4
Joe Roth ležel na palandě v osaměle stojící budově v Alconbury a přemítal, co by měl udělat. Úkol, který ještě před šesti týdny vypadal na to, že bude fascinující a pomůže jeho kariéře k závratnému vzestupu, se právě změnil ve zlý sen.
Po čtyřicet let, od svého založení v roce 1948, je CIA posedlá jedinou obavou: zachovat si čistotu a nedovolit, aby do ní Sověti nasadili svého „krtka“. K tomuto účelu se na kontrarozvědná opatření utratily miliardy dolarů. Všichni zaměstnanci zas a znovu podstupovali prověrky, testy na detektoru lži, byli vyslýcháni, pořád, pořád je někdo proklepával.
A zabíralo to. Zatímco Brity počátkem padesátých let drtila zrada Philbyho a Burgesse a Macleana, agentura byla stále čistá. Philbyho případ dělal dál hodně zlé krve, když dotyčného pracovníka SIS vyšoupli do Bejrútu a když konečně v roce 1963 uletěl do Moskvy – a agentura byla pořád, pořád čistá.
Když počátkem šedesátých let Francií otřásla aféra Georgese Paquese a Británií zase případ George Blakea, do CIA stále nikdo nepronikl. Po celou tu dobu vedl kontrarozvědné oddělení služby, Office of Security, pozoruhodný člověk, James Jesus Angleton, samotářský, tajnůstkářský muž, který byl posedlý svým posláním a který žil jen pro jedno jediné: dosáhnout toho, že do agentury neinfiltruje žádný sovětský agent.
Nakonec se Angleton stal obětí vlastní chorobné podezřívavosti. Uvěřil, že přes veškerou jeho snahu se Moskvě podařilo do CIA nasadit „krtka“. Navzdory všem testům a prověrkám byl přesvědčen, že do agentury se nějak dostal zrádce. Podle všeho se jeho úvahy vyvíjely takto: „Pokud tu cizí agent není, být by tu měl. Tudíž tu být musí; tudíž tu je.“ Lov na hypotetického „Sašu“ mu zabíral stále víc a víc času a námahy.
A Angleton získal podporu paranoidního ruského defektora Golycina, který obviňoval KGB ze všeho zla na planetě.
Naslouchal jeho výrokům jako hudbě sfér. Hon na Sašu byl vystupňován. Bůhvíproč se začalo šuškat, že zrádcovo jméno začíná na K. Důstojníci, jejichž příjmení začínalo na K, měli rázem ze života peklo. Jeden znechuceně podal výpověď; ostatní museli jít nedobrovolně, protože nemohli prokázat svou nevinu – snad to bylo rozvážné opatření, ale zaměstnancům na náladě nepřidalo: morálka šla kvapem dolů. Hon na „krtka“ běsnil ještě dalších deset let, mezi roky 1965 a 1974. Nakonec toho ředitel William Casey měl plné zuby. Přeřadil Angletona na jiné místo a pak jej i přinutil odejít do penze.
Bezpečnostní oddělení dostalo jiného šéfa. I nadále bylo jeho úkolem chránit agenturu před pronikáním sovětských agentů, ale mělo to dělat nenápadněji a méně agresivně.
Ironií osudu se stalo, že Britové se zbavili celé jedné generace, která zrazovala zemi z ideologických důvodů, a od té doby už žádnými skandály v komunitě tajných služeb netrpěli. Jako by se kyvadlo zhouplo na druhou stranu. Amerika, která zrádce nepoznala od konce čtyřicátých let, jako by se jimi najednou jen hemžila – a nedělali to z ideologických důvodů, šlo o póvl, o lidi, kteří vlast zrazovali za peníze. Boyce, Lee, Harper, Walker a nakonec Howard, ti všichni pracovali v CIA a udávali Rusy pracující pro Ameriku. Howardovi, kterého stihl Určenko shodit ještě před svým bizarním návratem do Ruska, se podařilo těsně před zatčením uniknout do Moskvy. K odhalení Howardovy zrady a k Určenkově útěku zpět do Ruska došlo loni – a celá agentura na to ještě teď vzpomínala se vztekle zaťatými zuby.
To všechno ovšem byla maličkost ve srovnání s tím, co teď tvrdí Orlov. Pokud je to pravda, lov na zrádce rozbije celou agenturu na kusy. Pokud je to pravda, náprava škod bude trvat roky – bude třeba přeorganizovat kontakty s tisícovkami agentů, změnit kódy, restrukturalizovat sítě v zahraničí, a to vše bude trvat desetiletí a stát miliony. A pověst agentury bude na mnoho let vážně poškozena.
A tak se Roth probíjel nocí k ránu a trýznil se jednou jedinou myšlenkou: „Co teď proboha udělám?“
Krátce před svítáním se rozmyslel, vstal, oblékl se a zabalil si. Než odjel, zašel se p…
