KAPITOLA 8
ve které vykoná Prasátko velkolepý čin
Na poloviční cestě mezi Púovým a Prasátkovým domkem bylo takové dumavé místečko, kde se někdy Pú s Prasátkem setkávali, když se šli navštívit, a protože bylo teplé a chráněné před větrem, na chvilku se tam vždycky posadili a přemýšleli, co mají dělat, když už se sešli.
Jednou když se rozhodli, že nebudou dělat nic, složil o tom Pú říkanku, aby každý věděl, jaké je to místečko.
To místo na sluníčku
patří jen Medvídkovi.
Rozjímá o svých plánech
a sám si tady hoví.
Ne, ne sám, chyba lávky,
Prasátko je tu taky.
Jednou na podzim zrána, když vítr v noci předtím svál všechno listí ze stromů a snažil se odvát i větve, seděli Pú a Prasátko na dumavém místečku a rozjímali.
„Já bych myslel," řekl Pú, „jako že myslím, abychom šli do Púova zátiší k Ijáčkovi, protože mu možná vítr zbořil dům a snad by byl rád, kdybychom mu ho pomohli postavit."
„A já bych myslelo," řeklo Prasátko, „jako že myslím, abychom šli navštívit Kryštůfka Robina, jenomže nebude doma, tak nemůžeme."
„Pojďme navštívit všechny," řekl Pú. „Protože když člověk chodí hodně dlouho ve větru a pak najednou k někomu přijde a on mu řekne: ,Nazdar, Pú, právě je čas na něco menšího na zub,' a dá ti to, tomu říkám Družný den." Prasátko myslilo, že by měli mít nějaký důvod k tomu, aby všechny navštívili, jako třeba Hledání Mrněte, Organizování výpravy, jestli si Pú může něco vymyslit. Pú si vymyslil.
„Půjdeme, protože je čtvrtek," řekl, „půjdeme všem přát šťastný a veselý čtvrtek. Pojďme, Prasátko." Zvedli se; a když se Prasátko zase posadilo, protože nevědělo, zeje vítr tak silný, a Pú mu zas pomohl na nohy, dali se na cestu. Nejdříve šli domů k Púovi, a právě když tam došli, byl Pú naštěstí doma a pozval je dál a snědli něco menšího a pak šli dál ke Klokanici, jeden se držel druhého a křičeli na sebe „Že ano!" a „Co?" a „Neslyším!" Když konečně došli ke Klokanici, byli tak uondáni, že tam zůstali na oběd. Ale potom se jim venku zdálo tak zima, že zamířili co nejrychleji ke Králíčkovi.
„Přišli jsme ti popřát šťastný a veselý čtvrtek," řekl Pú a několikrát vešel a zase vyšel, aby měl jistotu, že se zase dostane ven.
„Proč, co se má stát ve čtvrtek?" zeptal se Králíček, a když mu to Pú vysvětlil a Králíček, který se věčně jen zabýval důležitými věcmi, řekl: „Myslel jsem, že jste opravdu kvůli něčemu přišli," usedli na chvíli... a po chvíli šli Pú a Prasátko zase dál. Teď měli vítr v zádech, tak na sebe už nemusili křičet.
„Králíček je chytrý," řekl Pú zamyšleně.
„Ano," řeklo Prasátko, „Králíček je chytrý."
„A má rozum."
„Ano," řeklo Prasátko. „Králíček má rozum." Pak bylo dlouho ticho.
„Myslím," řekl Pú, „že právě proto nikdy nic nechápe." Kryštůfek Robin byl tou dobou doma, protože bylo odpoledne, a měl takovou radost z jejich návštěvy, že tam zůstali až skoro do svačiny a měli takovou skoro svačinu, na kterou se zase hned zapomene, a pospíchali do Púova zátiší, aby si odbyli návštěvu u Ijáčka a přišli ještě včas na pořádnou svačinu k Sově.
„Nazdar, Ijáčku," volali vesele.
„No, no!" řekl Ijáček. „Snad jste nezabloudili?"
„Přišli jsme tě navštívit," řeklo Prasátko. „A podívat se na tvůj dům. Podívej, Pú, ještě stojí!"
„Já vím," řekl Ijáček. „Je to zvláštní. Někdo by měl přijít a zbořit ho."
„Mysleli jsme si, jestli ho snad nezboří vítr," řekl Pú.
„Ach tak, proto se tedy nikdo neobtěžoval. Už jsem myslel, že zapomněli."
„Těšilo nás, že jsme tě viděli, Ijáčku, a teď zase půjdeme navštívit Sovu."
„To je správné. Sova se vám bude líbit. Letěla tudy před dvěma dny a povšimla si mne. Ne že by byla něco řekla, ale věděla, že jsem to já. Myslel jsem si, že je to od ní hezké. Člověka to těší." Pú a Prasátko trochu přešlapovali a pak řekli co nejpomaleji:
„Tak sbohem, Ijáčku," ale měli před sebou dlouhou cestu a už by byli rádi vyrazili.
„Sbohem," řekl Ijáček. „Pozor, ať tě neodfoukne vítr, Prasátko. Bylo by tě škoda. Lidi by říkali: ,Kam jen ten vítr zanesl Prasátko?' a chtěli by to vědět. Tak sbohem.…
