Neználek ve Slunečním městě (Nikolaj Nosov)

Kapitola dvacátá třetí
DALŠÍ MUKA SVĚDOMÍ

Inženýr Špuntík, s kterým se naši cestovatelé seznámili, byl tuze zvláštní človíček. Nejzvláštnější na něm bylo, že dělal všechno obrovskou rychlostí. Ruce, nohy i jazyk se mu pohybovaly neobyčejně rychle. Zpravidla nechodil, ale běhal, a skoro nikde neměl stání. Když nebylo kam běžet a s kým hovořit, poskakoval netrpělivostí na místě. Když jel autem, hnal se vždycky nejvyšší rychlostí, zprudka se rozjížděl a stejně tak naráz zastavoval. Myšlenky se mu míhaly v hlavě rychlostí světla, které, jak je každému dozajista známo, uběhne za vteřinu tři sta tisíc kilometrů. Bez rozmýšlení se rozhodoval, bleskurychle svá rozhodnutí prováděl, a když se mu z nějakého důvodu znelíbila, v tu ránu je přestal uskutečňovat a hned je změnil. Na každého, kdo přišel se Špuntíkem do styku, okamžitě zapůsobila jeho činorodá povaha, a tak dělal všecko, co Špuntíka napadlo, a dočista zapomněl na své vlastní plány. Krychlička, který měl mnohem mírnější povahu, navrhl, že by rád zajel s cestovateli do Stavební ulice a ukázal jim Melounkovy domy, ale Špuntík bez okolků prohlásil, to že jim neuteče, a hned po obědě je všechny zavezl na prohlídku továrny na nábytek.

Naše cestovatele velice překvapilo, že židle, stoly, skříně, pohovky a postele se tu nevyráběly ze dřeva, ale z rozličných umělých hmot. Výroba byla neobyčejně jednoduchá: předem připravená hmota přicházela do lisovacího stroje, tam se pod obrovským tlakem slisovala a ze stroje už vypadávaly hotové židle, stoly nebo postele. Na výrobu skříní, příborníků a pohovek nestačil jeden lis, bylo zapotřebí dvou, tří nebo i více strojů. Na jednom takovém lisovacím stroji se lisovala skříň, na druhém dvířka a přihrádky, na třetím zásuvky a tak dále.

Umělé hmoty se vyráběly v nejrůznějších barvách, odstínech a druzích. Třeba takzvaný dřevoplast: nábytek z této plastické hmoty byl k nerozeznání od dřevěného.

Nebo kovoplast, který dokonale nahrazoval kov. Kromě nábytku se z kovoplastu zhotovovaly lustry, kliky ke dveřím, rámy k obrazům nebo zrcadla. A konečně elastik, měkký jako peří, jehož se používalo na výrobu žíněnek a matrací, polštářů a měkkých opěradel k pohovkám a křeslům.

Kromě jednoduchého nábytku vyráběli v továrně i nábytek kombinovaný, jako například kombinované postelopohovky, které mohly sloužit zároveň jako pohovka i postel, stololedničky, stolovysavače, posteloknihovny, křeslomopedy a tak dále.

Ale nejvíc ze všeho se našim cestovatelům líbil dutý neboli pneumatický nábytek. Skříně, stoly, křesla a pohovky byly z gumy a nafukovaly se jako pneumatiky. Byl to nábytek velice příhodný zejména při stěhování, protože stačilo vypustit vzduch a celé zařízení pokoje se vešlo do malého kufříku. Největší elegancí vynikala pneumatická křesla, pohovky a postele: po nafouknutí získaly tak vypouklý, oblý a hladký tvar, že doslova lákaly chvíli si sednout nebo poležet.

Po prohlídce továrny na nábytek šli naši cestovatelé do biografu a potom do divadla. Druhého dne pro ně přijeli Špuntík a Krychlička dřív a všichni společně se vydali do továrny na televizory a rozhlasové přijímače. To nejdůležitější, co tu uviděli, byla výroba velkých plochých nástěnných širokoúhlých televizorů.

Nutno říci, že ve všech biografech Slunečního města visely právě tyto nástěnné televizory s širokoúhlými obrazovkami. Filmy se vysílaly přímo z televizního studia, což mělo veliké výhody: nebylo potřeba rozvážet večer co večer po kinech stovky filmů, zaměstnávat stovky promítačů a dělat spoustu kopií. Stačilo vyrobit jeden film, promítnout ho v televizním studiu, a obrázky bylo vidět naráz ve všech biografech.

Podobné televizory, jenže menší, měli človíčkové i v mnoha bytech. Ale obyvatelé Slunečního města se neradi dívali na filmy doma. Při své družnosti chodili radši do kina pěkně pohromadě. Připadalo jim, že pak jsou filmy o moc hezčí a zajímavější. V továrně se kromě nástěnných televizorů vyráběly i televizory stolní a kapesní a rozhlasové přijímače nejrůznějších druhů,…