Kapitola šestá
Zahnul jsem doprava, a kamkoliv dopadla má krev, realita trochu roztála. Hojím se ale rychle a zanedlouho jsem krvácet přestal. Dokonce i bolest se brzy utišila.
Jsem celá zakrvácená, šéfe.
„Mohl to být oheň,“ podotkl jsem.
U těch kamenů mě to i trochu ožehlo.
„To mě mrzí, promiň. Nedošlo ti už, o co jde?“
Žádné nové instrukce jsem nedostala, jestli máš na mysli tohle. Ale přemýšlela jsem, když teď vím, jak na to, a tohle místo mě fascinuje čím dál tím víc. Například celá ta záležitost s duchy Vzoru. Když už sem Vzor nemůže proniknout přímo, může si aspoň zjednat zástupce. Nezdá se ti, že by Logrus mohl být schopný udělat totéž?
„Předpokládám, že to možné je.“
Mám dojem, že tu mezi nimi probíhá nějaký druh souboje, někde pod realitou, mezi stíny. Co když tahle země existovala před vším ostatním, dokonce i před stíny? Co když tu bojují — nějakým podivným, metafyzickým způsobem — od samého začátku?
„A co když ano?“
To by ze Stínu dělalo něco jako dodatečný nápad, následek napětí mezi póly.
„Obávám se, že tě nestačím sledovat.“
Co jestli Amber a Dvory Chaosu byly vytvořeny jen proto, aby pro tenhle konflikt poskytly agenty?
„A co když do tebe tuhle myšlenku při tvém nedávném zdokonalení vložil Logrus?“
Proč?
„Další způsob, jak mě přimět, abych si myslel, že ten konflikt je důležitější než lidé. Další tlak, který mě má přimět přidat se na něčí stranu.“
Nemám pocit, že by mnou bylo manipulováno.
„Jak jsi podotkla, je pro tebe myšlení nové. A tahle myšlenková linie je tedy pořádně abstraktní na to, abys ji sledovala takhle brzy.“
Opravdu?
„Na to vem jed.“
Co to pro nás znamená?
„Nevítanou pozornost těch nahoře.“
Jestli je tohle jejich válečná zóna, tak by sis měl dávat pozor na jazyk.
„Ať táhnou k čertu, oba dva. Kvůli něčemu, co nechápu, mě v téhle hře potřebují. Oni se s tím srovnají.“
Odněkud z výšky ke mně dolehl zvuk hromu.
Vidíš?
„To je jen blufování,“ odpověděl jsem.
Čí?
„Vzoru, myslím. Zdá se, že realitu tohohle sektoru spravují jeho duchové.“
Víš, tohle všechno může být úplně jinak. Jenom střílíme od boku.
„Já si taky připadám, jako kdyby po mně stříleli od boku. Proto odmítám hrát podle cizích pravidel.“
Máš nějaký plán?
„Buď připravená. A když řeknu zabij, udělej to. A teď pojďme, ať to máme za sebou.“
Znovu jsem se rozběhl a nechal za sebou mlhu, nechal přízraky, ať si hrají na přízraky v přízračném městě. Třpytivá cesta vedoucí temnou krajinou, já na ní, převrácené přemisťování stínů, jak se mě země snažila změnit. A tam vpředu oslňující světlo a další hrom a vedle mě se rozsvěcela a mizela skutečná pouliční scéna.
A pak jako bych začal závodit sám se sebou, s temnou postavou letící jako šíp po zářivé stezce — dokud jsem si neuvědomil, že to je opravdu jakýsi zrcadlový efekt. Pohyby postavy běžící po mé pravé straně imitovaly pohyby moje; prchavé scény nalevo se odrážely po její pravici.
Co se děje, Merle?
„Nevím,“ řekl jsem. „Ale na symbolismus, alegorii a přidružený metaforický hovadiny nemám vůbec náladu. Jestli to má znamenat, že život je závod se sebou samým, tak je to teda děs — pokud si Mocnosti, které tenhle cirkus řídí, nepotrpí na věčné pravdy. V kterémžto případě by to mohla být součást charakteru, co myslíš?“
Myslím, že jsi pořád ještě v nebezpečí, že do tebe uhodí.
Hrom nenásledoval, ale můj obraz ano. Zrcadlení trvalo mnohem déle než epizody, které se vedle stezky objevovaly předtím. Už jsem to chtěl pustit z hlavy, úplně to ignorovat, když tu můj obraz náhle přidal a vyrazil dopředu.
ÁÁÁch.
„Přesně tak,“ souhlasil jsem a přidal taky, abych toho tmavého dotáhl a srovnal s ním krok.
Dohnal jsem ho, ale neběželi jsme vedle sebe víc než pár metrů. Potom se zase začal sunout dopředu. Zvýšil jsem rychlost a znovu ho dohnal. Pak, z náhlého popudu, jsem se nadechl, napjal svaly a vystartoval.
Můj dvojník si toho po chvíli všiml a zrychlil také; mezera se zkrátila. Sebral jsem síly a udržel si vedení. Ksakru, proč vůbec závodíme?
Pohlédl jsem před s…
