Kapitola patnáctá
V ZOOLOGICKÉ ZAHRADĚ
Obyvatelé Kvítečkova si dosud nestačili zřídit zoologickou zahradu, a tak Neználek a jeho přátelé ještě nikdy nebyli v zoo. Představovali si klece na zvířata jako pochmurné železné bedny s mřížemi, a zatím to byly na pohled velice půvabné ozdobné domky uprostřed zeleně a květů, s pestře natřenými střechami a s předními stěnami z mříží, aby bylo dobře vidět každé zvíře uvnitř.
Kromě klecí byly v zoologické zahradě potůčky a rybníčky kde žili všelijací vodní ptáci a zvířata, jako tuleni a hroši. Pro ptáky tu stály prostorné voliéry z drátěných sítí. A takoví ptáci, jako třeba pávi nebo krocani, kteří neuměli ani plavat, ani létat, procházeli se volně na svobodě. Uprostřed zoologické zahrady se tyčila umělá hora se skálami, kde šplhali kozorožci a kamzíci.
Sotva Neználek vkročil do zoologické zahrady, hned si přepozorně prohlížel všechna zvířata a mermomocí se mezi nimi snažil najít Aršíka, kterého proměnil v osla. Chtěl ho zas co nejdřív změnit zpátky v človíčka; svědomí ho totiž pořád trápilo a ne a ne mu dát pokoj. Také Knoflenka si s velkým zájmem prohlížela zvířata a nevycházela z údivu. Ale protože měla tuze měkké srdce, pokaždé smutně vzdychla:
“Ach vy chudáčkové! Pročpak vás tady trápí v kleci? Jistě byste se chtěli proběhnout.“
Zato Strakáček se ničemu nedivil, jak to měl ve zvyku, a jen koukal, aby byl od klecí pěkně dál. Když spatřil vlka, řekl:
“To je toho - vlk! Prostě velký pes.“ U tygra prohlásil: „Prostě velká kočka. Nic hrozného.“
“Tak jdi blíž, když to nic není,“ řekl Neználek.
“Já zblízka špatně vidím. Já jsem dalekozraký,“ vymlouval se Strakáček. Kousek od tygří klece stál stánek s limonádou. Prodavač ve stánku nebyl, a kdo se chtěl napít, jednoduše přišel, zmáčkl knoflík, a limonáda samočinně naplnila sklenici. Strakáček to uviděl, a hned prý, že je mu strašně horko a že by se chtěl napít.
“Proč ne, můžeme to zkusit,“ souhlasil Neználek.
Šli ke stánku a na pultíku uviděli celou řadu kohoutků s tlačítky.
“Které mám zmáčknout?“ zeptal se v rozpacích Strakáček.
“Zmáčkni to s višní,“ poradil mu Neználek.
Strakáček zmáčkl knoflík, pod kterým byla nakreslena červená višně, z kulatého otvoru pod kohoutkem vyskočila čistá sklenice a se sykotem do ní vtekl růžový pramének sodovky s višňovým sirupem. Strakáček se s chutí napil a postavil sklenici zpátky pod kohoutek. Ve stojánku se otevřel otvor a sklenice sjela dolů.
“No vida!“ řekl uraženě Strakáček. „A já chtěl ještě jednu.“ 
“Tak zmáčkni knoflík znova, „ poradila mu Knoflenka.
Tentokrát zmáčkl Strakáček tlačítko s pomerančem. Z otvoru znovu vyskočila čistá sklenice a vytryskl do ní oranžový pramének sodovky s pomerančovou šťávou. Strakáček vypil i tuhle sklenici.
“A teď zmáčknu tenhle s citrónem,“ prohlásil.
“A já zmáčknu ten s ostružinou,“ řekl Neználek.
“A já s jahodou,“ přidala se Knoflenka.
Všichni tři mačkali knoflíky a pili vodu. Nakonec začala Strakáčkovi vypitá voda žbluňkat v břiše a bublinky ho šimraly v nose. Prohlásil, že už má dost, a vydali se na další cestu. Za chvilku přišli k opičí kleci a dívali se na opice. Poznali, že to jsou velice mrštná, šikovná a vůbec zajímavá zvířata. V opičí kleci byly žebříky, tyče, houpačky a visuté hrazdy, opice šplhaly po tyčích, houpaly se na houpačkách, skákaly po žebřících a náramně zručně se chytaly všemi čtyřmi, a dokonce i ocasem. Jedna opice našla někde maličké zrcátko, skákala s ním po celé kleci a ani na chvilku je nepustila z ruky. Chvílemi se do něho zašklebila, že se člověk neudržel smíchy. Neználek se tomu chechtal, až se za břicho popadal, a prohlásil, že ta opice jako by Strakáčkovi z oka vypadla.
“To teda zas prrr!“ urazil se Strakáček. „Opice má přece ocas, a já ne.“ Začali se hádat. Strakáček se rozzlobil. „Tak abys věděl, řeknu Knoflence, že jsi proměnil človíčka v osla!“ vyhrožoval Neználkovi.
“Jen se opovaž! Slíbil jsi, že budeš mlčet, ty zrádče!“ zasyčel Neználek a hnal se na Strakáčka.
“Necháte toho! Že vám není hanba!“ rozh…
