Satori v Paříži (Jack Kerouac)

(7)

Jdu tedy do knihovny, do La Bibliotheque Nationale, prostudovat si seznam důstojníků v Montcalmově armádě v Quebecu roku 1756 a taky slovník Louise Morériho a Pere Anselma atd., všechny informace o bretonské královské rodině, ale ani tam to není, až mi nakonec v Librairie Mazarin milá stará ředitelka knihovny Madame Oury trpělivě vysvětlí, že nacisti vybombardovali a vypálili v roce 1944 všechny francouzské listiny, s čímž jsem ve svém nadšeném úsilí nepočítal. Mám však tušení, že v Bretani musím něco ulovit – o de Kérouackovi musím přece najít nějaký záznam i ve Francii, když se o něm dočteš v knihovně British Museum v Londýně? – Řeknu jí to –

V Bibliotheque Nationale se nesmí kouřit ani na záchodě a sekretářky vás nepustí ke slovu a všichni ti „vědci“, co tam sedí a opisují z knih, jsou předmětem jakési národní pýchy a dovnitř by nepustili ani Johna Montgomeryho (toho Johna Montgomeryho, co si při výstupu na Matterhorn zapomněl spací pytel a co je nejlepší americký knihovník a co je Angličan) –

Ale to už zase musím jít za holčičkami. Taxíkář Roland Ste Jeanne d'Arc de la Pucel le mi říká, že jsem „korpulentní“ jako všichni Bretonci. Dámy mě líbají po francouzsku na obě tváře. Ožírám se s mladým Bretoncem, jmenuje se Goulet, jednadvacet, modrooký, černovlasý, a najednou popadne blondatou Blanche, úplně ji vyděsí (ostatní se k němu přidají), vypadá to na znásilnění, jemuž zabráním ještě s jedním Jeanem, Tassartem.

„Notak!“ „Arrete!“

„Jen klidánko,“ dodám.

Je nevýslovně krásná. Říkám jí: „Tu passe toutes la journée dans maudite beauty parlor?“ (Ty musíš prosedět celé dny v nějaký zatracený salóně krásy?“)

„Oui.“

Ale to už mířím do proslulých kaváren na bulvárech, usadím se a koukám, jak kolem proudí Paříž, vyfintění mladičcí, skútry a hasiči z Jowy na výletě.