Pýcha a obrovský předsudek
1
Květen 1983
Ruský plukovník vyšel ze stínu pomalu a opatrně, i když uviděl a poznal signál. Všechna setkání s britským řídícím důstojníkem byla nebezpečná a bylo třeba se jim pokud možno vyhýbat. O tohle ovšem požádal sám. Musel mu něco říct a o něco požádat – a šlo o věci, které nemohl svěřit papíru a vložit do mrtvé schránky. Uvolněný kus plechu na střeše kůlny o kus dál u kolejí sebou v časně ranním květnovém větříku zazmítal a zapraskal. Otočil se, zjistil, co hluk způsobilo, pak se znovu vydal ke tmavém obrysu stojícímu poblíž točny pro lokomotivy.
„Same?“ zavolal polohlasem.
Sam McCready se také pozorně díval. Stál ve tmě na opuštěném železničním seřadišti na odlehlém předměstí východního Berlína už přes hodinu. Viděl, nebo vlastně spíš slyšel, jak Rus přichází, ale čekal dál, aby získal jistotu, že v prachu a drti se neozývají žádné další kroky. Bez ohledu na to, kolikrát už člověk tuhle věc dělal, se mu žaludek stejně vždycky stáhne jako sevřená pěst.
Protože měl pocit, že jsou sami a nikdo je nesleduje, v domluvenou hodinu škrtl zápalkou přikrytou palcem, takže plamínek se vzňal jen na chviličku a hned zase pohasl. Rus to zahlédl a vystoupil ze stínu staré dílny pro údržbu. Oba muži měli dobré důvody, proč dávají přednost temným místům, protože jeden byl zrádce a druhý špion.
McCready vykročil ze tmy, aby jej Rus uviděl, znehybněl, aby šlo poznat, že i on je sám, a pak šel dál.
„Dobrý den, Jevgeniji. Už jsme se dlouho nesešli, příteli.“
Ze vzdálenosti pěti kroků se viděli zcela zřetelně a mohli si ověřit, že nejde o žádnou léčku, že nikdo místo nich neposlal někoho jiného. Osobní schůzky vždycky znamenají nebezpečí. Rusa mohli chytit a zlomit ve výslechových místnostech, díky čemuž by KGB a východoněmecká MfS; zvaná také Stasi, mohly nastražit past na vysokého pracovníka britské rozvědky. Anebo mohli zachytit Rusův vzkaz a tím, kdo leze do pasti, by mohl být on. Pak by ho čekala dlouhá temná noc ve společnosti vyšetřovatelů a nakonec kulka do zátylku. Pro zrádce, zvlášť když patří k elitě, nemá Matka Rus slitování.
McCready ho neobjal, dokonce si s ním ani nepotřásl rukou. Některé zdroje to potřebují: dotyk a také útěchu, kterou dotyk poskytuje. Jenže Jevgenij Pankratin, plukovník Rudé armády, který byl přidělen k západní skupině vojsk, byl studený čumák: blazeovaný, rezervovaný, arogantní a sebevědomý.
Poprvé si ho všiml roku 1980 v Moskvě jeden bystrozraký atašé z britského velvyslanectví. Bylo to na diplomatickém večírku – banální zdvořilá konverzace a pak nečekaná Rusova poznámka o jeho vlastní společnosti. Diplomat nehnul ani brvou a nic k tomu neřekl. Ale všiml si toho a nahlásil to. Nahlásil, že tu je jistá možnost. Dva měsíce poté došlo k prvnímu pokusu o kontakt. Plukovník Pankratin se zachoval nevšímavě, ale ani nabídku rozhořčeně neodmítl. Dohromady tedy pozitivní výsledek. Pak ho přeložili do Postupimi, ke skupině sovětských vojsk ve východním Německu, armádě o 330 000 mužích a dvaadvaceti divizích, která držela východní Němce v šachu, Honeckerovu loutkovou vládu u moci, Západoberlíňany ve strachu a NATO v pohotovosti a v obavách před drtivým pozemním útokem vedeným přes Severoněmeckou nížinu.
Pak záležitost převzal McCready; byla to jeho parketa. V roce 1981 Pankratina kontaktoval osobně a podařilo se mu ho získat. Nemusel si vyslechnout žádné řečičky, nemusel chápavě souhlasit s žádnými výlevy citů: jen přímá žádost o peníze.
Lidé zrazují otčinu z mnoha důvodů: z nespokojenosti, kvůli ideologii, protože se nedočkali povýšení, z nenávisti k jedinému nadřízenému, protože se stydí za své zvláštní sexuální sklony, ze strachu, že budou povoláni domů v nemilosti. U Rusů to nejčastěji bývalo hluboké rozčarování způsobené korupcí, lžemi a nepotismem, které viděli všude kolem sebe. Pankratin však byl skutečný žoldnéř – prostě chtěl peníze. Říkal, že jednoho dne přejde na druhou stranu, ale tou dobou má v úmyslu být bohatý. A o tohle časně ranní setkání ve výc…
