A je tady jaro. Strašně dlouho jsem nenapsal do deníku ani čárku. Jenže jak jsem mohl, když jsem ho neměl. Semlelo se hodně věcí, které dopisuji, tak jak si na ně vzpomenu, což bych možná ani sám nedokázal, ale je tu doktor, s kterým se mi všechno vybavuje daleko líp. To on mi doporučil, abych v psaní pokračoval. Člověk by neřekl, jak se jednomu může hodit takové obyčejné psaní deníčku. Možná že jinak by se věci ubraly jiným směrem, možná že bych teď někde lepil pytlíky. Měl jsem na dost dlouhé období okno jak výkladní skříň, ale složil jsem ty střepy dní téměř dokonale, takže teď vlastně doháním všechno, co jsem zanedbal. Musím ale zároveň pokračovat v normálních záznamech a mám trochu strach, aby se dnešní psaní nepletlo s tím, co se stalo, abych se v tom vyznal aspoň já sám. Budu se to snažit nějak nadepisovat. Třeba Dnešní pocity: Všichni jsou na mě milí a zdvořilí. Pepíno je zase se mnou, a to je pro mě hlavní. Ten blbeček Vili se z toho vylízal a Marie přede mnou o něm už nikdy nepromluvila. Doktor tvrdí, že mi vyloženě pomohly (myslí před soudem) některé konkrétní věci z deníku. Vypadal báječně, když tam stál s mým ohmataným sešitem v ruce a na jednotlivých pasážích potvrzoval pravdivost své diagnózy. Moje ranní věštby! Panebože, nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, co všechno se v tomhle dá najít. Je pravda, že to trochu přifoukl a udělal ze mě jakousi paranoidně-fekální bytost, ale ve spoustě jiných věcí jsem s ním naprosto souhlasil. Třeba v otázce Oskara. I toho, chudáka, přinesl doktor do soudní síně. Předváděl, jak jsem ho rozpáral nožem, a i když si pamatuju, že v té chvíli mi bylo hrozně, musel jsem dělat, že smrkám, jak mi to přišlo zároveň k smíchu. Nebo moje pití a ty různé třesy. Ty mně taky moc pomohly. A pak ta židle, kterou jsem si ve sklepě udělal a na které mě nakonec našli. Jediný, kdo nic neregistruje a nechápe, je Pepíno. To je dobře. Poslední záznam z deníku končí tím, jak jsme s Pepínem předváděli třínohého pejska.
Věci, které následovaly: Všechno se zamotalo tím, že jsem zapomněl na prohozenou službu. Seděl jsem v práci na té své rozvrzané židli a zkoušel jsem, jak rychle vytrhnu kolt z přední kapsy a zaujmu pozici střelce. Kolt uchopený oběma rukama, nohy daleko od sebe, skoro v dřepu. K tomu jsem měl tuhle říkánku: „Pracky na auto, ty šmejde!“ Někdy jsem i přidal: „Hej, Clinte, mrkni se, jestli je ten chlápek čistej,“ a přidřeple jsem se točil, abych Clintovi udělal trochu prostor a přitom nespustil toho šmejda z očí. Taková hra, no. Neříkám, že bůhvíjak chytrá. Je to možná všechno, co mi zbylo ze Salingera. A když jsem tam takhle stál, tak se najednou otevřely dveře a přišel kolega z protisměny, že jsme si přece vyměnili služby, tak co tady dneska dělám. V panice a hrozně rychle jsem strčil kolt pod svetr a dělal jsem, že se tam jen tak rozcvičuju. Pak mi všechno došlo, měl jsem fakt radost, že můžu vypadnout a zařídit se pro dnešní večer jako normální člověk. Šel jsem domů a nijak jsem nespěchal. Když jsem si doma odmykal, pamatuju se, že mi na podlahu vypadl kolt a maličko si rozštípl pažbu.
To mě zamrzelo. Přemýšlel jsem, jak ho slepit, a takhle s koltem v ruce – jsem otevřel dveře do pokoje.
V pokoji tma. Ale jinak bylo všechno nad slunce jasnější. Když jsem rozsvítil, skákal Vili někde v rohu a pokoušel se vrazit nohu do kalhot. Mžoural oslněný světlem, a když mě uviděl, získal výraz veselého kozla od Josefa Lady. Marie seděla, hlavu v dlaních a celé tělo se jí otřásalo pláčem. Vili kolem mě protancoval, ztratil úplně rozum, teď už přece nemělo smysl něco předstírat. Nohy se mu třásly, nemohl se trefit ani do jedné nohavice. Nevím, jak jsem vypadal já. Vzpomínám si, že jsem měl v hlavě úplně vymeteno. Tuhle situaci si asi každý ve svém životě zkoušel představit, tak nějak koketoval s možností nevěry, kterou odhalí. Člověk by se rád stylizoval do pózy chlapa nad věcí, který řekne něco jako „promiňte“, na chvíli se vzdálí a všem třem namíchá něco moc dobrého k pití. Tak jen si to tak…
