Pozoruji na sobě jisté příznaky maniodepresivity. Začínám se chovat jako ten chlap, co v manické fázi nakupoval nábytek, celé hory nábytku, a v depresívním stavu ho střílel hrubě pod cenou lidem zpátky. Někdy mám hroznou radost a pocit pýchy nad sebou s Pepínem, nad celým světem. Jako bych tušil, že tím, co dělám, se dobírám samé podstaty věci. A pak přijdou dny, kdy chrastím řetězy na nohou a Pepíno je obrovská koule, která mě tlačí k zemi. Všechno, co dělám, je nesmysl, vede to odnikud nikam. Ušil jsem Pepínovi kamaráda. Nádherného šaška v nadživotní velikosti. Vycpal jsem ho molitanem, vykouzlil jsem mu vlídný, rošťácký výraz, ruce a nohy se mu báječně klátí. Myslím, že se fakticky povedl. Na to, že nemám trpělivost a všechno ve svém životě zbytečně uspěchávám, je to obrovský výkon. (Já jsem ten případ, který nikdy nenechal nic pořádně zaschnout. Tím pádem mi nic pořádně nedrželo. „Lepidlo nechte schnout 48 hodin!“ bylo pro mě upozornění nad branou Dantova pekla. Svíjel jsem se na podlaze a očima visel na hodinách, chodil jsem jak náměsíčný a nakonec jsem se jak v šíleném transu odhodlal, a lup! a prd! a letadélko, co jsem lepil dva dny, se mi rozpadlo v ruce. Tak jsem to znovu popatlal a znovu nechal schnout, a muka se opakovala. Odjakživa jsem vyráběl letadélka, která špatně držela.)
Šašek byl báječný. Jenže Pepínovi se od prvního pohledu vůbec nezdál. Nahoře na hlavě má ten šašek gumičku. Za tu jsem ho pověsil na zeď, takže se mírně pohupuje, když se do něj strčí. Koupil jsem si Příhodovu Ontogenezi lidské psychiky a zjistil jsem, že Pepíno se nachází v období druhého dětství a já pak v období mecítma. Pohled mi padl na kapitolu Období vulkanismu. Křečovitě jsem sevřel víčka a zaháněl jsem tíživé představy. Pepíno se řítí na motorce, Pepíno vchází o půlnoci do dveří, kožená souprava na něm zlověstně vrže, na zádech HELL’S ANGELS, finský nůž a veliký, divoce poskakující ohryzek. Podíval jsem se na něj. Vyloučeno! Tenhle bobeček k zulíbání se nikdy nemůže nevyvést. Půjde životem pevně, včas rozpozná zrno od plev. Jenže… Třeba také ne. Znovu jsem si představil Marii a sebe. Tentokrát v soudní síni. Pláčeme v zadní lavici. Marie jak věchýtek, já – uzlíček nervů v nepadnoucích svátečních šatech. Davy ctitelek povzbuzují nadšeným křikem Pepína, který soudci říká: „Když jste si mě uvařili, tak si mě i snězte!“
Sehnul jsem se k Pepínovi a pohladil ho po vláscích. Usmáli jsme se na sebe. Myslím, že se strašně milujeme. Prostudoval jsem si i pasáž Výchovný deficit. Neboj se, chlapče – jsme tu s tebou!
Z mlhoviny představ se mi vypotácel polozapomenutý obraz.. Spatřil jsem sám sebe v období vulkanismu. Bylo to na konci prázdnin, těch prázdnin, kdy jsem se se svým strýčkem na jeho „Tak ahoj, Pražáku!“ rozloučil hlasitým ,,Sbohem, vesnickej buzerante!“ V té době jsem si totiž fakticky pletl slova buran a buzerant, ale ještě i spoustu jiných slov. Bylo to těsně potom, co se mnou za ten pozdrav – už naparáděného na cestu – strýček povalil králíkárnu, protože tohle na něj byla přece jen silná káva, a můj kufřík s nálepkou „Karlovy Vary“ za mnou hodil přes plot. A já pak odpochodoval na nádraží a smutný, zoufale smutný jsem se rozhlížel po lidech kolem. A k tomu všemu ten debilní kufřík a „Karlovy Vary“, kde jsem notabene nikdy nebyl. Tam někde začínala ve mně vřít láva puberty. Nechtěl bych to prožívat znovu. Byl to strašný chaos a zmatek.
Díval jsem se s dojetím na Pepína. Doufám, že jeho první láska neskončí tak, jako ta moje. Představy útočily. Se zkušeností prvního vypitého piva v hospůdce malého městečka stojím se svojí láskou u jezu. Nechtěla se koupat, tvrdila mi tenkrát šílené nesmysly, říkala: „Nemůžu! Chápej!“ a obracela nad mojí tupostí oči v sloup. Jenže já nic nechápal, tak jsem ji chytl a hodil pod jez. Křičela za mnou, že jsem „úplně blbej“, a s pláčem utekla pryč. Coural jsem se domů a v duchu jsem se jí omlouval. Já idiot! Asi měla nějakou vyrážku, nejspíš ošklivou, přemítal jsem. Ošklivá vyrážka to musela b…