Osmá kapitola
KLUK S HOUKAČKOU
V Trutnovské třídě na rohu Císařské aleje muž v tvrďásku vystoupil. Jakmile to Emil zpozoroval, popadl kufr, kytici, obrátil se na pána čtoucího noviny a řekl: „Ještě jednou vám mockrát děkuju, pane!“ A vyskočil z vozu.
Zloděj přešel kolem motoráku, pustil se přes koleje a mířil na druhou stranu ulice. Tramvaj popojela, výhled se uvolnil a Emil si dobře všiml, že muž se nejprve nerozhodně zastavil a teprve potom vyšel po schodech na terasu kavárny.
Emile, pozor, teď opatrně! Počínej si jako detektiv, který chytá blechy! Emil se bystře rozhlédl, spatřil na rohu budku s novinami a rychle se k ní rozběhl. Byl to výborný úkryt. Z jedné strany kryl Emila novinový stánek, z druhé strany sloup s návěštím. Emil postavil kufr, sňal čepici a větřil.
Muž se usadil na terase přímo u zábradlí zapálil si cigaretu a zdálo se, že je v dobré náladě. Emilovi připadalo hnusné, že zloděj může být dobře naladěn, kdežto okradený musí být smutný a bezradný.
Jaký to má vlastně smysl, že se schovávám tady za tou boudou, jako bych byl sám zlodějem, a ne ten druhý? Co z toho že vím. že ten člověk sedí v kavárně Josty na Císařské aleji, popíjí světlé pivo a kouří cigaretu? Jestli teď vstane, může honička začít znova! Zůstane-b sedět, mohu tady za budkou stát. dokud nezcepením! A nic by věru nechybělo, než aby se teď přihnal strážník a řekl mi: „Chlapče, tys mi nějak podezřelý! Pochodem v chod a nenápadně mě následuj. Jinak ti bohužel nasadím pouta!“
Najednou těsně za ním zavřeštěla houkačka Emil zděšeně uskočil a ohlédl se. Stál tam kluk a smál se na celé kolo.
„Člověče, že ses rovnou nesvalil,“ oslovil ho.
„Kdo to teď za mnou zahoukal?“ ptal se Emil.
„Kdo jiný než já, člověče. Ty jistě nejsi z Wimersdorfu, viď? Jinak bys dávno věděl, že nosím v kapse u kalhot houkačku. Mě tu každý zná jak svý boty.“
„Jsem z Neustadtu. Jdu rovnou z nádraží.“
„Z Neustadtu? Aha! Proto má tvůj ohoz takovou ránu!“
„Odvolej to! Nebo ti jednu střelím, že bude po tobě!“
„Ale člověče,“ namítl kluk dobrácky, snad se nezlobíš? Kdo by se pral za tak náramnýho počasí? Ale jestli mermomocí chceš, pro mě za mě.“
„Odložíme to napodruhé,“ rozhodl Emil, „teď nemám na podobné hračičky kdy.“ A pohlédl směrem ke kavárně, zdali tam dosud sedí Grundeis.
„Řek bych, že máš času habaděj! Stoupneš si s kufrem a s tím košťálem za budku a hraješ si na schovávanou sám se sebou! K tomu je přece třeba pěkných pár kilometrů času!“
„Ó ne,“ řekl Emil, „já tu hlídám zloděje.“
„Cože?! Zloděje? A koho okradl?“
„Mě!“ řekl Emil a byl na to málem hrdý. „Ve vlaku. Když jsem spal, ukradl mí sto čtyřicet marek. Měl jsem je odevzdat babičce v Berlíně. Potom se přemetl do jiného vagónu a vystoupil na nádraží ZOO. Já za ním. rozumí se. A teď sedí v té buřince tamhle v kavárně a je mu dobře.“
„Člověče, to je bašta! Jako v biografu! Co uděláš?“
„Nemám zdání. Půjdu pořád za ním. Víc zatím nevím.“
„Tamhle je strážník, řekni mu to. Zabásne ho.“
„Ne, nechci. Mám v Neustadti vroubek. Možná že po mně jdou… A kdyby…“
„Rozumím, člověče!“
„A na nádraží v Bedřichově třídě na mě čeká babička!“
Kluk s houkačkou chvilku přemýšlel. Potom povídá: „Řeknu ti, ta věc se zlodějem je prima! Čestně! A jestli, Člověče, nemáš nic proti tomu, pomůžu ti!“
„Byl bych ti strašně vděčný!“
„Neplkej! To je jasný, jdu s tebou. Jménuju se Gustavi“
„Já jsem Emil.“
Podali si ruce a jeden druhému se náramně líbili. „Dáme se do toho,“ řekl Gustav. „Budeme-li tu jen okounět lump nám vezme roha. Máš ještě nějaké drobné?“
„Ani fuka.“
Gustav slabounce zahoukal, aby podnítil svou vynalézavost k činnosti. Ale nic ho nenapadlo,
„Nemohl bys sehnat ještě pár kamarádů?“ zeptal se Emil.
„Člověče, to je nápad!“ zvolal nadšeně Gustav. „Jak by ne! Prolítnu dvory, zahoukám, a slétne se jich sem jako vran
„Udělej to,“ radil Emil „ale vrať se co nejdřív! Nebo mi ten holomek upláchne. A já musím samozřejmě za ním. Až se vrátíš, budu za horama.“
„Jasan, člověče. Pospíším si. Spolehni se. …
