40. Alvarez vstává z mrtvých
„Tyto čtyři skupiny,“ končil Tapin svůj příběh, „budete představovat vy, čtyři družiny naší Devadesátky, ve veliké hře, která bude probíhat od zítřka až do konce tábora! Každý z vás se stane nástupcem Alvareza a jeho druhů a projdete všemi úseky dobrodružné a nebezpečné cesty, kterou oni museli projít!
Bude to hra tvrdá a namáhavá! Nebudete v ní ušetřeni ničeho! Heslo „Alvarez potřebuje jen statečné a silné“ plně vystihuje boj, který podstoupíte. Nedejte se mást tím, že říkám HRA! Bude to zápas, nebude to hra! Zápas, ve kterém musíte osvědčit odvahu, bystrost, houževnatost, napnout všechny své síly!
Alvarezův příběh oživne. Sám Alvarez vstane z mrtvých, aby vás vedl! Podívejte se!“
Pokynul rukou směrem k tmavému lesu. A tam najednou z naprosto neproniknutelné tmy se šíří záplava podivného světla, modrého a zeleného, magického, a v té kouzelné záři se začíná rýsovat jakási podivná postava, hrdě vztyčená na velikém bludném balvanu.
A jak záře sílí, jeví se i postava stále zřetelněji - a užaslí hoši dokonce již vidí, že postava je oblečena ve starodávný šat španělských dobrodruhů, ve škorních, přepásaném kabátci, s mečem a v širokém španělském klobouku s perem.
A teď - slyšte - slyšte - postava mluví, Alvarez mluví, neboť on to je podle Tapinových slov - a mluví o svém zmrtvýchvstání :
„... i zadupali koně divocí po travé nad hrobem mým a zaržáli píseň Života a svobody a ze spánku mého věčného mne tak probudili.
A vstal jsem užaslý nad světem novým, vzduch silný a plný vůně lesa, vod a trav do sebe jsem vdýchl a podíval se tam, kam jsem z kamene obětního před několika stoletími bez hlavy spadl.
Mrtvý a v prach obrácený ležel tam kněz Tuehezel se svými pochopy, kteří mne usmrtili, býlí jim z očních důlků rostlo a kořeny proplétaly jejich kostry a v puklých lebkách jim vítr harašil.
A nebe hořelo požárem západu jak tehdy každý večer v těch slavných dobách a voda zpívala jako dříve a já byl zase silný a mladý a krev tepala ve mně píseň životů odvěkých...
Pojďte se mnou, vy noví mladí odvážlivci, plachty svých lodic napněte a meče připravte k boji. Povedu vás cestou běd nesmírných, na jejímž konci buď smrt anebo sláva převeliká na vás čeká.“
Při posledních větách zář bengálského ohně se zvolna menšila a v závěru řeči pohasla docela.
Hned při prvých slovech poznal Mirek v postavě Jiřího. Jeho hrdý hlas se nesl jakoby prorocky tmou a Mirka až mrazilo při těch podivných jeho slovech.
Také na všechny ostatní hochy působil ten kouzelný výjev mohutným dojmem.
Jen velmi zvolna se vzpamatovali z překvapení. Pak ale vybuchli v pochvalný křik a jejich otázky se jen hrnuly.
„A jak to vlastně budeme hrát, Tapine?“ ptal se Julek.
„To budeme dělat úplně to samé jako Alvarez?“ strachoval se žertem Žluťásek. „Přece nás nepoženeš do ohně! A nebudeš nám usekávat hlavu!“
„Žádné strachy!“ usmál se Tapin. „Přesto však projdete všemi úseky jako Alvarez se svou výpravou! Brzo uvidíte, jak!“
Hovořili pak ještě dlouho ovšem. Tapin slíbil, že zítra boj začne, a to tím, že družiny budou luštit Alvarezův deník.
Jiří se zatím vrátil, teď ovšem už bez španělského ústroje, který Tapin zhotovil částečně z papíru.
Sedl si vedle Josky a ten mu cosi povídal. Mirek byl od nich značně vzdálen, neslyšel tedy, co to bylo.
Asi za hodinu pak byl táborový oheň ukončen a hoši se odebrali do stanů ke spánku.
