Celá e-kniha Púovo zátiší ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
KAPITOLA 10
ve které přijde Kryštůfek Robin a Pú na začarované místo a tam je opustíme
Kryštůfek Robin byl na odchodu. Nikdo nevěděl proč; nikdo nevěděl kam; dokonce ani nikdo nevěděl, odkud to vlastně ví, zeje Kryštůfek Robin na odchodu. Ale ať tak či onak, každý v Lese věděl, že už je to tu. I Mrně, přítel a příbuzný Králíčkův, kterému se zdálo, že jednou zahlédlo nohu Kryštůfka Robina, ale nevědělo to jistě, protože to mohlo být také něco jiného, i Mrně si řeklo, že všechno bude jiné; a Louda i Čipera, jiní dva z Králíčkových přátel a příbuzných, řekli: „Tak co, Loudo?" a „Co myslíš, Čiperko?" takovým beznadějným hlasem, že ani jeden z nich nečekal na odpověď.
Jednoho dne, když už to nemohl déle vydržet, vymyslil si Králíček vyhlášku, kde stálo:
„Vyhláška Schůze všech se sejde v Púově zátiší a usnese usnesení podle programu. Choďte vlevo. Podepsán Králíček."
Musil to asi třikrát přepsat, než se mu podařilo napsat usnesení tak, jak si to představoval, když začínal psát; a když s tím byl konečně hotov, všechny s tím obešel a každému to přečetl. A všichni řekli, že přijdou.
„Ale, ale," řekl Ijáček, když odpoledne viděl, jak se všichni scházejí k jeho domu, „to je mi překvapení, jsem snad taky pozván?"
„Neposlouchej Ijáčka," pošeptal Králíček Púovi. „Dnes ráno jsem mu všechno vysvětlil."
Všichni řekli Ijáčkovi: „Jak se daří?" a Ijáček, že se mu vůbec nedaří a že to za nic nestojí, a pak se posadili; a sotva všichni usedli, Králíček zase vstal.
„Všichni víme, proč jsme tady," řekl, „ale požádal jsem našeho přítele Ijáčka -"
„To jsem já," řekl Ijáček. „Báječné."
„Požádal jsem ho, aby navrhl usnesení." A zase se posadil.
„No tak, Ijáčku," řekl.
„Žádné hartusení," řekl Ijáček a pomalu vstával. „Žádné no tak." Vzal kousek papíru, který měl složený za uchem, a rozbalil jej. „Nikdo o tom nic neví," pokračoval. „Je to překvapení." Významně zakašlal a zase spustil:
„Celkem vzato a tak dále, než začnu, nebo lépe řečeno, než skončím, chci vám přečíst básničku. Doposavad - doposavad - takové dlouhé slovo znamená - však hned uvidíte, co znamená doposavad, jak jsem řekl, všechny básně v Lese napsal Pú, Medvěd, který je docela milý, ale přitom neskonale hloupý. Báseň, kterou vám teď přečtu, napsal Ijáček, totiž Já, v poklidné chvíli. Vezměte prosím někdo Klokánkovi špalek z pusy a vzbuďte Sovu a můžeme si ji poslechnout. Nazval jsem ji BÁSEŇ."
Zněla takto:
Kryštůfek Robin se loučí.
Aspoň se domnívám.
Odchází kam?
Neví sám.
(pěkný rým na „ kam ").
Je nám to líto?
(Nemám rým na „loučí" v první řádce.)
Krátce (to je moc dobré!)
psát báseň není tak snadné.
Rým ti hned nenapadne.
Štěstí a zdraví
přejí ti vřele
všichni tví přátelé
s Ijáčkem v čele (moc dobré!).
(Nějaký rým na „loučí"?)
Aha, už vím!
Tím se básnička končí.
(Ale to není žádný rým.)
A přece je rýmů na sta!
Zkrátka a dobře,
buď zdráv -
a basta!
„Kdyby snad chtěl někdo zatleskat," řekl Ijáček, když dočetl, „teď je vhodná doba." Všichni zatleskali.
„Děkuju," řekl Ijáček. „Neočekávané a lichotivé, ač trochu slabé."
„Ta básnička je mnohem lepší než moje," řekl Pú s obdivem a myslil to doopravdy.
„To si taky myslím," řekl Ijáček skromně.
„Usnesení zní, že ji všichni podepíšeme a zaneseme Kryštůfkovi Robinovi," řekl Králíček.
Tak se podepsali:
Pú SOAV Iják
Prasádko
Králík Klokanice
a všichni s tím šli ke Kryštůfkovi Robinovi.
„Vítám vás všechny," řekl Kryštůfek Robin. „Nazdar, Pú."
Všichni řekli „Nazdar" a najednou byli nesví a zkormoucení, protože to bylo vlastně loučení a nechtěli na to myslit. A tak tu stáli a každý čekal, až někdo jiný spustí, a šťouchali se a říkali si:
„Mluv dál," a konečně postrčili Ijáčka kupředu a ostatní se nahrnuli za něho.
„Copak je, Ijáčku?" zeptal se Kryštůfek Robin.
Ijáček vrtěl ocasem sem tam, aby si dodal odvahy, a spustil:
„Kryštůfku Robině," řekl, „přišli jsme ti říct - dát - jmenuje se - napsal ji -, ale my všichni - protože jsme slyšeli - všichni totiž víme - že -, ty -, vlastně my - no z…
