EPILOG
Bolívie
23. listopadu 2001
Stálo ho to celé miliony. Desítky a desítky milionů. A všechny byly do posledního dolaru vyhozené do vzduchu.
Harlan DeVane seděl na verandě své drahé venkovské usedlosti postavené ve španělském stylu v bolivijském okrese Chapare a mlčky se díval na pastviny pro dobytek rozkládající se před ním. Pozoroval stádo dovezených jaloviček, jež spásaly okolní trávu s tupou umanutostí hovězího dobytka. Nějací dávní předchůdci těchhle zvířat museli v hrudi mít alespoň jiskřičku nespoutaného ohně. Ale tu v nich beznadějně udusil vývoj, jenž z burácejících stád udělal domácí zvířata, jejichž pohyb je omezen ohradou a jejichž vrozený strach z dravců ustoupil jistotě smutného konce na jatkách, který dostávají do vínku.
DeVane zvířata pozoroval a přemítal o tom, že by se mohl zvednout, dojít přes pastvinu k místu, kde jalovičky spásají pruh zeleně, jednu z nich si zcela náhodně vybrat, přiložit jí hlaveň k čelu a stisknout spoušť. Oběť by padla mezi svými družkami na bok a ten maličký orgán, který u nich zastupuje mozek, by vytékal na zem. Ostatní by zcela jistě dál líně přežvykovaly, nebo by možná některá z nich krátce zabučela na chvíli zmatená tím, co se děje. Ani jedna by si přitom neuvědomila, že ji právě o vlásek minul stejný osud. Nedokážou totiž pochopit, že jsou na světě jen čirou náhodou.
DeVane se náhle přestal rozhlížet a upřel nepřítomný pohled do jednoho místa. Jeho jemné rysy vyjadřovaly něco mezi zamyšlením a hledáním. Pak se mu konečně vybavila slova ze staré knihy v kožené vazbě, kterou měl v knihovně: Nač celé to šílenství? Nač všechna ta snaha o únik? Nač všechny ty píšťaly a tamburíny? Nač všechno to vzrušení?
Zcela tiše se nadechl, jako obvykle.
Hlavou se mu honily nejen nepodstatné úvahy o jalovičkách, měl přece daleko závažnější věci, jež musí promyslet. Věci, od nichž si může dovolit se odpoutat jen na chvilku, protože ony si ho stejně najdou, doženou ho a rozcupují mu ten klamný pocit falešného klidu na kusy jak čelisti nesmlouvavého nočního dravce.
Vir Spáč mu měl přinést bohatství, o jakém se mu nikdy v životě nezdálo, a postavení, které si snad ani nelze představit – měl mu dát moc řídit sluneční kočár po obloze. Místo toho mu vynesl nejhorší ponížení. Inhibitory jsou dnes k mání stejně běžně jako aspirin, takže jeho zákazníci vyhodili závratné sumy za genetické aktivátory viru, jež mají dnes sotva cenu prachu na cestě. Někteří počítali vyhlédnuté oběti po stovkách, jiní po tisících. On si přál smrt jednoho jediného člověka, Rogera Gordiana… a nikdo z nich se nedočkal toho, do čeho vložil tak obrovskou spoustu peněz.
Tak co ho teď ještě čeká? Nač všechny ty píšťaly a tamburíny? Ponížení. Hanba. Zákazníci, kteří se houfně stávají jeho nepřáteli.
A kvůli neschopnosti Siegfrieda Kuhla se nepodařilo odstranit Gordiana ani hrubým, otevřeným násilím, a tak teď stojí před velmi reálným nebezpečím, že pečlivě rozestavěné zástěny, jež mu měly zajistit anonymitu, se začnou jedna po druhé hroutit.
DeVane zavřel oči a pomalu, velice pomalu, zaklonil hlavu, aby nastavil obličej silnému tropickému slunci. Paprsky se opřely do jeho bledé, téměř bezbarvé pleti. Věděl, že to nebude dlouho trvat a začne mít spálenou kůži.
Přesto seděl a nehýbal se.