Ráno jsem trošku zaspal. Pepíno mi připravil pekelné probuzení. Pokakal se v postýlce a tiše to kolem sebe rozmazal. Pomatlal si tím i tváře, a je to i na zdi. Málem jsem se rozplakal. Pepíno mi tím trochu naboural program. Než jsem to uklidil, bylo skoro deset. K věštění jsem se nedostal. Neuvařil jsem si ani kafe. Je jasné, že jsem byl dopoledne v parku nevrlý. Pepíno pracoval jako obvykle, byl roztomilý a já cítil, jak mě zlost opouští. Přišel Márty s maminkou. Je opravdu krásná. Takovým zvláštním a vulgárním způsobem. Pozoroval jsem ji přes noviny a v duchu s ní hřešil. Márty vzal Pepínovi lopatku, a ten se dal do strašného vytí. Musel jsem mu ji s křečovitým úsměvem vykroutit z ruky. Držel ji ten hajzlík hezky pevně. To nemaj namouduši na blbou lopatičku?! Proč si pořád bere tu naši?
Dneska jsem viděl v parku něco neuvěřitelného. Jedna maminka-čtenářka si k sobě zavolala dítě a tiše a trpělivě mu vysvětlovala, že nesmí házet písek dětem do vlasů. Tvářila se přísně, ale mateřský. Jenže dítě začalo strašně řvát a svíjet se. Maminka mu utřela slzy a poslala ho zpátky mezi děti. Celé se to opakovalo. Zase házení a zase domlouvání a strašný křik a svíjení. A vtom jsem si toho všiml. Ona ho štípe! V tu chvíli jí oči na pár vteřin ztvrdnou. A dítě nic nechápe.
Zjišťuju: Na světě jsou hrozný megery.
Cestou z parku jsem potkal jednoho přítele. Vyprávěl mi, přímo to na mě chrlil, jak se mu vede a jak to v práci stírá a že ho čeká postup a kariéra, že je to na tuty, že ho tak do roka do dvou pošlou na stáž, a takhle mlel pořád dokola. Já mu chtěl říct o tom štípání, ale pak jsem si to rozmyslel, možná že by to nepochopil, nevěděl by, proč mu to vůbec říkám, jenže mě to fakt leželo v hlavě. Bylo mi celkem jedno, že jeho čeká Paříž a mě park a každé ráno usměvavý Pepíno, jak říká: „Garáž!“ Takže jsem se vymluvil, že strašně spěchám a řekli jsme si „ahoj“. Ale co mě dorazilo. Koukal na mě jako na chudáka. V pohledu měl jasný soucit.
Po obědě jsem si řekl, že až Pepíno usne, budu si alespoň chvilku číst, jenže nevím, čím to je, nejspíš počasím, zase jsem sebou švihnul na gauč a chrápal jak zařezanej. Pepíno mě probudil křikem. Křičel jen tak, takže jsem si oddechl. Zdálo se mi, že se spolu brodíme mezi střepy od rozbitých lahví. Držel jsem ho pevně nad hlavou, sám jsem v nich byl až po kolena. Možná že je to jen reakce na to, že Pepíno má skutečně zálibu v ostrých předmětech. Kolikrát jsem se zpotil hrůzou, když jsem ho načapal, jak si hraje s nožem. Odpoledne jsme park vynechali. Procházeli jsme se po ulicích a koukali do výloh. K k večeru přišla Marie a vyprávěla mi o práci. Ani jsem nedutal. Asi mi opravdu chybí kontakt s lidmi. Řekl jsem jí, že jsem utahaný, a Marie se smála: „Jenže normální ženská u toho všeho ještě pere a vaří.“ Jenže já nejsem normální ženská.
Dobrou noc, deníčku!
