Předehra
V létě roku 1983 schválil navzdory určitému vnitřnímu odporu tehdejší ředitel britské tajné služby SIS zřízení nového oddělení.
Odpor vycházel hlavně ze zavedených oddělení, která si rozparcelovala svět na své zájmové oblasti; nové oddělení totiž mělo mít široce pojatou působnost, jež bude zažité hranice těchto oblastí překračovat.
Podněty k této změně vycházely ze dvou různých zdrojů. Jedním byla povznesená nálada, která ve Westminsteru a ve Whitehallu – a především ve vládnoucí Konzervativní straně – zavládla poté, co loni Británie vítězně zakončila válku o Falklandy. Ale i když to z vojenského hlediska byl úspěch, následkem této epizody byla jedna z oněch zmatených a neurvalých hádek. Šlo v ní o tohle: proč nás tak překvapilo, když se Galtieriho argentinské jednotky vylodily v Port Stanley?
Spor mezi ministerstvy zuřil přes rok a nevyhnutelně vedl k vzájemnému obviňování. Nikdo nás nevaroval, hájil se každý resort. Ale ano, varoval, obviňovaly ho ostatní. Ministr zahraničí lord Carrington se cítil nucen odstoupit. Podobná hádka zachvátila Spojené státy o řadu let později, když se nad Lockerbie zřítilo letadlo společnosti Pan American. I tehdy jedna agentura tvrdila, že vyslala varování, a druhá, že žádné nedostala.
Druhým podnětem bylo, že nedávno se v Sovětském svazu dostal do křesla generálního tajemníka komunistické strany Jurij Andropov, který působil patnáct let jako ředitel KGB. Mateřskou agenturu si hýčkal, a tak se jeho vláda vyznačovala nárůstem agresivity ve špionáži a „aktivních opatřeních“ KGB proti Západu. A bylo známo, že ze všech aktivních opatření má Andropov ve zdaleka největší oblibě používání dezinformací - šíření malomyslnosti, demoralizování pomocí lži, agentů a atentátů na věrohodnost, zasévání nesváru mezi spojenci prostřednictvím obratně podsunutých nepravd.
Margaret Thatcherová, snad aby si zasloužila titul Železné lady, který jí přiřkli právě Sověti, dospěla k názoru, že tahle hra se dá provozovat i ve dvou, a naznačila, že by jí nebylo tak zcela proti mysli, kdyby britská tajná služba párkrát posloužila Sovětům stejnou mincí.
Nové oddělení dostalo zvučný titul: Klamání, dezinformace a psychologické operace. Ten si ovšem hned začali zkracovat na KDPO a potom prostě na Kádéčko.
Jeho vedoucí byl uveden do funkce v listopadu. A stejně jako se vedoucímu správy pro výstroj a vybavení říkalo Provianťák a vedoucímu právního oddělení Advokát, šéf KD dostal od nějakého rozumbrady v podnikové jídelně přezdívku Mistr klamu.
Generálové, kteří se, jak známo, přemnoží po každé bitvě, snad mohli nejvyššímu šéfu siru Arthurovi vyčítat (a také vyčítali), koho na to místo vybral. Nezvolil žádného vedoucího oddělení, kariéristu uvyklého rozvážnosti, jaká se od pravého státního úředníka požaduje, ale bývalého agenta v terénu, kterého vytáhl z východoněmeckého oddělení.
Ten muž se jmenoval Sam McCready a řídil oddělení po sedm let. Všechno krásné ale jednoho dne končí. A tak došlo na jaře roku 1991 v útrobách Whitehallu k jistému rozhovoru…
Mladý asistent povstal za stolem v předpokoji a nasadil nacvičený úsměv. „Dobré ráno, sire Marku. Pan stálý náměstek mě požádal, abych vás zavedl rovnou k němu.“
Otevřel dveře do kanceláře stálého náměstka britského ministerstva zahraničí, zavedl návštěvu dovnitř a zavřel dveře. Stálý náměstek, sir Robert Inglis, vstal a přivítal hosta úsměvem.
„Marku, milý příteli, moc rád vás zase vidím.“
Člověk se nestane šéfem Secret Intelligence Service (i když sir Mark se jím stal teprve nedávno), aniž by si vypěstoval varovný instinkt, který mu řekne, že když se k němu relativně cizí člověk chová, jako by si přísahali na bratrství, něco v tom bude. Ředitel SIS se začal vnitřně zatvrzovat a chystat se na obtížné jednání.
Když se usadil, nejvyšší nevolený zaměstnanec ministerstva otevřel poškrábaný červený kufřík, který měl položený na stole, a vyndal žlutohnědou složku, přes kterou od rohu k rohu vedl rudý diagonální kříž.
„Jistě jste si objel rezidentury a chc…
