14.
San Diego, Kalifornie
14. listopadu 2001
Mrtvolu Felixe Quirose nakonec nikdy úplně nespořádali hlodavci. Ale také ji nenašli přímo ostatní členové Quirosova klanu.
A jeho vrah se později nestačil divit, jak se to nakonec všechno vyvinulo.
Cesar a Jorge byli bratranci z prvního kolene a současně byli oba Felixovými vzdálenějšími příbuznými, i když každý z jiné strany. Dělali předáky na jeho vrakovišti a současně byli zataženi do rodinného nezákonného podniku jako obyčejní pěšáci. Šéfova třídenní nepřítomnost v podniku je v nejmenším nezaskočila. Ani ve snu je nenapadlo, že by se snad Felixovi mohlo něco přihodit. A už vůbec si nic nemysleli o pískání a škrábání, jež k nim doléhalo uličkou mezi auty.
Felix si totiž každou chvíli vyrazil přes hranice do Tijuany, aby si užil v některém z tamních barů, kde člověk koupil tři mladičké putas za cenu jedné. Odtáhl si je na pokoj, tam do nich nacpal dávku hašiše nebo extáze, pořádně si s nimi užil, a sotva bylo po všem, vykopl je ze dveří a už je nikdy neviděl. Cesar a Jorge o tomhle jeho nehezkém zvyku moc dobře věděli, ale soudili, že někde musí být někdo, kdo se v takových chvílích stará o každodenní chod vrakoviště. Enrique sice kdysi firmu Felixovi předal, aby měl mladík něco doopravdy na starosti a přestal vyhledávat průšvihy. Jenže on toho nenechal, a tak měli Cesar a Jorge za jisté, že na podnik někdo dohlíží. Stačilo, aby se Felixovi dostalo do rukou trochu hotovosti, a mohli jste vzít jed na to, že zmizí a neukáže se, dokud neutratí poslední cent ve snaze dostat pod sebe nějaká degenerovaná nedochůdčata.
Cesar a Jorge byli prostě přesvědčeni, že valně nezáleží na tom, jestli tam Felix je, nebo ne. Vždyť sami moc dobře věděli, co mají dělat. Měli klíče od všech částí vrakoviště a znali veškeré přístupové kódy a většinou pro ně bylo daleko stravitelnější řešit všechny problémy, aniž by do toho zatahovali Jeho Blahorodí. Když je požádal, aby se zúčastnili toho přepadení, při němž chtěl Felix ukrást Salazarovým zásilku z Mexika, oznámili mu, že je blázen, a odmítli to. Protože Felix byl nemanželský syn Enriquovy sestry, dávali si Cesar a Jorge pozor, aby se s nikým nedělili o to, co si o svém šéfovi myslí, a bavili se o něm jen mezi sebou. Přitom si byli téměř jisti, že to, co si o mladíkovi říkají, napadlo jeho strýce už alespoň stokrát, a že by se za to na ně asi nikdo nakonec ani moc nezlobil. Ale člověk přece musí dodržovat určitá pravidla.
Když si Cesar někdy kolem poledne toho zvuku všiml, nevzbudilo to v něm pražádnou pozornost. Takovéhle obrovské pohřebiště aut přiláká spoustu podivných živočichů. Vždyť je to rozsáhlý pozemek plný rozpadajících se vozů, v nichž lidé nechali napůl snědené párky, kukuřičné placky, sladké tyčinky, kornouty od zmrzliny, plechovky od limonád a kdoví co všechno. A ještě něco. Po nějakém čase je člověk ani nemusí vidět, aby věděl, který druh zrovna úřaduje poblíž. Pozná je totiž podle zvuků, jež vydávají.
Jakmile Cesar uslyšel neklidné škrábání, okamžitě mu bylo jasné, že jsou to krysy. Lidé, kteří neměli s těmihle hlodavci tolik zkušeností jako Cesar a nestrávili s nimi tolik času jako on, by se nad tím možná pozastavili – vždyť krysy vylézají hlavně až po setmění. Ale na takovémhle vrakovišti je člověk mohl očekávat v kteroukoliv denní i noční dobu. Postupem času si zvykne, že na ně všude naráží, že je vidí šmejdit mezi auty, že slyší, jak si capkají pro kořist. Dostávaly se do vozů rozbitými předními skly nebo dírami v podvozku. Dokázaly dokonce vlézt do kufru a prokousat se čalouněním zadního sedadla do kabiny. A když se člověk ráno stavil v lahůdkách pro obložený chléb s vajíčkem, některá z těch odporných šedivých potvor, větší a protivnější než psík čivava, byla schopná to vyčenichat a vyrazit na lov přímo do vozu nebo karavanu. Stačilo jen, aby našla dost velkou škvíru, kterou se mohla protáhnout dovnitř. Najednou tam panáčkovala na zadních, pozorovala vás malinkými pichlavými očky a vypadala, jako když čeká, že…
