Druhá kapitola
STRÁŽMISTR JESCHKE NIC NEŘÍKÁ
Před domem prohlásila maminka: „Jestli pojede koňská dráha, svezeme se až k nádraží.“
Ví někdo z vás, jak vypadá koňská dráha? Právě zahýbá za roh a zastavuje, a tak vám ji honem popíšu, dřív než zase odkluše.
Koňská dráha je v první řadě taková bláznivina: jezdí po kolejích jako skutečná a pravá pouliční dráha, i vozy má podobné, ale přece jen ji táhne drožkářský kůň. Pro Emila a jeho kamarády je ta drožkářská kobyla prostě skandál. Hoši blouzní o elektrických dráhách s vrchním a spodním vedením – pět světlometů vpředu, tři vzadu –, ale neustadtská městská rada shledává, že ty čtyři kilometry kolejnic zdolá docela dobře živá koňská síla. Doposud se tedy nedá mluvit o elektrizaci a řidič nemá vůbec co dělat s nějakými pákami nebo klikami, nýbrž drží v levé ruce opratě a v pravé bič. Hyne, hot!
Když někdo bydlí v Radniční ulici číslo 12, jede právě koňskou dráhou a chce vystupovat, zaklepe jednoduše na okénko. Pan průvodčí zavolá „prrr!“ – a milý pasažér je doma. Pravá zastávka bude možná teprve u čísla 46, ale to je neustadtské městské dráze, společnosti s ručením omezeným, docela jedno. Dráha má čas. Kůň má čas. Neustadtští mají čas. A když někdo opravdu spěchá, jde pěšky…
Na náměstí U nádraží paní Tischbeinová a Emil vystoupili. Zatímco Emil sundával kufr z plošiny, zabručel za nimi hřmotný hlas: „Jedete snad do Švýcar?“
Byl to policejní strážmistr Jeschke.
„Ne,“ odpověděla matka, „můj chlapec jede na týden k příbuzným do Berlína.“ Emilovi se zatmělo před očima. Měl tuze špatné svědomí… Nedávno po hodině tělocviku nasadilo asi tucet školáků soše velkovévody zvaného Karel s křivou hubou starý plstěný klobouk. Potom vyzdvihli Emila – protože prý umí dobře kreslit – a poručili mu, aby velkovévodovi přimaloval barevnými tužkami červený nos a černé kníry. Emil ještě kreslil, když se na druhém konci horního tržiště vynořil strážmistr Jeschke.
Kluci se rozprchli, jako když do nich střelí. Ale možná, že je strážmistr poznal!
Jeschke se však tvářil jakoby nic, naopak, přál Emilovi šťastnou cestu a ptal se, jak paní matce slouží zdravíčko a jak jde živnost.
Emil byl přesto celý nesvůj. Když šlapal s kufrem přes prázdné náměstí k nádraží, klesala pod ním kolena. Čekal každým okamžikem, že Jeschke za jeho zády zařve: „Stát! Zatýkám tě, Emile Tischbeine! Ruce vzhůru!“ Ale nic se nestalo. Možná že strážmistr vyčká, až se Emil vrátí.
Maminka koupila u pokladny jízdenku (třetí třídy, samozřejmě) a peronku, pak se oba odebrali na první nástupiště – Neustadt má prosím čtyři nástupiště! – a čekali na berlínský vlak. Do příjezdu chybělo jen několik minut.
„Ať nezapomeneš něco ve vlaku, hochu! Dej pozor, ať si nesedneš na kytici! Kufr ti snad někdo vyzvedne do sítě. Ale musíš o to hezky zdvořile požádat!“
„Kufr si vysadím sám. Nejsem z marcipánu.“
„No dobře. A nezapomeň včas vystoupit! Do Berlína přijedeš v 18.17. Vystoupíš na nádraží v Bedřichově třídě. Ne abys vylezl dřív, na nádraží Zoo nebo jinde.“
„Žádné strachy, mladá paní!“
„Hlavně nebuď vůči cizím lidem tak drzý jako ke mně! Až budeš jíst, neodhazuj papíry na zem. A – neztrať peníze!“
Emil si zděšeně sáhl na kabát, potom do pravé náprsní kapsy a ulehčeně zvolal: „Všichni muži na palubě.“
Vzal matku pod paží a přecházel s ní po nástupišti.
„Nepředři se, maminko! Ať se mi nerozestůněš! Kdo by tě ošetřoval! Já bych si v tu ránu najal letadlo a přiletěl domů. A taky mi napiš! Zdržím se tam nejvýš týden!“ Pevně se k ní přitiskl. Políbila ho na nos.
S hekáním a syčením se přihnal osobní vlak na Berlín a zastavil. Emil objal maminku podruhé kolem krku. Potom vzal kufřík a vyšplhal se do vagónu. Maminka mu podala květiny i balíček s jídlem a zeptala se ho, má-li místo k sezení. Emil přisvědčil.
„Pamatuj si tedy: vystoupit v Bedřichově třídě.“
Emil přikývl hlavou.
„Babička čeká u květinového stánku.“
Emil znovu přikývl.
„A chovej se slušně, darebo!“
Nové přikývnutí.
„Buď milý k Pony! Už se asi ani nepoznáte!“ Dalš…
