21.
Kalifornie
16. listopadu 2001
„Tamhle je to. Asi tři bloky před námi. Ta vysoká administrativní budova, vidíte ji?“ Ricciho místní kontakt pustil jednou rukou volant a ukázal vpravo před sebe. „Společnost, která Quirosovi slouží jako zástěrka, je ve třetím patře. Golden Triangle Services. Zlatý trojúhelník.“
Ricci se podíval okýnkem auta ven.
„Počítám, že mu to připadá jako vynikající fór,“ poznamenal.
Řidič se prodíral s vozem odpolední špičkou. Mohlo mu být něco málo přes třicet, jmenoval se Derek Glenn, jeho pleť měla barvu pečených kaštanů a na hlavě měl krátce střižený trávník černých chundelatých vlasů. Vynikal vypracovanou postavou se širokými rameny.
„Myslíte název toho krycího podniku?“ ujistil se.
Ricci přikývl. „Zlatý trojúhelník. Místa, kde se pěstuje a prodává nejvíc heroinu na světě,“ začal vysvětlovat. „Thajsko, Laos, Barma –“
„Myanmar,“ skočil mu do řeči Glenn.
Ricci se na něj překvapeně podíval.
„Myanmar je barmsky Barmský svaz,“ dodal honem Glenn. „Jo, od Quirose je to takové nenápadné šťouchnutí. Ten výraz totiž používají investoři pro označení prostoru na sever od města. Tam se přesunula většina internetových obchodníků, víte? Včetně našich.“
Ricci nespokojeně zamručel. Glenn patřil k zaměstnancům Meče, kteří tvořili místní pobočku UpLinku. Jejich úkolem bylo budovat a udržovat bezpečné vnitřní počítačové sítě podniků a vládních institucí. Glenn znal zdejší poměry a snažil se Riccimu pomoci. Jenže události nabraly strhující tempo a způsobily, že se Ricci během pouhých deseti hodin přesunul z řadového domku v Sunnydale, kde stál nad Palardyho mrtvolou, až do tohohle podivného města ležícího na pobřeží o stovky kilometrů dál na jihu. Výsledkem bylo, že se Ricciho držela podrážděná a kritická nálada. Bylo mu jedno, jestli si světové středisko obchodu s narkotiky říká Barma, Myanmar nebo Tramtárie. Bylo mu jedno, kolik úsilí věnují nejrůznější gauneři na to, aby v případných kupcích nemovitostí vzbudili dojem, že pracují v dobré čtvrti. V hloubi duše si myslel, že okna z kouřového skla, za nimiž Enrique Quiros úřaduje, připomínají ze všeho nejvíc „psaníčko“ – úhledně složenou obálku s dávkou heroinu – přerostlé do obřích rozměrů.
„Poslouchejte,“ pokračoval Glenn, „chci tím jen říct, že Enrique není obyčejný lotr. Je slizký, to jo. Ale přece jen se od ostatních trochu liší. Člověk ho musí brát vážně. Má diplom ekonomie z přední univerzity. Má těsný vztah ke své rodině. A za svůj největší úkol považuje pořádně se o všechny starat. Kdyby ho jeho táta těsně před smrtí nepožádal, aby po něm převzal celý ten pašerácký podnik, možná by se synek dnes živil poctivě. Ale když už se mu to jednou stalo, nejspíš měl pocit, že to musí udělat –“
„Četl jsem jeho životopis v letadle cestou sem,“ poznamenal Ricci.
Glenn se díval upřeně předním sklem vozu ven.
„Lítat v podnikovém Learjetu podle všeho nebude špatný způsob cestování,“ prohodil po chvíli. „Třeba se mi to jednoho dne podaří vyzkoušet na vlastní kůži. Rozvalovat se hezky pohodlně v prvotřídním křesle soukromého letadla. Za zády člověku neřve žádný fracek s promočenými plenami. A jeho starší brácha vám přitom nestrká žvýkačku do ucha.“
„Jak tomu mám rozumět?“
Glenn pokrčil rameny.
„Pobývám tady v San Diegu už hezky dlouho a měl jsem dojem, že byste si rád poslechl, co všechno vím,“ prohlásil vzápětí. „Jestli ne, mně to nevadí. Počkal jsem na vaše lidi na letišti, dovezl vás sem, úkol splněn. Můžu si zajít na pivo do nějakého milého a tichého podniku. To je na téhle práci nejlepší.“
„A co je na ní nejhorší?“
„Nic, co by doopravdy stálo za stěžování. Ale možná by bylo rozumné, kdybyste si připomněl, že jsem prodělal stejný výcvik jako ti skvělí hoši v San José.“ Odmlčel se. „A možná mám za sebou i nějaké zkušenosti.“
Ricci se na něj zprudka otočil, pak zaváhal.
„Omlouvám se,“ zabručel po chvíli. „Prostě jsem dneska vstával levou nohou. Nic se mi nedaří, nic se mnou není.“
Glenn dál upíral pohled předním sklem ven. „Šušká se tady,…
