Raymond Seurat
TOI
(Ed. Denoël)
Román couvá k autorovi, to znamená, že z polohy jediné fiktivní skutečnosti přechází na pozici vzniku této fikce. To se děje alespoň na špičce evropské prózy. Fikce se spisovatelům znechutila, protože přestali věřit v její nezbytnost, přejedla se jim, stali se ateisty vlastní všemohoucnosti; nevěří už tomu, že když řeknou "budiž světlo" - čtenáře skutečně oslní jas. To však, že právě takto mluví, že takto mluvit mohou, již určitě není fikcí. Román popisující svůj vznik, byl pouze prvním krokem ústupu; teď se už nepíší díla, která by ukazovala, jak vznikají; kánon již tak dost omezuje konkrétní tvorbu. Píše se o tom, co by se mohlo napsat…, ze všech těch možností, vířících v hlavě, se vytrhávají jednotlivé skici, a putování mezi těmito fragmenty, které se nikdy nestanou normálními texty, vyznačuje současnou obrannou linii. Je třeba se obávat, že nikoli poslední, protože ve spisovatelích se budí dojem, jako by další ústupy spěly ke konci, jako kdyby se dalšími kroky zpět přiblížili tam, kde bdí skrytý, tajemný "absolutní zárodek" veškeré tvořivosti - zárodek, z nějž by se mohly vylíhnout ony myriády děl, jež nebudou nikdy napsána. Představa tohoto embrya je však mámením, poněvadž stejně jako neexistuje geneze bez stvořeného světa, neexistuje ani literární tvorba bez tvořené beletrie. "Prvotní zřídla" jsou natolik nedostupná, že neexistují: ustupovat k nim, to znamená propadnout omylu regressu ad infinitum; lze ještě napsat knihu o tom, jak se zkoušelo napsat knihu o tom, co se chtělo napsat atd.
Toi Raymonda Seurata je pokusem o východ ze slepé uličky v jiném směru, nikoli dalším ústupovým manévrem, ale pohybem kupředu: autor se doposud stále obracel na čtenáře, nikoli však proto, aby mluvil o něm - a to si právě Seurat umínil udělat! Román o čtenáři? Ano, o čtenáři, ne však už román. Neboť obracet se na vnímatele znamená něco mu vyprávět, mluvit o čemkoliv - ne-li už o ničem (antiromán!) -, ale vždycky pro něj. A tudíž mu ipso facto sloužit. Seurat dospěl k názoru, že těch staletých služeb je už dost, a rozhodl se vzbouřit.
Bezpochyby to je ambiciózní záměr. Dílo jako vzpoura proti vztahu "zpěvák - posluchač", "vyprávěč - čtenář"? Rebelie? Výzva? Ale ve jménu čeho? Hned zkraje se to jeví jako nesmysl: když nechceš, spisovateli, sloužit tím, že vypravuješ, musíš zmlknout, a přestáváš takto být spisovatelem - tato alternativa nemá jiné řešení, takže jakou kvadraturou kruhu tady je dílo Raymonda Seurata?
Zdá se mi, že další ozvláštnění svého zámyslu vypátral Seurat u de Sada. De Sade nejprve vytvářel uzavřený svět - svých zámků, paláců, klášterů - a pak zástupy v nich uzamčené rozdělil na katy a oběti; mučení obětí působilo popravčím rozkoš tak dlouho, dokud nezůstali sami, a aby mohli pokračovat, museli se postupně požírat navzájem, až nakonec zůstává v hermetickém odloučení nejodolnější kat - ten, který pozřel, zlikvidoval všechny ostatní, a tehdy nám prozrazuje, že nejde pouze o autorova porte-parole, ale o samotného autora, Donatiena Alphonse Francoise de Sade, uvězněného v Bastile. On jediný zůstává, protože on jediný není výplodem fikce. A tak Seurat tuto relaci jaksi obrátil: kromě autora tu určitě je a vždycky musí být někdo, kdo vzhledem k dílu není fiktivní - a to je čtenář. A právě toho čtenáře učinil svým hrdinou. Ovšem čtenář sám nemluví, každé takové řečnění by bylo jenom mystifikací, předstíráním: to autor hovoří o čtenáři - dává výpověď ze služby.
Jde o literaturu jakožto duševní prostituci: a to pouze proto, že když se píše, je zapotřebí sloužit. Je třeba se přizpůsobovat, dvořit, osvědčovat, demonstrovat stylistickou diferenciaci, zpovídat se, brát si čtenáře za důvěrníka, dávat mu všechno své nejlepší, ucházet se o jeho zájem, přitahovat pozornost - krátce je mu třeba nadbíhat, doprošovat se jeho přízně, prodávat se - jak ošklivé! Je-li vydavatel pasákem, pak literát je prostitutkou a čtenář návštěvníkem veřejného domu kultury. Pokud si tento stav věcí uvědomíme,…
