Básník a překladatel Oldřich Vyhlídal pocházel z rodiny dělníka (studnaře), dětství a mládí prožil ve Všetulích (dnes součást Holešova), kde se roku 1921 narodil. V roce maturity na holešovském gymnáziu (1941) utrpěl vážný úraz páteře s trvalými následky. Po válce začal na filozofické fakultě UK v Praze studovat filosofii, psychologii a sociologii, nedostatek financí jej však přinutil souběžně pracovat v různých manuálních profesích; studia nedokončil, vrátil se do Všetul, krátce pracoval ve zdejší továrně na nábytek a poté žil z invalidního důchodu. V roce 1948 se přestěhoval do Prahy, kde roku 1951 nastoupil jako korektor a nakladatelský úředník v Technickém vydavatelství (od roku 1953 Státní nakladatelství technické literatury). V letech 1957–1959 pak pracoval v sekretariátu Svazu československých spisovatelů, od roku 1959 až do důchodu (1980) byl zaměstnán jako redaktor v nakladatelství Československý spisovatel, v letech 1961–1979 zde vedl redakci poezie.
Vyhlídal upoutal už vyspělou prvotinou Řeka pod okny (1956), další sbírky vydával téměř pravidelně ve tříletých intervalech, teprve v posledních letech poněkud stupňoval publikační tempo. Druhá knížka Hnízda na vodě (1959) budila určité pochybnosti, zčásti i proto, že básníkova reflexe se nadále tvrdošíjně opírala o jinou obraznost než u vrstevníků, při Ptácích nad Atlantidou (1963) se dvěma pokusy o rozsáhlejší básnickou skladbu byl Vyhlídal řazen k „básníkům konvenčních cest“, Snímání podob (1966) pak bylo edičně i kriticky odsunuto na sám okraj soudobé produkce, sám básník tehdy procházel těžkým obdobím, provázen pocity vyřazenosti. Teprve po výboru Rodokmen (1969) a sbírce Pod útokem hvězd (l970) se Vyhlídal básnicky konsolidoval a trojice sbírek Svatá rodina (1972), Pláňky (1977) a Tatínkovy ruce (1978), mezi nimiž vyšel ještě výbor Prosby o milost (1975), patří k jeho vrcholným knihám. Své verše, překlady, eseje, recenze a články publikoval Vyhlídal také v periodikách (Literární noviny, Květen, Host do domu, Práce, Večerní Praha, Tvorba, Lidová demokracie, Kultura, Nový život, Plamen, Listy Klubu přátel poezie, Rozhlas, Literární měsíčník, Rudé právo aj.). Je kromě toho autorem řadu překladů lyriky starokorejské, arménské, rumunské, slovenské, bulharské, maďarské i německé, publikovaných převážně časopisecky.
Vyhlídalova poezie osciluje mezi intimní milostnou básní a skladbou s tématem vztahů v rodině i společnosti, místy hraničící až s explicitně vyjádřenou politickou proklamací. Básně jsou programově apelativní, často tvořeny jako kritická moralita se silným důrazem na autorův sociální postoj určený plebejstvím, které nachází svůj ideologický úběžník v myšlenkách socialismu. Silný inspirační vliv měl ve svém otci, který mu byl vzorem sociálně ponižovaného, ale nezlomeného proletáře; z této pozice kritizoval Vyhlídal soudobý svět, kde se staly středem jeho básní moralita, didaktické kárání a nabádání; v té cobě byl již Vyhlídal počítán k předním představitelům oficiální socialistické poezie (Svatební dar, Ars poetica). Druhou polohou Vyhlídalovy tehdejší tvorby byla nahořklá životní bilance vychládajících citových vazeb, verše reflektující narůstající samotu uprostřed stáří a těžké nemoci a prostoupené hlasitým tázáním se po smyslu a hodnotě básnického slova jako životního odkazu (Pantumy o marné lásce, Dny a dna). V prvních sbírkách se autor snažil čelit frázovitosti oficiálně vydávané poezie 50. let impresionistickým zprostředkováváním autentických zážitků z vlastního, existenčně nezajištěného dětství, důrazem na detail a nálady. V pozdějších dílech verš více organizoval do pevných forem a svůj výraz zjednodušil, opustil náročnou strukturu svých textů ve prospěch hesel, tezí a proklamací životních hodnot.
