11.
San Diego, Kalifornie
8. listopadu 2001
„To, co po mně chceš, prostě nemůžu udělat. To nepadá v úvahu.“
„Mrzí mě, že to vidíš takhle, Palardy,“ pokývl hlavou Enrique Quiros. „Protože ve skutečnosti je to tvoje jediná možnost.“
„Nepoužívej moje jméno. Není to bezpečný –“
Quiros zavrtěl hlavou a ukázal na přenosný detektor odposlouchávacích zařízení, který ležel mezi nimi na sedadle. „Vidíš, to je další věc, ve které se mýlíš,“ prohlásil pohrdlivě. „Protože tohle je moje Bezpečné auto. Skutečně mu tak říkám. Tak jako jiní lidé dávají svým vozům jména jako Bessie, Marie a tak podobně.“
Palardy si povzdechl. Bezpečné auto byl Fiat Coupé, s nímž Quiros zajel na parkoviště před nástupním molem pro osobní dopravu v Přístavní ulici. Bylo šest hodin večer, horní okraj slunce se pomalu nořil do sandiegské zátoky a celý prostor před nástupním molem byl zbrázděný ostře ohraničenými stíny. Svůj karavan značky Dodge nechal Palardy stát o několik uliček dál, když neochotně dorazil na schůzku, k níž ho Quiros vyzval.
„Tyhle přenosný hračičky nejsou spolehlivý,“ zamumlal. „Mají hodně omezený rozsah frekvencí, na které reagují. A některá odposlouchávací zařízení pracují způsobem, který tahle prdítka vůbec nedokážou zaznamenat. Nezapomeň, že já se těmihle záležitostmi živím, je to kruci moje práce, tak si to uvědom –“
„Uklidni se. Na nic jsem nezapomněl,“ zarazil ho Quiros. „Tohle auto bývá zaparkované na mém pozemku, a ten je bez přestávky kontrolován kamerami. Jsou tam alarmy a chodí tam hlídky se psy. A pokud nejsem uvnitř, jako třeba teď, nikdy nestojí nikde jinde.“
Podívali se na sebe a Palardy uviděl svou vlastní tvář, jak se odráží v Quirosových tmavě zelených brýlích značky Brooks Brothers. Vždycky mu připadalo urážlivé, když si někdo nechal tmavé brýle na očích a mluvil s někým, kdo je nemá. Zakrývání očí podle něj znamená udržování si odstupu a nadřazeného postoje. Policisté, paranoici, sebestředné filmové hvězdy – tak zásadně odlišné typy, a přece mají společné to, že se tímhle způsobem snaží držet si každého od těla.
„Otevřené prostory je těžký zajistit,“ poznamenal Palardy. „Dokonce i armáda s tím má potíže. Takže je mi jedno, kolik alarmů a psů máš doma.“ Znovu si unaveně vzdechl. „Poslouchej, nepřijel jsem se s tebou hádat. Chtěl jsem jen naznačit, že nám trocha opatrnosti nemůže ublížit.“
Quirose celý hovor zjevně přestával bavit. Sáhl do náprsní kapsy svého sportovního saka a vylovil zavřené kožené pouzdro. „Tak to zkrátíme, abychom mohli oba jít po svých,“ prohlásil a podal pouzdro Palardymu. „Všechno, co budeš potřebovat, je uvnitř.“
„Už jsem ti řekl, že to nemůžu udělat. Je to příliš nebezpečný. Na mě je to prostě trochu moc.“
Quiros si ho chvíli beze slova prohlížel. Pak sám pro sebe přikývl, zadíval se předním sklem ven z auta a temeno si opřel o opěrku hlavy.
„No dobře,“ ozval se. Díval se přímo před sebe a pouzdro stále ještě třímal v ruce. „Asi to jinak nepůjde. Podívej, vůbec mě nezajímá, co mi tady vykládáš. Když jsi potřeboval prachy, abys zaplatil dluhy, které jsi nasekal v Cuiabá při hraní karet, byl jsi rád, že můžeš prodat důvěrné informace o bezpečnostních zařízeních a jejich rozmístění. A tehdy skutečně byla tvoje práce je chránit. Když ses vrátil do Států a zjistil, že už jsi zase v koutě a po krku ti jde banda krvelačných lichvářů, mohl ses samým úsilím přetrhnout, jen aby ses vplížil do kanceláře svého zaměstnavatele a nasbíral tam materiál pro genetickou úpravu. A moc dobře jsi věděl, za jakým účelem to děláš –“
„Prosím tě, tenhle hovor se mi ani trochu nezamlouvá –“
Quiros zvedl ruku. Bylo to pomalé gesto vedené bez sebemenšího náznaku hněvu. Přesto jím Palardyho okamžitě umlčel.
„Být na tvém místě, taky by se mi to nezamlouvalo,“ ujistil svého společníka. „Protože tys bezostyšně porušil snad každou profesní zásadu, o které ses kdy dověděl. Umožnil jsi, že došlo k řadě vražd a sabotáží. A kdyby se to dostalo na veřejnost, strávíš ve vězení zbytek života.“
Na chvíli se ro…
