Aliance (Veronica Rothová)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

KAPITOLA 45
TRIS

 

Můj bratr stojí za mikroskopem a jedno oko má přitisknuté k okuláru. Světlo na desce mikroskopu vrhá na jeho obličej zvláštní stín, ve kterém vypadá podstatně starší.

„To je jednoznačně ono,“ prohlásí. „Myslím sérum s bojovou simulací. Bez debat.“

„No, vždycky je dobré si všechno dvakrát ověřit,“ řekne Matthew. Stojím tady se svým bratrem a do konce jeho života zbývá jen několik hodin. A on analyzuje nějaké sérum. Absurdní.

Ale vím, proč sem chtěl jít: Potřeboval se ujistit, že nepoloží život jen tak pro nic za nic. Nesoudím ho. Žádný mučedník ještě nedostal druhou šanci, alespoň pokud vím.

„Zopakuj mi ten kód ještě jednou,“ vyzve ho Matthew. Kód odblokuje zbraň s paměťovým sérem, která se následným stiskem příslušného tlačítka okamžitě aktivuje. Matthew takhle Caleba zkouší každých několik minut.

„Zapamatovat si pár čísel mi nedělá problém!“ brání se Caleb.

„Já vím, že ne. Ale nevíme, jak moc budeš při smyslech, až začne sérum smrti působit, a je lepší, když si to zafi xuješ.“

Při slovech „sérum smrti“ sebou Caleb cukne. Upřeně se zadívám na svoje boty.

„080712,“ odříká Caleb. „A pak zmáčknu zelený tlačítko.“

Touhle dobou už tráví Cara čas v dozorně a přimíchává tam lidem do nápojů uspávací sérum, aby pak, až budou všichni spokojeně klimbat, mohla vypnout v celém areálu světla. Stejnou taktiku použili před několika týdny i Nita s Tobiasem. Jakmile světla pozhasínají, vyrazíme do zbrojní laboratoře, aby nás kamery nemohly identifi kovat.

Na laboratorním stole přede mnou leží výbušniny od Reggieho. Vypadají tak obyčejně – spočívají v černém pouzdře opatřeném ostrými drápky a rozbuškou na dálkové ovládání. Pomocí výčnělků se nálož uchytí na záložní dveře zbrojní laboratoře; ty první od Nitina útoku ještě nikdo neopravil.

„Dobře, to by stačilo,“ řekne Matthew. „Teď nezbývá než čekat.“

„Matthew,“ obrátím se na něj, „nechal bys nás chvilku o samotě?“

„Ovšem.“ Matthew se usměje. „Přijdu, až bude čas.“

Zavře za sebou dveře. Caleb přejede rukou po ochranné kombinéze, pouzdru s výbušninami, batohu, ve kterém je přenese. Všechno pečlivě vyrovná do řady.

„Pořád vzpomínám na to, jak jsme si kdysi hrávali na Upřímné,“ prohodí.

„Jak jsem tě vždycky posadil do křesla v obýváku a dával ti otázky. Pamatuješ?“

„Aby ne,“ odpovím. Opřu se bedry o stůl. „Chytals mě za zápěstí a říkals, že jestli zalžu, tak to poznáš, protože Upřímní to vždycky poznají.

Nebylo to zrovna příjemný.“

Caleb se zasměje. „Jednou ses přiznala, žes ze školní knihovny ukradla knížku, a zrovna přišla máma.“

„A musela jsem se jít té babizně v knihovně omluvit!“ Taky se zasměju.

„Byla příšerná. Všem říkala ,mladá dámo‘ a ,mladý pane‘.“

„To jo, ale pro mě měla slabost. Když jsem dělal v knihovně dobrovolníka a měl jsem uklízet knížky zpátky do regálů, prostál jsem většinu času v uličkách a četl si. Několikrát mě načapala, ale nikdy neřekla ani slovo.“ „Vážně?“ Píchne mě u srdce. „To jsem nevěděla.“

„Asi jsme toho o sobě nevěděli víc.“ Zabubnuje prsty o stůl. „Škoda, že jsme k sobě nebyli upřímnější.“

„Jo, škoda.“

„Teď už je na to pozdě.“ Zvedne ke mně oči.

„Možná je, možná není.“ Odsunu si židli od stolu a posadím se. „Hrajeme. Já ti odpovím na otázku a pak ty mně. Žádný švindly.“

Trochu se vyděsí, ale pak na mou hru přistoupí. „Dobře. „Jak se ti ve skutečnosti podařilo rozbít ty brýle? Tvrdilas, žes jenom chtěla vyčistit sklíčka, ale...“

Protočím panenky. „Na to se chceš vážně zeptat? No tak, Calebe.“

„Dobře, fajn.“ Odkašle si a upře na mě své vážné zelené oči. „Vážně jsi mi odpustila, nebo to říkáš jenom proto, že umřu?“

Civím na svoje ruce v klíně. Dokázala jsem k němu být milá a příjemná jenom proto, že všechny vzpomínky na prožité trauma okamžitě odsouvám stranou. Ale to není odpuštění – kdybych mu skutečně odpustila, nebyla bych pořád plná hněvu.

Anebo odpustit znamená zahánět všechny hořké vzpomínky tak dlouho, dokud čas neotupí jejich hrany a na hněv a křivdu se zapomene.

Kvůli Calebovi se rozhodnu uvěřit v to druhé.

„Ano, odpustila,“ ujistím ho a odmlčím se. „Nebo aspoň strašně chci, a to je to samý.“

Zdá se, že se mu ulevilo. Vstanu a uvolním mu místo na židli. Vím, na

co se ho chci zeptat, a chtěla jsem od chvíle, kdy se ze sebe rozhodl udělat mučedníka.

„Proč tohle děláš?“ zeptám se. „Proč hlavně?“

„Na to se mě neptej, Beatrice.“

„Nechci tě chytit do pasti,“ namítnu. „Nic to nezmění na tom, že jsem ti odpustila. Jenom to chci vědět.“

Na leštěné oceli před námi leží ochranný oblek, výbušniny a batoh. Věci, které znamenají odchod bez návratu.

„Asi proto, že jenom tak se zbavím pocitu viny za všechno, co jsem udělal,“ přizná se. „Nikdy jsem si nic nepřál víc.“

Jeho slova mě zabolí. Bála jsem se, že tohle řekne. Věděla jsem, že přesně tohle řekne. A přeju si, aby neřekl.

Z reproduktoru v rohu místnosti se ozve hlas. „Pozor všem obyvatelům areálu. Vyhlašuje se stav nouze. Zahajte bezpečnostní opatření. Do pěti hodin ráno platí zákaz vycházení. Opakuji. Vyhlašuje se stav nouze, který potrvá až do páté hodiny ranní. Platí zákaz vycházení.“

Vyměníme si s Calebem znepokojené pohledy. Vzápětí rozrazí dveře Matthew.

„Sakra!“ zakleje. A pak ještě hlasitěji: „Sakra!“

„Stav nouze?“ zeptám se. „To je něco jako cvičnej poplach?“

„V zásadě. Pro nás to znamená, že musíme vyrazit teď hned, dokud je na chodbách zmatek a než naběhnou bezpečnostní opatření,“ řekne Matthew.

„Co se stalo?“ zeptá se Caleb.

„Možná to je jenom prevence před vypuštěním viru,“ uvažuje Matthew.

„Anebo zjistili, že něco chystáme – ale to by se nás spíš pokusili zatknout.“ Pohlédnu na Caleba. Ten krátký čas, který mi s ním zbývalo strávit, právě nemilosrdně vypršel. Dojdu ke stolu a vezmu z něj nachystané zbraně. V koutku mysli mě však dráždí Tobiasova včerejší slova - že Odevzdaný by měl druhému dovolit, aby se za něj obětoval, jen tehdy, má-li to být jeho poslední a jediné možné gesto lásky.

A to rozhodně není Calebův případ.

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024