Dneska jsem poprvé v práci. Myslím, aspoň teď to tak vypadá, že budu mít mnohem víc času na psaní deníku. Takže: ranní věštba (přece jen se asi projevila kapka nervozity z neznámého) – zkrátka nečitelná.
Pepíno jde z jedné rýmy do druhé. Samosebou že mu to bere energii. Mně také. Ale jinak jsem na něho přenesl trochu slavnostní nálady. Vyprávěl jsem mu, že budu teď po nocích číhat na zloděje. Jsem v jeho očích největší frajer, kterého v životě potkal. Dokonale ho to vzalo. Celé dopoledne jsem se musel krást po bytě a Pepíno na mě vyrážel ze zálohy s pistolí v ruce. Klečel jsem před ním na kolenou a škemral o milost. To byl bod, kdy jsme nevěděli, co dál. Co se mnou. A znovu jsem se musel odněkud plížit a se slovy: „Všechno tady ukradnu a nic tu nenechám!“ jsem se pokaždé musel nechat potupně zadržet. A zase jsme byli u toho, co vlastně se mnou, a mě začala znepokojovat myšlenka, jestli se tu nerouhám, jestli si tu nekoleduji o malér, nepřivolávám na svou hlavu pohromu, protože co já sám budu dělat, když se potkám se zlodějem? Odpoledne Pepíno spal. Když se probudil, se zájmem pozoroval moje přípravy. Do tašky jsem si uložil dva chleby se salámem a termosku s čajem. A s rumem. Pak už jsem nebyl schopen se na Pepína pořádně soustředit. Neustále jsem kontroloval hodiny a hleděl s obavami ke dveřím. Snad přijde Marie včas. Když konečně otevřela dveře, proklouzl jsem kolem ní a běžel na tramvaj. Kolega, který měl denní službu, už stál na špičkách za vraty. Znovu jsem se v životě ocitl v situaci „ten novej“. „Vy jste ten novej, že ano,“ řekl a podal mi ruku. „Víte, já bych tady s vámi měl správně nějakej čas pobejt, ale vypadáte rozumně. V noci se tu většinou nic neděje. Krade se hlavně ve dne.“ Ukázal mi ještě nějaké věci, dal mi pár rad a zmizel. Sedl jsem si na rozvrzanou židli. Můj denní kolega se na ní přes den asi houpal jako šerif a rozesmával uklízečky košilatými vtipy. Osiřel jsem. Za sebou řady klíčů, před sebou ohmataný služební deník. Otevřel jsem šuple. Oněměle jsem zůstal zírat na obrovský kolt… Když jsem se trochu vzpamatoval, opatrně jsem ho sevřel v dlani. Je ze dřeva! Úleva se změnila v obavy. K čemu mi proboha bude dřevěný kolt? Pak jsem zalistoval bichlí před sebou. „Za mojí služby se neodehrálo nic mimořádného.“ Podpis. A znovu a stále dokola. Jen datum se mění. Čeká mě zřejmě veselý život, plný nicmimořádných nocí. Zastesklo se mi po Pepínovi. Teprve potom jsem si vzpomněl na Marii. Pomalu jsem se loudal se svazkem klíčů a s baterkou svěřeným územím. Je to skladiště. Plno harampádí. Roury, trubky, haldy stavebního materiálu. Obchůzka mi trvá dvacet minut a mám ji v pravidelných intervalech opakovat. Až po větu „Za mojí služby se nestalo nic mimořádného“, kterou zapíšu ráno do deníku. Snad. Nesmím to zakřiknout. V půl šesté ráno mě vystřídá další kolega. Upíjím čaj s rumem. Trochu se bojím. Bojím se, protože jsem zůstal sám se sebou. Je mi trochu trapně. Jako by mě nechali v místnosti s cizím člověkem. Není tu rádio, televize, nic. Jen černý telefon na stole. Jediné spojení se světem. Kromě čaje s rumem. Marii zavolám později. Co bych jí také teď vyprávěl. Zavolám jí, než půjdu spát. Znovu jsem otevřel knihu služeb. Do oka mi padl zápis psaný červenou tužkou. „Provedena kontrola. Zjištěné závady: vrátnice nebyla rozsvícena. Strážný nepůsobil bdělým dojmem. Nařízeno rozsvítit. Strážný vyzván k bdělosti. Jinak bez závad.“ Přistižený
strážný pod to roztřesenou rukou, jejíž existence byla ohrožena, připsal slova dojemné obhajoby: „Nebudu v noci svítit! Byl bych snadným terčem!“ Šel jsem opět na obchůzku a přemýšlel o těch slovech.
Kolem desáté jsem zavolal Marii a tenhle zápis jsem jí přečetl. Mám pocit, že se nad tím pobavila víc ona než já. Mně to tak legrační nepřipadá. Vzpomněl jsem si na kolt a vyndal ho ze zásuvky. Co bys řekl moudrého, Phile? Zvedl jsem kolt a namířil s ním na dveře. Snažil jsem se o klidný hlas, když jsem v opuštěné vrátnici řekl: „Tak jsme se zasmáli, brácho, a teď ty trubky vrát…
