Kapitola jedenáctá
Ne.
Visel jsem z trámu; zhoupl jsem se a pustil. Přistál jsem téměř graciézně uprostřed chodby, na místě, které by bývalo přibližně stejně vzdálené od obojích mých dveří, kdyby první z nich nechyběly. Scházela také část zdi, ve které sloužily jako vchod (nebo východ, podle toho, na které straně jste náhodou byli), nemluvě o mé oblíbené židli a vitríně, do které jsem ukládal mořské mušle posbírané po všech možných plážích. Škoda.
Promnul jsem si oči a odvrátil se, protože i vyhlídka na můj zdemolovaný byt se teď octla na druhém místě. Čert to vem, byty jsem měl přece zdemolované i předtím. Většinou kolem třicátého dubna…
Jako v Niagara Falls jsem se pomalu otočil…
Ne.
Ano.
Přes chodbu, naproti mým pokojům, tam, kde jsem vždycky vídal holou zeď, byla teď chodba směřující na sever. Když jsem padal ze svého trámu, letmo jsem zahlédl její třpytivé prostory. Neuvěřitelné. Bohové opět zrychlili tempo mého hudebního doprovodu. Už jsem v té chodbě byl, v jednom z jejích častějších umístění ve čtvrtém patře, kde procházela od východu na západ mezi dvěma sklady. Chodba zrcadel, jedna z překvapivých anomálií amberského hradu, kromě toho, že když jste šli tam, zdála se delší, než když jste šli zpátky, obsahovala nesčetné množství zrcadel. Doslova nesčetné. Zkuste je spočítat a nikdy vám nevyjde dvakrát za sebou stejný výsledek. Ve vysokých svícnech mihotají svíčky a vrhají nekonečná množství stínů. Jsou tu velká zrcadla, malá zrcadla, úzká zrcadla, široká zrcadla, kouřová zrcadla, deformující zrcadla, zrcadla s umně zpracovanými rámy — litými i tepanými — jednoduchá, prostě zarámovaná zrcadla, zrcadla bez rámů, jsou tu spousty ostroúhlých zrcadel, amorfní zrcadla, pokroucená zrcadla.
Chodbou zrcadel jsem procházel při několika příležitostech. Čichal jsem vůně parfémovaných svíček a někdy pod prahem vědomí cítil mezi odrazy přítomnost věcí, které při rychlém pozorném pohledu mizely. Vnímal jsem pomíchaná kouzla tohoto místa, ale nikdy jsem neprobudil jeho spícího génia. A snad to bylo dobře. Člověk nikdy nevěděl, co ho tu může čekat — aspoň tak mi to jednou řekl Bleys. Nebyl si jistý, zda vás zrcadla vypudí do zapadlých říší Stínu, zhypnotizují, vyvolají ve vás bizarní snové stavy, vrhnou vás do čistě symbolických říší zařízených nábytkem psýchy, budou si s vámi pohrávat nevinné či zákeřné hry klamů, všechno dohromady, nic z toho, něco z toho. Ať už se tu dělo cokoliv, tak úplně nevinné to nebylo, protože podél té jiskřivé cesty bývali příležitostně nalezeni zloději, sluhové a návštěvníci, někteří mrtví — jiní, ti si mumlali podivná slova — v šoku. Výraz jejich tváří byl často velmi neobvyklý. V období slunovratů a rovnodenností — i když to nebylo pravidlem — se chodba většinou přemísťovala na nové působiště; někdy prostě na čas zmizela úplně. Obvykle se k ní lidé chovali podezřívavě a vyhýbali se jí, přestože mohla přinést prospěch stejně dobře jako ublížit, nabídnout užitečnou věštbu nebo vhled stejně pohotově jako ochromující zkušenost. Úzkost způsobovala právě ta nejistota.
A někdy, bylo mi řečeno, jako by se se svými dvojznačnými dary objevila, aby vyhledala nějakou konkrétní osobu. Při takových příležitostech prý bylo nebezpečnější její nabídku odmítnout než přijmout.
„Ale prosím tě,“ zaprotestoval jsem. „Teď?“
Chodbou tančily stíny a ke mně se donesl závan opojné vůně těch parfémovaných svíček. Popošel jsem dopředu. Natáhl jsem levou ruku a sáhl dovnitř, poklepal jsem na její zeď. Frakira se nehýbala.
„To jsem já, Merlin,“ řekl jsem, „a právě teď mám tak trochu napilno. Jseš si jistá, že bys radši neodrážela někoho jiného?“
Měl jsem pocit, že z nejbližšího plamínku se na okamžik stala ohnivá ruka, která mi kynula.
„Sakra,“ zašeptal jsem a vykročil vpřed.
Vstoupil jsem. Žádný pocit přechodu. Podlahu pokrýval dlouhý běhoun s červeným vzorem. Ve světlech, kolem kterých jsem procházel, vířila prachová zrnka. Nebyl jsem ve své kůži v mnoha ohledech; mihotavá záře svíček dělala z mých šatů maškarní…
