3
Timothy Edwards pozorně naslouchal. McCready vyprávěl a hodnotil situaci celou půlhodinu. A když skončil, Edwards se tiše zeptal: „Určitě Almanachovi naprosto věříš?“
McCready tuhle otázku očekával. Almanach pracoval pro Brity už čtyři roky; poprvé kontaktoval pracovníka SIS v Dánsku a hned nabídl služby jako agent v nepřátelském táboře. Jenže jejich svět je světem stínů a podezřívání. Vždycky je tu možnost, byť třeba nesmírně maličká, že Almanach by mohl být dublér a ve skutečnosti stále zachovávat věrnost Moskvě. Ostatně přesně z téhož teď obvinil Orlova.
„Trvá to už čtyři roky,“ odtušil McCready. „Po čtyři roky testujeme materiál od Almanacha podle všech možných kritérií. A je to čisté.“
„Ano, to jistě,“ řekl Edwards úlisně. „Naneštěstí se věci mají tak, že pokud o tomhle jen slovíčko prosákne k našim bratránkům, začnou tvrdit přesný opak – že náš člověk lže a ten jejich to hraje poctivě. Říká se, že celé Langley se do toho Orlova beznadějně zamilovalo.“
„Myslím, že bychom jim o Almanachovi nic říkat neměli,“ namítl McCready. Měl vůbec tendenci si svého Rusa ze sovětského velvyslanectví v Kensington Palace Gardens chránit. „A mimochodem, Almanach má pocit, že jeho čas se možná zvolna naplňuje. Má tušení, že Moskva čím dál tím víc čenichá nějaký únik informací. Jestli získají větší jistotu, je jenom otázka času, než se zaměří na londýnskou rezidenturu. A až Almanach konečně přejde na druhou stranu, můžeme si to s bratránky vyříkat. Zatím by ale bylo velmi nebezpečné rozšiřovat okruh lidí, kteří o něm vědí.“
Edwards se rozhodl.
„Souhlasím, Same. Ale promluvím si o tom s šéfem. Dneska dopoledne je na úřadě vlády. Chytím ho potom. Nikam nejezdi, ať jsi na dosah.“
V době polední přestávky, právě když si Edwards dopřával skromný oběd se sirem Christopherem v jeho kancelářích v nejvyšším patře, přistál na základně vojenského letectva USA v Alconbury (což je severně od Huntingdonu v hrabství Cambridgeshire) Grumman Gulfstream III., lépe řečeno jeho vojenská verze. Stroj odstartoval o půlnoci z letecké základny Národní gardy v Trentonu v americkém státě New Jersey; pasažéři přijeli z Kentucky a na palubu nasedli pod pláštíkem tmy a daleko od letištních budov.
Calvin Bailey udělal dobře, když vybral právě Alconbury. Na základně měla domovské právo 527. letka amerického vojenského letectva zvaná „Agresoři“, jejíž piloti na svých stíhačkách F-5 vykonávají velmi zvláštní úkoly. Podivnou přezdívku získali proto, že F-5 se obrysem velmi podobá ruskému MIGu-29, takže „Agresoři“ vždycky při cvičných vzdušných soubojích s americkými kolegy a s britskými letci hrají roli útočících sovětských letadel. Sami pečlivě studují sovětskou taktiku leteckého boje, jsou s ní důvěrně obeznámeni a ponořili se do své role natolik, že ve vzduchu mezi sebou mluví rusky. Jejich kulomety a řízené střely jsou sice uzpůsobené tak, aby se zásahy i rány, které šly vedle, objevily jen v elektronické podobě, ale všechno ostatní – odznaky, letecké kombinézy, manévry a hantýrka – je nefalšovaně ruské.
Roth, Orlov, Kroll a zbytek doprovodu vystoupili z grummanu navlečení do pilotních kombinéz letky Agresorů. Prošli bez povšimnutí a brzy se usadili v přízemním stavení stojícím stranou od ostatních budov, kde byly obytné pokoje a kuchyně, jednací místnosti a jedna elektronicky sledovaná, „napíchnutá“ místnost pro debrífink plukovníka Orlova. Roth si promluvil s velitelem základny a získal pro britskou skupinu povolení, aby mohla na základnu přijet druhý den dopoledne. Pak Američané odešli setřást pásmovou nemoc a trochu se prospat.
McCreadyho telefon zadrnčel ve tři odpoledne; Edwards jej chtěl znovu vidět.
„Šéf návrhy vyslechl a odsouhlasil,“ začal Edwards. „Přidržíme se úsudku, že Almanach říká pravdu, a že Američané tudíž přijali dezinformačního agenta. Tím pádem podstatou problému je, co je Orlovovým úkolem, ale to zatím nevíme. Zdá se, že zatím dodává dobré informace, následkem čehož je nepravděpodobné, že by nám bratránci věřili. Tím spíš šéf souhlasí s tím, abychom jim neodhalovali Almanachovu existenci – a už vůbec ne jeho totožnost. Jak to tedy navrhuješ provést?“
„Pusťte mě k němu,“ řekl McCready. „Získali jsme k němu přístup. Můžeme mu pokládat otázky. Vede to Joe Roth a toho já znám. Není žádný hlupák. Ale možná stihnu dřív, než zakřičí ‚Dost!‘, Orlova trochu popíchnout. Zasadím semínko pochybnosti. Přiměju bratránky, aby zvažovali i možnost, že nemusí být tím, za co se vydává.“
„Dobře,“ kývl Edwards. „Je to na tobě.“
Podařilo se mu říct to tak, jako by to bylo jeho vlastní rozhodnutí, jeho projev velkomyslnosti. Ve skutečnosti jeho schůzka s ředitelem SIS, který měl koncem roku odejít na odpočinek, proběhla úplně jinak. Ctižádostivý zástupce šéfa, který se pyšnil tím, jak skvělé osobní vztahy má s CIA, nezapomínal, že jednoho dne, až bude kandidovat na ředitelské místo, by mu souhlas z Langley mohl být užitečný.
Při obědě tudíž Edwards navrhl, aby v záležitosti Almanachova znepokojivého výpadu proti novému oblíbenci CIA nasadili na debrífink podstatně méně obratného, ale také méně provokujícího pracovníka, než je Sam McCready. Jenže to neprosadil. Sir Christopher, kdysi také pracovník v terénu, trval na tom, že Orlovův případ bude dál řešit Mistr klamu, kterého sám do jeho úřadu uvedl.
McCready vyrazil do Alconbury autem druhého dne časně ráno. Za volantem seděl Denis Gaunt. Edwards schválil i Samovu žádost, aby při pohovoru s Rusem byl také Gaunt. Na zadním sedadle byla ještě jedna žena od MI-5. Kontrarozvědka neústupně trvala na tom, že se schůzek s Rusem potřebuje účastnit, protože zvláštní část pohovoru je třeba věnovat možným sovětským agentům působícím v Británii a proti ní. Alici Daltryové bylo něco málo přes třicet, byla hezká a velice chytrá. Přesto před McCreadym projevovala něco jako bázeň. I přes zásadu „to nemusíš vědět“ se v jejich uzavřeném, tajnůstkářském světě cosi proslechlo o jeho loňské účasti na Pankratinově případu.
Ve voze také byl bezpečný telefon. Vypadal jako obyčejný autotelefon, jen byl větší, a když si chtěli pohovořit s Londýnem, mohli jej přepnout na kódovaný provoz. Mohlo se docela dobře stát, že se při pohovoru s Orlovem objeví něco, co budou potřebovat probrat s Londýnem hned.
McCready většinu cesty mlčel, sledoval skrz čelní sklo ubíhající venkovskou krajinu a ne poprvé se kochal krásou jarní Anglie.
V duchu si znovu probíral všechno, co mu řekl Almanach. Rus tvrdil, že před řadou let se v Londýně velmi okrajově dostal k prvním přípravným fázím špionážní hry, klamné operace, jejímž konečným plodem musí rozhodně být Orlov. Akce dostala krycí název projekt Potěmkin.
Pěkná ironie, pomyslel si McCready. Ukázka šibeničního humoru KGB. Téměř jistě akce nedostala jméno po křižníku Potěmkin, ba dokonce ani po samotném knížeti Potěmkinovi, ale po Potěmkinových vesnicích.
Kdysi dávno podnikla carevna Kateřina II. Veliká, panovnice tak nelítostná, že ani na lecjaké utrpení zvyklé Rusko moc podobných nemělo, cestu na čerstvě dobytý Krym. Její první ministr Potěmkin se bál ukázat jí masu promrzlých ubožáků, kteří se tísnili v ubohých chatrčích, a tak vyslal před jejím průvodem tesaře, štukatéry a malíře, aby vystavěli a natřeli pěkné fasády čistých, útulných vesniček a do oken nahnali usměvavé mávající vesničany. Krátkozraká stará královna byla nadšena pohledem na to, jak zdejší venkov vzkvétá, a vrátila se do paláce. Potom řemeslníci fasády zase zbourali a odkryli žalostná nouzová obydlí ukrytá za nimi. Tak vznikl výraz Potěmkinova vesnice.
„Terčem je CIA,“ řekl Almanach. Nevěděl, kdo přesně bude obětí ani jak bude úder veden. Projekt neřídilo jeho oddělení, od toho tehdy chtěli jen pomoc v okrajové záležitosti.
„Ale musí to být Potěmkin, určitě projekt konečně přešel do prováděcí fáze,“ tvrdil. „Důkazy o tom budou dvojí. Žádné z informací, které Orlov předá, nezpůsobí rozsáhlejší a nezvratné škody sovětským zájmům. A za druhé budeme svědky toho, jak v CIA obrovsky poklesne morálka.“
Zatím se tedy rozhodně neděje nic, co by se tomu druhému podobalo, pomyslel si McCready. Jeho američtí přátele se už sebrali po trapné Určenkově aféře a byli na koni, a to hlavně díky svému novému zdroji. Rozhodl se, že se soustředí na první skupinu důkazů.
U hlavní brány základny McCready ukázal průkazku (nebyla na jeho pravé jméno), zavolal na linku, jejíž číslo mu řekli, a chtěl Joe Rotha. Ten si to za pár minut přihasil v džípu patřícím letectvu.
„Rád tě zase vidím, Same.“
„A já jsem rád, že ses k nám vrátil, Joe. Vzal sis hezky dlouhou dovolenou.“
„Hele, promiň. Neměl jsem na vybranou a nemohl jsem ti to vysvětlit. Mohl jsem toho chlapa jen nabrat a utéct – anebo ho poslat zpátky.“
„To je v pořádku,“ řekl McCready klidně. „Všechno jsme si vysvětlili. Všechno jsme urovnali. Představím ti svoje dva kolegy.“
Roth prostrčil ruku do auta a pozdravil se s Gauntem a s Daltryovou. Byl zcela uvolněný a překypoval energií. Nečekal pražádné potíže a měl radost, že se trocha té many nebeské dostane i Britům. Vyřídil všechno s velitelem stráže a pak všichni jeli přes celou základnu až k oddělené budově, v níž bydlela skupina z CIA.
Jako většina letištních obslužných budov ani tahle nebyla žádnou architektonickou perlou, ale byla funkční. Po celé délce ji protínala hlavní chodba, z níž vedly dveře do ložnic, jídelny, kuchyní, toalet a jednacích místností. Prostor kolem budovy uzavírala desítka vojenských policistů s přichystanými zbraněmi.
McCready se rozhlédl a teprve pak vešel dovnitř. Všiml si, že on a jeho dva kolegové nevyvolali žádný zájem, ale zato letecký personál zvědavě okukuje kruh ozbrojených stráží.
„Nedosáhli ničeho jiného,“ sykl ke Gauntovi, „než že pokud by úderná jednotka KGB měla obyčejný dalekohled, řekli jí, kde ho mají.“
Roth je zavedl do místnosti ve středu budovy. Okna byla zavřená a zatažená; veškeré světlo uvnitř bylo umělé. Uprostřed pokoje stál konferenční stolek a kolem něj byla rozestavěná pohodlná křesílka; kolem stěn pak stály židle a stolky pro zapisovatele.
Roth žoviálně pokynul Britům, ať se usadí do křesel, a objednal kávu.
„Přivedu Minstrela,“ navrhl. „Leda byste si nejdřív chtěli pokecat.“
McCready zavrtěl hlavou. „Klidně můžeme rovnou začít, Joe.“
Když Roth odešel, McCready kývl na Gaunta a na Daltryovou, aby se posadili na židle u stěny. Znamenalo to tohle: dívejte se, naslouchejte, nic si nenechejte ujít. Joe Roth nechal dveře otevřené. McCready zaslechl z hloubi chodby vemlouvavou melodii Mostu přes rozbouřené vody. Pak hudba utichla; někdo přístroj vypnul. Za chvilku byl Roth zpátky. Uvedl do místnosti robustního, tvrdě vyhlížejícího chlapíka ve sportovních botách, kalhotách a lehkém svetru.
„Same, dovol, abych ti představil plukovníka Pjotra Orlova. Petře, tohle je Sam McCready.“
Rus se na McCreadyho díval zcela chladnýma očima. Už o něm slyšel. Tou dobou o existenci Sama McCreadyho dobře věděla většina výš postavených důstojníků KGB. Nedal ale nic znát. McCready došel po koberci k němu a napřáhl ruku.
„Milý pane plukovníku, jsem velice rád, že vás poznávám,“ řekl se vřelým úsměvem.
Přinesli jim kávu, a tak se všichni usadili; McCready naproti Orlovovi, Roth vedle. Kdosi zapnul magnetofon postavený stranou na stole. Na konferenčním stolku žádné mikrofony nebyly. Jen by je rušily. Magnetofonu stejně nic neunikne.
McCready začal zvolna, lichotivě a celou první hodinu se toho tónu držel. Orlov odpovídal plynule a bez obtíží. Po hodině byl ale McCready čím dál tím zmatenější anebo to tak vypadalo.
„Je to všechno báječné, prostě prima materiál,“ řekl. „Vrtá mi hlavou jenom jedna maličkost… no, to asi nám všem. Řekl jste nám jenom krycí jména. Tak máme agenta s krycím jménem Kachna někde na ministerstvu zahraničí; potom agent Sokol by mohl být důstojníkem vojenského námořnictva nebo občanským zaměstnancem tamtéž. Jak vidíte, plukovníku, nemám pořád nic, co by mohlo vést k určení jejich totožnosti nebo k zatčení.“
„Pane McCready, vysvětloval jsem už mockrát, tady i v Americe, že jsem ve správě pro ilegály skončil před čtyřmi roky a že jsem se zaměřoval na Střední a Severní Ameriku. Ke složkám agentů v západní Evropě, v Británii a v USA jsem neměl přístup. Byly přísně střežené, stejně jako to jistě bývá u vás.“
„Ano, jistě, byla to ode mě hloupá otázka,“ řekl McCready. „Já jsem ale spíš myslel na dobu, kdy jste dělal v plánovacím. V našem pojetí k takové práci patří příprava krycích příběhů, legend pro lidi, které se služba chystá infiltrovat nebo které právě naverbovala. A taky vytváření metod, jak se kontaktovat, jak si předávat informace, jak agenty vyplácet. Včetně bank, které použijí, částek, které jim jsou placeny, intervalů, ve kterých platby přicházejí, nákladů. To všechno jako byste… zapomněl.“
„V plánovacím jsem dělal ještě před správou pro ilegály,“ namítl Orlov. „Je to osm let. Bankovní účty mají osmimístná čísla, nemůžu si to všechno pamatovat.“
Začínal mluvit trochu nakvašeně. Ztrácel rozvahu. Mračit se začínal i Roth.
„Ani jedno číslo,“ ucedil McCready, jako kdyby jen přemýšlel nahlas, „ani jednu banku.“
„Same?“ Roth se znepokojeně předklonil. „K čemu tím míříš?“
„Snažím se prostě stanovit, jestli cokoli z toho, co vám nebo nám plukovník Orlov za posledních šest měsíců předal, opravdu způsobí rozsáhlejší a nezvratné škody sovětským zájmům.“
„O čem to mluvíte?“ Orlov vyskočil; byl už velice navztekaný. „Navykládal jsem vám hory podrobností o sovětském vojenském plánování, o dislokaci vojsk, o výzbroji, o bojových pohotovostech, o personálním obsazení. Detaily o válce v Afghánistánu. Odhalil jsem sítě ve Střední a Jižní Americe, které jsou teď už zlikvidované. A vy se ke mně najednou chováte jako… jako ke zločinci.“
Roth vstal také.
„Same, můžu si s tebou promluvit? Mezi čtyřma očima. Venku.“
Zamířil ke dveřím. Orlov se znovu posadil a upřeně a bezútěšně se díval do země. McCready vstal a šel za Rothem. Daltryová a Gaunt dál nehybně seděli za stolky. Mladík z CIA vypnul magnetofon. Roth se zastavil, teprve když vyšli ven, na trávník před domem. Pak se otočil k McCreadymu.
„Same, co mi to sakra provádíš?“
McCready pokrčil rameny. „Snažím se prověřit Orlovovu důvěryhodnost,“ řekl. „Kvůli tomu tady jsem.“
„Tak tohle si musíme vyříkat na rovinu,“ pronesl Roth upjatě. „Rozhodně, rozhodně tu nejsi proto, abys prověřoval Orlovovu důvěryhodnost. To už se stalo. Udělali jsme to my. A ne jednou. Jsme přesvědčeni, že to hraje na rovinu, že dělá, co může, aby se na všechno rozpomenul. To, že jsi tady, je od našeho ředitele ústupek – a jsi tu jen proto, aby ses na informacích od něj mohl podílet. Nic víc.“
McCready se zasněně díval na vlnící se lán mladé pšenice za ohradou.
„A za co si myslíš, že ty informace stojí, Joe?“
„Za hodně. Sám to říkal: dislokace sovětských vojsk, obsazení velitelských míst, výzbroj, plány –“
„Což se všechno dá změnit,“ šeptl Sam. „A dost snadno a rychle. Pokud vědí, co všechno vám řekl.“
„A Afghánistán,“ pokračoval Roth.
McCready mlčel. Nemohl svému kolegovi z CIA říct to, co mu vyprávěl před čtyřiadvaceti hodinami v kavárně Almanach, ale ještě teď jako by v hlavě slyšel šeptání od vedlejšího stolku:
„Same, víš, že v Moskvě je nový šéf, Gorbačov. Vy o něm toho zatím víte málo. Ale já ho znám. Když byl tady, na návštěvě u Thatcherové, to bylo ještě než se stal generálním tajemníkem, ještě jako obyčejný člen politbyra, staral jsem se o jeho bezpečnost. Mluvili jsme spolu. Je zvláštní, hodně otevřený, přímý. A ty věci, o kterých mluví, perestrojka, glasnosi. Jestlipak, kamaráde, víš, co to bude znamenat? Že za dva roky, v osmaosmdesátém nebo nejhůř v devětaosmdesátém na všech těchhle vojenských údajích už nebude záležet. Ten vás přes Severoněmeckou nížinu nenapadne. Ten se opravdu pokusí přestavět celou sovětskou ekonomiku a společnost. Samozřejmě se mu to nepovede, ale zkusí to. Stáhne se z Afghánistánu, vycouvá z východní Evropy Všechno, co vám teď Orlov vykládá, bude za dva roky dobré tak do archivu. Zato Velká lež, ta bude důležitá – až přijde. Ta vás, kamaráde, na deset let vyřadí z provozu. Jen počkej na Velkou lež. To ostatní považuje KGB za bezvýznamnou oběť. Moji bývalí kolegové jsou dobří šachisté.“
„A taky ty sítě agentů v Jižní Americe,“ rozpaloval se Roth. „Sakra, v Mexiku, v Chile a v Peru jsou bez sebe nadšením. Sebrali desítky sovětských agentů.“
„Kteří do jednoho byli místní,“ odtušil McCready. „Není mezi nimi ani jeden čistokrevný Rus. A jsou to utahané, opotřebované organizace, agenti, kteří za hodně peněz dodávají málo významné informace. Bez těch se obejdou.“
Roth se do něj vpíjel očima.
„Bože,“ zasípěl, „ty si myslíš, že je podstava, viď? Že je dublér. Jak jsi na to přišel, Same? Máš nějakého informátora, zdroj o kterém nic nevím?“
„Kdepak,“ řekl McCready tupě. Nerad Rothovi lhal, ale rozkaz je rozkaz. CIA vlastně materiál od Almanacha dostávala vždycky, ale byl maskovaný, jako by pocházel z jiných zdrojů.
„Chci ho jenom pořádně zmáčknout. Myslím, že si něco nechává pro sebe. Nejsi žádný hlupák, Joe. V koutku duše určitě skrýváš stejný pocit.“
Tahle rána ťala do živého. Přesně to si totiž Roth potají myslel. Přikývl.
„No dobře. Dáme mu do těla. Koneckonců sem nepřijel na výlet. A je to tvrdý chlap. Jdeme zpátky.“
Na přerušený pohovor navázali ve čtvrt na dvanáct. McCready se vrátil k otázce sovětských agentů působících v Británii.
„Jednoho jsem vám už předhodil,“ řekl Orlov. „Pokud ho budete umět najít. Jmenoval se agent Juno. Ten, co měl účet v Midlandské bance v Croydonu.“
„Našli jsme ho,“ řekl McCready nevzrušeně. „Jmenuje se, nebo spíš jmenoval, Anthony Milton-Rice.“
„No vidíte,“ řekl Orlov.
„Jak to, jmenoval?“ podivil se Roth.
„Je mrtvý.“
„To jsem nevěděl,“ krčil rameny Orlov. „Je to už pár let.“
„A to je jeden z mých problémů,“ oznámil McCready smutně. „On totiž nezemřel před pár lety. Zemřel včera ráno. Zavraždili ho. Zlikvidovali ho přesně jednu hodinu před tím, než jsme na něj mohli nasadit sledování.“
Nastalo ohromené ticho. Pak Roth znovu vyskočil a tentokrát byl dokonale uražený. Ve dvou minutách už znovu stáli na trávníku před budovou.
„Do prdele, Same, co to na mě hraješ?“ řval Joe. „Taky jsi mi to mohl říct.“
„Chtěl jsem vidět, jak bude Orlov reagovat,“ odpověděl bez obalu Sam. „A napadlo mě, že když ti to povím, mohl bys mu to vyklopit sám. Viděl jsi, jak zareagoval?“
„Ne, díval jsem se na tebe.“
„Nijak,“ řekl McCready. „Člověk by čekal, že z toho bude pěkně vedle. Nebo si aspoň bude dělat starosti. Že začne přemítat, co to pro něj znamená.“
„Má nervy jako špagáty,“ bránil se Roth. „Je to naprostý profík. Když nechce dát nic najevo, nic najevo nedá. Mimochodem, je to vůbec pravda? Je ten chlap po smrti? Anebo no byl jenom chyták?“
„Ale ano, je po něm, Joe. Cestou do práce ho jeden z party teenagerů propíchl nožem. Tady tomu říkají ‚vypouštět páru‘; myslím, že ti vaši tomu říkají ‚zadivočit si‘. To nám nadělá problémy, co?“
„Mohlo něco uniknout u vás.“
McCready zavrtěl hlavou. „Nebyl čas. Na zorganizování takové vraždy trochu času potřebuješ. Totožnost toho člověka jsme zjistili až předevčírem večer, po čtyřiadvaceti hodinách pátrání. A oni ho dostali včera dopoledne. Neměli by dost času. Můžeš mi říct, jak se nakládá s informacemi od Minstrela?“
„Nejdřív jdou ke Calvinu Baileymu; přímo, rukou psané. Pak je dostanou analytici a po nich naši zákazníci.“
„Kdy se Orlov poprvé zmínil o tom špionovi na ministerstvu obrany?“
Roth mu to pověděl.
„Pět dnů,“ dumal McCready. „Pět dnů, než se to dostalo k nám. Dost času, aby…“
„Počkej, počkej přece chvilku,“ protestoval Roth.
„Takže máme na vybranou ze tří možností,“ nevšímal si ho McCready. „Buď je to prazvláštní shoda okolností – a na něco takového si v naší branži nemůžeme dovolit věřit moc často. Nebo informace unikla někde mezi tebou a tím, kdo nám to dálnopisoval. Anebo to narafičili předem. Přesněji řečeno, vražda byla připravena na určitou hodinu určitého dne. A jistý počet hodin před tím se Orlov z ničeho nic rozpomněl. A než jsme se k něčemu rozhoupali, byl agent, kterého udal, po smrti.“
„Nevěřím tomu, že by ta informace unikla z naší agentury,“ namítl upjatě Roth. „A taky nevěřím, že Orlov je podvodník.“
„Tak proč nekápne božskou? Víš co, vrátíme se k němu,“ navrhl Sam zdvořile.
Když se vrátili, Orlov už byl krotší. Zpráva o tom, že britský agent, kterého udal, byl v podivně vhodnou chvíli odstraněn, jím očividně otřásla. McCready změnil tón a mluvil s ním velice vlídně.
„Pane plukovníku Orlove, jste v cizí zemi. Obáváte se, co s vámi bude dál. Takže si některé věci chcete pro jistotu nechat pro sebe. My to chápeme. Kdybych byl v Moskvě, nejednal bych jinak. Jistit se chceme všichni. Tady Joe ale říká, že vaše pozice v CIA je teď už dost pevná a žádné další pojistky nejsou třeba. Takže ještě jednou: můžete nám sdělit nějaká další skutečná jména?“
V místnosti zavládlo naprosté ticho. Orlov pomaličku přikývl. Všichni vydechli.
„Petře,“ pronesl Roth chlácholivě, „tohle je opravdu ta správná chvíle vyjít s tím ven.“
„Remjanc,“ ozval se Pjotr Orlov. „Gennadij Remjanc.“
Na Rothovi bylo zklamání téměř poznat. „O Remjancovi všichni víme,“ řekl. Podíval se na McCreadyho. „Pracovník washingtonské odbočky Aeroflotu. To je jeho krytí. Před dvěma lety ho FBI získala pro spolupráci. Od té doby dělá pro nás.“
„Ne,“ zvedl k nim Orlov oči. „Mýlíte se. Remjanc není dublér. Jeho odhalení zorganizovala Moskva. Nechal se naverbovat schválně. Předstíral, že přešel na druhou stranu. Všechny informace, které vám dává, jsou pečlivě připravené v Moskvě. Jednoho dne bude náprava všech škod stát Ameriku miliony. Remjanc je major KGB a dělá ve správě pro ilegály. Řídí na americkém území čtyři samostatné sovětské agentážní sítě a zná totožnost všech jejich členů.“
Roth hvízdl. „Jestli je to pravda, tak to bude vážně průšvih. Jestli je to pravda.“
„Je jediný způsob, jak to zjistit,“ nadhodil McCready. „Sebrat Remjance, nacpat ho pentatolem a čekat, co z něj vypadne. A kromě toho mám pocit, že je čas na oběd.“
„Dva dobré nápady za pár vteřin,“ ocenil to Roth. „Budu muset zajet do Londýna a promluvit si s Langley. Víte co? Dáme si čtyřiadvacet hodin přestávku.“
Joe Roth dostal přímé spojení na Calvina Baileyho v osm večer londýnského času, takže ve Washingtonu byly tři odpoledne. Roth si zalezl do hlubin šifrovací místnosti pod americkým velvyslanectvím na Grosvenor Square; Bailey byl ve své kanceláři v Langley. Mluvili zřetelně, jen jejich hlasy zněly poněkud plechově, protože z bezpečnostních důvodů mohly přes Atlantik a zpátky jen skrze šifrovací přístroje.
„Celé dopoledne jsem byl v Alconbury s Brity,“ začal Roth. „Na jejich prvním setkání s Minstrelem.“
„Jak to proběhlo?“
„Mizerně.“
„Děláš si legraci? Mizerové nevděční. Co se stalo?“
„Calvine, debrífink vedl Sam McCready. Není protiamericky zaměřený a není žádný hlupák. Jenže si myslí, že Minstrel je podstava, že to na nás hraje.“
„Na to mu nakašli. Pověděl jsi mu, kolika zkouškami Minstrel prošel? Řekl jsi mu, jak jednoznačně jsme přesvědčeni, že je v pořádku?“
„Jasně, a dopodrobna. Pořád se drží svého názoru.“
„A podepřel ten výmysl nějakým závažným věcným důkazem?“
„Ne. Že prý to je výsledek analýzy Minstrelových informací, kterou provedli v SIS.“
„Panebože, taková blbost. Minstrel dodává báječný materiál už přes šest týdnů. Co vlastně McCreadymu nevoní?“
„Zabývali jsme se třemi oblastmi. O vojenských informacích tvrdí, že to všechno může Moskva změnit, pokud předem ví, co nám Minstrel řekne, což by byl právě ten případ, jestli ho sem vyslali.“
„Kecy. Dál.“
„Když jsem se zmínil o Afghánistánu, mlčel. Ale já Sama znám. Mám pocit, že něco ví, ale nechtěl mi to říct. Dostal jsem z něj jen samé dohady. Naznačil, že podle Britů se Moskva možná chystá velice brzy z Afghánistánu stáhnout. Kdyby se to stalo, všechny Minstrelovy údaje o tom by byly dobré tak pro archiv. Máme nějakou podobnou analýzu?“
„Nesmysl, Joe, nemáme žádné důkazy o tom, že by se Rusové chystali vycouvat z Kábulu, ani brzy, ani později. A co ještě panu McCreadymu nejde pod nos?“
„Myslí si, že ty zlikvidované sovětské sítě ve Střední a Jižní Americe byly opotřebované – použil vlastně slovo utahané –, navíc šlo o místní lidi a není mezi nimi jediný Rus.“
„Joe, Minstrel zničil desítku sítí, které Moskva řídila ve čtyřech zemích té oblasti. Samozřejmě že agenti byli místní. Už je vyslýchali – musím přiznat, že ne moc v rukavičkách. Přirozeně byli všichni řízeni ze sovětských vyslanectví. Přes deset ruských diplomatů muselo jet v nemilosti domů. Rozdrtil roky práce KGB v regionu. McCready plácá nesmysly.“
„Upozorňoval hlavně na jednu věc. Když Minstrel mluvil o sovětských agentech v Británii, uváděl jen krycí jména. Nic, podle čeho by mohli identifikovat jediný ruský zdroj. Až na jednoho člověka – a ten je teď po smrti. Slyšel jsi o tom?“
„Jasně. Děsná smůla. Nepříjemná shoda okolností.“
„Sam si myslí, že to žádná shoda okolností není. Podle něj buď Minstrel věděl, že se to chystá na určitý den, a vypustil identifikaci příliš pozdě, takže se Britové k tomu chlapovi nedostali, anebo u nás došlo k úniku.“
„Kravina, jedno jako druhé.“
„On sám dává přednost prvnímu řešení. Myslí si, že Minstrel pracuje pro Moskvu.“
„A má pan Chytrej pro svoje tvrzení aspoň jeden pořádný důkaz?“
„Nemá. Přímo jsem se ho zeptal, jestli nemá v Moskvě informátora, který by zpochybnil Minstrelovu pravost. Popřel to. Řekl, že to je čistě analytická práce jeho lidí.“
Chvilku bylo ticho, jako kdyby Bailey usilovně přemýšlel. Opravdu tomu tak bylo. „A ty mu věříš?“ ozvalo se konečně.
„Upřímně řečeno nevěřím. Myslím, že mi lhal. Mám podezření, že řídí nějakého agenta, o kterém nic nevíme.“
„Tak proč Britové nekápnou božskou?“
„Já nevím, Calvine. Pokud mají zdroj, který tvrdí, že Minstrel je podvodník, popírají to.“
„No dobře, tak mě poslouchej, Joe. Vyřídíš ode mě Samovi, ať to buď řekne na rovinu, nebo ať zavře klapačku. Minstrel je naše velká trefa a já nedovolím, aby nám to krachlo jenom kvůli nějakým partyzánským výpadům z Century House. Aspoň ne bez jednoznačných důkazů, a tím myslím naprosto jednoznačných. Rozuměl, Joe?“
„Dokonale.“
„A ještě jedna věc: i kdyby dostali tip, že Orlov je podstava, mohl by to od Moskvy být standardní postup. Moskva ho ztratila, my ho máme, Britové nedostali šanci do toho strkat nos. Samozřejmě že by Moskva pustila SIS informaci, že náš triumf je úplně k ničemu. Britové by měli sklon na to spíš skočit, protože je štve, že se k Minstrelovi nedostali sami. Takže co se mě týče, ten britský tip je zřejmě dezinformace. Pokud někoho mají, nejspíš lže právě on. Náš je v pořádku.“
„No dobře, Caivine. Můžu to tak Samovi říct, jestli s tím zase začne?“
„Jistě. To je oficiální postoj Langley a my ho budeme hájit.“
Ani jeden z nich se neobtěžoval se zmínkou o tom, že Orlovova pravost je teď pevně spojena se vzestupem jejich kariér.
„Sam zaznamenal jeden úspěch,“ prohlásil Joe Roth. „Pořádně se do Orlova obul – musel jsem ho dvakrát vytáhnout ven –, ale přinutil Orlova, aby vyrukoval s novým jménem. Gennadij Remjanc.“
„Remjance řídíme,“ odsekl Bailey. „Zprávy od něj mi nosí na stůl už dva roky.“
Roth mu vylíčil, co řekl o Remjancovi a jeho neochvějné věrnosti Moskvě Orlov, a svěřil se mu i s návrhem Sama McCreadyho, že celá věc by šla jednoduše rozřešit tak, že by Remjance sebrali a zlomili.
Bailey mlčel. „Možná,“ řekl konečně. „Ještě si to promyslíme. Promluvím se zástupcem pro operace a probereme to s FBI. Pokud se k tomu odhodláme, dám ti vědět. Zatím se postarej, aby se McCready nedostal k Minstrelovi. Ať si oba odpočinou.“
Joe Roth pozval McCreadyho, aby k němu druhý den přišel domů na snídani, a McCready pozvání přijal.
„A nestarej se,“ řekl Roth. „Já vím, že za rohem je pár dobrých hotelů a že strýček Sam by si snídani pro dva mohl dovolit, ale já to dokážu ukuchtit sám. Džus, vajíčka na měkko, vafle, kafe. Vyhovuje?“
McCready se na druhé konci linky zasmál. „Stačil by i sám džus a káva.“
Když dorazil, Roth byl v kuchyni, přes tričko měl navlečenou zástěru a hrdě předváděl, jak to umí se šunkou a vejci. McCready odhodil svá předsevzetí a dal si s ním.
„Same, byl bych rád, kdybys názor na Minstrela změnil,“ začal Roth u kávy. „Včera večer jsem mluvil s Langley.“
„S Calvinem?“
„Jo.“
„A co on na to?“
„To, jak se k věci stavíš, ho zarmoutilo.“
„Zarmoutilo, to zrovna,“ ušklíbl se McCready. „Dám krk na to, že o mně použil pár výrazů, které si schovává jen pro ty lepší příležitosti.“
„No dobře, máš pravdu, nadával. Neměl vůbec radost. Má dojem, že od nás byla velká laskavost, když jsme vás k Minstrelovi pustili. Mám pro tebe vzkaz. Langley se k tomu staví takhle: Máme Minstrela. V Moskvě se můžou pominout vzteky. Moskva se tudíž snaží diskreditovat Minstrela tím, že nakrmí Londýn obratně vypuštěnými informacemi o tom, že Minstrel je ve skutečnosti dublér a pracuje pro ně. Tak se na to dívají v Langley. Je mi líto, Same, ale tentokrát ses sekl. Orlov nám říká pravdu.“
„Joe, my taky nejsme úplní pitomci. Nehodláme skočit na takovouhle přitroublou dezinformaci. Pokud bychom snad měli nějakou informaci, o jejíž zdroj bychom se nemohli podělit – což nemáme –, pak by musela být starší než Orlovova defekce.“
Roth odložil šálek s kávou a s otevřenými ústy na McCreadyho zíral. Nenechal se ani na vteřinu oklamat jeho šroubovaným vyjádřením.
„Proboha, Same, vy vážně máte nějaký zdroj v Moskvě. Krista pána, řekni mi to na rovinu!“
„Nemůžu,“ řekl Sam. „A mimochodem nikoho nemáme. Nemáme v Moskvě nikoho, o kom bychom vám neřekli.“
Přísně vzato ani moc nelhal.
„V tom případě je mi líto, Same, ale s Orlovem to zůstane, jak to je. Je v pořádku. Jsme toho názoru, že ten váš člověk – ten, co neexistuje – prostě lže. To vás tahají pořádně za nos, ne nás. A to je oficiální stanovisko. Orlov prošel třemi testy na polygrafu, proboha. Už to samo by jako důkaz stačilo.“
McCready místo odpovědi vytáhl z náprsní kapsy papírek a položil jej před Rotha. Psalo se tam tohle:
„Zjistili jsme, že někteří Východoevropané dokáží kdykoli oklamat polygraf. Američané v tom příliš nevynikají, protože jsou vychováváni k tomu, aby říkali pravdu, a když lžou, jde to snadno poznat. Zjistili jsme ale, že mnoho Evropanů… dokáže na polygrafu obstát vcelku snadno… Mezi jedinci obývajícími tyto oblasti se občas najdou takoví, kteří po celý život o tom či onom lhali, a tak se v tom zdokonalili, že testem na detektoru lži projdou.“
Roth si odfrkl a strčil mu papírek zpátky. „To napsal nějaký připosraný vědátor, co jaktěživ nebyl v Langley, ne?“
„Abych byl zcela přesný,“ oznámil McCready mile, „řekl to před dvěma lety Richard Helms.“
Richard Helms byl legendárním ředitelem CIA. Roth se zatvářil otřeseně. McCready vstal.
„Joe, jestli po něčem Moskva už dlouho touží, tak po tom, aby se Američané a Britové rafali jako psi. Přesně k tomu právě směřujeme – a to je Orlov v Británii teprv osmačtyřicet hodin. Přemýšlej o tom.“
Ve Washingtonu se ředitelé CIA a FBI shodli, že opravdu je jediný způsob, jak zjistit, jestli Orlovovo tvrzení o Remjancovi je pravdivé, a to sebrat Remjance. Akci začali plánovat právě toho dne, kdy spolu Roth a McCready snídali, a zatčení určili na večer téhož dne, na dobu, kdy Remjanc odejde z kanceláří Aeroflotu v centru Washingtonu, tedy v pět odpoledne místního času a dávno po setmění času londýnského.
Rus se vynořil z budovy chvilku po páté, šel po ulici a pak přes pěší zónu zamířil k místu, kde měl auto. Kanceláře Aeroflotu byly pod dohledem a Remjanc si nevšiml šesti ozbrojených agentů FBI, kteří jej cestou přes pěší zónu sledovali. Agenti jej chtěli zatknout ve chvíli, kdy bude nastupovat do vozu. Udělají to rychle a diskrétně. Nikdo si toho nevšimne.
Na pěší zóně bylo pár cestiček vinoucích se mezi zbědovaným trávníkem samé smetí; sem tam na nich stály lavičky, na nichž si dobří občané washingtonští měli posedět na sluníčku anebo sníst svačinu z hnědých papírových pytlíků. Městští potentáti netušili, že parčík se stane spíš stálým místem schůzek drogových dealerů s jejich zákaznictvem. Remjanc rázoval k parkovišti a míjel při tom jednu lavičku, na níž uzavírali podobný obchod černoch a Kubánec. Oba byli dealeři a oba měli opodál pár lidí na svou ochranu.
Najednou Kubánec zařval, vstal a vytáhl nůž. Začala rvačka. Jeden z černochových osobních strážců vytáhl pistoli a vystřelil na něj. Nejmíň osm členů obou band vytáhlo zbraně a začala přestřelka. Těch pár občanů, kteří s tím neměli nic společného, se s výkřiky rozprchlo. Agenti FBI se nečekaným vývojem událostí nechali zaskočit jen na vteřinku, ale pak se v nich ozval dril z Quantika. Padli na zem, překulili se a vytáhli zbraně.
Remjanc dostal jedinou kulku s tupým hrotem do zátylku; přepadl vpřed. Jeho vraha okamžitě zastřelil jeden z agentů FBI. Dvě bandy – černoši i Kubánci – se rozprchly do všech stran. Celá přestřelka trvala snad sedm vteřin a zůstali po ní dva mrtví – jeden Kubánec a Rus, který se připletl do křížové palby.
Americký způsob řešení problémů je silně závislý na technologiích a najdou se lidé, kteří za to Američany kritizují; nikdo však nemůže popřít, že když technologie pracuje bezchybně, je tato metoda velmi účinná.
Oba mrtví byli převezeni do blízké márnice a FBI se pustila do práce. Kubáncova zbraň putovala do forenzní laboratoře, ale neposkytla jim žádná vodítka. Byla to nevysledovatelná česká čezeta, nejspíš dovezená ze Střední nebo Jižní Ameriky. S otisky prstů to už bylo lepší. Kubánec byl podle nich identifikován jako Gonzalo Appio, a zjistilo se, že už má u FBI záznam. Počítač rychle probral i databáze jiných agentur a oznámil, že Appia znají i na protidrogovém oddělení policejní stanice Metro-Dade, která má na starosti celé Miami.
Vědělo se o něm, že je překupník a nájemný zabiják. Vedl dost neutěšený život a dříve patříval k takzvaným Marielitos, Kubáncům, kterým Castro velkomyslně „dal svobodu“ – z přístavu Mariel tehdy vyplul do Floridy kdejaký zločinec, psychopat, pederast a grázl, kterého vytáhli z castrovských kriminálů a blázinců, a Amerika byla dost hloupá, aby tyhle lidi přijala.
Jediným údajem o Appiovi, který FBI tušila, ale nevěděla jistě, bylo, že zřejmě pracuje jako zabiják pro DGI, kubánskou tajnou policii řízenou KGB. Toto přesvědčení se opíralo o skutečnost, že Appio byl zapleten do vraždy dvou předních proticastrovských rozhlasových komentátorů, kteří působili v Miami.
Složka s fakty o případu putovala z FBI do Langley a tam způsobila značný rozruch. Zástupce pro operace, Frank Wright, vynechal Baileyho a spojil se přímo s Rothem, který byl stále v Londýně.
„Potřebujeme to zjistit, Joe. Rychle, teď hned. Pokud jsou pochybnosti Britů o Minstrelovi oprávněné, musíme se to dozvědět. A teď už bez rukaviček, Joe. Detektor lži a tak dále. Zajeď tam a zjisti, proč to vždycky krachne.“
Ještě před odjezdem do Alconbury se Roth znovu sešel se Samem McCreadym. Nebylo to příjemné setkání. Roth byl kousavý a naštvaný.
„Same, jestli něco víš, jestli něco vážně víš, musíš mi to říct na rovinu. Pokud uděláme nějakou vážnou chybu, poženu za to k odpovědnosti i tebe, protože jsi nám to nechtěl říct. My jsme to s vámi na rovinu hráli. Tak povídej, co to vlastně víte?“
McCready se na svého přítele díval a nepohnul ani svalem v obličeji. Měl příliš zkušeností z pokeru, než aby dal najevo cokoli, co najevo dát nechtěl. Přesto byl v rozpacích. Osobně by nejraději Rothovi o Almanachovi pověděl, nejraději by mu dal ten jednoznačný důkaz, který potřeboval, aby přestal věřit Orlovovi. Jenže Almanach je na pokraji srázu a sovětská rozvědka, která brzy zjistí, že někde v západní Evropě unikají informace, a která se pak do případu zakousne, jej k propasti krůček po krůčku dotlačí. Nemohl se odvážit prozradit ani Almanachovu existenci, natož jeho hodnost a postavení.
„Je to tvůj problém, Joe,“ prohlásil. „Tak ho neházej na mě. Zašel jsem tak daleko, jak jsem zajít mohl. Asi se oba shodneme, že u Miltona-Rice mohlo snad jít o shodu okolností, ale v obou případech rozhodně ne.“
„Mohlo dojít k úniku i u vás,“ řekl Roth a okamžitě toho zalitoval.
„V žádném případě,“ odtušil McCready klidně. „To bychom museli vědět, kdy a kde má ve Washingtonu dojít k zatčení. A to jsme nevěděli. Buď Orlov jedná podle předem připraveného plánu, nebo to prosáklo u vás. Víš dobře, co si myslím; je to Orlov. A když jsme u toho, kolik lidí u vás má přístup k údajům od něj?“
„Šestnáct.“
„Ježíšku. A v New York Times byste to otiskovat nechtěli?“
„Já, dva moji asistenti, obsluha nahrávací techniky, analytici – je toho pořád víc. V FBI věděli o tom, že se chystáme sebrat Remjance, ale nevěděli o Miltonu-Riceovi. Lidí, co věděli o obou případech – a včas – je šestnáct. Mám strach, že někde máme informátora – nejspíš na nižší úrovni, úředníka, šifranta, tajemníka.“
„A já si zase myslím, že vám nasadili do agentury podstavu.“
„Ať je to jak chce, teď to zjistím.“
„Můžu jet s tebou?“ požádal Sam.
„Je mi líto, kamaráde, tentokrát ne. Teď je to záležitost CIA. Vnitřní záležitost. Zatím nashle, Same.“
Plukovník Pjotr Orlov si hned poté, co se Roth vrátil do Alconbury, všiml, že se k němu lidé kolem chovají trochu jinak. Za pár minut byla veškerá špásovná důvěrnost ta tam. Lidé ze CIA začali být odtažití a chladně zdvořilí. Orlov trpělivě vyčkával.
Roth vešel do výslechové místnosti, posadil se proti Orlovovi a dva pomocníci dovnitř vtlačili přístroj na kolečkách. Orlov po něm střelil pohledem. Neviděl jej poprvé. Polygraf. Detektor lži. Vrátil se pohledem zase k Rothovi.
„Stalo se něco špatného, Joe?“ zeptal se tiše.
„Ano, Petře, něco hodně špatného.“
Roth několika málo větami informoval Rusa o tom, jakým fiaskem skončila akce ve Washingtonu. Orlovovi jako by se zablesklo v očích. Strach? Vina? Přístroj to zjistí.
Orlov si bez protestů nechal připevnit kotoučky na hruď, na zápěstí a na čelo. Roth neobsluhoval přístroj sám, od toho tu měl techniky, ale zato přesně věděl, jaké otázky bude chtít položit.
Polygraf vypadá a také funguje víceméně jako elektrokardiograf, jaký bývá v každé nemocnici. Zaznamenává srdeční tep, puls a pocení – všechny symptomy, které se obyčejně objevují u člověka, jenž je pod nátlakem a lže. Nátlak je vytvářen jednoduše už tím, že dotyčný ví, že je testován.
Roth jako vždy začal prostými otázkami, jejichž účelem je stanovit reakční hladinu. Tenký hrot se líně posouval po roli papíru, mírně stoupal a zase klesal. Orlov byl testován už třikrát a nikdy neprojevil žádné symptomy, jaké bývají zaznamenány u člověka, který lže. Roth se jej vyptával na jeho původ, na léta strávená u KGB, na rozhodnutí přejít na druhou stranu – šlo o samé informace, které dávno znal.
Pak přešel k těžším otázkám. „Jsi dublér a pracuješ pro KGB?“
„Ne.“
Hrot se pořád zvolna zvedal a klesal.
„Jsou informace, které nám dáváš, pravé?“
„Ano.“
„Je nějaká velmi důležitá informace, kterou jsi nám zatajil?“
Orlov mlčel. Pak zaťal prsty do opěradel křesla. „Ne.“ Psací hrot několikrát divoce nadskočil a teprve pak se zase uklidnil. Roth se podíval na technika a ten souhlasně přikývl. Roth vstal, došel k přístroji, zadíval se na papír a řekl technikovi, ať to vypne.
„Je mi líto, Petře, ale tohle byla lež.“
V místnosti nastalo ticho. Všech pět lidí probodávalo Rusa očima a on se díval do podlahy. Konečně zvedl hlavu. „Joe, kamaráde, můžu s tebou mluvit? O samotě. Ale opravdu o samotě. Bez mikrofonů. Jen my dva.“
Bylo to proti pravidlům a bylo to riskantní. Roth si to promyslel. Proč? Proč ten nepochopitelný chlapík, který poprvé neprošel zkouškou na detektoru lži, chce, aby jej neslyšeli ani dokonale prověření lidé z CIA? Pak najednou přikývl.
„Tak co je?“ vyzval Rusa, když byli sami a všechna odposlechová technika byla odpojena.
Rus pomaličku a zvolna vydechl.
„Joe, přemýšlel jsi o tom, jakým způsobem jsem k vám přešel? Proč tak rychle? Proč jsem ti nedal možnost konzultovat to ve Washingtonu?“
„Ano, jistě. A ptal jsem se tě na to. A tvoje odpovědi mě upřímně řečeno nikdy nepřesvědčily. Proč jsi to udělal právě tak?“
„Protože jsem nechtěl skončit jako Volkov.“
Roth strnul a měl pocit, jako by právě dostal ránu pěstí na žaludek. O katastrofě, kterou skončil Volkovův případ, v branži dobře věděli všichni. Počátkem září 1945 se Konstantin Volkov, údajně sovětský místokonzul v Istanbulu, objevil na britském generálním konzulátu a řekl ohromenému úředníkovi, že je ve skutečnosti zástupcem šéfa rezidentury KGB v Turecku a že chce přejít na druhou stranu. Nabídl, že prozradí 314 sovětských agentů v Turecku a 250 dalších v Británii. Ale hlavně řekl, že pro Rusy pracují dva britští diplomaté z ministerstva zahraničí a také jeden vysoko postavený pracovník britské tajné služby, SIS.
Volkov se vrátil na sovětský konzulát a zpráva putovala do Londýna. Tam dostal případ na starost šéf ruské sekce. Tento agent podnikl patřičné kroky a letěl osobně do Istanbulu. Jenže Volkov byl naposledy viděn jako beztvará troska obalená obvazy, kterou strkali do sovětského přepravního letadla mířícího do Moskvy; tam, v Lubjance, jej čekalo kruté mučení. Britský šéf ruské sekce přijel pozdě – a nebylo na tom nic divného, protože sám z Londýna informoval Moskvu. Jmenoval se Kim Philby a byl to právě ten sovětský špion, o jehož existenci by Volkov býval Britům řekl.
„Co se mi to snažíš naznačit, Petře?“
„Musel jsem přejít tímhle způsobem, protože jsem věděl, že tobě můžu věřit. Nejsi dost vysoko.“
„Dost vysoko na co?“
„Dost vysoko na to, abys byl ten člověk.“
„Já ti nerozumím, Petře,“ bránil se chabě Roth, ačkoli rozuměl velice dobře.
Rus promluvil pomalu a srozumitelně, jako kdyby ze sebe shazoval břemeno, které nesl hodně dlouho.
„KBG má už sedmnáct let člověka v CIA. Za tu dobu se jistě dostal hodně vysoko.“
