Celá e-kniha Satori v Paříži ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
(24)
Začínám se bát, mám podezření, že někteří z těch chlapíků, co křižují ulice a mou bludnou pouť, se chystají mi jednu ubalit pro mých zbylých tři sta dolarů – Je mlhavo a ticho, až na občasné zaječení kol auta plného mužských, děvčata už není vidět – Přeskočí mi a přistoupím ke staršímu zřejmě typografovi, který spěchá domů z práce nebo od karet, je to možná duch mého otce, protože se táta určitě musel dívat na mě té noci konečně v Bretani, kam on sám a všichni jeho bratři a strýcové a jejich otcové tak toužili jet, a jenom chudákovi Ti Jeanovi se to nakonec povedlo a chudák Ti Jean má svůj švýcarský vojenský nůž, ale zavřený v kufru na letišti dvacet mil odtud přes rašeliniště – He, Ti Jeana neohrožují teď Bretonci, jako kdysi ve dnech turnajů, kdy asi vlajky a ženy dělaly z šarvátek něco počestného, ale v apačských uličkách lpí atmosféra Wallace Beeryho a ještě něco horšího, uzoučký knírek a tenké ostří nebo malý poniklovaný revolver – Carrottu ne, prosím, jsem ve zbroji, tedy ozbrojen svým reichovským charakterem – Jak se o tom krásně žertuje teď, kdy to píšu 4500 mil daleko v bezpečí doma na Floridě za zamčenými dveřmi, a šerif dělá, co může, v městě, které je aspoň tak zlé, ale ne tak zamlžené a temné –
Ohlížím se stále přes rameno, zatímco se ptám typografa: „Kde jsou četníci?“
Spěchá dál a myslí si, že je to jen úvodní otázka, než mu jednu vrazím.
Na rue de Siam se zeptám mladíka: „Ou sont les gendarmes, leurs offices?“ (Kde jsou celníci, kde je stanice?)
„Nechcete taxík?“ (francouzsky).
„Na co? Tady není žádný hotel?“
„Policejní stanice je tady kousek po rue Siam, potom doleva a uvidíte ji.“
„Merci, Monsieur.“
Jdu dál a věřím, že mě zase poslal špatně, protože je v partě s těmi chuligány, zahnu doleva, kouknu se přes rameno, najednou začalo být ohromné ticho a v mlze vidím dům s rozsvícenými světly, jeho zadní průčelí, počítám, že to bude policejní stanice.
Naslouchám. Nikde ani hlásku. Ani jekot pneumatik, ani dušené hlasy, ani výbuchy smíchu.
Zbláznil jsem se? Jako ten mýval v lesích u Big Suru nebo břehule tamtéž nebo každý olský–polský polda nebo silnice šedesát šest šílený elefant telefon sykofant a ještě moc jiných –
Jdu přímo na okrsek, vytáhnu z náprsní kapsy svůj zelený americký pas, předložím ho seržantovi u přepážky a povídám, že nedokážu chodit celou noc po ulicích, že nemám pokoj atd., mám peníze na pokoj atd., kufr zamčený atd., uletělo mi letadlo atd., jsem turista atd., a mám strach.
Pochopil.
Vyšel jeho velitel, poručík, počítám, zavolali na několik míst, předjelo auto, vrazil jsem seržantovi u přepážky 50 franků se slovy: „Merci beaucoup.“
Zavrtěl hlavou.
Byla to jedna z posledních bankovek v mé kapse (50 franků se rovná 10 dolarům), a když jsem sáhl do kapsy, myslel jsem, že je to jedna z pětifrankových bankovek nebo desítka, v každém případě jsem tu padesátku vytáhl, jako se tahá karta, a styděl jsem se, aby si nemysleli, že jsem je chtěl podplatit, byl to jen tuzér – ale francouzské policii nemůžete dát spropitné.
Toto byla opravdu republikánská armáda, chránící potomka vendéských Bretonců, kterého chytili před padacím mostem.
Jako těch 20 centimů v chrámu St. Louis de France, které jsem měl hodit do kasičky na chudé jako zlato pravého milosrdenství, měl jsem je upustit na podlahu stanice, když jsem odcházel, ale jak může taková myšlenka napadnout spontánně mozek mazaného mizerného Canucka, jako jsem já?
A kdyby mě to bylo napadlo, byli by křičeli: podplácí!?
Ne – francouzšti celníci mají jedinečnou školu.
