27. Přemík zradil
Druhý den po hrůzném večeru, kdy Ondra přepadl u domovních dveří Josku a v Joskově nepřítomnosti si předtím vyzvedl u nich doma svou obálku, zalepenou žlutou páskou, už nastal klid.
Jediná událost, která Mirka a Josku ještě vzrušovala, byla Přemíkova zrada. Přemík se vrátil k Ondrovi!
Jako poslušný pejsek utíká i po výprasku zase radostně k pánovi na pouhé písknutí, tak se Přemík zase přimkl znovu k Ondrovi. Samozřejmě, že se v Devadesátce už neukázal, byl tedy jen na jediné družinovce.
„To bych si o Přemovi nikdy nepomyslil!“ řekl jen trpce Joska. „Vím, Ondra měl na nás na všechny velký vliv - víš to dobře sám, co všechno s námi dokázal - ale myslel jsem si, že když se od něho utrhnu i já, že Přema u něj sám nezůstane!“
A Mirek jen odpověděl: „Kdoví, čím si ho Ondra zase získal. To on mu toho asi nasliboval! Ale já to vždycky říkal, že je Přema ještě pořád dítě. Už mu bude skoro třináct let, ale rozum má jako kašičkář. Ještě štěstí, že jsme mu neřekli o tom vykopání Ondrovy skrýše! To už by mu to teď dávno vyzvonil!“
Joska se tou možností až vyděsil. Strach z Ondry u něj nepolevil ani teď, když s ním Ondra těmi ranami do tváře už zúčtoval, a když si u nich doma v jeho nepřítomnosti vyzvedl svou závěť.
„Proboha - to by bylo děsné!“ vydechl jen úzkostlivě a pak ještě dodal: „Ale to ještě přijde! Uvidíš! To není ještě všechno! Kteréhosi dne skrýš přece jen vykopá - úpis v ní nenajde - a pak bude zle! Vždyť nikdo jiný o jeho skrýši nevěděl než on a já! A prohlédne si důkladně obálku se závětí a pozná, že je páska přelepená!“
K Přemově zradě a k obavám, co se bude dít, až Ondra nalezne svou skrýš vybranou, vraceli se pak Mirek s Joskou v podobných rozhovorech ještě častokrát.
Ale jak dny ubíhaly a jak se život v Devadesátce znovu zdárně rozbíhal kupředu, řídly tyto rozhovory a byly nahrazeny debatami výhradně jen „devadesátnickými“.
Družina Lišek pod Mirkovým vedením se vzchopila a prospívala znamenitě. Mirek neměl příliš mnoho odborných vědomostí, kterými by hochy mohl oslňovat. Teprve teď začal shánět a studovat kdejakou příručku, aby se alespoň trochu dostal dopředu. Ale s hochy „to uměl“, jak se pochvalně a uznale vyjádřil Venda, jeho bývalý rádce.
Pro leckteré starší chlapce v Devadesátce bylo záhadou to Mirkovo umění získat si hochy tak docela na svou stranu. Tapin to však chápal.
Věděl, co bolestí, strachů a hrůz vytrpěla Mirkova mysl v tomto roce, co byl v Devadesátce! Příčinou strachů byl Ondra se svými hrozbami a vydíráními, které Mirka málem uštvaly. A bolest - tou bylo jeho přátelství s Jiřím, tak podivně a nešťastně skončené náhlým zvratem Jiřího povahy na letošním táboře a jeho odchodem z Devadesátky. Jen člověk, který prožije v sobě takové podobné tísně, boje a zármutky, dokáže se dokonale vžít do smýšlení lidí ostatních, pochopit je, přizpůsobit se jim a tak si je získat.
Ještě než přišly sněhové přeháňky a plískanice, uspořádala Devadesátka ve staropražských uličkách celoodpolední hru „Vyzvědači“. Rozsáhlá část Starého Města byla rozdělena na tři území a každé obsadila jedna třetina hochů z Devadesátky.
Jejich úkolem bylo bránit si své území před vniknutím členů z druhých území a sami měli vnikat do území „nepřátelských“ a tam zjišťovat různé úkoly, jako například: „Kolik svítilen je v Jilské ulici?“ „Je na domě č. 7 v Karlově ulici poštovní schránka?“ a podobně.
Byly to celé velké boje mezi jednotlivými územími. Hoši „vyzvědači“ vnikali do „nepřátelských“ území podle rozmnožených plánků, aby viděli, na čí území právě jsou, platili „výkupné“ v podobě malých lístečků nepřátelským obráncům při chycení nebo se vraceli vítězně se splněným, úkolem.
Každé území mělo vypátrat na cizích dvou územích celkem asi 40 úkolů, Tapinem předepsaných. A každá cesta toho či onoho chlapce „vyzvědače“ byla dobrodružstvím! Toho vzrušeného pronásledování! Toho schovávání se za vraty domů! Těch dobrodružných úniků přes tajemné dvorky a průchodícími chodbami starodávných domů!
Ještě řadu týdnů si…
