Marcel Coscat
LES ROBINSONADES
(Ed. du Seuil, Paris)
Po Robinsonovi Defoeově se objevil švýcarský Robinson, osekaný pro mládež, stejně jako řada ještě více infantilizovaných verzí života na pustém ostrově. Před několika lety vydala naopak pařížská Olympia, jdoucí s duchem doby, Sexuální život Robinsona Crusoe, plytkou zábavu, o jejíž hodnotě ani o autorovi nestojí vůbec za to se zmiňovat, protože se skryl za jedním z oněch příznačných pseudonymů, které jsou vlastnictvím vydavatelů využívajících nádeníků pera k známým záměrům. Ale na Robinsonády Marcela Coscata se čekat vyplatilo. Je to popis společenského života Robinsona Crusoe, jeho sociálně charitativních činů, jeho krušného, těžkého a mnohotvárného života - jde totiž o sociologii samoty, o masovou kulturu opuštěného ostrova, který v závěru tohoto příběhu doslova praská ve švech přelidněním.
Dílo pana Coscata, jak si čtenář nepochybně ihned všimne, není svou povahou ani plagiát, ani komerční trhák. Nevyžívá se v senzacích ani v pornografii samoty, takže by třeba trosečníkův pohlavní pud nasměrovalo na kmeny palem s jejich chlupatými kokosy, na ryby, kozy, sekery, houby a uzeniny zachráněné z vraku lodi. Na rozdíl od spisku z Olympie zde již Robinson není říjícím samcem, který se jako falický jednorožec žene mezi křovinami, rozdupává zasetý bambus a cukrovou třtinu, znásilňuje písky pláží, horské štíty, vody v zálivu, chechtot racků, vznosné stíny albatrosů či žraloky bouří zahnané ke břehu. Kdo hledá v knize podobné věci jako potravu pro svou zjitřenou obrazotvornost, ten se vrátí s prázdnou, Robinson Marcela Coscata je ryzí logik, krajní konvencionalista a filozof, který z doktríny vyvodil tak dalekosáhlé závěry, jak jen to bylo možné, a ztroskotání lodi - trojstěžníku Patricia - znamenalo pro něj pouze otevření dveří, přetnutí lan, přípravu laboratorní aparatury k experimentu, protože šlo o akt, který mu umožnil dosáhnout vlastní identity, nenarušené přítomností jiných.
V okamžiku, kdy si Serge N. uvědomuje svou situaci, nejenže pasivně nepodléhá, ale rozhoduje se stát se opravdovým Robinsonem, počínaje už dobrovolným přijetím tohoto jména. To je o to rozumnější, že už nebude mít možnost těšit se jakýmkoli výhodám ze svého dosavadního života.
V celkovém spektru existenčních potíží je osud trosečníka sám o sobě natolik nepříjemný, aby ho nebylo zapotřebí ještě kořenit předem ztraceným napínáním paměti, tesknící po tom, co je nenávratně ztraceno. Je třeba svět takový, jaký je, lidsky uspořádat, a proto bývalý Serge N. hodlá ostrov i sebe vytvořit od samého prvopočátku. Nový Robinson pana Coscata nechová žádné iluze; ví, že Defoeův hrdina byl fikcí, zatímco jeho skutečný vzor, námořník Selkirk, po letech náhodně zachráněný jakousi brigou, je bytostí natolik dokumentárně zpracovanou, že mluvit o něm je zbytečné. Defoeův Robinson přežil nikoli díky Pátkovi - ten se objevil příliš pozdě - ale proto, že vědomě počítal se skutečně drsnou, ale pro puritána nejlepší z možných společností - totiž se samotným Pánem Bohem. A právě onen strohý brach mu vštípil pedantsky přesné chování, urputnou pracovitost, výčitky svědomí a zejména onu ryzí cudnost, která autora pařížské Olympie natolik rozzuřila, že ji útokem nabral na rohy bezuzdnosti.
Serge N., čili Nový Robinson, který v sobě shledal jistou tvůrčí sílu, předem ví, že na jedno určitě nebude stačit - aby stvořil Nejvyššího. Je racionalista a jako takový přistupuje k svému dílu. Všechno hodlá promyslet a uvážit, začíná tudíž od toho, zda by nebylo nejmoudřejší nedělat vůbec nic. Nejspíš to povede k šílenství, ale kdoví, zda to nebude stav docela příjemný? Ovšem kdyby si mohl druh šílenství vybrat asi jako kravatu ke košili, třebas hypomaniakální euforii s trvalou rozjařeností, Robinson by si ji dokonce rád i naočkoval. Leč kde má jistotu, že nepodlehne depresi, končící pokusy o sebevraždu? Myšlenka na to ho leká už z estetického hlediska a navíc pasivita není v jeho povaze. Na to, aby se šel pověsit nebo utopit, bud…