jestli Esther může se svým pasem vycestovat, on říká, že ano, neboť se nedopustila žádného trestného činu: proč by nemohla svobodně opustit zemi anebo se do ní vrátit?

„Existuje tedy možnost, že už není ve Francii?“

„Domníváte se, že od vás odešla kvůli dívce, s níž máte poměr?“

To je moje věc, odpovídám. Inspektor se na chvíli zarazí, zvážní, řekne, že mé zatčení bylo součástí běžného postupu, ale prý je mu velice líto, že moje žena zmizela. Je také ženatý, a přestože se mu moje knihy nelíbí /tak on ví, kdo jsem! Není tak hloupý, jak vypadá!/, dokáže se vžít do mé situace a ví, jak těžké je pro mě to, čím procházím.

Ptám se, co bych měl nyní udělat. Dává mi vizitku, žádá mě, abych ho informoval, pokud bych dostal nějakou zprávu – podobnou scénu vídám ve filmech, nepřesvědčuje mě, inspektoři vždycky vědí víc, než co řeknou.

Ptá se mě, jestli jsem se někdy setkal s mužem, který Esther doprovázel při poslední příležitosti, kdy byla spatřena. Odpovím, že znám jeho krycí jméno, ale osobně jsem se s ním nikdy neseznámil.

Ptá se mě, jestli máme doma nějaké problémy. Říkám, že jsme spolu víc než deset let a máme stejné běžné problémy jako jiné manželské páry – ani víc, ani míň.

Zeptá se mě ohleduplně, jestli jsme v poslední době nemluvili o rozvodu nebo jestli moje žena neuvažovala o tom, že bychom se rozešli. Odpovídám, že s tím jsme nikdy nepočítali, přestože se – a opakuji „jako všechny manželské páry“ – někdy pohádáme.

Často, nebo jen někdy?

Jen někdy, trvám na svém.

Ještě ohleduplněji se mě zeptá, jestli manželka tušila, že mám poměr s její přítelkyní. Říkám, že to bylo poprvé – a naposled –, co jsme se spolu vyspali. Nebyl to žádný poměr, stalo se to po pravdě řečeno z nedostatku jiné zábavy, den byl nudný, po obědě nebylo co dělat, hra na svádění je vždycky něco, čím ožijeme, a proto taky jsme skončili v posteli.

„Vy jdete s někým do postele jen proto, že den je nudný?“

Chystám se mu říct, že podobné otázky nepatří k vyšetřování, ale potřebuji, aby stál na mé straně, možná ho budu potřebovat později – existuje ostatně neviditelná instituce zvaná Protekční banka, která mi byla vždycky velice užitečná.

„Občas se to stává. Člověk nemá na práci nic zajímavého, žena hledá vzrušení, já hledám dobrodružství, a je to. Nazítří se oba tváříme, že k ničemu nedošlo, a život jde dál.“

Inspektor děkuje, podává mi ruku a říká, že jeho svět je trochu jiný. Existuje v něm nuda, omrzelost, ba i chuť jít s někým do postele – ale je třeba mnohem víc se ovládat, a nikdo nedělá to, co by zrovna zamýšlel nebo chtěl.

„Umělci jsou možná v tomhle ohledu svobodnější,“ dodává.

Odpovídám, že znám jeho svět, ale teď nehodlám naše odlišné názory na společnost a lidské bytosti srovnávat. Odmlčím se a čekám, co na to řekne.

„Když už je řeč o svobodě,“ poznamená inspektor, poněkud zklamán, že si spisovatel nechce povídat s policistou, „smíte odejet. Teď, když vás znám osobně, přečtu si vaše knihy; řekl jsem, že se mi nelíbí, ale ve skutečnosti jsem je nikdy nečetl.“

Není to poprvé ani naposled, co tu větu slyším. Tahle epizoda byla přinejmenším dobrá k tomu, že získám dalšího čtenáře. Zdravím ho a odcházím.

— 5 —

---

Jsem svobodný. Pustili mě z vězení, moje žena zmizela za záhadných okolností, nemám pravidelnou pracovní dobu, nemám problémy ve styku s lidmi, jsem bohatý, slavný, a jestli mě Esther doopravdy opustila, rychle si za ni najdu náhradu. Jsem svobodný a nezávislý.

Co to však je svoboda?

Velkou část života jsem něčemu otročil, měl bych tudíž význam tohoto slova znát. Od dětství jsem bojoval, aby svoboda byla mým nejcennějším pokladem. Bojoval jsem proti rodičům, kteří chtěli, abych se stal inženýrem, a ne spisovatelem. Ve škole jsem bojoval proti spolužákům, kteří si mě hned ze začátku zvolili za oběť zvrácených žertů, a teprve potom, co nám z nosů vyteklo hodně krve, a po mnoha večerech, za nichž jsem musel skrývat před mámou šrámy – protože problémy jsem si musel vyřešit sám –, jsem dokázal předvést, že snesu výprask bez breku. Bojoval jsem, abych si našel zaměstnání, které by mě uživilo, dělal jsem poslíčka v železářství, abych se osvobodil od známého rodinného vydírání „my ti dáváme peníze, a ty musíš dělat to či ono.“

Bojoval jsem – i když bezvýsledně – o dívku, kterou jsem v mládí miloval a která také milovala mne; nakonec mě nechala, protože její rodiče ji přesvědčili, že nemám žádnou budoucnost.

Bojoval jsem proti nepřátelskému prostředí v novinařině, ve svém dalším zaměstnání, kde mě první šéf nechal tři hodiny čekat a trochu pozornosti mi věnoval, až když jsem začal trhat na kusy knihu, kterou četl. Užasle se na mě podíval a uviděl, že má před sebou člověka schopného vytrvat a čelit nepříteli, což jsou základní vlastnosti dobrého reportéra. Bojoval jsem za socialistický ideál, skončil jsem ve vězení, pustili mě a bojoval jsem dál s pocitem hrdiny dělnické třídy – dokud jsem neuslyšel Beatles a nedospěl k závěru, že mnohem zábavnější je obdivovat rock než Marxe. Bojoval jsem o lásku své první, své druhé, své třetí ženy. Bojoval jsem, abych se odvážil rozejít s tou první, druhou a třetí, protože láska nevydržela a já jsem musel hledat dál, dokud nenajdu ženu, která se ocitla na světě proto, aby se setkala se mnou – a žádná z těch tří to nebyla.

Bojoval jsem, abych se odvážil odejít ze zaměstnání v novinách a vrhnout se na dobrodružnou dráhu spisovatele, přestože jsem věděl, že v naší zemi neexistuje nikdo, kdo by se literaturou uživil. Po roce, když jsem napsal víc než tisíc stránek, které se zdály naprosto geniální, protože ani já sám jsem je nedokázal pochopit, jsem toho nechal.

Zatímco jsem bojoval, viděl jsem, jak lidé mluví ve jménu svobody, a čím víc lidí hájí toto jedinečné právo, tím většími otroky se stávají, pokud jde o přání rodičů, o manželství, v němž slibují, že setrvají s tím druhým „až do konce života“, otroky své váhy, svých diet, plánů přerušených v půli, lásek, jimž nebylo možné říct „ne“ nebo „stačí“, nedělí, v nichž se musí jíst s někým jen z povinnosti. Stávali se otroky luxusu, zdání luxusu, zdání zdání luxusu. Otroky života, který si nezvolili, ale jejž se rozhodli žít, protože někdo je nakonec přesvědčil, že to pro ně bude lepší. A tak uplývaly jejich pořád stejné dny a noci, za nichž dobrodružství bylo slovem v knize nebo obrazem ve stále puštěné televizi, a jakmile se před nimi otevřely nějaké dveře, říkali:

„To mě nezajímá, nechce se mi.“

Jak mohli vědět, jestli se jim chce, nebo nechce, když to nikdy nezkusili? Bylo však zbytečné se ptát; ve skutečnosti se báli jakékoli změny, která by otřásla světem, na nějž si zvykli.

Inspektor řekl, že jsem svobodný. Svobodný jsem nyní a svobodný jsem byl ve vězení, protože svobody si na tomhle světě stále vážím ze všeho nejvíc. Vedlo to samozřejmě k tomu, že jsem pil víno, jež mi nechutnalo, dělal věci, které jsem dělat neměl a které už nebudu opakovat, že jsem utržil mnohé šrámy na těle i na duchu, zranil pár lidí – jimž jsem se nakonec omluvil, a to v době, kdy jsem pochopil, že mohu dělat vše, jen nesmím nutit druhého člověka, aby mě následoval v mém šílenství, v žízni po životě. Nelituji okamžiků utrpení, snáším své jizvy, jako by to byly medaile, vím, že za svobodu se platí draze, stejně draze jako za otroctví; jediný rozdíl je v tom, že člověk platí rád a s úsměvem, i když je to úsměv v slzách.

— 6 —

---

Odcházím z komisařství, je krásná slunná neděle, která vůbec neladí s mým duševním rozpoložením. Můj advokát mě venku očekává s několika slovy útěchy a s kyticí. Říká, že telefonoval do všech nemocnic a márnic /tak se to vždycky dělá, když se někdo dlouho nevrací domů/, ale Esther nenašel. Říká, že zabránil novinářům, aby vypátrali, kde jsem vězněn. Říká, že si musíme pohovořit a nastínit právní strategii, která by mi umožnila obhájit se před případnou příští obžalobou. Děkuji mu za vstřícnost; vím, že žádnou právní strategii nastínit nehodlá. Ve skutečnosti mě nechce nechat samotného, protože si není jist mou reakcí /opiju se a budu znovu zatčen? Udělám skandál? Pokusím se o sebevraždu?/. Odpovím, že musím vyřídit nějaké neodkladné záležitosti a že žádné problémy se zákonem nemám, jak oba dobře víme. On naléhá, ale nemá na vybranou – vždyť jsem svobodný člověk.

Svoboda. Svoboda být uboze sám.

Vezmu si taxi do centra Paříže, chci zastavit u Vítězného oblouku. Zamířím po Champs-Élysées k hotelu Bristol, kde jsme si s Esther obvykle dávali horkou čokoládu, kdykoli se jeden z nás vrátil ze zahraniční cesty. Byl to pro nás jakýsi rituál návratu domů, pohroužení se do lásky, jež nás držela pohromadě, ačkoli život nás nutil ubírat se odlišnými cestami.

Kráčím dál. Lidé se usmívají, děti se radují z těch několika málo hodin jara uprostřed zimy, provoz je plynulý, všechno se zdá v pořádku – až na to, že nikdo z těch lidí neví nebo se tváří, že neví, že mi zmizela žena, anebo je to prostě nezajímá. Copak nevědí, jak tím trpím? Všichni by měli být smutní, soucitní, solidární s mužem, který se trápí láskou; oni se však smějí a cele se věnují svým malým, ubohým životům, v nichž se něco děje jen o víkendu.

Jak směšné pomyšlení: mnozí z těch kolemjdoucích se také v nitru souží, a já nevím proč ani čím.

Vejdu do nějakého bufetu, abych si koupil cigarety, prodavač mi odpoví anglicky. Zajdu do lékárny pro mátové bonbony, které mám rád, a lékárník se mnou mluví anglicky /v obou případech jsem žádal o zboží francouzsky/. Cestou do hotelu mě osloví dva mladíci, kteří právě přijeli z Toulouse a hledají nějaký obchod, zastavují chodce, ale nikdo jim nerozumí. Co se děje? Změnil se snad za těch čtyřiadvacet hodin, co jsem byl ve vězení, na Champs-Élysées jazyk?

Turistika a peníze dělají divy. Jak to, že jsem si toho nevšiml dřív? Protože zřejmě už jsme s Esther tu čokoládu nepili hodně dlouho, ačkoli jsme v té době oba několikrát odcestovali a zase se vraceli. Pokaždé máme něco důležitého. Pokaždé máme nějakou neodkladnou záležitost. Ano, lásko, vypijeme si tu čokoládu příště, vrať se brzo, víš, že dnes mám opravdu důležitý rozhovor a nemohu pro tebe přijet na letiště, vezmi si taxíka, mobil mám zapnutý, zavolej, kdyby se něco stalo, jinak se uvidíme večer.

Mobilní telefon! Vytáhnu ho z kapsy a okamžitě zapínám, zazvoní několikrát, pokaždé mi poskočí srdce, na displeji čtu jména osob, které mě hledají, a nikomu se neozvu. Kéž by se objevilo „nové číslo“; to by mohla být ona, protože to telefonní číslo zná jenom o něco víc než dvacet osob, které přísahaly, že ho nikdy nikomu nepředají. Neobjevuje se, všechna čísla patří přátelům nebo velice blízkým spolupracovníkům. Určitě chtějí vědět, co se stalo, chtějí mi pomoci /ale jak?/, zeptat se, jestli něco nepotřebuji.

Mobil vyzvání dál. Mám to vzít? Mám se s některými těmi lidmi sejít?

Rozhodnu se zůstat sám, dokud nepochopím, co se vlastně děje.

Dojdu do Bristolu, který Esther vždycky líčila jako jeden z mála hotelů v Paříži, kde s lidmi jednají jako s hosty – a ne jako s bezdomovci hledajícími přístřeší. Zdraví mě tam jako stálého zákazníka, usedám ke stolu před krásnými hodinami, poslouchám piano, dívám se ven do zahrady.

Musím být praktický, promyslet si alternativy, život jde dál. Nejsem ani první, ani poslední muž, kterého opustila žena, ale copak se to muselo stát zrovna za takového slunečného dne, kdy se lidé na ulici smějí, děti si prozpěvují, hlásí se jaro, slunce září a řidiči respektují přechody pro chodce?

Popadnu ubrousek, přenesu své úvahy z hlavy na papír. City nechme stranou, podívejme se, co musím udělat:

a/ zvážit možnost, že jde opravdu o únos, její život je v téhle chvíli v nebezpečí, jsem její muž, její věrný druh, musím udělat možné i nemožné, abych ji našel.

Odpověď na tuto alternativu: vzala si pas. Policie neví, že si vzala také některé osobní potřeby a pouzdro s obrázky svatých patronů, které si vždycky s sebou brala, když odjížděla do ciziny. Vyzvedla si peníze z banky.

Závěr: chystala se odjet.

b/ zvážit možnost, že uvěřila nějakému slibu, z něhož se nakonec stala past.

Odpověď: mnohokrát se dostala do nebezpečných situací – patřilo to k její práci. Vždycky mě však upozornila předem, neboť jenom mně mohla bezvýhradně důvěřovat. Říkala mi, kde by měla být, s kým naváže styk /přestože u těch lidí používala většinou jejich krycí jména, aby mě nevystavovala nebezpečí/ a co bych měl udělat, kdyby se ve stanovenou dobu nevrátila.

Závěr: setkání se svými informátory neplánovala.

c/ zvážit možnost, že si našla jiného muže.

Odpověď: není. Ze všech hypotéz tahle jediná dává smysl. A je pro mě nepřijatelná, nemohu uvěřit, že by takhle odešla, aniž by mi aspoň řekla důvod. Vždycky jsme byli s Esther hrdi na to, že dokážeme čelit všem nesnázím společného života. Trápili jsme se, ale nikdy jsme jeden druhému nelhali, přestože k pravidlům hry patřilo přehlédnout některé mimomanželské styky. Vím, že se začala dost měnit, když se seznámila s tím Michailem, ale že by tohle mohlo způsobit rozpad desetiletého manželství?

I kdyby s ním spala a zamilovala se do něho, copak by napřed nezvážila všechny naše společné chvíle, všechno, čeho jsme dosáhli, dříve než by se vrhla do dobrodružství bez návratu? Mohla svobodně cestovat, kdykoli se jí zlíbilo, žila obklopena muži, vojáky, kteří už dávno neviděli ženu, nikdy jsem se jí na nic nevyptával, nikdy mi nic neříkala. Oba jsme měli svobodu a byli jsme na to hrdi.

Esther však zmizela. Viditelné stopy nechala jen mně, jako by to bylo tajné poselství: odcházím.

Proč?

Má opravdu smysl na tuhle otázku odpovídat?

Ne. Poněvadž v odpovědi se skrývá má neschopnost udržet si ženu, kterou miluji. Má smysl ji hledat a přemlouvat, aby se ke mně vrátila? Doprošovat se, žebronit o další šanci pro naše manželství?

Připadá mi to směšné: raději trpět, jako jsem trpěl dřív, když mě nakonec opustili jiní lidé, které jsem měl rád. Raději si lízat rány jako v minulosti. Nějaký čas na ni budu myslet, zahořknu, znechutím přátele, jimž budu pořád vykládat, že ode mě odešla žena. Budu si zdůvodňovat vše, k čemu došlo, celé dny a noci si budu vybavovat každý náš společný okamžik a dojdu k závěru, že se ke mně zachovala velice krutě, zrovna ke mně, přestože jsem se vždy snažil být ve všem nejlepší. Najdu si jiné ženy. Na ulici se mi bude co chvíli zdát, že ji potkávám. Budu trpět ve dne v noci, v noci ve dne. Může to trvat týdny, měsíce, možná víc než rok.

Až se jednou ráno probudím, uvědomím si, že myslím na něco jiného, a pochopím, že nejhorší mám za sebou. Rozbolavělé srdce se zotaví a zase dokáže vidět krásu života. Už k tomu došlo dřív a dojde k tomu zas, to vím jistě. Když někdo odejde, je to proto, že někdo jiný přijde – znovu naleznu lásku.

Na okamžik vychutnávám představu své nové situace: svobodný a milionář. Mohu si vyjít, s kým budu chtít, za bílého dne. Na večírcích se budu moci chovat tak, jak jsem si za celé ty roky nedovolil. Zpráva o tom se rychle roznese a brzo spousta žen mladých nebo ne zas tak mladých, bohatých nebo ne tak bohatých jak by si přály, inteligentních nebo přinejmenším natolik zdvořilých, aby říkaly, co podle jejich názoru chci slyšet, mi bude klepat na dveře.

Chci uvěřit, že být svobodný je skvělé. Opět svobodný. Připraven potkat tu pravou lásku svého života, jež na mě čeká a nikdy nepřipustí, abych se znovu dostal do tak ponižující situace.

— 7 —

---

Dopiju čokoládu, podívám se na hodiny, vím, že ještě nenastal čas, aby mě těšil příjemný pocit, že opět patřím k lidstvu. Na okamžik se zasním a zdá se mi, že těmi dveřmi vchází dovnitř Esther, kráčí po krásných perských kobercích, beze slova usedá vedle mě, kouří cigaretu, dívá se do vnitřní zahrady a drží mě za ruku. Uplyne půlhodina, půl hodiny věřím scéně, kterou jsem si vytvořil, až si uvědomím, že je to jen další blouznění.

Rozhodnu se, že se domů nevrátím. Jdu do recepce, žádám o pokoj, zubní kartáček, dezodorant. Hotel je obsazený, ale ředitel to zařídí: nakonec mi přidělují pěkné apartmá s terasou, s výhledem na Eiffelovku a na pařížské střechy, vidím, jak se pomalu rozsvěcují světla a rodiny se scházejí k nedělní večeři. A vrací se mi týž pocit, jaký se mě zmocnil na Champs-Élysées: čím krásnější je vše kolem mě, tím bídněji se cítím sám.

Žádná televize. Žádná večeře. Usedám na terase a pohlížím zpět do vlastní minulosti, na chlapce, který toužil být slavným spisovatelem, a náhle poznal, že realita je úplně jiná – píše v jazyce, v němž skoro nikdo nečte, v zemi, v níž prý nejsou čtenáři. Rodina ho nutí, aby se zapsal na univerzitu (na kteroukoli, synu, jen když budeš mít diplom, bez toho ničím v životě nebudeš/. On se vzpouzí, v době hippies procestuje svět, nakonec se seznámí s jedním zpěvákem, píše mu texty a znenadání dokáže vydělat víc peněz než jeho sestra, která poslechla rodiče a rozhodla se stát inženýrkou chemie.

Píše další texty k písním, se zpěvákem se pohádám, ale mám dostatečný kapitál, abych v nejbližších letech nemusel pracovat. Poprvé se žením s ženou starší než já, hodně se naučím – milovat, řídit, mluvit anglicky, vyspávat –, ale nakonec se rozejdeme, protože podle ní jsem „citově nezralý a letím na každou prsatou holku“. Žením se podruhé a potřetí se ženami, u nichž chci najít citovou stabilitu. Podaří se mi to, ale zjišťuji, že vytoužená stabilita znamená také hlubokou nudu.

Další dva rozvody. Opět svoboda, ale je to jen pouhý pocit; svoboda není neexistence závazků, nýbrž schopnost zvolit si to, co je pro mě nejlepší – a tento závazek přijmout.

Dál hledám lásku, dál skládám texty. Když se mě někdo zeptá, čím jsem, odpovídám, že jsem spisovatel. Když říkají, že znají jenom mé texty k písním, říkám, že to je jen část mé práce. Když se omlouvají a říkají, že žádnou moji knihu nečetli, vysvětluji, že na něčem pracuji, což je lež. Ve skutečnosti mám peníze, mám styky, ale chybí mi odvaha napsat knihu – můj sen je nyní možný. Pokud to zkusím a selžu, nevím, co si dál počnu.

Proto raději na ten sen jenom myslím, než abych čelil možnosti, že to nedokážu.

Jednou mě požádá o rozhovor jakási novinářka: chce vědět, jaké to je, když mou práci znají po celé zemi, a přitom nikdo vlastně neví, kdo jsem, protože ve sdělovacích prostředcích se obvykle objeví jen zpěvák. Hezká, inteligentní, umí mlčet. Setkáme se znovu na jednom večírku, už nás nepohání práce, a mně se ji podaří ještě téže noci dostat do postele. Zamiluji se do ní, ona si myslí, že to k ničemu nevede. Telefonuji jí, pokaždé se vymlouvá na práci. Čím víc mě odmítá, tím větší mám o ni zájem, až se mi ji podaří přesvědčit, aby se mnou strávila víkend v mém domě na venkově /být rebel, třebas černá ovce, je často výhodné – byl jsem jediný z kamarádů, kdo si už v tomhle věku mohl koupit venkovský dům/.

Tři dny jsme spolu sami, díváme se na moře, já jí vařím, ona mi vypravuje příhody ze své práce a nakonec se do mě zamiluje. Vrátíme se do města, ona začne pravidelně přespávat v mém bytě. Jednou ráno odejde dřív a vrátí se se svým psacím strojem. Od toho okamžiku, aniž jsme si cokoli řekli, začne bydlet se mnou.

Objeví se tytéž konflikty, jaké jsem měl se ženami před ní. Vždycky chtějí stabilitu, věrnost, zatímco já hledám dobrodružství a něco nového. Tentokrát však vztah trvá déle; přesto po dvou letech usoudím, že je čas, aby si Esther zase odnesla domů psací stroj a všecko ostatní, co si přinesla.

„Asi to dál nepůjde.“

„Ale ty mě miluješ a já tě miluji, nemyslíš?“

„Nevím. Když se mě zeptáš, jestli jsem s tebou rád, odpovím, že ano. Když ovšem budeš chtít vědět, jestli dokážu žít bez tebe, odpovím taky, že ano.“

„Nechtěla bych se narodit jako muž, můj ženský úděl se mi zamlouvá. Vy vlastně od nás chcete jen to, abychom dobře vařily. Kdežto od chlapů se chce všecko, naprosto všecko – aby uživili rodinu, spali s námi, chránili potomstvo, sháněli jídlo, měli úspěch.“

„O to nejde: jsem sám se sebou velice spokojen. Mám rád tvou společnost, ale jsem přesvědčen, že to dál nepůjde.“

„Máš rád mou společnost, ale sám se sebou být nechceš. Ustavičně vyhledáváš dobrodružství, abys zapomněl na důležitější věci. Honíš se za adrenalinem v žilách, ale zapomínáš, že tam má proudit krev a nic víc.“

„Neutíkám před důležitými věcmi. Co například má být důležité?“

„Napsat knihu.“

„To můžu udělat kdykoli.“

„Tak to udělej. A pak, když budeš chtít, se rozejdeme.“

— 8 —

---

Její komentář mi připadá absurdní, knihu napíšu, kdy budu chtít, znám nakladatele, novináře, lidi, kteří jsou mi zavázáni. Esther je jen ženská, která se bojí, že mě ztratí, vymýšlí si nesmysly. Říkám, že to stačí, náš vztah skončí, nejde o to, co podle ní potřebuji ke štěstí, jde o lásku.

Co je to láska? Ptá se ona. Víc než půl hodiny jí to vysvětluji, až si nakonec uvědomím, že to správně definovat nedokážu.

Ona říká, že když už neumím definovat lásku, ať se aspoň zatím pokusím napsat knihu.

Říkám, že ty dvě věci spolu vůbec nesouvisejí, ještě týž den odejdu z domu, ona ať si zůstane v bytě, jak chce dlouho, budu bydlet v hotelu, než si zařídím něco jiného. Ona říká, že s tím nemá žádný problém, můžu odejít a ani ne za měsíc bude byt volný, hned zítra si začne hledat jiné bydlení. Začnu si balit kufr a ona si jde číst knihu. Říkám, že už je pozdě, odejdu zítra. Ona navrhuje, abych odešel hned, protože zítra si budu připadat slabší, méně odhodlaný. Ptám se jí, jestli se mě chce zbavit. Ona se směje, říká, že to já jsem se rozhodl se vším skoncovat. Jdeme spát, nazítří už chuť odejít není tak velká, rozhodnu se, že si to musím rozmyslet. Esther však říká, že tím ta záležitost nekončí: dokud nebudu riskovat vše kvůli něčemu, v čem vidím skutečný důvod svého života, budou se podobné dny opakovat, ona bude nakonec nešťastná a potom odejde sama. V tom případě se však její úmysl změní okamžitě v čin a ona za sebou spálí všechny mosty. Ptám se, co tím míní. Najde si jiného, zamiluje se, odpovídá.

Ona jde pracovat do redakce, já se rozhodnu vzít si den volna /kromě psaní textů zrovna pracuji v jedné nahrávací společnosti/, sednu si k psacímu stroji. Vstanu, čtu si noviny, vyřizuji důležité dopisy, když skončím, začnu vyřizovat nedůležité dopisy, poznamenám si, co musím udělat, poslouchám hudbu, obejdu blok, pohovořím si s pekařem, vrátím se domů, den je pryč, a já jsem nedokázal napsat na stroji jedinou větu. Mám vztek na Esther, která mě nutí dělat věci, do nichž se mi nechce.

Esther se vrátí z redakce a na nic se mě neptá, jen konstatuje, že jsem nic nenapsal. Říká, že můj pohled je dnes stejný jako včera.

Nazítří jdu pracovat, ale večer se zase vrátím ke stolu s psacím strojem. Čtu, dívám se na televizi, poslouchám hudbu, znovu se obrátím ke stroji a tak uplynou dva měsíce, v nichž hromadím další a další stránky s „první větou“, ale nikdy nedokážu dokončit odstavec.

Vymlouvám se na všecko možné – v téhle zemi nikdo nečte, ještě jsem si neujasnil celkovou koncepci, anebo mám skvělou koncepci, ale přemýšlím, jak ji vhodně rozvinout. Kromě toho teď musím rychle napsat ten a ten článek nebo ten a ten text k písni. Uběhnou další dva měsíce, a jednoho dne přijde Esther domů s letenkou.

„Tak už dost,“ řekne. „Přestaň se tvářit, že máš moc práce, že jsi člověk dbalý svých povinností, že svět potřebuje to, co právě děláš, a na čas se rozjeď do světa.“ Vždycky se můžu stát ředitelem novin, v nichž publikuji reportáže, vždycky můžu být prezidentem nahrávací společnosti, pro kterou skládám texty k písním – a kde pracuji jen proto, že nechtějí, abych psal texty pro konkurenční firmy. Vždycky se můžu vrátit a dělat to, co dělám teď, ale můj se už nepočká. Buď začnu, nebo na něj zapomenu.

Kam mám letět?

Do Španělska.

Rozbiju pár sklenic, letenky jsou drahé, teď zrovna nikam jet nemohu, musím dbát o svou kariéru. Přijdu o spoustu šancí v muzice, problém není ve mně, problémem je naše manželství. Kdybych chtěl napsat knihu, nikdo by mi v tom nezabránil.

„Ty můžeš, ty chceš, ale neděláš to,“ řekne ona. „A protože tvůj problém se netýká mne, ale pouze tebe, bude lepší, když budeš nějakou dobu sám.“

Ukáže mi mapu. Mám letět do Madridu, kde přesednu na autobus do Pyrenejí, na hranici s Francií. Tam začíná středověká trasa, pouť do Santiaga. Musím ji projít pěšky. Ona mě bude čekat na konci a pak bude souhlasit se vším, co řeknu: že už ji nemiluji, že jsem ještě neprožil dost na to, abych vytvořil literární dílo, že už mě ani nenapadne být spisovatelem, že to všechno byl jenom mladický sen, nic víc.

No to je šílené! Žena, s níž žiju dva dlouhé roky – opravdová věčnost v mileneckém vztahu –, rozhoduje o mém životě, donutí mě nechat práce a chce, abych přešel nějakou zemi pěšky! Je to tak bláznivé, že se rozhodnu vzít to vážně. Párkrát se večer opiju, ona se mnou, přestože pití nesnáší. Začnu být agresivní, říkám jí, že mi závidí moji nezávislost, tenhle pitomý nápad určitě dostala, když jsem jí řekl, že ji chci nechat. Ona odpovídá, že všechno vzniklo, když jsem byl ještě na gymnáziu a snil o tom, že budu spisovatelem – teď už nemá smysl to odkládat, buď budu čelit sám sobě, nebo se až do konce života budu ženit a zase rozvádět, vykládat pěkné historky o své minulosti a upadat čím dál víc.

Nemohu samozřejmě připustit, že má pravdu, ale vím, že nelže. A čím víc si to uvědomuji, tím jsem agresivnější. Přijímá mé útoky bez reptání, jenom připomíná, že datum odletu se blíží.

Jednou večer, už téměř před stanoveným dnem, se Esther odmítne se mnou milovat. Vykouřím celou hašišovou cigaretu, vypiju dvě láhve vína a uprostřed místnosti upadnu do bezvědomí. Když se proberu, uvědomím si, že jsem spadl až na dno studně, a teď mi nezbývá než se dostat na hladinu. A zrovna já, tak pyšný na svou odvahu, teď vidím, jak jsem zbabělý, jak jsem zpohodlněl a kazím si vlastní život. To ráno ji probouzím polibkem a říkám, že udělám všechno, co mi navrhuje.

Odjíždím a za třicet osm dní zdolám pěšky Svatojakubskou cestu. Když dojdu do Compostely, pochopím, že tam teprve začíná moje opravdová cesta. Rozhodnu se usadit v Madridu, žít z autorských práv, nechat mezi sebou a Estheřiným tělem oceán – přestože oficiálně jsme stále spolu a poměrně často si telefonujeme. Je velice pohodlné být dál ženatý, vědět, že vždycky se mohu vrátit do její náruče a zároveň se těšit veškeré nezávislosti světa.

Zamiluji se do jedné katalánské badatelky, do Argentinky, která dělá šperky, do dívky, jež zpívá v metru. Autorská práva z hudby mi chodí dál a stačí mi k bezstarostnému životu, pracovat nepotřebuji, mám na všecko čas, dokonce i na to... abych napsal knihu.

Kniha může vždycky počkat do druhého dne, protože madridský starosta rozhodl, že město se má bavit, vymyslel zajímavý slogan /“Madrid mě zabije“/, vybízí k návštěvě různých nočních podniků za jedinou noc, vynalézá romantický název „Madridské toulky“, to přece nemohu nechat na zítra, všecko je nesmírně zábavné, dny jsou krátké a noci dlouhé.

Jednoho krásného dne mi Esther telefonuje, že mě přijede navštívit. Podle ní musíme celou naši situaci jednou provždy vyřešit. Svůj přílet ohlašuje na příští týden a dá mi tak čas, abych si zorganizoval celou řadu výmluv /odjíždím do Portugalska, ale za měsíc se vrátím – říkám blondýnce, která dřív zpívala v metru, ale teď spí v aparthotelu a každou noc se mnou chodí na „Madridské toulky“/. Uklidím byt, odstraním každou stopu po ženské přítomnosti, požádám přátele o naprosté mlčení, přijíždí moje žena a zdrží se tu měsíc.

Esther vystoupí z letadla s úděsným účesem, který ji úplně mění. Odjedeme na španělský venkov, poznáváme městečka, která na jeden den znamenají hodně, ale kdybych se tam měl vrátit dnes, už bych nevěděl, kde leží. Shlédneme býčí zápasy, představení flamenca, jsem nejlepší manžel na světě, protože chci, aby odjížděla zpět s přesvědčením, že ji stále miluji. Sám nevím, proč chci takový dojem navodit, možná proto, že v hloubi duše tuším, že madridský sen jednoho dne skončí.

Protestuji proti jejímu účesu, ona jej mění a je zase hezká. Teď už chybí jenom deset dní do konce její dovolené, chci, aby odjela spokojená a zase mě nechala v Madridu, který mě zabíjí, s diskotékami, co otvírají v deset dopoledne, s býky, s nekonečnými debatami o pořád stejných věcech, s alkoholem, ženami, dalšími býky, dalším pitím, dalšími ženami a žádným, vůbec žádným denním řádem.

Když jednou v neděli jdeme do bufetu, který je otevřený celou noc, Esther zavede hovor na zakázané téma: na knihu, kterou prý píšu. Vypiju láhev sherry, cestou kopu do kovových dveří, nadávám lidem na ulici, ptám se jí, proč jezdila tak daleko, když jejím jediným cílem je udělat mi ze života peklo, zkazit mi radost. Nic na to neříká – oba však chápeme, že náš vztah dosáhl krajní meze. V noci spím jako zabitý, a potom, co si nazítří postěžuji řediteli, že telefon vůbec nefunguje, co vyčtu pokojské, že už týden nepřevlékla postele, a co se nekonečně dlouho koupu, abych se zbavil kocoviny z včerejší noci, usedám ke stroji jen proto, abych dokázal Esther, že se pokouším, poctivě pokouším pracovat.

A najednou se stane zázrak: při pohledu na tu ženu, která zrovna uvařila kávu a čte si noviny, v jejíchž očích se zračí únava a zoufalství, která je tu se mnou jako vždy tiše a svou lásku neprojevuje pokaždé navenek gesty, ženu, jež mě přiměla říct „ano“, když jsem chtěl říct „ne“, která mě přinutila k boji za něco, co – oprávněně – považuje za důvod mého života, která se zřekla mé společnosti, protože její láska ke mně překonávala i její sebelásku, která mě přiměla, abych se vypravil na cestu za svým snem. Při pohledu na tu ženu téměř dětskou, klidnou, s očima, jež říkají víc než jakákoli slova, mnohokrát vyděšenou v nitru, ale vždy odvážnou v činech, schopnou milovat, aniž se poníží, aniž se omlouvá, že bojuje o svého muže – mé prsty se znenadání rozběhnou po klávesách psacího stroje.

Objeví se první věta. A druhá.

Pak dva dny nejím, spím jen pár nezbytných hodin, slova jako by tryskala z jakéhosi neznámého zdroje, tak jako se mi to stávalo s texty k písním v době, kdy jsme s partnerem po dlouhých hádkách a nesmyslných debatách poznali, že „to“ je tady, hotové, a je čas hodit to na papír a do not. Tentokrát vím, že „to“ vyvěrá z nitra Esther, má láska se obrozuje, píšu knihu, protože ona existuje, protože bez nářků a aniž by se považovala za oběť, překonala těžké chvíle. Začnu vyprávět o jediném zážitku, který mě za poslední roky vzrušil – o putování do Santiaga de Compostela.

— 9 —