33
Pro své nejnovější americké hosty, pana Paula Lamberta s chotí (čti Brandona Scofielda s Antonií, jimž Frank Shields promptně opatřil nové doklady), poslalo vedení hotelu Villa d’Este na milánské letiště limuzínu se šoférem. Letadlo přistálo v deset a v poledne už unavená dvojice seděla ve svém apartmánu – pan „Lambert“ si trpce stěžoval na vyčerpávající celonoční poradu v Londýně.
„Geoffrey ještě nepřišel na to, že když něco stačí říct jednou, nemusí to opakovat třicetkrát.“
Další lamentace přerušil telefon, který zazvonil na starožitném stolku potaženém kůží; Toni se po něm natáhla. „Ano?“
Silvio Togazzi ji zahrnul přívalem lichotek a pak Antonia předala sluchátko Scofieldovi, přestože vehementně vrtěl hlavou a ukazoval na postel, jako že spí.
„Potřebuju se vyspat, ty starý otravo!“ houkl Brandon. „Teď ne, kamaráde. Máme práci. Z milánské hlavní pošty hlásili, že na adresu poste restante dorazila další zásilka z Barcelony, tentokrát na jméno Del Monte. Další kurýrní dodávka vyjíždí dnes odpoledne přesně ve tři. Můj člověk zásilku pozdržel s tím, že musí být až v poslední várce. Měli bychom vyrazit.“
„Já jsem právě dorazil! Máš na výplatní listině stíny, které by mohly sledovat toho, kdo si zásilku vyzvedne?“
„Barcelona se naposled ozvala před šesti dny. Kdy myslíš, že budeme mít další příležitost?“
„A sakra, to mě nenapadlo! Keizersgracht je zavřený…“
„Cože?“
„Promiň, mám za sebou náročný týden. Vysvětlím ti to později. Ale máš pravdu, tohle je asi poslední šance vypátrat milánskou spojku. Jak a kdy mě vyzvedneš?“
„Vyjdi západním vchodem, jako kdyby ses šel projít do zahrady. Vede tam stezka, která míjí zeď kolem příjezdové cesty. Dej se po silnici do Bellagia. Tam se potkáme.“
„Kvůli těm zatraceným detektorům na letišti nejsem ozbrojený. Neměl bys pro mě zbraň?“
„Je v Ligurském moři voda?“
„Jako kdybych to nevěděl. Sejdeme se za patnáct až dvacet minut.“ Scofield zavěsil a otočil se k Antonii. „Slyšelas, že?“
„Ano. A netěší mě, že potřebuješ zbraň.“
„Možná ji potřebovat nebudu, ale jsme za nepřátelskou linií.“ Cestu do Milána zvládli v rekordním čase. Scofield s Togazzim seděli vzadu a dolaďovali poslední detaily sledování. Na předních sedadlech seděli dva donovi muži, další tři jeli v uzavřené dodávce za nimi. Setkají se nedaleko milánské hlavní pošty. Plán části budovy, kde se nachází výdejny zásilek poste restante, měli k dispozici. Togazziho lidé, kteří mají na límcích upevněny miniaturní mikrofony vysílaček, se rozmístí od výdejní přepážky až po východ a budou si předávat informace o pohybu osoby, která si zásilku z Barcelony vyzvedne. Zároveň předají její popis řidiči, který bude čekat venku u Togazziho auta.
Don Silvio seděl v kabině svého sedanu s připraveným fotoaparátem, Scofield postával o pár metrů dál, pozoroval vchod a poslouchal hlášení hlídek.
„Muž, asi metr šedesát, v zanedbaných šatech. Natržené sako, nevyžehlené kalhoty.“
„Mám ho,“ oznámil Brandon, když se ve dveřích objevil Matareseův kurýr odpovídající popisu. „Vidíš ho, Silvio?“
„Jasně. Míří k řadě jízdních kol. Pojďte sem někdo! Vezměte si z dodávky motorku a jeďte za ním!“
Jeden z jeho mužů okamžitě přiběhl, otevřel zadní dveře dodávky, vytáhl z ní typický italský moped, nasedl a pustil se za cyklistou.
„Zamířil do starého města,“ hlásil za chvíli. „Má úplně nové kolo a šlape jako blázen. Sotva se ho držím… A sakra! Předal obálku jakémusi žebrákovi!“
„Držte se ho!“
„Běží ulicí ke kostelu, signore. Po schodech schází mladý kněz. Žebrák mu dává obálku. Je to kostel Svatého Spasitele.“
„Schovejte motorku a počkejte tam. Jestli kněz někam půjde, sledujte ho. Rozumíte?“
„Samozřejmě, done Silvio.“
„Grazie. Odměna vás nemine.“
„Prego… Odchází! Jde po chodníku… Zastavuje u auta. Je dost divné. Strašně odřené a potlučené.“
„V tomto městě nejlepší maskování,“ poznamenal Togazzi. „Značka?“
„To se vůbec nedá poznat! Ten auťák je domlácený až hrůza. Maska chladiče utržená. Malé auto, nejspíš fiat.“
„A číslo?“
„Ohnuté a p…
