5
Parník přesně ve tři odrazil od mola ve Westminsteru a beze spěchu se vydal na vyhlídkovou plavbu po proudu ke Greenwichi. U brlení se to jen hemžilo japonskými turisty a cvakání fotoaparátů, které se snažily zvěčnit míjející parlament, znělo jako tlumená kulometná palba.
Když byla loď uprostřed řeky, muž ve světle šedém obleku rozvážně vstal, došel na záď, tam se zastavil a upřeně se díval do brázdy zpěněné vody. Pár minut nato povstal z jiné lavice jiný pán, tenhle byl v lehkém letním plášti, a došel k němu.
„Jak to jde na velvyslanectví?“ zeptal se McCready tiše.
„Nic moc,“ odtušil Almanach. „Mám potvrzeno, že zahájili rozsáhlou kontrarozvědnou operaci. Zatím prověřují jenom chování těch služebně nejmladších z mých podřízených. Ale důkladně. Až to budou mít, začnou se zajímat o vyšší funkce – až ke mně. Zametám stopy, jak nejlíp můžu, ale něco, třeba kdyby se náhodou ztratily celé složky, by mi víc uškodilo než pomohlo.“
„Kolik myslíš, že ještě máš času?“
„V nejlepším případě pár týdnů.“
„Tak si dávej pozor, kamaráde. Dávej si náramný pozor. Rozhodně netoužíme po dalším případu Penkovskij.“
Počátkem šedesátých let pracoval pro Brity po dva a půl roku plukovník GRU Oleg Penkovskij – a pracoval s oslnivými výsledky. Až do své doby – a také po mnoho dalších let – byl zdaleka nejcennějším sovětským agentem, jaký byl získán pro spolupráci, a agentem, který SSSR způsobil nejvíce škod. Za svou krátkou kariéru předal přes pět tisíc supertajných dokumentů. Jeho činnost vyvrcholila v roce 1962, za karibské krize, kdy prozradil životně důležité informace o rozmisťování sovětských raket na Kubě, díky čemuž mohl prezident Kennedy přimáčknout Nikitu Chruščova ke zdi. Ale špatně odhadl dobu, kdy by už měl přejít. Když na něj naléhali, aby to udělal, trval na tom, že ještě pár týdnů zůstane – a byt odhalen, vyslýchán, odsouzen a zastřelen.
Almanach se usmál. „Neměj strach, Penkovskij se opakovat nebude. Určitě ne. A jak to jde u vás?“
„Bída. Jsme přesvědčeni, že Orlov obvinil Calvina Bailevho.“
Almanach hvízdl. „Tak vysoko. No prosím. Sám Calvin Bailey. Takže to on byl terčem projektu Potěmkin. Same, musíš je přesvědčit, že se mýlí, že Orlov jim lže.“
„Nejde to,“ vzdychl McCready. „Snažil jsem se, jenže se už do návnady zakousli až moc.“
„Musíš to zkusit znovu. Jde o lidský život.“
„Přece si nemyslíš –“
„Ale ano, kamaráde, myslím,“ řekl Rus. „Ředitel CIA je citlivý člověk a snadno se nechá unést. Myslím, že si nemůže dovolit další velký skandál, dokonce větší než ty všechny předešlé dohromady, aspoň ne v tomhle bodě prezidentovy kariéry. Rozhodne se, že je třeba, aby bylo ticho. Jednou provždy. Samozřejmě to ale nepůjde. On si bude myslet, že jak jednou bude po všem, nikdy to už nevyplave na hladinu. Ale my víme svoje, co? Řeči začnou velice brzy, protože KGB se postará, aby začaly. To jim jde náramně dobře.
Ironické je, že Orlov už zvítězil tak nebo onak. Pokud by Baileyho zatkli a postavili před soud, vyhrál, protože publicita, která by kolem toho byla, agenturu nesmírně poškodí. Pokud Baileyho umlčí a pak to praskne, vyhrál zase, protože morálku CIA to naruší tak, jako nikdy nic. Pokud by Baileyho vyhodili bez nároku na důchod, bude tvrdit, že je nevinen, a hádky se budou táhnout po léta. Takže i v tom případě by Orlov vyhrál. Prostě jim to musíš rozmluvit.“
„Zkoušel jsem to. Pořád si myslejí, že Orlovovy informace jsou nesmírně cenné a naprosto čisté. Oni mu uvěřili.“
Rus se díval do zpěněné vody pod zádí. Kolem nich míjely bývalé doky, které v té době právě byly v plné přestavbě, ježily se jeřáby a napůl zbořenými starými sklady.
„Vykládal jsem ti někdy o svojí popelníkové teorii?“
„Ne, myslím, že ne,“ řekl McCready.
„Když jsem učil ve výcvikovém středisku KGB, říkával jsem to žákům. Máš skleněný popelník rozbitý na tři kusy. Když najdeš jen jeden kus, víš jedině to, že máš v ruce kus skla. Když najdeš dva, už víš, že máš dvě třetiny popelníku, ale nemůžeš do něho zamáčknout cigaretu. Abys měl celý a pou…
