Třetí kapitola
A JEDE SE DO BERLÍNA
Emil smekl školáckou čepici a řekl: „Dobrý den. Je zde náhodou ještě volné místo?“
Ovšemže tam bylo ještě volné místo. Nějaká tlustá dáma si právě zula levý střevíc, protože ji tlačil, a řekla sousedovi, který při každém vydechnutí strašlivě funěl: „Tak zdvořilých dětí se dnes mnoho nenajde. Bože, když si vzpomenu na naše mládí! Tehdy vládl úplně jiný duch!“ Při řeči pohybovala prsty levé nohy v punčoše do taktu. Emil se na to se zájmem díval. Soused jen funěl a sotva přikývl.
Emil už dávno věděl, že jsou lidé, kteří neustále tvrdí: „Bože, bože, dříve bývalo všechno lepší!“ A tak už ani neposlouchal, když někdo říkal, že vzduch kdysi býval zdravější a voli že mívali větší hlavu. Většinou to ani nebylo pravda, ti lidé prostě patřili k odrůdě, která nechce být spokojena, protože by jinak spokojena byla.
Emil si ohmatal pravou kapsu u kabátu a uklidnil se, teprve když slyšel, jak obálka v kapse zašustila. Spolucestující celkem vzbuzovali důvěru a zdaleka nevypadali jako lupiči nebo vrahové. Vedle funícího muže seděla nějaká paní a háčkovala šálu. U okna vedle Emila četl pán v tvrďásku noviny.
Najednou je odložil, vylovil z kapsy u kabátu kousek čokolády a podal ji Emilovi: „Je libo, mladý muži?“
„Když dovolíte, vezmu si!“ odpověděl Emil a přijal od pána čokoládu. Teprve potom strhl rychle čepici s hlavy, uklonil se a řekl: „Jmenuji se Tischbein.“
Spolucestující se usmáli. Pán vážně nadzvedl tvrdý klobouk a pravil: „Těší mě, jsem Grundeis.“
Tlustá dáma s vyzutým levým střevíčkem se Emila zeptala:
„Žije v Neustadtu ještě obchodník se střižním zbožím Kurzhals?“
„Ano, žije,“ přisvědčil Emil. „Vy ho znáte? Nedávno si koupil pozemek s domem, ve kterém má krám.“
„Tak mu vyřiď, že ho pozdravuje paní Jakobova z Gross-Grúnau.“
„Ale já jedu teď do Berlína.“
„To má čas, až se vrátíš,“ řekla paní Jakobova; zahýbala prsty u nohy a zasmála se, až se jí klobouk svezl do obličeje.
„Tak, tak, ty jedeš do Berlína?“ zeptal se pan Grundeis.
„Ano. Babička na mě bude čekat na nádraží v Bedřichově třídě u květinového stánku,“ odpověděl Emil a sáhl si na kabát. Obálka bohudíky ještě zašustila.
„Byl jsi už někdy v Berlíně?“
„Ne.“
„To se podivíš! V Berlíně jsou domy stopatrové, tak vysoké, že je museli střechami přivázat k nebi, aby neodletěly… Když někdo moc pospíchá a chce se dostat do některé jiné městské čtvrti, zabalí ho prostě na poštovním úřadě do bedny, bednu šoupnou do potrubí a potrubní poštou ji vystřelí jako dopis do poštovního úřadu příslušné čtvrti… Kdo nemá peníze, zajde si do banky, odevzdá tam do zástavy svůj mozek a dostane tisíc marek. Člověk může bez mozku žít totiž jen dva dny. Banka mu ho pak zase vrátí, jakmile jí dotyčný zaplatí dvanáct set marek. Poslední dobou byly vynalezeny báječné moderní lékařské přístroje… a…“
„Vy asi taky máte svůj mozek zrovna v bance…,“ usoudil muž, který tolik funěl, a dodal ještě: „Dejte pokoj s těmi nesmysly, prosím vás.“
Tlustá paní Jakobova přestala leknutím hýbat prsty a paní háčkující šálu přestala háčkovat.
Emil se nuceně zasmál. Mezi oběma pány se rozvinula delší debata.
Vlezte mi na záda! pomyslil si Emil a vybalil své chleby se salámem, ačkoliv obědval teprve před chvilkou. Když jedl třetí krajíc, zastavil vlak na velkém nádraží. Emil nezahlédl žádný nápis a nerozuměl ani, co pod oknem vyvolával průvodčí. Skoro všichni cestující vystupovali. Funící pán, dáma háčkující šálu i paní Jakobova, která málem zmeškala, protože si nemohla dopnout střevíc.
„Tak nezapomeň: pozdravuj pana Kurzhalse!“ připomněla mu na rozloučenou. Emil přisvědčil.
Emil a pán v tvrďásku osaměli. Emilovi se to dvakrát nezamlouvalo. S člověkem, který rozdává čokoládu a plácá nesmysly, nikdy nevíš, na čem jsi. Emil by si byl pro změnu zase rád sáhl na obálku, ale netroufal si; teprve když se vlak rozjel, vyšel na záchod, tam vytáhl obálku z kapsy a přepočítal peníze. Měl pořád ještě všechny. Bezradně uvažoval, co má dělat. Konečně dostal nápad. Vzal …
