Andělé pustiny (Jack Kerouac)

30

ZDÁ SE MI O ŽENÁCH, o ženách v kombiné a nedbalkách, jedna sedí vedle mě a nesměle odsouvá moji bezvládnou ruku ze svého místečka v měkkém faldíku kůže, ale já nechávám ruku tam, kde je, sledují nás jiné ženy nebo snad dokonce tetičky – Objeví se tam ta hnusná domýšlivá čubka, kterou jsem měl za ženu, a jde na záchod, ohrne nos a řekne něco sprostého, dívám se na její štíhlý zadek – jsem profesionální šašek odsouzený k věčnému chtíči po ženách, které mě nenávidí, v jakýchsi rozmazaných domech, povalují se se svými prodejnými těly všude kolem na divanech, hory šíleného masa, měl bych je proklít a dorvat a skočit do prvního vlaku – Probudím se, šťastný, že jsem v bezpečí v horské divočině – Pro ty špekovité faldy masa s tou vlhkou dírkou bych měl sedět hrůznou věčnost v šedých místnostech ozařovaných šedým sluncem, s poldama a neplatiči alimentů, u dveří s vězením za zády? – Je to krvavá komedie – Vysoký Stupeň Moudrosti mi uniká, když přijde na harémy – Harémy – o nich v hrůzných snech zdá se mi, už jsou v nebi – požehnaná budiž ta srdce ukřivděná – Některá jehňátka jsou samičky, někteří andělé mají ženská křídla, jsou to nakonec matky a budiž mi odpuštěn cynismus – budiž omluven můj soucit. (Hor hor hor)