Dva lelci ve skříni (o Karlíkovi nemluvě)

6. KAPITOLA
V případě nebezpečí

Leoše vítr neodnesl tak daleko jako Leona. Dlouho vál od úřadu pro vynálezy směrem na jih, ale v noci se otočil a mířil zase zpátky na Prahu.

A nad Prahou jako když utne. Vítr náhle ustal – a Leoš padal a nevěděl kam. Jen roztáhl ruce a pak dopadl na střechu nějaké vysoké budovy.

Na střeše té budovy stála labuť a do daleka svítila. Byla to jen reklama, ale Leoš se vylekal. Uskočil stranou – přímo do pootevřeného vikýřového okénka.

A tam mu ujely nohy. V poslední chvíli se něčeho zachytil a po něčem sjel.

Zachytil se žirafy a sjel po jejím krku.

Žirafa byla studená a hladká jako z gumy.

Ne jako z gumy, byla doopravdy z gumy. Byla to nafukovací žirafa a vedle ní modrý slon a plyšový medvěd. A na regále stál ohromný bagr na kolečkách. Ten nebyl ani plyšový, ani nafukovací, nýbrž na dálkové ovládání.

(Nedivte se: Leoš totiž spadl do oddělení hraček v obchodním domě Bílá labuť.)

„Haló? Je tu někdo,“ zašeptal a rozhlédl se kolem.

Ale kolem jen tma a ticho.

A najednou někde v hlubinách domu zaštěkal pes. Štěkal tak opravdově, že musel být buď vývojový, nebo opravdický. Žádný neopravdický pes by takhle štěkat nedokázal. Takže to musel být pes živý, a dokonce možná cvičený. Pes cvičený na chytání lelků v obchodním domě Bílá labuť.

A jak známo, lelci se bojí především práce a pak psů.

A tak se Leoš příšerně vylekal. Nevěděl, kam utéci, kam se schovat, co udělat. V oddělení hraček byla tma, jen svítící labuť sem vikýřovým okénkem házela proužek nafialovělého světla.

V tom proužku světla Leoš najednou spatřil skleněnou krabičku připevněnou na zdi. Nad ní bylo napsáno velkými červenými písmeny: V PŘÍPADĚ NEBEZPEČÍ ROZBIJTE SKLO A STISKNĚTE TLAČÍTKO!

A menšími písmeny: Zneužití se trestá.

(Tohle už ale nečetl, protože byl ve velkém nebezpečí.) Pes štěkal docela blízko. A tak Leoš vzal z regálu dětské kladívko, zavřel oči a uhodil. Sklo se rozsypalo a Leoš stiskl tlačítko.

A ozval se jekot poplašné sirény.

Ten jekot byl mnohem silnější a mnohem děsivější než štěkot cvičeného psa.

Ten jekot byl tak silný, že způsobil poplach i na místním oddělení policie.

„Poplach! Poplach!“ volal mladý staršina, který měl tu noc službu.

„Poplach! Poplach!“ volal do všech úřadoven na oddělení a zároveň i do vysílačky na centrálu.

Policisté na oddělení vybíhali z úřadoven a policisté na centrále naskakovali do aut a zapínali houkačky. Všichni svorně mířili k obchodnímu domu Bílá labuť, odkud znělo volání sirény oznamující, že tu řádí zloději.

Tohle všechno Leoš ještě nevěděl. Ale věděl, že je zle. Musí se někde schovat a počkat, dokud ten jekot neutichne.

Nenapadlo mu nic chytřejšího než vyšplhat do lžíce ohromného bagru na dálkové ovládání.

První pohotovostní oddíl zatím vnikl do obchodního domu zadním vchodem. Tady už čekal starý hlídač. Byl velmi rozrušený a velmi starý. Ale měl docela nové zuby. (Vlastně naopak. On ty zuby právě teď neměl.) Ty zuby byly z porcelánu a vyndávací. Hlídač si dnes v noci udělal…