35
Letěli nad korsickým pobřežím ve výšce dva a půl kilometru, ale jakmile za sebou nechali Solenzaru, Luther klesl na čtyři sta metrů a ohlásil palubním interkomem: „Dvě minuty k určeným souřadnicím.“
„Všechno připraveno.“ Scofield se skláněl nad obrazovkou, která byla napojena na speciální výškovou kameru upevněnou pod trupem letadla. Sledoval záběry, které se střídaly v půlvteřinových intervalech, a teď aktivoval záznamové zařízení, které je uloží do elektronické paměti.
„Zaměřit!“ zaznělo ze sluchátek o devadesát vteřin později. „Zkontrolovat zaostření, vyladit obraz!“
„Počítám, že tohle neděláš poprvé, Luthere,“ poznamenal Cameron do mikrofonu na hrdle.
„Počítáš dobře, špione. Říkalo se tomu přelety nad Irákem. Pohodová služba, když vzduchem náhodou nelétaly řízené střely.“
„Snímám!“ potvrdil Scofield. „Mrkni na to, Came. Na obrazovce to vypadá, že by ses těch stromů mohl dotknout rukou.“
„Blížíme se k cíli!“ zvolal pilot. „Dobrou mušku, bombometčíku.“
„Tam je to!“ vykřikl Scofield. „Akorát že to není zřícenina. Togazzi a já jsme měli pravdu! Nechal celou stavbu zrekonstruovat. Otoč a vezmi to znovu, Luthere.“
„Rozkaz.“ Pilot položil letadlo na levé křídlo.
Během druhého, třetího a čtvrtého přeletu zaznamenala kamera celkem pět osob na různých místech pozemku, z toho dvě ženy. Jeden z mužů byl s největší pravděpodobností zahradník, protože se pohyboval mezi květinovými záhony, další dva nastupovali do auta.
„To mi stačí,“ řekl Beowulf Agate. „Přistoupíme k druhé fázi. Senetosa, Luthere! Najdeš to?“
„Našel jsem si to ještě před startem, starší špione.“
Po přistání na polním letišti otevřeli Scofield a Prycer bedny s vybavením a rozdělili si je mezi sebe. Brandon podal Considineovi maskovací kombinézu, plný nábojový opasek a pistoli s tlumičem. „Na co to sakra je?“ vyjel pilot. „Už mám na sobě hadry bez značek výrobce.“
„Jenom pro případ, že bychom potřebovali pomoc, tedy za mimořádné situace.“
„Když k nim nedojde ve vzduchu, nemám mimořádné situace rád. Já bojuju na nebi, ne na zemi.“
„Pochybuju, že k tomu dojde. Ale existuje možnost, že přiletí malá jednotka francouzských komandos…“
„Francouzských komandos!“ vybuchl Luther. „Teda, vy bílí šašci hrajete s černým chudákem pěkně nečestnou hru!“
„Moment, poručíku, teď jsme si nerozuměli. Jde o to, že odsud do Porto Vecchia vede jen jedna silnice. Kdybych ty vojáky potřeboval, počkám na ně v půli cesty a dám jim příslušné rozkazy. Budou se cítit lépe, když tě neuvidí v civilu, ale v bojovém úboru.“
„Na rozdíl ode mě,“ brblal Luther.
Brandon a Cameron, vystrojení a vyzbrojení jako příslušníci britského pluku SAS, a Luther Considine, v kombinéze a s opaskem plným nábojů značně rozpačitý, čekali u letadla, až k nim dojde dispečer řízení letového provozu.
„Vítejte v Senetose, pánové,“ oslovil je lámanou angličtinou. „Máte pokračovat v operaci. Pozemní personál zakryje vaše letadlo maskovacími sítěmi.“
„Je to nutné?“ zeptal se Luther.
„Rozkazy z Londýna. Pokračujte prosím, letiště bude až do odvolání uzavřeno.“
„Dobře,“ řekl Scofield. „Drž se u vysílačky, poručíku. Ozveme se.“
„Jasně.“
Brandon a Cameron vyrazili po silnici, která vedla lesním průsekem ke kopcům. Dopoledne pokročilo. Drželi se při krajnici, připraveni okamžitě uskočit mezi nejbližší stromy při prvním zvuku automobilového motoru nebo lidského hlasu. Dvakrát k tomu byli donuceni. V prvním případě vyjel ze zatáčky starý renault a v něm asi třicetiletá dvojice. Přikrčeni v křoví viděli, jak muž i žena rozhazují rukama v rozvášněné hádce. Podruhé je vylekaly hlasy za zády. Pohotově zmizeli v úkrytu a počkali, až kolem nich přeběhne skupinka rozjívených mladíků, nejspíš fotbalových dorostenců na dopoledním tréninku.
Jakmile sportovci zmizeli z dohledu, vrátili se na vozovku a přidali do kroku. O několik desítek minut později se před nimi otevřelo údolí. Silnice prudce klesala a na protějším kopci stál obnovený velký dům – pevnost barona de Matarese.
„Odsud pokračujeme každý sám, ano?“ z…
