Jedenáctá kapitola
DO HOTELU SE VPLÍŽI ZVĚD
Čas se vlekl.
Emil navštívil tři. přední hlídky a nabídl se, že někoho vystřídá. Ale Krummbiegel i oba Mittenzweyové nechtěli ani za nic odejít. Potom se Emil velmi opatrně odvážil až do hotelu Kreid a vrátil se do dvora značně rozrušený.
„Mám pocit, že bychom měli něco podniknout. Nemůžeme přece nechat hotel celou noc bez špeha! Pravda, Krummbiegel stojí na rohu Kleistovy ulice, ale stačí, aby se jen trochu poodvrátil, a Grundeis nám foukne.“
„Člověče, tobě se to mluví,“ namítl Gustav. „Nemůžeme se přece vypravit za portýrem a jednoduše mu říct: »Poslyšte, my si s dovolením sedneme semhle na schody.« A ty, Emile, ty do hotelu vůbec nesmíš! Kdyby ten darebák vykoukl ze dveří a poznal tě, bylo by celé naše dosavadní namáhání marné.“
„Nic takového jsem nemyslel,“ odpověděl Emil.
„A co tedy?“
„V hotelu je jistě nějaký kluk, který obsluhuje zdviž a podobně. Kdyby se za ním někdo z nás vypravil a vysvětlil mu, oč běží, možná že by nám dobře poradil. Zná jistě celý hotel jako své boty.“
„Správně,“ liboval si Profesor, „výborně!“ Měl ten směšný zvyk, že pronášel své mínění, jako by tomu druhému udílel známku. Však mu právě proto přezdívali Profesor.
„Tenhle Emil! Ještě jeden takový tip, a jmenujeme tě čestným doktorem! Jsi mazaný jako Berlíňan!“ zvolal Gustav.
„Nemysli si, že jen vy jste chytří!“ namítl Emil dotčeně. Byl uražen ve svém neustadtském vlastenectví. „A vůbec – ještě si spolu zaboxujeme!“
„Pročpak?“ ptal se Profesor.
„Urazil těžce mé sváteční šaty.“
„Zápas se bude konat zítra ráno. Zítra, anebo vůbec ne,“ řekl Profesor.
„Člověče, vždyť ten tvůj háv není nejhorší. Už jsem si na něj zvykl!“ řekl dobromyslně Gustav.
„Ale zaboxovat si můžeme. Jenom tě upozorňuju, že jsem přeborníkem landhauské party. Dej si pozor!“
„A já jsem ve škole mistrem skoro všech vah,“ naparoval se Emil.
„To je hrůza, vy vazouni!“ smál se Profesor. „Chtěl jsem původně zajít do hotelu sám. Ale vás dva abych se bál nechat minutu o samotě, nebo se do sebe dáte.“
„Tak půjdu já!“ navrhl Gustav.
„Správně,“ opáčil Profesor, „půjdeš ty! Promluv s tím klukem. Ale buď opatrný! Snad se dá něco dělat. Zjisti, v kterém čísle chlap bydlí. Za hodinu nám dáš zprávu!“
Gustav odešel.
Profesor s Emilem vyšli před vrata a povídali si o svých profesorech. Potom Profesor vysvětloval Emilovi různé domácí i cizí značky aut, která kolem nich jezdila, až se v nich trochu vyznal i Emil. A pak spolu pojedli chléb se salámem.
Bylo už tma. Všude vyskakovaly světelné reklamy. Nadzemní dráha se řítila kolem. Podzemní dráha duněla. Tramvaje, autobusy, auta, motocykly a kola prováděly zběsilý koncert. V kavárně Wůrz vyhrávali k tanci. V biografech na Nollendorfském náměstí zahajovali poslední večerní představení. Hrnuly se tam davy lidí.
„Takový veliký strom jako ten proti nám u refýže se tady vlastně vyjímá legračně,“ poznamenal Emil. „Jako by se sem zatoulal!“ Chlapec byl okouzlen a dojat. Zapomněl skoro, proč tu stojí a že přišel o svých sto čtyřicet marek.
„Berlín je opravdu velkolepý. Připadá ti, že sedíš v biografu. Ale nevím, jestli bych tu chtěl pořád žít. V Neustadtu máme jen Herní tržiště, Dolní tržiště a náměstí U nádraží. Dvě hřiště: u řeky a v Kosím parku. To je všecko. A přesto si myslím, že mi to stačí. Žít pořád v tomhle masopustním mumraji, mezi statisíci ulicemi a náměstími? Já bych tady věčně bloudil! Jen považ, kdybych vás neměl a stál tu teď sám! Mráz mi běží po zádech…!“
„Tomu se zvykne,“ odpověděl Profesor. „Já bych zas naopak nevydržel v Neustadtu, kde jsou jen tři náměstí a Kosí park.“
„Tomu se zvykne,“ řekl Emil. „Ale Berlín je krásný, což o to. Překrásný.“
„Poslyš, jaká je vlastně tvoje maminka? Moc přísná?“ zeptal se Profesor.
„Maminka?“ opakoval Emil. „Ale kdepak! Všechno mi dovolí. Ale já toho nevyužívám. Chápeš?“
„Ne,“ přiznal Profesor upřímně, „nechápu.“
„Ne? Máte hodně peněz?“
„Nevím. U nás doma se o penězích moc nemluví.“
„Myslím, že tam, kde se o penězích nemluví,…
