Forbíny a moje osobní svědectví
První naší společnou hrou byl Caesar – od Voskovce a Wericha. Já převzal roli Bulvy, svého Papulla hrál Jan Werich. Hra je věnována prvnímu představiteli Caesara Miloši Nedbalovi a on ji pak s námi režíroval.
První setkání Terentia Bulvy a Tita Papulla se odehrává ve vězení. Tedy: nikoli ještě předscéna, ale scéna hry – i když tady, jak uvidíme, docházelo třeba k improvizacím. V knize se praví, že Centurio Musculus vhodí ty dva, spoutané v okovech, do kobky. Odejde a zavře za sebou dveře. Ti dva se zatím neznají a ověřují si, proč jsou tady. A za co.
PAPULLUS Za co, prosím, račte trpět?
BULVA Občane, za ideu, jsem svobodný římský lid, tak jsem tady zavřenej.
PAPULLUS Já jsem taky lid, taky svobodnej a taky zavřenej. To mám za to, že jsem si dovolil psát na zeď.
BULVA Co jste psal? Já psal totiž také!
PAPULLUS Já napsal na zeď BRUTUS.
BULVA Hanba, skandál, uvržen do žaláře za pouhé napsání jména čelného senátora!
PAPULLUS Vy jste též nevinně vězněn?
BULVA Vy jste na tom hůř než já! Já jsem vězněn za potupné slovo KRADE, které volá, křičí, obviňuje! Kdežto vy trpíte za pouhé jméno BRUTUS.
PAPULLUS Jenže je v tom háček! Já napsal to moje BRUTUS před ta vaše KRADE.
BULVA Takže my jsme vlastně spoluautoři…
Po této větě, kterou jsem v roli Bulvy říkal já, dodával Werich: „A budeme se dělit o Nobelovu cenu.“ Tedy větu nevinnou, a jak on říkával: to není nic proti ničemu.
A náhle – nevím, kolik repríz už jsme měli za sebou, se na tento jeho dodatek ozval spontánní potlesk. Nevěděl jsem proč. A on mi pak v šatně řekl – nu přece proto, že Nobelovu cenu dostal právě Boris Pasternak. To byly ty přízvuky, které jsme nedávali textu my, ale skutečnost a lidé v hledišti. A tento potlesk trval asi týden – pak pohasl, protože vyprchala aktuálnost té věci.
Druhý příklad ze stejné scény. Měl jsem po nějaký čas nohu v sádře, ale chtěl jsem hrát. A hrál jsem. Ten vpád do vězení, to naše uvržení do kobky, které jindy bylo násilné, jsme řešili tak, že já už tam po otevření opony seděl a Musculus tam házel Papulla, tedy Jana Wericha.
Po prvním seznámení mi Papullus povídá: Kolik jste dostal?
A já odpověděl: Deset let.
PAPULLUS A za co?
BULVA Za nic.
PAPULLUS Tak už je to lepší. Donedávna se za nic dávalo dvacet.
A máme tady další scénu z Caesara – scénu v egyptském chrámu, kde jsou na Caesara nachystáni Brutus, Antonius a kněz Ratata. Velekněz egyptský. Leč do chrámu nejprve vejdou Papullus a Bulva. A tady bychom mohli najít příklad, jak ze scény, která je v knize v původním znění, vlastně rostla forbína, jak se tu množily improvizované části.
B. Já vám povídám, že jsem ho viděl jednou dopoledne, jak lez tady do toho chrámu.
P. A já vám říkám, že jsem ho viděl odpoledne a šel od Kleopatry. Já vám říkám, že je to pošťák.
B. Ne, ne… to je buď ministrant nebo kostelník… víc bejt nemůže, ale dělá tady.
P. Moje lepší já mně říká, že je to pošťák.
B. Jaký zájem by mohl mít pošťák, aby nás házel lvu na pospas?
P. Vidí balík, tak ho expeduje – to je jasný.
B. Prosím – ať je to pošťák nebo ministrant, přijde sem a bude bit.
P. Já bych radši, kdyby to byl pošťák.
B. Proč?
P. Kdyby to byl pošťák, tak bysme byli na poště a na poště straší nejvejš přednosta.
B. Podívejte se… udělejte si pohodlí jako já, je to tady docela útulný.
P. No – hezký to tu maj… ale šero. A průvan.
B. Šero? Nu – šero tu je. Ale konečně, ať je trochu šero. Jen když je veselo.
P. Ono když je veselo, tak může bejt šero. To může bejt i průvan, když je veselo.
B. Ono když je veselo, tak člověk snese i to, že není ve svém prostředí. Ale musí bejt veselo. Ať je šero, co? Ať je…
