Co se mně zdálo
Ještě se, milá teto, celá třesu, ty ani nevíš, jak mi je. Stará velbloudice od vedle se mne ptala, co se mně přihodilo, že jsem tak bledá. Jestli mne snad nechtějí stříhat, nebo něco horšího. Ale ani nápad, na to stříhání tu přece nejsem. Tak jsem jí hned řekla, že bych je pěkně hnala, kdyby se opovážili. Vlastně jsem jí to neřekla, protože by mi nevěřila. Víš, já na to nemám povahu, abych se na někoho rozehnala. Jen jsem si to tak myslila. Ale ona to jistě na mně poznala, protože hned zahýbala hubou, jako by říkala: To jsou mně věci, to jsou mně věci, a hned odešla.
Tak jsem jí nic nepověděla, jen tobě píši, jaký jsem měla v noci hrozný sen. Víš, začalo to docela pěkně. Stojím tak u plotu a najednou jde ke mně škola. A všechno takové slaďounké. Jeden cucá bonbóny, druhý čokoládu, jiný zase turecký med, někdo cukrátka proti kašli – a jedna holčička se zakusuje do gumového hada. Do mne jako by hrom udeřil,protože had po mně mrkl očkem. Najednou povídá: „Elinko, pusť mne, já té ovci něco řeknu.“ Nato ten cukrový had sklouzl na zem a rovnou na mne.
To víš, teto, ani jsem na něj nečekala. Honem nohy na ramena a utíkala jsem, abych se schovala za našeho berana. Jenže hrůza. Z jeho hlavy na mne místo rohů koukali stočení hadi. Chci utéci do naší boudy, ale místo ní tam stál veliký medvěd, cenil na mne zuby a volal: „Jestlipak víš, kolik lidí přišlo dnes do ZOO? Jestli nevíš, tak tě sním.“ Jak jsem to mohla vědět, já přece nesedím u pokladny. Ale dostala jsem šťastný nápad a povídám, že se zeptám v kanceláři. „No dobře, já tu na tebe počkám,“ povídá on. A já jsem zatím pelášila k pokladně. „Prosím vás,“ povídám tam, „kolik lidí dnes…“ ale dál jsem nemohla. Místo slečny pokladní tam seděl medvěd a smál se na mne pod vousy. „Tak, paní ovce,“ povídá mně, „honem lístek. Stojí tři koruny, ale vám ho dám laciněji, za pět!“
Byla jsem tak popletená, že jsem to ani spočítat nedovedla, jenom jsem se lekla, že nemám peníze. Tak ten medvěd mne chytil a povídá jako v pohádce: „Ovečko, zatřes se!“ Nu a zatřásl se mnou. Já nevím, jestli myslil, že ze mne budou jako v pohádce padat dukáty. Ale najednou břink, na zem spadl nůž. Ty víš, jak se všeho bojím. Ale přece jsem zvedla nůž a koktám: „Pane medvěde, to není asi můj. Já jsem nikdynůž neměla. To bude asi váš. Tady…“ Ale on se zatím nože hrozně polekal a utíkal do zahrady. Já s nožem za ním.
Uviděli mne zřízenci. „Pomoc, pomoc, ovce jde na nás s nožem,“ křičeli. Ale kdepak já. Ani by mně nenapadlo jít na někoho s nožem. Chtěla jsem tedy nůž odevzdat aspoň panu řediteli a volala jsem: „Kde je pan ředitel?“ Ale oni se lekli ještě víc a křičeli: „Chce zaříznout pana ředitele! Honem, volejte hasiče!“ A už jsem slyšela, jak hasiči troubí. Nechtěla jsem pustit nůž a volám znovu: „Kde je pan ředitel? Přiveďte ho sem!“ Ale už tu byli hasiči a začali na mne stříkat.
Brrr, ještě teď se musím zatřást, když si na to vzpomenu. Hned jsem se probudila. Ležela jsem venku a byla jsem celá mokrá. Pořádně pršelo. Chvíli jsem se zdržela, když jsem v dešti hledala nůž, abych ho odevzdala. Ty víš, jak jsem pořádná. Ale nůž tam nebyl, to se mně o něm asi jen zdálo.
Šla jsem tedy hned do boudy, a tam jsem viděla, že náš beran nemá na hlavě hady, ale jako vždy jen rohy. Tak ti o tom píši a nevím, jestli se nemám panu řediteli omluvit, že jsem ho tak přes celou zahradu volala. Prosím tě, poraď mi. Ptala jsem se našeho berana, ale on řekl, že jsem hloupá ovce a že mi něco vlezlo do hlavy. Ale nevlezlo mně tam nic, to bych o tom musela vědět. Já přece v hlavě nic nemám. To by mohl i beran vědět.
Tak prosím tě, brzo napiš, co mám dělat. Adresu máš.
Tvá Ovčulinka
Nikam s tím asi běhat nebudu. Za prvé tu tetičku neznám, ani holub ji nezná a pak, zbytečně by se polekala a řekla by: „Co s tou ovcí je? Musím se jít za ní podívat.“ A u brány by ji do ZOO jistě nepustili. Ovcí tam mají dost a co by s novým strávníkem dělali? Lidem přece nebudou říkat: „Tato ovce sem nepatří. Ona sem přišla jen …
