Hovory s Janem Werichem (Miroslav Horníček)

Dopis místo doslovu

Milý Jene,

píšu Ti opožděně, ale věřím, že nic z toho, co je napsáno, se neztratí – jak říkávali staří Římané: litera scripta manet – a že ti, komu je to určeno, se dočtou.

Nevím, kdy jsme začali s touto knížkou o našich forbínách. Vloni. Od té doby se stalo mnohé. Na Národní třídě tekla krev a lid se ozval. Dneska se blížíme k volbám a smí se mluvit nejen o svobodě, ale svobodně.

Máme moudrého pana prezidenta, kterého znáš. Podle Tvého přání s námi rok spolupracoval v Divadle ABC jako technik a já bych Ti přál číst jeho krásná slova, která – jako účastník z hlediště – věnoval právě těm našim forbínám. Je to dramatik Václav Havel.

Naplňuje se, věřím, Vaše poslání, ty nádherné snahy Tvoje i Jiřího Voskovce. Poslání Vašeho divadla. Pokrok totiž nelze zastavit – i když ho lze dočasně obklíčit a zdogmatizovat.

Chtěl jsem svou spoluprací na této knížce vyjádřit svůj vděk. Vám oběma. Zůstávám před vámi ještě dnes tím studentským ochotníkem z roku 1935, kdy jsem Vás viděl poprvé, a tedy Vaším žákem. Vděčným žákem.

To už jsem vyjádřil v knižním vydání svých Hovorů H, kam jsem napsal toto věnování: Jiřímu Voskovcovi a Janu Werichovi, svým pánům učitelům. Tato kniha vyšla v roce 1970 – včetně obou Vašich jmen, z nichž někdy jedno, někdy obě byla nežádoucí – a abych užil první věty Vaší první hry: „Kupodivu, pane kolego, kupodivu, kupodivu, kupodivu…“

Věřím, že jste i nadále spolu, právě tak jako věřím, že jste tu s námi.

Tvůj a Váš