Mistr klamu (Frederick Forsyth)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

4

Joe Roth ležel na palandě v osaměle stojící budově v Alconbury a přemítal, co by měl udělat. Úkol, který ještě před šesti týdny vypadal na to, že bude fascinující a pomůže jeho kariéře k závratnému vzestupu, se právě změnil ve zlý sen.

Po čtyřicet let, od svého založení v roce 1948, je CIA posedlá jedinou obavou: zachovat si čistotu a nedovolit, aby do ní Sověti nasadili svého „krtka“. K tomuto účelu se na kontrarozvědná opatření utratily miliardy dolarů. Všichni zaměstnanci zas a znovu podstupovali prověrky, testy na detektoru lži, byli vyslýcháni, pořád, pořád je někdo proklepával.

A zabíralo to. Zatímco Brity počátkem padesátých let drtila zrada Philbyho a Burgesse a Macleana, agentura byla stále čistá. Philbyho případ dělal dál hodně zlé krve, když dotyčného pracovníka SIS vyšoupli do Bejrútu a když konečně v roce 1963 uletěl do Moskvy – a agentura byla pořád, pořád čistá.

Když počátkem šedesátých let Francií otřásla aféra Georgese Paquese a Británií zase případ George Blakea, do CIA stále nikdo nepronikl. Po celou tu dobu vedl kontrarozvědné oddělení služby, Office of Security, pozoruhodný člověk, James Jesus Angleton, samotářský, tajnůstkářský muž, který byl posedlý svým posláním a který žil jen pro jedno jediné: dosáhnout toho, že do agentury neinfiltruje žádný sovětský agent.

Nakonec se Angleton stal obětí vlastní chorobné podezřívavosti. Uvěřil, že přes veškerou jeho snahu se Moskvě podařilo do CIA nasadit „krtka“. Navzdory všem testům a prověrkám byl přesvědčen, že do agentury se nějak dostal zrádce. Podle všeho se jeho úvahy vyvíjely takto: „Pokud tu cizí agent není, být by tu měl. Tudíž tu být musí; tudíž tu je.“ Lov na hypotetického „Sašu“ mu zabíral stále víc a víc času a námahy.

A Angleton získal podporu paranoidního ruského defektora Golycina, který obviňoval KGB ze všeho zla na planetě.

Naslouchal jeho výrokům jako hudbě sfér. Hon na Sašu byl vystupňován. Bůhvíproč se začalo šuškat, že zrádcovo jméno začíná na K. Důstojníci, jejichž příjmení začínalo na K, měli rázem ze života peklo. Jeden znechuceně podal výpověď; ostatní museli jít nedobrovolně, protože nemohli prokázat svou nevinu – snad to bylo rozvážné opatření, ale zaměstnancům na náladě nepřidalo: morálka šla kvapem dolů. Hon na „krtka“ běsnil ještě dalších deset let, mezi roky 1965 a 1974. Nakonec toho ředitel William Casey měl plné zuby. Přeřadil Angletona na jiné místo a pak jej i přinutil odejít do penze.

Bezpečnostní oddělení dostalo jiného šéfa. I nadále bylo jeho úkolem chránit agenturu před pronikáním sovětských agentů, ale mělo to dělat nenápadněji a méně agresivně.

Ironií osudu se stalo, že Britové se zbavili celé jedné generace, která zrazovala zemi z ideologických důvodů, a od té doby už žádnými skandály v komunitě tajných služeb netrpěli. Jako by se kyvadlo zhouplo na druhou stranu. Amerika, která zrádce nepoznala od konce čtyřicátých let, jako by se jimi najednou jen hemžila – a nedělali to z ideologických důvodů, šlo o póvl, o lidi, kteří vlast zrazovali za peníze. Boyce, Lee, Harper, Walker a nakonec Howard, ti všichni pracovali v CIA a udávali Rusy pracující pro Ameriku. Howardovi, kterého stihl Určenko shodit ještě před svým bizarním návratem do Ruska, se podařilo těsně před zatčením uniknout do Moskvy. K odhalení Howardovy zrady a k Určenkově útěku zpět do Ruska došlo loni – a celá agentura na to ještě teď vzpomínala se vztekle zaťatými zuby.

To všechno ovšem byla maličkost ve srovnání s tím, co teď tvrdí Orlov. Pokud je to pravda, lov na zrádce rozbije celou agenturu na kusy. Pokud je to pravda, náprava škod bude trvat roky – bude třeba přeorganizovat kontakty s tisícovkami agentů, změnit kódy, restrukturalizovat sítě v zahraničí, a to vše bude trvat desetiletí a stát miliony. A pověst agentury bude na mnoho let vážně poškozena.

A tak se Roth probíjel nocí k ránu a trýznil se jednou jedinou myšlenkou: „Co teď proboha udělám?“

Krátce před svítáním se rozmyslel, vstal, oblékl se a zabalil si. Než odjel, zašel se podíval na tvrdě spícího Orlova a řekl Krollovi: „Pořádně mi ho hlídej. Nikdo nesmí k němu, nikdo z vás nesmí odsud. Odteď má ten chlap neskutečnou cenu.“

Kroll nechápal, proč tomu tak je, ale přikývl. Byl ten typ člověka, který plní příkazy a neptá se proč.

Roth odejel do Londýna, vyhnul se velvyslanectví, zašel do svého bytu a vzal si pas na jiné jméno než své pravé. Sehnal jedno z posledních míst v letadle soukromé britské společnosti mířícím do Bostonu a z Loganova letiště pak letěl do Washingtonu, na Národní letiště. Ačkoli při letu ušetřil pět hodin, když jel pronajatým autem do Georgetownu, už se smrákalo; zaparkoval a došel pěšky až na konec ulice K, do míst nedaleko kampusu Georgetownské univerzity.

Dům, který hledal, byl pěkný, cihlový – a od okolních se lišil jen nadbytkem bezpečnostních čidel, která pokrývala celou ulici a všechny přístupové cesty. Ochranka si jej všimla, jen co zamířil přes ulici k bráně, a tak musel ukázat průkazku CIA. U dveří požádal o schůzku s mužem, za kterým přišel, a když mu řekli, že večeří, poprosil, aby mu předali vzkaz. Pár minut nato byl uveden do dřevem obložené studovny se spoustami knih vázaných v kůži, kde se vznášela lehká vůně doutníků. Posadil se a čekal. Pak se otevřely dveře a vešel ředitel CIA.

Nebyl sice uvyklý přijímat doma mladší a poměrně nijak vysoko postavené pracovníky agentury, leda by si je sám dal zavolat, ale přesto se usadil do kožené klubovky, pokynul Rothovi, ať si sedne naproti němu, a vlídně se jej zeptal, co je účelem jeho návštěvy. Roth mu to velmi opatrně řekl.

Řediteli bylo přes sedmdesát, což je na podobné místo nezvykle vysoký věk – jenže on byl také neobyčejný člověk. Sloužil už za druhé světové války u OSS, řídil agenty v Němci okupované Francii a v Nizozemí. Po válce, když OSS rozpustili, se stal zase soukromníkem, převzal po otci továrničku a vybudoval z ní velký koncern. Když byla jako následovnice OSS vytvořena CIA, její první ředitel, Allen Dulles, mu nabídl místo, ale on odmítl.

O mnoho let později, už jako bohatý muž a jeden z významných mecenášů Republikánské strany, si všiml někdejšího herce, jehož politická kariéra šla strmě nahoru a který kandidoval na místo kalifornského guvernéra, a spojil s ním svůj osud. Když Ronald Reagan vítězně vstoupil do Bílého domu, požádal svého prověřeného přítele, aby se ujal vedení CIA.

Ředitel byl katolík, už dlouho vdovec, měl přísné, až puritánské morální zásady – a na chodbách v Langley všichni věděli, že to je pěkně nezdolný dědek. Odměňoval své ovečky za nadání a inteligenci, ale jeho skutečnou vášní byla věrnost. Pár jeho dobrých přátel kdysi kvůli čísi zradě skončilo v mučírnách gestapa, a tak jestli něco nehodlal tolerovat nikdy a za žádných okolností, byla to právě zrada. Pro zrádce neměl než to nejhlubší opovržení. Co se jej týkalo, nemůže pro ně být pražádné slitování.

Pozorně si vyslechl Rothovo vyprávění a upřeně se díval do plynových krbových kamen, kde toho teplého večera nehořel žádný plamen. Nedal ani trochu najevo, co cítí, jen se mu na dvojité bradě trochu napnuly svaly.

„Jel jste rovnou sem?“ zeptal se, když Roth skončil. „S nikým jiným jste nemluvil?“

Roth mu popsal, jak se vkradl do vlastní země jako zloděj, s falešným pasem, oklikou. Stařec přikývl; jednou takhle vklouzl do Evropy ovládané Hitlerem. Vstal, zašel nalít z karafy do sklenky brandy a cestou Rotha konejšivě poplácal po rameni.

„Dobře jste udělal, chlapče,“ řekl. Nabídl brandy i Rothovi, ale ten odmítl. „Tak sedmnáct let, říkáte?“

„Podle Orlova. Všichni moji nadřízení až ke Franku Wrightovi už u agentury tak dlouho jsou. Nevěděl jsem, za kým jiným bych měl zajít.“

„Jistě, to je samozřejmé.“

Ředitel se vrátil do křesla a dlouho zamyšleně seděl. Roth jej nerušil.

„Musím to svěřit někomu z bezpečnostního,“ ozval se starý muž konečně. „Ale ne šéfovi. Bezpochyby je naprosto loajální, ale je u nás pětadvacet let. Pošlu ho na dovolenou. Má tam jako zástupce velice chytrého mladého muže, bývalého právníka. Pochybuji, že je u nás déle než patnáct let.“

Ředitel si povolal tajemníka a nařídil mu, aby obvolal pár lidí. Díky tomu, co tajemník zjistil, se jim potvrdilo, že zástupci šéfa bezpečnostního oddělení je jedenačtyřicet a že k agentuře nastoupil přímo z fakulty před patnácti lety. Zavolali k němu domů, do Alexandrie, a povolali ho. Jmenoval se Max Kellog.

„To se hned vidí, že nikdy nedělal pod Angletonem,“ řekl ředitel. „Jeho příjmení začíná na K.“

Nervózní, ale pozorný Max Kellog dorazil krátce před půlnocí. Zavolali mu chvilku před tím, než by býval šel na kutě, a to, že volá osobně ředitel CIA, ho ohromilo.

„Vysvětlete mu to,“ nakázal ředitel. Roth znovu všechno vyložil.

Právník si to celé bez jediného mrknutí vyslechl, nic mu neuteklo, položil jen dvě doplňující otázky a nedělal si poznámky. Nakonec se obrátil na ředitele: „Ale proč já, pane? Harry je ve městě, ne?“

„Protože jste u nás jen patnáct let,“ odtušil ředitel.

„A tak.“

„Rozhodl jsem nechat Orlova, či Minstrela – to je jedno, jak mu budeme říkat – v Alconbury,“ oznámil ředitel. „Je tam nejspíš ve stejném bezpečí jako tady, možná i ve větším. Držte Brity dál od něj, Joe. Povězte jim, že Minstrel přišel s novými informacemi, které jsou zajímavé jen pro Ameriku. A že je k němu znovu pustíme, jen co to prověříme.

Odletíte ráno,“ – podíval se na hodinky – „dneska ráno zvláštním letadlem do Alconbury. A všechno je dovoleno. Na ohledy je pozdě. Na to je v sázce příliš mnoho. Orlov to pochopí. Vezměte si ho do práce sám. Chci vědět všechno. A v co nejkratší době chci znát dvě věci: je to pravda – a pokud je, kdo je to?

Od téhle chvíle oba pracujete pro mě a jenom pro mě. Hlášení budete podávat přímo mně. Žádní prostředníci. A žádné otázky – když budete potřebovat něco zjistit, nahlaste to mně. Já tady všechno zařídím.“

Starý pán měl v očích zase válečnické plamínky.

Roth a Kellog se v grummanu letícím ze základny Andrews do Alconbury pokusili něco naspat. Když dorazili na místo, byli přesto pořád ušlí a unavení. Přelet oceánu ze západu na východ je vždycky nejhorší. Ještě štěstí, že se oba vyhýbali alkoholu a pili jen vodu. Sotva se stavili v pokojích, jen se umyli, učesali a šli k plukovníku Orlovovi.

Když vcházeli dovnitř; Roth zaslechl z magnetofonu důvěrné známý hlas Arta Garfunkela.

Jak trefné, všiml si Roth zachmuřeně textu písně. Opravdu jsme si s tebou přišli zas popovídat. Ale tentokrát se budou ozývat jiné zvuky než zvuky ticha.

Orlov byl ale vstřícnost sama. Jako by se smířil s tím, že teď už se vzdal posledního kousku svého „jištění“. Nabídl věno celé a beze zbytku. Zbývá už jen zodpovědět, jestli je nápadníci přijmou nebo ne.

„Nikdy mi neřekli jeho jméno,“ vykládal ve výslechové místnosti. Kellog rozhodl, že vypnou mikrofony i magnetofon. Měl vlastní diktafon a pro jistotu si ještě dělal rukou poznámky. Chtěl, aby nebyla žádná další nahrávka a aby u toho nebyl kromě nich nikdo další. Techniky poslali pryč; Kroll a dva jeho lidé hlídkovali před dveřmi, které teď už vyměnili za zvukotěsné. Poslední, co po technicích chtěli, bylo, aby odstranili z místnosti všechny štěnice a zaručili se jim, že je čistá. Tohle nové uspořádání věci je očividně mátlo.

„Přísahám. Znali jsme ho jenom jako agenta Krahujce. Řídil ho osobně generál Drozdov.“

„Kde a kdy ho naverbovali?“

„Mám dojem, že ve Vietnamu, v osmašedesátém nebo devětašedesátém.“

„Dojem?“

„Ne, vím jistě, že ve Vietnamu. Byl jsem v plánovacím a vím, že jsme tam řídili velkou akci, hlavně v Saigonu a v okolí. Najatí lidé byli samozřejmě Vietnamci, hlavně z Vietkongu, ale měli jsme tam i naše. Jeden z nich nahlásil, že lidi z Vietkongu k němu přivedli Američana, který není spokojen s politikou svojí země. Náš místní rezident si ho pěstoval a pak ho získal pro spolupráci. Koncem roku 1969 si s tím Američanem jel generál Drozdov osobně promluvit do Tokia. Právě tehdy dostal krycí jméno Krahujec.“

„Jak to víš?“

„Muselo se to zařídit, určit způsoby komunikace, vyčlenit prostředky. Měl jsem to na starosti.“

Mluvili s Orlovem celý týden. Vzpomněl si, do kterých bank byly za ta léta zasílány platby a ve kterých měsících (ne-li přímo které dny) se tak stalo. Jak běžel čas, částky se zvyšovaly, nejspíš protože ten muž byl povyšován a dodával lepší materiál.

„Když jsem přešel do správy pro ilegály a pracoval přímo pod generálem Drozdovem, měl jsem dál co do činění s případem Krahujec. Nestaral jsem se ale o bankovní převody, šlo spíš o operativní záležitosti. Když nám Krahujec oznámil jméno agenta, který pracuje proti nám, informoval jsem příslušné oddělení, obvykle oddělení zvláštních akcí – říkali jsme jim ‚řezníci‘ – a ti pak nepřátelského agenta zlikvidovali, pokud působil mimo naše území, anebo sebrali, když byl u nás. Tak jsme dostali čtyři proticastrovské Kubánce.“

Max Kellog si všechno zaznamenával a celé noci se probíral nahrávkami. „Všem těmhle tvrzením bude odpovídat jenom jeden jediný životopis,“ řekl nakonec. „Nevím čí, ale to ukážou osobní záznamy. Teď už bude stačit to zjistit. Nebo spíš hodiny a hodiny zjišťovat. A to můžu udělat jenom ve Washingtonu, v ústředním archivu. Musím se vrátit.“

Odletěl druhý den, strávil pět hodin s ředitelem v jeho georgetownském sídle a pak se zavřel v archivu. Na přímý ředitelův rozkaz měl přístup ke všemu. Nikdo se mu nic neodvážil odmítnout. I přes utajení se v Langley začalo šuškat. Došlo k nějakému maléru a má to co do činění s vnitřní bezpečností. V agentuře začala klesat morálka. Tyhle věci se nikdy nepodaří dokonale utajit.

V severolondýnském Golders Hillu je parčík sousedící s mnohem větším Hampstead Heathem, kde chovají jeleny, kozy, kachny a další zvířectvo. Právě v malém parku se McCready toho dne, kdy se Max Kellog letadlem vracel do Washingtonu, sešel s Almanachem.

„Na ambasádě to nevypadá zrovna růžově,“ začal Almanach. „Z Moskvy přijel člověk od kontrarozvědky a dožaduje se materiálů starých roky. Myslím, že začali s bezpečnostními prověrkami všech velvyslanectví v západní Evropě. Dřív nebo později zúží pátrání jen na ambasádu v Londýně.“

„Můžeme ti nějak pomoct?“

„Snad.“

„Povídej,“ vyzval jej McCready.

„Prospělo by mi, kdybych jim mohl dát něco opravdu užitečného – například nějakou dobrou zprávu o Orlovovi.“

Když se někdo rozhodne pracovat pro druhou stranu, ale zatím zůstat, kde je, jako to udělal Almanach, bylo by podezřelé, kdyby celá léta Rusům nedodával žádné informace. A tak je zvykem, že mu jeho noví chlebodárci dávají skutečné rozvědné informace, které pak posílá domů, aby dokázal, jaký je šikovný chlapík.

Almanach už McCreadymu prozradil jména všech skutečných sovětských agentů v Británii, o nichž věděl – a těch byla většina. Britové je přirozeně všechny nesbalili – tím by všechno skončilo. Některé přeložili tak, aby neměli přístup k tajným informacím, a to nikoli do očí bijícím způsobem, ale pomalu, v rámci údajných administrativních změn. Jiné povýšili, ale přeložili tak, aby nezacházeli se státními tajemstvími. A dalším informace, které jim prošly rukama, upravovali tak, aby druhé straně nadělaly víc škody než užitku.

Almanachovi dokonce povolili naverbovat pár nových agentů, aby Moskvě prokázal, jak se činí. Jedním z nich byl úředník v hlavním archivu SIS, člověk zcela oddaný Británii, který předával ty informace, jež mu předat poručili. V Moskvě byli z toho, že byl agent Rosomák získán pro spolupráci, zcela nadšeni. Teď se oba muži dohodli, že za dva dny předá Rosomák Almanachovi kopii interního vzkazu psaného rukou Denise Gaunta, kde se bude uvádět, že Orlov je ukryt v Alconbury, a z něhož vyplyne, že Američané všechno, co jim říká, žerou i s navijákem – a Britové zrovna tak.

„Jak to vlastně s Orlovem probíhá?“ chtěl vědět Almanach.

„Nějak to utichlo,“ pokrčil rameny McCready. „Strávil jsem s ním půl dne, ale k ničemu to nevedlo. Myslím, že jsem – tam i tady v Londýně – nasadil Joe Rothovi do hlavy pár zrníček pochybnosti. Vrátil se do Alconbury, promluvil si znovu s Orlovem, pak se vyřítil do Států na falešný pas. Myslel si, že jsme si ho nevšimli. A vypadalo to, že příšerně spěchá. A už se neobjevil – přesněji řečeno nepřiletěl normální linkou. Ale mohl se do Alconbury dostat vojenským letadlem.“

Almanach přestal házet kachnám kousky chleba a otočil se k McCreadymu. „Mluvili s tebou od té doby? Zvali tě k dalším pohovorům?“

„Ne. A trvá to už týden. Ticho jako po pěšině.“

„Tak to vyrukoval s Velkou lží, s tím, kvůli čemu je tady. Právě proto má CIA dost co dělat sama se sebou.“

„Víš aspoň v náznaku, co to je?“

Almanach vzdychl. „Kdybych byl generálem Drozdovem, myslel bych jako správný příslušník KGB. Jsou dvě věci, po kterých se KGB odjakživa pídil. Jedna je vyvolat pořádnou rvačku mezi CIA a SIS. Začali se do vás navážet?“

„Ne, chovají se, jako když másla ukrajuje. Jen se s námi nebaví.“

„Tak to je ta druhá věc. Tím druhým snem je rozbít CIA zevnitř. Zničit jeho morálku. Poštvat jejich lidi jednoho proti druhému. Orlov někoho obviní, že je agentem KGB. Útok bude velmi dobře podložený. Varoval jsem tě – operaci Potěmkin plánovali dlouho a pečlivě.“

„Jak zjistíme, o koho jde, když nám to neřeknou?“

Almanach se pomalou chůzí vydal ke svému autu. Pak se otočil. „Hledejte člověka, ke kterému CIA najednou ochladne,“ řekl přes rameno. „To bude ten pravý – a bude nevinný.“

Edwards byl z toho celý pryč.

„Ty chceš Rusům pustit zprávu, že Orlov je teď v Alconbury? Jestli se to v Langley někdy dozvědí, skočí nám rovnou po krku. Proč to propána chceš udělat?“

„Je to zkouška. Almanachovi věřím. Vím jistě, že to myslí poctivě. Věřím mu. Takže si myslím, že Orlov je podstava. Pokud Moskva nezareaguje a nepokusí se Orlova odstranit, bude to důkaz. Tomu budou věřit dokonce i Američani. Samozřejmě že se budou vztekat, ale pochopí, že to je logické.“

„A pokud čirou náhodou provedou útok a Orlova zabijí? Půjdeš to říct Calvinovi Baileymu?“

„Nezaútočí,“ řekl pevně McCready. „Jako že je nebe nade mnou, nezaútočí na něj.“

„Mimochodem, přiletí k nám. Na dovolenou.“

„Kdo?“

„Calvin. S ženou a s dcerou. Složku máš na stole. Byl bych rád, aby se k němu náš podnik zachoval pohostinně. Pozveme ho párkrát na večeři s lidmi, které má rád. Je to už roky a roky věrný přítel Británie. Aspoň tuhle maličkost pro něj udělat můžeme.“

McCready zamračeně sešel dolů a podíval se do složky. Denis Gaunt seděl proti němu.

„Je nadšenec přes operu,“ poznamenal McCready, stále začtený do materiálu. „Nejspíš bysme mu mohli sehnat lístky do Covent Garden, do Glyndebourne nebo tak.“

„Proboha, do Glyndebourne nic neseženu,“ děsil se Gaunt. „Tam mají pořadník na sedm let dopředu.“

Nádherné venkovské sídlo v srdci Sussexu, usazené mezi travnatými kopci, hostí jednu z nejlepších britských operních scén, a tak vždy bylo a nadále je nejvytouženějším místem, na jaké může milovník opery o letním večeru jen pomyslet.

„Ty máš rád operu?“ zeptal se McCready.

„Jasně.“

„Výborně. Takže dokud bude Calvin a paní Baileyová tady, budeš jim dělat kvočnu. Sežeň lístky do Covent Garden i do Glyndebourne. Oháněj se Timothym. Mávej jim před očima průkazkou, vystraš je. Tahle ohavná práce musí přece mít i nějaké vedlejší výhody, i když čert mě vem, jestli jsem kdy jakou pocítil na vlastní kůži.“

Chystal se jít na oběd. Gaunt sáhl po složce.

„Kdy má přiletět?“ zeptal se.

„Za týden,“ zahalekal McCready ze dveří. „Zavolej mu. Pověz mu, co pro něj chystáš. Vyptej se ho na jeho oblíbence. Když už nám to hodili na krk, tak to uděláme pořádně.“

Max Kellog se zahrabal do archivu a deset dnů z něj nevyšel. Jeho ženě v Alexandrii řekli, že je služebně mimo město, a ona tomu věřila. Kellog si nechával nosit jídlo, ale hlavně přežíval na kávě a nehorázném množství cigaret.

Dali mu k ruce dva knihovníky. Ti nevěděli nic o účelu jeho pátrání a jen mu jednu po druhé nosili složky, které potřeboval. Světlo boží spatřily fotografie ze starých složek, které byly léta hluboko zahrabané, protože se myslelo, že nejsou důležité a nikdo je nebude potřebovat. CIA stejně jako všechny tajné služby nikdy nic nevyhazuje, ať už je to jakkoli okrajové nebo časem překonané; člověk nikdy neví, kdy může být potřeba právě ten či onen maličký detail, výstřižek nebo snímek. Teď jich najednou bylo potřeba hodně.

Když bylo pátrání v půli, rozjeli se do Evropy dva agenti. Jeden navštívil Vídeň a Frankfurt, druhý Stockholm a Helsinky. Oba byli vybaveni průkazkami vyšetřovatelů protidrogového oddělení policie a měli s sebou dopis, v němž ministr financí žádal velké banky sídlící v těchto městech o spolupráci. Peněžní ústavy dostaly strach, že je někdo zneužil k praní špinavých peněz z drog, a jejich vedoucí pracovníci nechali agenty nahlédnout do archívů.

Pak povolali pokladníky od přepážek a agenti jim ukázali jistou fotografii. K tomu jim řekli data a čísla účtů. Jeden z pokladníků si nevzpomínal, ale ostatní tři hned začali přikyvovat. Agenti si vzali fotokopie výpisů s uloženými částkami a se záznamy o převodech. Také si odvezli vzorky mnoha podpisů, které budou v Langley podrobeny grafologické analýze. Když měli to, kvůli čemu přijeli, vrátili se do Washingtonu a úlovky položili Maxi Kellogovi na stůl.

Začali s více než dvaceti důstojníky CIA, kteří v dotyčném období sloužili ve Vietnamu – a to Kellog rozšířil časové ohraničení o dva roky na obě strany od letopočtů, o kterých mluvil Orlov – a první desítku eliminovali velice rychle. Ostatní vypadávali ze hry postupně, jeden po druhém.

Buď nebyli se správnou dobu ve správném městě, nebo nemohli předat jistou informaci, protože ji nikdy neznali, nebo nemohli být na jisté schůzce, protože se právě nalézali na druhém konci světa. Až na jednoho.

Ještě dřív, než se agenti vrátili z Evropy, Kellog věděl, že svého člověka našel. Důkazy z bank mu už jen poskytly potvrzení. Když byl přichystán a měl všechno pohromadě, vrátil se do Georgetownu, do sídla ředitele CIA.

Dva dny předtím přiletěl z Washingtonu do Londýna Calvin Bailey se svou manželkou a s dcerou Clarou. Bailey Londýn miloval; po pravdě řečeno byl zapřísáhlý anglofil. Byl zapálený pro zdejší dějiny.

Strašně rád navštěvoval staré hrady a šlechtická sídla postavená v dávných dobách, potuloval se po křížových chodbách starobylých opatství a vysokých učení. Ubytoval se v bytě v Mayfairu, který si CIA držela právě pro své vyšší zaměstnance, pronajal si auto a jel do Oxfordu; vyhnul se ovšem dálnici a raději se motal po venkovských silničkách. Poobědval na sluníčku před hospodou U býka v Bishamu, jejíž dubové trámy tesaři usadili dřív, než se narodila královna Alžběta I.

Druhého dne večer se u něj zastavil na skleničku Joe Roth. Poprvé se sešel s pozoruhodně prostou paní Baileyovou a s Clarou, nemotornou osmiletou holčičkou se zrzavými copy, s brýlemi a s předkusem. Baileyho rodinu předtím nikdy nepoznal; jeho šéf nebyl ten typ člověka, kterého by si druzí spojovali se čtením pohádek na dobrou noc a s rodinným opékáním masa na zahrádce. Teď mu připadalo, že mrazivost Calvina Baileyho poněkud odtála, i když nebyl vůbec s to odhadnout, jestli to způsobila dlouhá dovolená a výhled na návštěvy opery, koncertů a výstav, které tak miluje, anebo spíš očekávané povýšení.

Rád by býval Baileyrou pověděl o té bombě, se kterou přišel Orlov, ale ředitelovy rozkazy byly jednoznačné. Nesmí to vědět nikdo, ani Calvin Bailey, šéf Zvláštních projektů – zatím. Až se ukáže, že Orlovovo obvinění je buď skutečné, anebo falešné, ředitel osobně instruuje několik málo nejvyšších pracovníků CIA. Do té doby bude panovat naprosté ticho. Kladl otázky, ale sám na žádné neodpovídal, a už vůbec nic nevykládal sám od sebe. Joe Roth lhal.

Řekl Baileymu, že Orlovův debrífink pokračuje dobře, ale pomalejším tempem. Je přirozené, že Orlov už uvedl to, na co se rozpomíná nejjasněji. Teď už jde jen o to vydolovat z jeho paměti pořád menší a menší drobky. Spolupracuje vzorně a Britové jsou s ním spokojeni. Zrovna znovu probírají témata, kterým už se věnovali. Vleče se to, ale každý návrat k dříve probrané otázce přinese pár nových nenápadných informací – nenápadných, ale velmi cenných.

Roth ještě nedopil, když u dveří zazvonil Sam McCready. Přivedl s sebou Denise Gaunta a začalo nové kolečko představování. Roth musel obdivovat, jak se jeho britský kolega drží. McCready nehnul ani brvou, pogratuloval Baileymu za ten úžasný úspěch s Orlovem a vytáhl nabídky na zpestření Baileyho pobytu v Británii, které v SIS vymysleli.

Z lístků na operní představení do Covent Garden a do Glyndebourne byl Bailey radostí bez sebe. Budou to zlaté hřeby dvanáctidenního rodinného výletu do Londýna.

„Pak se vracíš do Států?“ zeptal se McCready.

„Ne. Ještě si skočíme do Paříže, do Salcburku a do Vídně, teprve pak letíme domů,“ vysvětlil Bailey. McCready přikývl. Opery v Salcburku a ve Vídni patří k nejvyhlášenějším na světě.

Vyklubal se z toho příjemný večer. Poněkud tělnatá paní Baileyová je obcházela a dolévala jim; přišla i Clara, která měla brzy jít na kutě. Představili ji Gauntovi a McCreadymu, který ji obdařil svým uličnickým úsměvem. Plaše se usmála. Za pár chvil už ji bavil kouzelnickými triky. Vytáhl z kapsy minci, vyhodil ji do vzduchu a zase ji chytil, ale když mu Clara rozevřela stisknutou dlaň, mince v ní nebyla. A on jí ji vytáhl z levého ucha. Holčička radostí jen pištěla a paní Baileyová zářila jako měsíček.

„Kde ses tohle naučil?“ divil se Bailey.

„Jsem prostě muž mnoha nadání,“ řekl McCready.

Roth to mlčky pozoroval. V duchu znepokojeně přemítal, jestli by McCready mohl stejně snadno jako minci nechat zmizet i všechna Orlovova tvrzení. Nebyl si tím zcela jist.

McCready zachytil jeho pohled a pochopil, na co myslí. Mírně zavrtěl hlavou. Ještě ne, Joe. Ještě ne. A zase se začal věnovat holčice, která na něj zbožně poulila oči.

Všichni tři návštěvníci odešli po deváté. „Jak jde vyšetřování, Joe?“ zašeptal McCready Rothovi, když se ocitli na chodníku.

„Ty parchante,“ řekl Roth.

„Dávej si pozor,“ odtušil McCready. „Vodí vás za nos. A přímo do maléru.“

„Přesně to si my myslíme o tobě, Same.“

„Koho prásknul?“

„Hele, hoď tam zpátečku,“ štěkl Roth. „Odteď je Minstrel výhradně záležitost naší agentury. Tobě do toho nic není.“

Otočil se a rychle rázoval ke Grosvenor Square.

Dva večery nato seděl Max Kellog s ředitelem CIA v jeho studovně, měl s sebou složky, poznámky, kopie bankovních výpisů a fotografie – a povídal.

Byl k smrti unavený, práce, která by za normálních okolností celé partě zabrala dvojnásobek času, ho zcela vyčerpala. Pod očima měl tmavé kruhy.

Ředitel seděl na opačné straně starého dubového stolku na dvou nohách, který sem nechal postavit, aby měli kam dát všechny papíry. Starý pán měl na sobě semišový kuřácký kabátek a vypadal, jako by se scvrkl. Na plešaté a zvrásnělé hlavě se odrážela světla. Pozoroval podmračeně Kelloga a těkal očima po poházených dokumentech jako nějaký přestárlý ještěr.

„Takže je to zcela nepochybné?“ zeptal se, když Kellog domluvil.

Kellog pokýval hlavou. „Minstrel nám dal dvacet sedm identifikačních vodítek. Dvacet šest jich souhlasí.“

„Ale jde o samé nepřímé důkazy, ne?“

„Jak jinak. Až na svědectví těch tří pokladníků. Jednoznačně jej identifikovali – samozřejmě jen podle fotografií.“

„Je možné někoho odsoudit jen na základě nepřímých důkazů?“

‚Ano, pane. Jsou na to dobré precedenty. A je to rozsáhle zdokumentované. K usvědčení z vraždy není vždycky potřeba mít mrtvolu.“

„A není potřeba ani doznání?“

„Není to nezbytné. A zcela jistě se to nedá očekávat. Jde o bystrého, obratného, odolného a velice zkušeného agenta.“

Ředitel vzdychl. „Jděte domů, Maxi. Jděte domů k ženě. A mlčte. Až vás budu zase potřebovat, pošlu pro vás. Do práce se nevracejte, dokud neřeknu. Dejte si pauzu. Odpočiňte si.“

Pokynul rukou ke dveřím. Max Kellog vstal a odešel. Starý pán si zavolal tajemníka a nařídil mu, aby poslal Joe Rothovi do Londýna telegram určený výhradně do jeho rukou. Stálo v něm jen tohle: „Ihned zpátky. Stejnou cestou. Hlásit u mě. Stejné místo.“ Telegram byl podepsán krycím jménem, podle kterého Roth pozná, že zpráva pochází přímo od ředitele.

Byla letní noc, stíny nad Georgetownem se prohlubovaly a s nimi temněly i stíny na mysli starého muže. Ředitel CIA seděl o samotě a přemýšlel o starých časech, o přátelích a spolupracovnících, nadaných mladých mužích a ženách, které poslal za Atlantický val a kteří kvůli zrádci a udavači zemřeli při výslechu. V těch dobách nebyla po ruce žádná ospravedlnění a nebyl po ruce ani žádný Max Kellog, který by probral důkazy a přinesl dokonale doložený případ. A taky v těch dobách nebyla žádná milost, aspoň pro udavače ne. Upřeně se díval na fotografii, kterou měl před sebou.

„Ty hajzle,“ sykl tiše. „Ty hajzle mizerná, podrazácká.“

Den nato vešel do kanceláře Sama McCreadyho poslíček a odevzdal mu přepisy odposlechů z dešifrovacícho střediska. McCready měl napilno; mávl na Denise Gaunta, ať se do toho podívá. Gaunt si materiál přečetl, hvízdl a podal mu jej. Byla to zpráva z Langley: Calvin Bailey nemá být po dobu svého pobytu v Evropě připuštěn k žádným utajovaným informacím.

„Orlov?“ nadhodil Gaunt.

„To bych se vsadil,“ kývl McCready. „Co mám sakra udělat, abych je přesvědčil?“

Už byl ale rozhodnut. Dal do mrtvé schránky vzkaz pro Almanacha a žádal o neodkladnou schůzku.

O polední pauze dostal McCready rutinní zprávu od letištní hlídky, což bylo oddělení patřící k MI-5, že Joe Roth znovu a na tentýž falešný pas odletěl z Londýna do Bostonu.

Ještě týž den večer Joe Roth, který přeletem přes Atlantský oceán získal pět hodin, seděl u dubového stolku v sídle ředitele CIA. Ředitel byl proti němu a Max Kellog seděl po jeho pravici. Starý pán se tvářil zachmuřeně, Kellog spíš jen nervózně. Většinu z těch čtyřiadvaceti hodin, které po předchozí návštěvě u ředitele strávil doma v Alexandrii, prospal, pak ho telefonem pozvali zase do Georgetownu. Všechny materiály nechal u ředitele, ale teď byly zase před ním na stole.

„Proberte to znova, Maxi. Od začátku. Přesně tak, jak jste to vyložil mně.“

Kellog střelil po Rothovi pohledem, urovnal si brýle a vzal z vrchu hromady list papíru.

„V květnu 1967 byl Calvin Bailey poslán do Vietnamu jako oblastní velitel, třída G-12. Tady je rozhodnutí. Jak vidíš, přidělili ho k projektu Fénix. Slyšel jsi přece o něm, Joe?“

Roth přikývl. Když válka ve Vietnamu vrcholila, Američané podnikli operaci, která měla zabránit drastickým účinkům akcí, přesněji řečeno cílených a veřejně prováděných sadistických vražd, jimiž Vietkong působil na venkovské obyvatelstvo. Mělo se jim předejít terorem vedeným proti samotným teroristům; šlo o to identifikovat aktivisty Vietkongu a likvidovat je. To byl projekt Fénix. Nikdy se už nezjistí, kolik lidí podezřelých ze spolupráce s Vietkongem poslali Američané bez důkazů a bez soudu ke Stvořiteli. Někteří lidé tvrdí, že jich bylo dvacet tisíc; sama CIA přiznává osm tisíc.

A ještě mnohem problematičtější je, kolik z těch podezřelých opravdu k Vietkongu patřilo, protože Vietnamci si rychle přivykli prásknout každého, na koho měli pifku. Lidé se udávali kvůli rodinným sporům, kmenovým rozepřím, dokonce i dlužníky napadalo, že když bude věřitel po smrti, nebudou muset nic platit.

Ten, na koho došlo udání, byl obvykle předán vietnamské tajné policii nebo armádě. Metody výslechů a poprav, které tyto organizace používaly, krutostí překonávaly dokonce i obvyklý orientální důmysl.

„Byli tam mladí Američané, kteří nedávno přiletěli ze Států a viděli věci, na které by neměl být nucen se dívat žádný člověk. Někteří odešli, jiní museli vyhledat lékařskou pomoc. A jeden se v duchu přimkl k filozofii právě těch lidí, proti nimž ho poslali bojovat. Tím mužem byl Calvin Bailey; změnil názor stejně jako George Blake v Koreji. O tom žádné důkazy nemáme, protože k tomu došlo jen uvnitř jeho hlavy, ale díky dalším důkazům se dá říct, že podezření je naprosto podložené.

V březnu 1968 došlo k tomu, co podle nás způsobilo jeho přerod. Bailey byl ve vesnici My Lai pouhé čtyři hodiny po masakru. Pamatuješ si na My Lai?“

Roth znovu přikývl. My Lai byla součástí jeho mládí a on si na ni vzpomínal velice dobře. 16. března roku 1968 rota americké pěchoty dorazila k vesničce jménem My Lai, kde se údajně měli skrývat členové Vietkongu nebo jejich sympatizanti. Proč se vlastně vojáci přestali ovládat a proč propuklo běsnění, to bylo později zjištěno jen velmi nepřesně. Když ale nedostali žádné odpovědi na otázky, začali střílet a nepřestali, dokud všude jeden přes druhého neleželo nejméně čtyři sta padesát neozbrojených civilistů – mužů, žen i dětí. Trvalo osmnáct měsíců, než v USA zpráva o události pronikla na veřejnost, a téměř tři roky, než vojenský soud vyřkl rozsudek nad nadporučíkem Williamem Calleym. Calvin Bailey se však na místo dostal čtyři hodiny po události a všechno viděl.

„Tady je jeho tehdejší hlášení,“ podal jim Kellog několik listů. „Psané vlastní rukou. Jak vidíte, autor hlášení byl velmi těžce otřesen. Naneštěstí se zdá, že tento zážitek udělal z Baileyho příznivce komunismu.

O šest měsíců později Bailey ohlásil, že naverboval dva vietnamské bratrance, jmenovali se Nguyen Van Troc a Vo Nguyen Can, a infiltroval je do rozvědné organizace Vietkongu. Byl to jeho mistrovský kousek, jeden z mnoha. Bailey tvrdí, že tyhle muže po dva roky řídil. Podle Orlova to však bylo přesně obráceně. Oni řídili jeho. Podívej se na tohle.“

Podal Rothovi dvě fotografie. Na jednom snímku byli dva mladí Vietnamci stojící před hradbou džungle. Jeden měl na tváři nakreslený křížek, aby bylo jasné, že už je mrtev. Na druhé fotografii, pořízené mnohem později, se v proutěných křesílkách na verandě pohodlně povalovala skupinka vietnamských důstojníků. Sluha, který jim roznášel čaj, se usmíval do objektivu.

„Ten číšník skončil jako jeden z ‚lidí z člunů‘, utekl a dostal se do tábora v Hongkongu. Snímek si vzal s sebou na památku, ale Brity zajímala ta skupinka oficírů, tak mu jej vzali. Podívej se na muže po sluhově levé ruce.“

Roth se podíval. Byl to Nguyen Van Troc, sice o deset let starší, ale bezpochyby on. Na ramenou měl důstojnické výložky.

„Je teď zástupcem šéfa vietnamské kontrarozvědky,“ řekl Kellog. „Zásah.

Dále tu máme Minstrelovo tvrzení, že Bailey se dal do služeb KGB přímo v Saigonu. Minstrel uvedl, že rezidentem KGB v Saigonu byl v roce 1970 švédský obchodník, který je teď už po smrti. My jsme o tom, že ten pán není tím, za koho se vydává, věděli od roku 1980, a jeho krycí legendu dávno rozbila i švédská kontrarozvědka. Ze Švédska nikdy nepřijel, takže nejspíš přiletěl z Moskvy. Bailey se s ním mohl vídat, kdy se mu zachtělo.

Potom je tu Tokio. Minstrel tvrdí, že tam ještě téhož roku zajel osobně Drozdov; převzal prý řízení Baileyho a dal mu krycí jméno Krahujec. Nemůžeme prokázat, že tam Drozdov v tu dobu byl, ale co se data týče, je si Orlov dokonale jist. A tou dobou tam Bailey byl. Tady je cestovní příkaz pro naši společnost Air America. Všechno souhlasí. V roce 1971 se do USA vrátil už jako oddaný agent KGB.“

Poté Calvin Bailey sloužil na dvou místech ve Střední a Jižní Americe a na třech v Evropě; starý kontinent navštěvoval často, protože jak stoupal v hierarchii agentury, vykonával inspekce na rezidenturách.

„Nalijte si něco, Joe,“ zavrčel ředitel. „Bude ještě hůř.“

„Minstrel jmenoval čtyři banky, na které jeho oddělení zrádci převedlo peníze. Dokonce si správně vzpomněl i na doby, kdy k převodům došlo. Tady jsou ty čtyři účty, po jednom v každé bance, kterou uvedl: ve Frankfurtu, v Helsinkách, ve Stockholmu a ve Vídni. Tady jsou potvrzení o vkladech, šlo o velké sumy a v hotovosti. Vždycky k tomu došlo do měsíce od chvíle, kdy byl účet založen. Fotografii jsme ukázali čtyřem pokladníkům; tři poznali muže, který si účty otevřel. Byla to tahle fotografie.“

Kellog přisunul Rothovi snímek Calvina Baileyho. Roth se na ni díval, jako by to byla tvář cizího, neznámého člověka. Nemohl tomu uvěřit. Vždyť s ním chodil na obědy, popíjel s ním, zná jeho rodinu. Tvář z fotografie mu pohled nepohnutě oplácela.

„Minstrel nám řekl o pěti údajích, které KGB zná, i když by je znát neměl. A řekl, ve které době se k nim dostali. O všech těch informacích věděl jen Calvin Bailey a pár dalších.

Dokonce i Baileyho triumfy, úspěšné zásahy, díky nimž byl povyšován, byly dárky od Moskvy – šlo o skutečné oběti, jimiž KGB posiloval postavení svého člověka v naší agentuře. Minstrel nám jmenoval čtyři úspěšné operace, které řídil Bailey. A má pravdu – až na to, že podle něj všechny umožnila Moskva, a já se bojím, že je to vážně tak, Joe.

To máme čtyřiadvacet přesnějších stop, které jsme z Orlova dostali, a jedenadvacet sedí. Zbývají tři, ty jsou z nedávnější doby. Joe, když ti Orlov volal tenkrát do Londýna, jaké jméno použil?“

„Hayes,“ odpověděl Roth.

„Tvoje profesní jméno. Jak ho mohl znát?“

Roth pokrčil rameny.

„Konečně se dostáváme ke dvěma nedávným vraždám agentů, které nám Orlov odhalil. Bailey ti řekl, abys informace od Orlova dodával nejdřív jemu a rukou psané, že?“

„Ano. Ale to je normální. Byl to projekt našeho oddělení a šlo o velmi vážnou záležitost. Samozřejmě že to chtěl vidět první.“

„A když Orlov ukázal prstem na toho Brita, Miltona-Rice, Bailey to taky věděl první?“

Roth přikývl.

„Britové to dostali až tři dny po něm?“

„Ano.“

„A Milton-Rice byl po smrti dřív, než se k němu Britové dostali. Totéž platí u Remjance. Je mi líto, Joe. Obžaloba je neprůstřelná. Důkazů je příliš mnoho.“

Kellog zavřel poslední složku a nechal Rotha tupě civět do papírů rozložených na stole. Fotografie, bankovní výpisy, letenky, cestovní příkazy. Bylo to jako dokončená skládanka, ve které nechybí ani dílek. Dokonce i motiv, ty děsivé zážitky z Vietnamu, je logický.

Ředitel poděkoval Kellogovi a propustil jej. Pak se zadíval přes stůl na Rotha.

„Tak co si o tom myslíte, Joe?“

„Jak víte, Britové tvrdí, že Minstrel je podstava,“ ozval se Roth. „Už minule jsem vám řekl, jaký k tomu má Londýn postoj.“

Ředitel nervně a odmítavě mávl rukou. „Důkaz, Joe. Žádal jste je, aby vám dali jednoznačný důkaz. Vytasili se s nějakým?“

Roth zavrtěl hlavou.

„Řekli snad, že mají v Moskvě vysoko postavený zdroj, který tvrdí, že Minstrel je podvodník?“

„Ne, pane. Sam McCready to popřel.“

„Tak jsou jenom nasraní,“ odtušil ředitel. „Nemají žádné důkazy, Joe, jenom je žere, že to prohráli a nedostali Minstrela sami. Tohle jsou důkazy, Joe. A je jich celý stoh.“

Roth se tupě díval do papírů. Vědět, že po dlouhé roky těsně spolupracoval s člověkem, který neustále, záměrně a zlovolně zrazoval svou vlast, to bylo, jako by mu rvali vnitřnosti z těla. Bylo mu mizerně. „Co chcete, abych udělal, pane?“ zeptal se velice tiše.

Ředitel vstal a začal rázovat po své vkusně zařízené studovně. „Jsem ředitelem Ústřední zpravodajské služby. Jmenoval mě sám prezident. Jako ředitel musím chránit zemi před všemi nepřáteli, a to tak účinně, jak můžu a dokážu. Před vnějšími i před vnitřními. Nemůžu zajít za prezidentem a povědět mu, že máme na krku další rozsáhlý skandál, proti kterému všechny předešlé zrady až k Benedictu Arnoldovi vypadají jako šestáková fraška. A taky to neudělám. Po té nedávné sérii úniků to prostě nejde.

Nevystavím ho běsnění médií a nedovolím, aby ho kdekdo v zahraničí zesměšňoval. Žádné zatčení, žádný proces, Joe. Soud už proběhl tady, k rozsudku jsme dospěli a trest musím stanovit já sám – Bůh mi pomoz.“

„Co chcete, abych udělal?“ zopakoval Roth.

„Joe, když na to dojde, dokážu se zatvrdit a oželet porušené sliby, zrazená tajemství, ztracenou důvěru, narušenou morálku, čmuchání médií a posměch zpoza hranic. Ale nemůžu, prostě nemůžu zaplašit z hlavy myšlenky na ztracené agenty, na vdovy a sirotky po nich. Zrádci přísluší jen jediný trest, Joe.

Sem už se nikdy nevrátí. Už nepošpiní půdu téhle země. Ať ho tma pohltí někde venku. Vrátíte se do Anglie a dřív, než bude moct vyklouznout do Vídně a odtamtud přes hranice do Maďarska – jistě to chystá od chvíle, kdy k nám přešel Minstrel –, uděláte to, co je udělat třeba.“

„Nevím, jestli to dokážu, pane.“

Ředitel se naklonil přes stolek, chytil mladšího muže pod bradou a zvedl mu hlavu tak, aby se mu mohl dívat přímo do očí. Jeho vlastní oči byly tvrdé jako dva kousky obsidiánu.

„Ale dokážete, Joe. Protože vám to rozkazuji jako ředitel, protože skrze prezidenta mluvím za tuhle zemi a vy to pro ni uděláte. Vraťte se do Londýna a proveďte to, co se provést musí.“

„Ano, pane,“ řekl Joe Roth.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024