Čtvrtá kapitola
„Měli bychom si ujasnit,“ prohodil Calvin, „co s těma penězma uděláme, až je dostanem.“
V kuchyni byl jenom on a Kit. Jinak bylo v domě úplně prázdno. Oba staří lidé spolu s Alici odešli do kostela. Flo o nedělích nechodila. Kit připravovala oběd. Calvin se usadil na rozviklanou stoličku, v puse převaloval nezbytnou cigaretu.
„To pro mě nebude zas až tak složité,“ konstatovala Kit. „Vím, co se svým podílem udělám.“
„Kořist obnáší tři sta tisíc dolarů. Rozdělíme je rovným dílem… každému sto padesát tisíc.“
„Ano… vždycky jsem snila o tom, že budu vlastnit balík peněz.“
„Možná jsi o tom snila,“ poznamenal a odklepl popel z cigarety, „ale nepřipadá mi, že bys to nějak podrobně promýšlela.“
Ten štiplavý náznak v hlase ji vyprovokoval k břitké otázce.
„Jak to myslíš?“
„Až získáme ty prachy, nastanou skutečný problémy,“ odvětil. „Budeme mít na hotovosti spoustu peněz. Uvědomuješ si, že je nemůžeš schovat do žádné banky? Dokonce i bezpečnostní sejf může být nebezpečný. Policajti je mohou vypátrat. Měla bys být velmi opatrná v tom, jak je utratíš… Hlavně je nerozhazovat plnými hrstmi. Pokud to uděláš, poldové tě budou sledovat.“
Nervózně sebou zavrtěla: „Chci tenhle barák prodat a odstěhovat se. S částkou, kterou za dům dostanu, budu schopná všem zmizet z dohledu. Pak budu moct utrácet co se mi zlíbí.“
„Tak to se pořádně mýlíš. Není nijak snadné se beze stopy vypařit. Pokud odsud odejdeš, pak tady budu muset zůstat. Vypadalo by dost divně, kdybychom oba zničehonic opustili město.“
„Nevím proč. Nemusíme odcházet společně. Mohl bys to tady zabalit o pár měsíců později: co by na tom bylo špatného?“
„Dneska ráno ti to zrovna nemyslí,“ ušklíbl se Calvin. „Já jsem bankovní manažer. Nemám žádné jiné možnosti, jak si přivydělat. Nemohl bych zničehonic odstoupit a opustit město. Policajti by chtěli vědět, co budu dělat, jak se budu živit. Chápeš to?“
„To je tvoje věc, jak to vyřešíš,“ odsekla Kit. „Já vím, co udělám.“
„Jestli jsi natolik hloupá, abys uvěřila, že můžeš kdekoli jinde bezpečně rozhazovat prachy, dostaneš se do pořádnýho maléru. Poldové v každým městě sledují přistěhovalce. Bude je zajímat odkud máš ten svůj balík. Rozešlou pár dotazů a zjistí, že jsi z Pittsvillu, města, kde vykradli banku. Začnou do toho šťourat a budeš v troubě… a já taky.“
„Umím se o sebe postarat,“ odsekla. „Nebojím se. Jediné co chci, jsou prachy.“
„Pokud se u tebe dlouho neohřejou, nemá smysl je brát,“ pronesl klidně.
„Kam tím míříš?“ dožadovala se. Hnědé oči se jí nebezpečně zaleskly. „Co to má znamenat?“
„Až budeme mít ty peníze, musíme se řídit jediným bezpečným způsobem. Zdůrazňuji slovo my, protože není moc jiných způsobů, jak bychom každý sám zůstali v bezpečí. Není možné, abychom ty nebo já šli svou vlastní cestou, proto ti navrhuji společné řešení.“
Přešla ke kuchyňskému stolu a posadila se.
„Nemusíš chodit kolem horké kaše. Řekni mi rovnou, co máš na mysli.“
„Ty a já se vezmeme,“ usmál se Calvin svým neodolatelným způsobem. „To je jediné bezpečné řešení.“
Kit ztuhla. Její oči prozrazovaly zděšení.
„Ach, ne! Já si tě nevezmu! Už jsem jednoho manžela měla… a to je na mě víc než dost!“
„Já cítím přesně to samé, ale je to jediný bezpečný způsob. Nemusí to být trvalé. Jenom po tu nejnutnější dobu.“
Důkladně si ho prohlížela, a pak, protože se už naučila respektovat jeho tvrdost, pronesla tichým hlasem: „Nechci si tě vzít, ale poslechnu tě. Proč si myslíš, že to bude bezpečnější?“
„Mělo by pro mě být tou nejpřirozenější věcí na světě, když zůstanu v tvém penziónu, že se do tebe zamiluji a požádám tě o ruku,“ vysvětloval Calvin. „Musíme si být jisti, že každý krok, který uděláme, se nebude od normálu lišit ani v tom nejmenším detailu. Budou rozpitvávat každý náš pohyb. Proto by se nikdo neměl pozastavit nad tím, že když se vezmeme, ty prodáš dům a já opustím místo v bance. Mohli bychom říkat, že pro ani jednoho z nás už není v Pittswillu budoucnost, což je pravda. Použijeme tvůj kapitál a moje skromné úspo…
