Román pro ženy (Michal Viewegh)

Podpořte LD sdílením:

Share

Anotace

Tato kniha vznikla díky projektu "Poezie a próza v metru", kdy autor v podobě šesti dopisů vyprávěl příběh nešťastného Olivera, zamilovaného do Laury, která je o celých 18 let mladší. Viewegh se rozhodl dovyprávět tento příběh, který začal korespondencí, na stránkách své další knížky. Má to být i trošku parodie na červenou knihovnu.

Hlavní hrdinkou je tedy Laura, která kvůli Oliverovi opustila svého přítele Richarda, aby později zjistila, že Oliver byl první láskou její matky, když ještě byla mladá. Vše se odehrává převážně v Praze. Laura teda řeší různé otázky okolo minulosti vztahu její matky a Olivera a kolem současnosti svého vztahu s Oliverem.

Děj je v podstatě prokládán právě těmi dopisy, díky kterým celý příběh vzniknul, a které sloužily autorovi jako osnova.

Vše samozřejmě končí happyendem, kdy Laura čeká s Oliverem dítě, uvědomuje si, že ho miluje a její matka si taky našla přítele.

— 1 —


Stručný děj knihy

První Lauřin přítel se jmenoval Jeff. Byl to učitel původem z New Yorku. Moc si ale nerozuměli. Jeff mluvil převážně anglicky, což se ale líbilo Lauřině matce Janě, která nesnášela Čechy. V mládí totiž poznala dva české muže - Pažouta a otce Laury. Oba ji ale velice zklamali. Druhým Lauřiným přítelem byl prodavač mobilních telefonů Richard Kabíček. Stále vtipkoval, plánoval jim budoucnost, ale občas mluvil zcela zcestně. Odjeli spolu na dovolenou na lyže, kde Lauru velmi upoutal starší muž, reklamní agent Oliver a Laura mu připadala také velmi sympatická. Domluví si večeři v Praze, po které stráví noc v Lauřině bytě. Ráno přijde domů matka, uvidí nahého Pažouta a je v šoku. Laura se ovšem do Olivera hluboce zamiluje, rozejde se s Rickiem, a matka si musí zvyknout na vztah své dcery a svého bývalého přítele. Ti žijí život naplno a jsou spolu šťastni. Ale když chce jít Laura s Oliverem na reklamní večírek a uvidí ho tam, jak se líbá se svou bývalou přítelkyní, nastane první roztržka. Ale když jí Oliver pošle květiny do redakce Vyrovnané ženy, kde Laura pracuje, usmíří se a pojedou o Vánocích ještě a maminkou na dovolenou na Kanárské ostrovy. Po této dovolené se rozhodnou spolu bydlet. Tento život je ale po pár měsících omrzí, a tak spolu odjíždí na Korčulu, kde se poznali. Laura tam tentokrát pozná ředitele reklamní agentury ve značkovém oblečení, dá mu své telefonní číslo, sejdou se spolu a poté i stráví noc. Tím také skončí vztah s Oliverem. Laura je zoufalá z toho, že jí nafešákovaný ředitel nevolá a po nějaké době si uvědomí, že jí chybí Oliver a chce ho zpět. Ten ale na její zprávy nereaguje, a tak se na něho snaží zapomenout. V baru, kam ji vezme kamarádka Ingrid, pozná Laura Roberta, studenta pedagogické fakulty, se kterým začne chodit. Přijdou jí láskyplné dopisy od Olivera, na které nereaguje. Proto Oliver vyvěsí milostné dopisy do metra na místo reklamy. Každý měsíc jeden a to po dobu půl roku. Pak přestane a Laura si uvědomí, že se jí stýská, a tak se k Oliverovi vrátí. Další Vánoce prožijí doma ve čtyřech: matka se sousedem Žemlou a Laura s Oliverem.

— 2 —


Prolog

Milé dámy,

tohle je můj milostný román. To zní dobře, ne? Milostný románek se vším všudy, řekl by Oliver. O něm je ten román především. Taky je trochu o Jeffovi, Richardovi a Robertovi (v tomto pořadí), a kromě toho v něm najdete i několik úplně kratičkých love stories mojí mámy a Ingrid. Ingrid je od dětství moje nejlepší přítelkyně - to pro vaši informaci. Sama nesnáším, když se nemůžu v knížce rychle zorientovat, a jakmile ještě někde na šedesáté stránce pořádně nevím, kdo je kdo, jdu od toho - asi chápete, že přesně tomu bych se ve vašem případě ráda vyhnula. Takže když už jsem zmínila Ingrid: Jestli chcete vědět, jak Ingrid vypadá, představte si herečku Julii Roberts, přidělejte jí v duchu pořádnou mezírku mezi předními řezáky, uberte jí bratru deset let a třiadvacet centimetrů výšky - a máte naprosto přesnou Ingrid. Tytéž bohaté vlasy, tytéž krásné oříškové oči, táž hezká široká pusa... Ta mezírka (po pravdě řečeno je to spíš mezera) a hlavně těch chybějících třiadvacet čísel je ovšem pro Ingrid životní prokletí. Samozřejmě že je i tak krásná, ale bohužel ne natolik, aby ji to dělalo nedostupnou. Kdyby byla o třiadvacet centimetrů vyšší a neměla tu díru mezi zuby, troufl by si na ni jen málokterý chlap, ale takhle po ní naopak vyjíždějí úplně všichni. Ingrid pro ně představuje nečekaně snadnou možnost, jak přeříznout Julii Roberts; když si vezme boty na čtvrtmetrovém podpatku (jiné ostatně nenosí) a zavře pusu, je ta iluze skoro dokonalá.

Máma se jmenuje Jana a pracuje jako překladatelka na volné noze. Občas říká, že překládá českou hloupost do angličtiny, němčiny a španělštiny. Říká to hlavně tehdy, když má vztek na různé rádoby špičkové manažery, co se za celý život nedokázali naučit žádný jazyk, a přesto netrpělivě pomlaskávají, když se jim zdá, že máma slova jako spádoviště k rozpouštění vlaků, rozběžný bod či svážný pahrbek (tohle chtěl po mámě nedávno přeložit nějaký papaláš přes železnice) překládá příliš pomalu.

Já se jmenuju Laura, letos mi bylo dvaadvacet a pracuju v redakci časopisu Vyrovnaná žena. Oliver kdysi poznamenal, že Vyrovnaná žena je Bravo pro čtyřicetileté, což je sice docela vtipné přirovnání, ale samozřejmě neplatí univerzálně. Například mojí mámě sice je přes čtyřicet, nicméně náš časopis nikdy nečte. Tvrdí, že pro ni osobně je Vyrovnaná žena něco podobného jako ta kazeta relaxační hudby, kterou loni dostala od Richarda k Vánocům: místo aby ji uklidňovala, příšerně ji rozčiluje. Na té kazetě je smíchaný ptačí zpěv se šuměním moře, což máma už po pár minutách poslechu označila za smrtelnou kombinaci, a při jednom obzvlášť enervujícím ptačím trylku pak kazetu doslova vyrvala z rádia.

No, to by snad pro začátek stačilo.

Jednu postavu jsem vám zatím zamlčela - sama nevím proč.

Možná proto, že občas pochybuji, jestli ta postava vůbec existuje.

— 3 —


Kapitola IV

1/ Matčino trauma

Takže teď moje máma.

Do Chicaga odletěla za Američanem jménem Steven. Před ním chodila půl roku s Norem jménem Knut. Před ním s jakýmsi Francouzem (jméno mi vypadlo), kterému v Praze týden tlumočila.

Proč samí cizinci?

Určitě, milé dámy, víte, co jsou to traumata z dětství. V parku vás v deseti letech porazí rozdováděný dobrman - a vy se pak celý život úzkostlivě bojíte všech psů. Nebo vám v mládí dávají na kašel med s cibulí - a vy pak celý život nejíte vůbec nic, v čem je cibule.

Moje máma má podobné trauma: v mládí chodila se dvěma Čechy - a od té doby Čechy nesnáší.

Všechny.

O tom prvním mluví zásadně jako o Pažoutovi (přičemž mi dlouho nebylo jasné, zda je to jeho příjmení, nebo pouze přezdívka; kdykoli o něm máma začala, tvářila se tak naštvaně, že jsem se jí bála zeptat).

Ten druhý Čech byl můj táta.

— 4 —


Kapitola IV

2/ Pažoutovy osudové tenisky

Máma je ročník 1958 (je mimochodem lev a v jejím případě to vážně sedí). V roce 1976, když byla v prvním ročníku na filozofické fakultě (obor překladatelství?tlumočnictví), začala chodit s Pažoutem.

Pažout byl její úplně první kluk. Byla to údajně velká láska, nicméně jim vydržela pouze rok. Máma byla Pažoutovi po celou dobu věrná, ale on na ni přesto neustále žárlil; sám ji přitom minimálně dvakrát podvedl. Při sexu prý myslel převážně na sebe, takže máma s ním nikdy neměla orgasmus. Navíc neměl ani korunu, nemožně se oblékal a ani jednou nepozval mámu na večeři do nějaké příjemné vinárny.

Definitivně se rozešli toho večera, co Pažout přišel do Realistického divadla ve starém lyžařském svetru a v teniskách. Máma měla nové večerní šaty. Řekla mu, že ho už nikdy v životě nechce vidět - a taky to dodržela.

— 5 —


Kapitola IV

3/ Zaručená dieta

Ještě týž večer se seznámila s mým tátou.

Na rozdíl od Pažouta měl na sobě dobře padnoucí tmavý oblek a lakýrky, a dokonce mámu o přestávce pozval do divadelního bufetu na dvě deci bílého vína. Skleničku držel dole za stopku, hovořil kultivovaným, příjemně ztlumeným hlasem a ve dveřích jí pokaždé dal přednost. Máma podlehla osudovému omylu: začala se domnívat, že je to tátova skutečná, jaksi permanentní podoba.

Když na jaře roku 1978 jeho lest s falešným převlekem definitivně prohlédla, bylo už pozdě. Byla ve třetím měsíci s úplně stejným českým buranem, jako byl Pažout.

Bylo to v bledě modrém to samé: Neměl nikdy peníze, ráno smrkal do umývadla, odmítal mýt nádobí, nechal se urážet od číšníků a tak dále. Jediné auto, na které se kdy zmohl, byla ojetá škodovka. Jediný byt, který dokázal sehnat, byl na bohnickém sídlišti, v sedmém patře ošklivého šedivého paneláku - a máma přitom paneláky odjakživa nesnáší (v tom bytě nicméně bydlíme dodneška). Věčně měl moc práce (bezvýznamné) a málo času, takže snídal i obědval ve spěchu: turistický salám z mastného papíru, chlebíčky s majonézou, tlačenku, buřty s cibulí, párky, zavináče. Máma se na to nemohla dívat. Neříkala mu snad stokrát, že jí nezdravě? Kdyby jedl ovoce, čerstvou zeleninu, cereálie, ryby a olivový olej, nikdy by přece nemohl ve dvaatřiceti umřít na rakovinu tlustého střeva - no ne? Nikdy by z mámy neudělal dvaatřicetiletou vdovu a ze mě polovičního sirotka (když táta o Vánocích roku 1990 umřel, bylo mi dvanáct; od té doby Vánoce neslavíme). V neposlední řadě by mámě ušetřil tu příšernou zkušenost s českým zdravotnictvím: se smradlavým linoleem na nemocničních chodbách, s děravými plášti doktorů a se zoufale oprýskanými vozíky před operačními sály.

A s potetovanými pohřebními zřízenci.

Máma tátu kvůli té jeho rakovině nenáviděla.

Bohužel ho taky milovala.

"Příšerná kombinace," říkává občas máma. " Ta nejhorší."

— 6 —


Kapitola IV

4/ Mona Lisa Ruzyně

Češi zkrátka mou mámu definitivně zklamali.

Podle ní jsou Češi buďto zamindrákovaní slaboši, nebo naopak domácí tyrani. Jsou to buďto trapní šetřílkové, anebo zbohatlíci, mluvící jen o svých penězích. V každém případě jsou to vulgární primitivové a beznadějní křupani. Na ulici kolem sebe plivou, páchnou potem a nosí děsivé spodní prádlo, o oblecích ani nemluvě. Jejich hygienické návyky jsou strašlivé, dokonce ještě strašlivější než způsob, jakým jedí krevety (pokud je ovšem na krevety někdo pozve, protože sami by si tak drahé jídlo nikdy neobjednali). A tak dále. Výjimky potvrzují pravidlo.

Podobně jako Čechy nesnáší máma už i češtinu. Čeština je podle ní starý, opotřebovaný jazyk, v němž naprostá většina věcí nefunguje - podobně jako v českých vlacích. Kdosi (Pažout) vám například česky řekne: Miluju tě, chci si tě vzít a žít s tebou celý život - a za pouhých pár měsíců už ta slova neplatí. Slova v češtině už zkrátka ztratila svůj význam - nebo dokonce získala význam zcela opačný.

Miluji tě znamená opustím tě.

Nebo umřu.

A podobně.

Značně rezervovaný vztah má tudíž máma i k české historii. Celé národní obrození považuje za obrovský omyl. Kdyby ti zakomplexovaní chudáčkové neblbli, tvrdí, mohli jsme dneska bydlet ve Vídni na Graben... 28. říjen je pro mou matku skoro totéž co jaltská konference: výměnou za národní svobodu vydal Masaryk české ženy napospas nejrůznějším Kondelíkům, Švejkům, Jakešům, Milošům Zemanům a Pažoutům, nebo v lepším případě neurotickým impotentům typu Kafky či Karla Čapka.

"Kafka byl Němec, mami...," namítám nesměle, ale máma jen mávne rukou.

"Ani tak nemám pocit, že by bylo osmadvacátýho října co oslavovat," říká.

— 7 —


Kapitola IV

5/ I wish I could fly

Máma nesnáší Čechy, české vlaky a igelitky.

Miluje cizince, letadla a kvalitní značková zavazadla.

Někdy mám pocit, že letiště a letadla miluje máma ještě o něco víc než cizince; vycházím z toho, že žádnému cizinci se nepodařilo získat srdce mé matky jaksi přímo v Praze. Bylo očividně ztrátou času, když jí všichni ti přechodně zde pobývající Stewartové a Knutové kupovali šperky a parfémy a zvali ji na okázalé večeře do restaurace U Malířů nebo do Tančícího domu... Ztrácíte čas, pánové, myslela jsem si v duchu, jestli chcete mou matku sbalit, odjeďte zpátky do vlasti - a za pár dní jí pošlete letenku. Potom na sebe hoďte svůj nejlepší oblek, zajeďte s autem do myčky a s kyticí růží na ni počkejte v letištní hale - a já vám garantuju, že ještě týž večer bude moje máma vaše.

Máma má totiž pro létání slabost. Jen málo věcí na světě jí dovede udělat větší radost než tiše se otvírající hydraulické dveře s nápisem ODLETY-DEPARTURES, za nimiž její stříbřitě šedý pojízdný kufr značky Samsonite čeká už jen hladký mramor letištní haly a fronta u odbavovací přepážky... Máma se do fronty zařadí s tajuplným úsměvem, který si bezpochyby nikdo z nervózních cestujících nedokáže vysvětlit.

("Mona Lisa z Ruzyně...," poznamenal posměšně Oliver, když jsem mu o matčině vášni pro létání poprvé vyprávěla.)

"Good morning," pozdraví mámu dívka u přepážky, neboť ji považuje za cizinku; matčin český pas ji upřímně překvapí.

"Morning, sweetheart," pronese máma spokojeně.

Působí to samozřejmě dost afektovaně, vzhledem k omylu dívky snad až trochu urážlivě, ale to rozhodně nebyl mámin záměr.

Máma prostě už myslí anglicky.

Rodný jazyk ji začíná rychle opouštět. S pomocí několika posledních českých slov ještě požádá o místo u okna - stále s oním záhadným, spokojeným úsměvem.

"Kolik máte zavazadel?"

"Just this one," ukáže máma na svůj kufr.

"Oukej," přikývne dívka.

Vyřídí potřebné formality a potom matce podá palubní vstupenku.

"Nástupní čas je jedenáct deset," říká jakoby mírně zmateně a bůhvíproč znovu přechází do angličtiny: "Gate B six."

"Thank you," říká matka naprosto samozřejmě.

Uchopí svůj hand luggage, samozřejmě rovněž pojízdný, udělá s ním elegantní otočku a odchází. Dívka u přepážky ji ještě chvíli pokradmu sleduje. Máma má na sobě tmavomodrý kostým a pohybuje se v něm tak sebejistě, tak cílevědomě, že ji někteří z lidí, které míjí, považují za letušku. Zamíří k baru Meeting point, kde si vestoje vypije sklenku sektu. Šampaňské ještě více odlehčí její krok, takže pasovou kontrolou projde s profesionálním šarmem filmové hvězdy. Celníci, aniž dost dobře tuší proč, se k ní chovají s nápadnou zdvořilostí... V tranzitu máma nejprve zajde do Duty Free Shopu, vyzkouší si vzorek hydratačního krému Clinique, přičichne si k novému parfému Gucci (pokud má peníze, koupí si ho) - a pak se posadí mezi cestující u východu B 6, nenuceně si přehodí nohu přes nohu a s rozevřenou francouzskou ELLE v ruce důstojně čeká na odlet. Když zazní výzva k nástupu, máma na rozdíl od ostatních zůstane klidně sedět; teprve když se ten netrpělivý lidský chumel u skleněných dveří zcela rozptýlí a z reproduktoru se ozve the last call for passengers to New York..., matka beze spěchu vstane, uloží ELLE do kabely, popojde oněch několik kroků a podá mladému stevardovi svou letenku (udělá to takovým způsobem, že stevard zčervená). V letadle, které je už zcela zaplněné, vzbudí matčin opožděný příchod nemalou pozornost. Vsadím se, že ještě nikdo v dějinách letecké přepravy - možná snad s výjimkou tanečnice Josephiny Bakerové - se nedokázal protáhnout uličkou mezi sedadly tak elegantně jako moje matka.

"Kdo to je?" šeptají ženy svým manželům.

"Já nevím," odpovídají přítomní muži, aniž z mé matky spustí oči.

Máma se posadí. Mezitím už jedna z letušek začíná obvyklou demonstraci použití pásů a záchranných vest. Přestože matka létá poměrně často, sleduje ono krátké školení překvapivě pozorně, a když se letuščiny sepnuté dlaně o chvíli později prudce rozlétnou směrem k nouzovým východům, z matčina výrazu je už zcela zřejmé, že tu jde o cosi víc než o obyčejnou bezpečnostní instruktáž.

Pro mou mámu je to mše a zmíněná letuška je mladou kněžkou její životní víry.

Víry, že ji ta obrovská síla Boeingu 737 dokáže navždy odnést pryč od všech těch nevěrných, buranských a špatně oblečených Čechů.

— 8 —


Ukázka z knihy

Brýlatá devatenáctiletá panna, která neumí pořádně anglicky...

Těžko říct, co z toho bylo pro mou mámu přijatelnější. Defloraci mi zařídit nemohla, a tak mě aspoň přihlásila na jednoroční intenzivní kurz angličtiny - do stejné jazykovky, kde kdysi sama vyučovala. Je to skvělá škola založená na netradičních metodách výuky, tvrdila.

Už to mě mělo varovat.

Na první hodinu jsem naneštěstí přišla asi o deset minut později. Když jsem otevřela dveře do třídy, nejdřív jsem si myslela, že uvnitř nikdo není, ale potom jsem je uviděla: všichni studenti seděli, klečeli, nebo dokonce leželi NA ZEMI. Na šedivém jekoru. Všichni byli bez bot a všichni měli na čele přilepený žlutý papírek: RABBIT. WILD PIG. SQUIRREL. HORSE. POLAR BEAR...

"Hi, you must be Laura!" přivítala mě jakási prdelatá Američanka ve vytahaných lacláčích, když si mě konečně všimla. "I know your mother. She is absolutely great!"

"Yes," řekla jsem ochraptěle. "I know."

Američanka velmi dlouho souhlasně kývala hlavou a zářivě se přitom usmívala. Potom mě srazila na kolena, ukázala mi papírek s nápisem TURTLE a připlácla mi ho těsně nad brýle.

Nevěděla jsem, co to slovo znamená. Měla jsem pocit, že by to mohl být MÝVAL, ale nebyla jsem si jistá. Všichni ti úplně cizí lidé na mě pobaveně civěli. Někomu tu strašně smrděly nohy.

"You are a turtle now! Isn´t it fantastic?" povykovala Američanka. "Look around and find some friends!"

Zatlačila mi na ramena a donutila mě tak, abych se opřela rukama o zem. Pach nohou zesílil. Ale to už se ke mně PLAZIL jakýsi tlusťoch v kostkované košili a s takovou řídkou bradkou, kterou jsem odjakživa nesnášela. Funěl. Na čele měl napsáno, že je SEA CALF. Mořský něco. Had? Přemýšlela jsem, jestli funí námahou, nebo napodobuje nějaké zvíře.

"Hi, sweet little turtle!" povídá SEA CALF poněkud zadýchaně. "Do you know me?"

Všichni se pořád tvářili, jako že je to hrozná sranda.

"Nazdar," povídám mu česky, co možná tiše. "Hele, sorry, ale já to tvý slovo neznám."

Speak English, turtle!" křičela Američanka. "No Czech!"

Nadechla jsem se.

"I don´t know this word," řekla jsem a ukázala prstem na tlusťochovo zpocené čelo.

Američanka mu nařídila, ať mi to slovo nějakým způsobem opíše. Řekl mi anglicky, že je TLUSTÝ A LEŽÍ CELÝ DEN NA PLÁŽI.

"Are you German turist?" podařilo se mi konečně zavtipkovat, ale nikdo to bohužel neslyšel. Tlusťoch to buďto nepochopil, nebo si to vzal osobně.

"Ale ne," povídá otráveně. "Tuleň..."

"Speak English!" zaječela Američanka.

"Oukej," řekl. Už se neusmíval. "What do you like to eat, turtle?"

Jak mám sakra vědět, co ráda žeru, když nevím, kdo jsem? Cítila jsem, jak rudnu. Musela jsem s pravdou ven: neznám ani to SVOJE slovo.

Všichni tuleni, velbloudi, kanci a veverky mě shovívavě pozorovali.

"Mořská želva..." řekl tlusťoch už vysloveně pohrdavě. "What do you like to eat?"

Co proboha jedí mořské želvy? Vy to víte? Já tedy ne. Vztyčila jsem se na zadní.

"Excuse me," pravila jsem předpisově anglicky, "I have to go to bathroom."

Načež jsem vyšla ze třídy - a už nikdy jsem se tam nevrátila.

— 9 —


Ukázka z knihy

A nyní vám, milé dámy, budu vyprávět, jak jsem cestovala do New Yorku já. Letěla jsem tam před dvěma lety za Jeffem. (Kdo je Jeff? Vydržte, za chvíli se to dozvíte.)

Už týden před odletem začínám být nervózní; jak se den odletu blíží, moje nervozita se pochopitelně stupňuje.

Taxikář, který mě veze na letiště, se pokouší vtipkovat, ale já ho neposlouchám, neboť musím stále kontrolovat, jestli mi z kabelky nevypadl pas, peníze nebo letenka. Tváře mám rozpálené, ale ruce a nos mám ještě studenější než jindy. Když se přede mnou otevřou hydraulické dveře ODLETY (anglické nápisy na rozdíl od mámy nevnímám), jsem už tak vystresovaná, že musím okamžitě zamířit k nejbližším záchodům. Mámin pojízdný kufr Samsonite si beru s sebou, neboť se panicky obávám, že venku by mi jej někdo ukradl. Zavřít dveře těsné kabinky není ovšem vůbec snadné. V zrcadle nad umývadly pozorují moje úsilí dvě přítomné ženy (co si myslí, nevím, ale rozhodně se nedomnívají, že jsem letuška...).

Na odchodu z toalet si krátce zkontroluju, jestli mi nevypadl z kabelky pas, peníze nebo letenka, a potom už na jedné z modrých obrazovek rychle hledám svůj let. Není tam! Začínám panikařit a jednoho z procházejících česky mluvících pilotů chytím za oprýmkovaný rukáv.

"Mohl byste mi říct, proč tu není New York!?"

Slyším ve svém hlase počínající hysterii, ale nedokážu ji potlačit.

Pilot se obrátí ke svým dvěma kolegům.

"Proč tu není New York?" opakuje po mně pobaveně.

Pohlédne na obrazovku a vzápětí na můj kufr.

"Řekl bych, že odlétáte, ne?"

Nechápavě přikývnu. Pilot se ironicky usměje.

"Tak proč se díváte na přílety?"

Zrudnu, rozpačitě mu poděkuju a odcházím hledat obrazovku s odlety. Můj let tam skutečně je – a je zde i číslo odbavovací přepážky. Zapíšu si ho na lístek papíru, abych ho nezapomněla.

"Kolik zavazadel?" zeptá se mě blondýna za přepážkou, když k ní – s lístečkem v ruce – přistoupím.

"Dvě," říkám. "Tenhle kufr a tuhle kabelu - ale tu bych si chtěla vzít do letadla."

"Takže jedno," říká blondýna a ušklíbne se. "Uličku, nebo okno?"

"Okno, prosím," říkám odměřeně.

Pokouším se zmobilizovat svou asertivitu. Tahle psychická troska přece nejsem já!

"A jsem nekuřák, takže kdyby to šlo -"

"Všechny naše lety jsou už léta nekuřácké," poučí mě znuděně slečna. "Jedenáct deset, východ B 6."

Očividně mne považuje za odbavenou, ale já odmítám přepážku opustit.

"B 6?" zeptám se s obavou v hlase. "Kde to je?"

Slečna vzdychne, podívá se na mě a dá se do vysvětlování.

V baru Meeting point se podívám na nápojový lístek, abych zjistila, kolik zde stojí minerálka; potom si koupím minerálku z automatu. Zapiju kinedryl a projdu pasovou kontrolou. Tvářím se tak nejistě, jako kdybych měla v příručním zavazadle pět kilo čistého heroinu. Připadá mi, že celníci mě pozorují poněkud podezíravě. Zpotím se. V tranzitu najdu příslušný východ, posadím se mezi cestující a pro jistotu se ještě zeptám nejbližšího souseda, zda jsem tu opravdu správně. V kabelce mám Cosmopolitan (českou verzi), ale číst teď nedokážu. Čekám na výzvu k nástupu, v ruce křečovitě svírám palubní vstupenku a modlím se, aby nebyly turbulence. Rozhodnu se, že než definitivně vypnu mobil, zavolám ještě matce, přestože jsme se dohodly, že se ozvu až z New Yorku.

"Děje se něco?" diví se máma. "Zrušili let?"

"Ne," říkám. "Volám ti, že už jsem v tranzitu."

Ve sluchátku je krátkou chvíli ticho. Potom se matka suše zasměje.

"No výborně, honey. Tak jsi to dokázala."

Když skončíme, trochu uraženě mobil vypnu.

Potom se rozhlédnu, zda se nikdo nedívá, vytáhnu z kabelky plyšového klokánka – a rychle ho políbím.

— 10 —


Ukázka z knihy

Za moji mizernou angličtinu mohla pro změnu naše angličtinářka. Vůbec jsme si nepadly do oka. Vlastně to ani angličtinářka nebyla - byla to prachobyčejná rekvalifikovaná ruštinářka, a já už z principu odjakživa nedůvěřuju předělaným věcem. Rekvalifikovaná ruštinářka, to je pro mě něco jako šaty přešité po tetě. Second hand jazyka. Předělávat slovanský jazyk na angličtinu, to nemůže nikdy dopadnout moc dobře. Navíc měla příšerně afektovanou výslovnost, kterou bůhvíproč považovala za britský přízvuk - jenže hysterie z nikoho rodilého mluvčího neudělá. Sama to ostatně musela tušit, protože před každou inspekcí byla neuvěřitelně nervózní. Přiběhla k nám do třídy už o přestávce, v náručí asi tři magnetofony, třesoucíma rukama servala z nástěnky všechny fotky Jima Morrisona s rozepnutým poklopcem (přes vášnivé protesty Ingrid, která nástěnku zhotovila) a pak ji celou pokryla barevnými obrázky usměvavých londýnských strážníků, poschoďových autobusů, červených telefonních budek a Big Benu. Welcome to London!

I know. I just make excuses.

Byla jsem líná, zmatená, nejistá a přehnaně kritická puberťačka.

— 11 —


Ukázka z knihy

"Připusťme," říká Oliver opatrně, "že spící žena může mít pro muže jistou atraktivitu."

"Ano? A v čem ta atraktivita spočívá?"

"V tom, že muž může beze zbytku převzít aktivitu a konečně tak naplnit svou přirozenou dominantní úlohu – jak po tom ostatně vždycky toužil. Dále v tom, že spící žena mu nevnucuje všechny ty nesmyslné předkoitální aktivity, které redaktorky ženských časopisů bůhvíproč považují za vzrušující. Žádné zdržování pseudoorientálními masážemi chodidel, žádné cucání ušního lalůčku... A konečně je zbaven povinnosti postkoitální konverzace."

Vím, že to nemyslí zcela vážně, ale přesto se odtáhnu.

"Takže nejlepší by bylo, kdyby žena byla mrtvá?"

"Proč hned mrtvá?" říká klidně Oliver. "Úplně by stačilo, kdyby si občas vzala rohypnol."

Ještě před chvílí mě ta debata docela vzrušovala, ale nyní už se mi přestává líbit. Kolem s jekotem proběhnou dva asi pětiletí chlapci. Oliver se zatváří útrpně.

"Prokrista!" durdí se. "Neměli by ti bastardi už dávno spát?"

Mlčím.

"Co ty si vlastně myslíš o dětech?" zeptám se po chvíli.

"Děti jsou radost i starost."

"Myslím to vážně."

"Vážně?" říká Oliver. "Děti jsou hračky znuděných, bezradných dospělých."

"Cože?"

"Děti jsou náplně prázdných životů."

Jsem naprosto konsternována.

A tohohle člověka jsem si chtěla vzít!

— 12 —

Informace

Bibliografické údaje

e-kniha

Kompletní kniha ke stažení (ePub, PDF):

  • 13. 5. 2023