5. KAPITOLA
Veselý předseda
Leon letěl na létající tříkolce a nevěděl, proč letí, nevěděl, kam letí, a nevěděl ani, kudy letí. Věděl jen, že letí už celou noc, že si ještě nezdříml a že se s největší pravděpodobností úplně ztratil.
Vlaštovky se mu za jitra vyhýbaly velkým obloukem, jedno letadlo nouzově přistálo v březovém háji a druhé hlásilo poplach a podivný úkaz na obloze.
K ránu však vítr ustal – a to náhle. Leon zkusil šlapat, aby roztočil vrtule, ale vynález měl ještě nějaké mouchy. (Tedy mouchy neměl, jenom ty vrtule se jaksi neotáčely.)
A Leon padal.
Padal jako kámen a zabořil se i s tříkolkou do oranice. Když se vyhrabal z hlíny, stál nad ním nějaký člověk v gumových holínkách, na hlavě měl svérázným způsobem srolovanou rádiovku, široce se usmíval a pravil: „Tož sletěl ste z nebe či co? A odkáď spadnú ty další slíbení? Včil se každá ruka hodí. Erteplí je pomály víc než ludí.“
A jeje, pomyslel si Leon, co mi ten domorodec asi chce? A představil se: „Já jsem lelek.“
„Skočdopole! Jméno mé.“
„Už jsem skočil,“ podivil se Leon. „Vlastně spadnul. Došel mi vítr.“
Nato se ten člověk rozřehtal. Plácal se do stehen a burácel: „Baby, nechte erteple erteplema a pote si dobře omrknót, co nám to sem z města posílajú! A na trojkolce! Namúdušu, srandista! Já mu povím Skočdopole a on na to, že skočil!“ A znovu se rozřehtal.
A ženské s ním.
Na celém poli se široko daleko nesmál jedině Leon a jedna babka s košíkem brambor v ruce.
„Tož to se, předsedo, vycajchnovali s takým pomocníkem!“ odplivla si. „Bodaj že nějaké trpajzlík! To v tej Praze nic většího nénia?“
Ale předseda ji okřikl: „Ptáka poznáš po péří, chlapa po práci. A tož tento aspoň žádnú psinu nezkazí!“
A obrátil se na Leona: „Tak Lelek tě volajú?“
„Lelek,“ přisvědčil Leon. A pro jistotu se přiznal: „Ale razítko na to ještě, pane, nemám.“
„Razítko pro chlapa sú mozoly! A žádné pane! Já su Olin. Dycky Olin Skočdopole!“
„Když já nemám, Oline, ani mozoly,“ přiznal se Leon.
„Včil nemáš, ale budeš mět,“ oznámil předseda a vzdaloval se brázdou.
Leon mu zamával a pak nastavil rukávy proti větru. Žádný vítr však nevál. Ani příznivý, ani nepříznivý. Bylo hotové bezvětří.
A tak se Leon shýbl a sebral jednu vyoranou bramboru. A druhou. A zanedlouho třetí.
Potom se natáhl na mezi, odpočíval a přemýšlel co dál. Ze smutného přemítání ho vyrušily hlasy. Když otevřel oči, spatřil nad sebou kluka s kozou na řetězu.
„Děcka, pote sem!“ křičel ten kluk, „tady v trávě leží nějaké permoník!“
Hned se seběhl houf dětí. „Sám jsi permoník, Vincku!“ hulákal vytáhlý zrzek. „Permoník sbírá erteple či co? Toto je skřítek Ertepláček, abys věděl!“
„Žádný permoník a žádný skřítek,“ ozval se Leon a povyskočil. „Já jsem normální lelek. Jenomže jsem se ztratil.“
„Děcka, ono to mluví!“ vyjevil se kluk s kozou.
„A přijelo to na trojkolce!“ křičela copatá holka. „Na takové nějaké divné!“
„To je lítací,“ vysvětlil Leon. „Jenomže nelítá.“
„Tož bych se na to podíval,“ řekl kluk s kozou. A podal Leonov…
Pavel Šrut
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.