Giancarlo Spallanzani
IDIOT
(Mondadori Editore, Milano)
Tak tedy mají Italové mladého spisovatele promlouvajícího plným hlasem, jednoho z těch, kteří nám tolik scházeli. Bál jsem se, že se mladí dají infikovat pseudonihilismem znalců, hlásajících, že celá literatura byla napsána a že teď lze už jenom sbírat drobty ze stolů starých mistrů, jimž se říká mýty anebo archetypy. Ti proroci chudé invence (už nic nového pod sluncem) neoznamují své soudy rezignovaně, ale jako by je vidina veskrze jalových staletí, čekajících na Umění, opájela jakousi zvrácenou satisfakcí. Dnešnímu světu totiž zazlívají jeho technický rozmach a čekají na pohromu se stejně zlovolným potěšením, s jakým pavlačové drbny očekávají rozpad manželství lehkomyslně uzavřeného z lásky. Takže tu teď máme cizeléry (protože Italo Calvino imituje Benvenuta Celliniho a nikoli Michelangela), máme zároveň i naturalisty, kteří se zastyděli za naturalismus a předstírají, že píší něco jiného, než na co stačí (Alberto Moravia), ale zato máme nedostatek opovážlivců. Není snadné je najít tam, kde uštědřovat facky může kdekdo, jedva mu huba obrostla zbojnicky vyhlížejícím vousem.
Mladý prozaik Giancarlo Spallanzani je až nestydatě opovážlivý. Názory znalců přijímá jakoby za bernou minci, a vzápětí je znectí. Neboť titul jeho knihy nenavazuje na Dostojevského román jenom svým názvem - zachází dále. Nevím jak komu, ale mně se o knize píše lépe, když vím, jak její autor vyhlíží. Spallanzani nevypadá na fotografii sympaticky, je to mladíček s nízkým čelem a trochu napuchlýma černýma očkama, která mají zlý pohled - jeho titěrná brada klidu nepřidá. Je to enfant terrible, mazaný ničema a kruťas, anebo člověk přímý v kůži neviňátka? Přesnou charakteristiku se mi nalézt nedaří, ale přesto trvám na svém prvním dojmu z četby Idiota: taková proradnost je již třídou sama o sobě. Že by psal pod pseudonymem? Vždyť slavný, historický Spallanzani se zabýval vivisekcí - a tento třicátník se jí věnuje rovněž. V takovou náhodnou shodu jmen lze těžko uvěřit. Mladý autor je troufalý: svému Idiotovi předesílá úvod, v němž s předstíranou upřímností vykládá, proč zavrhl svou původní myšlenku - napsat Zločin a trest ještě jednou jako Soňu, jako příběh, který Marmeladovova dcera vypravuje v první osobě.
Ne zcela bez elegance opovážlivec vysvětluje, že se zřekl svého záměru, protože nechtěl ublížit originálu. Jak říká, musel by proti své vůli poškodit pomník, který Dostojevskij vystavěl své ušlechtilé prostitutce. V Zločinu a trestu je Soňa pouze podružnou postavou, neboť se vyskytuje ve třetí osobě; vyprávění ich-formou by vyžadovalo její neustálou přítomnost i ve chvílích, kdy se zabývá svou výdělečnou činností, což je takový druh práce, který postihuje duši jako žádný jiný. Axióm o jejím duchovním panenství, neposkvrněném zkušenostmi hříšného těla, by nezůstal nedotčen. Když autor takto vykličkoval, vůbec nedává odpověď na problém sám - na Idiota. To je proradnost: udělal si, co chtěl, neboť nám všeobecně naznačil adresu; nestoudnost tkví v tom, že ani slůvkem nezavadil o nevyhnutelnost, onen imperativ, který ho přiměl přistoupit k tomuto tématu - po Dostojevském!
Příběh, realistický a věcný, se zprvu zdá zasazen na poměrně přízemní úrovni. Docela normální rodina, žijící v průměrných majetkových poměrech, v spořádaném manželství, nejeví téměř o nic zájem, protože má duševně zaostalé dítě. Jako každé, i toto dítě slibovalo být roztomilé: vzpomínky na jeho první slova, na jeho svérázné průpovídky, které jsou vedlejším důsledkem vrůstání do jazyka, zůstaly pečlivě uchovány v relikviáři rodičovských vzpomínek. Tyto roztomilé naivity batolete, vsazené do nynějšího tíživého snu, vyznačují rozkmit mezi tím, co být mohlo, a tím, co se stalo.
Dítě je idiot. Život s ním a starost o něj jsou utrpením o to krutějším, že vyrostlo z lásky. Otec je téměř o dvacet let starší než matka. Jsou manželství, která to v analogických situacích zkoušejí ještě jednou - v tomto případě není ovšem jasné, zda to…
