Devadesátka pokračuje (Jaroslav Foglar)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

46. Podivná výzva

Noc minula a zase přišel horký úpalný den, jakých bylo teď již hodně.

Slunce začalo pálit už při ranním nástupu a ten se konal v půl osmé. A žár se během dopoledne ještě pořád zvyšoval.

Nebyla do ničeho chuť. Předem ustanovený dopolední program - semaforovou štafetu - musel Tapin odvolat, protože hoši byli horkem malátní, unavení a jejich beztak již malý zájem o tuto věc, ještě loni tak oblíbenou, se ztratil docela.

Jen voda - voda - koupání - to byla slova, která hochy pohnula. A Tapin - aby aspoň trochu zachránil náladu tábora - přání hochů vyhověl. I služba si mohla na deset minut odskočit z kuchyně, aby se vykoupala.

Tapin raději nevyhlásil toho dne ani novy úsek cesty Alvareza. Hoši jen mhouřili oči, ke všemu byli neochotní, polehávali jen ve stínu a nebylo je možno dostat k žádné hře. Odpoledne se udělalo dusno, slunce bylo pichlavé a nebe úplně zbělalo.

„Něco přijde!“ pravil Tapin a chvíli co chvíli se starostlivě rozhlížel s rukama u očí po obloze.

Pak se za lesem objevily mraky, které byly čím dále tím hrozivější a černější. Ač bylo teprve odpoledne, začalo se valem stmívat. Zdvihl se vítr a koruny stromů se výhružně rozšuměly.

Hoši kvapně přibíjeli na podsady hřebíky a provázkovými očky připevňovali na ně důkladněji stanová plátna. Byla obava, že přijde-li nějaká vichřice, strhne stany z podsad. Každý litoval, že si nezabezpečil svůj stan dříve, v klidných bezpečných dnech, kdy nebylo o nějaké vichřici či bouři ani zdání.

V Mirkovi se probudil opět jeho zálesácký smysl pro vše robinsonovské. Byl zase ve svém živlu. Pomáhal, kde se dalo. A nejvíce u stanů, jejichž obyvatelé byli menší a méně zkušení hoši. Zde pomohl napnout lépe celtu, jinde zatloukl hřebíky a vázal do dírek stanového plátna provázková očka. Podařilo se mu přimět Rudlu, Máčka, Mrzouta a Mikyho, aby běželi pomoci do kuchyně Tapinovi, který tam s Bedíkem a Gamou upevňovali plátěnou střechu, nebezpečně se nadouvající v poryvech větru.

Ve vrcholcích lesů na protějších stráních už výhružně praskalo a koruny stromů se povážlivě zmítaly.

V dáli temně zaburácel hrom, vítr ještě více zesílil a první těžké kapky dopadly na stany. Většina hochů dokončila kvapně zabezpečovací práce na svých podsadách a zmizela uvnitř stanů. Mirek se ale svlékl do plavek a skoro radostně vyběhl do začínajícího lijáku.

No samozřejmě! Bezhlavá Grizzlyho služba zapomněla venku na stolku rozevřený sešit táborové kroniky. Byl již celý rozmoklý. Mirek jej vhodil do nejbližšího stanu s poznámkou, aby byl sešit osušen.

Oslnivý blesk ozářil krajinu a vzápětí se ozvala strašlivá rána. Mirek právě běžel ke kuchyni. Leknutím se zarazil v běhu a pak již kráčel pomalu. Uvědomil si, že se při bouři nemá utíkat.

Jeho nahé tělo se lesklo deštěm. Byl zmáčen tak, jako kdyby právě vystoupil z řeky. Déšť byl dosti studený a vzduch se také ochladil, ale otužilému Mirkovi to nevadilo. V tom řádění živlů cítil svou odolnost, zdraví a sílu a působilo mu to radost. Zmocnil se ho hrdý pocit, že je statečnější a obětavější než ti chlapci, kteří se teď ve stanech choulí navlečeni do tepláků, pod pokrývkami a ve spacích pytlech.

Přiběhl do kuchyně. Z hochů, které sem poslal Tapinovi na pomoc, zde našel už jen Máčka a Vendu, svého bývalého rádce. Všichni ostatní se pod různými záminkami vytratili před lijavcem do stanů.

Mirek se postavil do krásného pozoru, zasalutoval a vesele se hlásil Tapinovi: „Seržant Šňupička nastupuje do práce!“

Byl na něj opravdu komický pohled. Vlasy zplihlé deštěm mu padaly do očí, voda z něj crčela jako z vodníka - a při tom ten strohý vojenský postoj! A v pouhých plavkách! Všichni se rozesmáli upřímným smíchem, jaký zde již dlouho nebylo slyšet, a Máček několikrát vystřelil jazykem své ohlušující práskavé mlasknutí.

Bouře se zatím rozzuřila plnou silou. Blesk stíhal blesk a země se chvěla děsným rachotem hromu.

Stožár v táboře se nebezpečně kymácel, z lesů se ozýval do svištění větru praskot přerážených kmenů.

Střecha kuchyně se shora naplnila spoustami dešťové vody, která v plátnu vytvořila celá jezírka. Bylo nutno zespodu odlehčit plátěné střeše tím, že taková prohlubeň byla kůlem nadzdvižena a voda z ní vytlačena ven, za zadní stěnu kuchyně. Tuto práci si vzal na starost Mirek, protože byl svlečený a již mokrý, takže mu nevadilo, když někdy proud padající vody dopadl při práci na okraji kuchyně přímo na něj. „Alvarez potřebuje jen statečné a silné!“ volal přitom vždy jen rozjařeně. A jeho dobrá nálada, kterou dostal po tak dlouhé době, nakazila i ostatní, zasmušilého Tapina nevyjímaje.

Lijavec s bouří a vichřicí trval s menšími přestávkami téměř dvě hodiny. Večeře se toho dne opozdila, protože Grizzlyho služba neměla v zásobě suché dříví, ačkoliv to služební řád jasně stanovil. Na rozdělání ohně věnoval Mirek Grizzlymu svou zásobu suché březové kůry.

V táborovém náměstíčku čvachtala v trávě voda. Hoši vylézali ze stanů a s chechtotem si sdělovali své zážitky. Julkovi a Tončinovi vypadlo prkno z podsady a mají promočený jeden slamník. Do několika stanů vnikla voda spodem a vyplavila tam pod lůžky kufry a zásoby nasekaného dříví. A Bumbi s Mývalem přišli z lesa se zprávou, že je tam vyvráceno mnoho stromů.

Skoro všichni hoši se tam rozběhli. I Mirek, který se zatím již celý utřel a oblékl do tepláků, tam pospíchal.

Skutečně, vichřice udělala v lese značné škody, zejména ve vyšších polohách. Silné stromy zde ležely přes cesty, rozlámané jako sirky. Hoši rokovali, jakému nebezpečí ušli tím, že mají svůj tábor v nížině a chráněný okolními stráněmi.

Pak se Mirek vrátil do stanu, aby si vzal lžíci a mohl si jít do kuchyně pro šálek s polévkou.

Byl však trochu překvapen, když našel šálek už ve svém stanu! Kdo mu jej tam přinesl? Co je to za nebývalou a tajemnou ochotu? A co je to zde na držadle šálku? Je obaleno papírem a ještě omotáno provázkem, aby papír nespadl.

Mirek papír sundal a rozbalil. Bylo na něm cosi napsáno. Nedalo se to dobře přečíst, papír byl pomačkaný a písmo bylo slabé, málo výrazné. Mirek rozsvítil baterku a pak teprve mohl číst:

„Voláme tě k práci! Voláme tě k práci! Přijď dnes po večerce k pařezům, chceš-li se stát naším pomocníkem. Neukazuj nikomu tento dopis. Mlč! Bratrstvo nápravy.“

Mirek četl dopis několikrát, než jej pochopil. Kdo probůh na něm může chtít, aby mu v noci pomáhal dobývat pařezy? Pak si teprve uvědomil, že práce spočívá asi v něčem jiném než v dobývání pařezů. A pařezy, to že je jenom určení místa, kde má být tajemná schůzka konána! A nikomu nemá o ní povídat! Proč? A kdo to vůbec psal? A kdo sem ten šálek s psaním donesl?

Mirek se otočil k Víťovi, který ležel na svém kavalci. Víťa však spal. Složil lístek s podivnou výzvou do kapsy a dal se zamyšleně do jídla.

Informace

  • 13. 5. 2023