26
VZPOMÍNÁNÍ, VZPOMÍNÁNÍ, tak hořce chutná ten sladký svět – ty časy, kdy jsem si pouštěl na své stařičké bedýnce v Rocky Mountu “Náš táta” od Sarah Vaughanové a barevná služka Lula plakala v kuchyni, tak jsem jí ten gramec dal – a teď v neděli dopoledne v lukách a borovicové pustině Severní Karolíny slyšíš vycházet ze starého pustého domu s malou verandičkou hlas Božské Sarah – “Neboť Tvé je Království, i Moc, i Sláva navěky věků, amen” – na tom “a” amen se rozezvučí jako zvon, chvěje se, jak by se hlas měl chvět – Hořce? protože brouci sebou hází ve smrtelné agónii na stole, ti nesmrtelní blázni, co vstanou, jdou dál a znovu se rodí, jako my, “lidské bytosti” – jako ti křídlatí mravenci, samečci, zapuzení samičkami a umírající, jak bezvýchodné je to jejich lezení po okenních tabulkách, dojdou nahoru a zase spadnou a dělají to pořád dál, dokud nezemřou vyčerpáním – Jednou odpoledne jsem jednoho pozoroval, jen sebou házel a škubal na podlaze mojí boudy v prachu a špíně v beznadějném boji s osudem – oj, tak je to i s námi, ať chceme nebo nechceme – Sladce? protože v hrnci bublá večeře a mně se sbíhají sliny, jednou večer jsem si uvařil báječné jídlo z listů vodnice, mrkve, hovězího, nudlí a koření a pochutnával jsem si z malé misky na pahorku, do půl těla nahý a s nohama zkříženýma, jedl tyčinkama a prozpěvoval si – A taky ty teplé měsíční noci s rudě planoucím západem jsou sladké, ten vánek, ty písně, ty husté borovicové lesy dole v údolích bláznů – Šálek kávy a cigareta, k čemu zazen? a kdesi bojují lidé s děsivými karabinami, ověšení municí, kolem pasu těžké granáty, mají žízeň, jsou unavení, hladoví, vystrašení, šílení – Když Bůh vymýšlel svět, určitě v něm našel místo pro mě a moje smutné neochotné bolavé srdce I PRO Bulla Hubbarda, co se svíjí na podlaze smíchem nad lidskou pošetilostí –
V noci sedím ve své boudě u stolu a vidím svůj odraz v temném okně, drsný obličej muže ve špinavé otrhané košili, potřeboval by oholit, zamračený, s odulými rty, okatý, vlasatý, nosatý, ušatý, má ruce, krk s ohryzkem, obočí, je to jenom odraz, všude za ním je nicota 7 000 000 000 000 světelných let nekonečné tmy, kterou proniká tajemné všemocné dokonalé světlo, ale já stejně s očima zářícíma zpívám sprosté písničky o měsíci v dublinských uličkách, o hoj hoj vodce a taky smutné mexické serenády o lásce, corazón a tequile – Na mém stole je plno papírů, přivřu oči a libuju si při pohledu na tu mléčnou záplavu papíru, jako nějaký sen o Zátiší s papíry, jako nějaký kreslený vtip s horou papíru na stole, jako realistická scéna ze starého ruského filmu se skomírající září petrolejky – A když se na sebe podívám zblízka do malého zrcátka, spatřím modré oči a dočervena opálený obličej a červené rty a týden neholené strniště a pomyslím si: “Chce to odvahu, žít a kráčet tou slepou uličkou, na jejímž konci čeká smrt, co, ty pošetilče? Ba ne, když už je všechno řečeno a uděláno, tak to nevadí” – Musí být, je, ta Zlatá Věčnost bavící se svými vlastními představeními – Mučte si mě za mřížemi, v co jiného bych měl věřit? – Usekněte mi mečem ruce i nohy, co po mně chcete, abych nenáviděl až do hořké smrti i za hrob? – odevzdávám se do vůle Nejvyšší Jsoucnosti – “Spi ve Svatém Pokoji.” –
