12.
San José, Kalifornie
11. listopadu 2001
V okamžiku, kdy Palardy vstoupil do kanceláře Rogera Gordiana, zmocnil se ho divný pocit. Všechno v místnosti vypadalo stejně, a přece úplně jinak. Připadal si jako v jednom z těch snů, které se tak podobají skutečnému životu, že se člověk probudí celý zmatený a neví, jestli se mu to zdálo, nebo jestli se to doopravdy stalo. Sen se může odehrávat třeba v prostředí, kde dotyčný vyrůstal, v domě, kde bydlí, nebo v parku na druhé straně ulice, na tom nezáleží. Člověk prostě ví, že je někde, kde to zná, ale že všechno není přesně tak, jak by mělo být. A to venku kolem něj i uvnitř v jeho mysli.
Dnes ráno se Palardyho zmocnil přesně stejný pocit. Všechno vypadalo stejně, a přece úplně jinak.
Když kráčel po koberci ke Gordianovu stolu, snažil se ze sebe ten neurčitý, matoucí pocit setřást.
„Takže uděláš to, co prostě udělat musíš,“ oznámil mu přece Quiros. A Palardy věděl, že nemá na výběr.
Že to udělá.
A protože od pravidelné kontroly případné přítomnosti odposlouchávacích zařízení uběhl teprve jeden jediný den, neměl s sebou ani Velkého čmuchala, ani žádné jeho přídavné zařízení. Možná měl proto zvláštní pocit, že je nápadnější, než by byl se svou výbavou. Ale jakmile ho Enrique Quiros jednou k téhle akci přinutil, chtěl to Palardy mít z krku co nejdříve. To zavřené kožené pouzdro, které mu Quiros předal, ho tížilo v kapse a pálilo v dlaních. Táhlo ho k zemi jako kus nějakého supertěžkého kovu vydolovaný z magnetického jádra Země. Čím déle měl tu věc u sebe, tím byla ta tíha nesnesitelnější. Palardy potřeboval mít tuhle záležitost za sebou, dřív než ho to strhne do zemských hlubin.
Dorazil do práce chvíli před sedmou, což bylo u personálu, který má na starosti ochranu budovy před špionáží, docela běžné – jejich prohlídky vždycky probíhaly před začátkem pracovní doby, aby se pak se svými přístroji nepletli v běžném provozu. Hned po příchodu vyrazil do Gordianovy kanceláře. Pro případ, že by tam na někoho narazil, měl připravenou příhodnou výmluvu. Věděl, že opatrnost je na místě. Zatímco šéf zpravidla přicházel až v půl osmé nebo ve tři čtvrtě na osm, Palardy věděl, že jeho asistentka Norma bývá v práci často mnohem dřív, aby vyřídila co nejvíc papírů hned po ránu, připravila svému nadřízenému program na celý den a vůbec se věnovala svým povinnostem. Když Palardy vystoupil z výtahu, hned si jí všiml. Seděla za stolem v předpokoji a pilně úřadovala.
Dobře udělal, že si předem připravil tu povídačku.
„Dobrejtro, Normo,“ pozdravil nenuceně a v duchu se divil, že tam dokáže jen tak postávat a culit se, a přitom má pocit, že se pod ním každým okamžikem otevře podlaha.
Vzhlédla k němu od obrazovky počítače s mírně překvapeným výrazem ve tváři.
„Ahoj, Done,“ odpověděla. „Chceš mi namluvit, že ten chlápek, co tu včera pobíhal se všemi těmi podivuhodnými přístroji, byl tvůj jednovaječný bratr?“
„Kdepak. Je mi líto, že tě musím zklamat, ale jsem na všechnu práci sám,“ odpověděl ve stejném duchu.
„Za všechny ženy světa se ti tímto omlouvám,“ přisadila si Norma další rozvernou replikou a přidala předstírané zamračení. „Tak co tě k nám přivádí zpátky?“
„Popravdě řečeno, postrádám jedno z těch zázračných udělátek, co mi štrádují po tašce, když dělám obhlídky.“ Palardy měl pocit, že k němu jeho vlastní slova doléhají ze vzdáleného konce místnosti. „V údržbě mi řekli, že ve ztrátách a nálezech se jim nic takového neobjevilo, tak jdu zpátky po svých stopách.“
Část mysli mu napovídala, že by Norma mohla být trochu nedůvěřivá. Že tam bude sedět, zabodávat do něj pohled a uvažovat, jestli se tomu dá věřit. Velká část mozku ale moc dobře věděla, že je to nesmysl. Bylo mu jasné, že důvod, jímž jí vysvětlil svou nenadálou návštěvu, zní naprosto samozřejmě a věrohodně.
Nemýlil se. Norma jen mávla rukou ke dveřím vedoucím do ředitelské kanceláře.
„Jako doma,“ poznamenala.
A tak teď Palardy stál nad Gordianovým velkým mahagonovým stolem, byl obrácen zády ke dveřím a chvatně si nav…