93
SEDNEME SI NA OBRUBNÍK a Raphael usedne na silnici se skříženýma nohama čelem k nám a začne mluvit a mávat těma svýma rukama, ve vzduchu – Někteří taky sedíme se zkříženýma nohama – Je to dlouhá nadšená opilecká řeč, všichni jsme opilí, ale to Raphaelovo nadšení je nádherně ryzí, a najednou se blíží auto s policejní hlídkou. Vstanu a řeknu “Pojďme, děláme moc velkej kravál” a všichni se zvedají, ale už k nám jdou ti poldové a chtějí vědět, kdo jsme.
“Byli jsme támhle na večírku.”
“Děláte tady moc velký kravál – už nám třikrát telefonovali lidi ze sousedství.”
“Už odcházíme,” řeknu a odcházím a poldové zírají na velikého vousatého Irwina Abraháma a uhlazeného gentlemana Davida a ztřeštěného ctěného malíře a pak uvidí Lazara se Simonem a dojde jim, že by to na stanici asi nezvládli, což jistě ne – Chci poučit své bhikšu, aby se vyhýbali autoritám, to je jediná možnost, jak je psáno v Tao – Existuje jen přímá stezka přímého procházení –
Teď nám patří svět, na Market Street si koupíme víno a všech osm nás naskočí do autobusu a posadíme se dozadu a pijeme víno a pak vystoupíme a jdeme prostředkem ulice a vyřváváme a vedeme veliké dlouhé hovory – Vylezeme do kopce a pustíme se dál po dlouhé pěšině nahoru na travnatý chodník, ze kterého jsou vidět světla celého Frisca – Sedneme si do trávy a pijeme víno – Mluvíme všichni naraz – Pak jdeme do jednoho bejváku v domě s dvorem a velikým hi-fi elektroautomatickým gramofonovým aparátem, kterej hraje báječný kusy, varhanní mše – Malíř Levesque upadne a myslí si, že ho Simon praštil a přijde nám to s pláčem požalovat – Já se rozbrečím, protože Simon někoho praštil a je to všechno opilecké a sentimentální, David nakonec odchází – Ale Lazarus “to viděl”, viděl, jak Levesque spadl a praštil se sám a ráno se ukáže, že nikdo nikoho nepraštil – Trochu hloupej večer, ale plnej nadšení, které bylo jen opileckým nadšením.
Ráno přijde Levesque se skicákem a já mu řeknu: “Nikdo tě nepraštil”
“No to jsem teda rád” hlesne – Jednou jsem mu řekl: “Ty seš určitě můj bratr, kterej umřel v roce 1926 a byl velikej malíř a kreslíř už v devíti, kdy ses narodil?” ale teď je mi jasné, že je to někdo úplně jiný – jestli ano, tak se to karmě vymklo? Levesque má upřímné modré oči a nikdy neodmítne pomoc a je pokorný, ale někdy se zničeho nic zblázní a začne šíleně tančit po ulici a to mě děsí. Taky se řehtá –“Mjíí hí hí he he” a poskakuje ti za zády…
Prohlížím si jeho skicák, sedím na verandě nad městem, trávím klidný tichý den, kreslím s ním skici (nakreslím spícího Raphaela a Levesque řekne… “Ó, od pasu dolů je to celej Raphael”) – Potom s Lazarem stínujeme do skicáku legračníma barevnýma pastelkama, to mě baví, hlavně jak Lazarus vede své zvláštní šmouhy s tím svým nádherným zasněným úsměvem… Pak nakoupíme vepřové kotlety, je nás plnej obchod, a před vchodem do kina rozebíráme s Raphaelem Jamese Deana, “To je nekrofílie!” vyřvává a myslí tím ta děvčata, co obdivují mrtvého herce, který není herec a je herec – V kuchyni si uvaříme kotlety a už je skoro tma. Jdeme zase na krátkou procházku tou zvláštní stezkou přes opuštěné travnaté návrší a když scházíme dolů, kráčí Raphael tou měsícem zalitou nocí přesně jako nějaký Číňan s opiovou dýmkou, rukávy stažené přes ruce a hlavu skloněnou a jde bez zastavení, temný a zvláštní, a s očima smutně upřenýma přejíždí po krajině, vypadá ztracený jako malý Richard Barthelmess v nějakém starém filmu o londýnských kuřácích opia pod lampami, náhodou prochází Raphael zrovna pod lampou a zase vchází do tmy – s těmi přetaženými rukávy vypadá jako trudomyslný Sicilián, Levesque mi povídá “Přál bych si ho takhle namalovat.”
“Namaluj to nejdřív tužkou,” řeknu, protože jsem celý den neúspěšně zkoušel kreslit jeho tuší –
Vrátíme se a já si vlezu do svého spacáku, z otevřených oken blikají studené hvězdy – A usnu se svým křížem.
