Devadesátka pokračuje (Jaroslav Foglar)

11. Zpečetění starého přátelství

Pak byl závod u konce. Jeleni zvítězili časem 48 minut 46 vteřin, těsně za nimi Lišky časem 52 minuty 20 vteřin. Vydry díky Joskovi a snad i Přemovi se zmocnily třetího místa, 61 minut 12 vteřin. Krahujci obsadili místo čtvrté, 64 minuty 55 vteřin.

Vydří družina byla velmi spokojena, třebaže byla na místě třetím. Grizzly se přiznal, že čekal místo poslední, když měl v družině dva neznámé závodníky, Přemíka a Josku, kteří nejsou obeznámeni s většinou věcí, které závod obsahoval.

Zato Liščí družina byla silně pobouřena. Mirek ještě nikdy za celou dobu, co byl v Devadesátce, neviděl někoho tak rozhněvaného a mrzutého jako teď hochy z družiny Lišek. Všichni dělali, jako kdyby snad prohráli čest nebo cosi podobného. A zatím to byla jen hra a čtyřminutový rozdíl mezi vítěznými Jeleny a Liščí družinou byl spíše vinou náhody než toho, že by Lišky byly opravdu horší než Jeleni.

Tapin takto Lišky také uklidňoval a zamítl mírně i Ríšův protest proti Jelenům ve věci toho předběhnutí do domu k provazu a míči.

„Že někdo od Jelenů odstrčil snad ve dveřích někoho od vás, Ríšo,“ pravil, „to se dá těžko dokazovat v takovém zmatku a tlačenici. Kdyby se to stalo opačně, protestovali by zase oni. Ostatně je zjištěno a vy to nepopíráte, že ještě po schodech běželi váš Víťa a Kokrháč a vedle nich hoši od Jelenů. Tak je vidět, že to strkání dole nemělo vliv na to, kdo doběhl nahoru dříve.“

Ríša si pak usedl ke své družině, tvářil se zamračeně, nemluvil on ani hoši jeho družiny a byla tak trochu pokažená nálada.

Mirek byl velmi nešťasten, za prvé, že se v Devadesátce vůbec něco takového mohlo stát - nikdy dříve při žádné hře ani závodu nedošlo k takové nespokojenosti - za druhé proto, že to viděli Přemík a Joska, u kterých Mirkovi tak velmi záleželo na tom, aby si odnesli dojem co nejlepší.

Joska a Přema však byli v sedmém nebi za chválu, kterou je zahrnula Vydří družina, a nad rozepří mezi Liškami a Jeleny s Tapinem se ani nepozastavovali. To u nich na Hliněném plácku - tam se řešily branky jiným způsobem! Tam tekla často i krev a rvačky po kopané tam byly takřka na denním pořádku! Tady ani nechápali, že to měla být nějaká rozepře - tím méně pak, že by z ní měl být někdo nešťasten!

Po rozpravě o závodě následovaly drobné veselé hry, při kterých se zejména Přema až skoro dusil smíchy.

Stmívalo se. Tam venku v centru města jistě už všude vzplála světla a první odpolední představení v biografech byla skončena. Hordy chlapců teď obíhaly pokladny biografů dalších, aby dostaly lístky ještě zase na představení od šesti hodin večer. Osvětlené průchodní pasáže a automaty byly naplněny hochy a děvčaty, kteří zde neužitečné trávili své nedělní odpoledne.

Joska ani Přema si na ten druhý svět ani nevzpomněli, nepostrádali obvyklé nedělní zábavy; ani po Ondrovi nevzdechli!

Seděli teď oba vedle Mirka. Joska byl podivně svátečně a slavnostně naladěn. Ještě teď byl polichocen tou chválou Vyder nad jeho výkonem. A Mirek byl druhou příčinou jeho zvláštní nálady. Po skončení závodu, když pak už hráli jen v klubovně, nespouštěl Joska z Mirka ani oči. Připadal mu nějaký jiný od té doby, co se přestali stýkat. Takový vznešený, hrdý, Joska sám nevěděl, jak by tu Mirkovu změnu vyjádřil. Jak je to jen možné, že mu Mirek po celou tu dobu nechyběl? Jaký je to rozdíl proti Ondrovi!

A když pak šero zhoustlo do tmy a Devadesátka začala zpívat, počal se Joska až zachvívat podivnými pocity. Zprvu byly písně rázu veselého, pochodové. Několik národních se pokusil Joska zpívat s sebou. Záviděl skoro Přemíkovi jeho zvonivý jasný hlásek, který se ozýval z koutu, kde byla Vydří družina.

Pak se písně zvolna měnily na tišší a vážnější. Joska některé znal, vždyť je zpívávala kdysi jejich parta u malých táborových ohňů, když byl s partou ještě Mirek. Spousty vzpomínek se přitom Joskovi vynořily z hlavy. A už zase další nová píseň zvučí ztemnělou klubovnou:

Jak staré lásky zapomnít, kdy druh druhu stál blíž,

jak staré lásky zapomnít, snad že to dávno již?

Podivný a jakoby naléhavý nápěv má ta píseň! Tklivý a zvláštní. Joska ji ještě nikdy neslyšel.

Tak dávno, dávno brachu můj, tak dávno již,

však srdečně si zapějem na „dávno“ již.

My květy spolu trhali, zda o tom ještě víš?

Pak šli jsme cestou trnitou tak dávno již...

Joska je jako očarován tou písní. A ta slova! Nehodí se skoro na ně dva? Na Mirka a Josku? Ano, květy spolu dokonce opravdu trhávali, Mirek si je lisoval do malého herbáříku a Joska ho tehdy napodoboval. A ta cesta trnitá, ach ano - to bylo to odloučení, když Mirek z party odešel a její vedení převzal Ondra, Mirek a Ondra - jaký to rozdíl!

ruku věrný příteli, buď mému srdci blíž,

tak dobrou vůli neměli jsme dávno již .

Velebné tóny písně se nesou tmou a Joska svou chvějící se rukou hledá ruku Mirka a pevně ji tiskne. A Mirek ten stisk opětuje silně a dlouze.

Tak dávno, dávno brachu můj, tak dávno již,

však srdečně si zapějem na „dávno“ již .