KAPITOLA 20
TOBIAS
„Říkala jsem si, jestli vůbec přijdeš,“ poznamená Nita.
Když se ke mně otočí zády, aby mě zavedla tam, kam trefí pouze ona, v jejím volném výstřihu vzadu na krku zahlédnu tetování.
„Taky se tady necháváte tetovat?“ zeptám se.
„Někteří jo,“ řekne. „To na mých zádech má být rozbitá sklenice.“ Odmlčí se, jako když člověk váhá, jestli se má svěřit s něčím osobním, nebo ne. „Líbilo se mi, protože naznačuje poruchu. Svým způsobem je to vtip.“ A jsme zase u toho – „porucha“. To slovo mi probleskuje hlavou už od genetického testu. Jestli to má být žert, tak docela krutý, a to i pro Nitu.
Jako by po mně to vysvětlení hořce plivla.
Zamíří do jedné z chodeb, která na konci pracovního dne zeje prázdnotou, a pak dolů po schodišti. Na zdech okolo nás poblikává světlo, které se každou chvíli změní na jinou barvu – modrou, zelenou, fi alovou, červenou.
Podzemní chodba u paty schodiště je široká a temná a osvětluje ji
jen ono zvláštní světlo. Na zemi je stará dlažba, i přes podrážky cítím, jak je podlaha špinavá a zaprášená.
„Tahle část letiště byla během přestavby kompletně zrenovovaná a roz šířená,“ řekne Nita. „Po válce sem na nějakou dobu přesunuli všechny laboratoře, bylo to tady bezpečnější. Teď sem chodí jen lidi od údržby.“
„S nima se máme potkat?“ zeptám se.
Přikývne. „Dělat v údržbě není jenom o práci. Skoro všichni tady jsme Porušení, jsme jako odpad, který zbyl po experimentech ve městech, nebo potomci takových odpadlíků nebo outsiderů, jako byla Trisina matka, až na to, že nemáme její čistý geny. Naopak všichni lidi ve výzkumu a ve vládě jsou Neporušení, a to díky tomu, že jejich předci se kdysi odmítli podrobit genetickýmu inženýrství. Existujou pochopitelně i výjimky, ale ty bych ti dokázala vyjmenovat z hlavy.“
Už se chci zeptat, proč se mezi lidmi tak striktně rozlišuje, ale vzápětí
si odpovím sám. Neporušení vyrostli v komunitě zdejšího areálu a jejich svět, to jsou pokusy a jejich pozorování a vyhodnocování. Porušení pocházejí z umělého prostředí experimentů, kde se museli naučit jen tolik, aby přežili a vychovali další generaci. Společnost je tak rozdělena na základě vědomostí a způsobilostí – ale já na příkladu odpadlíků pochopil, že společenský systém, který ukládá špinavou práci nevzdělané třídě obyvatel, aniž by jim poskytl možnost profesního růstu, je špatný.
„Ta tvoje holka má pravdu,“ řekne Nita. „Nic se nezměnilo, jenom
máš teď lepší představu o svých nedostatcích. Každý člověk je svým způsobem omezený, i když má čistý geny.“
„Takže chceš říct, že existuje určitá horní hranice... čeho vlastně? Mýho soucitu? Mýho svědomí? Tohle je podle tebe útěcha?“
Nita si mě pozorně prohlíží, ale zdrží se odpovědi.
„To je absurdní,“ rozčílím se. „Proč bys měla ty, oni nebo kdokoli jinej rozhodovat o tom, čeho jsem a nejsem schopnej?“
„Takhle to prostě je, Tobiasi,“ odpoví Nita. „Je to jenom genetika, nic víc.“
„To je lež,“ obořím se na ni. „Jde o víc než jenom o geny, a ty to víš.“
Nejradši bych odsud zmizel, obrátil se a utekl zpátky do pokoje. Vře to ve mně a ani nevím, na koho mám vlastně vztek. Na Nitu, která se jedno duše smířila s představou své omezenosti, nebo na toho, kdo ji o tom přesvědčil? Možná na všechny. Dojdeme na konec podzemní chodby. Nita rozrazí ramenem těžké dřevěné dveře. Za nimi to žije vlastním životem. Místnost osvětlují šňůry, jasných žároviček, které svou hustou, žlutobílou sítí pokrývají celý strop. Na jednom konci místnosti je dřevěný pult, na něm vyskládané sklenice a za ním řada třpytivých lahví. Po levé straně jsou stoly a židle, po pravé pro změnu skupina lidí s hudebními nástroji. Vzduchem se nese výrazná melodie a jediné zvuky, které poznávám – díky své omezené zkušenosti z Mírumilovnosti – patří kytaře a bubínku.
Jako bych stál pod refl ektorem a každý mě pozoroval a čekal, až se pohnu, promluvím nebo něco udělám. V rámusu kolem nejdřív neslyším vlastního slova, ale po chvíli si na to mé uši zvyknou. „Tudy!“ zavelí Nita.
„Dáš si něco k pití?“…
