Ranní věštba připomínala hromadu kostí.
Marie odešla bez pozdravu a snad poprvé v životě to ve mně vyvolalo prudký pocit nenávisti. „Tak takhle, děvenko, ne. Já tu ze sebe dělám vola a sklízím za to jen nevděk.“ Přísahal jsem si, že si s ní večer promluvím a na rovinu jí řeknu, co si o všem myslím. Jenže – co si vlastně o všem myslím? Snažím se nevzpomínat na Pozdnyševa, na Strindberga, na spolky okouzlujících misogynů, snažím se potlačovat v sobě pocit, že vlastně měli pravdu.
(Sněhem zapadlá ruská vesnice – píše se rok 1910, k chaloupce strýčka Zacharyče klopýtám já – v ruce petrolejku, tluču na spoře osvětlené okénko.)
JÁ: „Hej! Zacharyči! Otevři!“
ZACHARYČ (štrachá kdesi uvnitř): „Zase?! Zase ona?!“
JÁ: „Ach, nalej, strýčku Zacharyči, po stakanu. Potěš srdce smutného holoubka…“
ZACHARYČ (nalévá a přitom syčí): „Plémě, plémě hadí…“
JÁ: „Puká mi srdce žalem, strýčku. Jen považ! Flirtovala s nepokřtěným!“
ZACHARYČ: „Ajtakrajta! Ajtakrajta!“
Jenže je tady naštěstí úplně reálný Pepíno, který si nevšímá mého rozpoložení, vůbec ho nezajímá, a má pravdu. Jeho několikrát opakované messa divoce mě vrací na zem. Opouštíme byt v půl desáté a jdem se toulat opuštěnými parky.
Zjišťuju: Začíná být opravdu zima. Pepíno má teď spoustu otázek. Nedokážu kolikrát odpovědět. Musím si opět zalistovat Příhodou.
Jinak jsme s Pepínem strávili příjemný den. Nezlobil a jako by vycítil, že mě v poslední době trápí několik maličkostí, na které neumím najít odpověď. Byl dokonce taktní, takže když jsem kávou pobryndal sváteční ubrus, řekl, že to nevadí. V životě jsem neměl lepšího přítele, říkal jsem si a byl jsem z jeho chování úplně nahniličku. Když jsem míjel Oskara, podal jsem mu ruku a řekl: „Do smrti dobrý!“ Nacházel jsem postupně nový řád v usmíření se světem, jehož řád mi nebyl jasný. Copak asi dělají ostatní maminky, ptal jsem se sám sebe. Jenže abstraktní maminky, které mi chaoticky zavířily hlavou, se postupně vytratily a zbyla jen jedna jediná. Sedí na lavičce v parku, je krásná, svůdná, smyslná a možná že i přístupná. Začalo se mi po Mártyho mamince strašně stýskat. Co když i ona teď sedí zamyšleně u okna a snaží se v mysli přivolat můj obraz? Co když se takhle trápíme oba?
Ale jáť pravím vám:
Že každý, kdož by pohleděl na ženu ku požádání jí,
již zcizoložil s ní v srdci svém.
EVANGELIUM SV. MATOUŠE, kapitola 5, verš 28
Cizoložil jsem v srdci svém ostopéro. Bude něžná. Bude mi – i potom – vískat vlasy a vždy, když budu chtít promluvit, položí mi prst na rty, řekne tímhle gestem: Pssst! Neruš tuhle chvíli, nech to jen plynout na obláčcích něhy, jen sladce plynout, cožpak musíme mluvit? My dva? Jen pohledy, jen doteky, jen ticho a mír. Sladká malátnost. Někdo hraje tichounce na buzuki. Tohle je ráj…
Večer přišla Marie. Rázně a pánovitě. Měla poslední dobou vůbec divné představy o soužití. Příklad: Když ráno vstává, prudce vystřelí roletu a otevře okno. Jenže já ještě ležím. Zkontrolovala Pepína, a když vybalovala z tašky večeři, prohodila směrem ke mně: „Musíme si večer vážně promluvit…“ Tohle už jsem znal. Většinou to dopadlo tak, že jsem překvapeně zjišťoval, že ona vidí všechny problémy jinak než já. Vypadalo to při těchhle rozhovorech tak, že já jsem se musel pořád jen a jen bránit, což mi zpravidla vydrželo asi tak půl hodiny, a pak jsem práskl dveřmi. Snažila se, když mi domlouvala, o mírný, ošetřovatelský tón, který vysvětluje a kárá zároveň. Brala mi vítr z plachet tím, jak interpretovala moje chování, zveličovala detaily a naprosto přehlížela věci, které jsem vykonal sám od sebe, nikým nepostrkován, a na které jsem byl právem hrdý. Nijak jsem o tyhle hlubinné rozbory nestál. I tentokrát jsem přemýšlel. jak vyklouznout, ale hned jak uložila Pepína spát, šla postavit na kafe. Vždycky vařila kafe, když chtěla zdůraznit vážnost situace. Schylovalo se k večerní poradě. Já jsem ještě žvýkal večeři, pomalu a systematicky jsem vylizoval talíř. Potom spustila. Říkala mi věci, které jsem čekal utíka…
