Řeka pod okny (Oldřich Vyhlídal)

Řeka pod okny

Přivřeným oknem vane vlahý vzduch. 
Chce se mi sedět v trávě u vody. 
Co kdybych vstal a vyšel na schody 
před naším domem, do bzučení much?

Co kdybych vstal a sešel na břeh řeky: 
nad pěny splavu ticho vzlétlo by 
jak vyplašení bílí holubi 
do čisté modři nad les nedaleký.

Co kdybych vstal a v poli v naklonění 
uviděl mladou ženu trhat len: 
zahlédla by mne, jak jsem okouzlen, 
a její pohled by byl motýl na rameni.

Vzpřímila by se s tou třpytivou natí 
a suchý klas by mnula ve dlani... 
Co kdybych vstal a místo váhání 
dopsal tu báseň, až se večer vrátím ...?

— 1 —

Nokturno

Tmo vonící, tmo teplem rozesílaná 
po letní trávě kolem břehů řek, 
tmo rozvlněná v tichý žabí skřek, 
tmo milenců, tmo srpnového rána!

Šumíváš ve mně splavem dětství mého 
a voníš modrým bezem pod okny. 
Jsem stále stejný, stále podobný 
malému chlapci z domku hliněného.

Chlapci, jenž někdy v okně místo spaní 
narudlé luně tiše vypráví, 
a ta se zhlíží ve skle, 
u hlavy opřené bradou v teplé malé dlani.

Jsem stále stejný, stále okouzlený 
tmou plnou hvězd — i tmavou, tápavou, 
když luna zašla za mrak nad hlavou 
a na trávě to voní teplým dechem ženy.

— 2 —