Dva lelci ve skříni (o Karlíkovi nemluvě)

13. KAPITOLA
Pěkný sen vůbec o všem

Je to zvláštní. Ráno se Karlík zase těšil do školy, protože škola den před výletem je už vlastně takový poloviční výlet. Zato jeho maminka se netěšila do práce, protože měla na půl osmou objednanou paní Petrmichlvítovou.

Paní Petrmichlvítová se totiž nikdy neuměla rozhodnout a chtěla všechno najednou: studenou trvalou, vlažnou vlnu, foukanou i přeliv.

Teď už stála před kadeřnictvím a volala: „Není to šok? Co tomu říkáte?“

„Čemu?“ ptala se udýchaně paní Karlíková. „To víte, já nic nevím.“

„To se povedlo!“ vybuchla paní Petrmichlvítová. „Tak vám nad hlavou, přímo na střeše, stojí dvě příšery – a vy nic nevíte!“

Paní Karlíková odemkla dveře do kadeřnictví a paní Petrmichlvítová se usadila do křesla.

„Propána, jaké příšery?“ vylekala se teprve teď paní Karlíková.

„Vždyť říkám! Včera! Dlouháni, že by mohli šacovat letadla! A přitom ručičky měli docela krátké. Ale ty nosy! Dlouhé jako čapí zobák! Ulice byla plná lidí a do toho auta a tramvaje… A pak si zmiznou! A náš Karlík kvůli nim upustil triedr, co má můj na holuby…“

„Prosím vás, já jsem v jednom kole. Kdy já mám čas podívat se na střechu! Ale třeba tam něco filmovali, nějakou reklamu nebo co já vím,“ zamyslela se paní Karlíková.

A v tom zamyšlení nasadila na hlavu paní Petrmichlvítové helmu, což je taková trouba, která peče dámám na hlavách kudrlinky.

Když z té helmy paní Petrmichlvítová po hodině vyšla, měla už v hlavě jiné starosti a na hlavě trvalou.

A paní Karlíková mohla posadit do křesla novou zákaznici. Byla to veselá babička v kroji, která hned začala vyprávět, že jsou v Praze autobusem na zájezdu. A večer jdou do Národního divadla, protože první v kraji sklidili brambory.

„Ale všeci z Horné Dolné se nám včíl smějú,“ povídala, „že tý erteple nám zpola sebral takové mrňavé trpajzlík na trojkolce! S takovým vám potróblým nosem!“

Paní Karlíková jen přikyvovala, ale raději se nepouštěla do řeči. Zdálo se jí, že všechny zákaznice dnes mluví nějak z cesty. Jedna o dlouhánech, druhá o trpaslících, zatímco paní Karlíková měla plnou hlavu toho zítřejšího Karlíkova výletu.

Plnou hlavu výletu měla i 3. A. Ve třídě hlaholila Sama královna. (To je píseň do pochodu, aby nebolely nohy, protože od nádraží k lesu je to pěkný kousek.)

„Ale v lese už se zpívat nesmí,“ nabádala děti paní učitelka, „protože by to rušilo ptactvo. A také na mostě se zpívat nesmí, protože by to rozrušilo most.“

Všichni si to zapamatovali a písničku se pěkně naučili. I Karlík. Jen Pilná zpívala falešně, ale za to ona nemůže. Zkoušela zpívat současně první i druhý hlas a to je moc těžké. To snad ani nejde.

„Ještě máme sraz!“ zašeptal Bukovský mezi zpěvem Karlíkovi. „Po škole před školou.“

Po škole před školou čekal kapitán mužstva, které včera prohrálo, a prohlásil, že chce odvetu. A kdo nepůjde, že je srab.

Béďa s Honzou řekli, že nejsou žádní srabi, a Karlík řekl, že taky není žádný srab.

„To se ví, Karlík je náš brankář!“ řekli oba kamarádi současně a šlo se …