4. Zápas o vítězství začíná
Brzo po zahajovací schůzce se práce v Devadesátce rozjela zase už naplno. Po měsíční přestávce byla oddílová činnost pro každého opět nová, zajímavá.
V klubovně bylo vše čisté, nově udělané. Ať to byla karta na předávání úklidu a inventáře klubovny, nebo papír se znamenáním docházky, či jakékoli jiné vývěsky, vše zářilo novotou. Také stůl byl potažen novým papírem, světlým a neposkvrněným.
Na stěně se zase objevilo k libovolnému použití třináct tužek, zavěšených tenoučkými provázky na hřebíčcích. Byly jedna jako druhá, všechny krásně ořezané, ve žlutém dřevě. Kdo si zapomněl doma pero či tužku a zde si chtěl při schůzce něco napsat, mohl si jednu z tužek vypůjčit. Tapin o těchto tužkách vždycky říkal:
„Tyhle tužky, to je zrcadlo nebo barometr oddílové úrovně! Jsou-li vždy při našem odchodu z klubovny na svém místě, s neulámanými špičkami a s neutrhanými provázky, je to znamení, že v oddíle jsou hoši pořádní, dbalí i na maličkosti, kteří mají zájem o to, aby vše klapalo.
Jakmile se však tužky začnou povalovat někde pod stolem a nikdo je znovu neořeže, nebo jakmile se dokonce začnou ztrácet a zapomnětliví hoši je přinesou teprve po týdnech zpátky, až je čirou náhodou objeví v podšívce své proděravělé kapsy, pak to jde s oddílem dolů! To začíná jeho úpadek! Na těch tužkách se to nejdříve pozná.“
Také všechny oddílové knihy byly v novém obalu. Přičinil se o to knihovník Kokrháč, zvaný všeobecně jen „Kokr“, ale pomáhala mu přitom celá Liščí družina, jejímž byl členem.
Každý týden zase byly už pravidelné schůzky družin a každou neděli pak výprava ven, za město, společná pro celou Devadesátku.
V sobotu k večeru byly v klubovně dobrovolné schůzky všech, kdo měli čas. Tyto schůzky se nebodovaly a nebyl pro ně stanoven také žádný program. V klubovně při nich pracoval a bavil se každý chlapec svým způsobem. Byly prohlíženy a dopisovány oddílové kroniky, časopisy družin i časopis oddílový, hoši si půjčovali knížky z oddílové knihovničky, skládali si různé zkoušky do „Stezek“, hovořili, rokovali o různých záležitostech družin a podobně. V koutku u okna byl stolek, kde Bedík byl kdykoli ochoten rozdrtit kohokoli v šachové partii, o kus dále učil Simba hochy akordy na kytaru.
Od zahajovací schůzky běžel zase celoměsíční bodovací mezidružinový závod a družiny předháněly jedna druhou, jen aby závod vyhrály. Nikdo nemluvil skoro o ničem jiném než o bodování. Družiny se do toho tentokrát vrhly ostřeji než kdykoli jindy.
Všude bylo plno vznětu, nápadů, chuti do práce. Mirek v tomto radostném prostředí brzo zapomněl trápit se nad Jiříkovým odchodem z Devadesátky. Nebylo ani kdy k nějakému dlouhému přemítání.
Družina Jelenů, ve které Mirek byl, se tajně rozhodla dobýt ohromným náporem prvního místa v bodování.
„Ani jednou nikdo z nás nesmí vynechat nedělní výpravu nebo družinovku!“ bouřil rádce Venda. „Víte dobře, že za docházku je nejvíce bodů.“
„A kdo nebude mít s sebou Krabičku poslední záchrany nebo notýsek a ztratí družině za to body, ten ať se těší!“ dodal výhružně Kink.
Jeleni se předstihovali ve vymýšlení, jak by získali ještě další, mimořádné body. Nezanedbali ani jednu příležitost, kdy mohli nějaké body vydělat, ať už to bylo vzorné vedení deníků nebo předložení všech oddílových „pejsků“ (oběžníků) ke kontrole atd.
Mirek udělal veliký plán nejbližšího okolí klubovny, zakreslil v něm všechny obchody, které Devadesátka mohla potřebovat (drogista, elektrotechnik, sklenář, lékárna, zámečník a jiní) a dostal za to pět bodů.
Mýval nalakoval bílou barvou všechny okenní rámy a získal 10 bodů. Spotřeboval k tomu plechovku bílé fermežové barvy a téměř čtvrt bochníku chleba, kterým se při práci posiloval.
Jeleny pak rázem dohnala družina Krahujců, když vyrobila na dveře klubovny schránku na dopisy, vyměnila dvě rozbitá prkna podlahy a do dveří zasadila nový patentní zámek. Ale Jeleni nezoufali a vymýšleli dále, i když pak na kolbiště mezidružinového bodování vstoupil soupeř nejnebezpečnější, druži…
