Hovory před mikrofonem
Skočí-li neplavec do hluboké a studené vody, tone. Zalyká se, je jím lomcováno, neví co by a jde ke dnu. Je-li ovšem sám. Ale vedle mne byl plavec nad jiné vyspělý, moudrý delfín v modrém moři srandy, a já od prvních okamžiků cítil, že neplavu-li, jsem nesen, nadnášen, že jeho ruka, pevná i laskavá, je vždycky na dosah.
Vedl mě zvolna do hloubek improvizace. Zkoušel opatrně, kam že ještě mohu, co a jak bych ještě zvládl a co už ne, kde že už ztrácím hlavu, nemaje pevnou půdu textu pod nohama, a sledoval, v čem že jsem svůj a jiný, v čem bych svůj a jiný jednou mohl být. Když jsme po představení přicházeli do šatny, říkával: „Tuhle větu říkejte jinak. Třeba takhle. To slovo hoďte sem a tuhle pauzu tam. Dnes jste se nadýchl na špatném místě a pokazil si vtip. Tady se trochu odmlčte a potom rychle s těmi třemi slovy.“
Nebo: „Dávejte pozor, já vám řeknu tento vtip v pěti večerech pěti způsoby. Dávejte pozor, který bude nejlepší a proč.“ A jako v laboratoři šlo o setinu miligramu, milimetru, o chlup, o stín odstínu, o setinu, tisícinu špetky, která se mi až dosud zdála neoddělitelná, jako v laboratoři šlo o to najít jedno jediné, protože i tady jediné je správné, je to jak v rovnici – buď vám to vyjde nebo nevyjde, a když to nevyjde, nemůžete nějak dodatečně vysvětlovat lidem, že to byl vtip, že cosi přeslechli či nepochopili. Chyba je ve vás.
Jednou se vrátil do šatny a povídá mi: „Jak je možné, že vy můžete říct tak blbej vtip?“
Já však věděl, že je to blbý vtip, a říkal jsem ho s oním pocitem a podtextem, s jakým se říkají takzvané blbé vtipy, a snažil se mu to vysvětlit. Asi marně. Vrtěl hlavou, zdál se mi zarmoucen. Říkal jsem si – dobrá, tohle už nikdy neřeknu.
Ale příště už před začátkem mi povídá: „Vzpomínáte si na ten blbý vtip z minulého představení?“
„Ano.“
„Říkejte ho vždycky. Vy jste jedinej, kdo umí říkat blbý vtipy.“
Nechtěl jsem. V dialogu jsem chtěl pokračovat, ale on mi nedovolil. Držel mne na tom místě textu tak dlouho, až jsem to řekl. Pak byl spokojen. Dovedl se rozesmát naprosto nevinné poznámce, melodii věty, slovu, které mu snad něčím zaznělo, a některé jeho záliby jsou mi dodnes záhadou.
Od večera k večeru mne vedl dál. A já začínal chápat, že improvizace není svévolné povídání, co slina čí den přinese, že je to nesmírně pomalý růst věty, dialogu, scény, že házím-li svému partneru novou větu, novou narážku, musím ji házet jako míč na smeč, a ne jako klacek pod nohy či laso na krk, a že musím v duchu slyšet jeho odpověď. Neslyším-li ji, mám-li pocit, že bych ho svou větou přivedl do rozpaků nebo úzkých, neřeknu ji. Nehrajeme proti sobě. I když divácká rozkoš pramení právě z dojmu, že ti dva se převážejí, že šermují, boxují, že jeden druhého prohání po kurtu, že si nastavují nohy, kladou léčky, že jeden na druhého číhá v záloze a jeden druhému že podsypává hrách.
Stávalo se, že jsem byl zaskočen. A že jsem tápal po té pomocné ruce a zalapal po dechu. Trvalo to třeba pět vteřin. Jednou. Pak – když se mi podařilo z toho vyplout – jsem to opakoval vždycky, i s těmi pěti vteřinami tápání a zmatku. Pohotovost bývá oceňována – nejen při vybírání smeče, ale i pří odpovědi. A přidáme-li malou chvilku, ve které už je divákovi jasno – tenhle míč nevezme, na tohle neodpoví – a pak to přece ještě stihneme, zvýšíme v jeho očích hodnotu našeho zásahu.
Ano, divákova rozkoš se jmenuje být u toho. Být u zrodu. Nebýt svědkem pouhého a mechanického opakování, ale být tam, kde vzniká nepředvídané, nevypočitatelně, šokující. Neznat předem výsledek – o to jde. Sledovat hru jako řadu okamžiků odvíjející se jeden z druhého, a ne někým předem nazkoušených. A to neplatí jen u divadla improvizujícího, kde lze očekávat každý večer nějaké změny, to platí u každého divadla, o každém herectví. Vystoupí-li Hamlet se svým dotazem, zda být či nebýt, měl by mít divák dojem, že tento chlapec se ptá právě jeho o radu, a měl by si říkat: proboha, co to má ten mladý student za trable, že v tomhle věku u…
