Kapitola druhá
Byl kdesi hluboko pod povrchem: snad v nějakém tunelu, nebo možná v kanále. Světlo sem přicházelo v záblescích, temnotu spíš podtrhovalo než rozptylovalo.
Nebyl sám. Kolem procházeli další lidé.
Teď už kanálem běžel. Kolem kotníků mu stříkalo bláto a špína. Kapičky vody zvolna padaly ze stropu a v té temnotě mu připadaly křišťálově čisté. Zahnul za roh a tam to na něho čekalo.
Bylo to obrovské. Zaplňovalo to celý prostor kanálu: veliká hlava skloněná, z těla a tlamy se v mrazivém vzduchu kouřilo. Nějaký druh divočáka, napadlo ho, a hned si uvědomil, že je to nesmysl: žádný divočák nemohl být tak obrovský. Bylo to veliké jako býk, jako tygr, jako auto.
Hledělo to na něho. Ta chvíle, kdy pomalu zvedal kopí, mu připadala jako století.
A pak to zaútočilo.
Hodil kopí, ale už bylo pozdě. Cítil, jak mu šelma proťala bok ostrými kly, cítil, jak mu život uniká do černého bahna: a uvědomil si, že leží obličejem ve vodě, která nyní rudne divokými víry dusivé krve...
Chtěl křičet, chtěl se probudit, ale jenom vdechoval vodu, bláto a krev, jen cítil bolest...
„Zlý sen?” zeptala se dívka.
Richard se posadil. Lapal po dechu. Závěsy byly dosud zatažené, ale věděl, že už je ráno. Šmátral po gauči, cosi ho tlačilo pod zády. Byl to dálkový ovladač. Vypnul televizi.
„Ano. Něco takového.”
Protřel si oči slepené spánkem a zkontroloval se. Potěšilo ho, když zjistil, že si sundal boty a sako, než usnul. Přední část košile byla ztuhlá zaschlou krví a špínou.
Dívka neříkala nic. Vypadala příšerně: pod nánosem špíny a zhnědlé krve byla bledá, hubená. Měla na sobě spoustu různých kousků oblečení navlečených jeden přes druhý: špinavý samet, zablácené krajky, divné sukně a kabáty, a díry, kterými všechny ty vrstvy a styly prosvítaly.
Vypadala, pomyslel si Richard, jako by se byla o půlnoci vloupala do oddělení módy Viktoriina a Albertova muzea a měla na sobě všechno, co se jí podařilo ukrást.
Richard k smrti nenáviděl lidi, co konstatovali samozřejmosti: lidi, kteří k vám přistoupili a mluvili o věcech, jež jste prostě nemohli přehlédnout. Jako třeba: „Prší,” nebo „Roztrhla se vám taška a nákup vám spadl do kaluže.” Nebo dokonce: „Ach, to vás určitě bolí.”
„Jste vzhůru,” řekl Richard a nenáviděl se za to.
„Čí je to panství?” zeptala se dívka. „Čí je to léno?”
„Cože?”
Podezíravě se rozhlédla. „Kde to jsem?”
„Byt číslo čtyři, Newtonův blok, ulice Little Comden...” Zarazil se. Stála u okna a odhrnula záclonu. Hleděla na město za oknem, obyčejný, nezajímavý výhled. Ale ona s vytřeštěnýma očima zírala na auta a autobusy, na řádku obchodů dole v ulici - novinový stánek, pekařství, drogerie, obchod s alkoholem.
„Jsem v Nadlondýně,” řekla.
„Ano, jste v Londýně,” kývl Richard. Proč nad? zamyslel se. „Asi jste včera zažila nějaký šok nebo tak něco. Ta rána na ruce byla ošklivá.”
Čekal, že něco řekne, že mu to vysvětlí. Pohlédla na něho a znovu se obrátila k oknu, k ulici s autobusy a obchody pod ním. Richard pokračoval: „Já jsem, totiž, našel jsem vás na chodníku. Byla tam spousta krve.”
„Nedělejte si starost,” řekla vážně. „Většina nebyla moje.” Spustila záclonu.
Pak si prohlédla rozříznutou paži.
„Budeme s tím muset něco udělat,” rozhodla. „Chcete mi pomoct?”
Richard znejistěl „Já se v tom moc nevyznám.”
„No, jestli vám to dělá zle, stačí, když mi podržíte obvazy a uděláte uzly. To jednou rukou nesvedu. Máte přece obvazy?”
Richard přikývl. „Ano, samozřejmě. V lékárničce. Pod umývadlem.”
A šel se převléct do ložnice. Když sundával košili, uvažoval, jestli se mu podaří to svinstvo z ní (z jeho nejlepší košile, kterou mu dala, dobrýbože, Jessica, tu z toho trefí šlak) někdy vyprat.
Krví růžová voda mu cosi připomněla, snad nějaký sen, který se mu kdysi zdál, ale za nic na světě si nemohl vzpomenout, co přesně.
Vytáhl zátku, nechal vytéct vodu a znovu umývadlo napustil. Do čerstvé vody přidal trochu Dettolu. Ostrý pach antiseptika mu připadal velice rozumný a léčivý: lék na podivnou situaci, v níž se ocitl, první …
