Pomalu přicházely normální, to znamená i krušnější chvíle. S Marií jsme se dohodli, přece jenom se nechala obměkčit, že než se věci nějak upraví (což je samozřejmě jen jedna z vět mlhavě věci odsouvající na jakési vzdálené „pak“), zůstane u nás všechno jako dřív. Bylo v zájmu všech (Pepína, Marie a mě), aby dodělala svou vědeckou práci. Já jsem slíbil, že se pokusím přivydělat si nějakou korunu bokem. Marie mi navrhla, ať zkusím něco napsat. Bránil jsem se, ale polichoceně, je to příjemné, když do vás někdo hučí v tom smyslu, že je to škoda, když váš talent zahálí a podobně. Nakonec jsem tedy řekl, že se pokusím. Koupil jsem si několik linkovaných sešitů a dvě propisovačky. Sešity jsem si krasopisně nadepsal, a tím to skončilo. Pepíno mě přes den tak utahal, že když jsem si někdy kolem deváté večer rozložil všechno kolem sebe a uchopil tužku, vůbec nic mě nenapadlo. Jen mi šumělo v uších. Ale je těžké psát povídku o tom, že vás nic nenapadlo. Že vám šumělo v uších. A potom, pořád se mi do toho pletl Pepíno. Všechno, ca se mi vkrádalo do hlavy, to byl on. Několikrát mi celá situace přišla před Marií tak trapná, že jsem předstíral, že píšu, a zatím jsem mydlil jen vlnovky a klikyháky. Rukou jsem přitom zakrýval sešit, jako to ve škole kdysi praktikovalo pár blbů. Bylo mi z toho těžko a zoufale. Pil jsem kýbly kafe a hodně jsem kouřil, protože v mých představách spisovatel kouří jako ďábel, jenže mi z toho pořád lezly jen ty vlnovky – EEG mé literární budoucnosti nevypadalo růžově. Pak jsem rezignoval. Docela se mi ulevilo. Hodil jsem sešity na dno skříně a rozloučil se s Pulitzerovou cenou. Mně stačí, když budu psát tenhle deník. Mnohem víc mě baví pozorovat Pepína, jak se fantasticky lepší. Čtu si teď hodně o porodech a všech těhle věcech kolem. Fréderick Leboyer – jestli mi rozumíte. Že prý nás psycholog dovede tak daleko k pramenům, až si vybavíte vlastní porod. To mě podržte! Já bych o tohle ani nestál. Nebo ano? Co se týče mých vzpomínek na dětství, vešly by se do nosní dírky. Sem tam se mi něco vybaví, ale ani z puberty nejsem schopen dát dohromady nějaký souvislejší příběh. Kromě trapasů. Mám na ně sice v hlavě takového malého strašáka, ale občas, pravda, není k ničemu. Například, často se mi před spaním vybavuje tahle scéna. Je z mých jedenácti let.
Otec mě navlékl do svátečních šatů, namočil hřeben a ostře vymezil pěšinku. Máma mi do ruky dala dopis, ještě jednou mi oba vysvětlili, co mám dělat a co říkat, a hlavně mi připomínali, ať se nešklebím, protože jsem šel za celou rodinu kondolovat. Nebylo to nijak daleko a našim se tam asi nechtělo z jiných pohnutek. Vyšplhal jsem čtyři patra ve starém vlhkém činžáku a zazvonil. Dveře mi otevřela starší (tak mi tenkrát připadala) žena s obrovským poprsím. Měla uplakané oči a v ruce žmoulala kapesník. Zemřela jí matka a pach smrti tu byl vlezlejší než naftalín. Byl jsem zmatený, ale hlavně netrpělivý, protože venku pralo slunce a já chtěl za kámošema. Neměl jsem jiné přání než odsud co nejdřív vypadnout. Stála a uslzeně mě pozorovala a pak si mě přitáhla k sobě. Obličej mi vrazila mezi svá obrovská ňadra, takže jsem se v mžiku málem udusil. Tiskla mě k sobě pořádnou silou a celé to trvala věčnost. Když povolila, zprudka jsem se nadechl. Byl jsem rudý, pěšinku na maděru a oči vypoulené. Něco jsem koktal a ona se rozplakala, hlavu v dlaních a celá se strašně třásla. Bral jsem to tam odtud po točitých schodech, jako kdyby hořelo. Když jsem byl tak v polovině, vykřikla za mnou ta žena: „Pozdravuj maminku!„“ A já rozradostněný, že mám tohle představení za sebou, jsem se otočil a zařval: „Vy taky!“ Až venku mi došlo, co jsem to vlastně řekl, a málem jsem omdlel. Je mým údělem trapasy vyrábět. Mně už nezbývá než spoléhat na to, že ostatní mají paměť stejně děravou jako já. Čili, kdyby si mě vzal do parády Fréderick Leboyer nebo někdo podobný a za ruku mě provedl proti toku času, kolejemi zarostlými plevelem zapomnění až kamsi ke břehům plodové vody, v níž se třpytí celý můj v…
