KAPITOLA 22
TRIS
V souboru zbývá posledních deset zápisů. Ale všechno, co chci vědět,
z nich nevyčtu. Jen ve mně vzbudí další otázky. S překvapením zjišťuju, že místo pouhých vzpomínek a dojmů jsou zápisky pokaždé někomu adresovány.
Milý Davide,
myslela jsem, že jsi víc můj přítel než nadřízený, ale asi jsem se mýlila. Cos myslel, že se stane, když sem přijdu – že budu žít pořád
sama? Že mi nikdo nepřiroste k srdci? Že už se nikdy pro nic z vlastní vůle nerozhodnu? Všechno jsem opustila a šla jsem sem v době, kdy sem nikdo jiný jít nechtěl. Měl bys mi děkovat, a ne mě obviňovat, že jsem pustila z hlavy účel svého poslání. Dobře mě poslouchej: Nezapomenu, proč tady jsem, jen proto, že teď žiju mezi Odevzdanými a budu se vdávat. Zasloužím si mít vlastní život. Život, který jsem si pro sebe vybrala já, ne ty a tvůj Úřad. Měl bys o tom něco vědět – měl bys chápat, proč mi tenhle život po tom všem, co jsem prožila a viděla, tolik učaroval. Upřímně řečeno si nemyslím, že ti vadí, že jsem nepřestoupila k Sečtělým, jak jsem měla. Spíš myslím, že žárlíš. A jestli chceš, abych tě i nadále o všem informovala, čekám, že žárlíš. Pokud ne, žádné zprávy ode mě nečekej. A rozhodně nečekej, že bych se za vámi někdy přijela podívat. Je to na tobě.
Natalie
Přemýšlím nad tím, jestli měla s Davidem pravdu. Ta myšlenka mi nedá pokoj. Vážně na mého tátu žárlil? A přešlo ho to časem? Ten vztah jsem zatím měla možnost vidět jen jejíma očima a nevím, jestli je moje máma ten nejvěrohodnější zdroj.
Je vidět, že máma byla při pořizování zápisku o pár let starší. Od doby, kdy žila na periferii, uběhla spousta času. Vyjadřuje se v něm kultivovaněji a její reakce jsou umírněnější. Je z ní dospělá žena.
Podívám se na datum dalšího zápisu. Pořídila ho o několik měsíců později, ale není pro Davida, jako některé předtím. Také její tón se změnil – je méně důvěrný a věcnější.
Projedu seznam zápisků. Až jedenáctý je opět věnovaný Davidovi. Jeho datum naznačuje, že ho máma napsala o celé dva roky později.
Milý Davide,
dostala jsem tvůj dopis. Chápu, proč už ode mě nemůžeš přebírat nové informace, a tvé rozhodnutí respektuju. Budeš mi chybět.
Přeju ti všechno dobré. Natalie
Zkusím najet na další zápis, ale deník je u konce. Poslední záznam se týká máminy smrti. Jako její příčina jsou uvedeny mnohočetné průstřely hrudníku. Začnu se kolébat dopředu a dozadu, abych z hlavy vytěsnila vtíra vou vzpomínku na chvíli, kdy máma umírala. Nechci na to myslet. Chci vědět víc o ní a tátovi, a o ní a Davidovi. Cokoli, co mě od myšlenek na její smrt rozptýlí.
+++
Skutečnost, že se později toho rána vydám za Zoe do dozorny, svědčí o tom, jak moc jsem posedlá touhou po nových informacích – a po nějaké činnosti. Najdu ji, jak hovoří se správcem pracoviště o schůzce s Davidem.
Zavrtám pohled do svých bot a rozhodnu se, že se na monitory ani
letmo nepodívám. Mám strach, že pokud si to třeba jen na chvilku dovolím, stanu se na nich závislá a ztratím se ve svém starém světě, protože v tomhle se vyznat nedokážu.
Ale než Zoe domluví, neudržím se. Zvednu oči k velké obrazovce nad stoly. Evelyn sedí na posteli a přejíždí rukama po předmětu na nočním stolku. Přistoupím blíž, abych lépe viděla, a žena za stolem přede mnou mě informuje: „Tohle je kamera, kterou snímáme Evelyn. Nonstop.“
„Můžete ji i slyšet?“
„Ano, když zesílíme hlasitost,“ řekne žena. „Ale většinou necháváme záznam běžet bez zvuku. Kdo to má celý den poslouchat.“
Přikývnu. „Co to má v ruce?“
„Co já vím, nějakou sošku.“ Žena pokrčí rameny. „Ale kouká na ni dost často.“
Odněkud ten předmět znám – z Tobiasova pokoje, kde jsem přespala ten den, kdy jsem na základně Sečtělých jen o vlásek unikla smrti. Je
to abstraktní plastika z modrého skla, která připomíná vodopád zamrzlý v čase.
Bříšky prstů se dotknu brady a snažím se toho z paměti vylovit víc.
Řekl mi, že sošku mu dala matka, když byl ještě malý, a že ho nabádala, aby ji schoval před otcem, který by takovou krásnou, ale n…
