Dva lelci ve skříni (o Karlíkovi nemluvě)

Pavel Šrut

59 

Elektronická kniha: Pavel Šrut – Dva lelci ve skříni (o Karlíkovi nemluvě) (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: srut03 Kategorie:

Popis

Pavel Šrut: Dva lelci ve skříni (o Karlíkovi nemluvě)

Anotace

Pavel Šrut – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Dva lelci ve skříni (o Karlíkovi nemluvě)“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

11. KAPITOLA
Poprask na ulici

Ten den ráno narazil Karlík před sborovnou na Petrmichlvíta z béčka. Nebylo to náhodou. Petrmichlvít se totiž dozvěděl, že ho Karlík namaloval do školní soutěže. A že ten výkres se jmenoval Petrmichlvít z béčka kouří na záchodě. Teď si to s ním chtěl vyřídit. Hned na místě, nejdřív ústně a pak ručně.

Ústně řekl: „Tak tohle si, Karlíku, vypiješ!“

A Karlík na to: „A co si vypiju?“

„Vypiješ si facku, žes mě vymaloval na záchodě!“

„Na záchodě?“

„Koukej nedělat blbýho! Na záchodě, jak jsem kouřil!“ řekl Petrmichlvít výstražně.

A pak dal bez výstrahy ručně Karlíkovi facku. Petrmichlvít byl vyhlášený rváč a ta rána Karlíka hodila až na dveře sborovny.

Petrmichlvít strnul, protože dveře sborovny se otevřely a vyšla paní učitelka z 3. A. Uviděla Karlíka, jak se drží za tvář, a uviděla Petrmichlvíta, jak strnul. Hned ji napadlo, co se tu asi stalo, ale pro jistotu se zeptala:

„Stalo se tu něco?“

Petrmichlvít se díval do země, protože věděl, že takovou facku by žaloval každý, natož Karlík z áčka.

„Tak co se tu stalo?“

Petrmichlvít pochopitelně mlčel, ale Karlík zatím také mlčel. Paní učitelka se tedy zeptala potřetí:

„Přece se tu něco stalo. Nebo nestalo?“

Karlík zrudnul. Uhnul pohledem před paní učitelkou, mrkl na Petrmichlvíta a zakoktal: „Já… já jsem zakop! O nohu. O svou.“

„Že jo?“ otočil se Karlík na Petrmichlvíta.

„Jo,“ hekl Petrmichlvít, než mu to došlo. A pak se rozzářil: „No jo. Já jsem to viděl!“

„Tak jděte do svých tříd,“ mávla rukou paní učitelka. „Za chvíli bude zvonit.“

Ve třídě se už na nic nevyptávala a začala zkoušet množiny. Karlíka nevyvolala ani jednou, i když se jednou přihlásil.

O velké přestávce přišel za Karlíkem Bukovský z poslední lavice a Bobš z první.

„Petrmichlvít z béčka říkal, že ti rozbije hubu,“ oznámil mu Bukovský.

„Žes ho blbě nakreslil,“ řekl Bobš, který by ho jistě namaloval mnohem líp.

„Já vím,“ řekl Karlík.

„A řekneš to?“ zeptal se Bukovský.

Karlík pokrčil rameny. Petrmichlvíta se bál, ale žalovat se mu nechtělo. Takový Bobš nebo Bukovský, co nikdy nežalovali, by třeba tohle žalovat mohli, protože Petrmichlvíta ještě nikdo nikdy nepřepral. Jenomže Karlík dřív žaloval tak často, že ho to už přestalo bavit. A tak teď spíš přemýšlel, jak se Petrmichlvítovi postavit.

„Umíš karate?“ zeptal se Bobš.

Karlík přiznal, že neumí.

„Já taky ne,“ řekl Bobš, „ale vím, jak se to dělá. To takhle napneš prsty, a když je máš napnutý,“ ukazoval, „tak uhodíš dlaní, ale pěkně hranou. A to je ti taková síla, že rozpůlíš i cihlu.“

„Fakt?“ zaradoval se Karlík. „Tak já to zkusím! Ale nemám cihlu.“

„Zkus to třeba tady na lavici,“ poradil mu Bobš a kousek poodstoupil.

Karlík napnul prsty, a když je měl pořádně napnuté, uhodil hranou dlaně do lavice.

„Au!“ zaječel a začal poskakovat. „Au, to bolí!“

„Ale takhle se to opravdu dělá,“ omlouval se Bobš. „Nezlob se.“

„Fakt,“ potvrdil Bukovský. „Takhle se to dělá. Hlavně v Japonsku.“

„Já se nezlobím,“ sykal Karlík, „ale asi mi to ot…