Hovory s Janem Werichem (Miroslav Horníček)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Forbíny a moje osobní svědectví

První naší společnou hrou byl Caesar – od Voskovce a Wericha. Já převzal roli Bulvy, svého Papulla hrál Jan Werich.                Hra je věnována prvnímu představiteli Caesara Miloši Nedbalovi a on ji pak s námi režíroval.

První setkání Terentia Bulvy a Tita Papulla se odehrává ve vězení. Tedy: nikoli ještě předscéna, ale scéna hry – i když tady, jak uvidíme, docházelo třeba k improvizacím. V knize se praví, že Centurio Musculus vhodí ty dva, spoutané v okovech, do kobky. Odejde a zavře za sebou dveře. Ti dva se zatím neznají a ověřují si, proč jsou tady. A za co.

 

PAPULLUS         Za co, prosím, račte trpět?

BULVA                 Občane, za ideu, jsem svobodný římský lid, tak jsem tady zavřenej.     

PAPULLUS         Já jsem taky lid, taky svobodnej a taky zavřenej. To mám za to, že jsem si dovolil psát na zeď.

BULVA                 Co jste psal? Já psal totiž také!

PAPULLUS         Já napsal na zeď BRUTUS.

BULVA                 Hanba, skandál, uvržen do žaláře za pouhé napsání jména čelného senátora!

PAPULLUS         Vy jste též nevinně vězněn?

BULVA                 Vy jste na tom hůř než já! Já jsem vězněn za potupné slovo KRADE, které volá, křičí, obviňuje! Kdežto vy trpíte za pouhé jméno BRUTUS.

PAPULLUS         Jenže je v tom háček! Já napsal to moje BRUTUS před ta vaše KRADE.

BULVA                 Takže my jsme vlastně spoluautoři…

 

Po této větě, kterou jsem v roli Bulvy říkal já, dodával Werich: „A budeme se dělit o Nobelovu cenu.“ Tedy větu nevinnou, a jak on říkával: to není nic proti ničemu.

A náhle – nevím, kolik repríz už jsme měli za sebou, se na tento jeho dodatek ozval spontánní potlesk. Nevěděl jsem proč. A on mi pak v šatně řekl – nu přece proto, že Nobelovu cenu dostal právě Boris Pasternak. To byly ty přízvuky, které jsme nedávali textu my, ale skutečnost a lidé v hledišti. A tento potlesk trval asi týden – pak pohasl, protože vyprchala aktuálnost té věci.

Druhý příklad ze stejné scény. Měl jsem po nějaký čas nohu v sádře, ale chtěl jsem hrát. A hrál jsem. Ten vpád do vězení, to naše uvržení do kobky, které jindy bylo násilné, jsme řešili tak, že já už tam po otevření opony seděl a Musculus tam házel Papulla, tedy Jana Wericha.

Po prvním seznámení mi Papullus povídá: Kolik jste dostal?

A já odpověděl: Deset let.

 

PAPULLUS         A za co?

BULVA                 Za nic.

PAPULLUS         Tak už je to lepší. Donedávna se za nic dávalo dvacet.

 

A máme tady další scénu z Caesara – scénu v egyptském chrámu, kde jsou na Caesara nachystáni Brutus, Antonius a kněz Ratata. Velekněz egyptský. Leč do chrámu nejprve vejdou Papullus a Bulva. A tady bychom mohli najít příklad, jak ze scény, která je v knize v původním znění, vlastně rostla forbína, jak se tu množily improvizované části.

 

B.            Já vám povídám, že jsem ho viděl jednou dopoledne, jak lez tady do toho chrámu.

P.            A já vám říkám, že jsem ho viděl odpoledne a šel od Kleopatry. Já vám říkám, že je to pošťák.

B.            Ne, ne… to je buď ministrant nebo kostelník… víc bejt nemůže, ale dělá tady.

P.            Moje lepší já mně říká, že je to pošťák.

B.            Jaký zájem by mohl mít pošťák, aby nás házel lvu na pospas?

P.            Vidí balík, tak ho expeduje – to je jasný.

B.            Prosím – ať je to pošťák nebo ministrant, přijde sem a bude bit.

P.            Já bych radši, kdyby to byl pošťák.

B.            Proč?

P.            Kdyby to byl pošťák, tak bysme byli na poště a na poště straší nejvejš přednosta.

B.            Podívejte se… udělejte si pohodlí jako já, je to tady docela útulný.

P.            No – hezký to tu maj… ale šero. A průvan.

B.            Šero? Nu – šero tu je. Ale konečně, ať je trochu šero. Jen když je veselo.

P.            Ono když je veselo, tak může bejt šero. To může bejt i průvan, když je veselo.

B.            Ono když je veselo, tak člověk snese i to, že není ve svém prostředí. Ale musí bejt veselo. Ať je šero, co? Ať je třeba i tma a zima, a konečně – ať je i trošku smutno, jen když je veselo.

P.            Ono to tady tedy k popukání není.

B.            Ono to tady k popukání bejt nemůže, protože ono, koneckonců, ono je to chrám.

P.            A to chrám, ve kterým se vraždí!

B.            Říkal jste něco o vraždění?

P.            Jo. Že je to chrám, ve kterým se vraždí. A čaruje se tady.

B.            Tak to s tím čarováním – to si prosím nechte, to…

P.            … to se vám nehodí, co? To dělá to prostředí. Prostředí je důležitý činitel. I ve vývoji společnosti. Máte mnohdy prostředí, že se vám zdá, že za vámi někdo stojí.

B.            Za kým? Za mnou?

P.            Třeba.

B.            Jak vypadá? Velkej?

P.            Kdo?

B.            Nu – říkal jste: za vámi někdo stojí.

P.            Za mnou?

B.            On za vámi taky někdo stojí?

P.            Tak oni tu stojej dva?

B.            Jestli je to ten pošťák s tím ministrantem. (Ohlídne se.)

P.            (Taky se ohlídne.) Co je to za blbost? Za mnou nikdo nebyl!

B.            To vy jste povídal…

P.            Já dával příklad…

B.            Příklad nepříklad… podívejte se – je tady zima a tma, nemáte chuť tomu chlapovi odpustit?

P.            Já už mu dávno odpustil.

B.            No – a půjdem domů!

P.            Jo – tou chodbou, co jsme sem přišli?

B.            Taky tady můžeme počkat do rána.

P.            Já mám čas.

B.            Tak se můžeme posadit…

P.            A můžeme si povídat…

B.            A dokonce veselý příhody. (Ozve se zavytí z dálky.)

P.            To byl vlk, co?

B.            Ve městě vlk? To je blbost.

P.            Já to jenom navrhoval. Já věděl, že to neprojde. Ale bylo by to pořád lepší, než kdyby to byla mrtvola.

B.            A odkdy mrtvoly takhle řvou?

P.            Od tý doby, co mně umřel dědeček.

B.            A co mně je do toho?

P.            Nic. Já to kvůli tomu neříkám. Já jenom říkám – od tý doby, co mně umřel dědeček.

B.            A já vám říkám – nechte si to.

P.            Ne. Vy jste říkal – co je mi do toho? Ted teprve říkáte – nechte si to.

B.            Ano – já říkám nechte si to, protože – co je mi do toho?

P.            Nic vám do toho není. On taky neumřel, aby do toho někomu něco bylo. On umřel, protože čas se navršil.

B.            Prosím. Čas se navršil, dědeček umřel a já vám říkám – vy si to nechte. Tady.

P.            Já si to nechám jinde taky. Já to říkám jen proto, že se mi o něm zdálo. Tak to říkám, no…

B.            Podívejte se – vám se zdál váš sen o vašem dědečkovi, tak si ho nechte – vy.

P.            Já vám ho necpu. Mně se zdál můj sen o mým dědečkovi… o mrtvým. A sice se mi zdálo, že jsem takhle šel…

B.            Kudy?

P.            Po nábřeží. A jak takhle jdu.  

B.            Po nábřeží?

P.            Po nábřeží. A jak takhle jdu.

B.            Vám se zdálo, že jste šel po nábřeží? A to je sen? To to vykládáte jako nějakej sen, že jste šel po nábřeží?

P.            A to se mi kvůli vám má zdát Boris Godunav? Mně se zdají levný sny. Činoherní vejprava. Nábřeží, klandr a tím to hasne. A pod tím nábřežím byly hroby.

B.            Nu – s trochou dobrý vůle tam ty hroby nemusely bejt.

P.            To je pravda – ovšem neměli by na čem sedět.

B.            Co že by neměli?

P.            Že by neměli na čem sedět! jsem říkal.

B.            Jak to?

P.            No – kdyby tam ty hroby nebyly. Na čem by seděli, kdyby tam ty hroby nebyly.

B.            Jak to – na čem?

P.            Kdyby tam ty hroby nebyly, tak na čem by seděli?

B.            Ale kdo?

P.            Já to neřek? A to je dobře. To bysme se báli –ajajaj…

B.            Tak kdo?

P.            Kdepak – já to řeknu a budeme se bát. To ne. to ne!

B.            Bát? Prosím vás… bát!

P.            Na každým tom… na každým tom hrobě… seděl kostlivec.

B.            (Vyskočí, běhá kolem dokola a řve. Pak si klidně sedne a naslouchá.)

P.            Co to bylo – tohleto?

B.            Nic. Už jsem se vylekal.

 

 

 

P.            A nad těmi hroby – takhle proti nebi – se rýsovala taková obrovská stavba. Taková úžasná stavba. Ukrutná stavba. A z ní šla věž a ještě jedna věž a ještě jedna věž… a bylo to vošklivý! A najednou se tam rozsvítilo. Já tam vejdu a tam byla taková čtverhranná rotunda a v té byly stolečky a židličky a židličky a stolečky – natřískáno, nabito – jeden na druhým, samej kostlivec.

B.            To mně nevadí – jak je jich víc pohromadě, to už se nebojím.

P.            Já tam byl jedinej masitej. Takhle sem si sed a najednou mám pocit, že za mnou někdo stojí. Tak se otočím a za mnou skutečně stál takovej dlouhej, štíhlej, vyzáblej kostlivec a přes ten hnát měl servítek. Vrchní kostlivec. Nakloní se ke mně a povídá: Račte si řát?

B.            Přát – ne?

P.            Račte si řát?

B.            Jak to – řát? Co to je – řát?

P.            Račte si přát. Ale kostlivec nemůže říct P!

B.            Proč?

P.            Protože nemá pysky! Proto žádnej kostlivec není sprostej. Já povídám – dejte mi černou kávu. A on povídá: esreso? A já povídám: esreso. A než jsem to dořek, ta káva tam byla. Chci se napít a koukám, ta káva není ve skle.

B.            Jo.

P.            Ta káva není v šálku.

B.            Jo.

P.            Ta káva je v lebce.

B.            Ne!

P.            Jo! V lebce. Jenom tady v uších byly špuntíky, aby to neteklo. Já se chci napít – ucho to nemá, to uhnije první, a jak to tak točím, tak najednou je mi ta lebka povědomá a on je to můj dědeček. Já povídám, pane vrchní, já jsem si objednal kávu a vy ji nesete v dědečkovi. Ne, že bych se ekloval…

B.            Dědeček byl čistotnej…

P.            A taky v tý hlavě nikdy nic neměl, že ano. A jak si tak povídáme, tak takhle od šatny… tedy od rubášny ke mně mohutným krokem jde kostlivec bez hlavy!

B.            Ajajajaj…

P.            Přímo k mému stolu, popadne tu lebku, nasadí si ji a povídá: hohoho, to jsi ty, iluto!

B.            Piluto?

P.            Filuto.

B.            No ne, vy jste říkal, že to pé nemůžou…

P.            Já jsem říkal, že nemají pysky.

B.            No tak tedy pé, pé. pé.

P.            Ef, ef, ef!

B.            Jo tak… ano, dobrý.

P.            To si ty, ty iluto. Sundá tu hlavu, podává mi ji a povídá: tak um-ej, um-ej.          

B.            Tak tedy fumfej, fumfej…?

P.            Bumbej, bumbej!

B.            A jó – bé taky nemůžou…

P.            Ale nedělejte ze mě flfouna… Já tu lebku vemu, chci mu připít na zdraví a najednou ta lebka udělala… (Za scénou se ozve šílený křik a zaúpění.)

B.            Poslyšte, to bylo báječný, to se vám povedlo.

P.            Jo vám se to líbilo? A co se vám líbilo?

B.            Nu – ten konec s tou lebkou.

P.            Kterej?

B.            Nu – jak jste chtěl dědečkovi připít na zdraví, jak jste tu lebku zvedal k ústům a jak ta lebka udělala… (Znovu strašlivé zařvání a zaúpění.)

P.            Vy to umíte líp než já! Hele, jděte tudy, já jdu tudy a obklíčíme ho. Já si nenechám kazit anekdotu.

B.            Jo – a kdybysme se minuli, čekám naproti chrámu v tý hospodě!

P.            Jo!

 

(A každý odchází jiným směrem.)

 

A tím také mizí tito dva jako plebejci starého Říma a setkávají se až v současnu – při prvním provedení, tedy v roce 1932, a v provedení našem v polovině padesátých let tohoto století. Poznámka ve hře neurčuje datum, ale praví: Bulva a Papullus vyjdou na předscénu v rozedraných moderních oblecích, což znamená, že jsou to plebejci dnešní, prostě ti, kdo „ze století do století jdou“.

 

 

Vychází (tady budu užívat našich jmen, protože názvy rolí jsou příliš dlouhé) vychází tedy Jan Werich a za ním já. Zpíval si cosi – i to byla zřejmá improvizace na jakýsi ruský text.

 

H.            Krásná píseň, klaune.

W.           Proč vy mně vždycky v tyhle chvíli a na tomhle místě každý hry říkáte klaune?

H.            Protože vy se vždycky v tyhle chvíli a na tomhle místě každý hry přestanete chovat jako herec a začnete se chovat jako klaun.

W.           Vy jste přeci taky klaun.

H.            Jsem. Doufám.

W.           Tak jak vy – jako klaun – můžete vědět, jak se chová herec?

H.            Já jsem poznal, že jste klaun, když jste zatáh tuhle oponku a začal jste si tu povídat…

W.           Povídat s lidma. Já si sem chodím odpočinout. Klaun může. Tady se dá povídat o všem.

H.            O všem?

W.           O všem. Ovšem na vlastní riziko.

H.            A z toho jsem usoudil, že teď nejste herec, protože herec nemůže vyjít ven a povídat si.

W.           Herec si nemůže odpočinout? Ten hraje pořád?

H.            Může si odpočinout – někdy – ale nemůže kvůli tomu opustit děj. Nemůže opustit postavu. Roli.

W.           Takže von si vlastně odpočívá…

H.            Uvnitř. Sám v sobě. On si tak i zalehne, oddychne, zdřímne…

W.           A jak potom ví, že má pokračovat?

H.            Jo tak – aby třeba nezaspal šlágvort! To tam je od toho člověk.

W.           A ten do něj šťouchne?

H.            No to nemůže – ze zákulisí na jeviště šťouchat.

W.           Já myslel bidlem…

H.            To by bylo vidět.

W.           Černý bidlo na černým pozadí by vidět nebylo.

H.            To ne, ale každá hra nemá černý pozadí.

W.           Nu tak by každá hra měla jiný bidlo.

H.            To by bylo moc bidel.

W.           A tak by je navrhoval bidelník. A býti bidelníkem bude dobré bydlo.

H.            Ne, tam není bidelník… tamhle, kde končí divadlo…

W.           To není divadlo. To je jeviště – tady. Jeviště. Tady se jevěj věci, tak jeviště. A na ty věci, co se tady jeví, se hledí – to je hlediště. A ti, co se dívají, jsou diváci. A to celý je divadlo.

H.            Divák… taky to může být od slova diviti se – divák.

W.           Ano, jsou taková divadla, která jsou vlastně dividla, protože se tam divěj, když přijde divák. A on se diví tomu, co se mu jeví. Společné divení.

H.            Tak tedy tady, na konci těch – jak se tak říká – prken…

W.           Prken, která znamenají svět…

H.            Tak tam je taková…

W.           Takový otok. Edémek.

H.            Ano. Z tamtý strany je to ozdobený.

W.           Ano. Aby za ty peníze něco viděli, to je jasný…

H.            Kdežto z týhle strany to není ozdobený, nýbrž naopak…

W.           Naopak?

H.            Naopak – je to vydlabaný. Úplně vydlabaný. Vykotlaný.

W.           To je vykotlaný?

H.            Jo. Je tam takovej altánek.

W.           Řekněme kiosk.

H.            Kiosk. A právě tam je ten člověk.

W.           Takový malý člověk.

H.            Ano – malý český člověk. A ten tam je a všecko to řídí.

W.           Nu ovšem – malý český člověk strašně rád všechno řídí.

H.            Sedí tam a přesně ví, co kdy kdo má říct.

W.           No ovšem – malý český člověk hlavně ví, co prej kdy kdo měl říct!

H.            Samozřejmě že by si to nemoh pamatovat…

W.           To ne – na to má notes… A kdyby se něco, nedej Pánbůh, nebo tak… tenhle notes zahodí a jinej otevře.

H.            A ten právě říká: ty řekni tohle a ty mu takhle odpověz, ty odejdi, ty umři, ty si rozmysli, Mařenko, všechno to jaksi…

W.           Rozděluje. A spravedlivě?

H.            Malý český člověk.

W.           No, to mě na tom právě mate.

H.            To on nedělá ze sebe, to má všechno zjištěný, to on ví: tenhle už mluvil dvě minuty, tak dost. Tahle už nepromluvila hezkou chvíli, tak teď ona. Teď by měl mluvit tamhle ten, ale nemá zaplacený příspěvky – tak nic.

W.           To já to takhle zcuknutý nemám… já si musím odpočinout, protože hraju v těch středověkejch hrách, v antice… já už nehrál v civilu, ani nepamatuju. Takový sako – střih fenka – abych takhle stál třeba u okna a zvonil telefon… Haló? Ach to jsi ty. Noro… Nepovídej. Povídej. Ne, nepovídej, vážně? Povídej. Ale vážně. A co – Olaf to ví? Kdo mu to řekl? Bergmanová? Která? Ach – Ingrid. Tak proto ona včera se na mě koukla jako vlčák na turecký med… A co děti? Mají spalničky? Tak přijď jako obvykle. Noro – ve tři hodiny. A vem sirky – bude požár… To pořád ještě hraju.

H.            Já vím.

W.           A opona.

H.            Krásný. Proč vy si nezahrajete něco takhle civilního?

W.           Já ani nevím – oni mi nenapíšou nic takovýho – snad maj strach, že bych poznal, že je to blbý.

H.            A proč si tedy nenapíšete něco takovýho sám?

W.           Mám strach, že voni by poznali, že je to blbý.

H.            Jste autor, tak bych sed a napsal si hru.

W.           Autor, autor… já jsem tady taky vedoucí – tak co mám dělat dřív? Já jsem tady už od rána… když vy ráno sedíte v posteli a máte na peřině tác a na něm snídani – v jedný ruce Stanislavskýho a v druhý rohlík.

H.            Ne. Ve vobou mám…

W.           Stanislavskýho.

H.            Jo.

W.           A to jíte ty vajíčka tím Stanislavským? Tak to já už jsem v kanceláři a zakládám kopíráky. Pane, víte, co to je faktura A?

H.            Ne.

W.           Já taky ne a musím to podepsat.

H.            Ovšem teď jste narazil, Mistře, na otázku…

W.           Ano?

H.            Která by zajímala nejen mne, ale i naši čtenářové…        takže kdybyste dovolil, já bych s vámi udělal takový, takový… intervi… intervu…

W.           Intervivárium. že?

H.            Ano.

W.           Vy jste od novin…

H.            Kde?

W.           Nikoli zamazán, ale poslán.

H.            Jo tak – to ano.

W.           Já hned poznal, že jste od novin… když jste řekl, že by to zajímalo i vaši čtenářové. A pro které noviny to je? Nu – to je jedno, že?

H.            Já myslím, že to uděláme tak. Já bych se tázal a vy byste odpovídal.

W.           Ano – to bude velmi originální.

H.            Takže – já položím otázku…

W.           A já ji zvednu.

H.            Já to myslím obrazně. Já že vám položím otázku a vy si to zodpovíte.

W.           Vy nemáte zodpovědného redaktora?

H.            Samozřejmě že máme. Ten zodpoví ty vaše odpovědi.

W.           Takže – dělba údělu.

H.            Tak já začnu. Jste připraven?

W.           Jsem připraven.

H.            Já snad začnu přímo tímhle. První otázka – jste připraven?

W.           Jsem připraven. To je velmi originální.

H.            To si lidé počtou

W.           To by si početli, ale nedávejte to tam. Jsem připraven – to mívali skauti na opasku.

H.            Já jsem škrtl to připraven a nechám: jsem.

W.           Ano – jsem.

H.            Píšu: jsem.

W.           A nechte tam tři tečky – ať si tam nějaký dopisovatel dopíše třeba: vůl.

W.           Ačkoli pozor – jsem… to je to známé cogito ergo sum.

H.            Myslím, tedy jsem. To je známý.

W.           To řekl nějaký pfilozof. že?

H.            Ano. Descartes.

W.           A ten Descartes – to byl pfilozof?

H.            Ano – francouzský.

W.           Aha – pfrancouzský pfilozof.

H.            Ano – pfrancouzský pfilozof. Metapfyzik.

W.           Copak ten pfyzik, to by nevadilo, ale to meta je blbý. Tak to pfškrtněte, to bude lepší.

H.            Já to tedy pfškrtnu, aby nebyl pfrůšvih.

W.           Pfuj. Já jsem se pflek.

H.            Proč?

W.           Já myslel, že řeknete Pfrůhonice.

H.            Ted jsem se pflek já. Já myslel, že neřeknete Pfrůhonice… Tak to by bylo za námi a já začnu druhou otázkou. Já začnu druhou otázkou, která zní: kdy procitáte?

W.           Prosím?

H.            Kdy pro-ci-tá-te?

W.           To je latinsky?

H.            To snad ne – to bych ani nerozuměl

W.           Já myslel, že je to dé procitáte jako třeba dé profundis…

H.            Ale ne – to už je úplně vaše věc, to bychom se neptali – kdy vy ráno procitáte?

W.           Ach tak – kdy procitám! Jakmile se probudím.

H.            A probouzíte se?

W.           Hned před procitnutím. Někdy po.

H.            A mezitím?

W.           Mezitím mám pomalej metabolismus.

H.            Mohu to o vás napsat?

W.           Já myslím, že ano – to není nic proti ničemu – mně to řekli na středisku, že mám pomalej metabolismus.

H.            Tak to bude něco od vědy.

W.           Jo. To bude od vědy.

H.            Tak já tam napíšu, že máte pomalej metabolismus. Stejně se říká, co všechna máte…

W.           A napište, že mám dva. Ať mají vztek.

H.            Jo. Dva.

W.           Jeden pomalej a jeden rychlej.

H.            Konečně dneska už může mít každej metabolismus.

W.           Každej – a bez poukazu.

H.            Tak to máme metabolismus 603.

W.           A pak ještě pfiat.

H.            Pfiat?

W.           Jo. Ten mám doživotně.

H.            Jak to?

W.           Tam jednou vlezu a už víckrát nemůžu ven.

H.            Tak to máme ty metabolismy… a to se koná kdy?

W.           Časně ráno – tak kolem jedenácté.

H.            Napíšeme v deset – abychom nepopudili.

W.           Tak.

H.            A když jaksi procitnete, tak…

W.           Tak to na mne vlítne údržba.

H.            Údržba?

W.           Údržba. To mě drhnou, čistěj…

H.            Myčky?

W.           Až po pás myčky. Od pasu myči. A potom tedy česačky…

H.            A šněrovačky na boty…

W.           Oblékačky…

H.            Zapínačky…

W.           Vazačky a samovazačky…

H.            A taky halékačky…?

W.           Halékačky ne. Když je potřebuji, tak si dám Prahu, tam jsou pořád.

H.            A pak je snídaně, ne?

W.           A pak je snídaně – tedy kaviár a zapíjím ho šampaňským.

H.            Vy snídáte šampaňské?

W.           Ono není nic dražšího.

H.            Pravda. No – a po snídani…

W.           To se jde sem, zakládám to a ono, taky tohle a potom jdu domů na oběd, to se prosím zeptejte mého kuchaře… to bude lepší.

H.            (Otočí řadu listů v bloku.) To si na to nechám volné místo. Taky moučník?

W.           Taky moučník.

H.            (Otočí další listy.) A po obědě…

W.           No – potom omdlím a kolem páté hodiny exhumace…

H.            Ano. Patrně s hudbou, co? Harfy a tak.

W.           No a pak mě vezou do divadla, tady mě nalíčej líčiči a pustěj za jeviště a tam mě držej, až je šlágvort, pak mě pustěj na jeviště, já sem vlítnu a tvořím.

H.            Tvoříte. Ano. A to máme vlastně všecko. Teď kdybyste dovolil, já bych to shrnul. Já to celé shrnu…

W.           To bude dobré – shrňte to.

H.            Já to shrnu v takovou dosti smělou formulizaci…

W.           Ano?

H.            Já tam napíšu, že trávíte den v činorodém ruchu.

W.           To je blbý, to se bude líbit.

H.            A teď, kdybyste dovolil, bychom vaše interview zakončili takovým… abych tak řekl… průhledem do soukroma. Takovým nahlédnutím…

W.           Do duše?

H.            Do intima… intimna…

W.           Intimna?

H.            Byly totiž činěny přečetné dotazy z řad našeho čtenářstva, zda dlouholetým soužitím s paní chotí nenastal u vás v rodině jakýsi proces, který bychom mohli lidově opsat a nazvat jakousi podpantoflizací.

W.           Podpantoflizace? To je nesmysl.

H.            Prosím – rád vyvrátím.

W.           Samosebou, že dlouholetým soužitím manželů dochází k takové… řekl bych… k takovému názorovému srůstu.

H.            Velmi správně řečeno.

W.           Kdy i názory, které jsou původně dosti daleko od sebe, se stále sbližují, sbližují, sbližují – až ty její nabudou vrchu.

H.            Ano. Srůst.

W.           Ovšem já jsem tomu čelil už od svého mládí. Já jsem dlouho ženat – a my jsme se dohodli s mojí paní, že o všem budeme rozhodovat společně.

H.            Velmi moudré.

W.           Ona rozhoduje o maličkostech…

H.            Podružnostech…

W.           Ano – podružnostech.

H.            Velmi moudré – a vy?

W.           Já rozhoduji o věcech velkých, základních a zásadních.

H.            To je velice moudré rozhodnutí. A prosím vás, ty podružnosti… to je například?

W.           Nu, například… co s penězi, co vydělám, kam se pojede na dovolenou, co koupit, kdy mohu odejít z domova a kdy se musím vrátit…

H.            Co na sebe…

W.           Co na sebe, kdy bude oběd, kdy večeře…

H.            Kam večer…

W.           Kam večer… tyhle běžné maličkosti…

H.            Rozhoduje paní.

W.           A takové zásadní věci…

H.            Například?

W.           Například – jaký je náš poměr k Tchajwanu – to dělám já.

(Odejdou za břeskných zvuků Vlachovy kapely.)

 

A Těžká Barbora pokračuje dál. Yberland hrozí pěstičkami i tanky a Eidamští sbírají odvahu k odporu. Ti dva se zase ocitají před oponou.

 

W.           Já myslím, že tohle bude nejlepší řešení.

H.            To je nejlepší řešení! Vy jako autor přivedete děj do krize a pak si sem zase jdete povídat jako klaun.

W.           A klidně – Eidamští si to vyřídějí sami.

H.            Ale jak?

W.           No vyhrajou, musej to vyhrát.

H.            Jak to – musej?

W.           Protože bojujou za spravedlivou věc.

H.            Prosím – mají morální předpoklady. Stačí to?

W.           Mají morální předpoklady. A ty morální předpoklady mají materiálně vyfutrovaný.

H.            Čím?

W.           Tím kanónem.

H.            Aha – mají Barboru.

W.           A do ní dají ty sejry. Ty tvrdý sejry – těma někoho zabijou, pak ty proleželý – někoho nakrměj – a tak se to vyrovná, ne? A dohodnou se. Vždycky musí bejt morální předpoklad futrovanej klackem. Poněvadž jinak by se žádnej morální předpoklad nedal prosadit, protože lidi nemůžou dělat víc, než čeho jsou schopni, protože lidi jsou lidi.

H.            Prosím?

W.           Povídám, že lidi jsou lidi.

H.            Moment. Jak jste to teď…

W.           Že lidi jsou lidi.

H.            To je tak moudré! A to vás jen tak… napadlo?

W.           Jo.

H.            No, to je obrovský.

W.           To mě tak napadlo.

H.            A to vás napadají takovéhle věci?

W.           Jo. Já třeba… já se třeba ráno probudím, podívám se do zrcadla a říkám: každej jsme ňákej.

H.            Poslyšte, to je… to by se mělo tesat!

W.           To by se mělo, viďte?

H.            A to vás napadne jen tak?

W.           Jo. Já jdu životem a trousím moudra. To já jdu třeba ráno… lidi spěchají do práce nebo tak, já se procházím v parku, zívnu a pohlédnu vzhůru a co vidím? Nebe šedé, proti němuž se jak sepjaté ruce rýsují černé větve buků i jiných stromů opadaných, ale jako by vzpínaly ty své větve, prosíce o lepší počasí, jež již dávno se dostaviti mělo. Však hle: co to třepotá se tam – zda vlajčička či co – ne: list poslední a hle – a padá list a já jej pozoruji a je to buk.

H.            Jak listy překrásně na podzim umírají

W.           No – to se dá taky tesat.

H.            Smůla – to není ze mě.

W.           Ono to není z vás?

H.            Ne. To je kitát.

W.           Co že to je?

H.            Kitát.

W.           Citát. Citát! A ne kitát!

H.            To je citát z Kyrana.

W.           Ne z Kyrana, ale ze Cyrana.

H.            Cyrano?

W.           Cyrano.

H.            Já jsem si to splet s Kyrasem.

W.           To byl jeho bratr. Ten se ušlastal.

H.            A to vy to máte všecko ze sebe?

W.           Já hodně čtu.

H.            Vy čtete?

W.           Já hodně čtu.

H.            I knihy?

W.           I knihy. Hřbety. Tam se hned dozvíte, od koho a co to je. No – a když mně ta kniha upadne a náhodou se otevře… já jsem dalekozrakej – tak si takhle nohou zalistuju.

H.            Počtete si.

W.           Jo. Třeba i stránčičku, než to někdo zvedne.

H.            Ono se vůbec hodně čte.

W.           Ono se hodně čte, ono se čte daleko víc, než se četlo před několika málo sty lety.

H.            Ano. Ono je toho taky víc ke čtení.

W.           Ono se musí více číst, člověk se musí životem pročíst, to máte – kde parkovat, kde neparkovat, jak dlouho parkovat, jak dlouho neparkovat, kam se smí, kde se nesmí, od kdy do kdy…

H.            Od kdy do kdy, co za co a tak dále, otec, matka, za jakým účelem, s kým, kde jste a proč jste tady, kde jste byl, než jste byl tady, kde budete, až nebudete tady…

W.           A ještě kus prázdnýho papíru, kdyby se to nevešlo, připište to sem. Jak říkám: dneska se musíte životem pročíst.

H.            Ono je toho víc napsáno, protože ono daleko víc lidí umí psát.

W.           Ano – daleko víc…

H.            Než před několika málo sty lety.

W.           Ono před několika málo sty lety málo lidí umělo psát. Ale ti, co uměli psát, ti psát uměli. To se dá číst i teď.

H.            Ono se taky víc čte, protože je více času na čtení.

W.           Ano, více času – díky lepší organizaci práce. Ale on ten veškerý čas není na čtení.

H.            To ne.

W.           Je taky na rekreaci.

H.            Ano.

W.           Projet se na motocyklu, automobilem, dívat se na televizi, dívat se na hokej, na fotbal, jít do biografu…

H.            … na estrádu…

 

 

W.           … na rande…

H.            Na frťana…

W.           Na frťana – prostě rekreace. Ale může se stát, že bude příliš kluzko na motocykl, příliš prašno na automobil…

H.            … málo kluzko na hokej…

W.           … příliš temno na fotbal…

H.            … příliš veselo na estrádu…

W.           Vybouchne vám televize – myslím přístroj, protože u programu je to vyloučený, nebo se jde na rande…

H.            … a vona taky, ale s jiným… jde se na frťana…

W.           … tedy šlo by se, ale je tu cirhóza vedoucího – když se tohle všechno stane v jedný chvíli, pak je čas na čtení.

H.            Pak jo.

W.           A tady nastane veliké dilema – co číst. Tolik knih napsanejch… tolik knih napsanejch třeba jen vo tom, že dnes máme na čtení daleko víc času než před několika málo sty lety… kam sáhnout?

H.            Snad do knihovny, ne?

W.           Ano – a jsme právě u toho, že by se mělo začít s reorganizací knihoven. Doma.

H.            Každý sám u sebe. Já mám knihovnu výborně promyšlenou – podle hesla: ukaž mi, co čteš, a já ti řeknu, kdo jsi.

W.           To je odvážné. Velice odvážné.

H.            Já to mám tak, že nemusíte dlouho hledat, kdo jsem, to mám přímo ve výši zraku. Takže příchozí vejda. Okamžitě vidí…

W.           K vám chodí Vejda?

H.            Jo. Občas zajde. Takže příchozí vejda, okamžitě vidí…

W.           Ke mně taky chodí Vejda. Oba Vejdové ke mně chodí.

H.            K vám oba?

W.           Jo. I mladší Vejda.

H.            Ke mně jenom starší. Takže příchozí Vejda vejda…

W.           Teď k vám přišli oba, ne?

H.            Ne. Ten druhý nebyl bratr, ale přechodník.

W.           Aha – to byl přechodník – ale je hrozně podobnej bratrovi.

H.            Oni jsou si všichni podobný. Celá rodina.

W.           Děsně jsou si podobný.

H.            To oni kolikrát ani nevědí, jestli přišel brácha nebo přechodník. Tak tedy – příchozí Vejda vejda… a Vejdová k vám nechodí?

W.           Ne.

H.            Tedy příchozí Vejda vejda… to je přechodník, to druhý.

W.           Já vím. Teď už je rozeznávám.

H.            Ona Vejdová má taky přechodník.

W.           Ale vypadá výborně.

H.            Vejdouc.

W.           Vejdouc?

H.            To se dá poznat. Bratři od přechodníku ne. Vejdová od přechodníku jo… Tedy Vejda vidí okamžitě. Jak vejde, vidí. Vejda tedy vida…

W.           Jo, vy myslíte toho Vejda Vida Vinca – to byl ten slavnej malíř. Italskej.              

H.            Vím. Znám. Vejda Vida Venca.

W.           Oni taky někdy říkají: Vejda Vida da Vinca. To je italskej malíř, kdežto Vejda Vida Venca je malíř českej.

H.            To je Venca. Venca Vida Vejda. Český malíř velmi podobný Úprce.

W.           Komu?

H.            Úprce. Taky malíř. Takže dál – Vejda, jakmile vejde, okamžitě vidí celou řadu klasiků. Ve výši jeho zraku – samí klasici.

W.           Klasici? A jak se pozná, že je někdo klasik?

H.            Protože napsal klasické dílo.

W.           Ale jak se pozná, že je to klasické dílo?

H.            Nu – já bych řekl, že je to dílo, které odolává změnám proudu, vkusu, směrů… trvá.

W.           Trvá ve své kvalitě.

H.            Ano.

W.           Tak tyhle knihy mám taky. Jenže já je mám dole. Kdyby náhodou přišel vzdělanec.

H.            Správně! Vzdělanec se rád ohne.

W.           Ano. Ale pro Vejdu, rozumíte… kdyby přišel Vejda a s ním třeba Vobejda… tak to mám přímo ve výši zraku takovou dlouhou řadu knih, které naopak podléhají změnám vkusu, rozumíte?

H.            Samozřejmě.

W.           A ty tam mám takhle jednu vedle druhý, pěkně seřazený… já to mám taky podle pravidla, ale ne jako vy…

H.            Ukaž mi, co čteš, a já ti řeknu, kdo jsi.

W.           Já to mám podle pravidla – ukaž mi, co bych měl číst,  abych věděl, o čem si nemáme povídat. Teď zrovna přikupuji!… budeme to muset probourávat… teď přikupuju metr osumdesát – krásný zboží!

H.            Jo, vy to máte změřený?

W.           To já jim vždycky dám šířku a vejšku, voni mi to přesně seřaděj a pošlou. A já to pak jenom zasunu do knihovny.

H.            A kde vám to dělaj?

W.           V antikvariátu.

H.            Vy kupujete knihy v antikvariátu?

W.           Ano.

H.            To já bych nedělal.

W.           A proč ne?

H.            No – ty knížky jsou tam přece jen už vošahaný…

W.           Ne. Tydle jsou netknutý. Co kniha, to panna, pane.

H.            A to jsou knihy přísně o dnešku?

W.           Přísně o dnešku. Ovšem – musí se to hlídat. Každej den ráno to obejdu, aby tam nebylo něco o včerejšku.

H.            Nu ano – ono někdy stačí málo. Jedna kapitola zasmrádne a chytne celá knihovna.

W.           Slovo, pane… stačí slovo!

H.            Ono se nejen čte víc, ale taky líp!

W.           Daleko líp se čte… ty knihy jsou líp vybavený než bejvaly. Vezměte jenom ty vysvětlivky vzadu. To je úžasná úleva. Dyť někdy je těch vysvětlivek víc, tlustěji, než je celá kniha, kterou vysvětlují. Mně se na tom líbí ten optimismus těch nakladatelství, která počítají s tím, že co čtenář, to blbec. Já teďka čtu Švejka.

H.            Teprve teďka?

W.           Ne, já už ho čet mockrát, ale teď ho čtu s vysvětlivkama a vidím, o co jsem přišel. Například tam, jak ukradne toho psa…

H.            Pro nadporučíka Lukáše…

W.           Jo. A jak ho vede Řeznickou ulicí, tak tam je u jména té ulice takové číslíčko a vzadu ve vysvětlivkách jsem našel: Řeznická ulice, ulice v Praze 2.

H.            A je jasno.

W.           Já toho psa vidím. Anebo jak ten plukovník, kterýmu toho psa ukrad, vyskakuje a křičí: Der Teufel soll den Kerl buzerieren… tak jsem si to našel a vzadu je napsáno: německá kletba.

H.            Tak vidíte, a já blbec, si vždycky myslel, že je to latinsky. Že se toho chudák Hašek nedožil.

W.           On ani nevěděl, co vlastně napsal.

H.            Proto já nic nepíšu, že bych se ještě nepochopil.

W.           A já teď naopak hledám někoho, kdo by mi napsal napřed ty vysvětlivky, a já bych pak na to frknul trilogii.

H.            A jsme u toho – jak jste říkal, že lidi…

W.           … jsou lidi. Jsou schopni jen toho, čeho jsou schopni lidi.

H.            A já bych k tomu ještě dodal – ovšem to nemám ze sebe, ale jak to krásně vystihl už ve své knize soudruh Samuel.

 

(Píseň David a Goliáš)

 

V té poslední forbíně je slovo, které potřebuje vysvětlení, což neberte jako vysvětlivky výše Werichem zmíněné. Je to slovo Úprce. To je tak: při jedné scéně v Těžké Barboře říká Druhý žoldnéř Prvnímu: podívej se ta krajina, ten šerosvit – Rembrandt!

Jednou se při této své větě Jan Werich zasmál a já se ho pak v šatně ptal čemu. A on mi to vysvětlil. Když tuto hru hráli s Jiřím Voskovcem, vymýšlel si Jan Werich pro tuto chvíli vždycky jiného malíře. A jednou, kdy prý už ho nic nenapadlo, řekl: Podívej se, ta krajína, ten šerosvit – Úprka.

A Jiří Voskovec, ten filologický mozek, to vzal jako femininum a řekl: Ano – to je velice podobné Úprce.

Tím rozesmál Wericha, který nemohl dál. Jiří Voskovec, sice filolog a milovník češtiny, ale puritán neslyšel, co by v tom tvaru „úprce“ mohlo zaznít pro Wericha a některé – méně puritánské – diváky. Začal to tedy opakovat: Ano… Úprce. To se velice podobá Úprce. Pak už pochopili všichni diváci a začali dokonce tleskat.

A tehdy – do potlesku a smíchu celého hlediště, pošeptal Jan Werich svému partneru, co to vlastně říká.

A tady prý Jiří Voskovec i pod tím svým bílým nalíčením zbledl a svou typickou pregnantní výslovností požádal Wericha, aby mluvil dál, a to slovy: „Jene, prosím tě, vem to.“

A tato přehnaně vyartikulovaná věta dorazila Jana Wericha tak, že museli stáhnout oponu a jeho převlíkali.

A tak jsem mu to v této chvíli ocitoval – pro tu vzpomínku.

Informace

  • 22. 3. 2024