KAPITOLA 27
TRIS
„Davide, pusť nás dovnitř,“ řekne Nita. Kukla její hlas zkresluje. Davidův pohled se líně sveze k muži, který na něj míří puškou.
„Nezastřelíš mě,“ řekne. „Nikdo jiný než já ten kód nezná – a vy přece chcete to sérum.“
„Možná tě nestřelím do hlavy,“ odpoví muž, „ale jsou i jiný místa.“
Muž si s Nitou vymění pohled. Nato sklopí hlaveň Davidovi k nohám a vypálí. Chodbou se rozlehne pološílený skřek a já pevně semknu víčka.
Možná to byl on, kdo dal Jeanine Matthewsové útočné sérum, ale to neznamená, že mě jeho bolest naplňuje blahem.
Podívám se na své pistole, v každé ruce jednu, na bledé prsty na černých spouštích. V duchu si představím, jak odřezávám všechny rušivé větve svých myšlenek, až zůstanu jen já a toto místo, tato chvíle.
Přiložím ústa Matthewovi až k uchu. „Běž pro pomoc. Hned,“ zamumlám.
Matthew přikývne a vyrazí zpátky. Nutno říct, že se pohybuje obezřetně a našlapuje co nejtišeji. Na konci chodby se za mnou naposledy ohlédne a pak zmizí za rohem.
„Už mám toho divadla dost,“ řekne žena s rudými vlasy. „Hoďme na ty dveře granát.“
„Exploze by aktivovala záložní bezpečnostní systém,“ upozorní Nita.
„Ten vstupní kód potřebujeme.“
Znovu vyhlédnu za roh a tentokrát se setkám s Davidovým pohledem. Je pobledlý, tvář se mu leskne potem a kotníky se mu topí v kaluži krve.
Nita vytáhne z kapsy černé pouzdro a vyndá z něj jehlu a stříkačku. Ostatní přihlížejí.
„Neříkalas, že tyhle věci na něho neúčinkujou?“ zeptá se muž s puškou.
„Řekla jsem, že jim dokáže odolávat, ne že je vůči nim imunní,“ opraví ho Nita. „Davide, tohle je velice silná kombinace séra pravdy a strachu. Jestli nám neřekneš ten kód, použiju ji.“
„Já vím, že za to nemůžeš, že to máš v genech,“ odvětí David zemdlele.
„Když všeho necháš, můžu ti pomoct, můžu –“
Nita se zvráceně usměje. Vzápětí mu s potěšením zabodne jehlu do krku a stlačí píst. David se zhroutí na zem a pak už sebou jen škube.
Vytřeští oči a nelidsky zavyje, zatímco zírá do prázdna, ale já vím, co vidí, protože jsem to viděla taky, když mi Sečtělí vstříkli do žil to samé sérum. V tu chvíli přede mnou ožily mé nejhorší noční můry.
Nita si před ním klekne a jednou rukou mu zvedne bradu.
„Davide!“ řekne naléhavě. „Můžu to zastavit, když nás pustíš dovnitř. Slyšíš mě?“
David zaskučí, ale nedívá se na ni. Jako by pozoroval něco za jejím ramenem.
„Nedělej to!“ zařve a vrhne se dopředu – ke svému fantomu. Nita mu položí ruku na prsa, aby ho udržela na místě. „Ne –!“ zakřičí David znovu.
Nita s ním zatřese. „Tohle všechno nechám zmizet, jenom mi řekni ten kód!“
„To ona!“ hlesne David a v očích se mu zalesknou slzy. „To – to jméno –“
„Čí jméno?“
„Nemáme čas!“ křikne muž, který na Davida nepřestal mířit. „Buď sebereme to sérum, nebo to s ním skoncujeme –“ „Ona,“ zopakuje David a ukáže do prostoru před sebe. Ukáže na mě.
Natáhnu ruce před sebe a dvakrát vystřelím. První kulka zasáhne jen
zeď. Druhou se trefím muži do ruky, ze které mu vypadne obří zbraň. Rusovlasá žena na mě namíří – nebo spíš na část mého těla, kterou nekryje roh zdi. „Nestřílej!“ zaječí Nita.
„Tris,“ řekne mi, „nevíš, co děláš –“
„Jo, to máš pravdu,“ souhlasím a zmáčknu spoušť potřetí. Tentokrát mám jistější ruku a přesnější mušku. Zasáhnu Nitu do boku, těsně nad kyčel. Vykřikne do masky a chytí se za bok. Pak klesne na kolena. Ruce má zbrocené krví.
David přenese váhu na prostřelenou nohu a s bolestnou grimasou se
ke mně vrhne. Obejmu ho kolem pasu a natočím ho tak, aby mě jeho tělo krylo před zbytkem komanda. Potom mu k zátylku přitlačím hlaveň pistole. Všichni strnou. Slyším, jak mi buší srdce – v hrdle, v rukou, pod víčky.
„Vystřelte, a našiju mu kulku do hlavy,“ varuju je.
„Svýho vedoucího bys nezabila,“ zpochybní má slova rusovláska.
„Není to můj vedoucí. Živej, nebo mrtvej, na tom nesejde,“ ujistím ji.
„Jsi blázen, jestli si myslíš, že vás nechám čmajznout to sérum.“ Začnu se šourat dozadu, s Davidem před sebou jako živým štítem.
Soudě podle jeho nářku injekce stále …
