César Kouska
DE IMPOSSIBILITATE VITAE, DE IMPOSSIBILITATE PROGNOSCENDI (2 svazky)
(Státní nakladatelství vědecké literatury, Praha)
Autor uvedený na obálce jako César Kouska je pod předmluvou v knize podepsaný jako Benedikt Kouska. Jde o tiskařského šotka, nepozornost korektora či o nějaký nepochopitelný obmyslný záměr? Já osobně se přikláním k jménu Benedikt, které se mi víc zamlouvá. Vděčím totiž profesoru B. Kouskovi za několik nejpříjemnějších hodin svého života, které jsem strávil četbou jeho díla. Názory, které v něm předkládá, jsou nepochybně v rozporu s pravověrným vědeckým učením, leč přitom nejde o žádné blouznivé nápady. Pravda bude ležet někde uprostřed, v oné přechodové sféře mezi světlem a stínem, kdy rozum popouští logice uzdu jen natolik, aby se nezměnila v plácání do větru.
Profesor Kouska totiž napsal dílo, v němž dokládá platnost následujícího vylučovacího vztahu: buď je teorie pravděpodobnosti, o niž se opírá přírodověda, naprosto mylná, anebo živá příroda s člověkem v čele neexistuje. Ve druhém díle profesor dovozuje, že pokud se prognostika čili futurologie má stát realitou a nemá být pouze malováním strak na vrby, vědomým či nevědomým vytíráním zraku, nemůže jako vědecká disciplína používat počet pravděpodobnosti, ale musí si vytvořit zcela novou metodu, jmenovitě - abych citoval autora - "z antipodálních axiomat vycházející distributivní teorii souborů jevů vyššího řádu s nízkou četností výskytu v časoprostorovém kontinuu" (citát současně dokazuje, že četba tohoto díla, zejména v jeho teoretických pasážích, je značně náročná).
Benedikt Kouska začíná konstatováním, že teorie empirické pravděpodobnosti je rozštěpena vedví. Pojmu pravděpodobnosti používáme, jestliže nevíme něco zcela jistě. Leč tato nejistota bývá buď čistě subjektivní (já nevím, co se stane, ale snad to ví někdo jiný), anebo objektivní (neví to nikdo a ani to nemůže vědět). Subjektivní pravděpodobnost slouží při nedostatku informací jako kompas: nevím, který kůň doběhne první do cíle (ze čtyř koní má šanci jeden ku čtyřem, že dostih vyhraje), a chovám se jako nevidomý v pokoji zaplněném nábytkem. Pravděpodobnost je tedy něco jako hůl, s jejíž pomocí se slepec orientuje. Kdyby viděl, hůl by nepotřeboval, a kdybych já věděl, který kůň je nejrychlejší, nemusel bych si pomáhat počtem pravděpodobnosti. Jak víme, spor o objektivitu či subjektivitu pravděpodobnosti rozděluje vědecký svět na dva tábory. Jeden tvrdí, že existují dva druhy probability, jak jsme se zmínili výše, zatímco druhý zastává názor, že existuje pouze pravděpodobnost subjektivní, poněvadž ať už se stane cokoli, my to nesporně poznat nedokážeme. Jedni tudíž kladou nejistotu o možnosti budoucích jevů mimo naše poznání, druzí zas v okruh těchto jevů samotných.
To, co se stane, pokud k tomu zjevně dojde, to se stane - tak zní základní teze profesora Kousky. Pravděpodobnost figuruje pouze tehdy, když ještě k ničemu nedošlo. Tak praví věda. Jestliže se ve vzduchu srazí dvě střely vypálené duelanty anebo jestliže si někdo při pojídání ryby zlomí zub na prstenu, který před šesti lety spadl do moře a byl právě touto rybou pohlcen, stejně jako když během ostřelování města vybuchne šrapnel v obchodě kuchyňskými potřebami a jeho střepiny dopadají na menší a větší hrnky tak, že zazní Čajkovského sonatina b moll ve tříčtvrtečním taktu přesně podle partitury - tady ovšem každý pochopí, že je krajně nepravděpodobné, aby se takové případy staly. Abychom použili odborné vědecké terminologie, jde o jevy vyskytující se v příslušných souborech případů s mizivou četností, tedy v souboru všech soubojů, v souboru všech konzumovaných ryb, v nichž se nacházejí ztracené předměty, jakož i v souboru všech kanonád na obchody s kuchyňskými potřebami.
Věda nás mate, praví profesor Kouska, protože mluvit o nějakých takových souborech jsou plané řeči. Teorie pravděpodobnosti obvykle dovede odpovědět na otázku, kdy můžeme očekávat, že se určitý jev s mizivou pravděpodobností vyskytne - čili k…
