12. KAPITOLA
Karlík se těší do školy
A když ráno zazvonil budík, Karlík vyskočil z postele a na Leoše a na Leona, kteří spali zavření v kufru, si ani nevzpomněl. Už je to tak, Karlík se těšil do školy. Nejvíc na přestávku, ale vlastně i na vyučování, protože se nebál. Protože když člověk nelelkuje a trochu se předem na učení podívá, tak ví, co ho čeká. A když ví, co ho čeká, tak vlastně ví, že se nemá čeho bát. Snad jedině Petrmichlvíta…
A Petrmichlvít čekal na Karlíka rovnou před domem. Karlík ucouvl, napnul prsty jako při karate a připravil si dlaň pěkně naplocho.
Jenomže Petrmichlvít byl rychlejší. Bleskově vytáhl ruku z kapsy – a úplně nepřipravenou ji Karlíkovi podal.
„Ahoj,“ povídá.
„Ahoj,“ povídá Karlík.
A pak na sebe koukali.
„Jdeš do školy?“ zeptal se Karlík.
„Jo,“ odpověděl Petrmichlvít. „A po škole mám domácí vězení. Rozbil jsem tátův triedr. A on teď nemůže počítat holuby na střeše. A zuří.“
„Triedr!“ Karlíkovi se najednou v hlavě rozsvítilo.
„A včera odpoledne taky počítal?“ zeptal se nenápadně.
„To je to. Včera jsem se koukal já. A uviděl jsem na střeše dva obry! Až jsem z toho ten triedr upustil. A rozbil se,“ vyrazil ze sebe Petrmichlvít jedním dechem.
„Aha!“ rozesmál se Karlík. „To tys mi je zvětšil! Leoše a Leona!“
„Co to plácáš? Jakýho Leoše? Jakýho Leona?“
Ale to už byli ve škole a Karlík se tajemně odmlčel.
„Tak čau,“ řekl jenom a hrnul se k 3. A.
„Čau,“ řekl Petrmichlvít a podíval se na Karlíka skoro ustrašeně. A loudal se k 3. B.
Paní učitelka vešla do třídy brzy po Karlíkovi. Ani neměl čas si s Béďou a s Honzou popovídat.
„Tak kdo má dneska službu?“ zeptala se, když si všichni sedli.
Povstala Dědečková, protože služba se rozdělovala po lavicích. Rozdělovala se dobrovolně. Kdo chtěl mít službu, tak se přihlásil. A Dědečková se vždycky přihlásila první.
„Chybí někdo?“ zeptala se paní učitelka.
„Chybí Stehlík, ale Bukovský chce přesadit dopředu,“ oznámila Dědečková.
„Ty špatně vidíš, Honzíku?“ obrátila se paní učitelka na Bukovského.
„To ne,“ odpověděl Bukovský a vstal. „Ale já bych rád seděl vedle Karlíka, protože s ním nikdo nechce sedět.“
To byla pravda. Karlík seděl v lavici vždycky sám, protože vyrušoval souseda tím, že s ním nic nebylo. Když jen chytal lelky.
Paní učitelka se zamyslela a řekla: „Dobrá. Ale musíš mi slíbit, že mu nebudeš dávat opisovat.“
„Nebudu,“ slíbil Bukovský, popadl tašku a přesadil se.
On totiž Bukovský seděl v poslední lavici taky sám. Ne že by byl hloupý, ale právě naopak. Bukovský uměl všechno, ale hrozně rád dával opisovat. Proto ho paní učitelka musela stále přesazovat k někomu jinému, až nakonec nebylo ke komu.
Když stěhování skončilo, poklepala paní učitelka pravítkem o stůl a řekla: „Tak a teď si napíšeme, co jste si měli doma promyslet. Samostatné slohové cvičení. Stačí pár vět, ale aby byly hezké. A jak se to bude jmenovat?“
„Koho mám rád,“ odpověděla třída sborem.
„Ano,“ řekla paní učitelka. „A aby to nebylo těžké, budete psát jenom o jednom svém k…
Pavel Šrut
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.