Patrick Hannahan
GIGAMESH
(Transworld Publishers, London)
Hle, autor, který žárlil na Joycovy vavříny. Odysseus shrnuje odyseu do jednoho dne v Dublinu, pekelný palác Kirké se stal rubem la belle époque, inzertního akvizitéra Blooma obloudil spodním prádlem Gerty McDowellové a viktoriánskou dobu rozhorleně zavalil balvanem čtyř set tisíc slov v rozmanitých literárních polohách od nevědomé po styl vyšetřovacího spisu. Dosáhl tím snad vrcholu románu a zároveň jeho monumentálního uložení do rodinné hrobky umění (Odyssea prostupuje i hudebnost!)? Zřejmě ne; je patrno, že takto soudil i samotný James Joyce, neboť se rozhodl zajít ještě dál, tím, že napsal knihu, která neměla soustřeďovat kulturu jen v jednom jazyce, ale měla se stát ohniskem všech jazyků, sestupem k základům babylónské věže. Vrcholné vzepětí Odyssea a Finnegans Wake, snažící se dvakrát postihnout nekonečnost, zde nehodláme ani potvrzovat, ani popírat. Samotná recenze nemůže být ničím víc než zrníčkem přihozeným na hromadu poct a odsudků, které byly vzdány oběma těmto knihám. Jedno je však jisté, že Joycův krajan Patrick Hannahan by nikdy nenapsal svého Gigameshe nebýt velkého vzoru, který pochopil jako výzvu.
Mohlo by se zdát, že podobný záměr je předem odsouzen k nezdaru. Přijít s novým Odysseem či Finneganem není žádoucí. V umění se započítává jen první dosažení vrcholu - stejně jako v dějinách horolezectví se přihlíží pouze k prvnímu, kdo zlezl do té doby nedobytnou skalní stěnu.
Hannahan je celkem dost shovívavý k Finnegans Wake, ale Odyssea si necení. "Co je to za nápad," praví, "zformovat evropské devatenácté století jako Irsko do sarkofágové podoby Odyssea! Už sám Homérův originál má pochybnou hodnotu. Je to starověký kreslený seriál opěvající Odyssea jakožto Supermana a končící happy endem. Ex ungue leonem: podle toho, jaký si spisovatel vybere vzor, poznáme jeho kalibr. Odyssea je však plagiátem Gilgameše, upraveným tak, aby hověl gustu řecké veřejnosti. To, co v babylónském eposu líčí tragédii zápasu dovršeného porážkou, předělali Řekové na malebnou dobrodružnou plavbu Středozemním mořem. Navigare necesse est - život je cesta, to jsou mi velké životní moudrosti. Odyssea je hluboce pokleslý plagiát, z něhož se vytratila celá vznešenost Gilgamešova zápolení."
Je nutno přiznat, že Gilgameš - jak nás o tom poučuje sumerologie - opravdu obsahuje materiál, z kterého čerpal Homér, kupříkladu postavy Odyssea, Kirké či Charóna, a že je patrně nejstarší verzí ontologie tragiky, poněvadž upozorňuje na to, co Rainer Maria Rilke o šestatřicet století později nazval rozvojem, který spočívá v tom, aby "der Tiefbesiegte von immer Grösseren zu sein." Lidský osud jako boj nezbytně končí prohrou, to je přece konečný smysl Gilgameše.
Patrick Hannahan se tudíž rozhodl na pozadí babylónského eposu rozvinout své epické plátno. Připomeňme, že to učinil dost svérázným způsobem, protože jeho Gigamesh je příběh časově i místně úzce ohraničený. V americké armádě slouží za druhé světové války pověstný gangster, placený vrah, G. I. J. Maesch (tj. dží aj džou - Government Issue Joe - "Joe vybavený vládou" - tak se říkalo vojínům armády USA). Jeho zločinná činnost je odhalena díky udání jistého N. Kiddyho a vrah má být na základě rozsudku vojenského soudu pověšen v malé obci v hrabství Norfolk, kde pobývá jeho jednotka. Celý děj se odehrává v rozmezí šestatřiceti minut - tak dlouho trvá převoz odsouzence z věznice na popraviště. Příběh končí obrazem temné oprátky - na pozadí světlé oblohy -, která se svírá kolem hrdla klidně stojícího Maesche. Tento Maesch je Gilgamešem, polobožským hrdinou babylónského eposu, zatímco muž, který ho přivedl na šibenici - jeho starý druh v boji N. Kiddy - je nejbližší Gilgamešův přítel Enkidu, stvořený bohyní Aruru, aby bohatýra zničil. Chceme připomenout, že podobnost tvůrčí metody mezi Odysseem a Gigameshem je zřejmá. Nestranné hodnocení si vyžaduje, abychom se zaměřili na rozdílnosti mezi oběma díly. Úkol nám usnadňuje to, že Hannahan…
