Celá e-kniha Neználek ve Slunečním městě ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Kapitola čtvrtá
SETKÁNÍ SE ŠPINDOU STRAKÁČKEM
Když Neználek viděl, že se už nedá nic dělat a že už tohle mrzuté nedopatření nemůže napravit, vydal se ke Knoflence. Ale teď už nepospíchal; co chvíli se zastavoval vprostřed ulice, dopáleně kroutil hlavou, drbal se za uchem, něco si brumlal a podivně vzdychal a pak šel zase o kus dál. Knoflenka si hrála na ulici nedaleko svého domku. Sotva uviděla, že přichází Neználek, rozběhla se mu naproti.
“Nazdar, Neználku!“ volala radostně. Neználek se zastavil, ani Knoflence neodpověděl na pozdrav a zamračeně řekl:
“Já už teď nejsem Neználek, ale osel.“
“Copak se stalo?“ polekala se Knoflenka. „Že mi dal kouzelník hůlku, a já mu ani nepoděkoval. To se stalo!“
“Jakou hůlku?“ divila se Knoflenka. „Jakou, jakou! Jako bys nevěděla, jaké bývají hůlky! Kouzelnou!“
“Ty ses nejspíš zbláznil. Co si všecko nevymyslíš!“
“Nic jsem si nevymyslel. Tady je, vidíš?“ A Neználek ukázal Knoflence hůlku, kterou držel pevně v ruce.
“Co to je? Obyčejná hůlka...,“ řekla nedůvěřivě Knoflenka.
“Obyčejná hůlka!“ opičil se Neználek. „Radši mlč, když tomu nerozumíš. Dal mi ji kouzelník.“
“Jaký kouzelník?“
“Jaký, jaký! Jako bys nevěděla, jací bývají kouzelníci!“
“To se ví, že nevím,“ pokrčila Knoflenka ramínky. „Představ si: já ještě živého kouzelníka jaktěživa neviděla!“
“No co, je takový fousatý a tuhle má hvězdy a půlměsíce... A Bulka štěkal a já vykonal tři dobré skutky, rozumíš?“
“Vůbec ne! Řekni mi to radši pěkně po pořádku.“
A tak jí Neználek vyprávěl, co se mu přihodilo. Knoflenka poslouchala a pak řekla:
“A co když si třeba z tebe někdo vystřelil? A naschvál se přestrojil za kouzelníka.“
“A kde by vzal kouzelnou hůlku, kdyby to nebyl kouzelník?“
“A víš to tak jistě, že je doopravdy kouzelná? Už jsi to zkusil?“
“To ne, ale můžu to zkusit.“
“Tak co tady stojíš a dumáš? Musíš tou hůlkou zamávat a vyslovit nějaké přání. A jestli se splní, tak je opravdická.“
“A když ne?“ zeptal se Neználek. „Když ne, tak je to zkrátka obyčejná dřevěná hůlka a konec. Jako bys to nevěděl sám!“ řekla podrážděně Knoflenka.
“Byla rozčilená, protože užuž chtěla vědět, jestli je ta hůlka kouzelná, nebo ne, a zlobila se na Neználka, že ho to ještě nenapadlo vyzkoušet.
“No dobrá,“ řekl Neználek, „hned to vyzkoušíme. Co bychom tak měli chtít?“
“Co chceš ty?“ zeptala se Knoflenka. „Já ani vlastně nevím. Tak se mi zdá, že zrovna teď nechci nic.“
“To jsi celý ty!“ dopálila se Knoflenka. „Vymysli si něco. Zmrzlinu bys nechtěl?“
“Zmrzlinu bych asi chtěl,“ souhlasil Neználek. „Tak třeba zmrzlinu.“ Mávl kouzelnou hůlkou a řekl:
“Chceme dvě porce zmrzliny!“
“Na špejli!“ dodala Knoflenka. Neználek nesměle nastavil ruku a zamhouřil oči. Co když se žádná zmrzlina neobjeví? myslel si, ale vtom ucítil, že mu do ruky padlo něco tvrdého a studeného. Honem otevřel oči a uviděl, že drží porci zmrzliny na špejli. Údivem až pusu otevřel a podíval se vzhůru, zrovna jako by chtěl zjistit, odkud ta zmrzlina spadla. Ale nic podezřelého neobjevil. Pomaloučku se otočil ke Knoflence se zmrzlinou v natažené ruce, jako by se bál, že mu zmizí nebo zase odlétne. Knoflenka tu taky stála se zmrzlinou v ruce a radostně se usmívala.
“Po-po-po-po-,“ koktal Neználek a ukazoval prstem na zmrzlinu. Chtěl něco říci, ale rozčilením ze sebe nevypravil ani slovíčko.
“Co: po-po-po?“ zeptala se Knoflenka. Neználek jen mávl rukou a pustil se do zmrzliny. Knoflenka také. Když dojedli, řekla:
“Náramná zmrzlina, co?“
“Báječná!“ potvrdil Neználek. „Že bychom si řekli ještě o jednu porci?“
“Sem s ní!“ souhlasila Knoflenka. Neználek mávl hůlkou a řekl:
“Chceme ještě dvě porce zmrzliny!“
“Cosi tichounce cvaklo, zašumělo vzduchem a už drželi Neználek i Knoflenka další porci zmrzliny. Neználek zase na okamžik ztratil řeč. Ale tentokrát se už vzpamatoval mnohem rychleji, slupl zmrzlinu a zeptal se: „Zkusíme to ještě?“
“No, ještě by se snesla jedna porce!“ řekla Knoflenka.
“A co se s tím budem párat po jedné!“ zabručel Neználek, mávl hůlkou a řekl:…
